Ahoj

kapitola - Ghůl v pyžamu
Šok ze ztráty Pošuka se nesl v následujících dnech celým domem. Harry stále nepřestával věřit, že se objeví ve dveřích společně s ostatními členy Řádu, kteří přinášeli i odnášeli dennodenně naléhavé novinky. Harry cítil, že nic jiného než jednání může utišit jeho pocity viny a žal. Přemýšlel o tom, že by měl co nejrychleji vyrazit na cestu, aby našel a zničil zbývající Viteály. Čím dříve, tím lépe.

„No, ale nemůžeš nic dělat dřív než ti nebude 17.“připomínal mu Ron.
„Stále máš nad sebou magickou ochranu. A tady můžeme plánovat jako nikde jinde, nebo ne? Nebo,“ ztišil svůj hlas, „ty už víš, kde bychom měli ty ... Ty-Víš-Co ... hledat ?

„Ne,“ přiznal Harry.
„Myslím, že Hermiona se už o to trochu zajímala.“ řekl Ron.
„Říkala, že tady shromáždila nějaké dokumenty, které by nám měli pomoci, a že čekala pouze na tebe, až přijedeš, aby ti je mohla předat.

Harry a Ron právě seděli u snídaně. Pan Weasley a Bill odešli do práce. Paní Weasleyová šla nahoru probudit Hermionu a Ginny, zatímco Fleur se hnala do koupelny, aby se vykoupala.

„Ochrana bude prolomena třicátého prvního,“ řekl Harry.„To znamená, že tady potřebuji zůstat ještě čtyři dny, poté můžu –

„Pět dní,“ opravil ho odhodlaně Ron.„Musíme tu zůstat na svatbu. Protože jinak nás ty dvě zabijou.“Harry pochopil, že Ron tím „ty dvě“ myslel Fleur a paní Weaslyovou.

„Je to mimořádný den,“ řekl Ron, když se na něj Harry tázavě podíval.

„Copak si neuvědomujou, jak důleži –,“

„Samozřejmě že ne,“ řekl Ron. „Nemají ani páru o tom, co zamýšlíme. Teď jsem si vzpomněl na něco, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.“Ron zkontroloval pohledem dveře, jestli se už náhodou nevrací paní Weaslyová, a posunul se trochu blíže k Harrymu.

„Mamka mě a Hermionu nenechá chvilku nepokoji a neustále z nás láme, co máme vlastně za lubem. Určitě zkusí i tebe, dávej si pozor. Táťka a Lupin se na to taky vyptávali, ale když jsme jim řekli, že ti Brumbál o tom zakázal s kýmkoliv jiným kromě nás mluvit, tak toho nechali. Ale mamka ne, je jako zarytá.“

Ronova předpověď se za pár hodin vyplnila. Krátce před obědem si paní Weaslyová Harryho vzala stranou od ostatních.Zavolala si ho, aby se zeptala, jestli neví, čí je tato ponožka. Prý si myslí, že je z jeho batohu, ale není si jistá. Jakmile ho však měla v koutu kuchyňské linky, spustila :

„Zdá se mi, že Ron a Hermiona si myslí, že se už letos do Bradavic nevrátíte,“ začala lehkým a obyčejným tónem.
„Oh,“ řekl Harry. „No.. ano, to opravdu zamýšlíme.“

Mandl se sám vypnul a začal ždímat něco, co vypadalo jako vesta pana Weasleyho.

„Můžu se zeptat, proč chcete opustit vaši výuku?“ zeptala se paní Weasleyová.
„No, Brumbál mi tu zanechal … věc, kterou musím dodělat,“ zamumlal Harry. „Ron a Hermiona o tom vědí a rozhodli se jít se mnou.“

„Jakou věc?“„Promiňte, ale nemůžu –“nadechl se zhluboka Harry.

„No, na rovinu. Myslím si, že Arthur a já máme plné právo to vědět a jsem si jistá, že pan a paní Grangerovi budou souhlasit!“ řekla paní Weaslyová.

Harry se tohoto „útoku starostlivých rodičů“ obával. Přímo pohlédl do očí paní Weasleyové, všímaje si na chlup stejného hnědého odstínu, jako má Ginny. Nepomohlo to.

„Brumbál nechtěl, aby to kdokoli jiný věděl, paní Weaslyová. Promiňte. Ron a Hermiona nemusejí jít, je to jejich volba--“

„Nemyslím si, že ty musíš jít!“ zvýšila trochu hlas paní Weasleyová.
„Jsi ještě tak mladý. Je to naprostý nesmysl. Harry, tys tomu určitě neporozuměl. Pravděpodobně ti říkal, co chtěl udělat a tys to vzal jako,že to musíš teď udělat za něj…„

„Já jsem mu porozuměl,“ řekl rázně Harry. „Je to na mně.“

Otočil se k ní zády a vzal do svých rukou ztracenou ponožku s vzorem zlatavého rákosu, díky které ho k sobě přivolala.
„Je mi líto,ale tahle není moje. Nejsem fanoušek Puddlemerských spojenců.“

„Ah, samozřejmě že ne,“ řekla paní Weaslyová a trochu sklíčené se vrátila ke svému všednímu líbeznému tónu.

„Měla bych se s tím asi smířit…Dobře, Harry, zatímco budeš tady, mohl by jsi nám pomoci s přípravou Billovy a Fleuřiny svatby? Je tu ještě hodně práce.“

„Ehm – samozřejmě,“ řekl Harry vyvedený z míry tou náhlou změnou tématu.

„Jsi slaďoušek Harry,“ odpověděla paní Weasleyová a usmála se na něj.

Poté přešla k mytí nádobí. Od toho momentu paní Weaslyová zaměstnávala Harryho, Rona a Hermionu, že měli jen stěží čas si trochu promluvit a něco naplánovat. Nejzdvořilejším vysvětlením té změny chování paní Weaslyová bylo, že chtěla odvést pozornost od všech myšlenek na Pošuka a od té hrůzy z jejich nedávné cesty.

„Myslím si, že mamka vás tři chce zastavit, abyste nemohli být spolu a vymýšlet jakékoliv plány. Chce tak oddálit váš odchod,“ pověděla Ginny Harrymu tlumeným hlasem, když položili už potřetí stůl na večeři na stejné místo.

„A co si myslí, že se jako stane?“ zamumlal Harry. „To si myslí, že zatím někdo Voldemorta zabije?"Mluvil bez přemýšlení, když si všiml Ginnina bílého obličeje.

„Takže je to pravda?“ zeptala se.„To je to, co se pokusíš udělat?“
„Já – ne – to byl jen vtip,“ řekl Harry vyhýbavě.

V Ginnynim výrazu bylo i něco jiného než šok. Náhle si Harry uvědomil, že toto je poprvé, co jsou spolu od té doby, kdy spolu trávili hodiny o samotě na bradavických pozemcích. Byl si jistý, že si na to vzpomněla také. Dveře se otevřely a oba najednou vyskočili. Pan Weasley, Kingsley a Bill vešli dovnitř. Byli teď často spojeni s ostatními členy Řádu, protože Doupě nahradilo Grimmauldovo náměstí č.12 jako sídlo Řádu. Pan Weasley vysvětlil, že po smrti Brumbála se může každý, komu Brumbál důvěřoval, stát Strážcem tajemství.

„No, Pošuk vyčaroval pár kleteb proti Snapovi v případě, že by se tam náhle znovu objevil. Doufáme, že budou dost silné, nepustí ho dovnitř a svážou mu jazyk, kdyby se pokusil o tom místě mluvit. Ale nemůžeme si tím být jisti. Bylo by bláznovství zůstat tam, když je teď ochrana tak nejistá.“


Kuchyně byla tak přecpaná, že se dalo jen stěží hýbat noži a vidličkami. Harry seděl nacpaný vedle Ginny a jedl kuře.

„Žádné novinky o Pošukovi?“ zeptal se Harry Billa.
„Nic,“ odpověděl Bill„Nemohl se zatím konat pohřeb, protože jsme s Lupinem jeho tělo nenašli a dá se jen těžko říct, kam mohlo v té tmě a zmatku během boje padnout.

„Denní Věštec o jeho smrti nebo nalezení jeho těla nenapsal ani slovo,“ pokračoval Bill. „Ale to nic neznamená. V těchto dnech se toho moc v novinách nepíše.“

„A stále nic o tom, že jsem použil kouzla při útěku před Smrtijedy?“ zeptal se Harry přes celý stůl pana Weasleyho, který mu na uvítanou potřásl rukou.

„Protože vědí, že jsi neměl na výběr nebo proto, že nechtějí, aby se dostalo na světlo, jak tě Voldemort napadl?“
„To je ono… proč neříká tisk pravdu?“ řekl Harry svírajíc v ruce nůž tak pevně, že na spodní straně jeho paže se opět objevil bílý nápis „Nesmím říkat lži“

„Je na ministerstvu někdo připraven se mu postavit?“ zeptal se naštvaně Ron.

„Samozřejmě Rone, ale lidé jsou vyděšení,“ odpověděl pan Weasley, „vyděšení, že právě oni budou ti další, kdo zmizí a jejich děti se stanou terčem útoků. Chodí kolem nechutné výmysly. Nevěřím, že učitelka Mudlovských studií v Bradavicích rezignovala. Už týdny ji nikdo neviděl, zatímco Brousek je celé dny zavřený ve své kanceláři. Jen doufám, že alespoň vymýšlí nějaký plán.“

V krátké přestávce hovoru přesunula paní Weaslyová prázdné talíře na pracovní stůl a naservírovala jablečné koláče.

„Tak, Rone, uklidil sis už svůj pokoj?“
„Proč?“ vykřikl Ron, který v tom momentě držel mlsně lžičku a zíral na svojí matku.„Proč má být můj pokoj uklizený? Mně a Harrymu to tak vyhovuje!“

„Mladý muži, během pár dní očekáváme svatbu tvého bratra--“

„A to se budou brát v mé ložnici?“ zeptal se Ron zuřiv쓨Ne ! tak proč musím u Merlinovy brady si uklí…“

„Nemluv takhle se svojí matkou,“ řekl rázně pan Weasley„a dělej, co ti řekla.“

Ron se zamračil na oba rodiče, potom uchopil svoji lžičku a zabořil se do posledních zbytků svého jablkového koláče.
„Já ti s tím pomůžu, je to taky můj nepořádek,“ řekl Harry Ronovi, ale paní Weaslyová ho hned přerušila:

„Ne drahý. Budu radši když venku pomůžeš Arthurovi s kuřaty. A ty, Hermiono, budu ti vděčná když vyměníš prostěradla pro monsieura a madam Delacour, víš přeci, že přijíždějí zítra v 11 ráno.“


Když se vrátili do domu, paní Weasleyová byla z dohledu, a tak Harry vklouzl do Ronova podkrovního pokoje.

