Ahoj

31. kapitola - Bitva o Bradavice
Pod očarovaným tmavým stropem posetým hvězdami seděli u čtyřech dlouhých kolejních stolů ve Velké síni neupravení studenti. Někteří měli na sobě cestovní pláště, jiní obyčejné hábity. Tu a tam mezi nimi zářily perleťově bílé postavy školních duchů.
Všechny oči živých i duchů byly pevně upřeny na profesorku McGonagallovou, jež mluvila zpoza vyvýšeného pódia na konci síně. Za ní stáli zbývající učitelé, včetně kentaura Firenze a členů Fénixova řádů, kteří taky přijeli bojovat.

„...na evakuaci budou dohlížet pan Filch a Madam Pomfreyová. Prefekti, jakmile vám dám příkaz, seřadíte své koleje, převezmete velení a spořádaně je odvedete k místu evakuace.“

Mnoho studentů vypadalo vyděšeně. Ale když Harry obcházel zdi a zkoumal, zda u Nebelvírského stolu nenajde Rona s Hermionou, postavil se u Mrzimorského stolu Ernie Macmillan a vykřikl:

„A co když chceme zůstat a bojovat?“
Část studentů zatleskala.

„Pokud jste plnoletí, smíte zůstat.“

„A co naše věci?“ vykřikla nějaká dívka z Havraspáru. „Naše kufry, sovy?“

„Není čas sbírat vaše věci,“ odpověděla profesorka McGonagallová. „Důležité je, abyste se odsud dostali do bezpečí.“

„Kde je profesor Snape?“ zeptala se jiná dívka od Zmijozelského stolu.

„Abych použila lidového rčení, po anglicku zmizel,“ odpověděla profesorka McGonagallová a Nebelvírští, Mrzimorští a Havraspárští propukli v smích.
Harry procházel kolem Nebelvírského stolu a stále hledal Rona s Hermionou. Když je míjel, lidé se za ním otáčeli a začali si šeptat.

„Okolí hradu je nyní chráněno,“ pokračovala profesorka McGonagallová, „ale je nepravděpodobné, že vydrží, pokud je ještě neposílíme. Žádám vás tímto, abyste jednali spořádaně a rychle a poslouchali své prefekty – “

Její poslední slova pohltil jiný hlas, který se rozezněl Velkou síní. Byl vysoký, chladný, ale zřetelný. Nebylo možné říct, odkud je slyšet. Zdálo se, jakoby přicházel ze samotných zdí. Stejně jako netvor, kterému kdysi velel, i on zde mohl nečinně ležet celá století.

„Vím, že se připravujete k boji.“ Mezi studenty se ozvali výkřiky děsu, někteří se navzájem chytili za ruce a v hrůze se rozhlíželi po zdroji hlasu. „Vaše snaha je zbytečná. Se mnou nemůžete bojovat. Nechci vás zabít. K Bradavickým učitelům jsem vždy choval velký respekt. Nechci rozlévat kouzelnickou krev.“

V Síni nyní se rozhostilo úplné ticho. Takové, které je svíralo v uších, zdálo se příliš intenzivní na to, aby je mohly pohltit zdi kolem.

„Vydejte mi Harryho Pottera,“ ozval se znovu Voldemortův hlas, „a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a já nechám školu být. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Máte lhůtu do půlnoci.“

Všechny znovu pohltilo ticho. Každá hlava se otáčela, každičké oči nalezly Harryho, který při těch tisících pohledech neviditelných paprsků zůstal stát jako přimrazený. U Zmijozelského stolu se náhle vztyčila nějaká postava a Harry rozpoznal Pansy Parkinsonovou, která zvedla třesoucí se ruku a vykřikla,

„Ale vždyť je támhle! Potter je támhle! Někdo ho chyťte!“

Ale než mohl Harry promluvit, celá síň se pohnula.

Nebelvírští vstali a postavili se před něj, čelem ke Zmijozelu. Pak vstali Mrzimorští a téměř ve stejnou chvíli i Havraspárští, všichni zády k Harrymu. Dívali se na Pansy Parkinsonovou a Harry ohromeně sledoval, jak na všech stranách, zpoza všech hábitů a rukávů, všichni vytahují hůlky.

„Děkuji vám, slečno Parkinsonová,“ pronesla profesorka McGonagallová stroze. „Opustíte Velkou síň s panem Filchem jako první. Ostatní ze Zmijozelu ji prosím následujte.“

Harry slyšel vrzání lavic a klapot Zmijozelských, kteří vycházeli na druhé straně Síně.

„Havraspárská kolej za nimi, prosím,“ zavelela profesorka McGonagallová.

Všechny čtyři stoly se pomalu vyprazdňovaly. Zmijozelský zůstal úplně prázdný, ale část starších studentů z Havraspáru zůstala sedět, zatímco jejich spolužáci odcházeli. Na místě zůstalo i ještě více Mrzimorských studentů a polovina Nebelvíru, což donutilo profesorku McGonagallovou sejít zpoza vyvýšeného pódia a dostrkat nezletilé studenty ven.

„V žádném případě, Creevy, běžte! A vy také, Peakesi!“

Harry přiběhl k Weasleyům, kteří seděli u Nebelvírského stolu.

„Kde jsou Ron a Hermiona?“

„Cožpak jsi je nenašel – “ začal pan Weasley a zatvářil se ustaraně.

Ale odmlčel se, když Kingsley vystoupil na pódium a oslovil ty, kteří se rozhodli zůstat.

„Do půlnoci zbývá jen půlhodina, takže musíme jednat rychle. Bradavičtí učitelé a Fénixův řád se dohodli na bojovém plánu. Profesor Kratiknot, profesorka Prýtová a profesorka McGonagallová povedou skupiny bojujících do třech věží¨- Havraspárské, Astronomické a Nebelvírské - odtamtud budou mít dobrý výhled a výbornou pozici na kouzlení. Mezitím, Remus,“ ukázal na Lupina, „Artur,“ namířil na pana Weasleyho, sedícího u Nebelvírského stolu, „a já, povedeme skupinu na školní pozemky. Potřebujeme někoho, kdo zorganizuje ochranu u tajných vchodů do školy –“

„ – což zní jako skvělý úkol pro nás,“ ozval se Fred a ukázal na sebe s Georgem. Kingsley souhlasně pokýval hlavou.

„Dobře, velitelé, prosím sem, rozdělíme se do jednotek.“

„Pottere,“ přiběhla k němu profesorka McGonagallová, mezitím co studenti zaplavovali pódium, drali se o místo a dostávali instrukce. „Nemáte náhodou něco hledat?“

„Cože? Ah,“ řekl Harry, „ah, ano!“

Téměř na viteál zapomněl. Téměř jakoby zapomněl, že celá bitva se bojuje kvůli tomu, aby ho mohl hledat. Nevysvětlitelná absence Rona a Hermiony mu na chvíli sebrala všechny ostatní myšlenky z hlavy.

„Tak, Pottere, přeci jděte, jděte!“

„Ano – dobře –“

Když vyběhl z Velké síně do vstupní haly, stále ještě plné evakuujících se studentů, cítil, jak na něj všichni zírají. Vyšel s nimi po mramorovém schodišti, ale pak hned vběhl do opuštěné chodby. Proud myšlenek mu zatmavoval strach a panika. Zkusil se uklidnit, soustředit se na to, aby našel viteál, ale myšlenky mu horečně a bezvýsledně vířily v hlavě, jako vosy chycené pod sklenici.
Bez Rona a Hermiony jakoby je vůbec nedokázal ovládnout. Zpomalil a zastavil se uprostřed prázdné chodby. Sedl si na podstavec sochy, která kamsi odešla, a z váčku kolem krku vytáhl Pobertův plánek. Mezi jmény nikde neviděl Rona ani Hermionu, ale hustá záplava teček, která nyní mířila do Komnaty nejvyšší potřeby, je mohla jednoduše schovat. Položil plánek stranou, opřel si obličej do dlaní, zavřel oči a snažil se soustředit....

Voldemort si myslel, že půjdu do Havraspárské věže.

To bylo ono. Jasný fakt, tady může začít. Voldemort poslal Alecto Carrowovou do Havraspárské společenské místnosti a to mohlo být jen z jediného důvodu. Voldemort musel mít strach, že Harry už ví, že jeho viteál se týká této koleje.

Ale jediný předmět, kteří si všichni spojují s Havraspárem, je ztracený diadém....ale jak by viteál mohl být ten diadém? Jak by mohl Voldemort, když patřil do Zmijozelu, nalézt diadém, který unikal generacím Havraspárských? Kdo mu mohl říct, kde jej má hledat, když jej nikdo z žijících neviděl.

Nikdo z žijících...

Skrze prsty Harry znovu otevřel oči. Vyskočil z podstavce, zamířil zpátky odkud přišel tentokrát za svou poslední nadějí. Hlasy stovky lidí mířících do Komnaty nejvyšší potřeby sílily a sílily, jak se blížil k mramorovému schodišti.

Prefekti rozdávali příkazy a snažili se sledovat studenty ze svých kolejí. Všude byla tlačenice a lidé se postrkovali. Harry viděl Zachariáše Smitha, který srážel studenty z prvního ročníku, aby se dostal dopředu. Tu a tam postávali plačící prváci, zatímco starší z nich zoufale sháněli své spolužáky či sourozence...

Harry spatřil perleťově bílou postavu, jenž se vznášela nad Vstupní halou a zařval, co nejhlasitěji mohl přes ruch pod ním.

„Nicku! NICKU! Musím s tebou mluvit!“

Razil si cestu skrz dav studentů, až konečně dorazil pod schodiště, kde na něj čekal Skorobezhlavý Nick, duch Nebelvírské koleje.

„Harry! Chlapče drahá!“
Nick se pokusil potřást si s Harryho rukama, ale Harry pouze pocítil, jako by je položil do ledové vody.

„Nicku, musíte mi pomoct. Kdo je duch Havraspárské věže?“
Skorobezhlavý Nick se tvářil překvapeně a trochu uraženě.

„Šedá dáma, přece. Ale pokud potřebuješ pomoct od ducha – “

„Potřebuju ji – víte, kde ji najdu?“

„Uvidíme – “

Nickova hlava se trochu rozkývala, když se rozhlížel sem a tam přes hlavy rojících se studentů.

„Támhle je, Harry, ta mladá dívka s dlouhými vlasy.“
Harry pohlédl směrem, kam ukazoval Nickův průhledný prst a spatřil ducha vysoké dívky. Když zaznamenala jeho pohled, zvedla obočí a prošla zdí.

Harry za ní vyběhl. Prolétl dveřmi do chodby, ve které zmizela a spatřil ji na jejím konci, jak před ním prchá.
„Hej – moment – počkejte!“

Počkala chvíli a vznesla se kus na zem. Harry usoudil, že bývala krásná, s vlasy do pasu a hábitem až na zem, ale tvářila se také trochu pyšně a domýšlivě. Když byl u ní, poznal že ji již několikrát potkal, ale nikdy s ní nemluvil.

