Ahoj

33. kapitola - Princův příběh
Harry klečel po Snapeově boku a zíral na něj, a teprve když velice blízko nich, promluvil vysoký chladný hlas, vyskočil na nohy, láhev pevně sevřenou v rukou, myslíc, že Voldemort znovu vstoupil do pokoje.

Hlas se odrážel od zdí i od podlahy a Harry zjistil, že Voldemort promlouvá k celým Bradavicím a jejich přilehlému okolí a že obyvatelé Prasinek a všichni ti, kteří stále bojují na hradě, ho mohou slyšet tak jasně, jako by stál vedle nich, jeho dech na jejich zátylcích, jako by je ovanula smrt.

„Bojovali jste statečně,“ řekl vysoký, chladný hlas. „Lord Voldemort ví, jak ocenit odvahu. Už nyní jste utrpěli těžké ztráty. Pokud budete i nadále vzdorovat, všichni zemřete, jeden po druhém. Já si však nepřeji, aby se to stalo. Každičká prolitá kapka kouzelnické krve je ztráta a plýtvání. Lord Voldemort je milosrdný. Přikazuji svým lidem, aby se okamžitě stáhli. Máte jednu hodinu. Postarejte se důstojně o své mrtvé, ošetřete své raněné. A teď mluvím přímo k tobě, Harry Pottere. Připustil jsi, aby tví přátelé umírali, než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat jednu hodinu v Zakázaném lese. Pokud na konci této hodiny nepřijdeš a osobně se mi nevzdáš, pak bitva znovu začne. Pak vstoupím do boje já sám, Harry Pottere, a najdu si tě, a potrestám každého muže, ženu či dítě, kteří se tě budou snažit přede mnou skrýt. Jednu hodinu.“

Ron i Hermiona zuřivě zavrtěli hlavou a podívali se na Harryho.

„Neposlouchej ho,“ řekl Ron.

„Bude to v pořádku,“ řekla Hermiona divoce. „ Pojďme - vraťme se do hradu, pokud on odešel do lesa, musíme vymyslet nový plán - “

Letmo pohlédla na Snapeovo tělo, a pak se rozběhla zpět k ústí tunelu. Harry zvedl neviditelný plášť a podíval se dolů na Snapea. Nevěděl, co by měl cítit, byl pouze šokovaný způsobem, jakým byl Snape zabit, a důvodem, proč k tomu došlo…

Aniž by někdo z nich promluvil, plížili se zpět tunelem. Harry si lámal hlavu, jestli i Ronovi a Hermioně stále doznívá Voldemortův hlas v uších.

´Připustil jsi, aby tví přátelé umírali, než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat hodinu v Zakázaném lese… jednu hodinu.´

Vypadalo to, jako by se na trávníku před hradem povalovaly balíky smetí. Mohla být asi hodina po soumraku, a přesto už byla tma jako v pytli. Ti tři spěchali směrem ke kamenným schodům. Před nimi ležel osamělý dřevák o velikosti malého člunu. Nikde nebylo ani známky po Drápovi nebo po jeho útočníkovi.

Hrad byl nepřirozeně tichý. Nebyly zde žádné záblesky světla, žádné rány, ani výkřiky, ani volání. Dlaždice opuštěné Vstupní haly byly potřísněny krví. Smaragdy byly stále rozházené všude po podlaze spolu s kousky mramoru a dřevěnými třískami. Část zábradlí byla stržena.

„Kde jsou všichni?“ zašeptala Hermiona.

Ron se vydal do Velké síně. Harry se zastavil ve dveřích.
Stoly jednotlivých kolejí byly pryč a místnost byla plná lidí. Ti, co přežili, stáli ve skupinkách a navzájem se objímali. Madame Pomfreyová s několika pomocníky ošetřovala na vyvýšené plošině raněné. Mezi zraněnými byl i Firenze, z jehož boku prýštila krev a třásl se, neschopen vstát.

Mrtví leželi v řadě uprostřed haly. Harry nemohl vidět Fredovo tělo, protože byl obklopen svojí rodinou. George mu klečel u hlavy, paní Wesleyová ležela Fredovi na hrudi a tělo se jí třáslo. Pan Wesley si uhlazoval vlasy, zatímco mu po tvářích kanuly slzy.

Aniž by Harrymu něco řekli, Ron a Hermiona odešli. Harry viděl Hermionu, jak přistoupila k Ginny, jejíž obličej byl opuchlý a zarudlý od pláče, a objala ji. Ron se připojil k Billovi, Fleur a Perrymu, který Ronovi položil ruku kolem ramen.
Když se Ginny a Hermiona přiblížily ke zbytku rodiny, Harry jasně viděl na další těla ležící vedle Freda: Remus a Tonksová, bledí a tišší, vypadající pokojně, zdánlivě spící pod temným, začarovaným stropem.

Velká síň se zmenšovala, jak se Harry vzdaloval od jejích dveří. Nemohl popadnout dech. Nemohl snést pohled na další těla, ani pohled na další, kteří pro něj zemřeli. Nedokázal se připojit k Weasleovým, podívat se jim do očí, protože kdyby se vzdal hned na začátku, Fred by nikdy nemusel zemřít.

Odvrátil se a vyběhl nahoru po mramorovém schodišti. Lupin, Tonksová … toužil, aby nic necítil… přál si, aby mohl vyrvat své srdce, své vnitřnosti, vše, co křičelo uvnitř něj…

Hrad byl úplně prázdný, dokonce se zdálo, že i duchové se připojili k hromadnému truchlení ve Velké síni. Harry běžel bez zastavení, svíral křišťálovou láhev se Snapeovými posledními myšlenkami a nezpomalil, dokud se nedostal ke kamennému chrliči, který střežil kancelář ředitele.

„Heslo?“

„Brumbál.“ řekl Harry bezmyšlenkovitě, protože to byl on, koho toužil vidět, a k jeho vlastnímu překvapení chrlič uhnul stranou a odhalil točité schodiště.

Ale když Harry vpadl do oválné kanceláře, uviděl, jak hodně se změnila. Portréty, které visely všude kolem na stěnách, byly prázdné. Ani jeden ředitel nebo ředitelka nezůstali, aby ho sledovali; všichni, jak se zdálo, zmizeli, navštěvujíc další obrazy, které byly rozvěšeny po celém hradě, aby měli jasný přehled o tom, co se dělo.

Harry beznadějně pohlédl na Brumbálův opuštěný rám, který visel přímo za ředitelovou židlí, pak se od něj odvrátil.
Myslánka ležela ve skřínce stále na stejném místě: Harry ji postavil na stůl a nalil Snapeovy vzpomínky do široké mísy s runovými značkami podél okraje. Vniknout do hlavy někoho jiného by mohla být požehnaná úleva … nic, ani dokonce to, co mu Snape zanechal, nemohlo být horší než jeho vlastní myšlenky. Vzpomínky zavířily, stříbrné, bílé a cizí, a bez zaváhání, s pocitem bezstarostného klidu, jako by myslel, že to může zmírnit jeho mučivý zármutek, se do nich Harry ponořil.

Spadl přímo do slunečného dne a pod nohama pocítil prohřátou půdu. Když se narovnal, zjistil, že je na téměř opuštěném dětském hřišti. Vzdálenému obzoru dominoval samotně stojící vysoký komín. Dvě dívky se houpaly sem a tam, a zpoza skupinky keřů je pozoroval vyzáblý kluk.
Jeho černé vlasy byly příliš dlouhé a jeho oblečení se k sobě nehodilo, až to vypadalo, že je tomu tak záměrně: příliš krátké džíny, ošuntělý, příliš velký kabát, který mohl patřit dospělému muži, a podivné pytlovité tričko.

Harry se k chlapci přiblížil. Snape nevypadal starší než devět nebo deset let, nažloutlý, malý, šlachovitý. V hubeném obličeji se mu zračila nepopiratelná chtivost, když sledoval mladší z dívek houpající se výš a výš než její sestra.

„Lilůy, nedělej to!“ zaječela ta starší.

Avšak když byla houpačka co nejvýš to šlo, dívka z ní vyskočila a vylétla do vzduchu, docela doslovně vylétla, vymrštila se proti nebi s hlasitým výkřikem veselí, a místo toho, aby dopadla na asfalt na hřišti, vznesla se jako akrobatka do vzduchu, nějakou chvíli zůstala nahoře a zlehka přistála o kus dál.

„Máma říkala, ať to neděláš!“

Petunie zabrzdila se skřípavým zvukem houpačku podpatky svých sandálů a vyskočila s rukama v bok.

„Máma řekla, že to máš zakázané, Lilly!“

„Ale já jsem v pohodě,“ řekla Lilly a stále se chichotala. „Tuny, podívej na tohle. Koukej, co dokážu.“

Petunie se rozhlédla, hřiště bylo opuštěné krom jich samotných a Snapea, ačkoliv o něm dívky nevěděly.

Lilly zvedla spadený květ z keře, za kterým číhal Snape. Petunie postoupila dopředu, evidentně rozpolcená mezi zvědavostí a nesouhlasem. Lilly počkala, až byla Petunie dostatečně blízko, a pak napřáhla svou dlaň. Měla v ní květ, který otevíral a zavíral své okvětní lístky, jako nějaká podivně tvarovaná škeble.

„Přestaň s tím!“ vykřikla Petunie.

„Vždyť ti to neubližuje,“ řekla Lilly, ale znovu zavřela ruku a hodila květ zpět na zem.

„Není to správné,“ řekla Petunie, přestože její oči sledovaly let květu na zem, a zaváhala. „Jak to děláš?“ dodala a v jejím hlase zřetelně zazněla dychtivost.

„To je snad jasné, ne?“ Snape se už nemohl déle ovládat a vyskočil zpoza keřů.

Petunie vyjekla a utekla zpět směrem k houpačkám, ale Lilly, ačkoliv byla určitě také vyděšená, zůstala stát tam, kde byla.
Snape vypadal, že se stydí za svůj zevnějšek. Jeho nažloutlé tváře se lehce zarděly, když se díval na Lilly.

„Co je jasné?“ zeptala se Lilly.

S nádechem nervózního rozčilení Snape pohlédl na vzdálenou Petunii, která se teď krčila u houpaček, pak snížil hlas a řekl:

„Já vím, kdo jsi.“

„Co tím myslíš?“

„Ty jsi… jsi čarodějka,“ zašeptal Snape.

Vypadala dotčeně.
„Tohle není zrovna moc hezké někomu říkat!“

Otočila se a uraženě odcházela směrem k své sestře.

„Ne!“ řekl Snape. Nyní úplně zrudl a Harry se divil, proč si nesundá ten podivuhodně velký kabát, pokud to však nebylo kvůli tomu, že nechtěl, aby bylo vidět tričko pod ním. Vydal se k dívkám směšně podobný netopýrovi stejně jako jeho starší já.

Sestry si ho s nelibostí prohlížely, obě seděly na jedné houpačce jako by to bylo bezpečné místo k útěku.

„ Ty jsi,“ řekl Snape Lilly. „Jsi čarodějka. Nějakou chvíli jsem tě sledoval. Ale není na tom nic špatného. Moje máma je taky čarodějka a já jsem čaroděj.“

Petuniin smích byl jako sprška ledové vody.

„Čaroděj!“ vykřikla, odvaha se jí vrátila, jen co se vzpamatovala ze šoku z nečekaného příchozího. „Já vím, kdo jsi. Jsi ten Snapeovic chlapec! Žijete dole na Tkalcovské, u řeky,“ pověděla k Lilly a bylo jasné, že tato adresa pro ni neoplývá zrovna dobrou pověstí.
„Proč jsi nás šmíroval?“

„Nešmíroval jsem,“ řekl Snape, rozpálený a zahanbený, se špinavými vlasy v jasném slunečním svitu. „Tebe bych rozhodně nesledoval,“ dodal nevraživě, „ty jsi mudla.“

Přestože Petunie evidentně nerozuměla tomu slovu, těžko mohla přeslechnout tón, jakým bylo řečeno.

„Lilly, pojď, odcházíme!“ vyštěkla pronikavě.

Lily poslechla svoji sestru, zírajíc na Snapea, zatímco šly pryč.
Stál tam a díval se, jak prošly brankou hřiště, a Harry, který jako jediný zůstal, si všiml Snapeova hořkého zklamání a pochopil, že Snape si tento okamžik plánoval již dlouho a že se nepovedl podle jeho představ…

Výjev zmizel a předtím, než to Harry poznal, vytvořil se jiný. Nyní se nacházel v řídkém stromoví. Viděl sluneční paprsky prosvítající mezi kmeny. Stromy vrhaly chladné, zelené stíny.
Dvě děti seděly na zemi se zkříženýma nohama s pohledy upřenými na sebe. Snape si sundal kabát; jeho podivné oblečení vypadalo v tomto polosvětle méně nezvykle.

„… a Ministerstvo tě může potrestat, pokud budeš čarovat mimo školu, dostaneš dopisy.“

„Ale já jsem čarovala mimo školu!“

„U nás to nevadí, my ještě nemáme hůlky. Oni tě nechají na pokoji, dokud jsi dítětem a nemůžeš tomu zabránit. Ale až ti bude jedenáct,“ pokýval důležitě, „a začnou tě učit, pak musíš být opatrnější!“

Chvíli bylo ticho. Lilly zvedla spadlou větvičku a zakroužila s ní ve vzduchu, a Harry věděl, že si představuje, jak z ní srší jiskry. Pak větévku upustila, předklonila se k chlapci a řekla:

„Je to skutečné, že ano? Není to vtip? Petunie říká, že mi lžeš. Petunie říká, že nejsou žádné Bradavice. Jsou skutečné, že ano?“

„Pro nás ano,“ řekl Snape. „Pro ni však ne. Ale my dostaneme dopisy, ty a já!“

„Opravdu?“ zašeptala Lilly.

„Určitě,“ řekl Snape, a i přes jeho špatně ostříhané vlasy a podivné oblečení to vypadalo, že se před ní rozvíjí zvláštně působivá osobnost překypující důvěrou ve svůj osud.

„A skutečně je přinese sova?“ zašeptala Lilly.

„Obyčejně ano,“ řekl Snape. „ Ale ty ses narodila mudlům, takže vás navštíví někdo ze školy, aby vše vysvětlil tvým rodičům.“

„A záleží na tom? Že mám za rodiče mudly?“

Snape zaváhal. Jeho černé oči, dychtivé v zelenavém přísvitu, se pohybovaly přes její bledý obličej a přes její temně červené vlasy.

