Jdi na obsah Jdi na menu
 


Harry Potter a relikvie smrti- 1. část

27. 3. 2008

kapitola - Pán zla povstává
V úzké, měsícem ozářené uličce se znenadání objevili dva muži. Chvíli jen tiše stáli a obezřetně na sebe navzájem mířili svými hůlkami. V okamžiku, kdy jeden druhého rozpoznali spěšně ukryli své hůlky do hábitů a dál již pokračovali bok po boku.

„Něco nového?" zeptal se ten vyšší.
„Jen to nejlepší," odpověděl Severus Snape.

Ulička byla lemována z levé strany nízkým porostem divoce rostoucích ostružinových keřů a z pravé strany vysokým, udržovaným živým plotem. Dlouhé hábity oběma mužům při chůzi lehce povlávaly kolem kotníků.

„Už jsem se začínal bát, že to nestihnu," řekl Yaxley, jehož tupé rysy se střídavě objevovaly a mizely ve stínu tak, jak větve stromů narušovaly měsíční svit.
„Bylo to o něco složitější, než jsem očekával. Ale myslím, že bude spokojen. I vy vypadáte dobře naladěn, věříte, že Vás přijme v dobrém?" Snape přikývl, ale více to nerozebíral.

Zahnuli doprava, na širokou příjezdovou cestu, která vedla pryč z uličky. Vysoký živý plot se zatočil jejich směrem, pokračoval podél příjezdové cesty a mizel ve stínech za mohutnými křídly impozantních železných vrat, která mužům přehradila cestu. Ani jeden z nich však nezpomalil, beze slov jen oba udělali levou rukou jakési rychlé znamení a prošli přímo skrz zavřená vrata, jako kdyby se jejich temný kov proměnil v kouř. Když tisové keře na chvíli utlumily zvuk jejich kroků, zaslechli zprava nějaký šramot. Yaxley rychle pozdvihl svou hůlku a namířil ji nad hlavu svého společníka, zdrojem hluku se ukázal být obyčejný, zářivě bílý páv, který si majestátně vykračoval po vrcholku živého plotu.

„Luciusovi se vždycky vedlo dobře. Pávi…" odfrkl Yaxley a zastrčil hůlku zpět do hábitu.

Na konci rovné cesty se tyčila přepychová usedlost, okna v přízemí jako by se třpytila diamantovými odlesky. Někde v temné zahradě za plotem bylo slyšet šum fontány. Pod nohama jim křupal štěrk, když Snape s Yaxleyem dorazili k hlavním dveřím tak se před nimi náhle otevřely. Poblíž však nebyl nikdo, kdo by je otevřel. Vstupní hala byla obrovská, nepříliš osvětlená, s přepychovou výzdobou, většinu kamenné podlahy pokrýval koberec s výrazným vzorem. Oči portrétů kolem kterých Snape s Yaxleym procházeli, se za nimi unuděně otáčely. Oba se zastavili před masivními dřevěnými dveřmi, vedoucími do další místnosti, jen na okamžik zaváhali a pak Snape stiskl bronzovou kliku.

Přijímací pokoj byl plný tichých lidí, sedících kolem dlouhého vyřezávaného stolu. Obvyklé vybavení místnosti bylo nedbale odsunuto ke stěnám. Místnost byla osvětlena jen odlesky plamenů ohně z mramorového krbu, které se odrážely ve zbarveném zrcadle. Snape i Yaxley na moment zaváhali a zůstali stát na prahu.

Poté, co se jejich zorničky rozšířily a oči přizpůsobily nedostatku světla, pohlédli oba na největší zvláštnost celé scény: nad stolem visela vzhůru nohama bezduchá lidská postava, pomalu se otáčela, jako kdyby byla zavěšena na neviditelném laně. Její obraz se odrážel v zrcadle i na povrchu vyleštěného stolu.

Nikdo z lidí, kteří u něj seděli, nevěnoval bizarní postavě pozornost, snad s výjimkou bledého mladého muže, sedícího téměř přímo pod ní. Vypadalo to, že se neovládá a každou minutu musí pohlédnout vzhůru.

„Yaxley, Snape," ozval se vysoký, ostrý hlas z čela stolu.
„Jdete na poslední chvíli."Mluvčí seděl přímo před krbem, takže bylo pro nově příchozí obtížné rozeznat víc, než jeho siluetu.

Ale jak se přiblížili, rysy jeho obličeje vystupovaly i skrz šero v místnosti – bez vlasů, s hadími rysy, rozšířené nozdry a lesknoucí se rudé oči se svislými zorničkami. Byl tak bledý, že z něj skoro vyzařovala perleťová záře.

„Severusi, sem," řekl Voldemort a ukázal na sedadlo po své pravici.
„Yaxley – vedle Dolohova."Oba muži zaujali určená místa.

Většina párů očí za stolem však sledovala Snapa a k němu také Voldemort promluvil první.

„Nuže?"„Můj pane, Fénixův řád plánuje přesunout Harryho Pottera z jeho současného bezpečného úkrytu příští sobotu po setmění."

Lidé okolo stolu znatelně zbystřili: někteří strnuli, jiní se neklidně zavrtěli, všichni upřeně zírali na Snapa a Voldemorta.

„V sobotu po setmění," opakoval Voldemort. Své rudé oči zabořil do černých - Snapových tak soustředěně, že někteří přísedící nevydrželi a odvrátili zrak, zjevně s obavou, že sami budou propáleni tím dravým pohledem skrz naskrz. Snape ovšem sledoval klidně Voldemortův obličej, na kterém se po chvilce jeho bezertá ústa znetvořila do čehosi, podobného úsměvu.

„Dobře. Velmi dobře. A tato informace pochází – " „ – ze zdroje, o kterém jsme se bavili," potvrdil Snape.
„Můj pane." Yaxley se předklonil k Voldemortovi a Snapeovi.

Všechny obličeje se rázem otočily k němu.

„Můj pane, mé zdroje mluví jinak."
Yaxley vyčkával, ale Voldemort nepromluvil, a tak pokračoval.
„Dawlish, ten bystrozor, se prořekl, že Pottera nebudou přesouvat až do třicátého, do té noci, než mu bude sedmnáct."

Snape se pousmál.
„Mé zdroje říkají, že existuje plán, jak nás svést na falešnou stopu. To musí být ono. Nepochybuji, že na Dawlishe bylo sesláno matoucí kouzlo. Nebylo by to poprvé, je známý tím, že mu neodolá."

„Ujišťuji Vás, můj pane, že Dawlish to tvrdil s jistotou," řekl Yaxley.

„Pokud byl ovlivněn matoucím kouzlem, tak to samozřejmě tvrdí s jistotou," řekl Snape.

„Já ujišťuji vás Yaxley, že Odbor Bystrozorů už v ochraně Harryho Pottera nebude hrát žádnou roli. Řád totiž věří, že jsme ministerstvo infiltrovali."

„Pak alespoň jednu věc Řád odhadl správně, ne?" řekl muž sedící nedaleko od Yaxleyho, sípavě se zachechtal a jeho smích se ozvěnou nesl po celé místnosti.

Voldemort ale zústal vážný. Jeho pohled se pomalu pozvedl k otáčejícímu se tělu nad stolem a vypadal, že o něčem usilovně přemýšlí.

„Můj pane," pokračoval Yaxley, „Dawlish věří, že k přepravě toho chlapce poslouží celá skupina Bystrozorů – "

Voldemort pozvedl velkou bílou ruku. Yaxley hned zmlkl a uraženě sledoval, jak se Voldemort otočil zpátky ke Snapovi.

„Kde toho chlapce chtějí schovat teď?"

„V domě jednoho ze členů Řádu," řekl Snape.
„Tomu místu byla podle mého zdroje přidělena maximální ochrana, nejvyšší kterou mohou Ministerstvo a Řád společně nabídnout. Myslím, můj Pane, že jakmile se tam ten chlapec dostane, bude prakticky nemožné zmocnit se ho, pokud by ovšem Ministerstvo nepadlo do příští soboty, což by nám mohlo umožnit zneškodnit a odeklít dost zaklínadel, abychom se skrz ta ostatní dostali."

„Co vy na to, Yaxley?" zvolal Voldemort směrem ke vzdálenějšímu konci stolu, s plamínky tančícími v jeho rudých očích.
„Padne ministerstvo do příští soboty?"

Již podruhé se všechny hlavy otočily. Yaxley lehce pohnul rameny.

„Můj Pane, přináším dobré zprávy. Uspěl jsem – s obtížemi a po vynaložení obrovského osobního nasazení – s uvalením kletby Imperius na Pia Thicknesse.

"Mnoho ze smrtijedů, sedících vedle Yaxleyho, vypadalo ohromeně.

Jeho soused, Dolohov, muž s dlouhým obličejem plným šrámů, mu poklepal na záda.

„To je začátek," řekl Voldemort, „Ale Thicknesse je jen jeden muž. Než zaútočím, musí být Brousek obklopen mými lidmi. Jediný neúspěšný pokus usilující o ministrův život by mě vrátil o hodně zpátky."

„Ano – můj Pane, to je pravda – ale víte sám, že Thicknesse, jakožto vedoucí odboru Vynucování kouzelnického práva, má pravidelné kontakty nejen s ministrem samotným, ale také s vedoucími všech ostatních odborů. Teď to bude, myslím, jednoduché, pokud ovládáme tak vysoce postaveného úředníka, může on ovlivnit ostatní a spolu pak mohou Brouska sesadit."

„Pokud ovšem nebude náš přítel Thicknesse objeven dříve, než všechny ostatní převede na naši stranu," řekl Voldemort.

„Každopádně, zůstává nepravděpodobné, že by Ministerstvo bylo pod mojí kontrolou dříve, než příští sobotu. Jestli se k chlapci v jeho novém úkrytu nedostaneme, tak to musíme zvládnout dříve, již během jeho přepravy."

„Máme ale výhodu, můj Pane," řekl Yaxley, který se snažil získat alespoň jednu drobnou pochvalu.

„Máme teď pár svých lidí na Odboru Kouzelnického přemisťování. Pokud se Potter přemístí, nebo použije letaxovou síť, měli bychom se to ihned dozvědět."

„Neudělá ani jedno z toho," řekl Snape. „Řád se straní jakéhokoli způsobu přenosu, který by byl pod dohledem nebo regulací ministerstva. Nevěří ničemu spojenému s ministerstvem."

„Tím lépe," pronesl Voldemort. „Bude se muset přesouvat vzduchem. Mnohem jednodušší pro jeho únos, řekl bych."

Voldemort se opět podíval nahoru na pomalu se otáčející postavu, zatímco mluvil dál,

„Měl bych na toho chlapce dohlédnout osobně. Okolo Harry Pottera už bylo příliš mnoho chyb a některé z nich i z mojí strany. Že Potter vůbec ještě žije, je z větší části důsledkem mých chyb, než zásluhou jeho schopností."

Společnost okolo stolu pozorovala Voldemorta s obavami, že by mohli být obviněni za to, že Harry Potter stále ještě žije. Voldemort se ovšem zdál mluvit spíš sám k sobě, než k někomu z nich, zatímco zamyšleně sledoval bezduchou rotující postavu.

„Díky nedbalosti byly všechny mé nejlepší plány zmařeny těmi kazisvěty, jen díky jejich štěstí a náhodě. Ale teď jsem prozřel. Rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Právě já musím být tím, kdo zabije Harry Pottera a také jím budu."

Během těchto slov, zdánlivě v jejich odpověď, se ozvalo náhlé zaskučení, hrozný vleklý nářek utrpení a bolesti. Mnoho z přísedících pohlédlo překvapeně dolů, hledajíc zdroj zvuku, který se zdál přicházet zpod jejich nohou.

„Červíčku," řekl Voldemort ledovým hlasem, stále upřeně zíral na rotující tělo nad stolem, „neříkal jsem ti snad, abys našeho vězně držel v tichosti?"

„Ano m-můj Pane," vyjekl mužíček zapadlý tak hluboko ve své židli, že se na první pohled zdála neobsazená. Slezl ze židle a vyběhl z místnosti, zanechávaje za sebou jen podivnou stříbrnou šmouhu.

„Jak jsem říkal," pokračoval Voldemort, opět sleduje napjaté tváře svých nohsledů, „teď už rozumím tomu, čemu jsem dříve nerozuměl. Měl bych si například dříve, než půjdu zabít Pottera, od někoho z vás půjčit hůlku."

Tváře kolem něj najednou byly plné zděšení, jako kdyby jim oznámil, že si ji chce půjčit i s rukou jejího majitele.

„Žádní dobrovolníci se nehlásí?" řekl Voldemort. „Dobrá… Luciusi, nevidím důvod, proč bys měl nadále potřebovat hůlku."

Lucius Malfoy vzhlédl. Ve světle ohně z krbu se jevila jeho kůže jako voskově žlutá a jeho zapadlé oči lemovaly tmavé kruhy. Když promluvil, jeho hlas byl ochraptělý.

„Můj Pane?"

„Tvoji hůlku, Luciusi, potřebuji tvou hůlku."

„Já…"Malfoy pohlédl úkosem na svou ženu. Zírala upřeně vpřed, stejně tak bledá, jako byl on, její dlouhé blonďaté vlasy jí dosahovaly až na záda, pod stolem její tenké prsty stiskly jeho zápěstí. Po jejím dotyku sáhl Malfoy do svých šatů, vytáhl hůlku a předal ji Voldemortovi, který ji přidržel před svýma rudýma očima a podrobně ji zkoumal.

„Z čeho je?"

„Z jilmu, můj Pane," zašeptal Malfoy.

„A jádro?"

„Dračí – blána ze srdce draka."

„Dobře," řekl Voldemort. Vyndal svou hůlku a porovnal jejich délky.