„Vy jste Šedá dáma?“

Beze slova přikývla.

„Duch Havraspárské věže?“

„Správně.“
Nemluvila zrovna povzbuzujícím tónem.

„Prosím Vás, potřebuji pomoct. Potřebuji vědět cokoliv o ztraceném diadému.

Přes rty ji přeletěl chladný úsměv.
„Obávám se,“ pronesla a otočila se k odchodu, „že s tím ti nemohu pomoci.“

„POČKEJTE!“

Nechtěl křičet, ale vztek a panika ho již téměř ovládaly. Než se k němu vrátila, pohlédl na hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct.

„Je to naléhavé,“ dodal naléhavě. „Jestli je ten diadém v Bradavicích, musím ho najít, a to rychle.“
„Nejsi vůbec první student, který po něm prahne,“ pronesla opovržlivě. „celé generace studentů mě otravovaly – “

„Tady nejde o to mít lepší známku – “ zařval na ni Harry, „jde o Voldemorta - o zničení Voldemorta - nebo Vás tohle nezajímá?“

Nemohla se začervenat, ale tváře se jí alespoň mnohem zjasnily a zvýšeným hlasem odpověděla, „Samozřejmě – jak se opovažuješ naznačit – ?“

„No tak mi pomozte!“

Její klid se vytrácel.
„To vůbec – nesouvisí –“ zajíkala se, „s diadémem mé matky – “

„Tvé matky?“

Vypadala, že se na sebe zlobí.
„Dokud jsem žila,“ odpověděla stroze, „Byla jsem Helena z Havraspáru.“

„Vy jste její dcera? Ale to přece musíte vědět, co se ní stalo?“

„Diadém propůjčuje moudrost,“ řekl a snažila se znovu získat ztracený klid, „takže pochybuji o tom, že by ti pomohla porazit čaroděje, který si říká Lord – “

„Cožpak jsem vám to teď neřekl? Nechci ji pro sebe!“ skočil jí Harry naléhavě do řeči. „Nemám čas vám to vysvětlovat – ale pokud vám záleží na Bradavicích a chcete, aby byl Voldemort poražen, musíte mít říct všechno, co o tom diadému víte!“

Nehybně se vznášela ve vzduchu a dívala se na něj. Harryho pohltila bezmoc. Kdyby cokoliv věděla, byla by to už dávno řekla Kratiknotovi nebo Brumbálovi, který ji určitě položil stejnou otázku. Potřásl hlavou a chtěl se otočit, když tiše promluvila.

„To já jsem ukradla diadém své matce.“

„Vy – vy jste co?“

„Já ukradla diadém,“ zopakovala Helena z Havraspáru šeptem. „Chtěla jsem být chytřejší, důležitější než má matka. Utekla jsem s ním.“

Neměl ponětí, jak si získal její důvěru a nezeptal se jí. Jen pozorně poslouchal, jak pokračovala.

„Má matka prý nikdy nepřiznala, že se diadém ztratil, raději stále předstírala, že jej má. Zatajila tu ztrátu, mou děsivou zradu i před ostatními bradavickými zakladateli.“
„Pak má matka onemocněla – vážně. Ale i přes mou proradnost mě chtěla ještě naposledy vidět. Poslala za mnou muže, který mě již dlouho miloval, ačkoliv jsem ho odmítala, aby mě našel. Věděla, že neustane, dokud tak neučiní.“

Harry čekal. Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu.

„Vystopoval mě až do lesa, kde jsem se ukrývala. Když jsem se s ním odmítla vrátit, použil násilí. Baron měl vždycky horkou krev, takže rozlícen mým odmítnutím a pln žárlivosti na mou svobodu, mě probodl.“

„Baron? Myslíte – “

„Ano, Krvavého barona,“ dopověděla Šedá dáma. Zvedla svůj plášť a ukázala mu jedinou ránu na bílé hrudi. „Když spatřil, co učinil, přemohla ho lítost. Vzal zbraň, kterou mě zbavil života a zabil se jí sám. A i po tolika staletích stále ještě nosí okovy na důkaz pokání...a dělá dobře,“ dodala hořce.

„A ...a diadém?“

„Zůstal tam, kde jsem jej schovala, když jsem zjistila, že mě Baron v lese pronásleduje. Schován v dutém stromě.“

„V dutém stromě?“ zopakoval Harry, „v jaké stromě? Kde?“

„V lese v Albánii. Na opuštěném místě, kde jsem doufala, že mě má matka nenalezne.“

„V Albánii,“ opakoval Harry. Najednou vše zázračně dávalo smysl. Už chápal, proč mu říkala to, co neřekla Brumbálovi ani Kratiknotovi.

„Já nejsem první, komu tohle vyprávíte, že ne? Už jste to říkala, jinému studentovi?“

Zavřela oči a přikývla.
„Neměla jsem – tušení – byl tak – okouzlující. Zdálo se ...že mi rozumí ...že mě chápe...“

Ano, pomyslel si Harry. Tom Raddle rozhodně chápal touhu Heleny z Havraspáru po skvostných předmětech, na které neměla právo.

„No, nejste první, z koho Raddle dostal informace, které chtěl,“ zamumlal Harry, „uměl být velmi okouzlující, když chtěl...“

Takže Voldemort dokázal zjistit, kde je ztracený diadém od Šedé dámy. Odjel do toho vzdáleného lesa a získal tiáru zpět, možná hned poté, co dokončil Bradavice, ještě než začal pracovat pro Borgina Burkese.
A vzdálené albánské lesy se mu musely zdát jako výborné útočiště, když se o mnoho let později potřeboval ukrýt na dlouhých deset let.
Ale jakmile se z diadému stál jeho drahocenný viteál, nenechal ji v tom obyčejném stromě...ne, tiára se tajně vrátila zpět do svého domova a Voldemort ji sem musel vrátit –

„ – tu noc, kdy přišel žádat o práci!“ dokončil Harry nahlas svou myšlenku.

„Prosím?“

„Schoval diadém v hradu, tu noc, kdy přišel Brumbála požádat o pozici učitele!“ řekl Harry.
Když to vyslovil nahlas, náhle mu všechno dávalo smysl.

„Musel ji schovat cestou nahoru anebo dolů do Brumbálovy pracovny. Ale i tak stálo za to, zkusit to místo získat – mohl by tak dostat možnost ukrást i Nebelvírův meč – děkuji, děkuji vám!“
Harry ji zanechal za sebou v naprostém úžasu. Když zahýbal za roh do Vstupní haly, rychle pohlédl na hodinky. Bylo za pět minut dvanáct. I když teď věděl, co je posledním viteálem, stále neměl ponětí, kde jej hledat...
Celé generace studentů diadém nenalezly, což znamenalo, že nemohla být v Havraspárské věži – ale když nebyla tam, tak kde tedy? Jakou skrýš nalezl Tom Raddle v Bradavicích, že se o ní domníval, že zůstane skryta navždy?

Harry zahnul za roh, plně ponořen do zoufalých myšlenek, ale udělal jen pár kroků do nové chodby, když se okno po jeho levici s ohlušujícím rámusem roztříštilo. Když uskočil stranou, prolétlo oknem obrovské tělo a uhodilo se o protější zeď. Něco velkého a chlupatého se od něho se skuhráním odpojilo a vrhlo se to na Harryho.

„Hagride!“ vykřikl Harry, když se snažil zvládnout pozornost obrovského psa Tesáka a ještě větší postava se za ním škrábala na nohy.

„Co to – “
„Harry, ty jsi tu! Jsi tu!“

Hagrid se prudce naklonil, spěšně Harryho objal, až mu málem zlomil žebra a pak rychle přeběhl k rozbitému oknu.

„Dobrá práce, Drápku!“ zahřměl skrz díru. „Za chvíli se uvidíme, to je můj chlapec!“
Za Hagridem v tmavé noci Harry spatřil výbuchy světla a zvláštní vášnivé výkřiky. Pohlédl na hodinky. Byla půlnoc. Bitva začala.

„Sakryš, Harry,“ vydechl Hagrid, „to je vono, co? Čas začít bojovat?“

„Hagride, odkud jsi přišel?“

„Slyšel sem Ty-Víš-Koho v naší jeskyni,“ řekl Hagrid pochmurně.

„Ten hlas se nesl pěkně daleko, co? ´Máte lhůtu do půlnoci, abyste mi vydali Pottera.´“

„Tesáku, lehni. Tak jsme se k tobě přišli přidat, já s Drápkem a Tesákem. Probili jsme se přes ochranný val lesem, Drápek nás nesl, mě s Tesákem. Řek jsem mu, aby mě tadydle sundal, tak mě prohodil tímdle voknem, díkybohu za něj. Ne že bych to myslel takhle, al – a kde je Ron s Hermionou?“

„To,“ řekl Harry, „je dobrá otázka. Pojďme!“

Kráčeli chodbou a Tesák kolem nich vesele poskakoval. Harry slyšel pohyb všude kolem, spěšné kroky, výkřiky. Přes okna viděl záblesky světel na školních pozemcích.

„Kam jdem?“ oddechoval Hagrid za Haryho patami a zem se pod ním třásla.

„Nevím přesně kam,“ odpověděl Harry a znovu nahodile zahnul, „ale Ron s Hermionou tu někde musí být.“

Kolem nich začaly být vidět první známky bitvy. Dva kamenné chrliče, které obvykle hlídaly vstup do sborovny, byly sraženy kletbou, která přilétla skrz další rozbité okno. Na zemi sebou chabě mlely jejich rozbité části. Když Harry přeskočil hlavu jednoho z nich, slabě zasténala:

„Ah, nevšímej si mě...budu tady ležet...až se rozpadnu...“

Jeho ošklivá hlava Harrymu náhle připomněla mramorovou bustu Roweny z Havraspáru v domě u Xenophiliuse s šíleným účesem – a pak její sochu v Harvaspárské věži s kamennou tiárou na bílých vlnách...

A než došli na konec chodby, rozpomněl se na ještě jinou kamennou bustu. Bustu škaredého starého kouzelníka, na jehož hlavu Harry umístil starou paruku a zašlou tiáru. Šok jím prolétl jako horko z ohnivé whisky, až se téměř zapotácel.

Konečně věděl, kde na něj poslední viteál čeká...

Tom Raddle, který nikomu nevěřil a jednal vždycky pouze sám za sebe, mohl být tak arogantní, aby si myslel, že pouze on objevil největší tajemství Bradavického hradu. Brumbál a Kratiknot, vzorový studenti, přece na to místo nikdy nevkročili, ale Harry nebyl vzorový student - takže znal tajemství, které znal jen Voldemort a na které Brumbál nikdy nepřišel –

Z myšlenek ho vyburcovala profesorka Prýtová, která se hnala směrem k němu a za ní Neville a půl tuctu dalších studentů, všichni s čelenkami na uších a v rukou něco, co vypadalo jako velké rostliny v květináči.

