Ahoj

kapitola – Úplatek
Jestli mohl Krátura utéci z jezera plného neživých, byl Harry přesvědčený, že mu polapení Mundunguse zabere nanejvýš pár hodin a v očekávání se celé ráno plížil domem. Krátura se ovšem nevrátil ani ráno, ani odpoledne. Za soumraku se Harry cítil odrazený a plný obav a to, že se z večeře z větší části stával plesnivý chleba, ačkoliv se ho několikrát snažila Hermiona neúspěšně proměnit, mu nijak nepomáhalo. Krátura se nevracel ani následujícího dne, ani dne poté.

Dva muži v pláštích se objevili venku na náměstíčku vedle domu číslo dvanáct.

„Smrtijedi, pro jistotu“, řekl Ron, když je s Harrym a Hermionou pozorovali z oken salonu.
„Myslíš, že vědí, že jsme?“
„Nemyslím“, řekla Hermiona, ačkoliv vypadala vystrašeně.,

„Proč ale neposlali za náma Snapea ?“ „Myslíš, že zde byl a jeho jazyk byl svázán Pošukovou kletbou?“ zeptal se Ron.
„Ano“, potvrdila Hermiona, „jinak by jim řekl, jak se dostat dovnitř. Ale možná nás sledují, aby zjistili, co uděláme. Vědí, že Harry vlastní tento dům.“

„Jak mohou--?“ začal Harry.
„Poslední vůle kouzelníků jsou prošetřovány na Ministerstvu, vzpomínáš? Vědí, že ti Sirius toto místo přenechal.“

Přítomnost Smrtijedů venku zvyšovala zlověstnou náladu uvnitř domu. Neslyšeli od nikoho jediné slovo od té doby, co jim Pan Weasly poslal patrona, a z napětí si začali povídat. Neklidný a podrážděný Ron si vypěstoval nechutný zlozvyk hrát se zhasínadlem v kapse. To popouzelo obzvláště Hermionu, která, zatímco byl Krátura pryč, studovala "Povídky pěvce Beedla" a neoceňovala ty chvíle, kdy světla blikala.

„Přestaneš s tím!“ vykřikla třetího večera Kráturovy nepřítomnosti, když opět veškeré světlo vymizelo z pokoje.
„Promiň, promiň!“ omluvil se Ron, mačkající zhasínadlo a obnovujíc světla.
„Nevím, že to dělám.“

„Dobře, nemůžeš si najít něco užitečnějšího, jak se zabavit?
„Co třeba čtení dětských příběhů?“
„Brumbál mi odkázal tu knihu, Rone, -“ „- a mně odkázal zhasínadlo, možná ho mám používat.“

Harry, neschopný vydržet to hašteření, bez upozornění vyklouzl z pokoje směrem dolů ze schodů do kuchyně, kterou navštěvoval, protože si byl jistý, že se právě tam nepravděpodobněji Krátura objeví. Na půli běhu ze schodů do haly uslyšel zaklepání na vstupní dveře, cvakání kovu a skřípání řetězu.
Každý nerv v jeho těle se napjal. Vytáhl hůlku, přesunul se více do stínu, za vycpané hlavy skřítků a čekal.
Dveře se otevřely. Zahlédl světla z náměstíčka a postava v plášti vstoupila do haly a zavřela za sebou dveře. Vetřelec udělal krok zpátky a Pošukův hlas se zeptal, „Severus Snape?“

Poté se objevila prachová postava z konce haly a vyletěla k němu, zvedajíce svoji mrtvou ruku.

„Nebyl jsem to já, kdo tě zabil, Albusi,“ řekl tichý hlas. Kletba se zhroutila: Prachová postava zase vybouchla a bylo nemožné spatřit nově příchozího z hustého šedého mraku. Harry namířil hůlku doprostřed mraku.

„Ani hnout!“

Zapomněl však na portrét paní Blackové. Po tomto výkřiku se záclony, kryjící ji, roztáhly a začala ječet:
„Mudlovští šmejdi a špína zneucťuje můj dům -“

Ron a Hermiona přiběhli za rámusu dolů po schodech za Harrym, hůlky namířené stejně jako on na neznámého muže, který nyní stál se zvednutýma rukama v hale pod nimi.

„Nemiřte na mě těmi hůlkami, jsem to já, Remus!“
„Oh, díky bohu“, oddychla si slabě Hermiona a namířila hůlku na paní Blackovou; s ránou se opět záclony zatáhly a udělalo se ticho. Ron také přestal mířit hůlkou, ale Harry ne.

„Ukaž se!“ zavolal zpátky.

Lupin se přesunul dopředu, do světla, ruce stále v pozici poraženého.
„Já jsem Remus John Lupin, vlkodlak, někdy známý jako Náměsíčník, jeden ze čtyř tvůrců Pobertova plánku, oženěný za Nymfadoru, obvykle známou jako Tonksová, a naučil jsem tě, jak vytvořit patrona, který nabírá podobu jelena.“

„Oh, vše v pořádku“, řekl Harry a dal hůlku dolů, „Ale musel jsem to prověřit.“

„Když budu mluvit jako váš bývalý učitel obrany proti černé magii, musím souhlasit s tím, že jsi musel. Rone, Hermiono, vy jste neměli tak rychle uvolnit obranu.“

Rozeběhli se k němu dolů ze schodů. Zabalený v tlustém cestovním kabátu vypadal vyčerpaně, ale potěšeně, že je vidí.
„Žádné náznaky Severuse?“ zeptal se.

„Ne“, odpověděl Harry. „Jak to jde, všichni jsou v pořádku?“
„Ano“, řekl Lupin, „ale všichni jsme sledováni. Je tu několik Smrtijedů na náměstí tam venku-“
„My víme -“

„Musel jsem se přemístit velmi přesně na krok od dveří, abych si byl jistý, že mě neuvidí. Nemohou vědět, že tu jste, neboť jsem si jistý, že by tam měli více lidí; čekají všude, kde by s tebou mohlo být nějaké spojení. Pojďme dolů, je toho tolik, co vám chci říct, a chci abyste věděli, co se stalo, když jste opustili Doupě .“

Sestoupili do kuchyně, kde Hermiona ukázala na ohniště. Okamžitě vytryskl oheň: dávalo to pocit přítulnosti tvrdým kamenům a lesk dlouhého dřevěného stolu. Lupin vytáhl několik máslových ležáků zpoza pláště a všichni si sedli.

„Mohl jsem tu být už před třemi dny, ale musel sem setřást Smrtijedy, kteří mě pronásledovali.“ začal Lupin.

„Šli jste sem přímo po svatbě?“
„Ne“, odpověděl Harry. „Hned poté jsme narazili na skupinku Smrtijedů v kavárně na Tottenham Court Road.“

Lupin vyprskl většinu svého ležáku před sebe.
„Cože?“

Vysvětlili mu, co se seběhlo; když skončili, vypadal Lupin zděšeně.
„Ale, jak vás mohli najít tak rychle? Je nemožné sledovat někoho, kdo se přemístí, pokud bys ho nechytil, když mizí.“

„Ale taky to moc nevypadá, že by byli v tu chvíli na procházce po Tottenham Court Road?“ podotkl Harry.

„Mysleli jsme“, řekla Hermiona nejistě, „co když je Harry stále sledován.“
„Nemožné“, řekl Lupin.

Ron se zatvářil samolibě a Harry si zhluboka oddechl.

„Když už nic jiného, byli by si jistí, že tady Harry je, pokud by byl sledován. Ale nenapadá mě, jak vás mohli tak rychle vystopovat na Tottenham Court Road, zneklidňuje mě to. Opravdu hodně.“

Vypadal neklidně, tak, jak se Harry obával, ta otázka měla počkat.

„Řekni nám, co se stalo, když jsme utekli, nic jsme neslyšeli od té doby, co nám Ronův taťka řekl, že rodina je v bezpečí.“
„Kingsley nás zachránil“ řekl Lupin. „Díky jeho varování se většina hostů stihla přemístit, něž přišli.“

„Byli to Smrtijedi, nebo lidé z ministerstva?“ prohodila Hermiona.
„Směs, ale přes všechno jsou nyní totéž“, řekl Lupin.
„Byl jich zhruba tucet, ale nevěděli, že jsi tam byl, Harry. Artur slyšel zvěst, že se snažili z Brouska vymučit místo tvého pobytu, než ho zabili. Jestli je to pravda, tak tě neprozradil.“

Harry se podíval na Rona a Hermionu; jejich výrazy odrážely smíšený šok a vděčnost, který cítil. Nikdy neměl Brouska moc rád, ale jestli to, co Lupin řekl, byla pravda, tak jeho poslední čin byl pokus Harryho ochránit.

„Smrtijedi prohledali Doupě od vrchu dolů“, pokračoval Lupin. „Našli ghůla, ale nedostali se příliš blízko – a poté ty, co zůstali, vyslýchali několik hodin. Snažili se najít nějakou informaci o tobě, Harry, ale samozřejmě, nikdo, kdo nebyl z Řádu, nevěděl, že jsi tam byl. Ve chvíli, kdy Smrtijedi překazili svatbu, další Smrtijedi přepadli domy všech lidí spojených s Řádem.“

„Žádní mrtví“, dodal rychle, aby předešel otázce, „ale byli hrubí. Spálili dům Dedala Kopála, ale jak víš, nebyl tam. A použili kletbu Cruciatus na rodinu Tonksů. Opět – snažili se zjistit, kam jsi šel, poté, co jsi je navštívil.“
„Jsou v pořádku – očividně vyklepaní, ale jinak v přádku.“

„Smrtijedi se dostali přes všechna ta ochranná kouzla?“ zeptal se Harry, vzpomínaje na to, jak byla efektivní v tu noc, kdy naboural do Tonksovic zahrady.

„Co by sis měl uvědomit, Harry, je to, že Smrtijedi mají plnou moc nad Ministerstvem ve svých rukou“, řekl Lupin. “Mají moc používat krutá kouzla beze strachu, že by byli identifikování nebo zatčeni. Rozhodli se proniknout každým ochranným kouzlem, která jsme proti nim seslali.“

„A to se obtěžují mučit lidi, aby zjistili, kde se nachází Harry?“ zeptala se Hermiona ostrým hlasem.

„No“, řekl Lupin. Váhal, pak vytáhl složený výtisk Denního Věštce. „Tady“, řekl a posunul jej přes stůl k Harrymu, „dozvíš se to dřív, nebo později, každopádně. Je to jejich výmluva, proč po tobě jít.“

Harry rozložil noviny. Veliká fotografie jeho tváře vyplňovala titulní stránku. Přečetl si nadpis:

HLEDÁ SE KVŮLI VÝPOVĚDI O SMRTI BRUMBÁLA

Ron a Hermiona vydali rozhořčené zahučení, ale Harry nic neříkal. Odstrčil noviny pryč, nechtěl je dále číst: Věděl, co budou říkat. Nikdo, jen ti, kteří byli nahoře na věži, když Brumbál zemřel, věděli, kdo ho doopravdy zabil. A jak již Rita Holoubková řekla kouzelnickému světu, Harry byl viděn, jak z toho místa utíká chvíli po té, co Brumbál padl.

„Je mi to líto, Harry“, řekl Lupin.
„Takže Smrtijedi převzali také Denního Věštce?“ zeptala se Hermiona vztekle.
Lupin přikývl.

„Oficiální verze Brouskovy vraždy je, že rezignoval; byl nahrazen Piusem Thicknessem, který je pod kletbou Imperius.

„Proč Voldemort neprohlásil sebe sama Ministrem kouzel?“ zeptal se Ron.

Lupin se rozesmál.

„On to nepotřebuje, Rone. Fakticky je Ministrem on, ale proč by měl sedět za stolem Ministerstva? Jeho loutka, Thicknesse, se stará o každodenní záležitosti, nechávaje Voldemorta rozšiřovat svoji moc nad Ministerstvem. Přirozeně, mnoho lidem došlo, co se děje: V posledních dnech se staly velmi dramatické změny v politice Ministerstva a mnoho lidí říká, že za tím musí být Voldemort. A to je právě to. Neodvažují se svěřit se jeden druhému, neví komu mohou věřit; bojí se mluvit ze strachu, že jejich podezření jsou pravdivá a aby se jejich rodiny nestaly cílem. Ano, Voldemort hraje velmi chytrou hru. Prohlášení se za Ministra by mohlo vyprovokovat otevřenou rebelii: zbývající maska vytvořila zmatek, nejistotu a strach.“

„A ta náhlá změna v politice Ministerstva“, řekl Harry, „zahrnuje varovat kouzelnický svět přede mnou namísto proti Voldemortovi?“

„Je to určitě součástí“, řekl Lupin, „a je to mistrovský kousek. Teď, když je Brumbál mrtvý, ty – chlapec jenž zůstal naživu – Byly totiž jisté symboly sjednotit odpor proti Voldemortovi. Ale prohlášením, že máš něco společného s Brumbálovou smrtí, Voldemort nejen vytvořil odměnu na tvoji hlavu, ale zasel pochybnosti a strach mezi mnoho z těch, co tě bránili.“
„Mezitím, Ministerstvo začalo podnikat kroky proti lidem narozených v mudlovské rodině.“
Lupin ukázal na Denního Věštce.