Lucius Malfoy na zlomek sekundy zadoufal, že by snad mohl očekávat na oplátku Voldemortovu hůlku. To gesto však Voldemortovi neuniklo a jeho oči se zlomyslně roztáhly.

„Dát ti svou hůlku, Luciusi? Moji vlastní hůlku?"

Někdo z davu se posměšně zachechtal.

„Vrátil jsem ti svobodu Luciusi, nestačí ti to? Ale jak se tak dívám, na tebe, i na tvoji rodinu… Vy vůbec nevypadáte v poslední době šťastně… Znepokojuje tě snad něco na mojí přítomnosti ve tvém domě, Luciusi?"

„Ne – nic, můj Pane!"
„Taková lež, Luciusi…"

Chvíli se zdálo, že syčivý hlas zní dál i když se krutá ústa už přestala hýbat. Jeden nebo dva čarodějové jen s obtížemi skrývali leknutí, protože záhadný sykot zesílil a podle zvuků se po podlaze pod stolem pohybovalo něco velkého.
Na Voldemortovo křeslo se najednou šplhal velký had.
Zdálo se, že plaz nemá konce, než se uvelebil napříč, přes opěradlo a Voldemortova ramena. Jeho krk byl silný jako mužské stehno, jeho nehybné oči s vertikálními štěrbinami víček, ani nemrkly. Voldemort na tu stvůru nepřítomně položil paži a pozoroval přitom Luciuse Malfoye.

„Proč Malfoyovi nevypadají šťastně, když se naplňuje osud který si sami určili? Není snad můj návrat a obnovení mé moci, tou nejdůležitější událostí, ke které se po mnoho let tak oddaně hlásili?"

„Jistě, můj Pane," řekl Lucius Malfoy.
Jeho ruka se třásla, jak si otíral pot z horního rtu.
„Přáli jsme si to – opravdu."

Manželka sedící po Malfoyově levici podivně strnule přikývla, ale vyhýbala se Voldemortově i hadímu pohledu. Syn po jeho pravici který až do této chvíle jen zíral na paralyzované tělo nad stolem, se jen kradmo odvážil pohlénout na Voldemorta ale rychle odvrátil zrak v obavách, aby se jejich oči nestřetly.

„Můj Pane," slova pronesla tmavovlasá žena uprostřed stolu, zaníceným hlasem plným emocí, „mít Vás zde, v našem rodinném sídle, je velká pocta. Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více."

Seděla vedle své sestry, od které ji odlišovaly nejen tmavé vlasy, oči přivřené pod těžkými víčky ale i povaha a společenské postavení. Zatím co Narcissa seděla nehnutě a sklesle, Bellatrix se nadšeně ukláněla Voldemortovi a ani všechna její slova nemohla vystihnout její nezměrnou touhu získat si jeho sympatie.

„Nemůže být nic, co by nás mohlo potěšit více," opakoval Voldemort, s hlavou nakloněnou na stranu přemýšlel nad Bellatrixiným projevem. „To jsou od tebe upřímná a krásná slova, Bellatrix."

Začervenala se v obličeji a samým nadšením málem ronila slzy štěstí.
„Můj Pán ví, že říkám čistou pravdu!"

„Nic, co by vás mohlo potěšit více… i když to porovnám s tou šťastnou událostí, která se, jak jsem se doslechl, ve vaší rodině udála tento týden?"

Zírala na něj, s ústy dokořán, zjevně zmatená.

„Nevím, kam tím míříte, můj Pane."

„Mluvím o tvé neteři, Bellatrix. I o vaší, Luciusi a Narcisso. Právě si vzala za muže vlkodlaka, Remuse Lupina. Na to musíte být neobyčejně hrdí."

Okolí stolu přímo explodovalo salvou posměšků a nevázaného smíchu. Mnozí se předkláněli, aby si vzájemně ukázali pobavené obličeje, někteří bouchali do stolu pěstmi.
Obrovského hada ten randál tak podráždil, že široce rozevřel tlamu a rozzlobeně syčel, Smrtijedi jej ale nevnímali, tak radostně se vysmívali ponížení Bellatrix a Malfoyových.
Obličej Bellatrix, jen pár chvil před tím plný štěstí, nabral ošklivou skvrnitě rudou barvu.

„Není naše neteř, můj Pane," křičela přes řinoucí se veselí. „My – Narcissa a já – jsme o svou svou sestru ani pohledem nezavadili od té doby, co si vzala toho mudlovského šmejda. Ten spratek, ani kdokoli, koho si vezme, nemá s nikým z nás nic společného."

„Cos to říkal, Draco?" zeptal se Voldemort, ačkoli byl jeho hlas tichý, nesl se skrz vřískání a posměšky jasně.

„Budeš jim hlídat vlčátka?"

Bujaré veselí ještě víc nabylo na síle. Draco Malfoy vztekle pohlédl na otce, který jen zíral do svého klína, pak zachytil pohled své matky. Ta téměř neznatelně potřásla hlavou, načež se vrátila ke svému strnulému pohledu na protější zeď.

„Dost," řekl Voldemort a úderem zklidnil nervózního hada. „Už dost."

Smích se naráz vytratil.

„Mnoho z našich starodávných rodokmenů se jednou za čas nakazí," řekl, zatímco na něj Bellatrix bez dechu prosebně zírala.
„Musíte očistit svůj rod, abyste jej udrželi zdravý, není-liž pravda? Odstřihnout ty zkažené části, které ohrožují život zbytku."

„Ano, můj Pane," zašeptala Bellatrix a její oči opět zaplnila vděčnost.

„Jakmile bude příležitost!"

„Budete ji mít," řekl Voldemort, „Jak ve své rodině, tak v celém světě… měli bychom se zbavovat toho moru, co nás ohrožuje nákazou, dokud nezůstanou jen ti čistokrevní…"

Voldemort pozvedl hůlku Luciuse Malfoye, namířil ji na pomalu se otáčející osobu zavěšenou nad stolem a jemně s ní švihl. Osoba se zaúpěním ožila a začala bojovat s neviditelnými pouty.

„Poznáváš našeho hosta, Severusi?" zeptal se Voldemort.

Snape pozvedl oči k obličeji obrácenému vzhůru nohama. Všichni Smrtijedi už na zajatce zírali, jako kdyby jim bylo dovoleno projevit zvědavost. Jakmile se natočila obličejem k plamenům, zachroptěla zajatá žena vyděšeně jen

„Severusi! Pomoz mi!"

„Á, ano," řekl Snape, jak se zajatkyně opět pomalu otočila od něj.
„A ty, Draco?" zeptal se Voldemort a stiskl svou volnou rukou hadovu tlamu.

Draco zatřásl divoce hlavou. Teď, když se žena probrala, vypadalo, že ho přešla chuť na ni dál zírat.

„Ale nikdy jsi na její hodiny nechodil," řekl Voldemort.
„Pro ty z vás, kteří nevědí: dnes nás poctila návštěvou Charity Burbageová, která donedávna učila v Bradavické škole čar a kouzel."

Okolo stolu to zašumělo pochopením. Silná shrbená žena se špičatými zuby promluvila.

„Ano… Profesorka Burbageová učí děti čarodějek a kouzelníků všechno o mudlech, o tom, jak od nás vlastně nejsou až tak moc odlišní…"Jeden Smrtijed si odplivl na zem. Charity Borbageová se opět otočila obličejem ke Snapeovi.

„Severusi…, prosím…, prosím…"

„Tiše," řekl Voldemort, opět švihl Malfoyovou hůlkou a Charity ztichla, jako když utne.

„Jako kdyby jí nestačilo rozvracet a špinit mysli dětí čarodějů, navíc profesorka Burbageová napsala zanícený článek na obranu mudlovských šmejdů do Denního většce. Čarodějové, podle ní mezi sebe musí přijmout tyto zloděje znalostí a magie. Vymírání čistokrevných kouzelníků je, podle profesorky Burbageové, ten nejvhodnější důvod… Chtěla by, abychom se všichni s mudly kamarádili… nebo dokonce snad i s vlkodlaky…"

Tentokrát se nikdo nezasmál.
Vztek a opovržení ve Voldemortově hlase nešlo přeslechnout. Charity Burbageová se potřetí otočila tváří ke Snapovi, slzy jí kanuly z očí až do vlasů. Když se od něj opět otáčela, díval se na ni Snape už zcela netečně.

„Avada Kedavra"

Záblesk zeleného světla vyplnil celou místnost. Charity dopadla s dunivou ranou na stůl ten se zatřásl a zaskřípěl. Několik Smrtijedů ve svých židlích ucuklo od stolu. Draco z té své spadl na zem.

„Večeře, Nagini," řekl Voldemort mazlivě, a velký had se odplazil z jeho ramen na lesklé dřevo.

kapitola - In Memoriam
Harry krvácel. Svíraje svou pravou ruku v levé a klejíce si pod vousy otevřel dveře své ložnice. Ozvalo se tříštění porcelánu. Rozšlápl šálek čaje, který ležel na zemi přede dveřmi jeho ložnice.

„Co to sakra…?“

Rozhlédl se okolo sebe a zjistil, že odpočívadlo čísla čtyři v Zobí ulici bylo opuštěné. Možná byl onen šálek čaje Dudleyho nápad, jako chytrý lapač hlupáků. Nese svou ruku zvedlou, sebral Harry zdravou rukou střepy hrnku a hodil je do dávno nacpaného odpadkového koše, sotva viditelného ve dveřích jeho ložnice. Poté se vydal do koupelny očistit si prst pod tekoucí vodou.

Bylo to hloupé, nesmyslné, nanervyjdoucí a k nevydržení, že stále ještě zbývaly čtyři dny, během kterých nemohl dělat kouzla… ale musel si připustit, že ta řezná rána na jeho prstu by ho stejně přemohla. Nikdy se nenaučil, jak se vlastně hojí rány, a když teď na to myslel – hlavně ve světle jeho nadcházejících plánů – se to zdálo jako vážný nedostatek v jeho kouzelnickém vzdělání. Zatímco si do své mysli poznamenával, že se musí přeptat Hermiony, jak na to, vymotal velkou roli toaletního papíru, aby vysál co nejvíce z čaje, a poté se vrátil do pokoje a zabouchl za sebou dveře.

Harry strávil ráno úplným vyprazdňováním svého školního kufru, poprvé od doby, co si jej před šesti lety zabalil. Na začátku jednotlivých školních let vždy vyměnil nebo doplnil tři čtvrtiny obsahu, zatímco skutečné poklady ležely vespod – staré brky, sušené oči brouků, jedny ponožky, které pro něj už byly příliš malé. Před pár minutami zanořil Harry svou ruku do toho chaosu a zakusil bodavou bolest na prsteníčku pravé ruky a když jej vytáhl, objevila se zároveň i spousta krve.

Teď tedy postupoval mnohem opatrněji. Poklekl ještě jednou vedle svého kufru, zašmátral po spodku a poté, co vytáhl starý odznak, na kterém slabě poblikávalo cosi mezi „PODPORUJTE CEDRIKA DIGGORYHO“ a „POTTER SMRDÍ“, rozbitý a opotřebovaný lotroskop, a zlatý medailonek, uvnitř kterého se skrýval vzkaz podepsaný R.A.B., konečně objevil ten ostrý roh, který mu způsobil tolik komplikací. Poznal jej hned. Byl to pět centimetrů dlouhý úlomek začarovaného zrcátka, který mu věnoval jeho zesnulý kmotr, Sirius. Harry jej položil bokem a opatrně hledal v kufru další zbytky. Z daru jeho kmotra už ale nezůstalo nic, kromě rozprášeného skla, které tvořilo třpytící se vrstvu odpadu na dně kufru.

Harry se posadil a zkoumal zbytek zrcátka, o který se řízl, ale neviděl nic, kromě svých jasně zelených očí, které na něj zíraly zpět. Pak onen zbytek položil na Denního většce z toho dne, který ležel na posteli, aniž by si ho Harry přečetl, a pokusil se zastavit náhlý přístun hořkých vzpomínek, bodnutí žalu a toužebného vzplanutí, které způsobilo rozbité zrcátko, tím, že se vrhne na zbytek nesmyslů ve svém kufru.

Další hodinu trvalo vyprázdnit jej úplně, vyházet nepoužitelné položky a setřídit zbytek do komínků podle toho, jestli je bude nadále potřebovat, nebo ne. Jeho školní a famfrpálové hábity, kotlík, pergamen, brky a většina z jeho knih, to vše bylo urovnáno v rohu, ponecháno zde osudu. Přemýšlel, co s nimi asi provede jeho teta a strýc – zřejmě je spálí uprostřed noci, jako kdyby šlo o důkaz jakéhosi děsivého zločinu. Jeho mudlovské oblečení, neviditelný plášť, soupravu pro tvorbu lektvarů, některé knihy, fotoalbum, které kdysi dostal od Hagrida, stoh dopisů a svou hůlku zabalil do starého batohu. V přední kapse byl Pobertův plánek a medailon se vzkazem podepsaným jakýmsi R.A.B. Medailonek si nezasloužil být v přední kapse proto, že by byl cenný – ve všech obvyklých směrech byl neužitečný –, ale kvůli tomu, co bylo potřeba vynaložit pro jeho získání. Na stole, za jeho bílou sovou Hedvikou, zůstala silná vrstva novin: za každý den, který Harry strávil toto léto v Zobí ulici jeden výtisk.

Zvedl se ze země, protáhl a přesunul se ke stolu. Když Harry projížděl noviny a postupně je házel na hromadu nepotřebných věcí, Hedvika se ani nepohnula. Zdálo se, že spala, nebo to alespoň dobře hrála – byla na Harryho naštvaná, protože se v posledních dnech téměř nedostala z klece.