„Ne,“ řekl. „Nezáleží na tom.“

„Dobře,“ řekla Lilly uvolněně, bylo zřejmé, že si dělala starosti.

„Ty máš spoustu magie,“ řekl Snape. „Viděl jsem to. Vždy, když jsem tě sledoval…“

Jeho hlas zeslábl; ona neposlouchala, ale natáhla se na zemi pokryté listím a dívala se na klenbu z listů stromů nad sebou. Sledoval ji stejně nenasytně jak předtím na hřišti.

„Co u vás doma?“ zeptala se Lilly.

Mezi jeho obočím se objevila drobná vráska.
„Fajn,“ řekl.

„Už se tedy nehádají?“

„Ale jo, hádají,“ řekl Snape. Zvedl hromadu listí a začal ji nevědomky trhat na poloviny. „Ale nebude to dlouho trvat a budu pryč.“

„Tvůj táta nemá rád kouzla?“

„On nemá rád vůbec nic,“ řekl Snape.

„Severusi?“
Lehký úsměv se mihl Snapeovi po tváři, když vyslovila jeho jméno.

„No?“

„Vyprávěj mi znovu o mozkomorech.“

„Co o nich chceš ještě vědět?“

„Pokud budu čarovat mimo školu - “

„Za něco takového tě nepošlou k mozkomorům! Mozkomoři jsou pro lidi, kteří jsou skutečně zlí. Střeží kouzelnické vězení, Azkaban. Ty nemůžeš skončit v Azkabanu, jsi příliš - “

Znovu zrudl a roztrhal pár dalších lístků. Šelestivý zvuk za Harrym ho donutil se otočit; Petunie skrývající se za stromem ztratila rovnováhu.

„Tuny!“ řekla Lilly hlasem naplněným překvapením a Snape vyskočil na nohy.

„Kdo teď šmíruje?“ křičel. „Co chceš?“

Petunie stála bez dechu, vyděšená, že byla chycena. Harry viděl, jak se snaží vymyslet něco zraňujícího, co by mohla odvětit.

„Co to máš na sobě, mimochodem? řekla a ukazovala Snapeovi na hruď. „Halenku své matky?“

Ozvalo se prasknutí; větev nad Petuiinou hlavou padala. Lilly vykřikla; větev dopadla Petunii na rameno, ona se zapotácela a propukla v pláč.

„Tuny!“

Ale Petunie běžela pryč. Lilly se otočila na Snapea.

„To jsi udělal ty?“

„Ne.“ Díval se vzdorovitě i vyděšeně zároveň.

„Ale udělal!“ odvrátila se od něj. „Udělal! Zranil jsi ji!“

„Ne - neudělal!“

Avšak toto už Lilly nepřesvědčilo; po posledním palčivém pohledu vyběhla z řídkého stromoví za svojí sestrou a Snape vypadal bídně a zmateně…

A výjev se změnil.

Harry se rozhlédl: byl na nástupišti devět a tři čtvrtě a Snape stál po jeho boku, nepatrně nahrbený, vedle hubené, kysele vyhlížející ženy s nažloutlou pletí, která se mu velmi podobala. Snape se díval na čtyřčlennou rodinu nedaleko od něj.
Dvě dívky stály kousek od svých rodičů. Zdálo se, že Lilly prosí svou sestru; Harry se přiblížil, aby je slyšel.

„…je mi to líto, Tuny, je mi to líto! Poslouchej - “ chytila sestru za ruku a držela ji pevně, přestože se ji Petunie snažila vytrhnout. „Možná, že až tam budu - ne, poslouchej, Tuny! Možná, že až tam budu, podaří se mi jít k profesoru Brumbálovi a přesvědčit ho, aby si to rozmyslel!“

„Já - nechci - jít!“ řekla Petunie a vytrhla svoji ruku ze sestřina sevření. „Myslíš, že chci jít na nějaký pitomý hrad a učit se být nějaký - nějaký - “

Její bledé oči těkaly po nástupišti, ke kočkám mňoukajícím v náručí svých majitelů, k sovám poletujícím a houkajícím ve svých klecích, ke studentům již připraveným ve svých dlouhých černých hábitech, kteří nakládali své kufry do červené parní lokomotivy nebo další, kteří se po letní odluce navzájem zdravili šťastnými výkřiky.

„ - ty myslíš, že chci být blázen?“

Lilyiny oči se naplnily slzami, když jí Petunie vytrhla svou ruku.
„Nejsem blázen,“ řekla Lilly. „To je strašné, když to říkáš!“

„To je to, kam jdeš,“ odvětila Petunie s požitkem. „Zvláštní škola pro blázny. Ty a ten Snapeovic kluk… podivíni, to je to, co jste vy dva. Je dobře, že vás budou držet dál od normálních lidí. Je to pro naši bezpečnost.“

Lilly pohlédla na své rodiče, kteří se s úžasem rozhlíželi po nástupišti. Pak se podívala zpět na svou sestru a její hlas byl slabý a nelítostný.

„Nemůžeš si myslet, že to je taková bláznivá škola, když jsi napsala řediteli a prosila ho, aby tě vzal.“

Petunie zrudla.

„Prosila? Já jsem neprosila!“

„Viděla jsem jeho odpověď. Byla velmi milá.“

„Neměla jsi to číst - “ zašeptala Petunie. „Bylo to moje soukromí - jak jsi mohla - ?“

Lilly se prozradila, když vrhla letmý pohled směrem tam, kde stál Snape. Petunie zalapala po dechu.

„Ten kluk to našel! Ty a ten kluk jste čmuchali v mém pokoji!“

„Ne - nečmuchali - “ Lilly se teď bránila. „Severus viděl obálku a nemohl uvěřit, že by mudla mohl napsat do Bradavic, to je všechno! Řekl, že musí existovat čarodějové v utajení v poštovních službách, kteří se starají o - “

„Čarodějové zřejmě strkají nos všude!“ řekla Petunie, nyní tak bledá jako byla před chvílí rudá. „Blázne!“ vyštěkla na svoji sestru a odkráčela ke svým rodičům…

Výjev znovu zmizel.

Snape spěchal uličkou Bradavického expresu, zatímco ten si to šinul krajinou. Již byl převlečený do svého školního hábitu, asi využil první příležitosti zbavit se svých strašných mudlovských hadrů. Nakonec zastavil před kupé, ve kterém si povídala skupinka neurvalých chlapců.
U okénka pak seděla schoulená Lilly, obličej přitisknutý na okenní tabuli.

Snape otevřel dveře kupé a posadil se proti Lilly. Podívala se na něj, a pak znovu vyhlédla z okna. Plakala.

„Nechci s tebou mluvit,“ řekla staženým hlasem.

„Proč ne?“

„Tuny m-mě nenávidí. Protože jsme viděli dopis od Brumbála.“

„No a?“

Hodila po něm pohled hlubokého opovržení.
„Je to moje sestra!“

„Ona je ale jen - ,“ rychle se zarazil. Lilly, příliš zaměstnaná otíráním svých slz, které neměl nikdo vidět, ho neslyšela.

„Ale my už jedeme!“ řekl neschopen potlačit nadšení ve svém hlase. „Už je to tak! Jedeme do Bradavic!“

Kývla, otřela si oči a i přes svůj smutek se usmála.

„Mohla bys být ve Zmijozelu,“ řekl Snape, povzbuzen jejím úsměvem.

„Zmijozelu?“

Jeden z chlapců, který s nimi sdílel kupé a který zatím o Lilly ani Snapea nejevil žádný zájem, se po vyslovení tohoto slova otočil a Harry, jehož pozornost byla připoutána k těm dvěma u okna, uviděl svého otce: drobný, černovlasý jako Snape, ale bylo jasně vidět, že je o něj dobře postaráno a že je zbožňován, což Snapeovi očividně chybělo.

„Kdo chce být ve Zmijozelu? Myslím, že odcházím, co říkáš?“ James se zeptal chlapce, který seděl proti němu, a Harry se škubnutím zjistil, že to je Sírius.
Sirius se nesmál.

„Moje celá rodina byla ve Zmijozelu,“ řekl.

„Hrome,“ řekl James, „a to jsi mi připadal v pohodě.“

Sírius se zašklebil.

„Možná poruším tradici. Kam bys chtěl nejraději, kdybys měl na výběr?“

James zdvihl neviditelný meč.
„Nebelvír, kde odvaha se nejvíc cení. Jako můj otec.“

Snape vydal tichý, pohrdavý zvuk. James se k němu otočil.

„Máš s tím nějaký problém?“

„Ne,“ řekl Snape, ačkoliv jeho drobný úšklebek říkal něco jiného. „Pokud jsi raději odvážný než chytrý - “

„A kam doufáš, že se dostaneš ty, když nejsi ani jedno z toho?“ prohodil Sírius.

James zařval smíchy. Lilly se narovnala, poněkud zčervenalá, a podívala se s nechutí na Jamese a Siriuse.

„Pojď, Severusi, najdeme si jiné kupé!“

„Oooo…“

James a Sirius napodobovali její vysoký hlas; James se Snapeovi pokusil podrazit nohy, když kolem něj procházel.

„Uvidíme se, Srabusi!“ uslyšeli, když se za nimi zabouchly dveře kupé…

A výjev se změnil znovu…

Harry stál přímo za Snapem, když se díval na stoly osvětlené svíčkami, lemované uchvácenými obličeji. Potom profesorka McGonagallová řekla:

„Evansová, Lilly!“

Sledoval svoji matku, když na roztřesených nohou kráčela k vratké stoličce, na niž se posléze posadila. Profesorka McGonagallová jí položila na hlavu Moudrý klobouk a sotva vteřinu poté, co se dotkl temně rudých vlasů, klobouk vykřikl:

„Nebelvír!“

Harry slyšel, jak si Snape povzdechl.
Lilly si sňala klobouk, podala ho zpět profesorce McGonagallové, a pak spěchala k jásajícím Nebelvírským. Při chůzi se ale ještě ohlédla na Snapea a na tváří měla náznak smutného úsměvu. Harry viděl Siriuse, jak se posunul, aby jí uvolnil místo na lavičce. Ona mu věnovala letmý pohled a zdálo se, že v něm rozpoznala chlapce z vlaku, a tak zkřížila ruce a přísně se k němu otočila zády.

Rozřazování pokračovalo. Harry viděl, jak se Lupin, Pettigrew a jeho otec připojili k Lilly a Siriusovi u nebelvírského stolu. Nakonec, když už na rozřazení zbývalo pouze dvanáct studentů, profesorka McGonagallová zavolala Snapea.

Harry šel s ním ke stoličce a díval se, jak mu položila klobouk na hlavu.

„Zmijozel!“ vykřikl Moudrý klobouk.

A Severu Snape šel až na druhou stranu haly, pryč od Lily, kde ho přivítali Zmijozelští a kde ho Lucius Malfoy, s prefektským odznakem zářícím na hrudi, poplácal po zádech, když se posadil vedle něj…

A výjev se změnil…

Lily a Snape se procházeli po nádvoří a evidentně se hádali. Harry si pospíšil, aby je dohonil a mohl je slyšet. Když je doběhl, uvědomil si, o kolik jsou oba vyšší: zdálo se, že uběhlo několik let od doby, kdy byli zařazeni.

„…myslel jsem, že jsme byli přáteli?“ říkal Snape. „Nejlepšími přáteli?“

„My jsme, Seve, ale nemám ráda lidi, se kterými se potloukáš! Promiň, ale Avery a Mulciber se mi hnusí! Mulciber! Co na něm vidíš, Seve? Nahání mi hrůzu! Nevíš snad, co se onehdy snažil udělat Mary Macdonaldové?“

Lily došla ke sloupu a opřela se o něj, dívajíc se do úzkého, nažloutlého obličeje.
„To nic nebylo,“ řekl Snape. „Byla to sranda, to je vše - “

„Byla to černá magie, a pokud myslíš, že to bylo zábavné - “

„A co takhle ten neřád Potter a jeho kámoši?“ ptal se Snape. Znovu zrudl, když to říkal, neschopen, jak se zdálo, udržet se ve svém vzteku.

„Co s tím má Potter co dělat?“ řekla Lilly.

„Čmuchají v noci venku. Kolem toho jejich Lupina je něco divného. Kam chodívá?“

„Je nemocný,“ řekla Lilly. „Říkají, že je nemocný - “

„Každý měsíc za úplňku?“ řekl Snape.

„Znám tvou teorii,“ řekla Lilly a znělo to chladně. „A mimochodem, proč jsi tím tak posedlý? Proč se staráš o to, co dělají v noci?“

„Jenom se ti snažím ukázat, že nejsou tak úžasní, jak si všichni myslí.“

Intenzita jeho upřeného pohledu způsobila, že zrudla.
„I když, oni neprovádějí černou magii.“ snížila svůj hlas. „A ty jsi skutečně nevděčný. Slyšela jsem, co se stalo tehdy v noci. Slídil jsi v tom tunelu u vrby mlátičky a James Potter tě zachránil před něčím tam dole - “

Celý Snapeův obličej se zkřivil a on vyprskl: „Zachránil? Zachránil? Ty asi myslíš, když si hrál na hrdinu? Zachraňoval si svůj krk a stejně tak i krky svých přátel! Ty nebudeš - nenechám tě - “

„Nenecháš mě? Nenecháš mě?“

Lilly měla své jasně zelené oči otevřené a Snape ustoupil.

„Nemyslel jsem - já jenom nechci vidět, jak děláš hlupáka z - líbíš se mu, líbíš se Jamesovi Potterovi!“ Zdálo se, že tato slova z něj vypadla proti jeho vůli.

„A on není… Každý si myslí… velký famfrpálový hrdina - “ Snapeova hořkost a nelibost způsobovaly, že nebyl schopný se vyjádřit, a Lilyino obočí se zdvihalo čím dál výš.

„Já vím, že James Potter je arogantní náfuka,“ řekla a vpadla Snapeovi do řeči. „Nepotřebuju, abys mi to říkal. Ale Mulciberův a Averyho smysl pro humor je učiněné zlo. Zlo, Seve. Nedokážu pochopit, jak se s nimi můžeš přátelit.“

Harry pochyboval, že Snape vůbec slyšel její námitky k Mulciberovi a Averymu. V okamžiku, kdy urazila Jamese Pottera, se celé jeho tělo uvolnilo a jak šli dál, Snape viditelně ožil…

A výjev zmizel…

Harry se díval, jak Snape vyšel z Velké síně poté, co odevzdal své NKÚ z Obrany proti černé magii. Díval se, jak vyšel ven z hradu a neúmyslně zabloudil k místu nedaleko buku, kde spolu seděli James, Sírius, Lupin a Pettigrew.