„Podívejte na stranu dvě.“

Hermiona otočila stránku se stejným výrazem nechutě, jako když se dotýkala „Tajemství černé magie“ .
„Registrace lidí narozených v mudlovské rodině“, četla hlasitě:

„Ministerstvo kouzel se ujímá průzkumu takzvaného narození v mudlovské rodině k lepšímu zjištění, jak se získávají magické schopnosti. Nejnovější z výzkumů, provedených Oddělením Záhad, zjišťuje, že magické schopnosti se předávají jen od osoby k osobě, když se kouzelníci rozmnožují. Jestliže není prokázáno, že existují nějací kouzelničtí předci, pak takzvaní „lidé narozeni mudlům“ získali magické schopnosti krádeží, nebo silou.

Ministerstvo je rozhodnuto vyhladit tyto uchvátitele magických schopností. A v této záležitosti zve všechny takzvané „mudlovské šmejdy“, aby se osobně dostavili k rozhovoru na nově stanovené Komisi pro Registraci Lidí Narozených u Mudlů!

„Lidé nedovolí, aby se to stalo“, prohlásil Ron.
„To už se děje, Rone,“ odpověděl Lupin. „Mudlovští šmejdi“ jsou právě navštěvováni, jak mluvíme.“

„Ale jak mohou ukrást magické schopnosti?“ zeptal se Ron.
„Vždyť je to duševní, kdyby se dala magie ukrást, nebyli by tu žádní motáci, ne?“

„Já vím“, řekl Lupin. „Nicméně, pokud nebudeš schopen prokázat, že máš alespoň jednoho kouzelníka v příbuzenstvu, budeš považován za toho, kdo používá magii nelegálně a budeš muset vytrpět trest.“

Ron pohlédl na Hermionu, a pak řekl: „Co když čistokrevní odpřísáhnou, že „mudlovský šmejd“ je součástí jejich rodiny? Řeknu všem, že Hermiona je moje sestřenice -“

Hermiona chytla Ronovu ruku a zmáčkla ji.
„Děkuji Rone, a já tě nenechám -“
„Nebudeš mít jinou možnost“, řekl Ron ohnivě a také ji sevřel ruku.
„Naučím tě náš rodokmen, takže budeš moct odpovědět na otázky.“

Hermiona se nejistě zasmála.
„Rone, dokud jsme na útěku s Harrym Potterem, nejhledanější osobou ve státě, nemyslím si, že na tom záleží. Kdybych šla zpátky do školy, bylo by to jiné.“
„Co chce Voldemort udělat s Bradavicemi?“, zeptala se Lupina.

„Nyní je povinné navštěvovat školu pro každého mladého kouzelníka a čarodějku“, odpověděl.

„To bylo oznámeno včera. Je to změna, protože to dříve nebylo povinné. Samozřejmě, téměř každý kouzelník a čarodějka v Británii vystudovali v Bradavicích, ale jejich rodiče měli právo je učit doma, nebo je poslat do zahraničí, když chtěli. Takto bude mít Voldemort všechnu kouzelnickou populaci pod svým dohledem od malička. A je to další cesta k vyplenění „mudlovských šmejdů“, protože studentům musí být dán pokrevní rod - což znamená, že budou muset ministerstvu prokázat, že mají v rodokmenu kouzelníka – než jim bude dovoleno navštěvovat školu.“

Harry se cítil zhnuseně a rozzuřeně: V tuto chvíli se vzrušené, jedenáctileté děti potí s hromadami nově koupených učebnic, netušících, že nikdy neuvidí Bradavice, a možná že už neuvidí ani své rodiny.

„To je …. to je ….“ zamumlal, zápasící se slovy, která by vyjádřila jeho myšlenky, ale Lupin tiše řekl:
„Já vím.“

Lupin zaváhal.
„Pochopím, když to nebudeš moci potvrdit, Harry, ale Řád má dojem, že ti Brumbál dal úkol.“
„Dal,“ odpověděl Harry, „a Ronovi s Hermionou také – jdou se mnou“
„Můžeš se mi svěřit, co to je za úkol?“

Harry se podíval do předčasně zvrásněné tváře, lemované hustými, ale šednoucími vlasy a přál si, aby mohl odpovědět jinak.

„Nemohu, Remusi, je mi líto. Jestliže ti to Brumbál neřekl, nemyslím si, že mohu.“

„Myslel jsem si, že to řekneš“, řekl zklamaně vypadající Lupin. „Ale i tak bych pro tebe mohl být užitečný. Víš, čím jsem, a co umím. Mohl bych jít s tebou a chránit tě. Nebudeš mi muset přesně říci co děláš.“

Harry znejistěl. Byla to velmi lákavá nabídka, přemýšlel, ale nemohl si představit, jak utajit úkol před Lupinem, když s nimi bude po celou dobu. Hermiona vypadala v rozpacích.

„A co s Tonksovou?“ zeptala se.
„A co s ní?“ nechápal Lupin.
„No“, svraštila Hermiona čelo, „Jste přeci manželé! Jak se asi bude cítit, když od ní s námi odejdeš?“
„Tonksová bude naprosto v bezpečí“, řekl Lupin, „Bude v domě svých rodičů.“

V Lupinově hlasu bylo něco podivného, téměř chladného. Také bylo něco zvláštního na myšlence Tonksové, zůstávající ukryté v domě jejích rodičů; byla, přeci, členem Řádu a, jak Harry věděl, chtěla být ve středu děje.

„Remusi“, řekla Hermiona nejistě, „je všechno v pořádku …. víš …. mezi tebou a -“
„Vše je v pořádku, děkuji“, řekl Lupin kousavě.

Hermiona zrůžověla. Nepříjemnou a trapnou chvilku přerušil až Lupin, nadechl se, jako by se nutil připustit něco nepříjemného,

„Tonksová bude mít dítě.“
„Úžasné!“ vyjekla Hermiona. „Výborně!“ přidal sel nadšeně Ron. „Gratuluji“, řekl Harry.

Lupin se nuceně usmál, úsměv byl spíše grimasou, poté řekl:
„Takže … přijímáte moji nabídku? Stane se z trojice čtveřice? Nemohu uvěřit, že by to Brumbál odsuzoval, udělal mě vaším učitelem obrany proti černé magii. A musím vám říct, že budeme čelit kouzlům, se kterými jsme se nikdy nesetkali a která jsme si nikdy ani nepředstavovali.“

Ron s Hermionou se podívali na Harryho.
„Jen – jen aby bylo jasno“, řekl, „chceš nechat Tonksovou v domě jejích rodičů a jít pryč s námi?“

„Bude tam naprosto v bezpečí, budou se o ni starat“, řekl Lupin.
Mluvil na hranicích lhostejnosti:
„Harry, jsem si jistý, že James by chtěl, abych byl s tebou.“

„No“, řekl Harry pomalu, „Ale já ne. Jsem si celkem jistý, že můj otec by chtěl vědět, proč nejsi se svým vlastním dítětem.“

Lupinova tvář se odbarvila. Teplota v kuchyni klesla o deset stupňů. Ron zíral po místnosti, jak se snažil zapamatovat si, jak Hermioniny tikaly tam a zpátky, mezi Harrym a Lupinem.

„Ty tomu nerozumíš“, řekl nakonec Lupin.
„Pak tedy vysvětluj“, pokračoval Harry.
Lupin polkl.

„Já – já udělal smrtelnou chybu, nemůžu... Udělal jsem to proti svému nejlepšímu úsudku a lituji toho více, než kdy dřív.“
„Vidím“, řekl Harry, „Takže chceš ji a dítě opustit a utéci s námi?“

Lupin vyskočil na nohy, jeho židle se převrátila na zem a zíral na ně tak divoce, že Harry, poprvé v životě, viděl stín vlka na jeho lidské tváři.

„Nerozumíš tomu, co jsem udělal mé ženě a mému nenarozenému dítěti? Nikdy jsem si ji neměl vzít, udělat z ní vyvrhele!“ Lupin odkopl židli, kterou před tím převrátil.

„Viděl jsi mě jen v Řádu, nebo pod ochranou Brumbála v Bradavicích.! Nevíš, jaké to je, když se na tebe celý čarodějnický svět dívá jako na příšeru. Když znají mé utrpení, jen stěží se mnou mluví! Nevidíš, co jsem udělal? Dokonce i její vlastní rodina je znechucena její svatbou. Kteří rodiče chtějí, aby si jejich jediná dcera vzala vlkodlaka? A dítě – dítě,“
Lupin popadl hrst svých vlasů; vypadal krajně nepříčetně.

„Můj druh obvykle nemívá potomky! Bude jako já, jsem o tom přesvědčený – jak si budu moci odpustit, když jsem vědomě riskoval přenos mé formy na nevinné dítě? A kdyby, nějakým zázrakem, nebylo jako já, tak by mělo otce, za kterého by se vždy muselo stydět.“

„Remusi!“ zašeptala Hermiona, se slzami v očích. „Neříkej to – proč by se nějaké dítě za tebe mělo stydět?“

„Nevím, Hermiono“, řekl Harry. „Já bych se za něj pěkně styděl,“
Harry nevěděl, kde se v něm ten vztek bere, ale protékal jím až do chodidel. Lupin vypadal, jako by ho Harry udeřil.

„Když nový režim myslí, že „mudlovští šmejdi“ jsou špatní“, řekl Harry, „co by udělali polovičnímu vlkodlakovi, jehož otec je v Řádu? Můj otec zemřel, když se snažil ochránit moji matku a mě, a ty máš dojem, že by ti řekl, abys opustil své dítě a šel na výpravu s námi?“

„Jak – jak se opovažuješ?“ řekl Lupin. „To není o touze po - po nebezpečí, nebo slávě – jak se opovažuješ navrhnout něco tak -“
„Myslím, že se cítíš trošku jako odvážlivec,“ řekl Harry, „Chceš jít v Siriusových stopách -“

„Harry, ne!“ škemrala Hermiona, ale nadále zabodával pohled do Lupinovy rozzuřené tváře.

„- nikdy bych tomu neuvěřil“, řekl Harry. „Muž, který mě učil jak bojovat proti mozkomorům – zbabělec.“

Lupin vytasil svoji hůlku tak rychle, že Harry stěží dosáhl pro svoji; ozvala se hlasitá rána, a ucítil, jak letí pozadu a když narazil do kuchyňské zdi a sklouzl na zem, zahlédl jen konec Lupinova pláště ve dveřích.

„Remusi, Remusi, vrať se!“, křičela Hermiona, ale Remus nezareagoval.
O chvíli později slyšeli bouchnutí vstupních dveří.

„Harry!“, bědovala Hermiona. „Jak jsi mohl?“
„Bylo to snadné“, řekl Harry.

Vstal, cítil bouli na hlavě, jak narazil do zdi. Byl stále tak plný vzteku, že se třepal.

„nedívej se na tak na mě!“, vyštěkl na Hermionu.
„Nevyjížděj na ni!“, zavrčel Ron.
„Ne – ne – nesmíte se prát!“ řekla Hermiona, a vklouzla mezi ně.

„Neměl jsi Lupinovi říkat takové věci“, řekl Ron Harrymu.
„Mělo mu to dojít“, řekl Harry.

Nesouvislé obrázky se mu honily hlavou, Sirius padající skrz závoj; Brumbál, zlomený u zdi; záblesk zeleného světla a hlas jeho matky, žadonící o slitování …

„Rodiče“, řekl Harry, „by neměli opouštět své děti, dokud – dokud nemusejí.“
„Harry - „, řekla Hermiona, povzbudivě natahující ruku, ale on pokrčil rameny a poodešel, dívaje se na oheň, který Hermiona vyčarovala.

Jednou mluvil s Lupinem u toho krbu, hledaje útěchu o Jamesovu a Lupin ho utěšoval. Zdálo se mu, že před ním ve vzduchu plave Lupinova utrápená tvář. Zaplavila ho nepříjemná vlna výčitek svědomí. Ani Ron, ani Hermiona nemluvili, ale Harry cítil, že se za ním na sebe dívají, a tiše komunikují. Otočil se a uviděl, jak se od sebe rychle odvracejí.

„Vím, že jsem ho neměl nazvat zbabělcem.“

Ron ani Hermiona nemluvili, ale Harry si byl jistý, že se na sebe koukají za jeho zádami a potichu mluví. Otočil se a spatřil, jak se rychle od sebe odklánějí.

„Já vím, neměl jsem ho nazývat zbabělcem.“
„Ne, to jsi neměl,“ řekl ihned Ron
„Ale on jedná jako ona.“
„ Pořád to samé..“ ujala se slova Hermiona.
„Já vím“, přerušil ji Harry.

„ Ale pokud ho to přiměje se vrátit k Tonksový, bude to mít cenu, že ano?“

Nemohl zakrýt prosbu ve svém hlase. Hermiona vypadala soucitně, Ron nejistě. Harry se podíval dolů na své nohy a myslel na svého otce. Vrátil by se James, jak to řekl Lupin nebo by byl naštvaný, jak jeho syn napadl svoje staré přátele? V tiché kuchyni stále přebýval šok z minulé scény a Ronovy a Hermionini nevyslovená výtka. Denní věštec, který Lupin přinesl, stále ležel na stole, Harryho obličej zíral na nadpis na přední straně stránky. Přešel k Věstci, sednul si, otevřel nahodile noviny a předstíral čtení. Nevnímal slova, jeho mysl byla stále přeplněná setkáním s Lupinem. Byl si jistý, že Ron a Hermiona pokračovali v jejich tiché rozmluvě. Otočil hlučně na druhou stranu a přeskočil Brumbálovo jméno. Byl to moment nebo dva předtím než si všiml fotografie, která ukazovala rodinu.