„Madragory!“ křikl Neville přes rameno směrem k Harrymu. „Vyhodíme je k nim přes hradby – to se jim nebude líbit!“

Harry už věděl, kam musí jít. Míjeli obraz za obrazem, postavy v nich běhaly sem a tam, čarodějové a čarodějky v límcích a pláštích, tlačili se ve svých rámech a vykřikovali zprávy z dalších částí hradu.

Když doběhli na konec chodby, celý hrad se zatřásl a jakási obrovská váza se hlasitě zřítila ze svého postavce. Harry věděl, že to způsobila síla mnohem děsivější, než jakou znali učitelé nebo Řád.

„Je to dobrý, Tesáku – dobrý!“ zahřměl Hagrid, ale pes zpanikařil, když do vzduchu vyletěly kusy porcelánu jako střepiny, a Hagrid se tak vrhl za vyděšeným zvířetem a nechal Harryho o samotě.

Spěchal chvějícími se chodbami, hůlku připravenou a vedle něj běžel z obrazu na obraz malý namalovaný rytíř, sir Cadogan. Řinčel ve svém brnění, výkřiky ho podporoval a za ním cválal jeho malý tlustý poník.

„Chvástouni a ničemové, psi a bídáci, vyžeň je ven, Harry Pottere, vyprovoď je ven!“

Harry zabočil za roh a uviděl Freda s malou skupinkou studentů, včetně Lee Jordana a Hannah Abbotové, jak stojí vedle prázdného podstavce, jehož socha chránila vstup do tajné chodby. Hůlky měli vytasené a poslouchali u odhalené díry.

„Noc jako stvořená!“ křikl Fred, když se hrad znovu otřásl a Harry proběhl kolem povzbuzený a vyděšený zároveň.

Běžel další chodbou, když se náhle odevšad vynořily sovy. Paní Norrisová syčela a snažila se je odehnat packami tam, odkud přišly...

„Pottere!“

Chodbu před ním blokoval Aberforth Brumbál s hůlkou připravenou.
„Mám ve své hospodě stovky studentů, Pottere!“

„Já vím, evakuuje se,“ řekl Harry, „Voldemort – “

„Útočí, protože mu tě ještě nevydali, jo“ řekl Aberforth, „nejsem hluchý, slyšely ho celé Prasinky. A vás vůbec nenapadlo, nenechat si pár Zmijozelských děcek jako rukojmí? Vždyť to jsou děti Smrtijedů a ty jste právě poslaly do bezpečí. Nebylo by moudřejší si je nechat tady?“

„Voldemorta by to nezastavilo,“ řekl Harry, „a Váš bratr by tohle nikdy neudělal.“

Aberforth si odfrkl a zmizel na opačnou stranu.

Váš bratr by tohle nikdy neudělal...no, byla to pravda, pomyslel si Harry, když běžel dál. Brumbál, který tak dlouho hájil Snapa, by nikdy nedržel studenty jako rukojmí...

Konečně vklouzl za poslední roh a z výkřikem úlevy a hněvu je konečně uviděl: Rona s Hermionou, oba s plnýma rukama velkých zahnutých předmětů, které byly zažloutlé a špinavé. Ron měl navíc v podpaží koště.

„Kde jste SAKRA byli?“ zařval Harry.
„V Tajemné komnatě?“ odpověděl Ron.

„V Tajemné – co?“ zopakoval Harry a nejistě se před nimi zastavil.

„Všechno to byl Ronův nápad, Ronův!“ vysvětlovala bezdechu Hermionna.

„Není to absolutně úžasné? Když si odešel, říkala jsem Ronovi, že i když najdeme další viteál, jak ho zničíme? Ještě stále jsme nezničili ten šálek! A pak na to přišel! Bazilišek!“

„Co to sakra – “

„Něco čím se zbavíme viteálu,“ odpověděl Ron jednoduše.

Harry pohlédl na předměty, které Ron a Hermiona svírali v ruce. Velké tesáky vytržené, jak si právě uvědomil s baziliškovy lebky.

„Ale jak jste se tam dostali?“ zeptal se a zíral od tesáků na Rona. „Vždyť nemluvíte hadím hlasem!“

„To Ron!“ zašeptala Hermiona. „Ukaž mu to, Rone!“
Ron předvedl hrozivý syčivý zvuk.

„Tohle si udělal ty, když si otvíral ten medailon,“ dodal k Harrymu omluvně. „Musel jsem to párkrát zkoušet, ale – “ pokrčil skromně rameny, „nakonec jsme se tam dostali!“
„Byl úžasný!“ pokračovala Hermiona. „Úžasný!“

„Takže...“ snažil se Harry chápat, „takže...“

„Takže máme o další viteál míň,“ řekl Ron a z bundy vytáhl chatrné zbytky z Mrzimorského šálku. „Hermiona ho probodla. Myslel jsem, že by měla. Ještě neměla to potěšení.

„Geniální!“ zahřměl Harry.

„Nic to nebylo,“ řekl Ron, ačkoliv vypadal potěšeně sám se sebou, „a co nového u tebe?“

Sotva dořekl, ozvala se nad jejich hlavami další exploze. Všichni tři pohlédli vzhůru. Padal na ně prach ze stropu a v dálce slyšeli výkřiky.

„Vím, jak ten diadém vypadá a vím, kde je.“ mluvil Harry rychle. „Schoval jej přesně tam, kam jsem tenkrát ukryl svoji starou učebnici lektvarů, tam, kde si lidé schovávali věci po staletí. On si myslel, že je jediný, kdo ji našel. Pojd‘te.”

Zatímco je vedl skrz skrytý vchod dolů po schodech do Komnaty nejvyšší potřeby, stěny se znovu otřásly. Místnost byla prázdná, až na tři ženy: Ginny, Tonksová a stará čarodějka nosící kloubouk ve tvaru měsíce, v té Harry okamžitě poznal Nevillovu babičku.

„Aa, Potter,” řekla samozřejmě, jako by ho čekala.

„Můžeš nám říct, co se tady děje?”

„Jsou všichni v pořádku?” zeptala se Ginny a Tonksová najednou.

„Podle toho co jsme viděli, ano,” odpověděl Harry. „Jsou ještě nějací lidé na cestě z Prasečí hlavy?”

Věděl, že se místnost nepřemění, dokud v ní budou lidé.

„Byla jsem poslední kdo procházel,” řekla paní Longbottomová. “A zapečetila vchod , myslím že by nebylo chytré nechat ho otevřený, když Aberforth opustil svoji hospodu?”

„Bojuje,” řekl Harry.

„Přirozeně,” potvrdila stará dáma pyšně. „Omluvte mne, musím mu jít pomoc.” S překvapující rychlostí vyklusala kamenné schody.

Harry se podíval na Tonksovou.
„Myslel jsem, že bude s Teddym, u svojí matky?”

„Nemohla jsem tam zůstat a nevědět –“ vypadala úzkostlivě. „Máma se o něj postará
– viděli jste Remuse?”

„Plánoval, že povede jednu ze skupinu bránit školní pozemky –“

Bez dalších slov Tonksová zmizela.

„Ginny,” řekl Harry, „Omlouvám se, ale potřebujeme, abys taky odešla. Jen na chvilku. Pak se sem vrat‘.”

Ginny vypadala šťastná, že může opustit svoje útočiště.

„Ale pak se hned vrat‘!” zakřičel na ni, když vybíhala schody nahoru za Tonksovou. „Musíš se pak vrátit dovnitř!”

„Počkej chvilku!” řekl Ron ostře. „Na někoho jsme zapomněli!”

„Na koho?” zeptala se Hermiona.

“Domácí skřítkové, jsou dole v kuchyni, ne?”

„Myslíš že bychom je měli zapojit do bitvy?” zeptal se Harry.

„“Ne,” odpověděl Ron popravdě, „Myslím, že bychom jim měli říct, at‘ jdou pryč. Nechceme už žádné mrtvé skřitky, ne? Nemůžeme jim poručit, aby pro nás zemřeli –“

Harry uslyšel rachot, jak baziliščí tesáky vypadly Hermioně z rukou. Vyběhla k Ronovi, dala mu ruce kolem krku a políbila ho na rty. Ron odhodil tesáky i koště, které držel a odpověděl jí s takovým nadšením, že zvedl Hermionu ze země.

„Je tohle ta pravá chvíle?“ zeptal se Harry slabě, ale když se nestalo nic jiného, než se k sobě Ron s Hermionou pevněji přitiskli a zakymáceli se na místě, zvedl hlas:

„Hej! Máme tu válku!“

Ron s Herminou se pustili, ale pořád se pevně drželi kolem pasu.
„Já vím, kámo,“ řekl Ron který vypadal jako by ho několikrát udeřili do zad kyjem, „takže, ted‘ nebo nikdy, ne?”

„Zapomeň na to, co s viteály?” zakřičel Harry. „Myslíš že - že ty tesáky neztratíte než najdeme tu čelenku!?”

„Jo – jasně – promiň –“ řekl Ron a spolu s Hermionou začali tesáky znovu sbírat.

Jakmile vystoupili po schodech nahoru, bylo jim jasné, že za pár minut, které strávili v Komnatě nejvyšší potřeby, se situace v hradě zásadně změnila:
Stěny s strop se třásli hůř než kdy dříve; Prach zaplnil vzduch a skrz nejbližší okno Harry viděl výbuchy zeleného a červeného světla, tak blízko u stěn hradu, že si byl jist, že jsou Smrtijedi již velice blízko vchodu. Dívajíc se dolů, Harry uviděl Drápa ohánět se něčím co vypadalo jako kamenný chrlič a slyšel hlasitý řev, kterým dával obr najevo svou nespokojenost.

„Doufejme, že některé z nich zašlápne!” řekl Ron když zaslechli z blízka řev.

„Jen aby nezašlápl někoho z našich!” řekl nějaký hlas:

Harry se otočil a uviděl Ginny a
Tonksovou u vedlejšího okna, obě hůlky vytažené. Zatímco se na ně díval, Ginny poslala skvěle mířenou kletbu na houf útočníků pod nimi.

„Hodná holka!” zaburácela postava probíhající skrz prach přímo před nimi a Harry znovu uviděl Aberfortha, jehož šedé vlasy polétávaly, jak provázel skupinu studentů kolem nich.

„Vypadá to, že se dostali skrz severní bránu, přitáhli s sebou vlastní obry.”

„Neviděl jste Remuse?” zavolala na něj Tonksová.

„Bojoval s Dolohovem,” řekl Aberforth, „od té doby jsem ho neviděl!”

„Tonksová,” řekla Ginny, „Tonksová, jsem si jistá že je v pořádku –“

Ale Tonksová odběhla za Aberforthem. Ginny se neštastná otočila na to Harryho, Rona a Hermionu.

„Budou v pořádku,” řekl jí Harry, i když věděl, jak prázdná ta slova jsou. „Ginny, hned jsme zpět, zůstaň stranou, zůstaň v bezpečí – jdeme!” řekl Ronovi a Hermioně, a vrátili se zpět ke zdi, za kterou byla schována Komnata nejvyšší potřeby.