Ale v tomto případě se Harry udržoval v určité vzdálenosti, neboť věděl, co bude následovat - James zdvihne Severuse do vzduchu a zesměšní ho; věděl, co se stalo a slyšet a vidět to znovu mu nečinilo pražádné potěšení.
Viděl, jak se ke skupince připojila Lily a vystoupila na Snapeovu obranu. Vzdáleně slyšel, jak na ni Snape vykřikl v svém pokoření a vzteku to neodpustitelné slovo:

„Mudlovská šmejdka.“

Výjev se změnil…

„Je mi to líto.“

„Nezajímá mě to.“

„Promiň!“

„Šetři svůj dech.“

Byla noc. Lilly stála v županu se založenýma rukama před obrazem Buclaté dámy u vchodu do nebelvírské věže.

„Nepřišla bych, kdyby mi Mary neřekla, že vyhrožuješ, že tu přespíš.“

„To jsem řekl a taky bych to udělal. Nikdy bych tě nenazval mudlovskou šmejdkou, prostě mi to jenom - “

„Uletělo?“ V Lillyině hlase však nebyla žádná lítost. „Už je příliš pozdě. Už mnohokrát jsem ti odpustila. Nikdo z mých přátel nechápe, proč se s tebou pořád ještě bavím. Ty a tvoji drazí smrtijedští přítelíčkové - vidíš, nikdy jsi to nepopřel! Nikdy jsi nepopřel, že to je to, o co usilujete! Nemůžete se už dočkat, až se připojíte k Ty víš komu, že?“

Otevřel ústa a zase je bez hlesu zavřel.

„Už se nemůžu dále přetvařovat. Zvolil sis svoji cestu a já zase svoji.“

„Ne - poslouchej, nechtěl jsem - “

„- nazvat mě mudlovskou šmejdkou? Ale ty tak nazýváš všechny, kteří se narodili mudlům jako já, Severusi. Proč bych já měla být odlišná?“

Přemýšlel, co by na to odvětil, ale ona se s pohrdavým pohledem odvrátila a prošla zpět otvorem v obrazu…

Chodba zmizela a výjev se proměňoval o trochu déle.

Harrymu se zdálo, že prolétá měnícími se tvary a barvami, pak se jeho okolí znovu zklidnilo a on stál ve tmě na pustém a chladném vrcholku kopce, vítr hvízdal ve větvích několika bezlistých stromů. Dospělý Snape supěl, otáčel se na místě, hůlku pevně sevřenou v ruce a čekal na něco nebo na někoho… Jeho strach nakazil i Harryho, ačkoliv věděl, že ho tu nemůže nikdo zranit. Harry se ohlížel přes rameno, byl zvědavý, na co tu Snape čekal –

Potom se vzduchem mihl oslňující, ostrý záblesk bílého světla. Harry si pomyslel, že je to blesk, ale Snape padl na kolena a hůlka mu vyletěla z ruky.

„Nezabíjejte mě!“

„To není můj záměr.“

Jakýkoliv zvuk Brumbálova přemístění byl přehlušen zvukem větru ve větvích. Stál s rozevlátým hábitem před Snapem a jeho obličej byl zespodu osvětlen světlem vycházejícím z jeho hůlky.

„Tak, Severusi? Jakou má pro mě lord Voldemort zprávu?“

„Ne - žádnou zprávu - jsem tu na vlastní pěst!“

Snape lomil rukama: vypadal jako by částečně zešílel a černé rozcuchané vlasy mu poletovaly kolem tváře.

„Já - přicházím s varováním - ne, s žádostí - prosím - “

Brumbál švihl hůlkou. Skrz listy a větve kolem nich stále proudil noční vzduch, na místo, kde on a Snape stáli proti sobě, padlo ticho.

„Co po mně Smrtijed může chtít?“

„Ta - ta věštba… předpověď… Trelawneyová…“

„Ach ano,“ řekl Brumbál. „Kolik si z ní předal lordu Voldemortovi?“

„Všechno - všechno, co jsem slyšel!“ řekl Snape. „To je proč - je to z toho důvodu, že on si myslí, že mluví o Lilly Evansové!“

„Věštba se nevztahuje na ženu,“ řekl Brumbál. „Hovoří o chlapci narozeném na konci července - “

„Vy víte, co myslím! On myslí, že se v ní mluví o jejím synovi, bude je pronásledovat - všechny je zabije - “

„Pokud pro tebe ona tolik znamená,“ řekl Brumbál, „lord Voldemort ji jistě ušetří. Nemůžeš si vyžádat milost pro matku výměnou za syna?“

„Já - ptal jsem se ho - “

„Hnusíš se mi,“ řekl Brumbál a Harry nikdy neslyšel v jeho hlase tolik pohrdání. Vypadalo to, jako by se Snape trochu schoulil.

„Nestaráš se snad o smrt jejího manžela a dítěte? Oni mohou zemřít, jakmile budeš mít to, co chceš?“

Snape nic neřekl, jenom se na Brumbála díval.

„Skryjte je všechny,“ zaskřehotal. „Udržte ji - je - v bezpečí. Prosím.“

„A co mi za to dáš na oplátku, Severusi?“

Na - na oplátku?“ Snape zíral na Brumbála a Harry očekával, že bude protestovat, ale po jednom dlouhém okamžiku řekl: „Cokoliv.“

Vrcholek kopce zmizel a Harry stál v Brumbálově pracovně a něco vydávalo otřesný zvuk znějící jako raněné zvíře. Snape se sesunul dopředu na židli a Brumbál stál nad ním s ponurým výrazem ve tváři. Po chvilce nebo dvou, Snape zdvihl hlavu a vypadal, jako by od okamžiku, kdy opustil vrcholek kopce, prožil stovky let v utrpení.

„Myslel jsem…že něco uděláte…abyste ji udržel…v bezpečí…“

„Ona a James důvěřovali špatné osobě,“ řekl Brumbál. „Stejně jako vy, Severusi. Nedoufal jste, že ji lord Voldemort ušetří?“
Snapeův dech byl mělký.

„Její chlapec přežil,“ řekl Brumbál.

Snape trochu trhnul hlavou, takže se zdálo, že odhání protivnou mouchu.

„Její syn žije. Má její oči, přesně její oči. Jsem si jistý, že si tvar a barvu očí Lilly Evansové pamatujete, nemám pravdu?“

„Ne!“ vyštěkl Snape. „Pryč…mrtvá…“

„Jsou tohle výčitky, Severusi?“

„Přál bych si… přál bych si, abych byl mrtvý…“

„A jaký by to mělo smysl?“ řekl Bumbál chladně. „Pokud jste miloval Lilly Evansovou, pokud jste ji skutečně miloval, pak jdete dál s čistým štítem.“

Snape vypadal, jako by ho zármutek zcela pohltil, a Brumbálovým slovům chvilku trvalo než k němu pronikla.

„Co - co tím myslíte?“

„Víte, jak a proč zemřela. Ujistěte se, že to nebylo zbytečně. Pomozte mi ochránit Lillyina syna.“

„On nepotřebuje ochranu. Temný pán je pryč - “

„- Temný pán se vrátí a Harry Potter bude v obrovském nebezpečí, až se tak stane.“
Nějakou chvíli to trvalo a Snape pomalu získával kontrolu sám nad sebou ovládaje svůj dech. Nakonec řekl:

„Dobře. Dobře. Ale nikdy - nikdy to nikomu neříkejte, Brumbále! Musí to být pouze mezi námi! Slibte to! Nesnesl bych… obzvláště, když je to Potterův syn…chci vaše slovo!“

„Mé slovo, Severusi, že nikdy neodhalím to nejlepší z vás?“ Brumbál si vzdychl, podíval se dolů do Snapeova zmučeného a napůl šíleného obličeje. „Pokud trváte na…“

Kancelář zmizela a okamžitě se změnila v jiné místo. Snape přecházel před Brumbálem sem a tam.

„ – průměrný, arogantní jako jeho otec, předurčený k tomu, aby porušoval pravidla, těšící se ze své slávy, vyhledávající pozornost a nestydatý - “

„Vidíte, co chcete vidět, Severusi,“ řekl Brumbál bez toho, aby zvedl oči od svého výtisku Přeměňování dnes. „Ostatní učitelé mi hlásí, že ten chlapec je skromný, sympatický a poměrně talentovaný. Osobně ho považuji za mimořádné dítě.“

Brumbál obrátil stránku a řekl, aniž by vzhlédl. „Dohlédněte na Quirella, ano?“
Barvy zavířily a všechno nyní potemnělo. Snape a Brumbál stáli kousek od sebe ve vstupní hale, zatímco poslední opozdilci odcházející z Vánočního plesu se trousili kolem nich do svých postelí.

„Ano?“ zamumlal Brumbál.

„I Karkarovovo Znamení zčernalo. Panikaří, bojí se odplaty; vy víte, jak moc pomáhal ministerstvu, když Temný pán padl.“

Snape se úkosem podíval na Brumbálův profil se zkřiveným nosem. „Zamýšlí utéct, jestli začne Znamení pálit.“

„Opravdu?“ řekl měkce Brumbál, když z pozemků přicházeli chichotající se Fleur Delacourová a Roger Davis. „A hodláte se k němu připojit?“

„Ne,“ řekl Snape, jeho černé oči upřené na mizející postavy Fleur a Rogera. „Nejsem takový zbabělec.“

„Ne,“ řekl Brumbál. „Jste mnohem statečnější než Igor Karkarov. Víte, někdy si myslím, že rozřazujeme příliš brzy…“

Odcházel a zanechal Snapea sklíčeného…

A teď Harry stál znovu v ředitelově pracovně.

Byla noc a Brumbál zkroušeně seděl za stolem na židli podobné trůnu, zřejmě napůl v bezvědomí. Jeho pravá ruka se mu houpala u boku, zčernalá a spálená. Snape mumlal kouzla ukazujíc hůlkou na zápěstí ruky, zatímco levou rukou Brumbálovi naléval do krku hutný zlatý lektvar. Po chvíli nebo dvou se Brumbálova víčka zatřepala a otevřela se.

„Proč?“ řekl Snape bez okolků, „proč jste si nasazoval ten prsten? Jistě jste zjistil, že nese kletbu. Proč jste se ho jen dotýkal?“

Prsten Rojvola Gaunta ležel před Brumbálem na stole. Byl rozlomený a Nebelvírův meč ležel vedle něj.

Brumbál se ušklíbl.

„Byl… jsem blázen. Tvrdě pokoušen…“

„Pokoušen čím?“

Brumbál neodpověděl.

„Je to zázrak, že jste se sem vrátil!“ Snape zněl rozčileně. „Ten prsten nesl kletbu o neobyčejné síle a abychom ji zadrželi, což je to jediné, v co můžeme doufat, uvěznil jsem ji v té ruce, prozatím - “

Brumbál zdvihl svou černoucí, nepoužitelnou ruku a zkoumal ji s výrazem ukazujícím zaujatou zvědavost.

„Udělal jste to velice dobře, Severusi. Kolik myslíte, že mám času?“

Brumbálův tón zněl, jako by vedl běžný rozhovor; jako by se ptal na předpověď počasí. Snape zaváhal, a pak řekl:

„Nemohu to určit. Snad rok. Nelze zadržet takové kouzlo navždy. Nakonec se rozšíří, kletba takového druhu neustále sílí.“

Brumbál se usmál. Nezdálo se, že by ho zpráva, že má méně než rok života, nějak znepokojila.

„Jsem šťastný, mimořádně šťastný, že vás mám Severusi.“

„Kdybyste mě jen přivolal o trochu dříve, byl bych schopen toho udělat více, získal bych pro vás víc času!“ řekl Snape rozhořčeně.

Podíval se dolů na zlomený prsten a meč. „Myslel jste, že zlomením prstenu můžete zlomit kletbu?“

„Něco takového…musel jsem blouznit, bez pochyby…,“ řekl Brumbál. S námahou se protáhl na židli. „Takže, skutečně se zdá, že to naši záležitost posunulo o trochu vpřed.“
Snape vypadal zcela zmateně. Brumbál se usmál.

„Odvolávám se k plánu lorda Voldemorta, který se vztahuje i na mne. Jeho plán, podle něhož mě má ten ubohý Malfoyovic chlapec zabít.“

Snape se posadil do křesla naproti Brumbálovi, ve kterém Harry tak často sedával. Harry si přál, aby řekli více ohledně Brumbálovy zakleté ruky, ale Snape podporoval Brumbálovo zdvořilé odmítnutí dále mluvit o této záležitosti. Snape zamračené řekl:

„Temný pán nečeká, že Draco uspěje. Toto je zřejmě trest za Luciusova dřívější selhání. Pomalé mučení Dracových rodičů, zatímco sledují, jak selže, a zaplatí cenu.“

„Ve zkratce, ten chlapec má nad sebou vynesený rozsudek smrti stejně jako já,“ řekl Brumbál.

„Teď bych měl promyslet, kdo nastoupí na Dracovo místo až on selže. Budete to vy?“

Chvíli mlčeli.

„To je, myslím, plán Temného pána.“
„Lord Voldemort předvídá okamžik v blízké budoucnosti, kdy bude potřebovat špeha v Bradavicích?“

„Věří, že škola bude brzy v jeho moci, ano.“

„A pokud padne do jeho moci,“ řekl Brumbál, jakoby mimochodem, „mám vaše slovo, že uděláte vše, co bude ve vašich silách, abyste ochránil studenty Bradavic?“

Snape strnule kývl.

„Dobře. A teď. Vaší první prioritou bude odhalit, co má Draco v plánu. Vyděšený náctiletý chlapec je stejně tak nebezpečný pro ostatní, jako sám pro sebe. Nabídněte mu svoji pomoc a vedení, měl by to přijmout, má vás rád - “

„ - o mnoho méně od té doby, co jeho otec ztratil přízeň. Draco mě obviňuje, myslí, že jsem přebral Luciusovi jeho místo.“

„Přese všechno se o to pokuste. Zajímám se méně o sebe, než o případné oběti jakýchkoliv pokusů, které tomu chlapci přijdou na mysl. Nakonec, samozřejmě, máme ještě poslední věc, kterou musíme udělat, abychom ho zachránili před hněvem lorda Voldemorta.“

Snape zdvihl obočí a jeho hlas byl cynický, když se ptal: „Zamýšlíte nechat ho, aby vás zabil?“

„Ne zcela. To vy mě musíte zabít.“

Nastalo dlouhé ticho, přerušené pouze zvláštním cvaknutím. Fénix Fawkes oštipoval sépiovou kost.