Brumbálova rodina, zprava: Albus, Percival, držící novorozeně: Ariana, Kedra a Aberforth.

Harryho něco upoutalo a sledoval fotografii více pozorně. Brumbálův otec, Percival, byl velice pěkný muž s třpytícíma se očima, které byly jasně vidět i na vybledlé staré fotografii.
Dítě, Ariana, byla o něco málo větší než bochník chleba s nevýrazným pohledem.
Matka, Kedra, měla vlasy černé jako uhel, svázané do vysokého drdolu. Její tvář měla ostře řezané rysy.

Harry si vzpomněl na fotku domorodých Američanů, když studoval její tmavé oči, vysoké lícní kosti a přímý nos. Albus a Aberforth měli na sobě zápasový úbor a úplně stejné, po ramena dlouhé vlasy. Albus vypadal o několik let starší, nicméně oba bratři si byli velice podobní, bylo to předtím, než byl Albusův nos zlomen a předtím, než začal nosit brýle.

Rodina vypadala docela šťastně a normálně, usmívali se klidně z novin.
Dítě v Arianině ruce nejasně mávalo. Harry se podíval nad fotku a přečetl nadpis:

„Exklusivní výběr z novinek Biografie Albuse Brumbála napsala: Rita Holoubková“.

Harry přemýšlel, že už mu nemůže být hůř a začal číst:

„Hrdý a namyšlený, Kedra Brumbálová nemůže zůstávat v Mould-on-the-world po tom, co její manžel Percival byl veřejně zatčen a poslán do Azkabanu.
Proto se rozhodla odejít s rodinou a přemístit se do Godricova dolu, vesnice, kde se později uskutečnil útěk Harry Pottera před Vy- víte – kým.
Jako Mould-on-the-world, byl Godricův důl domovem velkého počtu kouzelníků, ale Kendra nikoho z nich neznala, byla separovaná.
Opakovaně odmítala přátelské nabídky jejích nových sousedů, za nedlouho zapříčinila to, že jejich rodina byla osamělá.

„Zabouchla dveře před nosem, když jsem jí přišel přivítat s doma udělaným cauldronským koláčem,“ říká Bathilda Bagshot.“
„První rok, co tady byli, jsem viděla pouze oba chlapce. Nevěděla jsem, že mají dceru, dokud jsem v půlnočním zimním světle nesbírala plagentines, viděla jsem, že Kendra hlídá Arianu na zahradě.“

Vypadá to, že to, že se Kendra s Arianou přestěhovala, byl vynikající nápad, jak schovat Arianu jednou pro vždy, co pravděpodobně už dlouhá léta plánovala. Čas byl neúprosný. Ariana stěží dosáhla 7 let, když zmizela. A 7 let je věk, kdy se objevují magické schopnosti.
Všichni z živých potvrzují, že Ariana nikdy neměla moc magických schopností. Vypadá to, že se Kendra rozhodla raději schovat dceru, než by jejich jméno utrpělo tím, že porodila Motáka. Oddalováním se pryč od přátel a sousedů, kteří věděli o existenci Ariany, bylo to nejlehčí.

Pouze málo lidí, kteří nadále věděli o Arianině existenci, drželi tajemství, počítají i oba bratry, kteří byli naučeni od matky tuto větu:

„Moje sestra je příliš křehká na to, aby šla do školy.“


Příští týden – Albus Brumbál a Bradavice – ceny a záminky


Harry se cítil špatně.
To co si přečetl, mu nedělalo dobře. Podíval se zpět na fotografii a na šťastnou rodinu.

Byla to pravda? Jak to může zjistit?

Chtěl jít do Godricova dolu, i přes to, že Bathilda nebude schopna s ním mluvit. Chtěl navštívit místo, kde on a Brumbál ztratili navždy lásku. Chtěl zavřít noviny a zeptat se na Ronův a Hermionin názor, když se ozvalo po celé kuchyni křach.

Po prvé za tři dny Harry zapomněl na všechno okolo Krátury. Jeho myšlenky se teď točili okolo Lupina. Pospíchal na zem, kde ležel Krátura, který vřeštěl:

„Krátura se vrátil se zlodějem Mundungusem Fletcherem, pane.“

Mundungus se vydrápal ze země a sevřel hůlku, nicméně Hermiona byla rychlejší:

„ Expelliarmus!“

Mundungusova hůlka vyletěla do vzduchu a Hermiona ji chytila. Mundungus se divoce koukal ze schodů. Ron do něho šťouchnul a Mundungus spadnul na kamennou zem s tlumeným křupnutím.

„Co, co jsem udělal? Na co si to hrajete s tímhle domácím skřítkem! Pusťte mě domů, pusťte mě domů...!“ zakřičel.

„Nejsi v dobré pozici, abys na nás něco zkoušel,“ řekl Harry.

Položil pryč noviny, přešel kuchyni a stoupnul si k Mundungusovi, který přestal nadávat a vypadal vystrašeně. Ron si stoupl, funěl, a pozoroval Harryho, stále však držel hůlku směrem k Mundungusově nosu.
Mundungus smrděl cigaretovým kouřem. Jeho vlasy byly mastné a hábit potrhaný.

„Krátura se omlouvá za zpoždění s tímto zlodějem, Pane,“ zaskřehotal domácí skřítek. „Fletcher ví, jak se vyhnout chycení, zažil již spoustu krádeží. Nicméně, Krátura ho nakonec zahnal do kouta!“

„Udělal jsi dobrou práci, Kráturo,“ řekl Harry skloněnému skřítkovi.
„Dobře, máme na tebe pár otázek,“řekl Harry Mundungusovi, který opět zakřičel.

„Zpanikařil jsem, dobře. Nikdy jsem po vás nechtěl jít, žádný útok, přátelé, nikdy jsem si nepřál vaši smrt. Vy – víte- kdo ke mně letěl, nikdo tam nechtěl být. Řekl jsem to všude, nechtěl jsem to... “

„Pro vaši informaci, nikdo z nás nezmizel,“ řekla Hermiona.

„Dobře, vy se nebojíte smrti, že ne? Ale já jsem nikdy nepředstíral, že nechci umřít.“
„Nás nezajímá, proč jsi utekl od Pošuka Moodyho,“řekl Harry a přibližoval svojí hůlkou k jeho vybouleným očím.

„My už víme, že jste neuvěřitelná špína.“

„Dobře a tedy, proč jsem tady? Nebo je to opět kvůli kotlíkům? Žádný jsem neukradl..tedy ehm..“

„Nejsi tady ani kvůli kotlíkům,“řekl Harry.„

„Zmlkni a poslouchej.“

Byl to skvělý pocit, mít něco nebo někoho, kdo může odhalit trochu pravdy. Harryho hůlka byla tak blízko Mundungusovu nosu, že se Mundungus začal šilhat.

„Tento dům jsi připravil o jednu vzácnost,“ začal Harry, ale Mundungus ho opět přerušil.
„Sirius se nikdy nestaral o žádnou z těchto tretek..“

Ozval se divný zvuk, Krátura běžel k Mundungusovi a praštil ho pánvičkou do hlavy.

„Dejte ho pryč, dejte ho pryč!“křičel Mundungus.
„Kráturo ne!“zakřičel Harry.
„Ještě jednou, Pane Harry, pro štěstí.“

„Potřebujeme,aby byl při vědomí, Kráturo, ale pokud bude třeba ho trochu zmáčknout, budeš mít tu čest,“ řekl Harry.
„Velice Vám děkuji, Pane,“ řekl Krátura a s úklonou si udržoval odstup, ale jeho oči stále hleděli na Mundunguse.

„Připravil jsi tento dům o všechny cennosti, který jsi našel, začal Harry znova. „Vzal jsi svazek hadrů z kuchyňské skříně. Byl tam medailon.“

Harryho rty byly náhle suché. Cítil, že Ron a Hermiona jsou také v napětí.

„Co jsi s tím udělal?“
„Proč?“ zeptal se Mundungus, “Bylo to cenné?“
„Stále to máš!“zakřičela Hermiona.

„Ne, nemá,“ řekl bystře Ron. „ On se teď zajímá, jestli si za to neměl říct více peněz.“
„Více?“ řekl Mundungus. „To nebude tak těžké.“
„Co tím myslíš?“
„Prodával jsem to v Obrtlé ulici , ale chtěla po mně licenci v prodávání magických artefaktů. Zatracená ženská.

„Kdo byla ta žena?“ zeptal se Harry.
„Nevím, ale někdo z ministerstva. Malá žena. Vypadala jako ropucha!“

Harry upustil svou hůlku. Ta zasáhla Mungusův nos a vystřelila rudé jiskry na jeho obočí, které okamžitě začalo hořet.

„Aquamenti“ zakřičela Hermiona a proud vody vytryskl z její hůlky přímo na prskajícího a rozklepaného Mundguse.

Harry vzhlédl a viděl, že Ron a Hermiona jsou šokovaní stejně, jako on. Jizva na jeho pravé ruce jakoby opět začala pálit.


kapitola - Magie je síla
Srpen se vlekl, uprostřed Grimmauldova náměstí bylo místo plné neposečené trávy, která se vlivem sluníčka kroutila a hnědla. Obyvatelé čísla 12 se nenechali nikým ze sousedních domů odhalit, ostatně to ani sám dům s číslem 12.

Mudlové, kteří žili v okolí Grimmauldova náměstí, už dávno přijali legrační chybu v číslování, které způsobilo, že vedle sebe stál dům s číslem 11 a hned vedle něj dům s číslem 13.
Náměstí navíc v poslední době přitahovalo pár návštěvníků, kteří byli ještě neobvyklešjí.

Zatím neuběhl ani jeden den, aby se na Grimmauldově náměstí nejméně jeden nebo dva návštěvníci neobjevili, ovšem přicházeli tam bez nějakého zjevného účelu, jen se opřeli o plot mezi domy 11 a 13 a dívali se na spoj mezi dvěma domy.

Žádný z nich nikdy nepřišel dva dny po sobě a vypadalo to, že nikdo z nich rád nenosí obyčejné oblečení. Většina Londýňanů ale na nich spočinula jen letmým pohledem a zajímala se, proč v tomto vedru nosí pláště.
Pozorovatelé se zdáli být v jejich ostražitosti spokojení. Občas jeden z nich nasadil vzrušený výraz, jako kdyby něco zajímavého objevil, ale nakonec jen ustoupil a vypadal zklamaně.

Prvního září se na náměstí skrývalo více postav, než kdy předtím. Půl tuctu lidí stálo v dlouhých pláštích, přičemž se mlčky a ostražitě dívali na mezeru mezi domy 11 a 13, ale důvod, proč se tu shromáždili, se zatím nevysvětloval.

Jak se blížil večer, snesl se po několika týdnech neočekávaný poryv chladného deště a opět tu byl jeden z nevysvětlitelných momentů, kdy se zdálo, že objevili něco zajímavého.
Muž s pokřivenou tváří ukázal na svého nejbližšího společníka, tlustého, bledého muže, oba postoupili vpřed, ale o chvilku později se zase vrátili do jejich předchozího nicnedělání, vypadajíce frustrovaně a zklamaně.

Mezitím Harry, uvnitř čísla 12., vstoupil do haly. Téměř ztratil rovnováhu, když se přemístil k hlavnímu vchodu a pomyslel si, že smrtijedi možná viděli jeho odhalený loket. Pečlivě za sebou zavřel hlavní vchod, stáhl si neviditelný plášť, přehodil si ho přes ruku a spěchal přes ponurou chodbu směrem ke dveřím vedoucím do podlaží, svíraje v ruce kradenou kopii Denního většce.

Uvítal ho obvyklý šepot „Severus Snape“, ucítil mrazivý vítr a jeho jazyk se na chvilku svázal.

„Nezabil jsem tě,“ řekl, jakmile se mu rozvázal. Pak zadržel dech a figurína explodovala.

Počkal, než došel do půlky cesty dolů po schodech do kuchyně, a jakmile se ocitl z doslechu paní Blackové a jejího křiku, zavolal:

„Mám nové zprávy, ale vůbec se vám nebudou líbit.“

Kuchyně byla změněna téměř k nepoznání. Každé místečko se nyní blýskalo; měděné nádobí bylo do růžova vyleštěno; velký, dřevěný stůl zářil; poháry a talíře byly již připraveny na večeři a házely prasátka od radostně plápolajícího ohně, na kterém se zvolna vařilo něco v kotli.
Nic však nebylo v pokoji více zajímavého, než domácí skřítek, který nyní přispěchal k Harrymu, oblečený do sněhobílého ručníku, vlasy v uších měl čisté a chmýřovité jako bavlnka a na jeho malé hrudi se mu pohupoval Regulusův medailon.

„Zujte si boty, prosím, pane Harry, a běžte si umýt své ruce před večeří,“ zaskřehotal Krátura, vzal mu neviditelný plášť a pověsil ho na skobu ve stěně, vedle řady starých šatů, které však byly právě vyprány.