„Uklizím, uklízím … ! Oh, to jsi ty,“ řekl Ron s úlevou jakmile Harry otevřel dveře. Ron ležel na posteli, která byla zjevně právě vyprázdněna. V pokoji byl stejný nepořádek, jako celý týden…


„Nazdar, Harry,“ řekla Hermiona, když si sedl na skládací lehátko, odhodila Věštění z čísel a Přeměňování na jednu hromadu a Vzestup a Pád černé magie na druhou.

„Právě jsme se bavili o Pošukovi,“ pověděl Ron Harrymu.
„Počítám, že se možná zachránil.“
„Ale Bill ho viděl jak ho zasáhla smrtící kletba,“ odvětil Harry.
„Jasně, ale na Billa se taky útočilo,“ pokračoval Ron. „Jak si může být jistý tím, co viděl?“

„I kdyby ho smrtící kletba minula, tak Pošuk stále spadl z výšky kolem tisíce stop,“ vložila se do rozhovoru Hermiona držící knihu Famfrpálové týmy Británie a Irska.
„Možná použil štítové kouzlo.“

„Fleur,ale říkala, že mu odstřelili hůlku z ruky,“ vyvrátil Hary.„No, dobře, jestli chcete, aby byl mrtvý,“ prohlásil Ron mrzutě, zatímco si složil polštář do příjemnějšího tvaru.

„Samozřejmě, že nechceme, aby byl mrtvý!“ vyjela Hermiona. „Je to strašlivé, že je mrtvý. Ale my jsme realisté.“

Harry si nejdříve představil Pošukovo tělo, zničené, jako to Brumbálovo, stále s jedním pohyblivým okem v důlku. Cítil odpor míchající se s bizardním pohledem.

„Smrtijedi jeho tělo pravděpodobně uklidili, to je proč ho nikdo nenašel,“ pověděl Ron zamyšleně.
„Jo,“ řekl Harry.
„Stejně jako Barty Skrk se proměnil v kost a skryl se v Hagridově zahradě. Asi Moodyho proměnili a nacpaly ho- -“
„Ne!“ zakvílela Hermiona a vytryskly jí slzy nad Základními zaklínačskými znaky.

„Ne to asi ne – no ...,“ snažil se ji uklidnit Harry drápal se marně z lehátka.
„Hermiono, nechtěl jsem tě vyděsit--“Chtěl jí uchlácholit, ale se zaskřípěním rezatých pružin, Ron skočil z postele a dostal se k ní první.

Jednou rukou Hermionu objal, druhou strčil do kapsy a vytáhl z ní nevzhledný kapesník, kterým dříve čistil kamna. Narychlo vytáhl hůlku, namířil s ní na ten cár hadru a zvolal „Tergeo“.
Hůlka vyčistila většinu té mastnoty. Spokojen sám se sebou podal mírně čadící kapesník Hermioně.

„Oh … díky, Rone … Omlouvám se…“vykoktala.
„Je to tak hrozné. Hned po Brumbálovi .. Nikdy jsem si nedokázala představit jak Pošuk umírá, vypadal tak tvrdě!“
„No jo, já vím,“ řekl Ron podávající jí šťávu. „Ale víš co by nám řekl, kdyby tu teď byl?“

„Mějte oči na stopkách,“ vydala ze sebe Hermiona, když si utírala slzy.

„Přesně tak,“ přikývl Ron.
„Chtěl by, abychom se poučili z toho, co se stalo jemu. A já se naučil nedůvěřovat malým zbabělým příšerám jako je Mundungus.“ Hermiona se trhavě zasmála a předklonila se, aby mohla sebrat další dvě knihy. Sekundu na to, co Ron sundal ruku z jejího ramena Hermiona pustila knihu Obludné obludárium na jeho nohu.

„Promiň, promiň!“, začala Hermiona skučet.
„Co děláš s těmi všemi knížkami?“ zeptal se Ron kulhající zpět k posteli.
„Jen se rozmýšlím, které z nich s námi vezmu, až budeme hledat ty viteály,“ odpověděla Hermiona.

„Ehm, aha,“ řekl Ron a poklepal si na čelo.

„Zapomněl jsem, že budeme lovit Voldemorta s mobilní knihovnou.“
„Ha-ha-ha,“ předstírala smích Hermiona dívaje se dolů na Základní zaklínačské znaky. „Pochybuji … budeme potřebovat Runy? … myslím si, že bude lepší je vzít pro jistotu s sebou.“, položila Zaklínačské znaky na tu větší hromadu a vzala do ruky Historii Bradavic.

„Poslouchejte,“ řekl Harry, který se narovnal.
Ron a Hermiona se na něj podívali se stejnou směsicí rezignace a vzdoru.

„Vím, že jste po Brumbálově pohřbu řekli, že chcete jít s mnou…“ začal.

„Tak semhle tím míří,“ řekl Ron Hermioně a zakoulel očima.
„Myslím, že Historii Bradavic vezmu s sebou. Když už se tam nevracíme, tak budu jistější, když ji budu mít u sebe…“

„Poslouchejte!“ zopakoval Harry.

„Ne Harry, ty poslouchej,“ přerušila ho Hermiona.
„Jdeme s tebou, to bylo rozhodnuté už měsíce dříve – roky dříve.“

„Ale…“

„Ticho !“ okřikl ho Ron.

„Balila jsem si na to celé dny. Také jsem trochu upravila paměť mým rodičům, kteří jsou teď přesvědčeni, že se jmenují Wendell a Monica Wilkinsovi a jejich životní cíl, který už se mimochodem splnil, je přestěhovat se do Austrálie. Takhle bude pro Voldemorta daleko těžší je vystopovat a vyslýchat je ohledně mě – nebo tebe, protože naštěstí jsem jim toho o tobě moc neřekla.“Hermioniny oči se opět topily v slzách.

Ron slezl z postele a objal ji znovu. Zamračil se na Harryho vyčítaje mu jeho netaktnost. Harry na to nemohl ani nic říci, protože to bylo zrovna od Rona dosti neobvyklé, aby někoho učil taktu.

„Já – Hermiono – promiň – já nechtěl…“
„Ty jsi nepochopil, že Ron i já moc dobře víme, co se může stát, když půjdeme s tebou? My to víme! Rone, ukaž Harrymu co jsi vymyslel…“

„Běž, potřebuje to vědět.“
„No, dobře Harry, pojď sem.“Podruhé stáhl Ron svoji paži, která byla do té chvíle kolem Hermiony, a postavil se přede dveře.

„Tak pojď.“
„Proč?“ zeptal se Harry zatímco následoval Rona pryč z místnosti.„

Descendo,“ zamumlal Ron a namířil na nízký strop.

Napravo nad jejich hlavami se otevřel otvor a k jejich nohám sjel dolů žebřík. Odporné napůl kvílení a napůl sténání vycházelo ze čtvercové díry, podél které byl cítit odporný zápach připomínající otevřenou kanalizaci.

„To je tvůj ghůl?“ zeptal se Harry, který se ještě nikdy skutečně nesetkal s bytostí, která občas rušila noční ticho Weasleyovic domu.

„Jo - to je.“ potvrdil Ron a šplhal po žebříku.
„Pojď a mrkni se na něj.“Harry následoval Rona pár krátkými krůčky nahoru do mrňavého podkrovního pokojíku.

Jeho hlava i ramena byly už v místnosti, když se mu naskytl pohled na zkroucenou bytost vzdálenou několik stop od něj. Spala ve tmě s otevřenou velikou hubou.

„Ale to … to vypadá … nosí normálně ghůlové pyžamo?“Harry tu věc zamyšleně pozoroval a zdálo se mu, že se mírně pootočila. Harry pozoroval ghůla a trochu se pobouřil. Byl lidského tvaru a velikosti a nosil něco, v čemž teď, když jeho oči přivykly temnotě, zřetelně poznal starý pár Ronova pyžama. Byl si jistý, že ghůl je spíše slizký a holohlavý tvor, než vlasatý a sytě pokrytý zanícenými puchýři.

"On je já - vidíš?" řekl Ron."Ne," řekl Harry.
"Nevidím."

„Vysvětlím ti to u mě v pokoji, ten smrad je na mě už dost cítit,“ řekl Ron.

Slezli dolů po žebříku, který Ron složil ke stropu, a vrátili se k Hermioně, která stále třídila knihy.

„Až jednou odejdeme, tak toho ghůla sundají a on bude bydlet tady dole u mě v pokoji,“ prohlásil Ron.
„Myslím se, že se na to opravu těší – i když není schopen nám to říct, protože umí akorát kvílet a slintat – ale kývne, když se o tom zmíním.“

Harry vypadal úplně omráčen.

„Pochop!“ řekl Ron, který byl zklamaný, že Harry nepochopil brilantnost jeho plánu.

„Podívej, až se my tři v září neukážeme v Bradavicích, každý si bude myslet, že Hermiona a já jsme s tebou, chápeš? Což znamená, že Smtrijedi půjdou přímo k našim rodinám, aby se dozvěděli, kde jsi.“

„Ale doufejme, že to bude vypadat, jako že jsem odjela s mamkou a taťkou do Austrálie. Hodně mudlů teď říká, že se budou skrývat,“ řekla Hermiona.

„My takhle nemůžeme schovat naší rodinu, to by vypadalo podezřele a navíc si nemůžou všichni dovolit nárazově ztratit práci,“ pokračoval Ron.

„Čili uděláme to tak, že se řekne, že jsem vážně onemocněl kropenatkou, což je důvod, proč se nemůžu vrátit do školy. Když by to někdo chtěl vyšetřit, tak mu mamka s taťkou ukážou ghůla v mé posteli posypaného puchýři. Kropenatka je hodně nakažlivá nemoc, takže určitě nebude nikdo chtít jít blíž. Všichni vezmou tak rychle roha,že určitě ani nesponzorují, že neumím mluvit.