„Chtěl byste, abych to udělal hned?“ zeptal se Snape, jeho hlas byl ironicky vážný. „Nebo byste chtěl chvilku, abyste si mohl sepsat epitaf?“

„Ech, ještě ne,“ řekl Brumbál s úsměvem. „Předpokládám, že se ten okamžik ukáže sám, až přijde čas. Vzhledem k tomu, co se stalo dnes večer,“ naznačil chřadnoucí rukou, „si můžeme být jistí, že se to stane do roka.“

„Pokud vám umírání nedělá problém,“ řekl nevrle Snape, „proč nenechat Draca, aby to udělal?“

„Duše tohoto chlapce není ještě tak zničená,“ řekl Brumbál, „nechtěl bych ji rozervat ve svůj vlastní prospěch.“

„A moje duše, Brumbále? Co ta moje?“

„Vy sám víte, zda vaší duši ublíží pomoci starému muži vyhnout se bolesti a ponížení,“ řekl Brumbál. „Požaduji od vás tuto jedinou velikou laskavost, Severusi, protože smrt si pro mne přijde stejně jistě jako, že Kudleyští Kanonýři skončí tento rok v lize poslední. Přiznávám, že bych raději odešel rychle a bezbolestně, aniž by se to zbytečně prodlužovalo a komplikovalo, například, kdyby se do toho vložil Šedohřbet - slyšel jsem, že se přidal k Voldemortovi? Nebo drahá Bellatrix, která zbožňuje hraní si s kořistí, než se do ní pustí.“

Jeho tón byl lehký, ale jeho oči probodávaly Snapea stejně jako se často stejným způsobem dívaly na Harryho, jako by mohl vidět duši, o níž mluvili. Nakonec Snape odměřeně kývl.
Brumbál se zdál být spokojený.

„Děkuji vám, Severusi…“

Kancelář zmizela a nyní se Snape s Brumbálem procházeli za soumraku na opuštěných pozemcích hradu.

„Co děláte s Potterem všechny ty večery, co spolu mluvíváte o samotě?“ zeptal se náhle Snape.

Brumbál vypadal unaveně.

„Proč? Nesnažíte se mu dávat vy více školních trestů, Severusi? Ten chlapec bude zanedlouho trávit více času po škole než venku.“

„Je jako jeho otec…“

„Ve vzhledu snad, ale ve své pravé povaze je mnohem více jako jeho matka. Trávím s Harrym čas, protože je mnoho věcí, které s ním chci probrat, informace, které mu musím předat před tím, než bude příliš pozdě.“

„Informace,“ opakoval Snape. „Věříte jemu… mně nedůvěřujete.“

„Není to otázka důvěry. Mám, jak oba víme, prudce omezený čas. Je samozřejmé, že dám tomu chlapci dostatek informací, aby mohl udělat to, co je třeba udělat.“

„A proč nemohu mít já ty stejně informace?“

„Raději nesázím vše na jednoho koně a zvláště ne na koně, který tráví tolik času ve společnosti lorda Voldemorta.“

„Což dělám na váš rozkaz!“

„A děláte to mimořádně dobře. Nemyslete si, že podceňuji neustálé nebezpečí, kterému se vystavujete, Severusi. Předávat Voldemortovi to, co se jeví jako cenné informace, zatímco mu odpíráme ty základní. Je to úkol, který bych nesvěřil nikomu, kromě vás.“

„Místo toho se svěřujete chlapci, který je neschopný v Nitrobraně, jehož magie je průměrná a jenž má přímé spojení s myslí Temného pána!“

„Voldemort se děsí toho spojení,“ řekl Brumbál. „Není to tak dlouho, co měl jistou možnost zjistit, co pro něj ve skutečnosti znamená sdílet s Harrym svou mysl. Byla to taková bolest, jakou nikdy nezakusil. Už se nikdy nepokusí ovládnout Harryho mysl, tím jsem si jistý. Ne tímto způsobem.“

„Nerozumím.“

„Duše lorda Voldemorta je tak zmrzačená, že nemůže snést dotyk s duší jako je ta Harryho. Je to jako jazyk na zmrzlé oceli, jako tělo v plamenech - “

„Duše? Mluvili jsme o myslích!“

„V případě Harryho a Voldemorta je to jako mluvit o jednom a tom samém.“

Brumbál se rozhlédl, aby se ujistil, že tu jsou sami. Byli nyní nedaleko Zakázaného lesa a nikde nebylo žádné známky toho, že by byl někdo poblíž.
Poté, co mne zabijete, Severusi - “

„Odmítáte mi cokoli říci, a přesto ode mne stále požadujete tu malou laskavost!“ zavrčel Snape a v jeho útlém obličeji nyní zaplál skutečný vztek. „Berete toho hodně jako samozřejmost, Brumbále! Možná jsem si to rozmyslel!“

„Dal jste mi své slovo, Severusi. A když už mluvíme o službách, které mi dlužíte, myslel jsem, že jste souhlasil s tím, že dohlédnete na našeho malého zmijozelského přítele?“

Snape vypadal rozčileně a vzpurně. Brumbál vzdychl.

„Přijďte dnes večer do mé kanceláře, Severusi, v jedenáct hodin a nebudete si moci stěžovat, že ve vás nemám důvěru…“


Byli zpět v Brumbálově pracovně, okna byla temná a Fawkes seděl tiše stejně jako Snape klidně, když kolem nich Brumbál procházel a vysvětloval.

„Harry to nesmí vědět, alespoň do okamžiku, kdy to bude opravdu nezbytné, jak jinak by mohl mít sílu udělat to, co se musí stát?“

„Ale co musí udělat?“

„To je mezi Harrym a mnou. Teď poslouchejte pozorně, Severusi. Přijde čas - po mé smrti - neodporujte mi a nepřerušujte mě! Přijde čas, kdy se bude zdát, že se lord Voldemort obává o život svého hada.“

„O Naginiho?“ podivil se Snape.

„Přesně tak. Pokud se stane, že lord Voldemort přestane posílat hada, aby vykonával jeho pokyny, a bude ho držet v bezpečí ve své blízkosti pod magickou ochranou, pak si myslím, že to bude bezpečné říci Harrymu.“

„Říci mu co?“

Brumbál se zhluboka nadechl a zavřel oči.

„Řekněte mu, že té noci, kdy se ho Voldemort pokusil zabít a kdy Lily obětovala vlastní život, aby tomu zabránila, se vražedná kletba odrazila na Voldemorta a kus Voldemortovy duše byl oderván od celku a vklouzl do jediné žijící duše, která zbývala v té pobořené budově. Část lorda Voldemorta žije uvnitř Harryho a to je to, co mu umožňuje mluvit hadím jazykem a také propojení s Voldemortovou myslí, kterému on nikdy neporozuměl. A zatímco je tento úlomek duše, aniž by ho Voldemort postrádal, pod Harryho ochranou, Voldemort nemůže zemřít.“

Harrymu se zdálo, že ty dva muže sleduje z druhého konce nějakého dlouhého tunelu, byli od něj tak vzdálení a jejich hlasy se Harrymu podivně ozývaly v uších.

„Takže ten chlapec… ten chlapec musí zemřít?“ zeptal se docela klidně Snape.
„A sám Voldemort to musí udělat, Severusi. To je nezbytné.“

Nastalo další dlouhé ticho. Pak Snape řekl: „Myslel jsem… všechny ty roky…když jsme ho kvůli ní chránili. Kvůli Lilly.“

„Chránili jsme ho, protože bylo důležité ho učit, nechat ho vyrůst a nechat ho vyzkoušet svou sílu,“ řekl Brumbál s očima stále pevně zavřenýma.

„Mezitím se stává propojení mezi nimi stále silnější, roste až paraziticky; někdy jsem myslel, že to on sám tuší. Pokud ho znám, pak on sám vše naplánuje tak, že až se vydá, aby se postavil své smrti, bude to doopravdy znamenat konec Voldemorta.“

Brumbál otevřel oči. Snape vypadal vyděšeně.

„To jste ho udržoval naživu proto, aby mohl zemřít až v ten správný okamžik?“

„Nebuďte tak šokovaný, Severusi. Kolik mužů a žen jste viděl umírat?“

„V poslední době jenom ty, které jsem nemohl zachránit,“ řekl Snape. Vstal. „Využil jste mne.“

„Myslíte?“

„Špehoval jsem pro vás a lhal jsem, vystavoval jsem se pro vás smrtelnému nebezpečí. Všechno jenom proto, aby zůstal syn Lilly Potterové v bezpečí. A teď mi říkáte, že ho posíláte jako prase na porážku - “

„Ale to je dojemné, Severusi,“ řekl Brumbál vážně. „Nakonec jste dospěl k tomu, že toho chlapce máte rád, po tom všem?“

„Jeho?“ vykřikl Snape. „Expecto patronum!“

Z konce jeho hůlky vyrazila stříbrná laň; přistála na podlaze v kanceláři, poskočila a vyletěla z okna. Brumbál ji sledoval a když její stříbřitá záře zmizela, otočil se zpět ke Snapeovi s očima plnýma slz.

„I po tom všem?“

„Pořád,“ řekl Snape.

A výjev se proměnil. Nyní viděl Harry Snapea hovořit s Brumbálovým portrétem.

„Budete muset Voldemortovi dát správné datum Harryho odjezdu od jeho strýce a tety,“ řekl Brumbál. „Kdybyste to neudělal, vzbudilo by to podezření, neboť Voldemort věří, že jste dobře informován. Nicméně jim musíte podstrčit ten nápad s maskováním - což myslím udrží Harryho v bezpečí. Vyzkoušejte matoucí kouzlo na Mundunguse Fletchera. A Severusi, pokud budete donucen účastnit se toho pronásledování, dejte si záležet, abyste působil přesvědčivě… Spoléhám se, že zůstanete u lorda Voldemorta dobře zapsán co nejdéle to půjde, jinak budou Bradavice bez milosti ponechány Carrowovým…“

Teď seděl Snape s Mundungusem, v neznámé krčmě, hlavy u sebe, Mundungusův obličej vypadal zvídavě prázdný, Snape se zamračeně soustředil.
„Navrhneš Fénixovu řádu,“ mumlal Snape, „aby použil past. Mnoholičný lektvar. Identické Pottery. Je to jediná věc, která by mohla fungovat. Zapomeneš, že jsem ti to navrhl já. Budeš to prosazovat jako svůj vlastní nápad. Rozumíš?“

„Rozumím,“ mumlal Mundungus, jeho oči nezaostřené…

Nyní byla jasná temná noc a Harry letěl na koštěti společně se Snapem. Byl doprovázen dalšími Smrtijedy s kápěmi a vpředu byl Lupin a Harry, který byl ve skutečnosti George… Smrtijed vpředu před Snapem zvedl svoji hůlku a ukázal přímo na Lupinova záda –

„Sectumsempra!“ vykřikl Snape.

Avšak kouzlo určené pro Smrtijedovu ruku s hůlkou je minulo a místo toho zasáhlo George.

A dále, Snape klečel v Siriusově starém pokoji. Když četl starý dopis od Lily, slzy mu kanuly z konce jeho hákovitého nosu. Druhá strana byla popsána jen několika slovy:

Mohl vůbec někdy být přítel Gellerta Grindelwalda? Osobně myslím, že mu pouze odchází rozum!

S láskou,
Lily


Snape se vzal stránku, jež nesla Lilyin podpis a její lásku, a zasunul ji dovnitř svého hábitu. Potom roztrhl fotografii, kterou také držel, a ponechal si tu polovinu, na které se Lily smála, a druhou polovinu zobrazující Jamese a Harryho hodil zpět na podlahu pod prádelník…
A nyní stál Snape znovu ve své ředitelské pracovně, když Phineas Nigellus přispěchal do svého portrétu.

„Pane řediteli! Stanují v Deanově lese! Ta mudlovská šmejdka - “

„Nepoužívejte to slovo!“

„ - tedy ta Grangerovic holka, zmínila to místo, když otvírala svůj batoh a já ji slyšel!“

„Dobře. Velmi dobře!“ vykřikl za ředitelovou židlí Brumbálův portrét. „Nyní, Severusi, ten meč! Nezapomínejte, že musí být získán, když je ho třeba a za podmínky určité udatnosti - a on nesmí vědět, že jste mu ho dal vy! Pokud bude Voldemort číst v Harryho mysli a spatří vás mu pomáhat - “

„Já vím,“ řekl stroze Snape. Přistoupil k Brumbálově portrétu a na straně jej stiskl. Obraz se odsunul stranou a odkryl za sebou skrytý prostor, z nějž Snape vzal Nebelvírův meč.

„A stále mi nehodláte říct, proč je tak důležité, aby Potter získal ten meč?“ řekl Snape, když přes sebe přehodil cestovní plášť.

„Ne, nehodlám,“ řekl Brumbálův obraz. „On už si už s ním bude vědět rady. A Severusi, buďte velmi opatrný, asi by vás neviděli příliš rádi po té nehodě s Georgem Weasleym - “
Snape se u dveří otočil.

„Nestrachujte se, Brumbále,“ řekl chladně. „Mám plán…“

A Snape opustil místnost. Harry se zvedl od myslánky a o pár chvil později ležel na kobercích na podlaze v té stejné místnosti. Snape jako by za sebou právě zavřel dveře.


34. kapitola - Znovu do lesa
Konečně pravda. Harry ležel s obličejem přitisknutým na zaprášený koberec pracovny, kde, jak si kdysi myslel, se dozvídá tajemství vítězství, a konečně pochopil, že mu není určeno přežít. Jeho úkolem bylo klidně přijít do otevřené náruče Smrti.
Po cestě měl zpřetrhat zbývající nitky Voldemortova života, takže až by se nakonec setkal s Voldemortem, a ani nepozvedl hůlku k obraně, konec bude jasný a úkol, který měl být vykonán v Godrikově dole, bude splněn: ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu.

Srdce mu v hrudi zběsile tlouklo. Jak zvláštní, že při hrozbě smrti mu srdce bilo mnohem silněji a statečně ho drželo při životě. Ale brzy bude muset přestat. Jeho dny byly sečteny. Kolik ještě zbývá času, než naposledy projde hradem a dojde na školní pozemky a pak do lesa?