Potřebuji místo kde je vše schované. Harry prosil ve své hlavě a dveře se zhmotnili přímo před nimi.

Hluk bitvy utichl hned jak prošli skrz dveře a zavřeli za sebou: Vše bylo tiché. Byli v místě velikosti katedrály a vzhledem města, jehož stěny byli tvořeny předměty, schovanými tisíci dávno zemřelých studentů.

“A on si nikdy neuvědomil, že někdo už dovnitř dostal?” ozval se Ronův hlas skrz ticho.
“Myslel si, že je jediný,” řekl Harry. “Jeho škoda, že jsem tu také něco kdysi potřeboval schovat . . . tudy,” dodal. “Myslím že je to tady dole. . . .”

“Někde blízko,” mumlal si Harry. “Někde . . . někde . . .”

Jak se hlouběji a hlouběji se potápěli do labyrintu, poznával předměty kterých si všiml při svém minulém výletu do této místnosti. Vlastní dech mu v uších zněl hlasitě najedou se zatřásl. Bylo to tady, přímo před ním, stará kredence a v ní skrytá jeho stará kniha lektvarů a nad ní, pod‘obaný kamenný Kouzelník, nosící starou zaprášenou paruku na, které byla prastará čelenka.

Už natahoval ruku, avšak když už zbýval jen malý kousek, uslyšel hlas za ním, „Nehýbej se, Pottere.“

Harry zaváhal a podíval se za sebe. Crabbe a Goyle stáli za ním, těsně u sebe, hůlky namířené přímo na Harryho. Skrz malý prostor mezi jejich těly viděl Draca Malfoye.

„To je moje hůlka, co držíš v ruce, Pottere,“ řekl Malfoy a namířil jinou hůlku skrz mezeru mezi Crabbem a Goylem.

„Už ne,“ zasupěl Harry a pevněji sevřel rukojeť své hůlky. „Kdo ji získá, ten ji má, Malfoyi. Kdo ti půjčil tu tvou?“

„Moje matka,“ odpověděl Draco.

Harry se zasmál, ačkoli na nastalé situaci nebylo směšného vůbec nic. Neslyšel už ani Rona a Hermionu. Zdálo se že při hledání diadému odběhli z doslechu.

„No, a jak to, že vy tři nejste s Voldemortem?“ zeptal se Harry.

„Budeme odměněni,“ řekl Crabbe. Jeho hlas byl, vzhledem k postavě, překvapivě jemný – Harry ho nikdy dříve promluvit neslyšel. Mluvil jako malé dítě, kterému slíbili pytel dobrot. „Vrátili jsme se, Pottere. Rozhodli jsme se neodcházet. Rozhodli jsme se tě přivést k němu.“

„Dobrý plán,“ odpověděl Harry ironicky. Nemohl uvěřit, že je tak blízko k cíli, a dostanou ho Malfoy, Crabbe a Goyle. Začal pozpátku pomalu lézt směrem k místu, kde stál viteál. Kdyby ho tak mohl chytit, než začne boj…

„A jak jste se sem vlastně dostali?“ zeptal se, aby rozptýlil jejich pozornost.

V téhle místnosti jsem prakticky žil celý loňský rok,“ řekl Malfoy ostře. „Vím jak se dostat dovnitř.“

„Skrývali jsme se na chodbě,“ zavrčel Goyle. „Umíme se teď zneviditelnit! A pak,“ na jeho tváři se objevil přechytralý výraz, „ses objevil přímo před námi a řekl si, že hledáš diadém! Co je to diadém?“

„Harry?“ Ronův hlas zněl z druhé strany stěny po Harryho pravici. „Ty s někým mluvíš?“

Crabbe švihem namířil svou hůlku na padesát stop vysokou hromadu starého nábytku, rozbitých kufrů, starých knih, hábitů a dalších věcí, a zařval, „Descendo!“

Stěna se začala klepat a její horní třetina začala se začala sypat do uličky, kde stál Ron.

„Rone!“ slyšel Harry Hermionin výkřik odněkud zdáli. Namířil svou hůlku, zakřičel, „Finite!“ a hora věcí před ním se přestala pohybovat.

„Ne!“ zařval Malfoy a chytil Crabbeho paži aby zastavil jeho kouzlo. „Jestli zničíš tuhle místnost, můžeš spálit i ten diadém!“

„No a co?“ odpověděl Crabbe a setřásl ze sebe Malfoyovu ruku. „Temný pán chce Pottera, komu záleží na nějakém diadému?“

„Potter sem přišel ho získat,“ řekl Malfoy a snažil se skrýt znechucení nad nechápavostí svých kolegů. „Takže to musí znamenat, že…“

„Musí znamenat?“ otočil se na něj Crabbe s neskrývanou zuřivostí. „Koho zajímá, co si myslíš? Už od tebe nepřijímám rozkazy, Draco. Ty i tvůj otec jste vyřízený.“

„Harry?“ slyšeli opět Rona na druhé straně harampádí. „Co se děje?“

„Harry?“ napodobil Crabbe. „Co se děje… ne, Pottere! Crucio!“
Harry skočil po diadému. Crabbeho kletba ho minula, ale zasáhla kamennou bustu, která vyletěla do vzduchu. Diadém stoupal vzhůru a pak zmizel z dohledu v hromadě objektů, na kterých přistála busta.

„PŘESTAŇ!“ zařval Malfoy a jeho hlas se nesl místností, zesílen ozvěnou. „Temný pan ho chce živého…“

„No a? Vždyť ho nezabíjím, ne?“ zaječel Crabbe a opět odhodil Malfoyovu roku, která ho chytila. „Ale jestli budu moct, tak ho zabiju. Temný pán ho stejně chce mrtvého, tak co na tom…?“

Červené jiskry minuly Harryho jen o několik centimetrů. Hermiona vyběhla ze za rohu za ním a vyslala Omračující kouzlo na Crabbeho hlavu. Netrefila se pouze proto, že ho Malfoy strhl stranou.

„To je ta Mudlovská šmejdka! Avada Kedavra!“

Harry viděl, jak Hermiona uskočila stranou, a viděl také, jak Crabbeho chuť zabíjet vytlačila vše ostatní z jeho mysli. Vyslal na něho Omračující kouzlo. Crabbe uskočil a vyrazil Malfoyovi hůlku z ruky. Ta se odkutálela z dohledu pod horu rozbitého nábytku a kostí.

„Nezabíjejte ho! NEZABÍJEJTE HO!“ křičel Malfoy na Crabbea a Goyla, kteří oba mířili na Harryho. Jejich zaváhání bylo vše, co Harry potřeboval.

„Expelliarmus!“

Goylova hůlka vylétla z jeho ruky a zmizela mezi objekty vedle něho. Goyle po ní hloupě skočil a pokoušel se ji znovu získat. Malfoy uskočil Hermionině druhému Omračujícímu kouzlu a Ron, který se najednou objevil na konci uličky, vypálil Spoutávací kletbu na Crabbea, která jen těsně minula cíl.

Crabbe se otočil a opět zakřičel, „Avada Kedavra!“ Ron zmizel z dohledu,aby se vyhnul paprsku zeleného světla. Malfoy, stále ještě bez hůlky, se skrýval za třínohou skříní, když k nim Hermiona zamířila a zasáhla Goyla Omračujícím kouzlem.

„Někde tu je!“ zařval na ni Harry a ukázal směrem na hromadu věcí, na kterou spadl starý diadém. „Podívej se po něm, já zatím pomůžu R…“

„HARRY!“ zaječela.

Hlasitě se rozléhající hluk ho na poslední chvíli varoval. Otočil se a spatřil Rona i Crabbea, jak utíkají ze všech sil směrem k nim.

„Máš to rád propečený, ty špíno?“ zaburácel Crabbe za běhu.

Zdálo se ale, že ani on nemá kontrolu nad tím, co udělal. Abnormálně veliké plameny je pronásledovaly a cestou zapalovaly hromady, k nimž se přiblížily.

„Aguamenti!“ vykřikl Harry, ale proud vody, který se valil z jeho hůlky, se okamžitě vypařoval do vzduchu.

„UTÍKEJ!“

Malfoy chytil omráčeného Goyla a táhl ho za sebou. Crabbe je všechny předběhl a tvářil se velice vyděšeně. Harry, Ron a Hermiona běželi za ním a oheň je dál pronásledoval. Nebyl to normální oheň: Crabbe použil kletbu, o níž Harry nikdy neslyšel.

Když zatočili za roh, plameny je sledovaly dál, dokud byli naživu, chtěly je zabít. Nyní oheň měnil tvar, zformoval se v obrovské množství ohnivých nestvůr: Hořící pavouci, chiméry a draci rostli a mizeli, a památky předchozích staletí, které plameny živily, vylétaly do vzduchu do jejich otevřených úst, vyhazovány jejich končetinami plnými drápů, než je ono peklo pozřelo.


Malfoy, Crabbe a Goyle zmizeli z dohledu: Harry, Ron a Hermiona ztuhli; kolem nich kroužily ohnivé příšery, neustále se přibližovaly, šlehaly kolem svými drápy, rohy a ocasy a obklopoval je nesmírný žár.

„Co budeme dělat?“ překřikovala Hermiona ohlušující burácení ohně. „Co budeme dělat?“
„Tady!“

Harry popadl pár košťat z nejbližší hromady haraburdí a hodil jedno Ronovi, který si za sebe posadil Hermionu. Harry okamžitě přehodil nohu přes druhé koště a kopnutím se odrazil od podlahy.

Všichni se vznesli do vzduchu a jen o kousek minuli zobák ohnivého dravce, který se po nich ohnal čelistí. Zaplavoval je kouř a žár: vyčarovaný oheň pod nimi pohlcoval majetek generací štvaných studentů, výsledky tisíců zakázaných pokusů a tajemství mnoha duší, které v komnatě našly útočiště. Harry nenašel ani stopu po Malfoyovi, Crabbovi a Goylovi. Snesl se k pustošivým příšerám z plamenů, jak nejvíc se odvážil, ale viděl jen oheň. Jak hrozný způsob umírání… tohle nikdy nechtěl…

„Harry, vypadněme odsud, vypadněme odsud!“ zařval Ron, přestože bylo nemožné najít skrz černý kouř dveře.
A pak Harry uslyšel tenký, žalostný lidský hlas, který přicházel ze strašlivé bouře ničivých plamenů.

„Je to – příliš – nebezpečné!“ zaječel Ron, ale Harry kroužil ve vzduchu.

Jeho brýle mu poskytovaly očím jakous takous ochranu přes kouřem, prohledával bouři plamenů pod ním, jestli nespatří náznak života, končetinu nebo obličej, který by doposud nebyl spálený jako dřevo…

A pak je uviděl: Malfoy rukama zakrýval Goyla, který upadl do bezvědomí. Seděli na křehké věži ze spálených stolů a Harry se spustil střemhlav dolů. Malfoy ho viděl přilétat a zvedl jednu paži, ale i když ji Harry chytil, věděl, že to nebude dobré: Goyle byl příliš těžký a Malfoyova zpocená ruka mu okamžitě vyklouzla –

„JESTLI KVŮLI NIM ZEMŘEME, TAK TĚ ZABIJU, HARRY!“ zařval Ronův hlas a jak se k nim snášela obrovská ohnivá chiméra, on a Hermiona vytáhli Goyla na své koště a vznesli se nahoru, když se Malfoy škrábal na Harryho koště.