„A tvoje mamka s taťkou o tom plánu vědí?“ zeptal se Harry.
„Taťka jo. Pomáhal mi s Fredem a Georgem sem toho ghůla dovést. Mamka … no, viděl jsi, jak to vidí. Nechce ani připustit, abychom odešli.“

V místnosti nastalo ticho,které bylo jen občas jemně přerušováno Hermioniním boucháním, když se snažila házet knížky na jednu, nebo na druhou hromadu. Ron se na ni díval a Harry neschopen vlastního slova přejížděl od jednoho k druhému.Mírou, jakou vzali ochranu svých rodin, si Harry více než kdy jindy uvědomil, že opravdu s ním do toho jdou a že přesně vědí, jak nebezpečné to bude. Chtěl jim říci, co to pro něj znamená, ale jednoduše nemohl najít ta pravá slova, kterými by to vystihl…

Skrz to ticho k nim doléhaly tlumené zvuky křičící paní Weasleyové, která se nacházela čtyři patra pod nimi.

„Ginny tam asi nechala smítko prachu…,“ řekl Ron.
„Nevím, proč mají Delacourovi přijet dva dny před svatbou.“

„Fleuřina sestra bude družička a potřebuje si to vyzkoušet, je příliš mladá, aby to udělala hned napoprvé,“ vysvětlila Hermiona.
„No ale hosté nám s přípravou asi moc nepomohou…,“ řekl Ron„

Pro co se teď opravdu potřebujeme rozhodnout,“ pokračovala Hermiona když házela do koše Teorii obrany proti černé magii, „je kam půjdeme, až odsud zmizíme. Vím, že jsi říkal Harry, že bys chtěl jít nejdříve do Godrikova dolu, a rozumím ti proč … ale …neměly by naší prioritou být hlavně Viteály?“

„Kdybych věděl, kde ty zbylé viteály jsou, tak bych s tebou souhlasil,“ odpověděl Harry, který nevěřil tomu, že Hermiona opravdu rozumí jeho touze vrátit se do Godrikova dolu.

Hroby jeho rodičů nebyly jediné, co ho tam táhlo. Měl silný, nevysvětlitelný pocit, že se v tom místě ukrývají odpovědi. Snad to bylo jednoduše proto, že právě tam přežil Voldemortovu smrtící kletbu, když byl ještě malé dítě. Harryho to táhlo k tomu místu, kde se to stalo…chtěl porozumět.

„Nemyslíš si, že je tu jistá možnost, že Voldemort Godrikův důl stále nechává hlídat?“ zeptala se Hermiona.
„Možná očekává, že se vrátíš zpět navštívit hrob svých rodičů, abys pak byl volný a mohl jít, kam chceš?“

To Harryho nenapadlo. Zatímco bojoval s nenalezenými argumenty, Ron zvýšil hlas, evidentně následoval svoje myšlenky.

„Ten R.A.B.,“ řekl. „Víš jistě, že on ukradl ten pravý medailonek?“
Hermiona přikývla.

„Řekl to přece na tom papírku, že se ho chystá zničit, nebo ne?“.

Harry prohledal svůj batoh a vytáhl z něj falešný viteál, v kterém byl stále sevřen vzkaz od R.A.B.
„Já jsem ukradl pravý Viteál a jsem připraven ho zničit, jakmile budu moci,“ četl Harry.„Co když ho tedy zničil?“ zeptal se Ron.

„Nebo ona“ přerušila ho Hermiona.
„Ať už kdokoli,“ pokračoval Ron. „bude to pro nás o jeden méně!“

„Ano, ale stále se pokusíme vystopovat ten pravý medailonek, ne?“ řekla Hermiona, „abychom se přesvědčili, zda je zničen, nebo ne.“

„A jakmile se k tomu Viteálu dostaneme, budeme vědět jak ho zničit ?“ tázal se Ron.
„No,“ pokračovala Hermiona, „zkoušela jsem o tom něco vyhledat“

„Jakže?“ zeptal se jí Harry.
„Nevěděl jsem, že v knihově byly nějaké knihy o Viteálech.“
„Taky že nebyly. Brumbál je všechny z knihovny odstranil – ale nezničil je.“

Ron se narovnal a rozšířil zorničky.

„Jak jsi se u Merlinovy brady k těm knížkám dostala?“
„Já je ale neukradla!“ odpověděla Hermiona trochu zoufale dívaje se na oba. „Byly to stále knížky knihovny, i když je Brumbál nechal odstranit z regálů. Ostatně si myslím, že pokud by chtěl, aby se k nim skutečně nikdo nedostal, schoval by je určitě o dost lépe, aby bylo těžší ...“

„Pokračuj!“ okřikl ji Ron.

„No .. bylo to lehké“ ztišila Hermiona hlas. „Pouze jsem použila přivolávací kouzlo. Však víš–Accio. A ony se objevily v Brumbálových studijních oknech napravo od dívčí ložnice.“

„Ale kdy jsi to udělala?“ zeptal se Harry pozorující Hermionu se směsicí obdivu i nedůvěry.

„Hned po Brumbálově pohřbu,“ řekla ještě slabším hlasem.
„Hned potom, co jsme se rozhodli opustit školu a vydat sena cestu za Viteálama. Když jsem si šla nahoru pro věci – napadlo mě, že čím víc toho o nich budeme vědět, tím lépe … a byla jsem tam sama … takže jsem to zkusila … a fungovalo to. Přilétly rovnou přes otevřené okno, a tak jsem – no - jsem je zabalila„ spolkla poslední slova Hermiona a pak dodala prosebně.
„Nevěřím, že by se Brumbál zlobil, nejdeme ty informace přeci využít k vytvoření vitálů !“

„Slyšíš snad z naší strany nějaký stížnosti?“ zeptal se Ron. „Kde jsou ty knížky teď?“

Hermiona na moment hledala a pak vytáhla z hromady svazek spojený vybledlým koženým provázkem. Trochu s odporem se na něj podívala a opatrně ho držela, jako by to bylo něco, co nedávno zemřelo.

„Tenhle svazek přesně pojednává o výrobě Viteálu. „Tajemství černé magie“ – to je hrozný pohled, opravdu děsivý, plný negativní magie. Zajímalo by mne, kdy to Brumbál odstranil z knihovny … Pokud to neudělat do doby, než byl jmenován ředitelem … tak se vsadím, že Voldemort si tam našel vše, co potřeboval.“

"Proč se tedy ptal Křiklana, jak vyrobit Viteál, když už si to přečetl?“ zeptal se Ron.
„Jen si chtěl promluvit o tom, co se stane, kdyby rozdělil svoji duši na sedm dílů,“ odpověděl Harry.

„Brumbál si byl jistý, že Raddle věděl, jak vytvořit viteál ještě předtím, než se na to Křiklana vůbec zeptal.Ano - Myslím, že máš pravdu, Hermiono, mohl si to klidně přečíst.“

„Čím víc jsem o tom četla,“ pokračovala Hermiona, „tím horší se to zdálo a tím méně jsem věřila tomu, že jich udělal šest. V té knize varují, jak může být nestabilní rozdělit si duši jen jedním viteálem!“

Harry si dobře pamatoval, co Brumbál řekl o Voldemortově snaze nebýt jen „obyčejný“.

„Existuje nějaká šance zase ty viteály spojit?“ otázal se Ron.
„Ano,“ usmála se Hermiona, „ale je to nesnesitelně bolestivé.“

„Proč? Jak se to dělá?“ ptal se dál Harry.

„Lítost,“ naznačila Hermiona.
„Když opravdu lituješ toho, co jsi udělal. Je tady dodatek. Jak je vidět tak ta bolest tě může i zabít. Nemyslím si, že to Voldemort bude riskovat.

„Ne,“ potvrdil Ron předtím než mohl Harry něco říci.
„A říká se tam teda, jak ty viteály zničit?“
„Ano,“ kývla Hermiona když otáčela křehké hnijící stránky. „protože tu varují černokněžníky jakým silným kouzlem je musí očarovat. Ze všeho, co jsem četla, tak to, co Harry udělal Raddleymu deníku, byla jedna z pár opravdu spolehlivých možností.“

„Co? Probodnout ho baziliškovým zubem?“ zeptal se Harry.
„No, výborně, ještě štěstí, že jich máme hodně v zásobě,“ řekl Ron. „Zajímalo mě, co s nimi budeme dělat...“

„Nemusí to být baziliškův zub,“ pokračovala trpělivě Hermiona.
„Musí to být něco, co ten viteál zničí tak, že už jej nepůjde spravit. Baziliškův jed ho jen otráví, a je neuvěřitelně vzácný –„
„—fénixovy slzy,“ kývl Harry.

„Přesně tak,“ potvrdila Hermiona.

“Náš problém je ten, že v zubech je jen velmi málo jedu a nést ho třeba v batohu může být velice nebezpečné. To musíme vyřešit. Myslím, že trhání, rozbíjení a drcení nebude fungovat. Musíš to dostat za hranici opravitelnosti..“

„Ale i když tu věc zničíme, tak to bude žít uvnitř,“ vložil se do debaty Ron, „proč nemůže ten kousek duše prostě odletět a žít v něčem jiném?“

„Protože Viteál je pravý opak lidského života,“ když viděla nechápavý pohled Harryho a Rona, tak honem dodala,
„Podívej, když teď popadnu meč a probodnu tě, tvé duši se nic nestane.“

„To bude pro mě určitě super,“ řekl Ron a Harry se zachechtal.

„No to by asi fakt bylo! Ale já tím myslím, že cokoli se stane tvému tělu, tak tvoje duše přežije nedotknutá,“ řekla Hermiona.

„Ale ten zlomek duše vevnitř viteálu je závislý na svém korpusu, na tom svém těle…nemůže bez něj existovat.“

„Ten druh smrti toho deníku - to se tomu podobalo,“ řekl Harry, který si pamatoval inkoust, který se valil z propíchnutých stránek jako krev a zvuky toho kousku Voldemortovy duše, když mizela.

„A jakmile ten deník byl zničen, tak ten kousek duše v něm uvězněný nemohl dál existovat. Ginny se jednou pokusila ten deník utopit, ale samozřejmě se jí to nepovedlo a vrátil se zpět jako nový.“

„Pokračuj,“ řekl Ron zamračeně.
„Ta část duše v deníku ovládala Ginny, nebo ne? Jak se to mohlo stát?“

„Pokud je kouzelná schránka viteálu stále nedotčena, pak se může kousek duše do ní vložený spontánně pohybovat a vniknout třeba i do cizího těla.“

„Nemyslím si, že mít ji v sobě příliš dlouho má něco společného s tím se jí dotýkat,“ dodala než mohl Ron pokračovat.
„Myslím to citově. Ginny vlila své srdce do toho deníku, a tak se stala neuvěřitelně zranitelnou. Otevřela se a Voldemortova duše do ní pak mohla vstoupit. A přitom nemohla přestat,protože už byla na deníku závislá...“

„Mě by zajímalo, jak Brumbál zneškodnil ten prsten?“ ujal se slova Harry. „Proč jsem se ho na to nezeptal? Nikdy opravdu jsem…“ ztrácel se jeho hlas.