Jak se Harry probral až téměř ke spodní části novin, zpomalil a hledal jedno konkrétní vydání, o kterém věděl, že dorazilo krátce poté, co se vrátil do Zobí ulice na léto – pamatoval si, že na první stránce byla drobná zmínka o odchodu profesorky Charity Burbageové, učitelky předmětu o mudlech, z Bradavic. Nakonec jej opravdu našel. Přešel na desátou stránku, rozvalil se ve svém křesle a znovu si přečetl článek, který hledal.


VZPOMÍNKA NA ALBUSE BRUMBÁLA

Napsal Elphias Dóže

Setkal jsem se s Albusem Brumbálem, když nám bylo jedenáct, toho dne, kdy jsme oba nastoupili do Bradavic. Navzájem jsme si rozuměli, nepochybně to bylo tím, že jsme oba stáli mimo hlavní okruh dění. Než jsem nastoupil do školy, nakazil jsem se dračími neštovicemi, a i když jsem už nemohl nikoho nakazit, můj neštovičný vzhled a zelená barva mnohým spolužákům bránila stýkat se se mnou. Když do Bradavic dorazil Albus, nesl si s sebou těžký úděl neblahé proslulosti. Téměř o rok dříve totiž byl jeho otec, Percival, uznán vinným ze surového a posléze na veřejnosti hojně rozebíraného útoku na tři mladé mudly.

Albus se nikdy nepokoušel odmítat, že jeho otec (který později zemřel v Azkabanu) tento zločin opravdu spáchal – naopak, když jsem sebral všechnu odvahu a zeptal se jej na to, ujistil mě, že dobře ví, že je jeho otec vinen. Jinak Brumbál o této nepříjemné věci odmítal mluvit, ačkoli na toto téma mnozí zkoušeli zavést řeč. Někteří ovšem čin jeho otce schvalovali a předpokládali, že Albus mudly také nenávidí. Jak by se jen mohli mýlit více! Jak by stvrdil každý, kdo znal Albuse, nikdy z něj nevyšla ani jediná protimudlovská myšlenka. Ve skutečnosti mu jeho odhodlaná podpora práv mudlů časem přivedla jen nepřátele.

V průběhu měsíců však Albusova vlastní sláva začala překonávat slávu jeho otce. Na konci prvního ročníku již nebyl znám jako „Syn toho, jenž nesnášel mudly,“ ale jako ten nejtalentovanější student, kterého kdy Bradavice zažily. Ti z nás, kteří jsme měli to privilegium být jeho přátelé, těžili z jeho vzoru, nezmiňuje jeho pomoc a podporu, kterou vždy překypoval. Později se mi přiznal, že už tehdy věděl, že jeho životním posláním je vyučovat.

Nejen, že vyhrával každou cenu, o kterou se ve škole soutěžilo, brzy začal pravidelně korespondovat s těmi nejzvučnějšími jmény doby, včetně Nicolase Flamela, oslavovaného alchymisty; Bathildy Bagshotové, citované historičky a Adalberta Wafflinga, kouzelnického teoretika. Pár jeho prací se dostalo do známých publikací, jako například Přeměňování v dnešní době, Výzvy v kouzlení a Lektvary v praxi. Brumbálova budoucí kariéra se zdála být raketová a jediná otázka, která zůstávala, byla, kdy se stane ministrem kouzel. Ačkoli později prosákla na veřejnost informace, že mu byla funkce skutečně nabídnuta, on sám nikdy neměl ambice stát se ministrem.

Tři roky nato, co jsme začali studovat v Bradavicích, na školu nastoupil Albusův bratr, Aberforth. Byli úplně rozdílní: Aberforth nikdy neležel v knížkách a, na rozdíl od Albuse, který preferoval řešení problémů diskusí, prosazoval své názory bojem. Je ale chybou předpokládat, jak by se mohlo zdát, že oba bratři nebyli zároveň i přáteli. Měli mezi sebou problémy, které dva tak odlišní chlapci mohou mít. K nestrannosti je třeba říci, že žít v Brumbálově stínu nemohla pro Aberfortha být žádná pohodlná zkušenost. Být kompletně zastíněn genialitou svého přítele bylo už tak nepříjemné, natož když to byl váš bratr. Když jsme já a Albus ukončili studium v Bradavicích, rozhodli jsme se vydat se na (tehdy tradiční) cestu po kouzelnickém světě spolu, navštěvovat a pozorovat zahraniční kouzelníky, než se vydáme na svou vlastní kariéru. Do všeho ovšem zasáhla osudová tragédie. Těsně před začátkem naší cesty zemřela Albusova matka Kendra a z Albuse se tak stal jediný živitel rodiny. Odložil jsem svůj odjezd na takovou dobu, abych mohl Kendře složit uctivou poklonu na jejím pohřbu a pak jsem se osamělý vydal na další pouť. Albus už se mnou dále putovat nemohl, jelikož by se nestihl věnovat svému bratrovi a sestře, na což mu už tak zbývalo jen málo rodinného zlata.

To byla část našich životů, kdy jsme byli v kontaktu nejméně. Psal jsem Albusovi dopisy, ve kterých jsem mu popisoval, možná necitlivě, krásy mé cesty, od těsných útěků od řeckých chimér až po experimenty s egyptskými alchymisty. Jeho dopisy mi ale vyprávěly málo o tom všedním životě, který musel být pro tak báječného kouzelníka frustrující. Ač zahloubaný ve svých vlastních zkušenostech, zděsil jsem se, když jsem se doslechl, že ke konci mých ročních cest postihla Brumbálovu rodinu další tragédie - smrt jeho sestry, Ariany.

Ačkoli Ariana trpěla zdravotními problémy dlouhou dobu, ten šok, který přišel tak brzy po smrti jejich matky, měl silný efekt na oba bratry. Všichni Albusovi blízcí – a mezi těch pár šťastných jsem mohl započítat i sebe – souhlasili, že Arianina smrt a Albusovy pocity osobní viny (ačkoli byl samozřejmě nevinen) jej poznamenaly natrvalo. Vrátil jsem se domů, abych tam nalezl muže, který zakusil trápení, obvyklé pro mnohem starší lidi. Albus byl od té doby mnohem více uzavřený a mnohem méně optimistický, než kdy dříve. Ke zhoršení celé situace přispělo i to, že smrt Ariany nevedla ke smíření Albuse a Aberfortha, ale naopak k jejich odcizení. (To se s časem zlepšilo – v dalších letech znovu obnovili, když ne blízké přátelství, tak alespoň upřímné.) Ovšem od té doby sám zřídka mluvil o svých rodičích či o Arianě a jeho přátelé se naučili mu je nepřipomínat.

Jiní by popsali triumfy následujících let. Brumbálův neocenitelný přínos k uchování znalostí kouzelnického světa, včetně toho, že objevil dvanáct způsobů použití dračí krve, včetně moudrosti, kterou naplno ukázal v dobách, kdy byl nejvyšším kouzelníkem Starostolce, bude pro další generace neocenitelný. Dodnes se také říká, že žádný kouzelnický duel nebyl lepší, než ten v roce 1945 mezi Brumbálem a Grindelwaldem. Ti, kteří jej viděli na vlastní oči, píší o děsu a hrůze, které cítili, zatímco ti dva neobyčejní kouzelníci bojovali. Brumbálovo vítězství a jeho následky pro kouzelnický svět jsou brány jako významný bod v kouzelnické historii, srovnatelný se zřízením Mezinárodního zákonu o utajování, či pádem Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.

Albus Brumbál nikdy nebyl hrdý či pyšný. V každém dokázal najít něco, co se dalo ocenit, byť šlo o něco nevýznamného či mizerného, a já věřím, že ztráty v jeho raném mládí jej obdařily lidskostí a soucitem. Jeho přátelství mi bude chybět více, než dokážu popsat, ale má osobní ztráta není nic v porovnání s tím, o co přišel kouzelnický svět. Že šlo o nejinspirativnějšího a nejmilovanějšího ze všech bradavicích ředitelů, o tom nelze vést spory. Zemřel stejně, jak žil: vždy pracuje pro to nejlepší dobro a do poslední chvilky, jako kdyby podával ruku malému chlapci s dračími neštovicemi, jako toho dne, kdy jsem ho potkal poprvé.


Harry dočetl, ale zíral dál na obrázek, doplněný nekrologem. Brumbál se smál svým obvyklým, přátelsky milým úsměvem, ale jak koukal přes vršek svých půlměsícových brýlí, vypadalo to, dokonce i v novinách, jako kdyby propaloval oči Harrymu, jehož smutek se mísil s pocitem ponížení.

Dříve si myslel, že Brumbála zná celkem dobře, ale po přečtení tohoto nekrologu si uvědomil, že jej neznal prakticky vůbec. Nikdy si nepředstavoval Brumbálovo dětství či mládí, vypadalo to, jako kdyby už od mládí byl takový, jak ho Harry znal – úctyhodný, šedovlasý a starý. Myšlenka náctiletého Brumbála byla prostě divná, asi jako představa hloupé Hermiony, nebo přátelského třaskavého skvorejše.

Nikdy ho ani nenapadlo zeptat se Brumbála na jeho minulost. Nepochybně by to znělo divně, možná až drze, ale bylo přece známé, že se Brumbál zúčastnil toho legendárního duelu s Grindelwaldem a Harry ani nepomyslel, že by se ho zeptal, jaké to bylo, stejně jako jeho ostatní úspěchy. Ne, vždycky rozebírali Harryho, Harryho minulost, Harryho budoucnost, Harryho plány… a teď se Harrymu zdálo, ač byla jeho budoucnost plná nebezpečí a nejistoty, že ztratil neopakovatelnou šanci zeptat se Brumbála na jeho samého, ačkoli měl pocit, že jediná otázka, na kterou se jej zeptal, nebyla zodpovězena upřímně:

„Co vidíte, když se díváte do toho zrcadla?“

„Já? Vidím sebe, jak držím pár tlustých vlněných ponožek.“

Po dalších minutách plných myšlenek vytrhl Harry nekrolog z Věštce, opatrně jej složil a vložil do prvního svazku knihy Praktická obranná kouzla a jejich využití proti černé magii. Pak hodil zbytek novin na hromadu ostatních, otočil se a zkoumal pokoj. Byl mnohem čistší, než obvykle. To poslední, co zůstalo mimo své místo, byl dnešní Denní věštec, který stále ležel na posteli, a na něm kousek rozbitého zrcátka.

Harry přešel přes místnost, přitáhl si část dnešního Denního věštce a rozložil jej. Když mu jej ráno předávala novinová sova, jen pohlédl na titulky a odhodil jej stranou, když se v něm nepsalo nic o Voldemortovi. Harry si byl jist, že ministerstvo tlačí na Věštce, aby aktuality o Voldemortovi netiskli. Až teď ovšem zahlédl něco, co mu ráno uteklo.

Ve spodní části úvodní stránky byl nad obrázkem Brumbála, kráčejícího a utrápeného, malý nadpisek:



KONEČNĚ PRAVDA O BRUMBÁLOVI?

Již příští týden se zde objeví šokující příběh špatného génia, považovaného mnohými za největšího kouzelníka své generace. Po oddělení populárního obrázku vyrovnané moudrosti se stříbrnou bradkou nám Rita Holoubková odhalí neklidné dětství, mládí plné porušování zákonů, celoživotní rodinné spory a tajemství viny, která si Brumbál odnesl s sebou do hrobu, PROČ nechtěl tento muž být ministrem kouzel a zůstal jen obyčejným školním ředitelem? CO byl skutečný účel tajné organizace, známé jako Fénixův řád? JAK opravdu Brumbál skonal?

Odpovědí na tyto a mnoho dalších otázek se dočkáte v nové biografické knize Život a lži Albuse Brumbála, sepsané Ritou Holoubkovou, se kterou pořídila exkluzivní rozhovor Betty Braithwaitová, viz strana 13, uvnitř výtisku.


Harry prudce rozdělal noviny a našel stranu třináct. Nad článkem byla fotografie zobrazující další povědomý obličej: ženu, která měla perleťové brýle a složitě zatočené blonďaté vlasy, jejíž zuby odhalovaly cosi, co jistě měl být vítězoslavný úsměv, s roztřesenými prsty, ukazujícími na čtenáře. Harry sebral veškerou sílu, ignoroval ten hnusící se obrázek a četl dál.


Jako osoba je Rita Holoubková mnohem lidštější, než by se z jejích zuřivých článků, mohlo zdát. Již ve vestibulu jejího útulného domku mě pozdravila, uvedla přímo do kuchyně na šálek kávy, porci moučníku, a, což už se asi bere jako samozřejmost, na pořádnou dávku těch nejčerstvějších klepů.

„No, samozřejmě, Brumbál je životopiscův sen,“ říká Holoubková. „Takový dlouhý život, plný zážitků. Jsem si jistá, že má kniha bude pouze první z mnoha.“

Holoubková byla jistě ta nejrychlejší. Její devítisetstránková kniha byla dokončena za méně, než čtyři týdny po Brumbálově záhadné smrti v červnu. Zeptala jsem se jí, jak se jí tento superrychlý výkon podařil.

„Ah, až budete pracovat jako novinářka tak dlouho, co já, bude rychlá práce před uzávěrkou Vaším druhým já. Věděla jsem, že celý kouzelnický svět chce znát co nejdříve celý příběh a já jsem chtěla být ta první, která jim jejich přání splní.“

Poté, co jsem zmínila nedávné, široce publikované poznámky Elphiase Dóžeho, Speciálního poradce Starostolce a dlouholetého přítele Albuse Brumbála, ve kterých tvrdí, že „Její kniha obsahuje méně faktů, než kartička čokoládových žabek,“ prohodila Holoubková svými vlasy a zasmála se.¨

„Zlatíčko Dóžínek! Pamatuji si, jak jsem s ním dělala interview před pár lety o právech mořských lidí, nechť je dlouho zdráv. Byl úplně senilní, vypadalo to, že si myslí, že sedíme na dně jezera Windermere. Vyzýval mě, abych vyhlížela pstruhy.“

Ale i jinde se ozývají dozvuky nařčení z nepřesnosti, vyslovených Elphiasem Dóžem. Opravdu si Holoubková myslí, že čtyři krátké týdny jsou dost dlouhá doba k sestavení úplného a přesného obrazu Brumbálova dlouhého a výjimečného života?