„Co se stalo?“ zeptal se Ron s obavami.

On i Hermiona byli zahrnuti štosem načmáraných poznámek, ruce měli přiloženy na plánu, který zabíral konec dlouhého kuchyňského stolu. Jejich zraky se nyní stočili na Harryho, který kráčel směrem k nim, hodil jim noviny, které dopadly na štos pergamenů.

Zírala na ně veliká fotografie důvěrně známého muže se skobovitě zahnutým nosem a černými vlasy. Pod fotkou byl titulek, který hlásal:

SEVERUS SNAPE POTVRZEN JAKO BRADAVICKÝ ŘEDITEL

„Ne!“ vyjekli hlasitě Ron s Hermionou.

Hermiona byla rychlejší, popadla noviny a začala číst nahlas doprovázející text.

„Severus Snape, dlouholetý učitel Lektvarů na Bradavické škole Čar a Kouzel, byl dnes jmenován ředitelem kvůli mnohým důležitým změnám v prastaré škole. Po rezignaci předchozího učitele Mudlovských studií, Charity Burbageové, se novou profesorkou stane Alecto Carrowová. Místo učitele Obrany proti černé magii převezme její bratr, Amycus Carrow.“

„Je mi vítanou příležitostí moci udržovat nejlepší kouzelnické tradice a hodnoty -“


„Jako potvrzovat vraždu a odsekávat lidem uši. Snape, ředitelem! Snape v Brumbálově pracovně – u Merlinových spodků!“ zaječela, až Harry a Ron nadskočili.

Vyskočila od stolu a hnala se do svého pokoje a za běhu křičela,
„Budu za chvíli zpátky!“

„Merlinovy spodky?“ opakoval Ron a vypadal pobaveně. „Musela se zbláznit.“

Přitáhl si noviny a přečetl si článek o Snapeovi.

„Ostatní učitelé ho nesnesou, McGonagallová a Kratiknot a Prýtová znají pravdu, vědí, jak Brumbál zemřel. Neuznají Snapea za ředitele. A kdo jsou tihle Carrowsovi?“

„Smrtijedi“, řekl Harry.
„Jejich obrázky jsou uvnitř. Byli na vrcholu věže, když Snape zabil Brumbála, takže jsou to přátelé. A“, Harry zahořkle pokračoval a posunul si židli, „nevidím jinou možnost, než že budou muset zůstat. Jestli je Ministerstvo a Voldemort za Snapem, nebudou mít jinou možnost, než zůstat a učit, nebo dostat pěkných pár let v Azkabanu – a to jen, když budou mít štěstí. Mám dojem, že zůstanou a budou se snažit ochránit studenty.“

Krátura začal pobíhat okolo stolu s velikou naběračkou v rukou a nabíral polévku do naprosto zachovalých misek a pískal si mezi zuby.

„Děkuji Kráturo“, řekl Harry a obrátil Věštce, aby se nemusel dívat do Snapeovy tváře.
„No, alespoň konečně víme, kde přesně se Snape nalézá.“

Začal si nabírat polévku do úst. Kvalita Kráturova vaření se poté, co dostal Regulův medailon, náhle zlepšila:
Dnešní cibulová polévka byla lepší, něž jakou kdy Harry ochutnal.

„Stále je tady várka Smrtijedů, která pozoruje dům“, řekl Ron, „více, než normálně. Vypadá to, že doufají, že vyjdeme nesoucí své školní kufry a vyrazíme na Bradavický Express.“

Ron pohlédl na hodinky. „Přemýšlel jsem o tom celý den. Odjel zhruba před šesti hodinami.
„Zvláštní, nebýt tam, co?“

Harry si vzpomněl na rudý parní stroj, jak ho s Ronem pronásledovali vzduchem, mihotající se mezi políčky a kopci jako červená housenka.
Byl si jistý, že Ginny, Neville a Luna v tuto chvíli seděli spolu a možná přemýšleli, kde on, Ron a Hermiona jsou, nebo debatovali, jak nejlépe podkopat Snapeův nový režim.

„Málem mě viděli, když jsem se vracel“, řekl Harry, „špatně jsem přistál na horním schodu a plášť sklouzl.“

„To se mi stává pořád. Áá, a tady je“, dodal Ron, a natahoval se ze své židle, aby mohl pozorovat Hermionu, jak se vrací do kuchyně.

„Co to, ve jménu Merlinova nejneforemnějšího Předka, bylo?

„Vzpomněla jsem si na tohle,“ vzdychla Hermiona.


Nesla velký orámovaný obraz, který si odložila na podlahu předtím, než z kuchyňské linky sundala svou malou, lemovanou kabelu. Otevřela ji a chystala se do ní obraz narvat, ač bylo naprosto jasné, že se do té miniaturní taštičky nemůže nikdy vejít.
Přesto však obraz v několika okamžicích zmizel v jejích prostorných útrobách.

„Phineas Nigellus,“ vysvětlila jim Hermiona a hodila u toho tašku na stůl s obvyklým hlasitým třesknutím.

„Cože?“ divil se Ron, ale Harry pochopil.

Phineas Nigellus Black zobrazený na malbě mohl cestovat mezi svým portrétem na Grimmauldově náměstí a tím, který visel v ředitelně v Bradavicích – oválné místnosti, ve které právě teď seděl Snape ve své triumfální póze a užíval si toho, že mu teď patří Brumbálova sbírka vzácných stříbrných kouzelných přístrojů, kamenná myslánka, Moudrý klobouk a pokud ho někdo neodnesl pryč, tak i Nebelvírův meč.

„Snape může poslat Phinease Nigelluse, aby se podíval sem do domu,“ vysvětlovala Hermiona Ronovi, když se posadila zpátky na židli.
„Ale, když to teď udělá, tak jediné, co Phineas uvidí, bude vnitřek mojí tašky.“

„Dobrej nápad!“ řekl Ron ohromeně.
„Díky,“ usmála se Hermiona a cpala do sebe svoji polévku. „Tak Harry, co se dnes ještě přihodilo?“

„Nic,“ odpověděl Harry. „Sledoval jsem vstup na ministerstvo sedm hodin. Vůbec se neobjevila. Ale viděl jsem tvého tátu, Rone. Vypadal dobře.“


Ron uznale pokýval hlavou. Souhlasil s tím, že by bylo příliš nebezpečné pokoušet se promluvit s panem Weasleyem, když vcházel na ministerstvo a zase ho opouštěl, protože byl neustále obklopen dalšími pracovníky ministerstva. Ale bylo uklidňující ho vidět, i když vypadal utahaně a znepokojeně.

„Táta nám říkal, že většina lidí z ministerstva přichází do práce letaxovou sítí,“ řekl Ron. „Proto jsme ještě Umbridgeovou neviděli. Ona nikdy nechodí pěšky – myslí si o sobě, že je moc důležitá.“

„A co ta srandovní stará čarodějka a malý kouzelník v modrém hábitu?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, ten chlap z Oddělení kouzelnické údržby,“ řekl Ron.

„Jak víš, že pracuje, v Údržbě?“ zeptala se Hermiona s lžící polévky napůl cesty od talíře k puse.

„Táta říkal, že všichni z Oddělení údržby nosí tmavě modré pláště.“
Hermiona upustila lžíci a přitáhla si k sobě sešit s poznámkami a mapy, které spolu s Ronem prohlíželi, když přišel Harry do kuchyně.

„Není tu nic o modrých uniformách, nic!“ řekla a rychle otáčela stránky.

„No a to na tom tak záleží?“

„Rone, všechno je důležité! Pokud chceme proniknout na ministerstvo a nechceme se prozradit, i když udělali ochrany proti vetřelcům, musíme znát i ty nejmenší detaily! Tolikrát jsme to procházeli,...chci říct...co je účelem všech těch průzkumných hlídek, když nám ani neřekneš...“

„Kristepane, Hermiono, zapomněl jsem na jednu malinkou věc a...“

„Víš snad, že pro nás momentálně na světě neexistuje nebezpečnější místo, než je Ministerstvo...“

„Myslím, že bychom to měli udělat zítra,“ skočil jí do řeči Harry.

„Hermiona zůstala sedět s otevřenou pusou a Ron se malinko pobryndal svojí polévkou.

„Zítra?“ zopakovala nevěřícně Hermiona. „To nemyslíš vážně, že ne?“
„Jasně, že myslím,“ řekl Harry. „Nemyslím si, že budeme připraveni jen o málo víc, než jsme teď, i kdybychom se plížili kolem vchodu na Ministerstvo celý další měsíc. Čím déle to odkládáme, tím dál od nás může být ten medailon. Klidně se mohlo stát, že ho Umbridgeová někam zahodila – nedá se otevřít.“

„Nebo,“ řekl Ron, „našla způsob, jak ho otevřít a teď je posedlá.“

„To by u ní nebyl žádný rozdíl. Dost zlá je už te,“ pokrčil rameny Harry.

Hermiona se v hlubokém zamyšlení kousala do rtů.

„Víme všechno, co je důležité,“ pokračoval Harry směrem k Hermioně. „Víme, že už se nejde přemísťovat na ministerstvo a zpět, že k Letaxové síti se teď smí připojit jen nejužší spolupracovníci ministra, protože Ron slyšel ty dva z Odboru záhad, jak se o tom baví. A taky zhruba víme, kde má Umbridgeová kancelář, protože jsi slyšela toho vousatého chlapa, jak říká svému kamarádovi...“

„'Budu nahoře v prvním patře. Dolores se mnou chtěla mluvit,'“ odrecitovala hned Hermiona.

„Přesně tak,“ řekl Harry. „A víme, že se dovnitř dostaneme jenom pomocí těch divných mincí nebo žetonů nebo cokoliv je to zač, protože jsem viděl tu čarodějku, jak si jeden půjčuje od své kamarádky...“

„Ale my žádné nemáme!“
„Pokud náš plán vyjde, budeme mít,“ klidně pokračoval Harry.

„Nevím, nevím, Harry...Může se stát tolik věcí, se kterými jsme nepočítali...“
„Jenže to se může stát, i kdybychom přípravou strávili další tři měsíce,“ řekl Harry. „Je čas jednat.“

Bylo vidět, že Ron a Hermiona jsou vystrašení. On sám si nebyl dost jistý, ale věděl, že čas nadešel, aby proměnili svůj plán ve skutečnost.

Strávili předešlé čtyři týdny tím, že střídavě pod neviditelným pláštěm špehovali před oficiálním vchodem na Ministerstvo, o kterém Ron věděl díky panu Weasleymu od dětství.
Nalepili se vždycky na některého z pracovníků ministerstva a tajně poslouchali jejich rozhovory a zapisovali si, kteří z nich se objevují sami, vždy ve stejný čas na stejném místě. Občas se i naskytla šance ukrást někomu z aktovky Denní Věštec.
Pomalu si vytvořili náčrtky map a spoustu poznámek, které teď ležely před Hermionou.

„Tak dobře,“ řekl pomalu Ron, „řekněme, že půjdeme zítra...Myslím, že bychom měli jít jenom já a Harry.“

„Ach, nezačínej zase!“ povzdechla si Hermiona. „Myslela jsem, že už ses s tím vyrovnal.“

„Jedna věc je motat se kolem vchodu na ministerstvo pod neviditelným pláštěm a druhá jít dovnitř, Hermiono,“ zabodl Ron prst do deset dní starého Denního Věštce. „Jsi na seznamu kouzelníků s mudlovskými rodiči, kteří se ještě nedostavili k vyšetřování!“

„A ty zrovna umíráš na kropenatku v Doupěti! Pokud by kdokoliv neměl jít, tak je to Harry, na kterého je vypsaná odměna deset tisíc galeonů.“

„Dobře, zůstávám tady,“ řekl Harry. „Dejte mi vědět, až někdo z vás porazí Voldemorta, jo?“

Ve chvíli, kdy se Ron s Hermionou smáli, vyrazila Harrymu bolest z jizvy na čele. Přikryl si jí rukou, ale uviděl Hermionin zamhouřený pohled a pokusil se pohyb zakrýt tím, že si odhrnul vlasy z očí.

„Pokud tedy půjdeme všichni tři, musíme se přemístit každý zvlášť,“ pokračoval Ron, „Všichni se pod plášť už nevejdeme.“

Harryho jizva bolela čím dál víc. Postavil se, ale v tom vyběhl Krátura vpřed.

„Pán nedojedl svou polévku. Dá si Pán kompot, nebo radši sirupové koláčky, které má pán tak rád?“
„Díky, Kráturo, ale za chvíli jsem zpátky...ehm...jdu na záchod.“

Hermiona se na něj zkoumavě zadívala, ale Harry už vyběhl po schodech nahoru do haly a odtud na první odpočívadlo, kde vpadl do koupelny a zabouchl za sebou dveře.
Sténajíc bolestí, svalil se na černé umyvadlo s kohoutky ve tvaru hadů s otevřenou tlamou a zavřel oči.

Plachtil slabě ozářenou ulicí. Domy po stranách měly vysoké dřevěné štíty a vypadaly jako z perníku. Došel až k jednomu z nich a potom uviděl svou vlastní bílou ruku s dlouhými prsty a zaklepal na dveře.
Cítil narůstající vzrušení.