Myslel na všechny ty věci, na které se ho měl zeptat. Teď se mu zdá, že ještě když žil, tak ztratil nespočet příležitostí dozvědět se něco víc ... dozvědět se všechno …

Ticho bylo přerušeno až hlasitým otevřením dveří do pokoje a s podivným nárazem. Hermiona vyjekla a upustila „Tajemství černé magie“. Křivonožka syčel rozhořčeně pod postelí. Ron skočil z postele, smykem odhodil čokoládovou žabku a zmáčkl ji svoji hlavou přímo proti zdi. Harry instinktivně šáhl pro svoji hůlku, ještě něž si uvědomil, že se dívá na paní Weaslyovou, jejíž vlasy byly rozcuchané a obličej byl zkřiven vztekem.

„Promiňte, že vyrušuji,“ řekla třesoucím se hlasem.
„Vím, že si potřebujete odpočinout… ale v mém pokoji jsou nacpané svatební dary, které potřebují přetřídit a vy jste souhlasili, že mi budete pomáhat.“

„Ah, ano,“ řekla Hermiona dívajíc se vyděšeně ke svým nohám, kde polehávaly knihy „my… … my se omlouváme …“ a s úzkostným pohledem na Harryho a Rona vyběhla ven z pokoje za paní Weaslyovou.

„Je jako domácí skřítek,“ hudroval tichým hlasem Ron, který si stále masíroval hlavu, zatímco je s Harrym následovali.
„Samozřejmě bez platu. Čím dřív bude konec svatby, tím šťastnější budu.“
„Jo,“ přitakal Harry „pak nebudeme muset dělat nic jiného, než najít ty viteály … To bude jako prázdniny, nemyslíš?“

Ron se začal smát, ale ta obrovská hromada dárků v pokoji paní Weaslyová mu hned smazala úsměv z tváře.
„Delacourovi přijedou ráno v jedenáct hodin !“ Harry, Ron, Hermiona a Ginny cítili rozhořčení směrem k Fleuřině rodině.

Byla to jen slušnost, že si Ron navlékl stejný pár ponožek a Harry si pokusil učesat vlasy.Když byli považováni za dost elegantně oblečené, tak se shromáždili na dvorku, aby přivítali hosty. Harry nikdy neviděl Doupě tak čisté. Rezavé kotle a staré sedmimílové boty byly pryč; nahradili je dva nové keře, které stály po obou stranách dveří.
Pupeny se zvláštně vlnily a dvůr byl zameten.Harry úplně ztratil ponětí kolik bezpečnostních opatření bylo Řádem a Ministerstvem v Doupěti nainstalováno.Jediné co věděl bylo to, že už nebylo dále možné pro nikoho cestovat letaxem nebo přenášedlem přímo do Doupěte. Pan Weasley šel tedy proto přivítat Delacourovi na vršek místního nedalekého kopce, kam se měli přemístit přenášedlem.

Jejich první setkání bylo doprovázeno nezvykle hlasitým smíchem pana Weaslyho, který se za moment objevil před bránou s velkým kufrem a blonďatou paní v zelených šatech, kterou byla Fleuřina matka.

„Mama!“ brečela Fleur v objetí. „Papa!“.
Monsieur Delacour byl hned za nimi, a byl stejně tak atraktivní, jako jeho žena. Byl o hlavu menší a hodně baculatý s malou černou bradkou. Avšak vypadal dobrosrdečně a mířil k panu Weasleymu na svých vysokých podpatkových botách.

„Měli jstes tím tolik starostí,“ začal hlubokým hlasem. „Fleur nám řekla jak jste pilně pracovali“

„Ah, to nic nebylo!“, odvětila paní Weaslyová.

„Všechno je nakonec v pořádku.“

Ron ulehčil svým pocitům kopnutím do skřítka, který se narovnal až za keři u vstupních dveří.„Drahá,“ řekl monsieur Delacour stále držící ruku paní Weaslyové.

„Jsme opravdu poctěni svazkem našich rodin. Dovolte, abych vám představil moji ženu, Apollinu.“Madame Delacour se doklouzala k paní Weaslyové,aby ji políbila.
„Enchantééé,“ řekla.

„Váš manžel nám vyprávěl tak zajímavé příběhy!“
„Óó ano. Samozřejmě jsme s sebou vzali naší malou dceru, Gabriel!“ řekl Monsier Delacour.

Gabriel byla taková Fleur v menším vydání - 11 let stará se stříbřitě-blonďatými vlasy až po pás. Sladce se usmála na paní Weaslyovou a poté se zářivě podívala na Harryho. Ginny si hlasitě odkašlala.

„Dobře, pojďte dál,“ pokračovala paní Weaslyová a uvedla Delacourovi dál do domu s mnohými - „Ne, prosím, až po vás.“

Delacourovi se brzy stali nápomocnými a velice příjemnými hosty. Byli se vším spokojeni a asistovali u všech svatebních příprav. Monsier Delacour se staral o vše od zasedacího pořádku až po drůžičtiny boty. Šarmantní Madame Delacour většinou používala čistící kouzla, zatímco malá Gabriel následovala svoji starší sestru, aby jí mohla pomáhat.

Stinnou stránkou však bylo, že Doupě nebylo schopné ubytovat tolik lidí. Pan a Paní Weaslyovy spali v obývacím pokoji, zatímco pan a paní Delacour si vzali jejich pokoj. Gabriel spala s Fleur v Percyho starém pokoji a Bill bude bydlet s Charliem, jakmile se vrátí z Rumunska.

Příležitosti k dalšímu plánování se tedy Harrymu, Ronovi a Hermioně už nenaskytly.

„A pořád nás nechce nechat o samotě!“ vrčel Ron, když se při jejich druhém pokusu o setkání na dvorku objevila paní Weaslyová s velikým košem.

„Áh, už jste nakrmili kuřata?“ zvolala, když se k nim blížila.
„Měli bychom je radši do zítřka zavřít, dokud nepřijedou muži … postavit stan na svatbu,“ vysvětlila a opírala se o kurník. Vypadala vyčerpaně.

„Millamanští markýzi … jsou velice dobří … to je Billův doprovodný tým …Měl bys radši zůstat vevnitř, až tu budou, Harry. Musím říci, že mít všechna ta bezpečnostní kouzla tady kolem trochu komplikuje organizaci svatby," pokračovala v hovoru.

„Promiňte,“ řekl Harry pokorně.

„Ah, nebuď hloupý, drahoušku ,“ ihned odpověděla paní Weaslyová.

„Nemyslela jsem tím – no – tvoje bezpečí je prostě důležitější! Právě jsem se tě vlastně chtěla zeptat, jak budeš chtít oslavit své narozeniny, Harry. Sedmnáctiny, to je velmi důležitý den.

„Nechci vám s tím přidělávat starosti,“ řekl rychle Harry, „Opravdu, paní Weaslyová. Normální večeře bude úplně stačit … je to přeci den před svatbou …“

„Ah, dobře, když myslíš, drahoušku. Pozvu Remuse a Tonksovou, můžu? A co Hagrida?“

„To bude skvělé,“ přitakal Harry.
„Ale prosím, nedělejte si s tím starosti.“

Podívala se na něj dlouhým pohledem a trochu smutně se usmála, poté odešla zase zpět. Harry se díval, jak s ladným mávnutím zamířila svojí hůlkou na prádlo ležící na věšáku, které se v tu ránu vzneslo do vzduchu a Harry náhle pocítil vlnu lítosti nad potížemi a námahou, které jí musel působit.

kapitola - Poslední vůle Albuse Brumbála
Kráčel horskou cestou v modravém světle úsvitu. Daleko pod ním byl v mlze zahalený stín malého města. Byl člověk, jenž hledal člověka, kterého potřeboval tak naléhavě, že nemohl myslet na nic jiného. Ten, který znal řešení jeho problému, znal odpověď na jeho otázku…?

"Probuď se!"
Harry otevřel oči.
Ležel na skládacím lehátku v Ronově špinavém podkrovním pokoji. Slunce ještě nevyšlo a v pokoji bylo šero. Papušík spal s hlavou pod svým drobným křídlem. Jizva na čele ho bodavě bolela.

"Mluvil jsi ze spaní."
"Vážně?"
"Ano, 'Gregorovitch'. Říkal jsi Gregorovitch."

Harry neměl brýle; Ronův obličej vypadal poněkud rozmazaně.
"Kdo je Gregorovitch?"
"Já nevím, ty jsi to jméno říkal."
Harry si mnul jizvu a přemýšlel. Měl matný dojem, že to jméno už někde slyšel, ale nemohl přijít na to kde.

"Myslím, že ho hledá Voldemort."
"Chudák chlap," povzdychl Ron.

Harry se posadil a už úplně bdělý si stále mnul čelo. Pokoušel se vzpomenout si, co přesně se mu zdálo, ale vše, co se mu vybavilo, byl jen hornatý obzor a obrys malé vesnice položené v hlubokém údolí.

"Myslím, že je v cizině."
"Kdo? Gregorovitch?"
"Voldemort. Myslím, že je někde za hranicemi a hledá Gregorovitche. Nevypadalo to jako v Británii."
"Myslíš, že jsi zase viděl do jeho mysli?" zeptal se Ron ustaraně.
"Udělej pro mě jednu laskavost a neříkej nic Hermioně," pronesl Harry.

"Očekává, že přestanu vídat ve snech nesmysly..."
Zamyšleně se zahleděl na klec malého Papušíka... Proč mu bylo jméno Gregorovitch tak povědomé?

"Myslím," řekl pomalu, "že má něco společného s famfrpálem. Je tu nějaká souvislost, ale prostě nevím, jaká."
"S famfrpálem?" zeptal se Ron. "Nemyslíš náhodou Gorgovitche?"
"Koho?"

"Drahomír Gorgovitch, střelec, co přestoupil před dvěma lety za rekordní honorář ke Kudlejským Kanonýrům . V počtu střel rekordman sezóny."

"Ne", odvětil Harry. "Gorgovitche určitě nemyslím."
"Nech to být," řekl Ron. "No, v každém případě všechno nejlepší k narozeninám!"
"Wow, málem bych zapomněl! Už je mi sedmnáct!" Harry sáhl po hůlce ležící vedle jeho lehátka, zaměřil na přeplněný stůl, kde nechal brýle, a řekl: "Accio brýle!"