Jak ležel na podlaze, zmocnil se ho strach podpořený pohřebním bušením v jeho nitru. Bolí smrt? Hodněkrát si myslel, že už se to stane, a unikl, avšak nikdy opravdu nemyslel na umírání jako takové: jeho vůle žít byla vždycky mnohem větší než jeho strach ze smrti. Přesto ho teď ani nenapadlo zmizet, utéct před Voldemortem. Věděl, že je po všem, a vše, co zbylo, bylo jenom umírání.

Kdyby tak umřel té letní noci, kdy opustil číslo čtyři v Zobí ulici naposledy, jak ho zachránila hůlka s vznešeným perem ptáka fénixe! Kdyby umřel stejně jako Hedvika, dostatečně rychle, aby si neuvědomil, co se vlastně stalo! Nebo kdyby mohl zastavit paprsek vyslaný z hůlky na někoho, koho miloval… teď dokonce záviděl smrt svým rodičům.

Chladnokrevná chůze ke své vlastní zkáze však vyžaduje jiný druh odvahy. Lehce se mu třásly prsty a on se je snažil ovládnout, přestože ho nikdo neviděl; obrazy na stěnách byly do jednoho prázdné.

Pomalu, velice pomalu se posadil, a jak to udělal, cítil se víc živý a vnímal svoje tělo víc než kdy jindy. Proč nikdy nedocenil zázrak, že je tady, že má mozek, nervy a bušící srdce? Bude po všem… nebo alespoň on tohle opustí. Dýchal pomalu a zhluboka a svá ústa a hrdlo měl stejně vyprahlé, jak prázdné byly jeho oči.

Brumbálova zrada jako by nebyla. Samozřejmě, že tu byl vyšší úmysl; Harry byl akorát moc bláhový, než aby si to připustil. Nikdy se nepochyboval, že Brumbál chtěl, aby žil. Teď viděl, že délka jeho života byla ovlivněná tím, za jak dlouho zničí všechny viteály. Brumbál mu předal tento úkol a on poslušně odsekával pouta, které k životu vázaly nejen Voldemorta, ale i jeho samého! Jak elegantní, žádné další životy na zmar, jenom úkol pro kluka, který tak jako tak byl odsouzen k smrti, jehož smrt nebude žádnou pohromou, ale jen dalším úderem proti Voldemortovi.

Brumbál věděl, že Harry neuprchne, že bude pokračovat až do konce, i když to byl jeho konec, protože se obtěžoval ho pořádně poznat, nebo ne?
Brumbál věděl stejně jako Voldemort, že Harry nedovolí, aby za něj umřel někdo další, když zjistil, že má moc to ukončit.

Obrázek Freda, Lupina a Tonksové, jak leží mrtví ve Velké síni, se mu znovu prodral do mysli a na moment skoro nemohl dýchat: Smrt byla netrpělivá…
Ale Brumbál ho přecenil. On zklamal: had přežil. Jeden viteál, který Voldemorta drží při životě, zůstane i po Harryho smrti. Ale aspoň bude pro někoho jednodušší. Přemítal, kdo by tak mohl… Ron a Hermiona vědí, že to musí udělat, samozřejmě… proto Brumbál chtěl, aby se svěřil dalším dvěma… kdyby naplnil svůj osud o něco dříve, oni by mohli pokračovat…

Jako déšť na okno dopadaly tyto myšlenky na tvrdý povrch nezvratné pravdy, kterou bylo, že musí zemřít. Já musím zemřít. Musí to skončit.
Ron a Hermiona jako by byli na míle daleko v nějaké vzdálené zemi; jako by se od nich oddělil už před dlouhou dobou. Nebude žádné rozloučení ani vysvětlování, o tom byl přesvědčen. Na tuhle cestu se nemohli vydat společně a jejich pokusy ho zastavit by akorát promarnily drahocenný čas. Podíval se na staré zlaté hodinky, které dostal ke svým sedmnáctým narozeninám. Z času, který mu Voldemort poskytnul, aby se vzdal, vypršela téměř půl hodina.

Postavil se. Jeho srdce tlouklo proti žebrům jako zběsilý pták. Možná tušilo, že se mu krátí čas, možná se snažilo ještě před koncem vydat co největší úsilí. Ani se neohlédl, když zavřel dveře pracovny.
Hrad byl prázdný. Cítil se jako duch, jako kdyby už zemřel. Lidé z obrazů stále chyběli mezi svými rámy; celé místo bylo děsivě tiché, jako by se všechen zbývající život soustředil ve Velké síni, kde byli všichni mrtví a jejich pozůstalí.

Harry přes sebe přehodil nviditelný pášť, sestoupil několik pater a nakonec scházel po mramorovém schodišti do Vstupní síně. Možná tak trochu doufal, že ho uvidí a zastaví, ale pášť byl jako vždycky neproniknutelný, a tak došel až k hlavním dveřím.

A potom jím málem prošel Neville. Jako jeden z dvojice, která procházela kolem, nesl tělo. Harry na něj pohlédl a pocítil tupý úder do žaludku: Colin Creevey, ač neplnoletý, se musel proplížit zpátky stejně jako to udělali Malfoy, Crabbe a Goyle.
Mrtvý vypadal ještě hubenější.

„Víš co? Zvládnu ho sám, Neville,“ řekl Oliver Wood, uchopil Colina v pevném sevření a nesl ho do Velké síně.

Neville se na chvíli opřel o rám dveří a otřel si rukou čelo. Vypadal jako starý muž. Potom se znovu vydal do tmy, aby přinesl další těla.
Harry jedním pohledem nakoukl do Velké síně. Lidé se pohybovali různě kolem, aby si nepřekáželi, pili, klečeli vedle mrtvých, ale neviděl nikoho ze svých milovaných, ani záblesk Hermiony, Rona, Lenky, Ginny nebo kohokoli z Weasleyů. Dal by všechen zbývající čas za to, aby se na ně mohl naposledy podívat; ale měl by potom vůbec sílu, aby od nich svůj pohled odtrhl? Takhle to bylo lepší.

Znovu vykročil a vyšel ven do tmy. Byly skoro čtyři ráno a na školních pozemcích bylo smrtelné ticho, jako kdyby i ony zadržovaly dech, a čekaly, jestli bude schopen udělat, co musí.
Harry se pohyboval směrem k Nevillovi, který se skláněl nad dalším tělem.

„Neville.“

„Sakra, Harry, málem jsem dostal infarkt!“

Harry ze sebe stáhl pášť: zničehonic ho napadla myšlenka, aby si mohl být naprosto jistý.

„Kam to jdeš sám?“ zeptal se Neville podezřívavě.

„To je součást plánu,“ řekl Harry. „Musím něco udělat. Poslouchej – Neville – “

„Harry!“ Neville se náhle vyděsil. „Harry, nehodláš se mu vydat?“

„Ne,“ zalhal Harry. „Samozřejmě, že ne… tohle je něco jiného. Ale možná budu nějakou chvíli z dohledu. Víš o Voldemortovu hadu, Neville? Má obrovského hada… říká mu Nagini…“

„Jo, slyšel jsem… co je s ním?“

„Musí být zabit. Ron a Hermiona to vědí, ale v případě, že by – “

Tato strašlivá možnost ho vyděsila a on nemohl dál mluvit. Ale po chvilce se znovu dal dohromady: tohle bylo nutné, musí být jako Brumbál, zachovat chladnou hlavu, pojistit se, aby další pokračovali. Brumbál umíral s tím, že tři lidé ví o viterálech; teď Neville zaujme Harryho místa: pořád zůstanou tři osoby, které mohou pokračovat.

„V případě, že by byli – zaneprázdnění – a ty bys měl možnost – “

„Mám zabít toho hada?“

„Zabij toho hada,“ zopakoval Harry.

„Dobrá, Harry. Jinak jsi v pohodě, že jo?“

„Jsem v pořádku. Díky, Neville.“

Když chtěl Harry znovu vykročit, Neville ho uchopil za zápěstí.

„Budeme pořád bojovat, Harry. Víš to?“

„Jo, já – “

Konec věty se rozplynul ve vlně dusivého pocitu, který zabránil Harrymu pokračovat. Ale Nevillovi to nepřišlo divné. Poplácal Harryho po rameni, opustil ho a šel hledat další těla.

Harry si znovu oblékl Plášť a kráčel dál. Nedaleko se někdo pohyboval a skláněl se nad postavou ležící čelem k zemi. Byl od ní několik stop, když si uvědomil, že to je Ginny.
Zastavil. Krčila se nad dívkou, která šeptala a chtěla vidět matku.

„Už je dobře,“ říkala Ginny. „Je to v pořádku. Dostaneme tě dovnitř.“

„Ale já chci domů,“ zašeptala dívka. „Já už nechci bojovat!“

„Já vím,“ řekla Ginny zlomeným hlasem. „Všechno dobře dopadne.“

Harrymu přeběhl mráz po zádech. Chtěl vykřiknout do tmy, chtěl, aby Ginny věděla, že tam stojí, chtěl, aby věděl kam jde. Chtěl, aby ho zastavila, přitáhla zpátky, aby byl zase doma…
Ale on byl doma. Bradavice byl první a nejlepší domov, jaký kdy poznal. On, Voldemort a Snape, opuštění chlapci, tady všichni našli domov…

Ginny teď klečela vedle zraněné dívky a držela ji za ruku. Harry se s obrovským úsilím donutil jít dál. Zdálo se mu, že viděl, jak se Ginny rozhlíží kolem, když ji míjel, a přemítal, jestli cítila, jak kolem ní někdo prochází. Ale nepromluvil, ani se neohlédl zpátky.

Hagridova bouda se vynořila z temnoty. Nebyla zde žádná světla, ani zvuky, že by Tesák škrábal na dveře a štěkal na přivítanou. Vybavily se mu návštěvy u Hagrida, lesklá měděná konvice zavěšená nad ohněm, griliášové hrudky, jeho veliký vousatý obličej, Ron, jak zvrací slimáky, jak mu Hermiona pomáhá zachránit Norberta…

Popošel dál až ke kraji lesa, kde se zastavil.

Mezi stromy se vznášela spousta mozkomorů; cítil jejich chlad a nebyl si jistý, že bude moci bezpečně projít. Na patrona už mu nezbývaly síly. Už ani nemohl potlačit třes, který se rozmáhal po celém těle. I po tom všem nebude tak lehké zemřít.
Každá vteřina, kdy dýchal a cítil vůni trávy a studený vzduch na obličeji, pro něj byla cenná. Hlavou mu běželo, že ostatní mají léta před sebou, která můžou promarnit, protože mají spoustu času, a on lpěl na každé zbývající vteřině. Uvažoval, jestli bude vůbec schopen jít dál, a zároveň věděl, že musí. Dlouhá hra byla u konce, zlatonka byla chycena, byl čas přistát na zemi…

Zlatonka. Jeho malátné prsty chvíli prohledávaly váček, který měl stále na krku, a vytáhly ji.

Otevřu se při zavření.
Pohlédl na ni a dech se mu zrychloval. Teď, když chtěl, aby čas ubíhal co nejpomaleji, se ještě urychlil a náhle pochopil. Tohle bylo zavření. Tohle byla ta chvíle.

Přitiskl zlatý kov ke rtům a zašeptal, „Zemřu.“

Kovová schránka se otevřela. Třesoucí se rukou sáhl pro Dracovu hůlku, pozdvihl ji a zamumlal, „Lumos.“

Uprostřed Zlatonky ležel černý kámen se znakem vyrytým ve svém středu. Vertikální čára, která reprezentovala Starodávnou hůlku, nebyla na Životodárném kameni vidět. Trojúhelník a kruh, které představovaly plášť a kámen, však byly stále rozpoznatelné.

A Harry znovu bez přemýšlení pochopil. Nemusel je volat zpátky, protože se k nim záhy připojí. Oni se nepřibližovali k němu: on se přibližoval k nim.
Zavřel oči a třikrát obrátil kámen ve své ruce.

Věděl, že se to stalo, protože kolem sebe uslyšel nepatrné pohyby, které naznačovaly, že k němu přilétají křehká těla, která dopadla na hlíně pokryté větvičkami, které obklopovaly kraj lesa. Otevřel oči a rozhlédl se kolem.

Viděl, že to nejsou ani duchové, ani lidé z masa a kostí. Nejvíc se podobali Raddleovi, který před lety vystoupil z deníku a ze vzpomínky se téměř stala skutečnost. Byli mnohem víc než duchové, ale míň než živoucí bytosti. Kráčeli k němu a každý z nich měl na tváři milující úsměv.

James byl naprosto stejné výšky jako Harry. Měl na sobě oblečení, ve kterém zemřel, jeho vlasy byly rozcuchané a načechrané a jeho brýle byly mírně zakřivené stejně jako ty pana Weasleyho.
Sirius byl vysoký a pohledný a mnohem mladší, než ho kdy Harry viděl. Kráčel s nonšalancí sobě vlastní, ruce měl v kapsách a na tváři úšklebek.

Lupin byl také mladší, mnohem méně ošumělý, a jeho vlasy byly hustší a tmavší. Vypadal šťastně, že je zase zpět na známém místě, kde se za mlada často toulal.
Lilyin úsměv byl ze všech největší. Blížila se k němu, vlasy měla na zádech rozpuštěné a její zelené oči, úplně stejné jako jeho vlastní, na něj dychtivě hleděly, jako kdyby se na něj nemohla vynadívat.

„Byl jsi tak statečný.“

Nemohl promluvit. Upínal na ni své oči a říkal si, že by tam chtěl stát a dívat se na ni na věky a stejně by to nestačilo.

„Už jsi skoro tam,“ řekl James. „Velice blízko. My jsme… na tebe velice pyšní.“

„Bolí to?“
Z Harryho rtů vyklouzla tato dětinská otázka dřív, než ji mohl zastavit.

„Umírání? Vůbec ne,“ odpověděl Sirius. „Je to rychlejší a lehčí než usínání.“

„A on to bude chtít co nejrychleji ukončit. Chce, aby bylo po všem,“ dodal Lupin.

„Nechtěl jsem, abyste umřeli,“ řekl Harry. Tato slova z něj vypadla, aniž by to zamýšlel. „Ani jeden z vás. Mrzí mě to – “

Mluvil hlavně k Lupinovi a doprošoval se ho.

„ – zrovna, když se ti narodil syn… Remusi, mrzí mě to – “

„Mě to taky mrzí,“ řekl Lupin. „Mrzí mě, že ho nikdy nepoznám… ale on bude vědět, proč jsem zemřel, a já doufám, že to pochopí. Že jsem se snažil, abych pro něj vytvořil svět, kde by mohl šťastně žít.“

Chladný vánek, který přiletěl ze středu lesa, shodil vlasy k Harryho obočí. Věděl, že mu neřeknou, aby šel. Musí se rozhodnout sám.