„Dveře, dostaň se ke dveřím, ke dveřím!“ zaječel Malfoy Harrymu do ucha, Harry zrychlil a sledoval Rona, Hermionu a Goyla skrz vzdouvající se černý kouř. Skoro nemohl dýchat – kolem nich bylo posledních pár předmětů, prozatím nespálených ničivými plameny, které vynesly do vzduchu ohnivé příšery jako na oslavu vítězství. Viděl poháry, štíty, jiskřící náhrdelník a starou, bezbarvou čelenku –

„Co to děláš, co to děláš? Dveře jsou támhle!“ ječel Malfoy, ale to už Harry ostře zatočil a zanořil se do plamenů. Diadém se pomalu snášel, otáčel a zářil, a směřoval do chřtánu šklebícího se hada. A pak ho polapil, chytil do své ruky –

Harry znovu prudce zatočil, jak se po něm had ohnal, vznesl se do výšky a namířil si to k místu, kde jak se modlil byly dveře otevřené: Ron, Hermiona a Goyle zmizeli a Malfoy se Harryho držel tak pevně, až to bolelo. Pak skrz kouř Harry spatřil obdélníkovou skvrnu, ke které vedl svoje koště, a za moment jeho plíce vdechly čistý vzduch a oni narazili do zdi chodby naproti komnatě.
Malfoy spadl z koštěte a ležel tváří k zemi, prudce oddychoval, kašlal a dávil se. Harry se převalil a posadil se: dveře Komnaty nejvyšší potřeby zmizely a Ron a Hermiona funěli vedle Goyla, který byl stále v bezvědomí.

„C – Crabbe,“ vymáčkl ze sebe Malfoy. „C – Crabbe…“
„Je mrtvý,“ řekl Ron krutě.

Kromě kašlání a funění bylo všude ticho. Pak hradem otřáslo nespočet výbuchů a kolem nich se prohnala skupina průhledných postav na koních a jejich hlavy, které měly v podpaží, krvežíznivě ječely. Když se Hon Bezhlavých přehnal, Harry se postavil a rozhlédl okolo: kolem něj se stále odehrávala bitva. Slyšel víc výkřiků, než jen ty od vzdalujících se duchů. Projela jím vlna paniky.

„Kde je Ginny?“ zeptal se ostře.

„Byla tady. Měla se pak vrátit do Komnaty nejvyšší potřeby.“

„Sakra, ty si myslíš, že po tom strašným ohni bude ještě fungovat?“ řekl Ron a také vstal, škrábal se na hrudi a koukal napravo nalevo.

„Neměli bychom se rozdělit a hledat –?“
„Ne,“ zareagovala Hermiona a také se postavila. Malfoy a Goyle se ještě pořád zoufale váleli na podlaze; ani jeden z nich neměl hůlku. „Zůstaneme při sobě. Asi bychom měli jít – Harry, co to máš v ruce?“

„Cože? Jo, tohle – “

Vytáhl diadém a zvedl ho výš. Byl ještě horký, zčernalý od sazí, ale při bližším pohledu byl na něm stále rozpoznatelný nápis: Důvtip je nade všechna bohatství lidí.

Z diadému vytékala térová tmavá hmota podobná krvi. Diadém se náhle začal divoce třást, pak se rozlomil Harrymu v rukách, a když se tak stalo, Harry uslyšel slabounký vzdálený výkřik bolestí, který se neozýval z pozemků ani z hradu, ale z věci, která se mu právě rozpadla mezi prsty.

„To musel být Ďábelský Oheň!“ zamumlala Hermiona a zírala na úlomky diadému.
„Prosím?“

„Ďábelský Oheň – jedovatý oheň – je jedna ze substancí, které ničí viteály, ale já bych se nikdy, nikdy v životě neopovážila ho použít, je příliš nebezpečný. Jak Crabbe věděl, jak ho –?“
„Musel se to naučit od Carrowových,“ řekl Harry chmurně.

„Škoda, že nedával pozor, když se zmiňovali jak ho zastavit,“ poznamenal Ron, jehož vlasy byly sežehnuté stejně jako Hermioniny a jehož obličej byl zčernalý. „Kdyby se nás všechny nesnažil zabít, docela by mě mrzelo, že je mrtvý.“

„Ale uvědomuješ si to vůbec?“ zašeptala Hermiona. „To znamená, že stačí, když najdeme hada – “
Nedokončila větu, jelikož chodbu naplnil jekot, výkřiky a nezaměnitelné zvuky zápasu. Harry se rozhlédl a srdce mu téměř selhalo: Smrtijedi pronikli do Bradavic. Fred a Percy právě couvali a každý z nich bojoval s maskovaným mužem.

Harry, Ron a Hermiona jim běželi na pomoc. Proudy světla létaly všemi směry a muž, který bojoval s Percym, urychleně couval. Kápě mu slétla z hlavy a oni spatřili vysoké čelo a pruh vlasů –

„Dobrý den, pane ministře!“ křičel Percy a poslal kletbu přímo na Thicknesse, který upustil hůlku, skřípl si část hábitu a vypadal velice sklíčeně. „Už jsem se zmiňoval, že dávám výpověď?“

„Ty snad vtipkuješ, Percy!“ zařval Fred, když se Smrtijed, s kterým bojoval, sesunul pod tíhou tří různých omračovacích kouzel. Thicknesse spadl na podlahu, kolem něj zaznělo několik výbuchů a on se jakoby přeměňoval na určitý druh mořského ježka. Fred se vesele podíval na Percyho.

„Ty jsi opravdu vtipkoval, Percy… myslím, že od tebe jsem neslyšel vtip asi – “

Vzduch vybouchl. Všichni se seskupili dohromady, Harry, Ron, Hermiona, Fred a Percy, dva Smrtijedi, jeden omráčený, druhý přeměněný: a na zlomek vteřiny, kdy nebezpečí téměř pominulo, byl svět roztržen na dvě poloviny. Harry letěl vzduchem a jediné, co mohl dělat, bylo pevně se držet tenkého kousku dřeva, jeho jediné zbraně, a zakrýt si hlavu rukama. Slyšel výkřiky svých druhů a bez naděje, že by zjistil, co se s nimi stalo –

Pak spadl zpátky na zem: byl napůl pohřben v troskách chodby, která byla napadena. Z jedné strany ho ovál studený vzduch a on pochopil, že hrad byl z části vyhozen do vzduchu. Na tváři ucítil lepkavou tekutinu a věděl, že krvácí. Pak uslyšel strašlivý výkřik, který mu převrátil vnitřnosti naruby a který vyjadřoval muka, jež nemohla způsobit žádná kletba ani plameny. Postavil se, mírně zavrávoral a byl vyděšený, jako toho dne ještě nebyl. Nebo možná, jako nebyl vyděšený nikdy ve svém životě…

Hermiona se prodírala troskami, mezi kterými byli na zemi tři rudovlasí muži přesně tam, kde zeď vybouchla. Harry popadl Hermionu za ruku a společně se prodírali skrz kámen a dřevo.

„Ne – ne – ne!“ křičel někdo. „Ne! Frede! Ne!“

Percy třásl se svým bratrem, Ron klečel vedle nich, Fredovy oči zíraly do prázdna a v jeho obličeji zůstal poslední úsměv, který se na něm objevil.


32.kapitola - Starodávná hůlka
Tok času skončil, tak jak to, že se bitva nezastavila, hrad tiše nespadl a všichni bojovníci nesložili zbraně? Harryho mysl padala volným pádem, vymkla se z jeho kontroly neschopna pochopit realitu, protože Fred Weasley nemohl být mrtev, jeho smysly musely lhát...

A potom okolo otvoru spadlo něčí tělo a ze tmy na ně vylétaly kletby, které je míjely těsně nad hlavou a trefovaly zeď za nimi.

„K zemi!“ zakřičel Harry a nocí létalo víc a víc kleteb.

Chytl společně s Ronem Hermionu a přitlačili ji na podlahu. Percy si lehl přes Fredovo tělo a chránil ho před dalším zraněním a když Harry zakřičel: „Percy, rychle, musíme odtud!“

Jenom zavrtěl hlavou.

„Percy!“ Harry viděl slzy, které ztékaly Ronovi po tvářích, když pozoroval svého staršího bratra. Vzal Percyho za ramena a zatáhl, ale on neustoupil. „

Percy, už pro něj nemůžeš nic udělat! Musíme...“

Hermiona vykřikla a když se Harry otočil, nemusel se ptát proč. Obrovský pavouk o velikosti menšího auta se snažil prolézt dírou ve zdi. Jeden z Aragogových potomků se přidal k boji.

Ron a Harry společně vykřikli a jejich kouzla se spojila. Příšeru to odhodilo zpět, hrůzostrašně zatřepala nohama a zmizela ve tmě.

„Přivedl si kámoše!“ volal Harry na ostatní a vyhlížel otvorem ve zdi, kterým létala další kouzla.

Další pavouci šplhali po stěně hradu vzhůru, osvobození ze Zapovězeného lesa, do kterého museli proniknout Smrtijedi. Harry na ně vyslal omračující kletby, takže se zkutáleli jeden na druhého a popadali dolů, pryč z dohledu. Poté okolo Harryho proletěla jedna kletba tak těsně, že cítil, jak mu její síla pročísla vlasy.

„Jdeme, TEĎ!“

Tlačili spolu s Ronem Hermionu před sebou a Harry se na chvíli zastavil, aby odtáhl Fredovo tělo do výklenku ve stěně. Když si Percy všiml, co dělá, přestal se těla držet a pomohl mu. V podřepu, aby se vyhnuli létajícím kletbám, společně odstranili Fredovo tělo z cesty.

„Tady,“ řekl Harry a umístili ho do výklenku, kde dříve stálo brnění.

Nemohl se na Freda dívat ani o chvíli déle, než nevyhnutelně musel, a jakmile se ujistil, že je dobře schovaný, odešel za Ronem a Hermionou. Malfoy s Goylem zmizeli, ale konec chodby byl plný prachu, padající omítky a skla vytlučeného daleko od oken.

Harry uviděl mnoho lidí pobíhajících tam a zpět, ale nemohl říct, jestli jsou to přátelé nebo nepřátelé. Percy zahnul za roh a silně vykřikl:

„ROCKWOOD!“ a utíkal ve směru, kde stál vysoký můž, který čelil několika studentům.

„Harry, támhle!“ vykřikla Hermiona.

Zatáhla Rona za jeden gobelín a vypadalo to, jakoby spolu zápasili. V jednu chvíli si Harry myslel, že se snad znovu líbají, ale potom pochopil, že se snaží zabránit Ronovi, aby se rozběhl za Percym.