Ikdyž byly jen stopu od něj, bylo nesmírně uspokojivé pozorovat je, jak se k němu přibližují, dokud ho nepíchly do oka.

"Pěkné," odfrknul si Ron.

Harry nechal létat Ronovy věci po pokoji, čímž vzbudil Papušíka, který se začal rozčileně poletovat v kleci. Také se pokusil uvázat kouzlem tkaničky jeho tenisek (rozvázat ručně výsledný uzel mu zabralo několik minut) a jen tak pro radost změnil oranžové hábity Kudlejských Kanonýrů na Ronově plakátu na světle modré.

"Poklopec bych si zapínal ručně," poradil Ron Harrymu se smíchem, než si ho Harry rychle zapnul.

"Tady máš dárek. Rozbal ho ale tady nahoře, nechci, aby to mamka viděla."
"Knížka?" zeptal se Harry, když uchopil obdélný balíček.

"Trochu porušení tradice, ne?"
"Tohle není ledajaká knížka," řekl Ron. "To je ryzí zlato: Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Tam je všechno, co potřebuješ o holkách vědět. Kdybych ji měl minulý rok, věděl bych, jak se zbavit Levandule a taky bych věděl, jak začít chodit s... No, Fred s Georgem mi dali kopii a hodně jsem se naučil. Budeš překvapený, není to jen o práci s hůlkou."

Když dorazili do kuchyně, našli na stole hromadu dárků. Bill a Monsieur Delacour právě dokončovali snídani, když si s nimi začala přes pánvičku povídat paní Weaslyová.

"Artur mi řekl, ať ti popřeji vše nejlepší, Harry," řekla paní Weasleyová s úsměvem.
"Musel jít brzy do práce, ale k večeři bude zpátky. Ten dárek nahoře je od nás."

Harry se posadil, vzal čtvercový balík, o kterém mluvila, a rozbalil ho. Uvnitř byly hodinky, dost podobné těm, které od pana a paní Weasleyových dostal na sedmnáctiny Ron; byly zlaté a místo ručiček obíhaly dokola hvězdičky.

"Je to tradice dát čaroději hodinky, když dosáhne zletilosti," řekla paní Weasleyová pozorujíc ho dychtivě od sporáku. "Bohužel tyhle nejsou nové jako ty Ronovy, jsou po mém bratru Fabianovi, a ten nebyl zrovna šetrný ke svým věcem, takže jsou na zadní straně trochu poškrábané, ale..." Víc toho neřekla.

Harry vyskočil a objal ji. Snažil se do objetí dát vše nevyřčené a ona to asi pochopila, protože když ji pustil, neohrabaně ho poplácala po tvářích, potom mávla naslepo hůlkou a vyhodila polovinu slaniny z pánvičky na podlahu.

"Veselé narozeniny, Harry!" volala Hermiona. Přispěchala do kuchyně a přidala na hromádku svůj dárek.
"Není to kdoví co, ale doufám, že se ti bude líbit. Co jsi mu dal?" zeptala se Rona, který dělal, že ji neslyší.
"No, tak pojď, otevři ten Hermionin!" řekl Ron.
Koupila mu nový lotroskop.
Ostatní balíčky obsahovaly čarodějný holicí strojek od Billa a Fleur ("Ó ano, tohle ti umošní nejjemnější oholení ze všech," ujišťovala ho Fleur, "ale musíššš říst přesně co chceš, jinak bys mohl zjistit, že máššš trochu méně vlasů, neš jsi chtěl..."), čokolády od Delacourových a obrovskou krabici nejnovějšího zboží z Kratochvílných kouzelnických kejklí od Freda a George.
Harry, Ron a Hermiona nezůstali za stolem, když přišla paní Delacourová, Fleur a Gabrielle, protože kuchyň byla nepohodlně zaplněná.
„Zabalím ti to“ , řekla Hermiona jasně a vzala Harryho dárky z jeho rukou a pak se jako ostatní vrátila zpátky nahoru. „Jsem skoro hotová, jen čekám než se vypere zbytek tvého prádla, Rone…“
Ronovo breptání bylo přerušeno otevřením dveří na prvním poschodí.
„Harry, mohl bys sem na chvíli přijít?“ Byla to Ginny.
Ron se prudce zastavil. Hermiona ho vzala za loket a táhla ho nahoru po schodech. Harry trochu nervózně následoval Ginny do jejího pokoje. Nikdy předtím tam nebyl. Místnost byla malá, ale světlá. Na stěně byl velký plakát čarodějnické skupiny Sudičky a fotka Gwenoga Jonese, kapitána famfrpálového týmu a Holyheadských harpyjí na stěně druhé. Psací stůl stál čelem k otevřenému oknu, ze kterého bylo vidět na zahradu, kde spolu Harry a Ginny jednou hráli famfrpál proti Ronovi a Hermioně, a kde byl teď postavený velký perleťově bílí stan. Zlatá vlajka na jeho vrchu byla na úrovni okna od Ginny.Ginny se podívala do Harryho tváře, zhluboka se nadechla a řekla: „Šťastné sedmnáctiny“.
„Jo, díky.“

Neustále se na něho dívala. Avšak on nemohl opětovat její pohled, bylo to jako hledět do oslnivého světla.
„Pěkný výhled.“ řekl potichu a ukazoval směrem z okna.
Ignorovala ho. Nemohl ji z toho vinit.

„Nemohla jsem přijít na vhodný dárek, začala. „Nemusela jsi mi nic dávat.“
Toho si také nevšímala.

„Nevěděla jsem co by bylo užitečné, ale ne příliš velké, aby sis to mohl vzít s sebou.“
Rychle se na ni podíval. Nebrečela. To byla jedna z jejích mnoha nádherných vlastností – nebyla ubrečená. Někdy si myslel, že mít šest bratrů ji muselo posílit. Přiblížila se o krok k němu.

„Chtěla bych, abys měl něco, co mě připomene, víš, když se třeba potkáš s nějakou vílou, když budeš pryč a dělat, co musíš.“
„Myslím, že příležitosti ke schůzkám budou teď mnohem vzácnější.“

„Tady je ta stříbrná krajka, kterou jsem hledala“ zašeptala a políbila Harryho jak ho ještě nikdy v živote nepolíbila a Harry její políbení opětoval, bylo to slastné zapomenutí, lepší než ohnivá whisky.
Byla to jediná reálna věc na světe, Ginny, cítil ji, jednou rukou se jí dotýkal týla a druhou měl položenou na jejích dlouhých, sladce vonících vlasech. Dveře se před nimi s třesknutím otevřely a oni od sebe odskočili.
„Oh,“ řekl jízlivě Ron „promiňte“..„Rone!“
Hermiona byla těsně za ním, trochu zadýchaná. Bylo tam napjaté ticho, když Ginny řekla jasným a tenkým hlasem.

„Tak vše nejlepší, Harry.“
Ronovi zčervenaly uši. Hermiona vypadala nervózně. Harry by jim nejraději zabouchl přímo před očima, ale alespoň byl cítit chladný průvan, který se dostal do pokoje otevřenými dveřmi a jeho zářivá chvíle praskla jako mýdlová bublina.

Všechny důvody ukončení jeho vztahu s Ginny, aby se od ní držel dál, vypadaly jako kdyby se vrátily do místnosti s Ronem a veškerá jeho veselá zapomnětlivost byla pryč.

Podíval se na Ginny a chtěl něco říct, i přesto že nevěděl co, ale ona se k němu otočila zády. Myslel si, že aspoň jednou, podlehla slzám. Nemohl udělat nic, aby ji utěšil před Ronem.

„ Uvidíme se později,“ řekl a šel za Ronem a Hermionou z jejího pokoje.
Ron pochodoval dolů přes stále plnou kuchyň až na dvůr a Harry s ním držel po celou cestu krok, Hermiona vystrašeně klusala za nimi.

Jakmile přešel čerstvě pokosený trávník, Ron se na Harryho otočil.

„Úplně jsi ji vykolejil. Co to teď děláš, chceš ji rozhodit?“
„Nerozhazuju ji,“ odpovědel Harry, zatímco je Hermiona dohnala.
"Rone…"
Ale Ron zvedl ruku, aby byla Hermiona potichu.

„Byla opravdu úplně mimo, když jsi to skončil.“
„To já taky. Víš proč jsem to skončil, a nebylo to proto, že bych chtěl.“

„Jo ale teď se s ní líbáš a ona zase bude mít další naděje.“
„Není hloupá, ví, že se to nemůže stát, nečeká, že se … vezmeme nebo …“
Když to řekl, představil si ve své hlavě obrázek Ginny v bílých šatech, jak si bere vysokého, nepříjemného cizince bez tváře.

V jednu chvíli to vypadalo jako kdyby ho to udeřilo. Její budoucnost byla volná a neomezená, zatímco jeho….. neviděl nic, kromě Voldemorta.

„Jestli ji začneš osahávat každou chvíli, která se ti naskytne…“
„Už se to nebude opakovat“ řekl Harry tvrdě. Den byl bez jediného mráčku, ale on měl i přesto pocit, že slunce zašlo. „OK?“

Ron vypadal zpola odmítavě, zpola stydlivě: chvíli pochodoval tam a zpět , pak řekl: „ Dobře teda, tak to jo….“

Ginny se s Harrym tváří v tvář už po zbytek dne nepotkala, a ani jediný pohled nebo náznak toho, že sdíleli více než jen zdvořilou konverzaci v jejím pokoji, nicméně, Charlieho příjezd byl pro Harryho velkou úlevou. Poskytovalo to totiž zmatek, když paní Weasleyová vnutila Charliemu židli, hrozivě zdvihla hůlku a poznamenala, aby se nechal ostříhat.

Jako by Harryho narozeninová večeře mohla natáhnout kuchyň až do prasknutí, i když Charlie, Lupin, Tonksová a Hagrid ještě nepřišli. Několik stolů bylo umístěno od jednoho konce zahrady k druhému. Fred a Georgie očarovali několik fialových luceren, které společně tvořily číslo 17, aby visely vysoko nad hlavami hostů. Díky starostlivosti paní Weasleyové byl Georgův úraz úhledný a čistý, ale Harry si ještě na temnou díru uvnitř jeho hlavy nezvykl, i přesto že dvojčata měli kolem toho plnou vtipů.

Hermiona vykouzlila fialové a zlaté stužky, které ji vylítávaly z hůlky a věšela je po stromech a keřích.
„Fajn“ řekl Ron, když s jejím posledním mávnutím hůlky, změnila Hermiona lístky na pláni ve zlato.
„Máš pro tyhle věci opravdu vkus.“
„Děkuju ti Rone!“ řekla Hermiona, trochu potěšeně a trochu zmateně.