„Zůstanete se mnou?“

„Až do úplného konce,“ řekl James.

„Oni vás neuvidí?“ zeptal se Harry.

„Jsme tvojí součástí,“ odpověděl Sirius. „Nikdo jiný než ty nás nevidí.“
Harry se podíval na svou matku.

„Zůstaň blízko,“ pronesl tiše.

A vydal se na cestu.

Chlad mozkomorů ho nepřemohl; prošel skrz se svými společníky, kteří působili jako jeho patroni, a všichni společně kráčeli kolem starých stromů, které rostly blízko sebe a okolo byly jejich spletité větve, kořeny, které se kroutily a stáčely až do země.
Harry si přitáhl plášť těsně kolem sebe a směřoval dál a dál do lesa, a i když nevěděl, kde přesně se Voldemort nachází, byl si jist, že ho najde.

Vedle něj téměř bezhlesně šli James, Sirius, Lupin a Lily, jejichž přítomnost mu dodávala odvahu, aby pokračoval v chůzi.
Jeho tělo a mysl se oddělily od sebe, jeho končetiny se pohybovaly bez vědomého příkazu, jako kdyby byl neřidič, ale cestující v těle, které měl opustit. Mrtví, kteří šli vedle, se mu zdáli víc opravdoví než živí lidé nahoře na hradě: Ron, Hermiona, Ginny a všichni ostatní mu teď připadali jako duchové, když klopýtal směrem ke konci svého života, směrem k Voldemortovi…

Uslyšel zadunění a šepot: blízko něho se hýbala jiná živá bytost. Harry se zastavil, rozhlížel se, pozorně poslouchal a jeho matka a otec, Lupin a Sirius se zastavili též.

„Tamhle někdo je,“ ozval se nedaleko drsný šepot. „Má neviditelný plášť. Mohl by to být –?“

Zpoza blízkého stromu se vynořily dvě postavy. Jejich hůlky zářily, a tak Harry spatřil Yaxleyho a Dolohova, jak zírají do tmy, přesně na místo, kde stál Harry, jeho matka a otec, Sirius a Lupin. Zřejmě nic neviděli.

„Rozhodně jsem něco zaslechl,“ tvrdil Yaxley. „Myslíš, že to bylo zvíře?“

„Ten blázen Hagrid tady choval spoustu potvor,“ prohodil Dolohov a ohlížel se za rameno.
Yaxley se podíval na své hodinky.

„Čas téměř vypršel. Potter měl hodinu. Nepříjde.“

„A on si byl jistý, že přijde! Nebude mít radost.“

„Měli bychom se vrátit,“ navrhl Yaxley. „Zjistit, jaký je plán.“

On a Dolohov se otočili a zašli hlouběji do Zapovězeného lesa. Harry je sledoval, protože mu bylo jasné, že ho zavedou přesně kam potřebuje. Ohlédl se zpátky, jeho matka se na něj usmála a otec přikývl, aby mu dodal odvahu.

Byli na cestě pouhých pár minut, když Harry před sebou spatřil světlo, a Yaxley a Dolohov vyšli na mýtinu, kde kdysi žil obrovský pavouk Aragog.
Zbytky jeho obrovské sítě tady pořád ještě byly, ale hejno jeho potomků bylo vyhnáno Smrtijedy, aby za ně mohli bojovat.
Uprostřed mýtiny plál oheň, jehož třepotavé světlo dopadalo na kruh zamlklých, ostražitých Smrtijedů. Někteří z nich se stále skrývali pod maskou a kápí, jiní ale odkryli svou tvář. Na okraji kruhu seděli dva obři, vrhali na zem obrovské stíny a jejich obličeje byly drsné jako skála.
Harry viděl Fenrira, jak číhá a přitom si kouše nehty; velký a blonďatý Rowle si mnul krvácející ret. Viděl Luciuse Malfoye, který vypadal poraženě a vystrašeně, a Narcissu, jejíž oči byly propadlé a plné obav.

Každé oko se upíralo na Voldemorta, který stál s hlavou skloněnou a svýma bílýma rukama svíral Starodávnou hůlku. Možná se modlil, ale spíš v hlavě odpočítával čas, a Harry, který stál na kraji mýtiny, si nesmyslně vzpomněl na dítě, které odpočítává v rámci hry na schovávanou.
Za jeho hlavou se ve své zářivé očarované kleci vznášel jako svatozář velký had Nagini, který se pořád svíjel a kroutil.

Když se Dolohov a Yaxley znovu připojili ke kruhu, Voldemort vzhlédl.

„Ani náznak, že by tu byl, můj Pane,“ řekl Dolohov.

Voldemortův výraz se nezměnil. Jeho rudé oči planuly ve světle ohně. Pomalu vytáhl Starodávnou hůlku.

„Můj Pane – “

To promluvila Bellatrix: seděla k Voldemortovi nejblíž, byla rozcuchaná, na obličeji měla trochu zkrvavený, ale jinak nebyla zraněná.
Voldemort zvedl ruku, aby ji umlčel, a ona už neřekla ani slovo, jenom ho dál sledovala s nábožnou úctou.

„Myslel jsem, že přijde,“ řekl Voldemort svým vysokým jasným hlasem a oči měl upřené poskakující plameny. „Předpokládal jsem, že přijde.“

Nikdo nepromluvil. Vypadali stejně vyděšení jako Harry, jehož srdce divoce vráželo do žeber, jako by chtělo uniknout z těla, které on chtěl opustit. Potily se mu ruce. Sundal si plášť a spolu s hůlkou si ho strčil do hábitu. Nechtěl, aby byl v pokušení se bránit.

„Zdá se, že… jsem se mýlil,“ řekl Voldemort.

„Nemýlil.“

Harry to řekl jak nejhlasitěji mohl, vší silou, kterou v sobě našel: nechtěl, aby to znělo bázlivě. Životodárný kámen mu proklouzl z ochromených prstů a koutkem oka zahlédl, jak jeho rodiče, Sirius a Lupin zmizeli, když se přiblížil k ohni. V tu chvíli však záleželo jenom na Voldemortovi. Bylo to pouze mezi nimi.

Mylná představa zmizela stejně rychle, jako se objevila. Obři zaburáceli, Smrtijedi se postavili a vzduchem se neslo spousta výkřiků, povzdechů a dokonce smíchu. Voldemort ztuhl na místě, nicméně jeho rudé oči vyhledaly Harryho, když se k němu přibližoval a mezi nimi byl jenom oheň.
A pak někdo zakřičel –

„HARRY! NE!“

Otočil se: Hagrid byl spoután a přivázán k nedalekému stromu. Jeho velikánské tělo rozpohybovaly větve nad jeho hlavou, když zoufale bojoval s pouty.

„NE! NE! HARRY, CO TO CHCEŠ – ?“

„TICHO!“ zařval Rowle a jedním mávnutím hůlky Hagrida umlčel.

Bellatrix, která vyskočila na nohy, pohledem sledovala Voldemorta i Harryho a dmula se jí hruď. Jediné dvě věci, které se teď pohybovaly, byly plameny a had, který se svíjel v zářivé kleci nad Voldemortovou hlavou.

Harry cítil na hrudi svou hůlku, ale nepokusil se ji vytáhnout. Věděl, že had byl moc dobře chráněný, a že kdyby se pokusil ji na něj namířit, seslalo by se na něj padesát kleteb. Voldemort a Harry se na sebe pořád dívali, Voldemort naklonil hlavu trochu na stranu, zkoumal chlapce stojícího před ním a ústa mu zkřivil neveselý úsměv.

„Harry Potter,“ řekl měkce. Jeho hlas by v tu chvíli mohl být součástí praskajícího ohně. „Chlapec, který přežil.“

Nikdo ze Smrtijedu se ani nepohnul. Čekali: všechno čekalo. Hagrid stále zápasil s pouty, Bellatrix lapala po dechu, a Harry si nevysvětlitelně vzpomněl na Ginny, její planoucí pohled, dotek jejích rtů na jeho –

Voldemort pozvedl svou hůlku. Jeho hlava byly stále skloněná na stranu jako hlava zvědavého dítěte, které zvažuje, co se stane, pokud bude pokračovat. Harry opětoval pohled jeho rudých očí, chtěl, aby se to stalo teď, rychle, dokud ještě stál, než ztratí kontrolu nad svým tělem, než odhalí svůj strach –

Uviděl pohyb rtů a záblesk zeleného světla a najednou bylo všechno pryč.


35. kapitola - King´s Cross
Ležel obličejem dolů a naslouchal tichu. Byl úplně sám. Nikdo se nedíval. Nikdo jiný zde nebyl. On sám si nebyl jistý, že tam byl.

O dlouhou chvíli později, a nebo možná o vůbec žádnou, ho napadlo, že musí existovat, že není možné, aby byl pouze myšlenka bez těla, protože ležel, určitě ležel, na nějakém povrchu. Cítil totiž dotyk něčeho a ta věc, na níž ležel, existovala také.

Jakmile dospěl k tomuto závěru, uvědomil si Harry, že je nahý. Vzhledem k tomu, že byl úplně sám, neznepokojovalo ho to, ale spíše nepatrně fascinovalo. Zajímalo ho, jestli když může vnímat, zda může i vidět. Tím, že je otevřel, zjistil, že má i oči.

Ležel v zářivé mlze, třebaže nebyla jako žádná jiná mlha, kterou kdy viděl. Matný opar neskrýval nic z jeho okolí; to spíše oblaky páry ještě žádné okolí nestihly vytvořit. Podlaha, na níž ležel, se zdála být bílá, ani chladná a ani teplá, ale jednoduše tam byla, rovné prázdné něco, na němž byl.


Posadil se. Jeho tělo působilo nezraněně. Dotkl se svého obličeje. Již neměl žádné brýle.

Z nezformované nicoty, která ho obklopovala, k němu doléhal jakýsi zvuk: drobné, měkké údery něčeho, co plácalo a bušilo. Byl to žalostný zvuk, stejně tak i lehce neslušný. Měl nepříjemný pocit, že naslouchal něčemu tajnému a ostudnému.

Ze všeho nejdřív si přál, aby byl oblečený.

Sotva se mu toto jeho přání zformovalo v hlavě, objevilo se nedaleko něj oblečení. Vzal ho a oblékl si ho: bylo měkké, čisté a teplé. Bylo pozoruhodné, jak se tam objevilo, právě v tom okamžiku, co po něm zatoužil …

Vstal a rozhlédl se. Byl snad v nějaké Komnatě nejvyšší potřeby? Čím déle se díval, tím více toho mohl vidět. Obrovská klenutá skleněná střecha se třpytila ve slunečním svitu vysoko nad ním. Možná, že to byl palác. Všechno bylo klidné a tiché, až na ty podivné plácavé a skuhravé zvuky přicházející odněkud blízko mlhy…

Harry se opatrně otočil na místě a jeho okolí vypadalo, jako by se vytvářelo přímo před jeho očima. Rozlehlá otevřená místnost, zářivá a jasná, síň mnohem větší než byla Velká síň, s průzračným klenutým skleněným stropem. Byla zcela prázdná. On byl jediný, kdo tam byl, až na –

Ucukl. Zahlédl věc, která vydávala ty zvuky. Měla podobu malého, nahého dítěte skrčeného na zemi, jeho kůže byla rozedřená a drsná, jako by byla čerstvě stáhnutá. Třesouc leželo pod židlí, kde bylo zanecháno, nechtěné, odklizené z dohledu a namáhavě dýchalo.

Bál se toho. Ačkoliv to bylo malé, křehké a zraněné, nechtěl se k tomu přibližovat. Přesto se přisunul o trochu blíže, připraven uskočit zpět. Brzy stál dostatečně blízko, aby se toho mohl dotknout, dosud se však neodhodlal to udělat. Cítil se jako zbabělec. Chtěl to utěšit, ale odrazilo ho to.

„Nemůžeš pomoci.“

Otočil se. Albus Brumbál kráčel směrem k němu, bujarý a vzpřímený, a na sobě měl široký hábit v barvě půlnoční modři.

„Harry.“ Rozevřel svou náruč a obě jeho ruce byly celé, bílé a nepoškozené. „Jsi úžasný chlapec. Jsi statečný, statečný muž. Pojď, projdeme se.“

Harry Brumbála ohromeně následoval, když vykročil pryč z místa, kde leželo stáhnuté skuhrající dítě. Brumbál ho vedl ke dvěma křeslům, kterých si předtím Harry nevšiml, jež stály o kus dál pod vysokým, oslnivým stropem.
Brumbál se posadil na jedno z nich a Harry se zabořil do toho druhého a upřeně se zadíval do obličeje svého starého ředitele. Brumbálovy dlouhé stříbrné vlasy a vousy, pronikavě modré oči za půlměsíčitými brýlemi, zlomený nos: všechno bylo tak, jak si pamatoval. A přece …

„Ale vy jste mrtvý,“ řekl Harry.

„Ó, ano,“ řekl Brumbál se samozřejmostí.

„Pak tedy…já jsem také mrtvý?“

„Ach,“ řekl Brumbál a jeho úsměv se rozšiřoval. „Toť otázka, že? Celkem vzato, drahý chlapče, myslím, že ne.“

Dívali se jeden na druhého a starý muž se stále radostně usmíval.

„Ne?“ opakoval Harry.

„Ne,“ řekl Brumbál.

„Ale …“ Harry instinktivně zdvihl ruku směrem k jizvě ve tvaru blesku. Nezdálo se, že by tam byla. „Ale já jsem měl zemřít – nebránil jsem se! Měl jsem v úmyslu nechat se jím zabít!“

„A to,“ řekl Brumbál, „je podle mě právě ten rozdíl.“

Vypadalo to, jako by spokojenost z Brumbála sálala jako světlo, jako oheň: Harry nikdy neviděl toho muže tak naprosto, tak očividně šťastného.

„Vysvětlete to,“ řekl Harry.

„Ale ty už to přeci víš sám,“ řekl Brumbál a složil si ruce do klína.

„Nechal jsem ho, aby mě zabil,“ řekl Harry. „Ne snad?“

„Ano, nechal,“ řekl Brumbál a pokývl hlavou, „pokračuj!“

„Takže ta část jeho duše, co byla ve mně …“

Brumbál pokyvoval stále více nadšeně, povzbuzujíc Harryho, aby pokračoval, s širokým úsměvem podpory ve tváři.