Dveře se otevřely a za nimi stála smějící se žena. Její tvář ztuhla ve chvíli, kdy pohlédla do Harryho tváře. Veselost byla pryč, vystřídal jí strach.

„Gregorovič?“ řekl vysokým studeným hlasem.

Zavrtěla hlavou. Pokusila se zavřít dveře, ale bílá ruka je zadržela.

„Chci Gregoroviče.“
„Er wohnt hier nicht mehr!“ křičela a vrtěla hlavou. „On tu nebydlet! Nebydlet tady. Já ho neznat!“

Když nemohla zavřít dveře, začala ustupovat pozpátku směrem do potemnělé haly a Harry ji klouzavě následoval a ve svých dlouhých prstech sevřel hůlku.

„Kde je?“
„Das weiß ich nicht! Odjel! Já nevědět! Nevědět!“

Zvedl svou ruku. Zakřičela a dvě malé děti seběhly dolů do haly. Snažila se je zakrýt rukama. Objevil se záblesk zeleného světla...

„Harry! HARRY!“

Otevřel oči a sesunul se na podlahu. Hermiona znovu zabušila na dveře.

„Harry, otevři!“

Věděl, že vykřikl. Vstal a odblokoval dveře. Hermiona vpadla dovnitř a snažila se znovu získat rovnováhu. Dívala se zkoumavě kolem. Ron byl přímo za ní a vypadal značně nervózně, když mířil hůlkou do rohů podivně vypadající koupelny.

„Co jsi tu dělal?“ zeptala se Hermiona vážně.
„Co myslíš, že jsem tu dělal?“ zeptal se Harry s chabě hranou statečností.
„Křičel jsi“ řekl Ron.

„Jo...asi jsem si musel schrupnout nebo co...“

„Harry, prosím, neurážej naší inteligenci,“ řekla Hermiona a zhluboka dýchala. „Víme, že tě dole začala bolet jizva a jsi bílý jako stěna.“

Harry se posadil na okraj vany.

„Dobře. Zrovna jsem viděl Voldemorta, jak zabil ženu. Teď už pravděpodobně zavraždil celou její rodinu. A nemusel. Bylo to jako s Cedrikem. Byli tam jenom...“


„Harry, měl bys zabránit tomu, aby se ti to stávalo!“ křičela na něj Hermiona a její hlas se ozvěnou rozléhal po koupelně.
„Brumbál chtěl, abys ses naučil Nitrobranu! Myslel si, že to spojení je NEBEZPEČNÉ! - Voldemort ho může využít, Harry! K čemu je dobré vidět ho, jak vraždí a mučí lidi? Pomůže nám to nějak?“

„Jo, protože vím, co dělá,“ řekl Harry.
„Takže ty se ani nepokusíš to zastavit?“
„Hermiono, já nemůžu. Víš, že jsem v Nitrobraně nemožný. Nikdy jsem tomu nepřišel na kloub.“

„Nikdy jsi to ani nezkusil!“ řekla plamenně. „Já to nechápu, Harry – máš snad rád tohle zvláštní spojení nebo vztah nebo co to je...“

Zajíkla se, když uviděla pohled, který jí Harry věnoval, když se postavil.

„Rád?“ řekl tiše. „Tobě by se to líbilo?“
„Já...ne...omlouvám se, Harry. Já jsem to tak nemyslela...“
„Nenávidím to, nemůžu vystát fakt, že do mě může kdykoliv vidět, že ho musím vidět ve chvílích, kdy je nejnebezpečnější. Ale chci toho využít.“

„Brumbál...“
„Zapomeň na Brumbála. Tohle je moje volba, nikoho jiného. Chci vědět, proč potřebuje Gregoroviče.“

„Koho?“
„To je výrobce hůlek,“ řekl Harry. „Vyrobil Krumovu hůlku a Krum si myslí, že je skvělý.“

„Ale podle tebe,“ řekl Ron, „Voldemort někam zavřel Ollivandera. K čemu potřebuje výrobce hůlek, když už jednoho má?“

„Třeba má stejný názor jako Krum, třeba si myslí, že Gregorovitch je lepší...nebo si myslí, že mu Gregorovitch vysvětlí, co udělala moje hůlka, když mě pronásledoval, protože Ollivander to nevěděl.“

„Harry se podíval do prasklého, špinavého zrcadla a uviděl Rona a Hermionu, jak si za jeho zády vyměnili skeptické pohledy.

„Harry, pořád mluvíš o tom, co udělala tvoje hůlka,“ řekla Hermiona, „ale to jsi udělal ty! Proč pořád odmítáš uznat odpovědnost, za svoje vlastní síly?“

„Protože vím, že jsem to já nebyl! A stejně tak Voldemort, Hermiono! Jenom my dva víme, co se doopravdy stalo!“

Dívali se na sebe. Harry věděl, že Hermionu nepřesvědčil a že promýšlí protiargumenty proti oběma jeho teoriím o hůlce a o tom, že sám sobě dovoluje nahlížet do Voldemortovy mysli. K jeho úlevě zasáhl Ron.

„Kašli na to,“ vybídl ji. „Je to na něm. Ale jestli jdeme zítra na Ministerstvo, nemyslíš, že bychom ještě měli projít plán?“


Do postele se nedostali dříve, než před půlnocí. Dlouhé hodiny procházeli znovu a znovu jejich plán až do chvíle, kdy ho byli schopni odříkat slovo od slova nazpaměť.
Harry, který nyní spal v Siriusově pokoji, ležel na posteli a svítil si na starou fotografii svého otce, Siriuse, Lupina a Pettigrewa, a opakoval si plán dalších deset minut.

Když zhasl hůlku, přemýšlel o Mnoholičném lektvaru, zvracejících pastilkách a tmavomodrých róbách; přemýšlel o výrobci hůlek Gregorovičovi a o tom, jak dlouho se ještě může před Voldemortem skrývat.

Úsvit vystřídal temnotu noci s nepatřičnou rychlostí.

„Vypadáš děsně!“ byla Ronova první slova, když vstoupil do Harryho pokoje, aby ho vzbudil.

„Ne na dlouho,“ zívl Harry.

Hermionu našli dole v kuchyni. Dávala na stůl kávu a teplé rohlíky, které připravil Krátura a na tváři měla známý, lehce dychtivý, výraz, který Harry vídal vždy před zkouškami.

„Róby,“ řekla si pro sebe a když si všimla jejich přítomnosti, nervózně zavrtěla hlavou a pokračovala v ukládání věcí do kabely.

„Mnoholičný lektvar…Neviditelný plášť…Děsivé dělobuchy…Měli byste si jich, pro všechny případy, pár vzít...Dávivé pastilky, Krvácivé karamely, Prodloužené uši...“

Rychle zhltli snídani a zvedali se k odchodu. Krátura se poklonil a slíbil jim, že, až se vrátí, bude tu pro ně mít nachystaný hovězí nákyp s ledvinkami.

„Buď požehnán!“ řekl Ron láskyplně. „...a když pomyslíš, že jsem snil o tom, jak mu useknu hlavu a přitluču jí na zeď...“

Na cestě museli být velice opatrní. Spatřili skupinku Smrtijedů, kteří už měli z pozorování domu přes zamlžené náměstí napuchlé oči. Hermiona se s Ronem přemístila první a pak se vrátila pro Harryho.

Po obvyklém krátkém pobytu v temnotě a mírném přidušení shledal Harry, že se nachází v malé aleji, kde se měla odehrát první část plánu.
Byla opuštěná, vyjma několika velkých popelnic. První pracovníci ministerstva se většinou neobjevovali dřív, než v osm.

„Dobrá,“ řekla Hermiona a podívala se na hodinky.
„Měla by tu být asi za pět minut. Až ji omráčím...“

„Hermiono, my víme,“ řekl Ron příkře.

„A myslím, že bychom měli otevřít dveře před tím, než se sem dostane, ne?“ vyjekla Hermiona.
„Málem jsem zapomněla! Ustupte...“

Namířila hůlkou směrem za ně, na zamčené a značně pokreslené protipožární dveře, které se s velikou ranou otevřely.
Tmavá chodba za nimi vedla, jak vypátrali, do opuštěného divadla.
Hermiona dveře zase zatlačila, aby vypadaly, že jsou stále zavřené.

„A teď,“ řekla a otočila se zpátky na Harryho s Ronem, „si zase nasadíme plášť a...“
„...budeme čekat,“ dokončil za ní Ron, přehazujíce plášť přes Hermioninu hlavu jako šátek přes ptačí klícku a zakoulel na Harryho očima.

Ani ne za minutu se ozvalo tiché lupnutí a drobná čarodějka z ministerstva s jemnými šedými vlasy se přemístila stopu od nich a mrkala v prudkém světle. Zpoza mraku právě povylezlo slunce. Stěží měla čas užít si neočekávaného tepla, a už ji Hermionino němé Omračovací kouzlo zasáhlo do hrudníku a ona se svalila na zem.

„Skvělá práce, Hermiono,“ řekl Ron a vynořil se zpoza koše u dveří do divadla, jak z něho Harry sundal neviditelný plášť.

Přenesli malou čarodějku do temné chodby. Hermiona jí vyškubla pár vlasů a přidala je do flakónku s bahnovitým Mnoholičným lektvarem, který vytáhla z tašky. Ron zatím prohledával čarodějčinu kabelku.

„Je to Mafalda Hopkinsová,“ řekl a četl malou kartičku která identifikovala jejich oběť jako spolupracovníka Kanceláře pro odstraňování následků nesprávně užitých kouzel.
„Bude lepší, když si to vezmeš ty, Hermiono. A tady jsou žetony.“

Předal jí pár malých zlatých mincí, všechny s vyraženými písmeny M.O.M, které vytáhl z čarodějčiny peněženky.
Hermiona vypila Mnoholičný lektvar, který měl nyní příjemnou nafialovělou barvu a za pár vteřin vedle nich stála dvojnice Mafaldy Hopkinsové. Jakmile si nasadila Mafaldiny brýle, Harry zkontroloval čas.

„Máme trošku zpoždění, pan z Kouzelnické údržby tady bude každou chvíli.“

Rychle zavřeli dveře, za kterými byla opravdová Malfalda; Harry a Ron si nasadili neviditelný plášť a Hermiona zůstala venku a čekala. Pár vteřin poté se ozvalo další třesknutí a malý, jako fretka vypadající, čaroděj se objevil přímo před nimi.

„Ó, ahoj, Mafaldo.“

„Ahoj!“ řekla Hermiona roztřeseným hlasem, „Jak se dnes máš?“

„Ne moc dobře,“ odpověděl malý čaroděj, který vypadal naprosto sklesle a vydal se dál po hlavní cestě.

Hermiona se k němu přidala a Harry s Ronem se plížili za nimi.

„To je mi líto,“ řekla Hermiona a výkladem jeho problémů se ho snažila pozdržet. Bylo nezbytné, aby nedošel až na ulici.
„Na, tady máš bonbon.“

„Ehm? Och, ne, díky...“
„Trvám na tom!“ řekla Hermiona agresivně a třepala mu pytlíkem pastilek před obličejem.

Čaroděj si s poněkud vyplašeným výrazem jednu vzal. Účinek byl okamžitý. Ve chvíli, kdy se pastilka dotkla jeho jazyku, začal čaroděj zvracet tak silně, že si ani nevšiml, že mu Hermiona vytrhla hrst vlasů z temene.

„Chudáčku!,“ vyhrkla, jak zvracel po aleji. „Možná by sis měl vzít den volna!“
„Ne – ne!“ řekl přiškrceně, začal se dávit a snažil se pokračovat v cestě, přestože nebyl schopen jít rovně.
„Musím – dneska – musím jít...“

„Ale to je naprostá pitomost,“ řekla Hermiona vyděšeně.
„Nemůžeš jít v takovém stavu do práce. Myslím, že bys měl jít ke sv. Mungovi, ať tě prohlédnou.“

Čaroděj padl na všechny čtyři, a snažil se pokračovat dál na hlavní cestu.

„Takhle přeci nemůžeš jít do práce!“ křičela Hermiona.

Konečně to vypadalo, že si přiznal pravdu. Vydrápal se po Hermioně do stoje a zmizel,aniž by tu po něm zbylo cokoliv jiného, než taška, kterou mu Ron vyškubl z ruky a hromadu zvratků.

„Blee,“ řekla Hermiona a zvedla si sukni, aby si ji nenamočila v kaluži, kterou tu zanechal.

„Možná by udělalo míň nepořádku, kdybych ho taky omráčila?“
„Jo,“ řekl Ron a vymotal se z pláště, v rukou čarodějovu tašku, „ale stejně si myslím, že hromada lidí v bezvědomí by poutala mnohem víc pozornosti.“

„Byl dost zapálený do práce, co? Dej nám ty vlasy a lektvar.“

Během dvou minut stál před nimi Ron jako malý, fretce podobný, čaroděj a měl na sobě tmavomodrou róbu, která byla poskládána v tašce.

„Zvláštní, že ji neměl na sobě, když se tolik těšil do práce. Každopádně, já jsem Reg Cattermole, alespoň podle toho štítku na zádech.“

„Teď tady počkej,“ řekla Hermiona Harrymu, který byl stále pod pláštěm, „a já se vrátím s nějakými vlasy.“

Musel čekat deset minut, ale připadalo mu, že tu stojí v pozvracené aleji vedle dveří, za kterými se ukrývala pravá Mafalda, mnohem déle. Konečně se Ron s Hermionou objevili.