Harry se otočil a sám pro sebe se usmíval. Měl legrační předtuchu, že by mohl najít kapitolu o komplimentech, když si najde čas přečíst si jeho výtisk knihy Dvanáct Zaručených Způsobů Jak Okouzlit Čarodějky. Zachytil Ginnyin pohled a usmál se na ni, ještě předtím, než si uvědomil na svůj slib Ronovi a rychle se dal do řeči s panem Delacourem.

„Pryč z cesty, pryč z cesty!“ křičela paní Weasleyová, přicházející skrze bránu s výrazem obra a zlatonka ve velikosti volejbalového míče poletovala před ní. Několik sekund na to si Harry uvědomil, že to byl narozeninový dort, který paní Weasleyová udržovala svou hůlkou ve vzduchu, aby neriskovala, že by ji dort spadnul na zem. Když dort přistál uprostřed stolu, pochválil Harry:
„Vypadá to skvěle, paní Weasleyová.“
„To nic není, drahoušku,“ řekla něžně. Přes její rameno viděl Rona, jak mu ukazuje palec vztyčený nahoru a dělá legrační obličeje.

V sedm hodin přijeli všichni hosté. Do domu je uvedli Fred a George, kteří na ně čekali na konci uličky. Hagrid poctil tuto událost oblečením toho nejlepšího, a hrozného, chlupatého kabátu. I přesto, že se Lupin usmál, když si s Harrym potřásal rukou, Harry si myslel, že vypadá trochu nešťastně. Všechno to bylo strašně zvláštní: Tonková vedle něho vypadala zářivě.

„Všechno nejlepší Harry,“ řekla, když ho pevně objala.
„Sedmnáct, eh“ řekl Hagrid, když si od Freda bral obrovský pohár vína.
„Šest let, co jsme se poprvé potkali Harry, pamatuješ si to?“

„Matně,“ šklebil se na něho. „Nerozbil jsi přední dveře, neudělal Dudleymu prasečí ocásek a neřekl mi, že jsem kouzelník?“
„Nepamatuju si detaily,“ usmál se radostně Hagrid. „Všechno v pořádku? Rone, Hermiono?“
„Máme se dobře,“ řekla Hermiona. „A ty?“
„Nemám se špatně. Pořád nemám čas, právě se nám narodili malí jednorožci, Až se vrátíte, tak Vám je ukážu.“ Harry nevnímal Ronovi a Hermioniny pohledy, když Hagrid začal hledat něco v kapse.

„Tady Harry, ehm, nevěděl jsem, co ti přinýst, co bych ti mohl dát, ale potom jsem si vzpomněl na tohle.“
Vytáhl malý, trochu chlupatý obyčejný váček s dlouhou šňůrkou, která evidentně sloužila k tomu, aby se váček nosil na krku.
„Je z oslí kůže. Ukryje cokoli uvnitř a nikdo, krom majitele to nemůže vyndat. Jsou vzácné.“
„Děkuju Hagride."
„To nic nebylo.“ řekl Hagrid a mávl svojí rukou velikosti popelnicové poklice.

„Není támhleto Charlie? Vždycky jsem ho měl rád. Hej Charlie!“
Charlie se přiblížil a přejel si jemně svou rukou po vlasech velmi krátkého střihu. Byl menší než Ron, hubenější, s mnohými popáleninami a škrábanci na jeho svalnatých ramenou.
„Ahoj Hagride, jak se vede?"
„Přemýšlel jsem, že jsme si už dlouhé roky nenapsali. Jak se vede Norbertovi?“
„Norbert?“ Charlie se zasmál. „Ten Norský Ostnáč? Teď jí říkáme Norberta.“
„Wow, Norberta je děvče?“
“Oh, jo,“ řekl Charlie.

„Jak to můžeš vědět?“zeptala se Hermiona.
„Jsou o dost vzdorovitější“ řekl Charlie. Podíval se přes rameno a snížil hlas. „Přál bych si, aby si otec pospíšil a přišel. Mamka začíná být podrážděná.“ Všichni se podívali na paní Weasleyovou, která se snažila hovořit s Madame Delacour , ale stále se přitom dívala na bránu.
„Myslím, že bychom měli raději začít bez Artura.“ řekla, a za moment zavolala všechny do zahrady.

„Musel se někde zdržet--- oh!“ Všichni to spatřili najednou: Kus světla, který přiletěl přes dvůr a zastavil se na stole a změnil se na jasně stříbrnou lišku, která stála na zadních nohách a hovořila hlasem pana Weasleyho.
„Ministr kouzel přijde se mnou.“
Patron se rozptýlil do vzduchu, nechajíc Fleuřinu rodinu dívat se v němém úžasu na místo, kde zmizela.

„Neměli bychom tu být.“ řekl okamžitě Lupin.
„ Harry, promiň. Vysvětlím ti to někdy jindy.“
Chytil Tonkovou za zápěstí a táhl ji pryč. Dostali se k plotu, přelezli přes něj a zmizeli. Paní Weasleyová zůstala v ohromení.

„Ministr… ale proč? – Nechápu.“

Ale na vysvětlování nebyl čas. O sekundu později se objevil v bráně pan Weasley, doprovázen Rufusem Brouskem, obecně známým svými šedivými vlasy.
Dva nově příchozí přešli přes dvůr, rovnou k zahradě a osvětlenému stolu, kde všichni tiše seděli a pozorovali jak se k nim přibližují. Když Brousek přišel do světla lucerny, Harry si všiml, že vypadá mnohem starší, než když ho potkal minule - vyzábleji a ponuře.

„Promiňte, že se vnucuji,“ řekl Brousek, když dokulhal a zastavil se před stolem. „Obzvláště, když vidím, že kazím tento večírek.“
Jeho oči se na chvíli zastavily na dortu ve tvaru obří zlatonky.
„Mnoho šťastných návratů.“
„Děkuji,“ řekl.
"Harry.„Žádám tě o soukromý rozhovor,“ Brousek pokračoval,“Také s panem Ronaldem Weasleym a Slečnou Hermionou Grangerovou.“
„S námi?“ zeptal se překvapeně Ron. „Proč s námi?“
„Můžu ti to říct, až budeme někde, kde budeme mít více soukromí,“ řekl Brousek, „ Je tady takové místo?“ zeptal se pana Weasleyho.

„Ano, samozřejmě“ řekl pan Weasley, který vypadal nervózně.„Třeba obývák, proč ho nepoužít?“
„Můžeš nám ukázat cestu?“ řekl Brousek Ronovi.
„Nebude potřeba, abys nás doprovázel, Arthure.“
Harry viděl jak si pan Weasley vyměnil s paní Weasleyovou znepokojený pohled když on, Ron a Hermiona vstali. Jako když šli cestou zpět do tichého domu, Harry věděl, že ostatní dva přemýšlejí o tom stejném jako on:
Brousek se musel nějak dozvědět, že tři z nich už nehodlají přijet Bradavic.Brousek neřekl nic, dokud všichni neprošli přes zašpiněnou kuchyň do obýváku. I přesto, že zahrada byla plná jemného, zlatého, nočního světla, tak tam byla celkem tma. Harry namířil svou hůlku na olejové lampy a když vstoupili, lampy osvětlily sešlý ale útulný pokoj. Brousek si sám sedl do prohnutého křesla, kde vždy sedával pan Weasley, a Harry, Ron a Hermiona se pokusili vtlačit na pohovku. Když se jim to podařilo, Brousek začal hovořit.

„Mám pro vás tři nějaké otázky a myslím, že bude nejlepší, když se Vás budu ptát po jednom. Jestli vy dva," ukázal na Harryho a Hermionu „můžete počkat nahoře, začnu s Ronem.“
„Nejdeme nikam“ řekl Harry, zatím co Hermiona důrazně poznamenala: „Můžete hovořit k nám všem dohromady a nebo ani k jednomu.“
Brousek uštědřil Harrymu chladný, hodnotící pohled. Harryho zaujalo to, že ministr uvažuje, jestli stojí za to začít spolu bojovat tak brzy.
„Dobrá tedy, spolu,“ řekl, krčíce rameny. Odkašlal si.
“ Jsem tady a jsem si jistý že víte, kvůli závěti Albuse Brumbála.“ Harry, Ron a Hermiona se podívali jeden na druhého.
„Překvapení, zjevně! Nebyli jste si vědomi toho, že Vám Brumbál něco odkázal?“ „Pro-pro všechny z nás?“ zeptal se Ron.
„Pro mě s Hermionou taky?“„Ano, vám vš- “Ale Harry ho přerušil.
„Brumbál zemřel více než před měsícem , proč to zabralo tolik času, předat nám věci, které nám odkázal?
„Není to jasné?“ řekla Hermiona ještě dříve, než Brousek stačil odpovědět.
„Chtěli prozkoumat všechno, co nám odkázal. Neměli jste na to právo!!“ řekla a její hlas se lehce otřásl.
„Měl jsem všechna práva“. Řekl Brousek přezíravě.
„Úřední nařízení pro soudní zabavení majetku dává ministerstvu právo zabavit celý obsah závěti…“
„Tento zákon byl vytvořen, aby kouzelníci nemohli zdědit temné artefakty!“ řekla Hermiona „a přepokládá se, že Ministerstvo má silný důkaz, že majetek zesnulého je ilegální, ještě před jeho zabavením. Chcete mi říct, že jste si myslel, že Brumbál se nám snažil zanechat něco prokletého?“

„Plánujete, slečno Grangerová, Vaši budoucnost v kouzelnickém právu?“ zeptal se Brousek.
„Ne, neplánuji,“ odpověděla Hermiona. „Doufám, že pro svět udělám něco dobrého.“
Ron se zasmál.
Brouskovy oči ho sledovaly a odvrátily se až když Harry promluvil.
„Takže proč jste se rozhodli nám nechat naše věci teď? Nedokázali jste si vzpomenout na důvod, proč jste si je nechali?“

„Ne, to bude protože uplynulo 31 dní,“ řekla najednou Hermiona . „Nemůžou si nechat věci déle než 31 dní, pokud se neprokáže, že jsou nebezpečné. Správně?“
„Řekl byste, že jste byl Brumbálovi blízký, Rone?“ zeptal se Brousek ignorující Hermionu.
Ron vypadal překvapeně.