„ … je pryč?“

„Ó, ano!“ řekl Brumbál, „ano, on ji zničil. Tvá duše je celá a zcela tvá vlastní, Harry.“

„Ale pak …“

Harry se ohlédl přes rameno tam, kde se pod židlí třáslo to malé, zmrzačené stvoření.

„Co je to, pane profesore?“

„Něco, co je mimo dosah naší pomoci,“ řekl Brumbál.

„Ale pokud Voldemort použil vražednou kletbu,“ znovu začal Harry, „a nikdo pro mě tentokrát nezemřel – jak mohu být naživu?“

„Myslím, že to víš,“ řekl Brumbál. „Ohlédni se zpět. Vzpomínáš, co udělal ve své nevědomosti, ve své nenasytnosti a krutosti?“

Harry přemýšlel. Nechal svůj pohled klouzat po svém okolí. Pokud by to, v čem seděli, byl skutečně palác, byl by to podivný palác s křesly v krátkých řadách a s kusy zábradlí tu a zase tam, a přesto on, Brumbál a to zakrnělé stvoření dole pod židlí, byli jediné bytosti zde. Pak mu náhle odpověď přišla na mysl, zcela bez námahy.

„Vzal si moji krev,“ řekl Harry.

„Přesně tak!“ řekl Brumbál. „Vzal si tvoji krev a obnovil s ní své tělo! Tvá krev v jeho žilách, Harry! Lilyina ochrana v obou z vás! Připoutal tě k životu, dokud žije i on!“

„Já žiju … dokud žije i on? Ale já myslel … myslel jsem, že to je úplně naopak! Myslel jsem, že oba musíme zemřít? Nebo je to to stejné?“

Rozptylovalo ho skuhrání a plácání té zoufalé bytosti za nimi a znovu se na ni podíval.

„Jste si jistý, že už nemůžeme nic udělat?“

„Není možné jakkoliv pomoci.“

„Pak vysvětlete … víc,“ řekl Harry a Brumbál se usmál.

„Ty jsi byl sedmý viteál, Harry, viteál, který on nikdy nezamýšlel vytvořit. Způsobil, že jeho duše byla natolik nestálá, že se rozlomila, když spáchal to nevýslovné zlo, vraždu tvých rodičů a pokus o zabití dítě. Avšak to, co uniklo z té místnosti bylo mnohem méně, než tušil. Nechal za sebou více než jen své tělo. Nechal část své duše připoutanou k tobě, rádoby oběti, která přežila.

A jeho vědomosti zůstaly žalostně neúplné, Harry! To, čeho si Voldemort necení, se neobtěžuje ani pochopit. Domácí skřítky a dětské příběhy, lásku, věrnost a nevinnost, Voldemort neví a nechápe nic. Nic. Že to všechno má moc, která přesahuje jeho vlastní, moc, která přesahuje jakoukoliv magii, to je pravda, kterou on nikdy nepochopil.

Vzal si tvoji krev ve víře, že by ho mohla posílit. Vzal si do svého těla drobounkou část kouzla, které na tebe vložila tvá matka, když pro tebe zemřela. Jeho tělo udržuje tuto její oběť naživu, a zatímco přežívá kouzlo, budeš žít i ty a stejně tak i Voldemortova poslední naděje.“

Brumbál se na Harryho usmál a Harry se na něj upřeně díval.

„A vy jste to věděl? Věděl jste – po celou dobu?“

„Domníval jsem se. Ale mé domněnky se obvykle ukáží být správnými,“ řekl šťastně Brumbál a tiše seděli, až se to zdálo být jako hodně dlouhá doba, zatímco bytost za nimi nepřestávala skuhrat a třást se.

„Je toho víc,“ řekl Harry. „Je toho ještě mnohem víc. Proč moje hůlka zlomila tu, co si on půjčil?“

„Tak tím si nemohu být jistý.“

„Tak se tedy domnívejte,“ řekl Harry a Brumbál se zasmál.

„Musíš pochopit, Harry, že ty a lord Voldemort jste cestovali do až dosud neznámých a neprobádaných končin magie. Ale to, co si myslím, že se přihodilo, je něco nebývalého a podle mne to nemohl žádný výrobce hůlek předvídat a ani vysvětlit Voldemortovi. “

„Aniž by to zamýšlel, jak už sám teď víš, zdvojnásobil lord Voldemort pouto mezi vámi, když se navrátil do lidské podoby. Úlomek jeho duše byl stále připoután k té tvojí a myslíc, že ho to posílí, přijal do sebe část oběti tvé matky. Kdyby jenom chápal tu přesnou a strašlivou sílu té oběti, nikdy by se snad nebyl odvážil dotknout se tvé krve … ale kdyby byl schopen to pochopit, nemohl by být lordem Voldemortem a asi by ani nikdy nevraždil.“

„Poté, co zařídil tuto dvojnásobnou spojitost mezi vámi a tím provázal vaše osudy ještě pevněji, než kdy byly nějací dva čarodějové spolu propojeni, tě Voldemort napadl hůlkou, která sdílela jádro s tou tvojí. A jak víme, stalo se něco velice podivného. Jádra spolu účinkovala způsobem, jaký by lord Voldemort nikdy neočekával, neboť ani netušil, že tvá hůlka je dvojčetem té jeho. “

„On byl té noci mnohem víc vyděšený, než jsi byl ty, Harry. Přijal jsi, nebo dokonce přivítal možnost, že bys mohl zemřít, něco, čeho by lord Voldemort nikdy nebyl schopen. Tvá odvaha zvítězila, tvoje hůlka přemohla tu jeho. A přitom se mezi hůlkami stalo něco, co odráželo vztah mezi jejich pány. Věřím tomu, že tvá hůlka tu noc vstřebala něco ze síly a kvalit té Voldemortovy, takže můžeme říci, že obsahovala něco málo z Voldemorta samotného. Takže ho tvá hůlka rozpoznala, když tě pronásledoval, rozpoznala muže, který byl stejně tak příbuzný, jako nepřítel, a vydala ze sebe proti němu něco ze své vlastní magie. Magie mnohem silnější, než kdy Luciusova hůlka prováděla. Tvá hůlka nyní obsahuje sílu tvé obrovské odvahy a něco z Voldemortových strašlivých dovedností: jakou mohla mít ta ubohá hůlka Luciuse Malfoy šanci?“

„Ale pokud byla moje hůlka tak mocná, jak ji mohla Hermiona zlomit?“ zeptal se Harry.

„Můj drahý chlapče, její pozoruhodné účinky byly směrované pouze proti Voldemortovi, který tak neuváženě porušoval nejzávažnější zákony magie. Jenom proti němu byla ta hůlka neobvykle mocná. Jinak to byla hůlka jako každá jiná … třebaže dobrá, jak jsem si jistý,“ skončil Brumbál vlídně.

Harry se na dlouhou chvíli zamyslel, i když to možná bylo jen pár sekund. Bylo velice těžké si tu být jistý časem.

„Zabil mě vaší hůlkou.“

„Selhal, když tě chtěl zabít mojí hůlkou,“ opravil Harryho Brumbál. „Myslím, že se můžeme shodnout v tom, že nejsi mrtvý – ačkoliv,“ dodal, jako by se bál, že byl nezdvořilý, „nechci samozřejmě zmenšovat tvé utrpení, které bylo, jak jsem si jist, nesmírné.“

„Avšak v tomto okamžiku se cítím skvěle,“ řekl Harry a podíval se dolů na své čisté, neposkvrněné ruce. „Kde to vlastně jsme?“

„Přesně na tohle jsem se tě chtěl zeptat,“ řekl Brumbál a rozhlížel se kolem. „Kde bys řekl, že jsme?“

Dokud se Brumbál nezeptal, Harry to nevěděl. Nicméně teď zjistil, že zná odpověď.

„Vypadá to,“ řekl pomalu, „jako nádraží King’s Cross. Až na to, že je to tu čistší a prázdnější, a kam až dohlédnu, nejsou žádné vlaky.“

„Nádraží King’s Cross?“ Brumbál se nepřiměřeně pochichtával. „Proboha, skutečně?“

„Tak, kde myslíte, že jsme?“ zeptal se Harry nejistě.

„Můj drahý chlapče, nemám ani potuchy. Tohle je, jak se říká, na tobě.“

Harry netušil, co to znamená; Brumbál byl nesnesitelný. Zíral na něj a pak si vzpomněl na mnohem naléhavější otázku, než byla ta, kde se momentálně nacházejí.

„Relikvie smrti,“ řekl a byl rád, když viděl, že ta slova vymazala Brumbálovi úsměv ze tváře.

„Ach, ano,“ řekl. Dokonce vypadal, že ho to poněkud znepokojilo.

„Tak?“

Poprvé od doby, co Harry Brumbála potkal, v něm viděl méně než starého muž, mnohem méně. Na chvíli vypadal jako malý chlapec chycený při darebáctví.

„Můžeš mi odpustit?“ řekl. „Můžeš mi odpustit, že jsem ti nedůvěřoval? Že jsem ti to neřekl? Harry, já jsem se jenom obával, že zklameš stejně, jako jsem zklamal já. Jenom jsem se děsil toho, že budeš opakovat moje chyby. Prosím tě o prominutí, Harry. Už po nějaký čas vím, že ty jsi lepší člověk.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Harry polekaný Brumbálovým tónem a náhlými slzami v jeho očích.

„Relikvie, relikvie,“ mumlal Brumbál. „Zoufalý lidský sen!“

„Ale ony jsou skutečné!“

„Skutečné a nebezpečné a past na pošetilce,“ řekl Brumbál. „A já byl tak pošetilý. Ale to ty víš, ne? Nemám už před tebou žádná tajemství.“

„Co mám vědět?“

Brumbál se zcela otočil směrem k Harrymu a slzy se mu stále třpytily v zářivě modrých očích.

„Pán smrti, Harry, pán smrti! Nebyl jsem nakonec stejný jako Voldemort?“

„Samozřejmě, že ne,“ řekl Harry. „Samozřejmě – jak se na to vůbec můžete ptát? Nikdy jste nezabil, když jste tomu mohl zabránit!“

„Pravda, pravda,“ řekl Brumbál a byl jako dítě hledající útěchu. „Dokonce i já jsem hledal cestu, abych přemohl smrt, Harry.“

„Ne však tak, jak to udělal on,“ řekl Harry. Po všem tom vzteku na Brumbála bylo tak podivné tu sedět pod vysokým klenutým stropem a hájit ho před ním samotným. „Relikvie, nikoliv viteály.“

„Relikvie,“ zamumlal Brumbál, „nikoliv viteály. Přesně tak.“

Odmlčel se. Stvoření za nimi skuhralo, ale Harry se již neohlížel.

„Grindelwald je také hledal?“ zeptal se.

Brumbál na chvíli zavřel oči a kývl.

„To bylo především to, co nás spojovalo,“ řekl tiše. „Dva chytří, arogantní chlapci se stejnou posedlostí. Chtěl jít do Godrikova dolu a jak jsem si jistý, uhodnul jsi proč. Bylo to kvůli hrobu Ignotuse Peverella. Chtěl prozkoumat místo, kde zemřel třetí bratr.“

„Takže je to pravda?“ zeptal se Harry. „Všechno z toho? Bratři Peverellové –“

„- byli ti tři bratři z toho příběhu,“ řekl Brumbál a kývl. „Ach ano, myslím, že tomu tak je. Zda potkali Smrt na osamělé cestě … Podle mě je pravděpodobnější, že bratři Peverellové byli prostě nadaní, nebezpeční čarodějové, kterým se podařilo vytvořit ony mocné předměty. Příběh o tom, že by to byly relikvie samotné Smrti, mi připadá jako něco na způsob legendy, která se vynořila až kolem takových výtvorů.
Plášť, jak už jistě víš, cestoval věky z otce na syna, z matky na dceru přímo k Ignotusovu poslednímu žijícímu dědici, který se narodil stejně jako Ignotus ve vesnici Godrikův důl.“

Brumbál se na Harryho usmál.

„Mně?“

„Tobě. Vím, že jsi zjistil, že té noci, kdy zemřeli tví rodiče, byl plášť v mém držení. James mi ho ukázal jen pár dní předtím. Vysvětlovalo to mnohé z jeho nevysvětlených lumpáren na škole! Těžko jsem mohl uvěřit tomu, co vidím a požádal jsem ho, jestli by mi ho nepůjčil, abych si ho mohl prohlédnout. Bylo to dlouho po tom, co jsem se vzdal svého snu o shromáždění Relikvií, ale nemohl jsem odolat, nemohl jsem si pomoci, abych ho neprozkoumal … byl to takový plášť, jaký jsem nikdy předtím neviděl, nesmírně starý, dokonalý v každém ohledu … a pak tvůj otec zemřel a já konečně měl dvě Relikvie jenom pro sebe!“

Jeho tón byl nesnesitelně hořký.

„Plášť by jim stejně nepomohl přežít,“ řekl rychle Harry. „Voldemort věděl, kde je moje máma s tátou. Plášť by je nemohl udělat odolnými proti kletbám.“

„Pravda,“ vzdychl Brumbál, „pravda.“

Harry čekal, avšak Brumbál nepromluvil, a proto ho Harry pobídl.

„Takže vy jste se vzdal hledání Relikvií ještě předtím, než jste spatřil ten plášť?“

„Ó, ano,“ řekl slabě Brumbál. Nuceně se setkal s Harryho pohledem. „Ty víš, co se stalo. Však víš. Nemůžeš mnou pohrdat víc, než sebou pohrdám já sám.“

„Ale já vámi nepohrdám –“

„Pak bys měl,“ řekl Brumbál. Zhluboka se nadechl. „Znáš tajemství podlomeného zdraví mojí sestry, co jí udělali ti mudlové, čím se pak stala. Už víš, jak můj otec usiloval o pomstu a zaplatil za to tím, že zemřel v Azkabanu. Má matka se vzdala svého života, jen aby mohla pečovat o Arianu. Nesouhlasil jsem s tím, Harry.“

Brumbál to pronesl stroze a chladně. Upíral teď oči přes Harryho hlavu někam do dáli.

„Byl jsem talentovaný, byl jsem úžasný. Chtěl jsem odtamtud uprchnout. Chtěl jsem zazářit. Chtěl jsem být slavný.“

„Nechápej mě však špatně,“ řekl a tvář se mu táhla bolestí, takže zase působil velice staře. „Miloval jsem je. Miloval jsem své rodiče, miloval jsem svého bratra a sestru, ale byl jsem sobecký, Harry, mnohem více sobecký, než si někdo tak pozoruhodně nezištný, jako jsi ty, může představit.