„Poslouchej mě...POSLOUCHEJ MĚ, RONE!“

„Chci jim pomoct...Chci zabít všechny Smrtijedy...“

Jeho obličej byl zkroucený hněvem, špinavý od prachu a kouře a celý se třásl vzteky a smutkem.

„Rone, jsme jediní, kteří to můžou skončit! Prosím..Rone...potřebujeme toho hada, musíme zabít toho hada!“ řekla Hermiona.

Ale Harry věděl, jak se Ron cítí. Zničení dalšího viteálu nemůže přinést zadostiučinění. Také chtěl bojovat, potrestat lidi, kteří zabili Freda a chtěl najít další Weasleyovi a především se ujistit, že Ginny není...ale nedokázal si to ani představit...

„Budeme bojovat!“ řekla Hermiona. „Budeme muset, abychom se dostali k hadovi! Ale nesmíme zapomínat na to, co musíme udělat! Jsme jediní, kteří to mohou zkončit!“

Také plakala a když mluvila, otírala si oči do svého roztrhaného a sežehlého rukávu. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila, stále pevně držela Rona a otočila se na Harryho.

„Musíš zjistit, kde je Voldemort, bude mít toho hada s sebou, ne? Udělej to Harry, koukni do něj!“

Jakto, že to bylo tak jednoduché? Protože jeho jizva pálila už celé hodiny a toužila mu ukázat Voldemortovy myšlenky? Na její rozkaz zavřel oči a najednou výkřiky, rány a všechny nesourodé zvuky bitvy utichaly, dokud nebyly vzdálené, jakoby stál daleko, daleko od nich...

Stál uprostřed zpustlé, ale podivně známé místnosti s loupajícími se tapetami na stěnách a zabarikádovanými okny. Zvuky útoku na hrad byly vzdálené a utlumené. Jediné nezabedněné okno otevíralo pohled na daleké záblesky světla na místě, kde stál hrad, ale uvnitř místnosti byla tma, až na jedinou petrolejovou lampu.

Protáčel si hůlku mezi prsty, sledoval ji a myslel na tu místnost na hradě, tajnou místnost, kterou kdysi našel jen on sám, místnost, komnatu, kterou otevře jen chytrý, mazaný, vynalézavý a zvídavý čaroděj...Byl si jistý, že chlapec nenajde diadém...i když ta Brumbálova loutka zašla mnohem dál, než by si kdy myslel...příliš daleko...

„Můj pane,“ řekl zoufalý a zlomený hlas.

Otočil se. V nejtmavším rohu seděl Lucius Malfoy, rozedraný, stále nesl známky posledního trestu za to, že chlapec unikl. Jedno z jeho očí zůstávalo zavřené a oteklé.

„Můj pane, prosím, můj syn...“

„Pokud je tvůj syn mrtvý, Luciusi, není to moje vina. On nepřišel a nepřipojil se ke mně jako ostatní Zmijozelští. Možná se rozhodl spřátelit se s Harrym Potterem?“

„Ne, to nikdy!“ šeptal Malfoy.

„Musíš doufat, že ne.“

„Nebojíte se...nebojíte se, můj pane, že Potter zemře rukou někoho jiného, nežli tou vaší?“ zeptal se Malfoy a jeho hlas se třásl. „Nebylo by...promiňte mi...moudřejší bitvu odvolat, vstoupit do hradu a vyhledat ho s..sám?“

„Nesnaž se něco předstírat, Luciusi. Chceš, aby bitva skončila jenom proto, abys mohl zjistit, co se stalo tvému synovi. Ale já nepotřebuji Pottera hledat. Dříve, než noc skončí, Potter si mě najde sám.“

Voldemot se ještě jednou upřeně zadíval na svou hůlku. To ho trápilo...a věci, které trápí Lorda Voldemorta, se musí změnit...

„Jdi a přiveď Snapea.“

„Snapea, můj p-pane?“

„Snapea. Hned. Potřebuji ho. Je tu...služba...kterou od něj potřebuji. Jdi!“

Vystrašený, třesoucí se opustil Malfoy temnou místnost. Voldemort tam zůstal stát, točil hůlkou v prstech a zíral na ni.

„Je to jediná cesta, Nagini,“ šeptal a rozhlédl se kolem.

Uviděl obrovského silného hada, který byl nyní zavěšený v prostoru a půvabně se kroutil uvnitř ochranného kouzelného vaku, který pro něj vytvořil. Zářivá průhledná koule, něco mezi třpytivou klecí a nádrží.

Harry zalapal po dechu, otevřel oči a vrátil se zpátky ve stejnou chvíli, kdy byly jeho uši vystaveny vřískotu a výkřikům, třeskům a ranám bitvy.

„Je ve chroptící chýši. Had je s ním a je kolem něho nějaký druh kouzelné ochrany. Právě poslal Luciuse Malfoye pro Snapea.“

„Voldemort sedí v chroptící chýši?“ řekla Hermiona pobouřeně. „On...on nebojuje?“

„Myslí si, že nemusí bojovat,“ řekl Harry. „Myslí si, že k němu přijdu sám.“

„Ale proč?“

„Ví, že hledám viteály...drží Naginiho blízko u sebe, takže k němu musím...“

„Dobře,“ řekl Ron a rovnal si ramena. „Takže tam jít nemůžeš. To je to, co on chce, co očekává. Takže tu zůstaneš a postaráš se o Hermionu a já půjdu a...“

Harry Rona přerušil.

„Vy dva tu zůstanete, já půjdu pod neviditelným pláštěm a vrátím se tak rychle, jak to jenom bude...“

„Ne,“ řekla Hermiona, „bylo by mnohem smysluplnější, kdybych si plášť vzala já a...“
„Ani na to nemysli,“ zavrčel na ní Ron.

Před tím, než došla Hermiona dál než k: „Rone, já jsem stejně schopná...,“ gobelín na vrchu schodiště, na kterém stáli, se roztrhl.

„POTTER!“

Stáli tam dva maskovaní Smtijedi, ale ještě dřív, než stačili zvednout své hůlky, Hermiona zakřičela:

„Gliseo!“

Schody pod jejich nohama se proměnily v hladkou skluzavku a oni se po ní řítili dolů, aniž by mohli kontrolovat svou rychlost, ale dost rychle na to, aby omračující kouzla Smrtijedů proletěla vysoko nad jejich hlavami. Proletěli gobelínem, který byl na konci schodiště, spadli na podlahu a zastavili se o protější stěnu.

„Duro!“ vykřikla Hermiona a ukazovala hůlkou na gobelín.

Ozvaly se dvě hlasité rány, jak se tapisérie proměnila v kámen a Smrtijedi řítící se dolů do ní tvrdě narazili.

„Zpátky!“ vykřikl Ron a vrhli se spolu s Harrym a Hermionou proti dveřím, aby uhnuli stádu okolo cválajících lavic vedených utíkající profesorkou McGonagallovou.

Neobjevila se, aby jim cokoliv řekla. Měla slezlé vlasy a na tváři řeznou ránu. Když zahnula za roh, uslyšeli její výkřik.

„USTUP!“

„Harry, vem si plášť,“ řekla Hermiona. „Na nás nezáleží...“

Harry však plášť přehodil přes všechny tři a doufal, že nikdo neuvidí jejich nohy v oblaku vznášejícího se prachu, padajícího kamení a míhajících se kouzlech.

Seběhli dolů po dalším schodišti a zjistili, že jsou v chodbě plné zápasících dvojic. Portréty na obou stranách chodby byly nacpané lidmi, kteří volali rady a pobídky na studenty a učitele čelící maskovaným i nemaskovaným Smrtijedům. Dean získal hůlku a teď čelil tváří v tvář Dolohovovi a Parvati Traversovi.

Harry, Ron i Hermiona zvedli hůlky, připraveni zaútočit, ale účastníci souboje se neustále pohybovali, takže byla velká pravděpodobnost, že by jejich kouzla zasáhla někoho z jejich strany. Stáli a čekali na příležitost zasáhnout a v tom se nad nimi ozvalo hlasité:

„Fíííííí!“ a když se podívali nahoru, zjistili, že je to Protiva a rozhazuje tobolky škrtidubu na Smrtijedy, jejichž hlavy byli najednou obaleny rostoucími zelenými výhonky kroutícími se jako tlustí červi.

„ARGH!“

Hrst tobolek zasáhla plášť nad Ronovou hlavou. Klíčící zelené kořeny byly zvláštně zavěšeny v prostoru a Ron s nimi třepal, aby se jich zbavil.

„Je tu někdo neviditelný!“ vykřikl maskovaný Smrtijed a ukazoval na místo, kde stáli Harry, Ron a Hermiona.

Dean vytěžil ze Smrtijedova chvilkového vyrušení co jen šlo a odhodil ho omračující kletbou. Dolohov mu chtěl odplatit tímtéž, ale Parvati na něj vystřelila svazující kouzlo.

„JDEME!“ zakřičel Harry a on, Hermiona a Ron stahujíc si plášť co nejtěsněji k sobě se rozeběhli pokrčení s hlavami dolů přímo středem mezi zápasníky klouzajíc u toho na kalužích šťávy ze škrtidubu směrem k vrchu mramorového schodiště vedoucího do vstupní haly.

„Já jsem Draco Malfoy, jsem Draco, jsem na vaší straně!“

Draco stál na vrchním odpočívadle a hájil se před dalším maskovaným Smrtijedem. Harry ho omráčil, když procházeli kolem. Malfoy se zářivě rozhlížel a Ron ho praštil z pod pláště. Spadl pozadu na Smrtijeda, tekla mu krev z pusy a byl naprosto zmatený.

„Tohle je podruhé, co jsme ti dnes v noci zachránili život ty falešnej bastarde!“ zakřičel Ron.

Všude na schodišti a v hale stály další zápasící dvojice, Smrtijedi všude, kam se Harry podíval. Yaxley stál blízko hlavní brány a zápasil s Kratiknotem, maskovaný Smrtijed v souboji s Kingsleym stál hned vedle nich.

Studenti pobíhali všemi směry, někteří nesli své zraněné kamarády. Harry namířil omračující kouzlo na maskovaného Smrtijeda, ale těsně minul a skoro zasáhl Nevilla, který se zničehonic objevil a nesl plnou náruč úponice jedovaté, která se začala šťastně obtáčet okolo nejbližšího Smrtijeda a dusit ho.

Harry, Ron a Hermiona spěchali dolů po mramorovém schodišti. Nalevo od nich se ozval zvuk tříštícího se skla a přesýpací hodiny, které ukazovaly počet bodů zmijozelské koleje, začaly rozsypávat smaragdy všude kolem, takže utíkající lidé začali klouzat a kolísat. Z balkónu nad nimi spadla dvě těla a ve chvíli, kdy dopadla na zem, přes místnost přeběhla šedá skvrna, o které si Harry myslel, že je to zvíře, aby se zakousla svými zuby do jejich krku.

„NE!“ vykřikla Hermiona a s ohlušující ranou z její hůlky odhodila Fenrira Šedohřbeta pryč od lehce se třesoucího těla Levandule Brownové.