„Já? Ne, ne tak úplně… Byl to vždycky Harry, kdo…“
Ron se podíval na Harryho a Hermionu a viděl Hermionu, jak mu ukazuje, aby dál nepokračoval, ale škoda už byla způsobena; Brousek se díval, jako kdyby slyšel přesně to, co očekával a chtěl slyšet. Zaútočil jako dravý pták po Ronově odpovědi.

„Když jste nebyl Brumbálovi blízký, jak mi vysvětlíte fakt, že si na Vás vzpomněl v jeho závěti? Udělal jen výjimečně několik osobních odkazů. Velká část jeho majetku – jeho osobní knihovna, jeho kouzelné pomůcky a ostatní osobní majetek - byly odkázány do Bradavic. Proč si myslíte, že jste byli vybráni?“

„Já…nevím,“ řekl Ron. „Já… když jsem řekl, že jsem mu nebyl moc blízký…myslel jsem tím to, že myslím, že mě měl rád…“

„Ale Rone, jsi příliš skromný,“ řekla Hermiona.
„ Brumbál byl na tebe strašně laskavý.“
To bylo skutečně daleko od pravdy. Harry věděl, že Ron a Brumbál spolu nikdy nebyli osamotě a promluvili spolu jen minimálně. Tak či onak, nezdálo se, že by Brousek poslouchal. Rukama začal šmátrat ve svém plášti a vytáhl z něj velký pytlík, mnohem větší než ten, který dal Hagrid Harrymu. Z něj vytáhl pergamen, rozroloval jej a začal nahlas číst.
„Poslední vůle a závěť Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála.’ ano, tady to je... ‚Ronaldu Biliovu Weasleymu odkazuji své zhasínadlo, doufám že si na mne vzpomene, až jej bude užívat.’”
Brousek vytáhl ze sáčku objekt, který již Harry viděl: Vypadalo to jako stříbrný zapalovač, ale měl schopnost, jak Harry věděl, zhasínat všechna světla v okolí a zase je rozsvítit jediným cvaknutím. Brousek se předklonil a podal zhasínadlo Ronovi, který si je vzal a s překvapeným výrazem je začal protáčet mezi prsty.

„Je to velice cenná věc,“ řekl Brousek a sledoval Rona. „Dokonce bych řekl vzácná. Zajisté Brumbálův vlastní design. Proč by Vám odkazoval tak vzácný předmět?“
Ron zakroutil hlavou a tvářil se zmateně.

„Brumbál musel učit tisíce studentů,“ pokračoval ministr. „Přesto však jediní, na koho ve své závěti pamatoval, jste vy tři. Proč? Za jakým účelem Vám nechal Brumbál svůj zhasínač, pane Weasley?“

„Asi na zhasínání světel, předpokládám“ zamumlal Ron. „Co jiného bych s ním mohl dělat?“
Brousek očividně neměl co odpovědět, a tak se po chvilce opět zahleděl do Brumbálovy závěti.

„Slečně Hermioně Jean Grangerové, odkazuji kopii knihy Příběhy pěvce Beedla, v naději, že pro ni bude pobavením i inspirací.“

Brousek nyní z vaku vytáhl malou knihu, která vypadala tak staře, jako kopie Tajemství nejtemnějších umění v jejím pokoji.Vazba knihy byla špinavá a místy se odlupovala. Hermiona si ji beze slova vzala, položila si ji na klín a zírala na ni. Harry si všiml, že nadpis knihy byl napsán v runách – Harry se je nikdy nenaučil.

„Proč si myslíte, že vám tu knihu Brumbál odkázal?“ zeptal se Brousek.
„Věděl, že mám ráda knihy,“ prohlásila Hermiona, zatímco si otírala oči do rukávu.
„Ale proč zrovna tuto knihu?“

„Nevím. Nejspíš si myslel, že se mi bude líbit.“
„Mluvila jste někdy s Brumbálem o šifrách nebo způsobech ukrytí tajných zpráv?“
„Ne, nikdy,“ odvětila Hermiona. „A jestli v té knize nenašlo žádnou tajnou zprávu Ministerstvo, pochybuji, že já ano.“

Potlačila vzlyknutí. Byli namačkáni na sobě tak těsně, že měl Ron problém s vytažením své ruky, aby ji dal na Hermionina ramena. Brousek se opět obrátil k závěti.

„Harrymu Jamesi Potterovi,“ četl, a Harrymu se stáhly útroby očekáváním, „odkazuji zlatonku, kterou chytil na svém prvním famfrpálovém zápase v Bradavicích. Budiž mu připomínkou, že houževnatost a schopnosti jsou odměňovány.“

Když Brousek vytáhl zlatý míček velikosti vlašského ořechu, jehož stříbrná křidélka lehce kmitala, Harry si nemohl pomoct - byl zklamán.
„Proč Vám Brumbál odkázal tuto zlatonku?“ zeptal se ministr.

„Netuším,“ odpověděl Harry. „Nejspíš kvůli tomu, co jste právě přečetl… Aby mi připomněla co lze získat, když… vytrváte.“
„Myslíte si tedy že je to pouhá upomínka?“
„Asi ano,“ řekl Harry „Co jiného by to mohlo být?“

„Já tady pokládám otázky“ odvětil Brousek a posunul svou židli o něco blíže k sedačce. Venku už začínalo být šero a bílý stan venku za okny se střašidelně tyčil přes živý plot.
„Všiml jsem si, že narozeninový dort má tvar zlatonky“ řekl Brousek Harrymu. „Proč zrovna zlatonka?“

Hermiona se posměšně zasmála.

„Oh, to nemůže mít co dělat s Harryho oblíbenou hrou, to je jasné,“ řekla. „V polevě je určitě skrytá tajná zpráva od Brumbála!“

„Nemyslím si že by v polevě byla tajná zpráva,“ odvětil Brousek, „ale zlatonka by byla velice dobré místo na ukrytí nějakého malého předmětu. Vy víte proč, že?“
Harry pokrčil rameny, Hermiona však odpověděla. Harry věděl že dávání správných odpovědí na otázky bylo hluboce zakořeněno v její povaze, nemohla prostě potlačit nutkání.