„Ale drahoušku,“ zazářila Holoubková, poklepávaje mě afektovaně po kolenou, „víte stejně dobře jako já, kolik informací jde získat naditým pytlem galeonů, odmítáním odpovědi ‚ne‘ a pěkně ostrým Rychlobrkem! Lidé jen stáli frontu, aby mohli vysypat svou trošku popela na Brumbála. Ne každý si myslí, že byl tak báječný, víte – občas zasahoval do neskutečně mnoha osudů. Ale starý Dožraný Dóže může slézt ze svého vysokého hipogrifa, protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce, ke zdroji, který dříve nikdy nemluvil na veřejnosti a který byl k Brumbálovi blízko po celou dobu jeho neklidného a narušeného mládí.“

Vzrůstající publicita biografie od Holoubkové nás jistě nabádá k zamyšlení nad případným rozčarováním, které může potkat v knihkupectví ty, kteří věří, že Brumbál vedl bezúhonný život. Ptám se tedy, jaká největší překvapení se jí povedlo odhalit?

„Ale no tak, Betty. Přece neprozradím nic z toho nejdůležitějšího dříve, než si kdokoli koupí knihu!“ směje se Holoubková. „Ale mohu slíbit, že nikdo, kdo si stále ještě myslí, že byl Brumbál tak čistě bílý, jako jeho plnovous, zažije prudké probuzení! Řekněme třeba, že nikdo, kdo ho kdy slyšel zuřit na téma Vy-víte-kdo, by nepředpokládal, že Brumbál sám fušoval do černé magie, když byl náctiletý! A na kouzelníka, který strávil pozdější léta obhajobou tolerance, nebyl zase až tak svobodomyslný, když byl mladší! Ano, Albus Brumbál měl extrémně temnou minulost, nemluvě o jeho pochybné rodině, jejíž krytím strávil později poměrně dost času.“

Ptám se, zda tím Holoubková myslí Brumbálova bratra, Aberfortha, jehož usvědčení Starostolcem pro nesprávné použití magie způsobilo před patnácti lety drobný skandál.

„Ah, Aberforth je jen špičkou ledovce,“ směje se Holoubková. „Ne, ne, mluvím o něčem mnohem horším, než jen o pošetile šmelícím bratrovi, dokonce ještě horším, než o jeho otci, tvrdě ubližujícím mudlům – ani jednoho nemohl stejně Brumbál umlčet, oba byli obžalováni Starostolcem. Ne, jde o matku a sestru, které mě zaujaly, a o drobném hledání nezakrytého a pozitivního hnízda špíny – ale, jak říkám, plné detaily najdete v kapitolách devět až dvanáct. Vše, co mohu říci teď, je, že se nedivím, že Brumbál nikdy nemluvil o tom, jak si vlastně zlomil nos.“

Nehledě na rodinné kosti, odmítá snad Holoubková důvtip, který vedl k mnoha Brumbálovým kouzelnickým objevům?

„Mozek měl,“ připustila, „i když mnozí se dnes táží, zda mu vůbec mohou být připisovány plné zásluhy za to, čeho zdánlivě dosáhl. Jak odhaluji v kapitole šestnáct, Ivor Dillonsby přísahá, že osm využití dračí krve objevil dříve a Brumbál si pak jen ‚zapůjčil‘ jeho zápisky.“

Ale vsadila bych se, že důležitost některých Brumbálových zásluh nemůže být popřena. Co například jeho proslulá porážka Grindelwalda?

„Á, jsem ráda, že zmiňujete Grindelwalda,“ říká Holoubková s obličejem plným naděje. „Obávám se, že ti, kteří věří slepě v Brumbálovo pompézní vítězství by si měli k sobě přivázat bombu – nebo přesněji, bombu Hnojůvku. Velmi špinavá činnost, musím říct. Vše, co mohu prozradit, je: nebuďte si tak jisti, že vůbec došlo k nějakému pompéznímu duelu legend. Poté, co si lidé přečtou mou knihu, budou muset všichni dospět k tomu, že Grindelwald prostě jen vyčaroval z konce své hůlky bílý kapesník a vzdal se!“

Holoubková o tomto úchvatném tématu odmítá podat jakékoli další informace, takže se vydáme za vztahem, který jejího čtenáře nepochybně zaujme mnohem víc, než cokoli jiného.

„Ale ano,“ říká Holoubková a přikyvuje hbitě hlavou, „věnovala jsem celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter. Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný. Opět si ale Vaši čtenáři budou muset pořídit mou knihu a až tam se dozví kompletní příběh, ale není pochyb, že se Brumbál o Pottera zajímal velmi neobvykle. Zdali šlo o chlapcovy nejlepší zájmy, to teprve uvidíme. Je téměř veřejným tajemstvím, že Potter měl velmi složité dospívání.“

Ptám se tedy, zda je Holoubková stále ve styku s Harry Potterem, se kterým loni udělala velmi úspěšný rozhovor: průlomový text, ve kterém Potter mluvil exkluzivně o svém přesvědčení, že se Vy-víte-kdo vrátil.

„Ale ano, vyvinulo se mezi námi mnohem těsnější pouto,“ říká Holoubková. „Chudák Potter má jen málo skutečných přátel a my jsme se setkali na jedné jeho životní zkoušce – turnaji tří kouzelníků. Jsem pravděpodobně jediná ze žijících lidí, kteří mohou říct, že znají opravdového Harryho Pottera.“

To nás elegantně vede k nově a nově se objevujícím dohadům o tom, co Brumbál dělal ve svých posledních hodinách. Věří Holoubková tomu, že Potter byl u Brumbálovy smrti? „Víte, nechci prozrazovat příliš mnoho – je to přece všechno v knize – ale očití svědkové uvnitř bradavického hradu viděli Pottera sbíhat z věže pár chvil poté, co Brumbál spadl, seskočil, nebo byl shozen. Potter později vypovídal proti Severusi Snapeovi, muži, proti kterému má obecně známý odpor. Je všechno tak, jak to vypadá? Rozhodnout bude muset kouzelnická komunita – hned jak si přečte mou knihu.“

Po této zajímavé poznámce jsem se rozhodla odejít. Nemůže být pochyb o tom, že Holoubková sepsala okamžitý bestseller. Zástup Brumbálových ctitelů se může mezitím třást strachy z toho, co se o jejich hrdinovi objeví.


Harry dočetl na konec článku, ale stále tupě zíral na stránku. Odpor a hněv v něm nabíraly na síle, stejně jako chuť zvracet; zmuchlal zbytek novin a hodil je vší silou proti zdi, načež noviny spadly mezi odpad, který přečníval z jeho přeplněného odpadkového koše.

Začal slepě chodit po pokoji, otevírat prázdné šuplíky, zvedal knihy jen proto, aby je pak mohl znovu položit na ty samé sloupky, sotva věděl, co vlastně dělá, jelikož mu hlavou pořád probíhaly náhodné fráze z článku o Ritě: Věnovala jsem celou kapitolu vztahu Brumbál-Potter... Říkalo se, že je nezdravý a dokonce nešťastný... Brumbál sám fušoval do černé magie když byl náctiletý... Protože já jsem se dostala ke zdroji, za který by mnozí novináři obětovali ruce…

„Samé lži!“ zakřičel Harry a oknem uviděl souseda, který pozastavil svou sekačku, jak nervózně vzhlíží.

Harry si prudce sedl na postel a rozbitý kousek zrcátka od něj odskočil pryč. Zvedl jej a otáčel mezi prsty, zatímco přemýšlel o Brumbálovi a těch lžíš, kterými ho pomlouvala Rita Holoubková.

V tom se modře zablesklo. Harry ztuhl, prst mu opět sjel po ostrém rohu zrcátka. Určitě si to jen představoval, muselo se mi to zdát. Ohlédl se přes rameno, ale zeď byla mdle oranžová, což byla obvyklá volba tety Petunie: nikde nebylo vidět nic modrého, co by zrcátko mohlo odrazit. Nahlédl tedy znovu do zbytku zrcátka a neviděl nic, než jen své zelené oko, jak na něj zírá zpět.

Musel si to představovat, žádné jiné vysvětlení nebylo. Představoval si to, protože přemýšlel nad svým mrtvým ředitelem. Jisté bylo jen to, že světle modré oči Albuse Brumbála jej už nikdy neprobodnou.

2. kapitola - Odjezd Dursleyových
Zvuk otevíraných vchodových dveří se donesl až na schody a pak zakřičel známý hlas: „Ah! Ty!“
Šestnáct let byl takto oslovován a proto nebyl Harry na pochybách, koho to vlastně jeho strýc volal, přesto však nezareagoval hned. Stále se věnoval úzkému úlomku, ve kterém se mu, nebo to možná bylo jen zdání, zjevilo Brumbálovo oko. Až poté, co jeho strýc zakřičel „KLUKU!“, se Harry pomalu zvedl z postele a vydal se ke dveřím své ložnice. Zastavil se jen na chvilku, když přidával kousek rozbitého zrcátka do batohu, ke zbytku věcí, které si s sebou chtěl vzít.

„Že ti to ale trvalo!“ supěl Vernon Dursley, když se Harry ukázal na schodech. „Slez sem dolů na slovíčko!“
Harry se došoural dolů s rukama hluboko v kapsách. Když prohledal obývací pokoj, našel tam všechny tři Dursleyovy. Byli sbaleni, strýc Vernon ve starém roztrhaném saku a Dudley, Harryho široký, blonďatý, svalnatý bratranec, ve své kožené bundě.
„Ano?“ zeptal se Harry.

„Sedni si!“ řekl strýc Vernon. Harry zdvihl obočí. „Prosím!“ dodal strýc Vernon sípavě, jako kdyby jej to slovo řezalo v krku.
Harry se posadil. Tušil, že ví, co přijde dál. Jeho strýc se začal pohybovat sem a tam a teta Petunie a Dudley jej pozorovali se znepokojivým výrazem. Nakonec bylo z jeho obrovského brunátného obličeje poznat, jak moc se soustředí. Strýc Vernon si stoupl před Harryho a promluvil.

„Rozmyslel jsem si to,“ řekl.
„To je překvapení,“ odpověděl Harry.
„Neopovažuj se mluvit takovýmhle tónem – “ ozvala se teta Petunie pronikavým hlasem, ale Vernon Dursley na ni mávl, čímž ji utišil.
„Je to všechno jeden velký podvod,“ řekl strýc Vernon a zíral na Harryho malýma prasečíma očkama. „Rozhodl jsem se, že z toho nebudu věřit ani slovu. Nehneme se z místa, nejedeme nikam.“

Harry se podíval vzhůru na svého strýce a cítil směsici podráždění a ohromení. Vernon Dursley měnil svůj názor za poslední čtyři týdny každých dvacet čtyři hodin, střídavě balil, rozbaloval a přebaloval věci v autě podle toho, jak se změnila jeho nálada. Harrymu se nejvíce líbila ta situace, kdy strýc Vernon, nevěda, že Dudley přidal od posledního přebalování do své krabice činky, zkoušel vše opět nacpat do kufru automobilu, načež se pod tou tíhou zhroutil, zavyl bolestí a dlouho pak klel.

„Podle tebe tedy,“ řekl Vernon Dursley a začal znovu pochodovat po pokoji, „jsme my – Petunie, Dudley a já – v nebezpečí. Od – od – “
„Od někoho z ‚mých lidí‘?“ doplnil Harry.
„No, já tomu nevěřím,“ opakoval strýc Vernon, načež se opět zastavil před Harrym. „Byl jsem vzhůru půlku noci a celou dobu jsem nad tím znovu přemýšlel a věřím, že je to spiknutí s cílem získat dům.“

„Dům?“ opakoval Harry. „Jaký dům?“
„Tento dům!“ zakřičel strýc Vernon a tepna na jeho čele mu začala pulsovat. „Náš dům! Všude okolo ceny domů rostou! Chcete se nás zbavit, pak si tu provádět nějaké čáry máry a než se nadějeme, bude pode všemi smlouvami tvoje jméno a – “
„Zbláznil jste se?“ zeptal se Harry. „Spiknutím získat tenhle dům? Jste opravdu takový hlupák, jak vypadáte?“

„Jak se opovažuješ –!“ zakňučela teta Petunie, ale Vernon ji opět utišil mávnutím. Nebylo na něm téměř znát, že by mu jakkoli Harryho slova ublížila, ve srovnání s nebezpečím, které viděl ve ztrátě domu.
„Snad jen pokud jste zapomněl,“ řekl Harry, „já už jeden dům mám, ten, který jsem zdědil po svém kmotrovi. Tak proč bych měl chtít tenhle? Kvůli všem těm krásným vzpomínkám?“
V pokoji se rozhostilo ticho. Harry si pomyslel, že svého strýce tímto argumentem dosti ohromil.
„Ty tvrdíš,“ řekl strýc Vernon a začal znovu popocházet po pokoji, „že tahle věc s tím Lordem – “
„ – Voldemortem,“ řekl Harry netrpělivě, „a už jsme si to procházeli snad stokrát. Není to tvrzení, je to fakt. Brumbál Vám to řekl loni a Kingsley a pan Weasley – “
Vernon Dursley shrbil rozzlobeně svá ramena a Harry vytušil, že se jeho strýc pokusil potlačit vzpomínku na neohlášenou návštěvu dvou dospělých kouzelníků pár dní po začátku Harryho letních prázdnin. Když se na prahu objevil Kingley Pastorek a Arthur Weasley, zažili Dursleyovi opravdu nepříjemný šok. Harry však musel souhlasit, že jelikož pan Weasly při poslední návštěvě zdemoloval polovinu obývacího pokoje, nesetká se jeho opakovaná návštěva u strýce Vernona s pochopením.