Zasáhl mramorový sloupek a pokoušel se znovu postavit na nohy. Potom ho se zábleskem bílého světla a lupnutím zasáhla do hlavy křištálová koule a on spadl na podlahu a nehýbal se.

„Mám jich víc!“ křičela profesorka Trelawneyová stojící na balustrádě. „Spoustu pro každého, kdo si o ně řekne! Tady...!“

A s pohybem jako při tenisovém podání vytáhla ze své tašky další křišťálovou kouli, mávla hůlkou a vyslala kouli přes místnost, kde rozbila okno a vyletěla ven. V tutéž chvíli se rozletěla silná dřevěná vstupní brána a další obrovští pavouci si razili cestu do vstupní síně.

Výkřiky hrůzy naplnily vzduch. Zápasící dvojice se rozptýlily, Smrtijedi stejně jako obránci Bradavic a červené a zelené záblesky světla vyletěly do středu přicházejících příšer, které se třásly a tyčily se víc hrůzostrašně, než kdy před tím.

„Jak se dostaneme ven?“ křičel Ron přes všechen ten vřískot, ale dřív než Harry či Hermiona stačili cokoliv říct, byli odhozeni stranou. Hagrid s burácením sbíhal ze schodů a vytáhl svůj růžový deštník.

„Neubližujte jim! Neubližujte jim!“ křičel.

„HAGRIDE, NE!“

Harry zapomněl na všechno, vyběhl zpod neviditelného pláště a skrčil se, aby se vyhnul všem zářícím kletbám létajícím po celé síni.

„HAGRIDE, VRAŤ SE!“

Ale nebyl ani na půli cesty k Hagridovi, když se to stalo. Hagrid zmizel mezi pavouky, kteří se s cupitáním odporně vyrojili před náporem kouzel ven z hradu spolu s Hagridem pohřbeným v jejich středu.

„HAGRIDE!“

Harry uslyšel, jak někdo volá jeho vlastní jméno, nezáleželo na tom, jestli přítel či nepřítel. Utíkal dolů na vnější schodiště vedoucí na tmavé pozemky a hemžící se pavouci ustupovali pryč směrem zpět do temného lesa. Hagrida nebylo vidět.

„HAGRIDE!“

Myslel si, že uviděl velkou černou ruku vynořit se mezi pavouky, ale když se za nimi chtěl rozeběhnout, cestu mu zatarasila obrovská noha, která sem dopadla ze tmy a zem se pod ní otřásla. Podíval se vhůru.

Před ním stál 20 stop vysoký obr, ze kterého nebylo vidět nic, než jeho jako kmen stromu silná holeň, hlavu měl schovanou ve stínu. Jedním brutálním plynulým pohybem roztříštil svou obrovskou pěstí okno v horních patrech a na Harryho dopadla sprška roztříštěného skla a donutila ho stáhnout se znovu pod úkryt hlavní brány.

„Ah můj...!“ vyjekla Hermiona, když spolu s Ronem dostihli Harryho a zírala na obra, který se teď snažil skrz rozbité okno chytit lidi uvnitř.

„NE!“ vykřikl Ron a zachytil Hermioninu ruku, když zvedala svou hůlku. „Omráčíš ho a on rozbije půl hradu...“

„HAGGER?“

Dráp se vynořil zpoza rohu. Harry teď viděl, že Dráp je mezi obry dost podsaditý. Obrovská příšera, která se snažila rozmačkat lidi v horních patrech se otočila a děsivě zařvala. Schody se zatřásly, když se postavil svému menšímu druhovi a Drápova křivá ústa se otevřela a ukázala jim žluté jako cihly velké zuby. V tom se na sebe vrhly se zuřivostí lvů.

„UTÍKEJTE!“ zakřičel Harry.

Noc se zaplnila skřeky a ranami, jak spolu dva obři zápasili, a on chytil Harmionu za ruku a táhnul jí po schodech na pozemky, Ron hned za nimi. Harry neztrácel naději na nalezení a zachránění Hagrida. Utíkal tak rychle, že ostatní byli teprve na půli cesty k Zapovězenému lesu, než ho znovu dohnali.

Vzduch kolem nich ztuhnul: Harrymu se zastavil dech a ztuhl mu v hrudi. Tmou vířivým pohybem plachtily postavy, které kolem sebe soustředily černotu, a mířily směrem k hradu, tváře zahalené kápěmi a jejich chroptící dech…

Ron a Hermiona vedle něj se k sobě přitiskli, jak se zvuky boje za nimi stávaly tiššími, tlumenými, protože ticho, které přinášeli pouze mozkomorové, se rozléhalo nocí…

„No tak, Harry!“ řekl Hermionin hlas z velké dálky, „Patrony, Harry, no tak!“

Pozvedl hůlku, ale pohlcovala ho beznaděj: Fred odešel a Hagrid určitě umíral, nebo už byl mrtvý; nevěděl, kolik dalších ještě položilo život; cítil, jako kdyby jeho duše napůl opustila jeho tělo…

„HARRY, NO TAK!“ vykřikl Hermiona.

Stovka mozkomorů se k nim přibližovala klouzavým pohybem, drali se za Harryho zoufalstvím, které jim slibovalo hodokvas…

Viděl Ronova stříbrného teriéra, jak vyrazil do vzduchu, slabě zazářil a zanikl; Hermionina vydra se zatočila a vybledla, při čemž jeho vlastní hůlka se mu klepala v ruce, a on téměř vítal blížící se zapomenutí, příslib nicoty, žádných pocitů…

A pak se kolem Harryho, Ronovy a Hermioniny hlavy vznášel stříbrný zajíc, divočák a liška: mozkomoři se stáhli pryč od zvířat. Z temnoty přišli další tři lidé, aby jim stáli po boku, hůlky měli napřažené a dál vyčarovávali své Patrony: Lenka, Ernie a Seamus.

„Tak je to správně,“ řekla Lenka povzbudivě, jako kdyby byli zpátky v Komnatě nejvyšší potřeby a procvičovali si v B.A.

„Tak je to správně, Harry… No tak, mysli na něco šťastného…“
„Něco šťastného?“ pronesl stále se třesoucím hlasem.

„Pořád jsme tady,“ zašeptala, „stále ještě bojujeme. No tak, teď…“

Nejdřív vyšla stříbrná jiskra, pak mihotavé světlo a pak s tím největším úsilím, jaké kdy vydal, vytryskl z konce Harryho hůlky jelen. Klusal dopředu, mozkomoři se rozptýlili kolem a noc byla okamžitě znovu klidná, akorát zvuky odehrávající se bity dolehly hlasitě k jeho uším.

„Ani nevím, jak vám poděkovat,“ řekl Ron třaslavě Lence, Erniemu a Seamusovi, „právě jste nám zachránili – “

Za burácení, které připomínalo otřesy při zemětřesení, vyšel kolébavě ze tmy lesa další obr a máchal kyjem větším než byl kdokoli z nich.

„UTÍKEJTE!“ zařval znovu Harry, ale ostatní na to ani nečekali: všichni se rozutekli a ani ne o vteřinu později dopadla ohromná noha na místo, kde ještě před chvilkou stáli.

Harry se rozhlédl okolo: Ron a Hermiona ho následovali, ale zbylí tři zmizeli ve víru bitvy.

„Pojďme pryč z jeho dosahu!“ zaječel Ron, když obr máchl znovu svým kyjem a z jeho plic vyrazil skřek, který se nesl po školních pozemcích, na kterých byla tma neustále prorážena červenými a zelenými světly.

„Vrba mlátička,“ řekl Harry. „Pojďme!“

Nějakým způsobem vyhnal všechno pryč z mysli, potlačil je, aby se znovu nevyrojily myšlenky na Freda a Hagrida a strach o všechny, které miloval, rozptýlené po hradě a venku; všechno muselo počkat, protože teď museli běžet, musí dostat toho hada a Voldemora, protože jak řekla Hermiona, tohle byl jediný způsob, jak to ukončit –

Uháněl a napůl doufal, že by mohl předhonit i samotnou smrt, nevnímal záblesky světel létajících tmou všude kolem, zvuky z jezera jako rozbouřeného moře i les, který skřípěl navzdory tomu, že bylo bezvětří; běžel skrz pozemky, které jako by se vzbouřily, tak rychle, jak nikdy v životě a byl to právě on, kdo jako první uviděl obrovský strom, Vrbu, která chránila tajemství pod svými kořeny bičíkovitými, prudkými větvemi.

Harry zpomalil, prudce si oddechnul a jal se obcházet útočící větve Vrby. Skrz tmu prohlížel tlustý kmen a snažil se najít suk v kůře, který by ten starý strom znehybněl. Ron a Hermiona ho právě doběhli; Hermiona byla bez dechu, takže ani nemohla promluvit.

„Jak – jak se dostaneme dovnitř?“ funěl Ron. „Já – vidím to – kdyby tady byl – zase Křivonožka – “
„Křivonožka?“ sípala Hermiona, ohýbala se v bocích a svírala si hrudník. „Jsi kouzelník, nebo ne?“

„No – jo – vlastně – “

Ron se rozhlédl kolem a pak namířil hůlku na větvičku na zemi a pronesl, „Wingardium Leviosa!“

Větvička vyletěla ze země, otočila se ve vzduchu, jako kdyby ji nesl náhlý poryv větru, a pak svištěla ke kmeni skrze osudně se pohybující větve Vrby. Rázem se zabodla na místo poblíž kořenů a zmítající se strom ztuhl.

„Skvělé!“ funěla Hermiona.

„Počkat.“

Mezitím co se vzduchem nesl hukot bitvy, Harry na vteřinu zaváhal. Voldemort chtěl, aby to udělal, chtěl, aby přišel… vedl tedy Rona a Hermionu do pasti?

Ale pak se vrátil zpět do kruté reality: další na řadě bylo zabít hada, a had byl tam, kde Voldemort, a Voldemort byl na konci tunelu…

„Harry, jdeme, tak tam vlez!“ ozval se Ron a tlačil ho dopředu.

Harry se vsoukal do podzemní chodby ukryté pod kořeny stromu. Protlačit se úzkým průchodem bylo mnohem těžší, než když tudy lezli naposledy. Tunel měl nízký strop: před čtyřmi lety se stačilo pouze sklonit, teď jim ale nezbývalo než se plazit.

Harry šel první, hůlku měl rozsvícenou a každou chvíli očekával překážku na cestě, ale žádná nepřišla. Pohybovali se v tichosti, Harry upíral zrak na kužel světla vysílaný hůlkou, kterou držel v ruce.

Nakonec tunel začal stoupat a Harry vepředu zahlédl malé světlo. Hermiona ho zatahala za kotník.

„Plášť!“ zašeptala. „Obleč si plášť!“

Zatápal za sebou a ona mu vstrčila do volné ruky uzlík klouzavé látky. S obtížemi ho přes sebe přehodil a zamumlal, „Nox,“ čímž zhasl světlo z hůlky.