„Nevím, kdo je,“ řekla Hermiona a předala Harrymu několik kudrnatých černých vlasů, „ale šel domů s hrozným krvácením z nosu. Jo, a je dost vysoký, takže budeš potřebovat větší plášť.“

Vytáhla několik plášťů, které pro ně Krátura vyžehlil a Harry se napil lektvaru. Jakmile bolestivá přeměna skončila, byl vysoký víc jak šest stop a při pohledu na svá svalnatá ramena, si řekl, že i silák. Taky měl bradku. Složil neviditelný plášť pod šaty i se svými brýlemi a přidal se k ostatním.

„Páni, to je strašidelný,“ řekl Ron, když se podíval na Harryho, který se nad ním tyčil jako věž.

„Vezmi si jeden z Mafaldiných žetonů,“ řekla Hermiona Harrymu, „a pojďme, už je skoro devět.“

Vyšli spolu z aleje.
Stáli teď na přeplněném chodníku a padesát yardů o nich bylo špičaté zábradlí obklopující dvě ramena schodiště, jedno označené PÁNI a druhé DÁMY.

„Uvidíme se za chvíli,“ řekla Hermiona nervózně a vydala se k DÁMÁM. Harry a Ron se přidaly k zvláštně oblečenému muži, který sestupoval do něčeho, co vypadalo jako klasické podzemní veřejné záchodky obložené černobílými kachličkami.

„Brý ráno, Regu!“ zavolal další kouzelník v tmavomodré róbě, když vkládal žeton do dírky ve dveřích.
„Jak osina v zadnici, co, když musíme chodit do práce tímhle způsobem! Kdo myslí, že se tu objeví? Harry Potter?“ Čaroděj zaburácel smíchem nad vlastním vtipem zatímco se Ron nuceně pousmál.

„Jo,“ řekl, „blbý, co?“ A vydali se s Harrym do sousedních kabinek.

Po Harryho levici i pravici se ozval zvuk splachování. Přikrčil se a podíval se dírou pod kabinou přesně včas, aby viděl pár obutých chodidel, jak vstupují do záchodu. Podíval se doleva a spatřil Rona, jak na něj zírá.

„Musíme se spláchnout?“ zašeptal.
„Vypadá to tak,“ zašeptal Harry zpátky; jeho hlas byl hluboký.

Oba vstali. Harry si připadal výjimečně hloupě, když šplhal do záchodu. Věděl ale, že je to tak správně – ačkoliv stál ve vodě, jeho boty, chodidla i plášť zůstávaly suché. Natáhl se, zatáhl za řetízek a v další chvíli se sklouznul dolů po skluzavce a vynořil se z krbu na Ministerstvu kouzel.

Neohrabaně vstal. Měl teď daleko větší tělo, než na jaké byl zvyklý. Ohromné Atrium se zdálo být temnější, než si Harry pamatoval. Minule stála uprostřed haly zlatá fontána, ale teď vládla scéně obrovská socha z černého kamene. Bylo to dost děsivé, jak socha kouzelníka a čarodějky seděli na ozdobně vyřezaných trůnech a dívali se dolů na pracovníky Ministerstva. Pod nimi se skvěl vytesaný nápis: MAGIE JE MOC.

Harry dostal těžkou ránu zezadu do nohou. Další kouzelník vyletěl z krbu za ním.

„Z cesty, nemůže...jej...promiň Runcorne.“

Očividně vystrašený kouzelník se dal rychle do kroku. Zřejmě ho muž, kterého Harry nyní zosobňoval, zastrašil.

„Hej“ šeptl hlas, Harry se rozhlédl a uviděl drobnou čarodějku a podsaditého kouzelníka z Kouzelnické údržby a připojil se k nim.

„Dorazil jsi v pořádku?“ šeptla Hermiona Harrymu.
„Ne, ještě je pořád zaseklej v rouře,“ řekl Ron.
„Ó!, velmi zábavné...To je příšerný, co?" řekla Harrymu, který zíral na sochu. „Viděls na čem sedí?“

Harry se podíval trochu pozorněji a uvědomil si, že to, o čem si myslel, že byly dekorativně vyřezané trůny, byla ve skutečnosti kupa lidských těl.
Stovky a stovky nahých mužů, žen i dětí, s hloupě vypadajícími a ošklivými obličeji, zkroucení a stlačení společně podpírali váhu dvou kouzelníků.

„Mudlové“ šeptla Hermiona „Na svém správném místě. Pojďme dál.“

Připojili se k proudu kouzelníků, kteří směřovali ke zlatým branám na konci haly a co nejpozorněji sledovali okolí. Neuviděli však ani náznak charakteristické postavy Dolores Umbridgeové. Prošli skrz bránu do menší haly, kde se tvořili fronty k dvaceti zlatým mřížím, za nimiž se skrývaly výtahy. Jen se k jedné z nich připojily, neznámý hlas zavolal:

„Cattermole!“

Dívali se kolem a Harryho žaludek se obrátil vzhůru nohama. Jeden ze Smrtijedů, kteří byli svědkem Brumbálovy vraždy, kráčel směrem k nim. Ministerští pracovníci vedle nich sklopili pohledy k zemi. Harry cítil že z něj měli strach.

Zachmuřená, až trochu hrubá tvář muže byla tak nějak v rozporu s jeho nádherným splývajícím pláštěm prošitým mnohými zlatými nitkami. Někdo z davu v okolí výtahů pochlebovačně zvolal:

„Dobré ráno, Yaxley!“ ale ten jej ignoroval.
„Cattermole, žádal jsem o někoho z údržby, aby se postaral o mojí kancelář. Pořád mi v ní prší.“

Ron se díval kolem, jako by doufal, že se ozve někdo jiný, ale nikdo nepromluvil.

„Prší...ve - ve vaší kanceláři? To...to není dobré, že?“
Ron se nervózně pousmál. Yaxleyho oči se rozšířily.

„Tak ty si myslíš, že je to vtipné, co Cattermole?“

Pár čarodějek se oddělil od fronty u výtahu a pospíchal pryč.

„Ne,” dodal Ron, “samozřejmě, že ne...“

„Uvědomuješ si Cattermole, že jsem teď na cestě dolů, abych vyslechl tvoji ženu? Vlastně jsem docela překvapen, že tam nejsi s ní a nedržíš jí za ruku, zatímco čeká. Už si jí nechal, co? To je asi moudré. Příště se ožeň s nějakou čistokrevnou.“

Hermiona trochu vypískla strachy. Yaxley se na ní podíval, ale ona jen slabě zakašlala a otočila se.

„Já – já –“ koktal Ron.

„Kdyby moje žena byla označena za mudlovskou šmejdku,” řekl Yaxley, „...jakože by si nikdo nemohl splést mou ženu s takovou špínou...a Oddělení prosazování kouzelnických zákonů potřebovalo, abych udělal nějakou práci, vzal bych si to za svou osobní prioritu. Rozumíš, Cattermole?“

„Ano,“ zašeptal Ron.
„Tak se o to postarej, Cattermole, ať je moje kancelář do hodiny úplně suchá nebo bude pokrevní status tvé ženy ještě více nejistý, než je teď.“

Zlatá mříž před nimi se řinčivě otevřela. S kývnutím a nelibým úsměvem směrem k Harrymu, který měl zřejmě ocenit jeho jednání s Cattermolem, odešel Yaxley k jinému výtahu.
Harry, Ron a Hermiona nastoupili do toho svého, ale nikdo již za nimi nešel. Jako by byli něčím infikováni. Mříž se s třesknutím zavřela a výtah se vydal směrem nahoru.

“Co budu dělat?” zeptal se Ron obou najednou.
Vypadal dost sklíčeně.
„Jestli se tam neukážu, moje žena...vlastně Cattermolova žena–“

„Půjdeme s tebou, musíme zůstat pohromadě–“ začal Harry, ale Ron prudce zavrtěl hlavou.
„To je blbost, nemáme moc času. Vy dva najdete Umbridgeovou a já se půjdu postarat o tu Yaxleyho kancelář – ale jak zastavím ten déšť?”

“Zkus 'Finite Intantáte',” řekla Hermiona. “Pokud to bylo zaklínadlo nebo nějaká kletba, měl by se déšť zastavit. A jestli to nepomůže, tak se něco pokazilo s Povětrnostním kouzlem, což je už těžší spravit. V tom případě zkus pro dočasné zmírnění Impervius, abys zachránil jeho věci– “

“Řekni to znovu a pomalu – “ řekl Ron, zatímco zoufale hledal po kapsách brk.

Ale v tu chvíli výtah zavibroval, zastavil a netělesný ženský hlas řekl:
Čtvrté poschodí, Oddělení kontroly a dohledu nad kouzelnými tvory, včetně sekcí pro příšery a hmotná i nehhmotná stvoření, Kancelář pro spolupráci se skřety a Poradenské kanceláře pro hubení škůdců.”

Mříž se opět otevřela a vpustila dovnitř dva čaroděje a pár světle fialových papírových oběžníků, které se třepetaly okolo lampy u stropu výtahu.

„Dobré ráno, Alberte,” řekl zarostlý chlapík usmívajíc se na Harryho. Když se výtah opět se skřípěním rozjel, zběžně si prohlédl Rona a Hermionu. Hermiona právě zběsile šeptala Ronovi instrukce.

Kouzelník se opřel vedle Harryho, díval se na něj úkosem a mumlal
„Dirk Cresswell, eh? Z oddělení spolupráce se skřety?”

„Přesně tak, Jsem si docela jistý Alberte, že teď dostanu jeho práci!” zamrkal a Harry se na oplátku usmál a doufal, že to bude stačit.

Výtah zastavil a mříže se opět otevřely.

„Druhé patro, oddělení prosazování kouzelnických zákonů včetně Kanceláře Nepatřičného užívání kouzel, Ústředí bystrozorů a Správní kancelář Starostolce,“ řekl hlas čarodějky.

Harry si všiml, že Hermiona Rona malinko postrčila a on pospíchal z výtahu následován dalšími kouzelníky. Harry a Hermiona byli nyní sami. Zlaté dveře se zavřely a Hermiona velice rychle řekla:

„Vlastně si myslím, Harry, že bych měla jít za ním. Nemyslím si, že ví, co dělá a jestli ho chytí, celá naše věc...“

„První patro, Ministerstvo kouzel a Pomocný personál.”

Zlaté mříže se znovu rozevřely a Hermiona si povzdechla. Stáli před nimi čtyři lidé, dva hluboce zabraní do své konverzace – dlouhovlasý čaroděj, oděný do nádherného černozlatého pláště a čarodějka podobná ropuše, se sametovým kloboukem na svých krátkých vlasech svírající na hrudi spisové desky.

kapitola - Komise pro kontrolu mudlům narozeným
„Ah, Mafaldo!“ řekla Umbridgeová, když se podívala na Hermionu. „Poslal Vás Travers, že?“

„A-ano,“ vypíska Hermiona.

„Bože, půjde Vám to skvěle,“ řekla Umbridgeová kouzelníkovi oblečenému v černozlatém hábitu.
„Tak tedy máme po problému, Ministře. Pokud se Mafalda může ujmout zapisování, budeme moci ihned začít.“
Při pohledu do svého zápisníku pokračovala.
„Dnes nás čeká deset lidí a jeden z nich je manželka zaměstnance Ministerstva! Ts, ts... Dokonce i tady, v samém srdci Ministerstva!“
Vstoupila do jiného výtahu, stejně tak jako dva kouzelníci, kteří poslouchali její rozhovor s Ministrem.
„Pojedeme rovnou dolů, Mafaldo. Vše, co potřebujete najdete, v soudní síni. Dobré ráno, Alberte, Vy snad nevystupujete?“

„Ano, jistě,“ řekl Harry Runcorovým hlubokým hlasem.

Harry vystoupil z výtahu a zlatá mříž se za ním zavřela. Ohlédl se přes rameno a viděl Hermioninu znepokojenou tvář jak mizí z dohledu spolu s vysokým kouzelníkem vedle ní.

„Co Vás sem přivádí, Runcorne?“ zeptal se nový ministr kouzel.
Jeho dlouhé černé vlasy a bradka byly již místy protkány stříbrnou a jeho vysoké čelo vrhalo stín na jeho lesklé oči. Harrymu to připadalo jako by krab vykukoval zpod skály.

„Potřeboval jsem něco říci,“ Harry na zlomek sekundy zaváhal, „Arthuru Weasleymu. Někdo mi říkal, že je tady v jedničce.“

„Ach tak,“ odpověděl Plum Thicknesee. „Přistihli ho v kontaktu s někým nežádoucím?“

Harry měl najednou velice sucho v krku, když odpovídal „Ne, nic takového.“

„No dobře. Je to jen otázka času,“ řekl Thicknesse. „Kdyby Vás zajímal můj názor, tihle krvezrádci jsou stejně špatní jako mudlovští šmejdi. Přeji hezký den, Runcorne.“

„Hezký den, pane ministře.“
Harry sledoval Thicknesseho jak pochoduje pryč chodbou plnou lidí. V okamžiku, kdy zmizel z dohledu, vytáhl Harry svůj neviditelný plášť, který byl až dosud ukrytý pod těžkým černým kabátem, hodil jej přes sebe a vydal se na opačnou stranu. Runcorn byl tak vysoký, že se Harry musel pokrčit, aby měl jistotu, že mu nejsou vidět jeho velké nohy.