„ – Kingley a pan Weasley to vše také vysvětlili,“ pokračoval Harry zatvrzele. „Jakmile mi bude sedmnáct, ochranné kouzlo, které mě chrání, se přeruší a na vás pak číhá stejné nebezpečí, jako na mne. Řád si je jistý, že se na vás Voldemort zaměří, ať už by z vás chtěl mučením vytáhnout, kde se skrývám, nebo proto, že by se domníval, že když z vás udělá rukojmí, přijdu a pokusím se vás zachránit.“

Oči strýce Vernona a Harryho se setkaly. Harry si byl jist, že v tom okamžiku oba napadly stejné myšlenky. Strýc Vernon dál pochodoval a Harry pokračoval, „Musíte se začít skrývat a Řád vám chce pomoct. Nabízí vám opravdovou ochranu, tu nejlepší, jaká existuje.“
Strýc Vernon neřekl nic, jen dál pochodoval po pokoji. Za okny stálo slunce, nízko nad ploty Zobí ulice. Sousedova sekačka na trávu opět ztichla.
„Myslel jsem si, že existuje Ministerstvo kouzel?“ zeptal se Vernon Dursley náhle.
„Existuje,“ odpověděl Harry překvapeně.

„Pak tedy, proč nás nemohou ochránit oni? Přijde mi, že jako nevinné oběti, které jen poskytují útočiště muži, který je cílem útoků, bychom měli dostat vládní ochranu!“
Harry se zasmál – nemohl si pomoci. Bylo to od jeho strýce typické – vkládal naděje do státního aparátu, dokonce i v tomhle světě, ve kterém vším pohrdal a ničemu nevěřil.
„Slyšel jste, co říkal pan Weasley a Kingley,“ odpověděl Harry. „Myslíme si, že bylo Ministerstvo infiltrováno.“
Strýc Vernon udělal pár kroků ke krbu a zpět a dýchal tak silně, že jeho velký černý knír poskakoval před soustředěním stále zbrunátnělým obličejem.
„Dobrá,“ řekl a opět se zastavil přímo před Harrym. „Dobrá, řekněme, že nakonec přijmeme tu ochranu. Ale pořád mi není jasné, proč nám nemohou přidělit toho chlapa – Kingleyho.“
Harry se pokusil nezakoulet očima, ale šlo mu to ztěžka. Tuhle otázku už přece taky probírali snad tucetkrát.

„Jak jsem vám už řekl,“ procedil mezi zubama, „Kingsley chrání mud—chci říct, vašeho premiéra.“
„Přesně – takže je nejlepší!“ řekl strýc Vernon, ukazuje na zhaslou televizní obrazovku. Dursleyovi totiž zahlédli ve zprávách Kingleyho, jak doprovází mudlovského premiéra při návštěvě nemocnice. Tato událost, spolu s faktem, že se Kingsley dokázal oblékat jako mudlové, nezmiňuje jeho uklidňující hluboký hlas, měla za následek, že Dursleyhovi přijali Kingsleyho takovým způsobem, jako žádného jiného kouzelníka před ním, i když jej nikdy, pravda, neviděli s jeho náušnicí.
„No, prostě už střeží jiné,“ řekl Harry. „Ale Hestia Jonesová a Dedalus Kopál zvládnou víc, než jen tuhle práci – “

„Až uvidíme jejich životopisy…“ začal strýc Vernon, ale Harrymu došla trpělivost. Postavil se na nohy, popostoupil ke strýci.
„To, co vypadá jako nehody, nejsou vůbec nehody – pády, výbuchy, vykolejení a všechno, co se ještě stalo od doby, kdy jsme naposledy sledovali zprávy. Lidé mizí, umírají a může za to on – Voldemort. Říkal jsem vám to znovu a znovu, zabíjí mudly pro potěšení. A ty mlhy, ty jsou způsobeny mozkomory, a jestli si nepamatujete, co jsou mozkomoři zač, zeptejte se svého syna!“
Dudly si rukama zakryl ústa. Když viděl, že na něj zírají jeho rodiče i Harry, pomalu si ústa odkryl a zeptal se: „Ono… ono jich je víc?“
„Víc?“ zasmál se Harry. „Víc, než ti dva, co nás napadli? Samozřejmě, dnes jsou jich stovky, možná tisíce, je vidět, jak je naplňuje strach a beznaděj – “

„Dobře, dobře,“ zahřímal Vernon Dursley. „Povedlo se ti to – “
„To doufám,“ řekl Harry, „protože jakmile mi bude sedmnáct, všichni – Smrtijedi, mozkomorové, možná dokonce i neživí – což jsou mrtvá těla očarovaná temným čarodějem – se vás pokusí najít a možná i napadnout. A jestli si pamatujete, jak to dopadlo naposledy, kdy jste se pokusili utéct kouzelníkům, určitě souhlasíte, že potřebujete pomoc.“
Na sekundu se rozhostilo ticho, ve kterém se snad, po všech těch letech, nesla ozvěna Hagrida, bušícího na dřevěné vchodové dveře. Teta Petunie se dívala na strýce Vernona, Dudley na Harryho. Nakonec strýc Vernon vyhrkl: „A co má práce? Co Dudleyho škola? Tyhle věci asi bandě povalečských kouzelníků nic neříkají – “

„Vy snad nerozumíte?“ zakřišel Harry. „Budou vás mučit a zabijí vás, jako to udělali mým rodičům!“
„Tati,“ řekl Dudley hlasitě, „Tati – já s lidmi z toho Řádu půjdu.“
„Dudley,“ řekl Harry, „poprvé v životě neplácáš nesmysly.“ Věděl, že tuhle bitvu vyhrál. Jestli byl Dudley dost vystrašený na to, aby přijal pomoc od Řádu, jeho rodiče půjdou s ním. Ani za nic by se od svého Dudánka neodloučili. Harry se podíval na hodiny nad krbem.
„Budou zde do pěti minut,“ řekl, a aniž by čekal na odpověď kohokoli z Dursleyových, opustil místnost. Šance, že odejde – pravděpodobně už navždy – svou tetu, strýce a bratrance, bylo něco, co udělá docela rád, ačkoli si jejich rozloučení představoval jinak. Co byste jim vlastně řekli vy, po šestnácti letech plných zášti?
Když byl opět ve svém pokoji, hrál si Harry beze smyslu se svým batohem, pak prohodil Hedvice do klece soví krmení. To do klece dopadlo s tupým zaduněním, ale Hedvika ho ignorovala.

„Brzy, už brzy odsud zmizíme,“ promluvil k ní Harry. „A pak se budeš moct zase proletět.“
V tom zazvonil domovní zvonek. Harry zaváhal a pak se vydal zpět ze svého pokoje dolů po schodech. Bylo odvážné očekávat, že si Hestia a Dedalus poradí s Dursleyovými sami.
„Harry Potter!“ ozval se vzrušený hlas ve chvíli, kdy Harry otevřel dveře. Malý muž s nafialovělým kloboukem mu vysekl hlubokou poklonu. „Nesmírná pocta!“
„Díky, Dedale,“ řekl Harry a rozpačitě se usmál na černovlasou Hestii. „Je to od vás šlechetné, že se o to postaráte… Můj strýc, teta a bratranec jsou tady, tímhle směrem…“

„Dobrý den i vám, příbuzným Harry Pottera!“ řekl šťastně Dedalus a vydal se do obývacího pokoje. Dursleyovi ale nevypadali tak šťastně, jak byli osloveni. Harry napůl očekával, že si to opět rozmyslí. Hned, jak zpozoroval kouzelníka a čarodějku, se Dudley přimáčkl ke své matce.
„Vidím, že už máte sbaleno. Vynikající! Takže, plán, jak už vám Harry řekl, je jednoduchý,“ řekl Dedalus, vytahuje z hábitu kapesní hodinky a zkoumaje je. „Musíme opustit dům dřív, než to udělá Harry. Vzhledem k nebezpečí při používání kouzel ve vašem domě – jelikož Harry ještě není plnoletý, což by mohl být pro ministerstvo argument, proč jej zatknout – musíme popojet, řekněme, dvacet kilometrů, než se budeme moci přemístit na bezpečné místo, které jsme vám našli. Umíte řídit, nepletu se?“ zeptal se zdvořila strýce Vernona.
„Jestli umím – ? Samozřejmě, řídit umím zatraceně dobře!“ vyprskl strýc Vernon.
„To je od Vás, pane, velmi moudré, velmi moudré. Já bych sám byl ze všech těch tlačítek a páček úplně ztracen,“ řekl Dedalus. Měl pocit, že lichotí Vernonu Dursleymu, který viditelně ztrácel důvěru v přednesený plán s každým slovem, které Dedalus pronesl.
„Ani to neumí řídit,“ zamumlal si pod vousy a jeho knír se mu opět zavlněl, ale naštěstí jej nezaslechl ani Dedalus, ani Hestia.
„A ty, Harry,“ pokračoval Dedalus, „tu počkáš na svůj doprovod. Drobet jsme poupravili rozpisy – “

„Co tím myslíte?“ vyhrkl Harry. „měl jsem za to, že mě přijde asistovaně přemístit Pošuk?“
„Nemůže,“ řekla Hestia stručně, „Pošuk ti to vysvětlí sám.“
Dursleyovi, kteří to všechno poslouchali s naprostým rozčarováním v obličejích, úplně poskočili, když se ozvalo hlasité „Pospěšme si!“ Harry se rozhlédl po celé místnosti, než si uvědomil, že ten hlas vyšel z Dedalových kapesních hodinek.

„Mají pravdu, máme velmi nabitý program,“ řekl Dedalus, přikyvoval nad svými hodinkami a složil je zpět do svého hábitu. „Snažíme se, Harry, zvládnout tvůj odchod z domu se zmizením tvé rodiny současně, takže až pomine ochranné kouzlo, budete všichni v bezpečí.“ Otočil se k Dursleyovým, „Tak, máte všechno sbaleno, můžeme jít?“
Nikdo z nich mu ale neodpověděl. Strýc Vernon stále zíral na hrbol na Dedalově kabátu, v místě, kde byly schovány jeho hodinky.

„Možná bychom měli počkat mimo pokoj, Dedale,“ zamumlala Hestia. Vycítila, že by bylo netaktní zůstat v místnosti ve chvílích, kdy si Harry a Dursleyovi budou vyměňovat zajisté láskyplné, možná uplakané poslední sbohem.
„To není potřeba,“ zamumlal Harry a strýc Vernon svým „Tak se s tebou teda loučíme, kluku,“ jen vše potvrdil.
Pozvedl svou pravou ruku, aby si potřásl s Harrym na rozloučenou, ale na poslední chvíli to vypadalo, že to nezvládne – zatnul pěst a začal pohybovat rukou dopředu a dozadu, jako metronom.

„Jsi připraven, Dudánku?“ zeptala se Petunie a kontrolovala přitom, jestli má dobře zaplou přezku na batohu – to vše, aby se nemusela na Harryho vůbec podívat.
Dudley neodpověděl, ale postával tam s pusou mírně rozevřenou, čímž Harrymu drobet připomínal Drápa.
„Tak pojďme,“ řekl strýc Vernon.
Už už byl ve vchodových dveřích, když v tom Dudley zamumlal „nerozumím tomu.“
„Čemu nerozumíš, Dudánku?“ zeptala se Petunie, zírajíc na svého syna.
Dudley zvedl svou velkou ruku a ukázal na Harryho.
„Proč s námi nejde?“
Strýc Vernon a teta Petunie ztuhli, zírajíce na Dudleyho, jako kdyby právě projevil přání stát se baletkou.

„Co?“ řekl strýc Vernon nahlas.
„Proč nejde taky?“ zeptal se Dudley.
„No… on – on nechce,“ řekl strýc Vernon, otočil se na Harryho a dodal, „je to tak, že nechceš?“
„Ani za nic,“ řekl Harry.
„Tady to máš,“ řekl strýc Vernon Dudleymu. „Tak pojďme, ať už jsme pryč.“
Vypochodoval z místnosti. Slyšeli, jak se hlavní dveře otevírají, ale Dudley se ani nepohnul a teta Petunie se po pár váhavých krocích zastavila taky.
„Co je zase?“ vyštěkl strýc Vernon, když se vrátil do dveří obývacího pokoje.
Zdálo se, že Dudley má problémy proměnit své myšlenky ve slova. Po chvilce boje sama se sebou se zeptal „a kam půjde?“
Teta Petunie a strýc Vernon se na sebe podívali. Bylo vidět, že mají z Dudleyho strach. Hestia Jonesová napjaté ticho přerušila.

„Ale… opravdu si přejete vědět, kam jde váš synovec?“ zeptala se zmateně.
„Myslím, že to víme,“ řekl Vernon Dursley. „Půjde s někým z vašich lidí, není to tak? Dobře, Dudley, nastup si do auta, slyšels toho pána, spěcháme.“
Strýc Vernon opět vypochodoval ke vchodu, ale Dudley ho nenásledoval.
„Půjde s někým z našich lidí?“ Hestia vypadala uraženě. Harry už tenhle postoj u kouzelníků a čarodějek zažil, když slyšeli, že se jeho nejbližší žijící příbuzní vůbec nezajímají o toho proslulého Harry Pottera.