Pak znovu pokračoval po rukách a kolenech, jak nejtišeji to bylo možné, a všechny smysly měl nastražené, jak každou chvíli očekával, že ho objeví, že uslyší jasný chladný hlas a záblesk zeleného světla.

A pak uslyšel z místnosti přímo před nimi hlasy mírně tlumené, protože konec tunelu byl zablokovaný něčím, co připomínalo starou bednu. Skoro se neodvažoval dýchat, když se Harry přiblížil ke konci a koukal skrz tenkou díru mezi bednou a stěnou.

Pokoj za ní byl matně osvícen, přesto však viděl Naginiho, jak sebou víří a svíjí jako had pod vodou v bezpečí své očarované zářivé kouli, která se bez opory vznášela ve vzduchu.
Viděl kraj stolu a bílou ruku s dlouhými prsty, která si pohrávala s hůlkou. Pak promluvil Snape a Harrymu se leknutím pozastavilo srdce: Snape byl jen kousíček od místa, kde se krčil.

„…můj Pane, jejich odpor slábne – “

„– a to i bez tvé pomoci,“ řekl Voldemort svým vysokým ostrým hlasem. „Přestože jsi schopný kouzelník, Severusi, nemyslím si, že bys něco změnil. Už jsme skoro u cíle… skoro.“

„Dovolte mi najít toho kluka. Dovolte mi přivést vám Pottera. Vím, že ho najdu, můj Pane. Prosím.“

Snape prošel kolem díry a Harry se trochu odtáhl, stále však měl oči upřené na Naginiho. Uvažoval, jestli existuje kouzlo, které by proniklo obranou, která ho obklopovala, ale na nic nepřišel. Jeden špatný pokus a prozradil by se…

Voldemort se postavil. Harry teď mohl vidět jeho rudé oči, plochý hadí obličej, jehož bledost mírně zářila v pološeru.

„Mám problém, Severusi,“ pronesl Voldemort zlehka.

„Můj pane?“

Voldemort zvedl Starodávnou hůlku a držel ji úzkostlivě jako dirigent taktovku.
„Proč mi neslouží, Severusi?“

V nastalém tichu se Harry domníval, že slyší tiché syčení hada, který se svíjel, anebo že by to byl Voldemortův sykavý povzdech visící ve vzduchu?

„Můj – můj Pane?“ řekl zaraženě Snape. „Já nechápu. Vy – předvedl jste s tou hůlkou neobyčejná kouzla.“

„Ne,“ řekl Voldemort. „Předvedl jsem běžná kouzla. Já jsem neobyčejný, ale tato hůlka… ne. Neukázala divy, které měla. Nevidím žádný rozdíl mezi touto hůlkou a tou, kterou jsem před lety získal od Ollivandera.“

Voldemortův hlas byl klidný a vyrovnaný, ale Harryho jizva začala tepat: bolest projížděla celým jeho čelem a on cítil, že se Voldemorta zmocňovala zuřivost.

„Žádný rozdíl,“ zopakoval Voldemort.

Snape nepromluvil. Harry mu neviděl do obličeje: přemítal, jestli Snape cítí nebezpečí a hledal správná slova, aby uklidnil svého mistra.

Voldemort se začal pohybovat po místnosti: na chvíli se Harrymu ztratil z očí, když se plížil, a mluvil stejně odměřeným hlasem; mezitím se v Harrym vzdouvala bolest a zuřivost.

„Přemýšlel jsem dlouho a usilovně, Severusi… víš, proč jsem tě zavolal zpátky z bitvy?“

A na chvíli Harry spatřil Snapeův profil: jeho oči se upíraly na svíjejícího se hada v očarované kleci.

„No, můj Pane, ale prosím vás, dovolte mi se vrátit. Dovolte mi najít Pottera.“

„Mluvíš jako Lucius. Ani jeden z vás nerozumí Potterovi jako já. Nepotřebuji ho najít. Potter ke mně přijde. Znám jeho slabost, jeho největší slabinu. Nesnese pohled na ostatní, kteří kolem něj padají, protože ví, že se to děje kvůli němu. Bude to chtít zastavit za každou cenu. Přijde.“

„Ale můj Pane, mohl by ho náhodou zabít někdo jiný, než vy sám – “

„Moje rozkazy byly naprosto jasné. Zajměte Pottera. Zabijte jeho přátele – čím víc, tím líp – ale nezabíjejte jeho.

To s tebou si přeji mluvit, Severusi, ne s Harrym Potterem. Byl jsi pro mě velice cenný. Velice cenný.“

„Můj Pán ví, že mu chci sloužit. Ale – dovolte mi jít a najít toho kluka, můj Pane. Dovolte mi vám ho přinést. Já vím, že můžete – “

„Řekl jsem ne!“ řekl Voldemort a Harry zachytil odlesk rudé barvy jeho očí, když se otočil a šustění jeho pláště znělo jako plazení hada, a v jizvě, která ho nepřestávala pálit, cítil Voldemortovu netrpělivost.

„Můj momentální zájem, Severusi, je, co se stane, až se s ním konečně utkám!“

„Můj Pane, žádná otázka není, jistě – ?“

„– ale je tady otázka, Severusi. Je.“

Voldemort se zastavil a Harry ho znovu spatřil, jak si prsty pohrává se Starodávnou hůlkou a upřeně hledí na Snapea.

„Proč obě hůlky, které jsem použil, selhaly, když jsem je namířil na Harryho Pottera?“
„Já – na to nemůžu odpovědět, můj Pane.“

„Nemůžeš?“

Harryho hlavou projel záchvěv hněvu: do pusy si strčil vlastní pěst, aby nezařval bolestí. Zavřel oči a najednou byl Voldemortem, který se díval do Snapeovy bledé tváře.

„Moje tisová hůlka vykonala vše, co jsem chtěl, Severusi, kromě vraždy Harryho Pottera. Dvakrát selhala. Ollivander mi řekl o stejných jádrech, že si mám vzít hůlku někoho jiného. Udělal jsem to, ale Luciusova hůlka byla zničena, když se setkala s Potterovou.“

„Já – já nemám žádné vysvětlení, můj Pane.“

Snape se teď na Voldemorta nedíval. Jeho tmavé oči byly stále upřené na svíjícího se hada ve své ochranné kouli.

„Našel jsem třetí hůlku, Severusi. Starodávnou hůlku, Osudovou hůlku, Smrtící hůlku. Vzal jsem ji jejímu předchozímu majiteli. Vzal jsem ji z hrobu Albuse Brumbála.“

Teď se Snape na Voldemorta podíval a Snapeův obličej vypadal jako smrtelná maska. Byl jako bílý mramor a tak strnulý, že když promluvil, bylo s podivem, že za těma prázdnýma očima se skrývá život.

„Můj Pane – dovolte mi najít toho kluka – “

„Celou noc, kdy jsem na pokraji vítězství, jsem tu seděl,“ řekl Voldemort a jeho hlas nebyl o moc silnější než šepot, „a přemýšlel. Přemýšlel, proč Starodávná hůlka odmítá být tím, čím má. Odmítá kouzlit, jak vyprávějí příběhy, kouzlit pro svého majitele… a myslím, že jsem našel odpověď.“

Snape nemluvil.

„Možná jsi na to již přišel? Koneckonců jsi bystrý muž, Severusi. Byl jsi dobrým a věrným služebníkem, a já lituji toho, co se musí stát.“

„Můj Pane – “

„Starodávná hůlka mi neslouží, jak má, Severusi, protože nejsem její pravý pán. Starodávná hůlka patří kouzelníkovi, který zabil jejího posledního majitele. To ty jsi zabil Albuse Brumbála. Dokud žiješ, Severusi, Starodávná hůlka nikdy nebude moje.“

„Můj Pane!“ namítal Snape a pozvedl hůlku.

„Nejde to jinak,“ řekl Voldemort. „Musím být pánem té hůlky, Severusi. Pánem té hůlky a nakonec přemohu i Pottera.“

Voldemort mávnul ve vzduchu Starodávnou hůlkou. Snapeovi se nic nestalo, a tak si na zlomek vteřin myslel, že mu byla dána milost: ale záhy byl Voldemortův úmysl jasný.
Hadova klec se valila vzduchem, a dřív, než mohl Snape udělat něco víc než jen zakřičet, pohltila jeho hlavu a ramena; Voldemort promluvil Hadím jazykem.

„Zabij.“

Ozval se strašlivý výkřik. Harry viděl, jak Snape ztrácí i zbytky barvy, kterou měl jeho obličej, zbělel stejně jako se jeho oči rozšířily, když mu hadovy jedovaté zuby prokously krk, poklesla mu kolena a on spadl na zem.

„Lituji toho,“ řekl Voldemort chladně.

Otočil se; nebyl v něm žádný smutek, žádná lítost.

Bylo načase opustit chýši a převzít vedení s hůlkou, která teď bude plnit jeho rozkazy. Namířil ji na zářivou klec, která držela hada, a ta se vznesla vzhůru od Snapea, který bokem dopadl na podlahu a ze zranění na krku mu proudila krev. Voldemort přelétl pokoj, aniž by se ohlédl, a velký had se vznášel za ním ve své obrovské ochranné kouli.

Zpátky v tunelu a ve své vlastní mysli, Harry otevřel oči: klouby měl pokryté krví, skousl je totiž, aby nezačal řvát. Teď se díval skrze tenkou škvíru mezi bednou a stěnou na nohu v černé botě, která se třásla na zemi.

„Harry!“ vydechla Hermiona za ním, ale on už namířil hůlku na bednu, která mu blokovala cestu. Zvedla se kousek do vzduchu a tiše se posunula vedle. Vklouzl do místnosti, jak nejtišeji jen mohl.

Nevěděl, proč to dělá, proč se přibližuje k umírajícímu muži: nevěděl, co cítil, když viděl Snapeovu bílou tvář a prsty, které se snažily zastavit krvácení z rány na krku.

Harry si sundal neviditelný plášť a pohlédl na muže, kterého nenáviděl, jehož rozšířené černé oči našly Harryho, když se pokusil promluvit. Harry se nad něj sklonil a Snape uchopil jeho hábit a přitáhl ho blíž.
Ze Snapeova hrdla se vydral strašlivý drásavý zvuk.

„Vezměte… to… vezměte… to…“

Ze Snapea proudilo něco víc než jen krev. Z jeho úst, uší a očí proudilo něco stříbřitě modrého, ani plyn, ani kapalina, a Harry věděl, co to je, ale nechápal, co má dělat –

Hermiona mu třesoucíma rukama podala baňku vyčarovanou ze vzduchu. Harry do ní vpravil stříbřitou hmotu svou hůlkou. Když se baňka naplnila až po okraj, vypadalo to, že ve Snapeově těle už nezbyla žádná krev a sevření ochablo.

„Podívejte… se… na mě…“ zašeptal.

Zelené oči našly černé, ale po chvilce se zdálo, že něco z hlubiny černých očí zmizelo a zůstaly prázdné. Ruka svírající Harryho dopadla na zem a Snape už se nikdy nepohnul.