Panika mu sevřela žaludek. Když procházel jedněmi naleštěnými dřevěnými dveřmi s druhými, každé měly štítek se jménem majitele a jeho zaměstnáním, moc ministerstva, jeho komplexnost a jeho neproniknutelnost, uvědomil si Harry, že plán, který připravovali s Ronem a Hermionou poslední čtyři týdny, byl k smíchu dětinský.
Všechny své síly vynaložili na to se dostat dovnitř do budovy, aniž by byli odhaleni, avšak ani na moment se nezamysleli nad tím, co dělat, kdyby byli rozděleni.
Hermiona byla nyní nucena být u soudních procesů, které se zajisté potáhnou na hodiny. Ron se pokoušel provést kouzlo, které bylo bezpochyby daleko vyspělejší, než jaké mohl zvládnout, přičemž svoboda jedné z obžalovaných záležela na jeho úspěchu, a on, Harry, se potuloval po nejvyšším patře s vědomím, že jeho kořist právě odjela výtahem dolů.

Po chvilce se zastavil, opřel se o zeď a pokoušel se rozhodnout, co dál. To ticho ho tísnilo. Žádné kroky nebo rozhovory. Purpurově zbarvený koridor byl tak tichý jako kdyby zde bylo použito kouzlo Muffiliato.

Její kancelář musí být tady, pomyslel si Harry.

Zdálo se nepravděpodobné, že by si Umbridgeová nechávala šperky v kanceláři, ale na druhou stranu by byla hloupost to tam neprohledat. Proto opět vyrazil po chodbě, přičemž nepotkal nikoho, kromě zachmuřeného kouzelníka, který tiše mumlal poznámky, které brk letící před ním okamžitě zapisoval na pergamen.

Harry zabočil za roh a dál věnoval pozornost jménům na dveřích. V půli cesty další chodbou dorazil Harry do širokého, otevřeného prostranství, kde přibližně tucet kouzelníků a čarodějnic sedělo v řadách za malými stolky, ne nepodobným školním lavicím, i když byly o mnoho vyšší a bez nápisů na nich.
Harry se zastavil a chvíli fascinovaně sledoval co se dělo. Všichni zcela stejně mávali a točili svými hůlkami a barevné papíry poletovaly všemi směry jako papíroví draci. Po několika vteřinách si Harry uvědomil, že celá procedura měla svůj rytmus, že všechny papíry se zformovaly do jediného obrazce a po dalších pár okamžicích si uvědomil, že hledí na formaci kusů brožury – že barevné papíry byly stránkami, které , když se sestavily, složily a začarovaly dohromady, dopadly na urovnané hromádky vedle každého kouzelníka.

Harry se tiše připlížil o něco blíže, i když čarodějové byli tak zaujati tím, co dělají, že Harry pochyboval, že by si ho stěží všimli, i kdyby hlasitě přidupal bez pláště. Poté se mu podařilo získat dokončenou brožuru, ležící vedle mladé čarodějky, a tak ji začal, zpod neviditelného pláště, prohlížet. Na jejím růžovém obale byl zlatý nápis:


MUDLOVŠTÍ ŠMEJDI
a nebezpečí, které přinášejí poklidné čistokrevné společnosti


Pod tímto titulem byl obrázek červené růže a samolibě se usmívající tváře uprostřed ní, škrcené zeleným plevelem s jedovatými zuby. Na brožuře nebylo uvedeno autorovo jméno, avšak, když se Harry podíval na jizvy na své pravé ruce, o tvůrci nepochyboval. Mladá čarodějnice vedle něho jen potvrdila jeho podezření, když se zeptala,
„Nevíte někdo jestli bude stará ropucha u výslechů mudlovských šmejdů celý den?“

„Opatrně,“ řekl čaroděj sedící vedle ní a nervózně se rozhlédl. Jedna z jeho stránek uklouzla a spadla na podlahu.

„Co je? Má už snad kromě magického oka i magické ucho?“ řekla, a rychle mrkla směrem k zářivým mahagonovým dveřím vedoucím do této místnosti.
Harry se podíval také a na okamžik ho ovládl hněv. Tam, kde mívají mudlové kukátka ve dveřích, bylo zasazeno do dřeva velké, kulaté oko s jasně modrou duhovkou – oko, které bylo známé všem, kdo znali Alastora Moodyho.
Na zlomek sekundy Harry zapomněl kde je a co tam dělá, dokonce zapomněl, že je neviditelný. Vyrazil rovnou ke dveřím, aby mohl prozkoumat Moodyho oko. Nepohybovalo se. Hledělo upřeně nahoru, jako by bylo zamrzlé. Destička pod ním říkala:


Dolores Umbridgeová
Nejvyšší sekretářka ministra kouzel


O něco níže pak byla o něco blyštivější, nová destička:


Vedoucí odboru pro registraci mudlům narozených


Harry se opět podíval na tucet výrobců brožurek. Ačkoli byli zabráni do práce, jen stěží by mohl předpokládat, že by si nevšimli, kdyby se dveře prázdné kanceláře před nimi otevřely. Proto z kapsy hábitu vytáhl zvláštní předmět s malýma kmitajícíma nožičkama a tělem vypadajícím jako gumový roh. Sehnul se až k podlaze a umístil tam Bombu hnojůvku.

Ta se od něho okamžitě rozeběhla směrem k nohám kouzelníků a čarodějek před ním. O chvilku později, zatímco Harry čekal s rukou na klice, zazněl hlasitý výbuch a za rohem se objevilo velké množství štiplavého kouře.
Mladá čarodějnice v první řadě vykřikla a růžové stránky se rozletěly všemi směry, když ona i její kolegové vyskočili na nohy a hledali zdroj toho rozruchu. Harry stiskl kliku, vstoupil do kanceláře a zavřel za sebou dveře.

Měl pocit jako by se vrátil v čase. Místnost vypadala úplně stejně jako kabinet Umbridgeové v Bradavicích.
Krajkované závěsy, ubrousky a sušené květiny pokrývaly každý kousek plochy. Stěny byly pokryty stejnými barevnými ornamentálními talíři, nechutně sladká koťata s mašličkami, dovádějící a hrající si. Na stole pak byl barevný volánkový ubrus. Za Pošukovým okem byl připevněn teleskopický přístroj, který Umbridgeové umožňoval špehovat zaměstnance na druhé straně dveří. Harry se do něj podíval a spatřil, že jsou stále ještě shromážděni okolo Bomby hnojůvky. Pak vykroutil teleskop ze dveří, což zanechalo ve dveřích otvor, z něhož vytáhl magické oko a vložil si je do kapsy. Poté se opět otočil směrem do místnosti, zvedl svou hůlku a zamumlal,
„Accio medailon.“

Nic se nestalo, ale to ani Harry nečekal, Umbridgeová určitě znala spoustu ochranných zaklínadel a kouzel. Proto ihned vyrazil za její stůl a začal otvírat jeden šuplík za druhým. Viděl brky, zápisníky i magický záznamník, očarované svorky na papír které se vinuly jako hadi, malou rozzlobenou krajkovanou krabičku plnou tenkých mašlí a svorek, avšak nebylo tam ani stopy po medailonu.

Za stolem byl také archivní šuplík a Harry se ho rozhodl prohledat. Stejně tak jako Filchův kabinet v Bradavicích, i tento byl plný složek nadepsaných jmény. Na dně šuplíku si Harry všiml něčeho, co ho opravdu překvapilo: složku pana Weasleyho.

Vytáhl ji a začal číst.


Arthur Weasley


Krevní status – čistá krev, ale s neakceptovatelnými promudlovskými názory. Člen Fénixova řádu.

Rodina – manželka (čistá krev), sedm dětí, dvě nejmladší v Bradavicích.
Pozn.: Nejmladší syn je v současné době doma, vážně nemocen. Potvrzeno ministerským inspektorem.

Bezpečnostní status – SLEDOVÁN. Veškerý pohyb je monitorován. Vysoká pravděpodobnost kontaktu s Nežádoucím č. 1 (dřívější pobyt s Weasleyovou rodinou)


„Nežádoucí číslo jedna,“ zamručel Harry když vracel složku pana Weasleyho zpět do šuplíku.
Měl tušení že ví, o koho se jedná a jistotu získal, když a rozhlédl se po dalších místech, kde by se dal medailon schovat – na zdi visel plakát s jeho fotografií, slovy Nežádoucí číslo jedna přes jeho hrudník. V rohu plakátu byla, spolu s obrázkem kotěte, na růžovém papíře umístěna malá poznámka. Harry přišel k plakátu aby si přečetl, co Umbridgeová napsala,
„Měl by být potrestán.“

Rozzlobenější než kdy dříve, prohledal Harry dna váz, odpadkových košů i suchých květin, nijak ho však nepřekvapilo, že tam medailon neobjevil. Naposledy se rozhlédl po místnosti a jeho srdce se náhle prudce rozbušilo. Brumbál na něho zíral z malého čtvercového zrcadla opřeného na knihovně vedle stolu.

Harry přeběhl místnost a sáhl po něm, avšak v tom okamžiku si uvědomil že se vůbec nejednalo o zrcátko. Brumbál se na něho zamyšleně usmíval z obálky nablýskané knihy. Harry až po chvilce všiml zeleného nápisu přes jeho klobouk – Život a lži Albuse Brumbála – a o nic menšího nápisu přes jeho hruď: „napsala Rita Holoubková, autorka bestselleru Armando Dippet - Mistr, nebo idiot?“

Harry otevřel knihu na náhodné straně, a na ní spatřil velkou fotografii dvou chlapců, oba se až přehnaně smáli, oba měli ruku na rameni toho druhého. Brumbál s vlasy po lokty si nechal narůst malou bradku, ne nepodobnou té Krumově, té, která tak rozzlobila Rona.
Chlapec, který se hlasitě smál vedle Brumbála, měl veselý obličej a působil divoce. Jeho zlaté vlasy se vlnily až po ramena. Harry uvažoval jestli je to mladý Dóže, ale než se stihl podívat na popisku fotografie, dveře kanceláře se otevřely.

Kdyby se při vstupování Thicknesse nedíval přes rameno, Harry by přes sebe zcela jistě nestihl svůj neviditelný plášť přehodit. I tak možná ministr postřehl nějaký pohyb, neboť chvíli nehnutě stál a zíral na místo, kde Harry právě zmizel. Nakonec se nejspíš rozhodl, že viděl Brumbála na obálce knihy, kterou Harry sotva stihl vrátit, jak se drbe na nose. Konečně došel ke stolu a svou hůlkou namířil na brk, připravený v kalamáři. Ten okamžitě vyskočil a začal psát vzkaz pro Umbridgeovou. Velice potichu, skoro se ani neodvažoval dýchat, Harry couval k otevřeným dveřím do chodby.

Výrobci brožurek byli stále ještě shromážděni kolem zbytku bomby hnojůvky, které ještě stále slabě vrčely jak vypouštěly trochu kouře. Harry spěchal chodbou pryč a jen zaslechl mladou čarodějnici, jak říká,
„Vsadím se že utekla z Oddělení experimentálních kouzel. Nejsou vůbec opatrní, pamatujete, jak jim odtamtud posledně unikla ta jedovatá kachna?“

Harry spěchal zpět k výtahům a zvažoval své možnosti. Nebylo pravděpodobné, že by medailon byl někde na ministerstvu, a zrovna tak bylo nepravděpodobné, že by to dostali z Umbridgeové, když byla zavřena v soudní síni.
Jejich prioritou teď bylo dostat se z ministerstva nespatřeni a zkusit to některý jiný den. První, co musel udělat, bylo najít Rona a pak spolu vymyslet způsob jak dostat Hermionu ze soudní síně.

Výtah, který přijel byl prázdný. Harry do něho vstoupil a sundal ze sebe neviditelný plášť. K jeho nezměrné úlevě nastoupil ve druhém patře do výtahu promočený a rozzuřeně se tvářící Ron.

„Dob-dobré ráno,“ zakoktal Ron, když se výtah opět rozjel.

„Rone, to jsem já!“

„Harry, zatraceně, já jsem úplně zapomněl že vypadáš jako… Proč s tebou není Hermiona?“

„Musela jet s Umbridgeovou dolů do soudní síně, nemohli jsme tomu zabránit a…“

Předtím, než mohl Harry větu dokončit, výtah opět zastavil. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil pan Weasley. Mluvil s postarší čarodějnicí, jejíž vlasy byly učesány tak, že vypadaly jako mraveniště.

„…víceméně Vás chápu, Wakando, avšak obávám se, že se nemohu účastnit takového…“

Pan Weasley ztichl, když spatřil Harryho. Byl to velice zvláštní pocit, když se na něho pan Weasley díval s takovou nelibostí. Dveře výtahu se zavřely a ten se opět rozjel směrem dolů.