„Je to v pořádku,“ ujistil ji Harry. „Opravdu na tom nezáleží.“
„Nezáleží?“ opakovala Hestia značně zvýšeným hlasem.
„To si tito lidé neuvědomují, čím sis prošel? V jakém nebezpečí jsi? Neuvědomují si, co znamenáš pro celé hnutí proti Voldemortovi?“
„Ehm – ne, neuvědomují,“ řekl Harry. „Vlastně si myslí, že jsem budižkničemu, ale já jsem si na to už zvykl – “
„Nemyslím si, že bys byl budižkničemu.“
„Kdyby Harry neviděl, jak se Dudleyho rty pohybují, málem by tomu nevěřil. Tak, jak tam stál, zíral pár chvil na Dudleyho, než si vůbec připustil, že to musel být právě on, jeho bratranec, který promluvil. Dudley se začervenal a Harry z toho byl zmatený a užaslý zýroveň.
„No… tedy… díky, Dudley.“

Opět to vypadalo, že Dudley svádí rozsáhlý vnitřní boj, načež zamumlal „Zachránils mi život.“
„To není přesné,“ řekl Harry. „Mozkomorové by ti vysáli duši…“
Harry zíral na svého bratrance zvědavě. Během tohoto léta, nebo i toho minulého, spolu prakticky nepromluvili, jelikož Harry přijel do Zobí ulice tak náhle a zůstával ve svém pokoji jak jen to šlo. Teď však Harryho napadlo, že ten šálek čaje, který toho rána rozbil, nemusela být vůbec nástraha – nikdy by nevěřil, že by Dudley mohl projevit svou schopnost vyjadřovat pocity. Poté, co ještě jednou či dvakrát otevřel ústa, zůstal Dudley tiše stát s rudým obličejem.
Teta Petunie propukla v pláč. Hestia Jonesová jí pohledem vyjadřovala soucit, který se ale změnil v pobouření, když teta Petunie vyběhla a objala Dudleyho, namísto Harryho.
„T-tak sladký Dudánek…“ vzlykala mu na hrudi. „T-takový milý chlapec… J-jak dokázal poděkovat…“

„Ale on mu vůbec nepoděkoval!“ řekla Hestia rozhořčeně. „Řekl pouze, že si nemyslí, že by Harry byl budižkničemu!“
„Jo, ale slyšet tohle od Dudleyho, to je jako slyšet ‚Miluju tě‘,“ řekl Harry, s pocity mezi rozmrzelostí a touhou smát se, jak teta Petunie dál mačkala Dudleyho, jako kdyby právě zachránil Harryho z hořícího domu.
„Tak jdeme, nebo ne?“ zahučel strýc Vernon, který se opět objevil u dveří obývacího pokoje. „Měl jsem pocit, že to máme jen tak tak načas!“
„Ano, to máme,“ řekl Dedalus Kopál, který pozoroval všechny poněkud omráčeně a až teď vypadal, že se probral. „Musíme opravdu jít. Harry – “
Postoupil dopředu a stiskl Harryho ruku oběma svýma.
„ – hodně štěstí. Doufám, že se ještě setkáme. Naděje kouzelnického světa leží na tvých bedrech.“

„Ah,“ řekl Harry, „dobrá. Díky.“
„Sbohem, Harry,“ řekla Hestia a také mu stiskla ruku. „Naše myšlenky půjdou s tebou.“
„Doufám, že je všechno v pořádku,“ řekl Harry a díval se přitom na tetu Petunii a Dudleyho.
„Věřím, že nakonec budeme všichni dobrými přáteli,“ řekl Kopál jemně, mávaje svým kloboukem při odchodu z místnosti. Hestia jej následovala.
Dudley se jemně vysmekl ze sevření své matky a vydal se směrem k Harrymu, který musel potlačit nutkání postrašit ho kouzly. Pak Dudleyho velká růžová ruka vystřelila k Harrymu.
„No teda, Dudley,“ řekl Harry přes další dávku slz, které vyhrkla teta Petunie, „snad do tebe mozkomoři nevložili novou osobnost?“

„Nevím,“ zamumlal Dudley, „Na viděnou, Harry.“
„Jo…“ řekl Harry, chytil Dudleyho ruku a potřásl jí. „Možná. Dávej na sebe pozor, velký D.“
Dudley se téměř zasmál. Pomalu se vydal z místnosti. Harry zaslechl jeho těžké našlapování na štěrk před domem a pak už jen zabouchnutí dveří auta.
Teta Petunie, jejíž obličej zakrýval její kapesník, se rozhlédla po původu všech těch zvuků. Zjevně nečekala, že zůstane s Harrym osamotě. Spěšně schovala svůj kapesník do kapsy a řekla „tak tedy – ahoj,“ a vydala se k domovním dveřím, aniž by se na něj podívala.
„Ahoj,“ řekl Harry.

Zastavila se a ohlédla se. Na moment měl Harry dojem, že mu ještě něco chtěla říct. Její pohled byl zvláštní a bázlivý, zdálo se, že přemýšlí, jestli promluvit, ale pak se i ona vydala z místnosti za svým manželem a synem.

kapitola - Sedmero Potterů
Harry vyběhl zpátky do svého pokoje právě včas, aby z okna viděl, jak Dursleyovic auto odjíždí od domu a najíždí na silnici. Na zadním sedadle, mezi tetou Petunií a Dudleym, byl vidět Dedalův klobouk. Auto zatočilo na konci Zobí ulice doprava, jeho okna se v právě zapadajícím slunci zablyštila a pak bylo pryč.

Harry zvedl Hedvičinu klec, svůj Kulový blesk, batoh, naposledy se rozhlédl po svém neobvykle uklizeném pokoji a pak se pomalu vydal zpět dolů do přijímací haly, a tam si k patě schodů odložil klec, koště a batoh. Rychle se stmívalo a přijímací místnost byla plná večerních stínů. Bylo to zvláštní, stát zde a vědět, že odsud odchází naposledy. Před mnoha lety, když tu zde byl sám, zatímco se Dursleyovi odjeli kamsi bavit, byla každá hodina samoty výhrou. Tenkrát se zde jen zastavil, když si předtím odnesl z ledničky něco na zub a pak se vydal do patra, zahrát si na Dudleyho počítači, nebo si zapnout televizi a přepínat kanály podle své chuti. Když vzpomínal na ty zvláštní časy, vypadalo to skoro, jako kdyby vzpomínal na bratra, kterého dávno ztratil.
„Nechceš se tu ještě jednou porozhlédnout?“ zeptal se Hedviky, která stále ještě trucovala s hlavou pod křídlem. „Už se tu nikdy neukážeme. Nechceš si zapamatovat ty staré dobré časy? Třeba tahle rohožka. Dudley na ní brečel, když jsem ho zachránil před mozkomory. Nakonec se ukázalo, že mi za to byl vděčný, věřila bys tomu? A minulé léto, když Brumbál prošel skrz vchodové dveře…“

Harry na moment ztratil souvislý proud svých myšlenek a Hedvika mu s tím očividně nechtěla pomoct, zato pořád seděla s hlavou pod křídlem. Harry se k vchodovým dveřím otočil zády.
„A tady, Hedviko,“ – Harry otevřel dveře pod schody – „tady jsem spával! Tenkrát jsi mě ještě neznala – páni, ta místnost je malá, už jsem úplně zapomněl…“

Harry se rozhlédl na naskládané boty a deštníky, vzpomínaje, jak se ráno co ráno probouzel a sledoval spodní stranu schodů, kterou často zdobil pavouk, či dva. To byly dny, ve kterých ještě nevěděl nic o své pravé identitě, dříve, než zjistil, že jeho rodiče zemřeli, nebo i dříve, než zjistil, proč se okolo něj děje tolik zvláštních věcí. Ale Harry si stále pamatoval sny, které ho pronásledovaly, dokonce i dnes – zmatené sny plné zelených záblesků a jednou – strýc Vernon téměř naboural auto, když ten sen Harry zmínil – i o létající motorce…

Náhle se odněkud z blízka ozval ohlušující burácení. Harry se prudce napřímil a praštil se hlavou o nízký dveřní trám. Zaklel tak, jak to obvykle dělal jen strýc Vernon, dobelhal se do kuchyně, zatímco si držel hlavu, a vykoukl z okna do zahrady.
Vypadalo to, jako když se temnota a vzduch chvějí. Pak, jedna po druhé, se začaly zjevovat postavy, jak přestávalo fungovat jejich zastírací kouzlo. Celé scéně dominoval Hagrid, který na hlavě měl helmu a brýle a seděl obkročmo na obrovské motorce s připojeným černým bočním vozíkem. Ostatní lidé okolo něj sestupovali z košťat a ve dvou případech dokonce z kosterních, černých okřídlených koní.

Když Harry otevřel zadní dveře, vpadl doprostřed mezi ně. Když mu Hermiona padla kolem krku, začaly jí téct slzy štěstí, Ron ho poklepal po zádech a Hagrid pronesl: „Všecko dobrý, Harry? Můžem letět?“
„Rozhodně,“ řekl Harry a pokukoval po všech. „Ale nečekal jsem, že vás bude tolik!“

„Změna plánu,“ zamručel Pošuk, který držel dva přeplněné batohy a jehož magické oko se magickou rychlostí otáčelo od temné oblohy k domu a zahradě.
„Pojďme se skrýt, než ti to všechno povíme.“

Harry je všechny zavedl do kuchyně, kde se, všichni smějící a tlachající, posadili na židle, na tetinu leskle vydrhnutou podlahu, nebo se opřeli o její čistočisté přístroje – Ron, dlouhý a vychrtlý, Hermiona, se svými dlouhými vlasy svázanými v copu na zádech, Fred a Geroge, jejichž úsměv byl naprosto totožný, Bill, hrozně zjizvený a s dlouhými vlasy, pan Weasly, s jeho dětinským obličejem, začínající lysinou a brýlemi mírně našikmo, Pošuk, oděný do bitevního, jednonohý, s jeho jasně modrým magickým okem rotujícím v očním důlku, Tonksová, jejíž krátké vlasy měly její oblíbený jasně růžový odstín, zešedlý Lupin, Fleur, křehká a úžasná s dlouhými stříbrně blonďatými vlasy, Kingsley, holohlavý, se širokými rameny, Hagrid, s jeho divoce rostoucími vlasy a bradkou, shrbený, aby se nepraštil hlavou o strop a Mundungus Fletcher, malý, špinavý, vypadající jako zpráskaný pes, s očima hnědýma a sklopenýma a se slepenými vlasy. Harryho srdce s pohledem na ně jen žhlo štěstím: Byl za všechny z nich neskutečně vděčný, dokonce i za Mundunguse, kterého, když ho naposledy potkal, chtěl uškrtit.
„Kingsley, myslel jsem si, že hlídáte mudlovského premiéra?“ zavolal přes celou místnost.
„Na jednu noc se beze mě obejde,“ řekl Kingsley, „Ty jsi důležitější.“
„Harry, víš, co se stalo?“ řekla Tonksová z posedu na automatické pračce a zvedla na něj svou levou ruku. Blyštil se na ní prsten.
„Vdala jste se?“ vyjekl Harry a pohlédl na Lupina.
„Je mi líto, žes tam nemohl být, bylo to velmi skromné.“
„To je báječné, gratu— “

„Dobrá, dobrá, o tom si popovídáte později,“ zaburácel Moody přes halas, který vypukl, a v kuchyni se rozhostilo ticho.

Moody položil své pytle na zem a obrátil se na Harryho. „Jak ti Dedalus pravděpodobně řekl, museli jsme opustit Plán A. Pius Thicknesse přešel na druhou stranu, což je pro nás velký problém. Z připojení tohoto domu k Letaxové síti, umístění Přenášedla sem, nebo asistovaného přemisťování sem či ven udělal málem ten nejtěžší zločin. To vše ve jménu tvé ochrany, aby zabránil Ty-víš-komu se k tobě dostat. Úplně nesmyslně, jelikož to už dělá kouzlo tvé matky.

To, co ve skutečnosti udělal, bylo zabránění v tom, abychom tě odsud dostali bezpečně.“
„A druhý problém je, že pořád ještě nejsi plnoletý, což na tobě zanechává Stopu.“
„Já ne— “
„Stopa, ta Stopa!“ řekl Pošuk netrpělivě. „Jde o kouzlo, které zjišťuje magickou aktivitu v okolí mladších sedmnácti let, takto ministerstvo přichází na to, že neplnoletí kouzlí! Jestli ty, nebo kdokoli okolo tebe, provede jakékoli kouzlo, aby tě odsud dostal, Thicknesse o tom bude vědět a tím pádem i Smrtijedi.“

„Nemůžeme ale čekat, než dojde ke zrušení Stopy, protože v tu chvíli, kdy ti bude sedmnáct, přijdeš o veškerou ochranu, kterou máš od tvé matky. Ve zkratce :Thicknesse si myslí, že tě zahnal do kouta, ve kterém se budeš chovat slušně.“
Harry nemohl dělat nic jiného, než souhlasit s tím neznámým Thicknessem.
„Takže, co budeme dělat?“

„Použijeme jediné způsoby, jak tě přenést, které Stopa nedetekuje, protože pro jejich použití není potřeba použít jakákoli kouzla: košťata, testrály a Hagridovu motorku.“
Harry v tom plánu viděl trhliny, ale držel jazyk za zuby, aby na ně Pošuk mohl přijít sám.
„Co je důležité vědět: kouzlo tvé matky se přeruší jen za dvou podmínek: bude ti sedmnáct a,“ – Moody se rozmáchl rukou po kuchyni – „tomuto místu už nebudeš říkat domov. Ty, tvá teta a strýc jste si dnes v noci zvolili každý svou cestu, což ve výsledku znamená, že už nikdy nebudete žít spolu, je to tak?“