„Protože zlatonky mají paměti na lidi“ řekla.
„Cože?“ odvětili Ron i Harry zároveň. Oba považovali Hermioniny znalosti o famfrpálu za zanedbatelné.
„Správně,“ odpověděl Brousek.
„Nikdo se nesmí zlatonky dotknout, dokonce ani její výrobce, který musí používat rukavice. Zlatonka je začarována kouzlem, díky kterému dokáže identifikovat prvního člověka, který se jí dotkl – pro případ sporného chycení. Tato zlatonka,“ zvedl drobný míček do výše očí, „si bude pamatovat Váš dotyk, Pottere.
Zdá se mi, že Brumbál, který měl fenomenální kouzelnické schopnosti, nehledě na další nedostatky, mohl očarovat tuto zlatonku, aby se otevřela pouze před Vámi.“
Harryho srdce se rozbušilo o poznání rychleji. Byl si jist, že má Brousek pravdu. Jak ale mohl odmítnout vzít si zlatonku do rukou před ministrem?
„Nic neříkáte“ řekl Brousek. „Možná již víte, co zlatonka obsahuje, ne?“
„Ne,“ odvětil Harry a stále uvažoval jak zařídit, aby to vypadalo že si zlatonku vzal, přesto že se jí nedotkne. Kdyby tak uměl číst myšlenky a mohl zjistit o čem přemýšlí Hermiona. Úplně cítil jak její mozek pracuje na plné obrátky.
„Vezměte si ji,“ řekl Brousek tiše.
Harry se podíval ministrovi do očí a věděl že nemá na vybranou. Nastavil ruku a Brousek mu do ní zlatonku pomalu položil.
Nic se nestalo. Jak Harryho ruce sevřely zlatonku, její křidélka se přestala třepetat a strnula. Brousek, Ron a Hermiona stále dychtivě sledovali zlatý míček, jako by stále doufali, že se nějak promění.
„To bylo dramatické“ prohlásil Harry chladně. Ron i Hermiona se zasmáli.
„To je vše, že?“ řekla Hermiona a pomalu se zvedala ze sedačky.
„Ne tak úplně,“ řekl Brousek, a vypadal velice podrážděně. „Brumbál Vám zanechal ještě něco, Pottere.“
„A co?“ zeptal se Harry, opět vzrušený očekáváním.
„Meč Godrica Nebelvíra“ řekl. Hermiona i Ron ztuhli. Harry se díval kolem a pátral po rubíny odloženém jílci, avšak Brousek jej nevytáhl z pytle, který tak jako tak vypadal příliš malý, aby se do něj meč vešel.
„Tak kde je?“ zeptal se Harry podezřívavě.
„Bohužel,“ začal Brousek, „ten meč Brumbálovi nepatřil. Meč Godrica Nebelvíra je důležitý historický artefakt, a jako takový patří…“
„Patří Harrymu!“ řekla Hermiona rozzlobeně.
„Vybral si jej, Harry ho našel, přišel k němu z…“
„Podle důvěryhodných historických zdrojů se meč může prezentovat jakémukoli ctihodnému Nebelvírovi“ řekl Brousek. „To z něj nedělá majetek pana Pottera, ať se Brumbál rozhodl jakkoli.“ Otočil se na Harryho. „Proč si myslíte…“
„…že mi Brumbál chtěl odkázat ten meč?“ dořekl Harry a pokoušel se mluvit klidně. „Možná si myslel že se mi bude vyjímat na zdi.“
„Tohle není vtip, Pottere“ zavrčel Brousek.
„Bylo to proto, že věřil, že pouze meč Godrica Nebelvíra dokáže porazit dědice Zmijozelova? Chtěl Vám dát ten meč, protože věřil, tak jako mnozí další, že jen Vy dokážete porazit Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?“
„Zajímavá teorie“ řekl Harry.
„Zkusil někdy někdo zapíchnout meč do Voldemorta? Možná by na to mělo ministerstvo vyhradit pár lidí, místo mrhání časem se skrýváním zhasínačů a utajováním útěků z Azkabanu. Je tohle co děláte? Zavřete se v kanceláři a pokoušíte se otevřít zatonku, ministře? Lidé umírají – byl jsem skoro jedním z nich – Voldemort mě honil přes tři země, zabil Pošuka Moodyho, ale o ničem z toho se z ministerstva neobjeví ani ň, že? A po tom všem ještě od nás očekáváte spolupráci?!“
„Zašel jste příliš daleko“ zakřičel Brousek a rychle vstal. Harry také vyskočil na nohy. Brousek se dobelhal k Harrymu a tvrdě ho šťouhl do hrudníku špičkou své hůlky. To vytvořilo v Harryho tričku otvor jako od cigarety.
„Hej!“ vykřikl Ron, vyskočil na nohy a začal tahat svou hůlku, avšak Harry řekl „Ne, nechceme mu přeci dát důvod nás zatknout.“
„Vzpomněl jste si, že nejste ve škole, co?“ řekl Brousek a ztěžka před Harrym oddychoval. „Vzpomněl jste si, že nejsem Brumbál, abych Vám odpustil vaši drzost a neposlušnost? Můžete si tu svou jizvu nosit jako korunu, jestli chcete, ale sedmnáctiletý kluk mi nebude říkat jak mám dělat svou práci! Je čas abyste se naučil úctě.“
„Je čas, abyste si ji zasloužil,“ odvětil Harry.
Podlaha se zatřásla, zazněly rychlé kroky a dovnitř vběhli pan a paní Weasleyovi.
„Mys-mysleli jsme že-že jsme slyšeli…“ začal pan Weasley a díval se polekaně na tváří v tvář stojícího ministra a Harryho.
„…zvýšené hlasy.“ dokončila pani Weasleyová.
Brousek o několik kroků ustoupil a sledoval díru, kterou udělal v Harryho tričku. Zdálo se že lituje své ztráty sebeovládání.
„To-to nic nebylo,“ zabručel. „Mrzí mne vaše stanovisko,“ řekl, a opět se díval Harrymu do tváře. „Zdá se, že si myslíte, že si ministerstvo nepřeje to, co jste si přáli vy - co si přál Brumbál. Měli bychom spolupracovat.“
„Nemám rád vaše metody, ministře,“ odpověděl Harry, „Pamatujete?“
Zvedl ruku a ukázal mu jizvu, která stále bíle svítila na jeho kůži. Nesmím říkat lži. Brouskův výraz ztvrdl. Otočil se, a beze slova odešel z místnosti. Paní Weasleyová spěchala za ním a slyšeli, že jej dostihla u zadních dveří. Asi za minutu na ostatní zavolala „Je pryč!“
„Co chtěl?“ zeptal se pan Weasley a díval se střídavě na Harry, Rona i Hermionu, zatímco se paní Weasleyová vracela.
„Předat, co nám Brumbál odkázal,“ řekl Harry.
„Právě zveřejnili jeho poslední vůli.“
Venku v zahradě, kolem jídelních stolů, putovaly všechny tři odkázané předměty. Všichni zkoušeli zhasínadlo, prohlíželi Hermioninu knihu a lamentovali že Brousek odmítl vydat Harryho meč, avšak nikdo neměl žádné vysvětlení, proč odkázal Brumbála Harrymu zlatonku. Když pan Weasley potřetí zkoušel zhasínadlo, paní Weasleyová řekla:
„Harry, drahoušku. Všichni jsou nesmírně hladoví a nechtěli jsme začínat bez tebe… Můžeme se do toho pustit teď?“
Všichni jedli trochu ve spěchu, a poté co zazpívali Happy Birthday a dojedli dort, oslava skončila.
Hagrid, který byl pozván na svatbu následující den, ale který byl příliš neskladný než aby spal v přecpaném Doupěti, si nechal postavit stan na přilehlém poli.
„Sejdeme se v patře“ zašeptal Harry Hermioně, zatímco pomáhali paní Weasleyové uvést zahradu do normálního stavu. „Až všichni zalezou do postele.“
Nahoře v podkrovní místnosti zkoumal Ron své zhasínadlo, a Harry naplnil Hagridův váček obsahem peněženky. Nikoliv zlatem, ale takovými věcmi, které pro něj měly největší cenu, od zjevně bezcenných až po ty, které cenu měly: Pobertův plánek, kousek Siriova kouzelného zrcadla a brož s nápisem R.A.B..
Utáhl provázek pevně a pověsil si ho kolem krku. Pak se posadil, držíc starou zlatonku a pozoroval, jak její křidélka ochable víří. Konečně Hermiona zaklepala na dveře a po špičkách vešla.
„Muffliato,“ zašeptala a mávla svou rukou ke schodům.
Myslel jsem, žes nikdy nesouhlasila s používáním tohoto kouzla?“ řekl Ron.
„Časy se mění,“ řekla Hermiona. „Teď nám ukaž to zhasínadlo.“Ron jí hned vyhověl. Podržel ho před sebou a stiskl. Jediná lampa, kterou měli rozsvícenou, ihned zhasla.
„To je věc,“ zašeptala Hermiona do tmy, „mohli bychom toho dosáhnout s Peruánským instantním temným práškem.“
Stačilo jediné stisknutí a koule světla z lampy znovu vklouzla pod strop a znovu je všechny ozářila.„No, to je úžasné,“ řekl Ron, trochu poraženecky. „A z toho co říkali, to vymyslel Brumbál sám!“
„Já vím, ale jistě by tě nejmenoval zvlášť ve své závěti proto, aby se nám lépe zhasínala světla.“
„Myslíš, že věděl, že ministerstvo nám zkonfiskuje všechny věci a bude je zkoumat, než nám je dá?“ zeptal se Harry.
„Naprosto,“ řekla Hermiona. „Nemohl nám v závěti říct, proč nám tu nechal tyhle věci, ale to ještě nevysvětluje...“
„...proč nám to nemohl vysvětlit dokud byl ještě naživu?“ ptal se Ron.
„Jo, přesně,“ řekla Hermiona, listujíc Příběhy pěvce Beedla. „Jestliže tyto věci jsou dostatečně důležité, aby je nechal uniknout přímo pod nosem ministerstva, nemyslíte, že nám měl dát vědět proč? Pokud si tedy nemyslel, že nám to bude jasné?“
„Tak to myslel špatně, ne?“ řekl Ron. „Vždycky jsem říkal, že byl na hlavu. Skvělý a to všechno, ale cvaknutý. Nechal Harrymu starou zlatonku – co s tím má k čertu dělat?“
„Nemám ponětí,“ řekla Hermiona. „Když tě Brousek přinutil, aby sis to vzal, Harry, byla jsem si naprosto jistá, že se něco stane!“
„Jo, jasně,“ řekl Harry a jeho pulse se zrychlil, jak držel zlatonku v prstech. „Nechtělo se mi to moc zkoušet právě před Brouskem.“„Co tím myslíš?“ zeptala se Hermiona.
„Zlatonka, kterou jsem chytil vůbec poprvé při famfrpálovém zápase?“ řekl Harry. „Nepamatuješ se?“Hermiona vypadala naprosto omráčeně.
Ron ovšem se ovšem zakuckal, ukazujíc jako šílenec z Harryho na zlatonku a zase zpátky, dokud nechytil dech.
„To je ta, cos skoro spolknul!“
„Přesně tak,“ řekl Harry, a jeho srdce začalo rychle bít, když sevřel v ústech zlatonku.
Neotevřela se. Frustrace a hořké zklamání ho zaplavilo. Položil zlatou kuličku, ale Hermiona začala křičet.
„Písmo! Je tam něco napsáno, rychle, koukni se!“
Málem zlatonku upustil překvapením a vzrušením. Hermiona měla úplnou pravdu. Vryt do hladkého zlatého povrchu, tam, kde předtím nebylo nic, bylo pět slov napsaných tenkým, nakloněným rukopisem, ve kterém Harry poznal Brumbálovo písmo:

Otevřu se při zavření.
Stěží to stihl přečíst, než slova zmizela.
„Otevřu se při zavření… Co to má znamenat?“
„Otevřu se při zavření... při zavření... Otevřu se při zavření...“Ale bez ohledu na to kolikrát zopakoval ta slova, s mnoha různými přízvuky, nebyli schopni v nich najít jakýkoliv další význam.
„A ten meč,“ řekl Ron nakonec, když nakonec vzdali všechny své pokusy o uhádnutí významu nápisu na zlatonce.
"Proč chtěl, aby měl Harry meč?“
„A proč mi to nemohl prostě říct?“ řekl Harry tiše. „Byl jsem tam, a meč byl na zdi jeho kanceláře po celou dobu, co jsme spolu minulý rok mluvili . Jestliže chtěl, abych ho měl, proč mi ho tedy prostě nedal?"
Cítil se jakoby seděl u zkoušky s otázkou, kterou by měl být schopen odpovědět, s mozkem pomalým a nereagujícím. Je něco, co z dlouhých rozhovorů s Brumbálem zapomněl? Měl by vědět, co to všechno znamená? Očekával Brumbál, že to pochopí?
„A stejně tak s tou knížkou“ řekla Hermiona. „Příběhy barda Beedla... nikdy jsem o ní neslyšela.“
„Tys nikdy neslyšela o Příhodách Barda Beedla?“ řekl Ron nevěřícně.
„Děláš si srandu, že jo?
„Ne to nedělám.“ řekla Hermiona překvapeně. „Ty to znáš, jo?“
„Jasně, samozřejmě, že to znám!“
Harry pobaveně vzhlédl. Skutečnost, že Ron četl knížku, kterou Hermiona ne, byla zcela nečekaná. Ron vypadal celý zmatený jejich překvapením.
„No tak! Všechny ty staré dětské příběhy jsou pravděpodobně od Beedla, ne? „Fontána čistého štěstí“ … „Čaroděj a vzteklý džbán“ … „Bázlivka a její broukající kořen“ …“
„Promiň,“ zachichotal ase Hermiona. „Co bylo to poslední?“
„Zapomeňte na to,“ řekl nevěřícně
„Rone, víš moc dobře, že já a Harry jsme byli vychováni u mudlů!“ začala Hermiona.
„Nečetli jsme příběhy jako tyhle, když jsme byli malí, četli jsme „Sněhurku a sedm trpaslíků“ nebo „Popelku…“„Cože, to je nemoc?“ zeptal se Ron.
„Čili tohle jsou pohádky?“ zeptal se Hermiona.„Jo,“ řekl Ron nejistě, „Myslím tím jenom, že tyhle všechny pohádky jsou od Beedla. Nevím jak vypadají v originále. Ale proč chtěl Brumbál, abychom si je přečetli?“
Dole něco zaskřípalo.
„To byl asi Charlie, mamka spí, odplížil se si nechat znovu dorůst vlasy,“ řekl Ron nervózně.
„Tak jako tak bychom měli jít do postele,“ zašeptala Hermiona. „Nechci zítra zaspat.“

„Ne, to ne,“ souhlasil Ron. „Brutální trojitá vražda ženichovou matkou… Já zhasnu,“ zmáčkl zhasínadlo jakmile Hermiona opustila pokoj.