„Takže, když má matka zemřela a já se musel postarat o nemocnou sestru a umíněného bratra, vrátil jsem se vzteklý a rozhořčený zpět do naší vesnice. Připadalo mi, že jsem tam uvězněný a nevyužitý. A pak ovšem přišel on …“

Brumbál se znovu podíval Harrymu přímo do očí.

„Grindelwald. Neumíš si ani představit, jak mne jeho myšlenky zaujaly, Harry, uchvátily mě. Mudlové uvrženi do poddanství. My čarodějové bychom triumfovali. Grindelwald a já, slavní vůdci revoluce.

„Ach ano, měl jsem nějaké pochybnosti, ale své svědomí jsem uklidňoval prázdnými slovy. Všechno to mělo být pro větší dobro a jakékoliv vykonané zlo mělo být splaceno stonásobným užitkem pro čaroděje. Zda jsem v hloubi svého srdce věděl, jaký byl Grindelwald ve skutečnosti? Myslím, že ano, ale zavíral jsem před tím oči. Kdyby se totiž plány, které jsme vytvořili, naplnily, všechny mé sny by se staly skutečností.“

„A v samém nitru našich intrik byly ony – Relikvie smrti! Jak ho fascinovaly, jak fascinovaly nás oba! Neporazitelná hůlka, zbraň, která by nás dovedla k moci! Životodárný kámen – ten, ačkoliv jsem předstíral, že to nevidím, symbolizoval armádu neživých! Pro mě, přiznávám, znamenal návrat mých rodičů, kteří by sňali tíhu zodpovědnosti z mých beder.“

„A plášť … nějak jsme nikdy moc plášť neprobírali, Harry. Oba jsme se uměli dobře skrývat i bez pláště, jehož pravá magie ovšem může být použita i tak, aby ochránil ostatní stejně dobře jako svého majitele. Myslel jsem, že kdybychom ho někdy bývali objevili, dal by se použít ke skrytí Ariany, ale jinak se náš zájem ohledně pláště týkal pouze toho, že byl součástí trojice, a jak říká legenda – pouze ten, kdo shromáždí všechny tři předměty, se může stát pravým pánem smrti, což jsme pokládali za to samé jako být neporazitelný.“

„Neporazitelní páni smrti, Grindelwald a Brumbál! Dva měsíce šílenství, krutých snů a opomíjení těch dvou členů rodiny, co mi zbývali. “

„Pak … přeci víš, co se stalo. Realita se ke mně vrátila v podobě mého nevrlého, nevzdělaného a obdivuhodnějšího bratra. Nechtěl jsem slyšet pravdu, kterou na mě křičel. Nechtěl jsem slyšet, že bych se neměl vydávat hledat Relikvie a táhnout za sebou svoji křehkou a labilní sestru.“

„Ta hádka vyústila ve rvačku. Grindelwald ztratil kontrolu. To, co jsem o něm vždy věděl, ač jsem předstíral, že nikoliv, vystoupilo na povrch ve strašlivé podobě. A Ariana … po vší té matčině péči a opatrnosti … ležela na podlaze mrtvá.“

Brumbál se zajíknul a začal doopravdy plakat. Harry se k němu natáhl a byl rád, když zjistil, že se ho může dotknout: pevně sevřel jeho ruku a Brumbál nad sebou znovu postupně získával kontrolu.

„Tak, Grindelwald uprchl, což nemohl nikdo, až na mě, předvídat. Zmizel se všemi těmi svými plány na uchvácení moci a mučení mudlů a svými sny o Relikviích smrti, sny, při nichž jsem ho podporoval a pomáhal mu. Utekl, zatímco já jsem byl na pohřbu své sestry a musel jsem se naučit žít s pocitem hanby, se svojí vinou a se strašlivým zármutkem.“

„Roky ubíhaly. Objevovaly se o něm různé zvěsti. Říkalo se, že získal hůlku nesmírné moci. Mně bylo mezitím nabídnuto místo ministra kouzel a to ne jednou. Přirozeně jsem odmítl. Poučil jsem se, že mi není dobré svěřovat jakoukoliv moc.“

„Ale vy byste byl lepší, mnohem lepší, než Popletal a Brousek!“ vybuchl Harry.

„Opravdu?“ zeptal se ztěžka Brumbál. „Nejsem si jist. Když jsem byl mladý, zjistil jsem, že moc je mojí slabostí i vášní. Je to zajímavá věc, Harry, ale ti, co moc nikdy nevyhledávali, jsou asi ti nevhodnějšími, kterým by se měla svěřit. Ti, kterým stejně jako tobě bylo svěřeno vedení, a ti, kteří toto břemeno přijali, protože museli, a pak ke svému vlastnímu překvapení shledali, že ho dokáží nést dobře.

„Byl jsem bezpečnější v Bradavicích. Myslím, že jsem byl dobrý učitel –“

„Byl jste ten nejlepší -“

„To je od tebe milé, Harry. Ale zatímco já jsem se zabýval vzděláváním mladých čarodějů, Grindelwald budoval armádu. Říkalo se, že se mě bojí a možná, že také ano, ale méně, než jsem se ho bál já.“

„Ach, ale ne kvůli smrti,“ řekl Brumbál v odpověď na Harryho tázavý pohled.

„Kvůli ničemu, co by mi mohl udělat kouzly. Věděl jsem, že jsme byli asi stejně silní, možná že já jsem byl o trochu šikovnější. To, čeho jsem se ho obával, byla pravda. Pochop, nikdy jsem nezjistil, kdo v té poslední strašlivé rvačce vlastně vyslal tu kletbu, která zabila moji sestru. Kdybys mě nazval zbabělcem: měl bys pravdu, Harry, nade vše jsem se děsil zjištění, že jsem to byl já, kdo jí přivodil smrt, nejen svojí arogancí a hloupostí, ale i tím, že bych to mohl být právě já, kdo ji zasáhl a zhasil tak její život.“

„Myslím, že on to věděl, myslím, že on věděl, co mě děsilo. Odkládal jsem setkání s ním až do okamžiku, kdy by bylo hanebné dále odolávat. Lidé umírali a on se zdál být nezastavitelný a já musel udělat všechno, co bylo v mých silách, abych ho zastavil.“

„Nuže, již víš, co se stalo potom. Vyhrál jsem ten souboj. Získal jsem hůlku.“

„Nastalo další ticho. Harry se Brumbála nezeptal, zda někdy zjistil, kdo způsobil Arianinu smrt. Nechtěl to vědět a ještě méně chtěl, aby mu to Brumbál musel říkat. Konečně věděl, co by byl Brumbál viděl, kdyby se díval do Zrcadlo z Erisedu a také proč měl Brumbál tolik pochopení pro to, co se kolem Harryho rozpoutalo.

Seděli dlouze v tichosti a skuhrání bytosti za nimi je vyrušovalo jen zřídka.

Nakonec řekl: „Grindelwald se snažil Voldemorta v jeho pátrání po hůlce zastavit. Lhal a předstíral, že ji nikdy neměl.“

Brumbál kývl se sklopenýma očima, zatímco na jeho křivém nose se stále třpytily slzy.

„Říká se, že se u něj, zatímco dlel o samotě ve své cele v Nurmengardu, objevily výčitky svědomí. Doufám, že je to pravda. Byl bych rád, kdyby dokázal poznat hrůzu a stud za to, co udělal. Možná, že ta lež Voldemortovi byl jeho pokus to odčinit … zabránit tomu, aby Voldemort získal Relikvii …“

„… nebo možná, aby se vloupal do vaší hrobky,“ odhadoval Harry a Brumbál si lehce otřel oči.

Po další krátké odmlce Harry řekl: „Snažil jste se použít Životodárný kámen.“

Brumbál kývl.

„Když jsem ho po všech těch letech objevil pohřbený v opuštěném Gauntovic domě, Relikvii, po které jsem toužil ze všech nejvíc – i když v mládí ze zcela jiných důvodů – ztratil jsem hlavu, Harry. Úplně jsem zapomněl, že to teď byl i viteál a že prsten nese i kletbu. Zvedl jsem ho a nasadil si ho a na vteřinu se mi zdálo, že jsem viděl Arianu, svoji matku a svého otce, abych jim mohl říct, jak moc mě to mrzí …“

„Byl jsem takový blázen, Harry. Po všech těch letech jsem se nic nenaučil. Nebyl jsem hoden toho, abych shromáždil Relikvie smrti, což se mi potvrzovalo znovu a znovu, a tohle byl poslední důkaz.“

„Proč?“ řekl Harry. „Bylo to přirozené! Chtěl jste je znovu vidět. Co je na tom špatného?“

„Jenom jeden člověk z milionu může Relikvie smrti sjednotit, Harry. Byl jsem hoden vlastnit pouze tu nejbídnější z nich, tu nejméně mimořádnou. Byl jsem hoden vlastnit Bezovou hůlku, ale nikoliv proto, abych se jí chlubil nebo s ní zabíjel. Bylo mi dovoleno si ji podrobit a užívat ji, protože jsem si ji vzal, nikoliv ze zištných důvodů, ale abych před ní ochránil ostatní.“

„Ale plášť, ten jsem si vzal pouze z čiré zvědavosti, a tak mi nikdy nemohl sloužit jako tobě, jeho pravému majiteli. Kámen bych býval použil při pokusu povolat zpět ty, kteří zemřeli, spíše než abych se byl obětoval tak jako ty. Ty jsi ten správný majitel Relikvií.“

Brumbál poplácal Harryho po ruce a Harry se na starého muže podíval a usmál se; nemohl si pomoci. Jak by teď na Brumbála mohl mít vztek?

„Proč jste to udělal tak složité?“

Brumbálův úsměv byl roztřesený.

„Obávám se, že jsem počítal s tím, že tě slečna Grangerová kapku zbrzdí, Harry. Měl jsem strach, že by tvá horká hlava mohla ovládnout tvé dobré srdce. Děsil jsem se, že pokud bys byl seznámen přímo s těmi lákavými předměty, pak bys je mohl uchvátit jako já, v nesprávný čas a z nesprávných důvodů. Pokud se jich chopíš, pak chci, abys s nimi nakládal bezpečně. Jsi pravý pán smrti, protože skutečný pán nehledá únik od Smrti. Je mu jasné, že musí zemřít, a chápe, že jsou na světě daleko, daleko horší věci než je umírání.“

„A Voldemort se nikdy o Relikviích nedozvěděl?“

„Myslím, že ne, protože nepoznal Životodárný kámen a udělal z něj jeden ze svých viteálů. Ale i kdyby o nich věděl, Harry, pochybuji, že by se vůbec o nějakou z nich zajímal, tedy až na tu první. Nikdy by si nebyl pomyslel, že potřebuje plášť a stejně tak kámen, koho by mohl chtít povolat ze smrti? On se mrtvých bojí. On nemiluje.“

„Ale vy jste očekával, že půjde po té hůlce?“

„Byl jsem si jistý, že se o to pokusí poté, co tvá hůlka porazila tu Voldemortovu na hřbitově v Malém Visánku. Nejdříve se obával, že jsi ho porazil díky svým mimořádným schopnostem. Jakmile však unesl Ollivandera, odhalil existenci dvou jader. Myslel, že se tím všechno vysvětluje. Jenže ani vypůjčená hůlka proti té tvé neúčinkovala lépe! Takže Voldemort, namísto aby se ptal sám sebe, jaká z tvých vlastností činí tvoji hůlku natolik silnou, čím jsi obdarován a on ne, se nakonec vydal najít jedinou hůlku, která, jak se říkalo, mohla porazit jakoukoliv jinou. Bezová hůlka se pro něj stala posedlostí, která se rovnala jeho posedlosti tebou. Věřil, že Bezová hůlka odstraní jeho poslední slabost a udělá ho skutečně neporazitelným. Ubohý Severus …“

„Pokud jste se Snapem naplánovali vaši smrt, zamýšlel jste, aby Bezová hůlka připadla jemu, že ano?“

„Připouštím, že to byl můj záměr,“ řekl Brumbál, „ale nefungovalo to, jak jsem předpokládal, že ne?“

„Ne,“ řekl Harry. „Tahle část nefungovala.“

Stvoření za nimi sebou škubalo a sténalo, a Harry s Brumbálem seděli nějaký čas bez toho, aniž by něco řekli. Představa toho, co se bude dít dál, se v následujících dlouhým minutách v Harrym postupně usazovala tak měkce padající sníh.

„Měl bych jít zpět, že?“

„To je na tobě.“

„Mám volbu?“

„Ach, ano,“ usmíval se na něj Brumbál. „Říkal jsi, že jsme na King’s Cross? Myslím, že se můžeš rozhodnout nejít zpět, mohl bys … řekněme … nastoupit na vlak.“

„A kam by mě dovezl?“

„Dál,“ řekl prostě Brumbál.

Znovu nastalo ticho.

„Voldemort má Bezovou hůlku.“

„Pravda. Voldemort má Bezovou hůlku.“

„Ale vy chcete, abych šel zpět?“

„Myslím,“ řekl Brumbál, „že pokud si vybereš cestu zpět, je možnost, že by mohl skončit nadobro. Nemohu to slíbit. Ale, Harry, vím, že se bojíš mnohem méně návratu sem než on.“

Harry se rozhlédl na tu syrově vypadající věc, která se třásla a dusila ve stínu pod vzdálenou židlí.

„Nelituj mrtvé, Harry. Lituj živé a především ty, kteří žijí bez lásky. Při návratu se můžeš postarat o to, aby bylo zmrzačeno daleko méně duší a rozděleno méně rodin. Pokud se ti zdá, že to za to stojí, pak si pro tento okamžik řekněme sbohem.“

Harry kývl a povzdechl si. Opustit toto místo jistě nebude tak těžké jako jít do Zakázaného lesa, ale bylo zde teplo a světlo a klid, a on věděl, že se vydává zpět k bolesti a strachu z dalších ztrát. Vstal a stejně tak i Brumbál a po nějakou dobu se dívali jeden druhému do tváře.

„Povězte mi ještě poslední věc,“ řekl Harry. „Je tohle skutečné? Nebo se to pouze děje uvnitř mé hlavy?“

Brumbál se na něj radostně usmál a jeho hlas zněl v Harryho uších hlasitě a silně, ačkoliv zářivá mlha znovu přicházela a zakrývala jeho postavu.

„Samozřejmě, že se to děje uvnitř tvé hlavy, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?“