Harry přikývl.
„Takže když teď odejdeš, nebude už cesty zpátky a kouzlo se přeruší ve chvíli, kdy se dostaneš dost daleko. Jsme raději pro to, aby se přerušilo dřív, než čekat, než Ty-víš-kdo přijde a zmocní se tě ve chvíli, kdy ti bude sedmnáct.“
„Jediná věc, která nám hraje do karet, je, že Ty-víš-kdo neví, že tě dnes v noci stěhujeme. Na ministerstvo jsme vyslali falešnou stopu, myslí si, že tě nebudeme stěhovat až do třicátého. Ovšem, pořád tu hrajeme s Ty-víš-kým, takže se nemůžeme spolehnout na to, že by tomu datu uvěřil. Pověřil několik Smrtijedů, aby v této oblasti hlídali oblohu, kdyby náhodou. Takže jsme vybrali dvanáct domů v okolí, na které jsme uvalili naprosto identické ochrany. Teď všechny vypadají jako to místo, kde tě chceme schovat, všechny mají nějaké spojení se Řádem: můj dům, Kingsleyho dům, Mollyiny tetičky Muriel, … věřím, že jsi to pochopil.“

„Jo,“ řekl Harry, ne úplně pravdivě, protože stále v celém plánu viděl mezeru.
„Půjdeš k rodičům Tonksové. Jakmile budeš v zóně ochranných kouzel, která jsme na jejich dům uvalili, budeš moct použít Přenášedlo do Doupěte. Máš nějaké otázky?“
„Ehm – ano,“ řekl Harry. „Možná nejprve nebudou vědět, do kterého z těch dvanácti domů mířím, ale nebude to jasné ve chvíli“ – rychle očima všechny přepočítal – „kdy nás čtrnáct poletí k rodičům Tonksové?“

„Ah,“ řekl Moody, „zapomněl jsem ti říct to nejdůležitější. Všech čtrnáct nás nepoletí k rodičům Tonksové. Dnes v noci poletí oblohou sedm Harry Potterů, každý bude mít společnost, každý poletí do jednoho bezpečného domu.“
Ze svého pláště vytáhl Moody lahvičku čehosi, co vypadalo jako bahno. Nemusel říkat žádné další slovo, Harry zbytku plánu ihned porozuměl.
„Ne!“ řekl hlasitě a jeho hlas se nesl jako ozvěna celou kuchyní.“ V žádném případě!“
„Říkala jsem jim, že se k tomu takhle postavíš,“ řekla Hermiona se samolibým potěšením.
„Jestli si myslíte, že nechám šest lidí riskovat jejich životy –! “

„ – protože to je poprvé pro všechny z nás,“ řekl Ron.
„Tohle je jiné, tvářit se, že jsem to já – “
„No, nikomu z nás se to moc nelíbí, Harry,“ řekl Fred vážně. „Představ si, že se něco pokazí a my zůstaneme navždy divně šlachovití.“
Harry se ale nezasmál.
„Nemůžete to provést, dokud nebudu spolupracovat, potřebujete, abych vám dal svůj vlas.“
„Tak tím ten plán padá,“ řekl George. „Zřejmě nemáme šanci z tebe dostat jediný kousek vlásku, pokud nebudeš spolupracovat.“

„Jo, nás třináct proti jednomu, který ještě ani nemůže používat kouzla, nemáme šanci,“ řekl Fred.
„Legrační,“ řekl Harry, „opravdu srandovní.“
„Bude-li muset přijít na řadu síla, tak přijde,“ zamručel Moody, jehož kouzelné oko se teď chvělo v oční jamce, jak se soustředilo na Harryho. „Všichni přítomní jsou dospělí a jsou připraveni nést ta rizika.“
Mundungus pokrčil rameny a ušklíbl se. Magické oko se na něj natočilo tak, že koukalo skrz Moodyho hlavu.

„Tak už žádné dohady. Čas běží. Chci pár tvých vlasů, kluku, hned teď.“
„Ale to je šílené, není třeba – “
„Není třeba!“ zavrčel Moody. „S Ty-víš-kým a polovinou ministerstva na jeho straně? Pottere, když budeme mít štěstí, naláká ho falešná stopa a bude se tě snažit získat až třicátého, ale není blázen, aby nenechal alespoň jednoho či dva Smrtijedy hlídat terén, přesně to bych udělal já. Dokud působí kouzlo tvé matky, nemohou se k tobě nebo k tomuhle domu dostat, ale brzy už působit přestane a oni ví, co mají dělat. Naše jediná šance je odlákat ho. Ani Ty-víš-kdo se nemůže rozdělit na sedm částí.“

Harry zachytil Hermionin pohled a zadíval se nepřítomně do zdi.
„Takže, Pottere, byl byste tak laskav a podal mi pár svých vlasů?“
Harry se podíval na Rona, který na něj zíral s pohledem, říkajícím „prostě-to-udělej.“
„Teď hned!“ zabručel Moody.
Zatímco na něj všichni zírali, zvedl Harry ruku ke své hlavě, chytil pár svých vlasů a trhl.
„Dobře,“ řekl Moody, dokulhal se k němu a přitom otevřel lahvičku s lektvarem. „Sem s tím, prosím.“
Harry upustil své vlasy do toho bahnitého roztoku. V tu chvíli, kdy se vlasy dotkly jeho povrchu, změnil se lektvar na jasně zářivé zlato.
„Ah, vypadáš mnohem chutněji, než Crabbe a Goyle, Harry,“ řekla Hermiona dříve, než zachytila Ronovo zvednuté obočí, načež mírně zrudla a řekla, „Vždyť víš, co tím myslím – Goylův lektvar chutnal jako uhlí.“
„Dobré, falešní Potterové, seřaďte se, prosím, zde,“ řekl Moody.
Ron, Hermiona, Fred, George a Fleur se seřadili před zářivým dřezem tety Petunie.
„Jeden nám chybí,“ řekl Lupin.

„Tady,“ řekl Hagrid nevrle, zvedl Mundunguse za zátylek a upustil ho přímo za Fleur, která svraštila svůj nos a zařadila se mezi Freda a George.
„Jsem voják, dříve jsem byl ochránce,“ řekl Mundungus.
„Nech si to,“ zahučel Moody. „Jak jsem ti už řekl, ty bezpáteřný červe, pokud se setkáme s nějakým Smrtijedem, bude tento chtít Pottera získat, ne zabít. Brumbál vždycky říkal, že Ty-véš-kdo bude chtít skoncovat s Potterem sám. Ochránci jsou ti, kteří jsou v ohrožení a mohou mít obavy, že je Smrtijedi zabijí.“
Mundungus nevypadal moc jistě, ale Moody už mezitím vytahoval ze svého hábitu půl tuctu skleniček velikosti čajového šálku, rozdal je a pak do každého z nich nalil část Mnoholičného lektvaru.
„Takže všichni inaráz…“

Ron, Hermiona, Fred, George, Fleur a Mundungus se napili. Všichni zalapali po dechu, ušklíbli se, jakmile jim lektvar doputoval do hrdla a najednou se jejich rysy začaly roztahovat a probublávat jako horký vosk. Hermiona a Mundungus povyrostli, Ron, Fred a Geroge se zmenšili, ztmavly jim vlasy, Hermioně a Fleur jako kdyby se protáhly lebky dozadu.
Moody nevypadal překvapeně a dal se do uvolňování provazů na velkých pytlích, které s sebou přivezl. Když se narovnal, stálo před ním šest Harry Potterů, sípajících a funících.
Fred a George se otočili k sobě a řekli si navzájem „sakra – jsme stejní!“
„Nevím, ale myslím, že pořád vypadám líp,“ řekl Fred, když si prohlížel svůj odraz v konvici.
„Tfuj,“ řekla Fleur, když se prohlédla v odrazu na dvířkách mikrovlnné trouby, „Bille, nedívej sse na mě, jsem šeredná.“

„Pro ty z vás, kterým jsou vaše současné šaty velké, jsem něco přivezl,“ řekl Moody a ukazoval na první pytel, „a podobně obráceně. Nezapomeňte na brýle, v boční kapse jich je šest. A až se obléknete, zavazadla máte ve druhém pytli.“
Skutečný Harry si pomyslel, že tohle je snad ta nejbizarnější věc, kterou kdy viděl, a to že viděl opravdu zvláštní věci. Sledoval, jak se šestero identických kopií přehrabuje v pytlích, vytahuje šaty, nasazuje si brýle a odkládá jejich vlastní věci stranou.Už je skoro chtěl požádat i o to, aby trochu více respektovali jeho soukromí, jelikož se všichni začali beztrestně svlékat, jistě mnohem odvážněji, když ukazovali jeho tělo, než jak by to zvládli se svým.
„Věděl jsem, že Ginny o tom tetování lže,“ řekl Ron, když se díval dolů na svou holou hruď.
„Harry, ty teda vidíš hrozně,“ řekla Hermiona, když si nasadila brýle.
Jakmile se oblékli, vzali si falešní Harryové batohy a soví klece s sněhobílými sovami z druhého pytle.

„Dobře,“ řekl Moody, jakmile se sedmero oblečených, obrýlených a zavazadly ověšených Harry Potterů postavilo před něj. „Rozdělíme se takto: Mundungus bude cestovat se mnou na koštěti – “
„Proč mám letět s Vámi já?“ zanadával si Harry, stojící nejblíž u zadních dveří.
„Protože jsi ten, na kterého musíme dávat pozor,“ zavrčel Moody a s jistotou, že se jeho oko nepohlo z Mundunguse, pokračoval, „Arthur a Fred – “
„Já jsem Geroge,“ řeklo dvojče, na které Moody ukazoval. „To nás nedovedete rozlišit ani když jsme oba proměněni v Harryho?“
„Pardon, Georgi – “
„Jen si z Vás dělám srandu, opravdu jsem Fred – “
„Dost už blbnutí!“ zavrčel Moody. „Ten druhý, Fred, George, nebo kdo vlastně jsi, půjde s Remusem. Slečna Delacourová – “
„Fleur vezmu na testrálovi,“ řekl Bill. „Nemá rád košťata.“
Fleur si za něj popošla stoupnout a přitom se zaksichtila tak, že Harry doufal, že se už nikdy tenhle výraz na jeho obličeji neobjeví.
„Slečna Grangerová s Kingsleym, opět na testrálovi – “
Hermiona popošla ke Kingsleymu, jenž se na ni klidně usmál. Harry věděl, že ani Hermiona nemá ráda košťata.

„Načež už zbýváme jen my dva, Rone,“ řekla Tonksová vesele a při svém mávání zavadila o tetiny květiny.
Ron ale nevypadal tak potěšeně, jako Hermiona.
„A ty deš se mnou, Harry, je to dobrý?“ řekl Hagrid a vypadal malinko nedočkavě. „Pojedem na motorce, košťata a testrálové neunesou mou tíhu, chápeš. Tady na sedačce už neni moc místa, takže pojedeš na vozejku.“
„To je super“, řekl Harry, nepříliš pravdivě.
„Myslíme si, že tě Smrtijedi budou očekávat, že poletíš na koštěti,“ řekl Moody, který zřejmě odhadl, jak se Harry cítí. „Snape měl dost času říct jim všechno, na co nikdy dřív nebyl čas, takže když narazíme na Smrtijedy, věřím, že si vyberou toho Pottera, který se bude na koštěti cítit jako doma. Takže dobrá,“ pokračoval, zavázal pytel s věcmi falešných Potterů a vydal se zpět ke dveřím, „Asi do tří minut bychom měli odletět. Nemá smysl zamykat zadní dveře, Smrtijedy to venku nezdrží, jestli tě sem přijdou hledat. Tak pojďme…“
Harry si spěšně vzal svůj batoh, Kulový blesk, Hedvičinu klec a vydal se za ostatními do temné zahrady.

Ze všech stran začaly létat lidem do rukou košťata, Kingsley už pomohl Hermioně na testrála, stejně jako Bill Fleur. Hagrid stál u své motorky s nasazenými brýlemi.
„To je ona? Je to Siriova motorka?“
„Přesně ona,“ řekl Hagrid a koukal při tom na Harryho. „A když jsi s ní jel naposledy, Harry, vešel ses mi na jednu ruku!“
Harry si nemohl pomoct, ale cítil se drobet poníženě, když si sedal do vozíku. Ron se na něj culil, když ho zahlédl sedět tam, jako dítě na kolotočích v elektrickém autíčku. Harry si složil batoh a koště pod nohy a Hedvičinu klec mezi nohy. Bylo to extrémně nepohodlné.
„Arthur to drobet vylepšil,“ řekl Hagrid, nedbaje na to, jak nepohodlně se Harry musí cítit. Posadil se obkročmo na motorku, která se drobet prohla a zaryla se několik centimetrů do země. „Teď umí pár triků. Tenhle byl můj nápad.“ Ukázal svým tlustým prstem na purpurové tlačítko u rychloměru.

„Buď, prosím, opatrný, Hagride,“ řekl pan Weasley, který stál u nich a držel své koště. „Ještě pořád si nejsem jist, jestli to bylo rozumné a určitě bys to neměl používat mimo nebezpečí.“
„Tak dobrá,“ řekl Moody. „Všichni se připravte, chci, abychom vystartovali naráz, jinak bude veškerá snaha o zmatení nepřítele marná.“
Všichni pokývali hlavami, že rozumí.
„Teď se drž pevně, Rone,“ řekla Tonksová a Harry jen zpozoroval, jak se Ron provinile podíval na Lupina, když chytal Tonksovou kolem pasu. Hagrid nakopl motorku, ta zařvala jako drak a boční vozík začal vibrovat.
„Hodně štěstí všem,“ zakřičel Moody. „Uvidíme se za hodinku v Doupěti. Vyrazíme na ‚tři‘… Raz… dva… tři!“

Motorka začala neskutečně řvát a Harry cítil, jak se vozík naklonil. Jak rychle stoupali k nebesům, mírně se mu zamlžily oči a vlasy za ním vlály. Okolo něj se do vzduchu vznášela košťata a za testrály byly vidět jen jejich dlouhé mávající ocasy. Harryho nohy, namačkané ve vozíku s Hedvičinou klecí a jeho batohem byly už otlačené a začaly dřevěnět. Bolest už byla tak silná, že se zapomněl naposledy podívat na dům číslo čtyři v Zobí ulici. Když se podíval přes bok vozíku, nedokázal už rozeznat, který dům to vlastně byl.
A pak, odnikud a z ničeho, byli obklopení. Minimálně třicet zahalených postav, jakoby zavěšených ve vzduchu, zformovalo obrovský kruh, doprostřed kterého vlétli nedbale všichni členové Řádu.

V tu ránu se ze všech stran ozýval křik, objevovaly se záblesky zeleného světla… Hagrid zařval a motorka se ve vzduchu převalila. Harry ztratil ponětí o tom, kde jsou. Nad ním byla světla pouličních lamp, okolo něj se ozývaly křiky a on se jen tiskl ke stěně vozíku, aby zůstal naživu. Hedvičina klec, Kulový blesk a Harryho batoh mu proklouzly mezi koleny…
„Ne – POMOC!“

Koště se roztočilo, ale on jen tak tak zvládl chytit pásek svého batohu a vršek klece, načež se motorka opět obrátila na správnou stranu. Na sekundu se mu ulevilo, ale pak se opět objevil záblesk zeleného světla. Sova zavřeštěla a spadla na spodek klece.
„Ne – NE!“
Motorka najednou vyrazila dopředu. Když Hagrid proletěl jejich kruhem, stihl Harry zahalené Smrtijedy jen tak tak zaregistrovat.
„Hedviko – Hedviko!“
Ale sova ležela nehybně a žalostně na spodku klece, skoro jako nějaká hračka. Nemohl ji vzít k sobě a jeho záchrana byla pro ostatní nejdůležitější. Ohlédl se přes rameno a uviděl hromadu lidí postupovat, zelené světlo zářit, jeden pár lidí na košťatech se vznášel výš a výš, nedokázal ale říct, kdo to byl.

„Hagride, musíme se vrátit zpátky, musíme se vrátit zpátky!“ křičel přes hromový řev motoru vytahuje svou hůlku, Hedvičinu klec nacpal k podlaze a odmítal věřit, že by byla mrtvá. „Hagride, OTOČ TO!“
„Má práce je dostat tě vodsaď, Harry!“ křičel Hagrid a přidal plyn. „Zastav – ZASTAV!“ křičel Harry, ale jak se podíval znovu zpět, prolétly okolo jeho ucha dva záblesky zeleného světla. Čtyři Smrtijedi opustili kruh, pronásledovali je a mířili svými kouzly na Hagridova záda. Hagrid zabočil, ale Smrtijedi sledovali tentýž kurz. Harry se musel sklonit do vozíku, aby se skryl před všemi těmi kouzly, jejichž intenzita vzrůstala. Zkusil se otočit a zakřičel „Mdloby na vás!“ a z jeho vlastní hůlky vyrazil proud rudého světla, čímž mezi Smrtijedy, kteří se kletbě pokusili vyhnout, vytvořil mezeru.

„Drž se pevně, Harry, todle na ně zapůsobí!“ zařval Hagrid a Harry se podíval vzhůru právě včas, aby viděl Hagrida mačkat zelené tlačítko pod ukazatelem paliva. Z výfuku vyrazila zeď, pevná černá zeď. Harry jen viděl, jak se uprostřed oblak rozpíná. Tři Smrtijedi sithli uhnout, ale čtvrtý takové štěstí neměl. Zmizel z výhledu a pak bylo vidět jen, jak padá jako balvan, jeho koště bylo rozcupováno na kousky. Jeden z jeho kolegů zpomalil, aby ho zachránil, ale nebylo ho vidět – jak se Hagrid předklonil přes řídítka a šlápl na plyn, vyvlila se z výfuku další temná vlna.
Od hůlek dvou zbývajících Smrtijedů přes Harryho hlavu stále přilétalo čím dál více smrtících kleteb. Mířily na Hagrida. Harry na oplátku vysílal další ochromující kletby: červené a zelené pruhy světla se uprostřed nebes srážely a produkovaly plno jisker, které Harrymu připomínaly ohňostroje a mudlové vespod nemohli mít vůbec ponětí, co se děje…

„Drž se Harry, jedeme dál!“ zakřičel Hagrid a stiskl druhé tlačítko. Tentokrát se z výfuku vymrštila obrovská síť, ale Smrtijedi na ni byli připraveni. Nejen, že se jí zvládli obletem vyhnout, třetí, který původně zachraňoval čtvrtého, se do ní sice zachytil, ale pak se najednou objevil za dvěma svými kolegy a pak všichni tři pronásledovali motorku a všichni tři po ní metali kletby.

„Tohle je dorazí, Harry, drž se pevně!“ zakřičel Hagrid a Harry viděl, jak zatlačil celou svou rukou do purpurového tlačítka pod rychloměrem.
S nezaměnitelným hlučným řevem vyšlehl z výfuku plamen dračího ohně, doběla rozžhavený a modrý a motorka vystřelila vpřed jako kulka se zvukem kroutícího se kovu. Harry viděl Smrtijedy, jak se vyhýbají smrtící plamenné stopě a v tu samou chvíli se postranní vozík začal osudně kývat. Jeho kovové spoje s motorkou se silou akcelerace začaly přetrhávat.
„To je dobrý, Harry!“ křičel Hagrid, kterého síla vzduchu na motorce položila. Nikdo teď neřídil a vozík se začal pod silou vzduchu kroutit.

„Zvládám to, Harry, neboj se!“ ječel Hagrid a ze vnitřní kapsy svého kožichu vytáhl květinami posetý růžový deštník.
„Hagride! Ne! Nech to na mně!“
„REPARO!“

Ozvala se ohlušující rána a vozík se od motorky oddělil úplně. Harry zrychlil vpřed, hnaný silou motorky, a pak začal klesat…
V zoufalství na svůj vozík Harry namířil hůlku a zakřičel, „Wingardium Leviousa!“
Vozík se vznesl jako korek ve vodě, neřiditelný, ale alespoň zůstal ve vzduchu. Na oslavu ale neměl ani půl sekundy, jelikož se za ním zjevily další a další kletby. Tři Smrtijedi ho začali obkličovat.

„Jdu za tebou, Harry!“ křiček Hagrid z temnoty, ale Harry cítil, jak vozík začíná opět klesat. Ač zkroucený, jak jen nízko mohl být, pokusil se namířit do středu přilétajících postav a zakřičel, „Impedimenta!“
Kouzlo vrazilo prostřednímu Smrtijedovi do hrudníku. Na moment se ten muž úplně rozplácl ve vzduchu, jako kdyby narazil na neviditelnou překážku. Jeden z jeho kolegů do něj málem vrazili…

Pak se vozík začal propadat opravdu prudce a poslední Smrtijed vyslal kletbu tak blízko Harrymu, až se ten musel sklonit pod hranu vozíku, až si málem o roh sedadla vyrazil zub…
„Už letím, Harry, už letím!“
Velká ruka chytila Harryho za zadní část jeho oblečení a vytáhla jej z klesajícího vozíku zpět na sedadlo motorky. Harry si uvědomil, že sedí opět za Hagridem. Jak začali stoupat, pryč od dvou zbývajících Smrtijedů, vyplivl Harry krev z úst, namířil hůlku na padající vozík a zakřičel, „Confringo!“

Věděl, že Hedviku to bude bolet, ale jak vozík vybouchl, nejbližšího Smrtijeda to srazilo z koštěte a odhodilo z dohledu. Jeho společníci odlétli zpět a ztratili se též.
„Harry, je mi to líto, moc líto,“ bědoval Hagrid, „Neměl sem to zkoušet vopravit sám, jo, už nemám mezi kouzelníkama co dělat…“
„To není problém, jen prostě leť!“ zakřičel Harry k Hagridovi, když se ze tmy vynořili další dva Smrtijedi a s každým momentem se přibližovali.

Jak začaly opět létat vzduchem kletby, začal Hagrid kličkovat a uhýbat. Harry věděl, že Hagrid nezkusí sám znovu použít drakoletí tlačítko, když Harry sedí tak volně. Harry vyslal na jejich pronásledovatele omračující kouzlo, ale prakticky je nezdržel. Vyslal na ně další blokující kouzlo – nejbližší Smrtijed zabočil, aby se mu vyhnul, načež mu sklouzla jeho kapuce a při dalším červeném záblesku omračujícího kouzla Harry uviděl nepřirozeně bledý obličej Stana Silničky… Stana…
„Expelliarmus!“ zakřičel Harry.
„Je to on, to je on, to je ten pravý!“

Výkřik zahaleného Smrtijeda zasáhl Harryho i přes hromově hlučící motor motorky: V dalším okamžiku odpadli oba pronásledovatelé zpět a ztratili se z dohledu.
„Harry, co se stalo?“ burácel Hagrid. „Kam se poděli?“
„Já nevím!“
Ale Harry se obával – zahalený smrtijed křičel „to je ten pravý!“ Jak jen to mohl vědět? Upřeně zíral do prázdné temnoty a cítil nebezpečí… Kde to vlastně byli?
Posunul se v sedadle dopředu a sedl si tak, aby byl tváří vpřed a chytil se zadní části Hagridova kabátu.

„Hagride, použij ještě jednou ten drakolet, pojďme se odsud rychle dostat!“
„Tak se drž pevně, Harry!“
Opět se ozvalo ohlušující ječivé burácení a z výfuku vyrazil bělomodrý oheň. Harry cítil, jak se sune dozadu na tom mále, které pro něj na sedačce zbylo. Hagrid se pospouval zpět, změrem k němu, stěží udržuje ruce na řídítkách…

„Myslím, že jsme je setřásli, Harry, myslím, že jsme to zvládli“ zakřičel Hagrid.
Ale Harry spokojený nebyl. Sedl na něj strach a rozhlížel se kolem sebe vlevo a vpravo po pronásledovatelích, o kterých věděl, že musí přijít… Proč ustoupili? Jeden z nich stále měl hůlku… „To je on, ten pravý…“ To řekli právě poté, co se pokusil odzbrojit Stana…
„Už jsme skoro tam, Harry, už jsme to skoro zvládli!“ křičel Hagrid.
Harry cítil, jak motorka mírně klesá, i když světla na zemi stále vypadala jako hvězdy.
Pak jej začala neskutečně pálit jeho jizva – bylo to jako oheň. Na obou stranách motocyklu se objevil jeden Smrtijed a dvě vyslané smrtící kletby jej minuly o milimetry a odhodily mírně dozadu…

A pak ho Harry uviděl. Voldemort letěl jako kouř nesený větrem, bez koštěte nebo testrála, který by ho nesl, jeho hadí obličej zářil v temnotě, jeho bílé prsty opět pozvedaly hůlku…
Hagrid zakřičel strachy a zatočil motorku do svislého směru. Jako holý boj o život připadalo Harrymu vysílání omračujících kleteb náhodně do divoké noci. Poté za sebou uviděl poletovat tělo a věděl, že jednoho z nich zasáhl, chvilku nato se ale ozvala rána a z motoru vyrazily jiskry. Motorka se začala propadat vzduchem ve spirále, úplně neovladatelná…
A opět se za nimi začaly objevovat záblesky zeleného světla. Harry neměl ponětí, která strana je „nahoru,“ která „dolů,“ jeho jizva ho stále pálila. Čekal, že každou sekundu zemře. Zakrytá osoba na koštěti byla půl metru od něj, viděl, jak zdvihá ruku…

„NE!“
S výkřikem vzteku uviděl Harry, jak Hagrid a Smrtijed mizí z dohledu, když jejich společná váha byla na jedno koště extrémní…
Sotva svíral padající motorku svými koleny, zaslechl Harry Voldemorta zařvat „JE MŮJ!“
Bylo po všem. Neviděl a neslyšel, kde Voldemort je. Před očima odlétl pryč další Smrtijed a Harry jen zaslechl „Avada—“

Bolest v Harryho jizvě ho přiměla zavřít oči, načež jeho hůlka začala téměř sama kouzlit. Cítil, jak ji jeho ruka obklopila jako magnet, skrz zpola zavřených očí viděl, jak z hůlky vytryskl proud zlatavého světla, zaslechl, jak něco prasklo a pak jen někdo zařval vzteky. Poslední Smrtijed vřeštěl, Voldemort křičel „NE!“ Harry si najednou uvědomil, že má nos centimetr od drakoletího tlačítka. Stiskl jej volnou rukou a motorka vystřelila do vzduchu další plameny a vyřítila se přímo k zemi.

„Hagride!“ zakřičel Harry a držel se, co mu síly stačily. „Hagride…! Accio Hagrid!“
Motorka se jen zrychlila a blížila se k zemi. S obličejem na řídítkách neviděl Harry nic, než jen vzdálená světla, která se zvětšovala a blížila a blížila. Bylo jisté, že narazí do země a on s tím nemohl nic udělat. Za ním se ozval další výkřik: „Tvou hůlku, Selwyn, dej mi tvou hůlku!“
Vycítil, že je Voldemort někde poblíž, dříve, než jej uviděl. Když se podíval na bok, zjistil, že zírá do rudých očí a byl si jist, že to byla poslední věc, kterou kdy uviděl: Voldemort, který se jej pokusí znovu zabít…

A pak najednou Voldemort zmizel.Harry se podíval pod sebe a uviděl tam Hagrida, rozpláclého na zemi. Stěží ovládl otočit řídítka tak, aby do něj nenarazil, vší silou stiskl brzdu, ale s ohlušujícím nárazem, který roztřásl zemi poblíž, vletěl do rybníku plného bahna….

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hary Potter

(petr havel, 6. 5. 2008 19:19)

nojo Harry Potter je dobrej film
já na něj taky koukám tenhle díl by mohli dávat i v televizi