„Ach, zdravím, Regu,“ otočil se pan Weasley za zvukem stálého kapání z Ronova hábitu. „Není tady dneska tvá žena kvůli výslechu? Ehm, co se ti stalo? Proč jsi tak mokrý?“

„V Yaxleyho kanceláři pršelo,“ řekl Ron.
Díval se přitom na jeho rameno a Harry věděl, že se bojí, že by ho otec mohl poznat, kdyby se mu podíval přímo do očí.
„Nemůžu to zastavit, a tak mě poslali pro Bernieho - Pillswortha, myslím, že říkali, že...“

„Ano, ve spoustě kanceláří poslední dobou prší,“ řekl pan Weasley. „Zkoušel jsi Meterolojinx Recanto? U Bletchleyho to fungovalo.“

„Meterolojinx Recanto?“ zašeptal Ron. „Ne, nezkoušel. Díky, ta- teda díky, Arthure.“

Když se dveře výtahu opět otevřely, vyšla z nich čarodějka s mraveništěm ve vlasech, stejně tak jako Ron, který proběhl kolem ní a ztratil se z dohledu. Harry chtěl vyrazit za ním, ale cestu mu zkřížil Percy Weasley, který kráčel do výtahu, s nosem zabořeným v nějakých papírech, které četl.

Percy si uvědomil, že je ve výtahu se svým otcem, až když se dveře s lomozem zavřely. Vzhlédl, a když uviděl pana Weasleyho, zrudl jako ředkvička a jen co se dveře zase otevřely, opustil výtah. Harry se snažil dostat ven, ale zastavila ho paže pana Weasleyho.
„Počkej chvilku, Runcorne.“

Dveře se opět zavřely, a když se výtah rozjel, pan Weasley řekl, „Slyšel jsem že máš nějaké informace o Dirkovi Cresswellovi.“

Harry měl dojem, že zlost pana Weasleyho nebyla o nic menší kvůli střetnutí s Percym. Usoudil tedy, že nejlepší bude dělat, že o ničem neví.

„Promiňte?“ řekl.

„Nepředstírej, Runcorne,“ řekl pan Weasley divoce. „Vystopoval jsi čaroděje, který zfalšoval svůj rodokmen, ne?“

„A když ano, tak co?“ řekl Harry.

„Dirk Cresswell je čaroděj desetkrát víc než ty,“ řekl pan Weasley tiše, zatímco výtah pokračoval.

„A jestli přežije Azkaban, budeš se mu muset zpovídat, nemluvě o jeho ženě, synech a přátelích…“

„Arthure,“ přerušil ho Harry, „víš, že jsi sledován, ne?“

„To má být výhrůžka, Runcorne?“ zvýšil hlas pan Weasley.

„Ne,“ řekl Harry. „Je to pravda! Sledují tě na každém kroku-„

Dveře se otevřely, když dojeli k atriu. Pan Weasley hodil po Harrym kousavý pohled a vyběhl z výtahu, který se řinčivě zavřel. Harry zůstal ohromeně stát na místě. Přál si aby si býval vybral pro přeměnu někoho jiného.

Harry vytáhl neviditelný plášť a znovu si jej oblékl. Pokusí se Hermionu vyprostit sám, zatímco bude Ron řešit tu kancelář s deštěm. Když se dveře se otevřely, vystoupil, a dostal se do úzkého kamenného průchodu osvětleného pochodněmi, dost odlišného od vrchních chodeb s koberci a dřevěným obložením.

Když výtah opět s rachotem odjel, Harry se při pohledu na vzdálené černé dveře, které značily vchod na Oddělení Záhad, trochu zatřásl.

Vyrazil, jeho cílem tentokrát nebyly černé dveře, ale brána po levé straně, která odhalovala řadu schodů vedoucí k soudní síni. Zatímco sestupoval níž, promýšlel své možnosti. Stále mu zbývalo několik bomb hnojůvek, ale možná by bylo lepší jednoduše zaklepat na dveře soudu, vstoupit jako Runcorn a požádat o rozhovor s Mafaldou.

Samozřejmě nevěděl, jestli je Runcorn dostatečně důležitý, aby mu to vyšlo, a dokonce jestli by to dokázal, to, že by se Hermiona nevrátila by mohlo spustit pátrání dříve, než by se dostali bezpečně pryč z ministerstva…
Ponořený do myšlenek, okamžitě nezaregistroval zvláštní mrazení, které ho obklopilo, jako kdyby klesal do mlhy. S každým krokem byla větší a větší zima, chlad dosáhl jeho hrdla a trhalo mu plíce. Pocítil, že se do něj vkrádá pocit zoufalství, skleslosti a naplňuje ho zevnitř.
Mozkomorové, pomyslel si. A když našlápl nohou na schody a otočil se doprava, naskytl se mu strašlivý pohled. Tmavý průchod ze soudních síní byl plný vysokých, černě zahalených postav, jejich obličeje byly celé zakryté, jejich drsné dýchání bylo jediným zvukem v místnosti. Ztuhlí Mudlovští šmejdi, kteří byli vzati dovnitř, kvůli výslechu, seděli schoulení a vystrašení na dřevěných lavičkách.
Většina z nich si zakrývala obličej jejich rukama, možná nevědomě, aby sami sebe chránili před mozkomorovou chamtivou pusou. Někteří z nich byli doprovázeni rodinami, jiný seděli sami. Mozkomoři před nimi létali nahoru a dolů a chlad, beznaděj a zoufalství toho místa dali jim a Harrymu pocit prokletí…
Bojuj s tím, řekl sám sobě, ale věděl, že tady nemůže vyčarovat patrona bez toho, aniž by se odhalil. Tak udělal pohyb dopředu, nejtišeji, jak jen mohl a s každým krokem navíc, který udělal, se zdálo, že otupělost bude předcházet jeho mozku, ale donutil se, aby myslel na Hermionu a Rona, kteří ho potřebovali.
Pohybování přes vysoké černé figury bylo hrozné: Bezoké tváře, skryté pod jejich kapucemi se otočily, když procházel a byl si jistý, že ho cítí, možná cítí lidskou přítomnost , která má stále nějaké naděje, nějakou odolnost…A pak, náhle a otřesně uprostřed zamrzlého ticha jedny z dveří žaláře na levé straně chodby byly rozraženy dokořán a ozývaly se z nich výkřiky.
„Ne, ne, jsem dvojí krve, říkám Vám, že jsem dvojí krve! Můj otec byl kouzelník, opravdu byl, podívejte se na něj, Arkie Alderton, je to velmi známý návrhář košťat, říkám Vám, ať se na něj podíváte- dejte ze mě ty ruce pryč, dejte je pryč- “
„Tohle je tvé poslední varování,“ řekla měkkým hlasem Umbridgenová, kouzelně silnějším, aby šel čistě slyšet přes mužovo zoufalé řvaní.
„Jestli budete vzdorovat, budete podroben polibku Mozkomora.“
Mužovo řvaní přestávalo, ale suchá vzlykání se stále ozývala chodbou.
„Odveďte ho pryč,“ řekla Umbridgeová.
Dva mozkomoři se objevili ve dveřích soudní síně, jejich hnilobné, strupovité ruce svíraly kouzelníkovo nadloktí, který vypadal, že každou chvíli omdlí. Odletěli s ním pryč z chodby a temnota, která se za nimi vlekla je pohltila z viditelného dosahu.
„Další- Mary Cattermoleová,“ zvolala Umbridgeová.
Malá žena se postavila; chvěla se od hlavy až k patě. Její tmavé vlasy byly sčesané do drdolu a měla na sobě hábit. Její obličej byl úplně bez krve. Když prošla kolem mozkomorů, Harry uviděl, jak se otřásla. Udělal to instinktivně, bez jakéhokoliv plánu, protože nenáviděl pohled, jak sama kráčí do sklepení: jak se dveře začaly zavírat, vklouznul za ní do soudní síně. Nebyla to ta samá místnost, ve které už jednou byl vyslýchán pro nedovolené použití kouzel.
Tahle byla o mnoho menší, ačkoli strop byl hodně vysoko, dodávalo to hodně klaustrofóbní pocit, asi jako stát na dně studny. Bylo zde o mnoho více mozkomorů, vyzařujících svou ledovou auru. Stáli jako beztvářní ochránci v rozích, co nejvzdáleněji od vysokého vyvýšeného stolce. Za zábradlím seděla Umbridgeová s Yaxleyem na jedné straně a s Hermionou, hodně bledou jako paní Cattermolová, na straně druhé.
U paty stolce slídila dlouhosrstá, stříbrná kočka nahoru a dolů a Harry pochopil, že to je na ochranu žalobců proti zoufalství vycházejícího z mozkomorů: byl to pocit pro obviněné, nikoli pro obviňující.
„Posaďte se,“ řekla Umbridgeová svým měkkým hedvábným hláskem.
Paní Cattermolová klopýtala ke svému místu uprostřed podlahy za vyvýšeným stolcem. Ten moment, kdy usedla, se kolem ní začaly ovíjet řetězy okolo jejích ramen přivazující ji k židli.
„Jste Marry Elizabeth Cattermolová?“ zeptala se Umbridgeová.
Paní Cattermolová přikývla.
„Vdaná za Reginalda Cattermola z kouzelnického ministerstva hospodářství?“
Opět přikývla.
„Nevím, kde je. Předpokládala jsem, že se tu setkáme.“
Umbridgeová naprosto ignorovala, co řekla.
„Matkou Maisie, Ellie a Alfreda Cattermolových?“
Paní Cattermollová zafňukala, že ano. „Jsou vystrašení. Bojí se, že nedorazím domů -“
„Ušetřte nás,“ syknul Yaxley. „Mudlovští spratci nemají moc našich sympatií.“
Paní Cattermolová vzlykla maskována Harryho kroky, jak jde opatrně k vysokému stolci. Ta chvíle, kdy prošel místem, kde byla patronová kočka, ucítil změnu teploty: tady bylo teplo a pohodlněji. Patron, a byl si tím jist, patřil Umbridgeové, a zářivě žhnul, protože Umbridgeová cítila štěstí kolem sebe.
Pomalu a velmi opatrně se Harry přiblížil k Umbridgeové, Yaxleymu a Hermioně a vzal si poslední místo. Bál se, aby Hermiona nevyskočila. Pomyslel na kouzlo Muffliato nad Umbridgeovou a Yaxleyem, ale jenom to slovo zamumlal.
Potom Umbridgeová zvýšila hlas na adresu paní Cattermolové a Harry se chopil příležitosti.
„Jsem za tebou,“ zašeptal Hermioně do ucha.
Jak čekal, Hermiona sebou trhla, převrhla blízkou lahvičku s inkoustem. Předpokládala, že nahrává rozhovor, ale Umbridgeová s Yaxleyem se úplně soustředili na paní Cattermolovou.
„Hůlka, která vám byla odebrána dnes na ministerstvu, paní Cattermolová,“ říkala Umbridgeová, „osm a tři čtvrtě palce dlouhá, třešňové dřevo, s vlasem jednorožce uvnitř. Je to správný popis?“
Paní Cattermolová kývla na souhlas. Její smutné oči se dívaly do těch Umbridgeiných uhlazených.
„Můžete nám sdělit, od které čarodějky či kouzelníka jste si vzala tuto hůlku?“
„V-vzala?“ zaštkala paní Cattermolová. „J-já n-nikomu neseb-brala. J-já si j-ji koup-pila, když m-mi b-bylo jedenáct let. Ono – ono – ono si mě to vybralo!“
Teď plakala daleko víc a silněji než předtím. Umbridgeová se zasmála svým slaďoučkým dívčím hláskem, že ji chtěl Harry napadnout. Naklonila se dopředu přes bariéru a pozorovala svou oběť a cosi zlatého se rozhoupalo také dopředu a byl to jakýsi přívěšek: medailon.
Hermiona to spatřila, zapištěla, ale Umbridgeová a Yaxley se stále věnovali své kořisti.
„Ne,“ řekla Umbridgeová, „hůlky si obyčejně vybírají pouze kouzelníky nebo čarodějky. Vy ale nejste čarodějka. Mám vaši odpověď, kterou jste vypsala v dotazníku, že vám byla poslána – Mafaldo, podejte mi ho.“
Umbridgeová nastavila malou ručku: její výraz připomínal žábu, že byl Harry docela překvapen, že nevidí sítě mezi jejími pahýlovými prsty. Hermioniny ruce se šokovaně třásly. Nešikovně svrhla dokumenty, kde bylo jméno paní Cattermolové.
„To je – to je krásné, Dolores“ řekla, dívající se na zářící věc v neupraveném ohybu Umbridgeiny blůzky.
„Co?“ štěkla Umbridgeová a podívala se letmo dolů. „Ó ano – staré rodinné dědictví,“ řekla hladíc si svůj medailonek.
„To S znamená Salazar Zmijozel... jsem s nimi spřízněná. Vskutku je zde hodně čistokrevných rodin, se kterými nejsem v žádném příbuzenském svazku... Je to škoda,“ pokračovala hlasitěji a šlehla pohledem po dotazníku paní Cattermolové.
„Tohle je další věc, která pro vás moc nehovoří: vašimi rodiči byli zelináři.“
Yaxley se ošklivě zašklebil. Pod stolcem neustále hlídal Patron a v rozích stále hlídali mozkomorové. Byla to Umbridgenové lež, která nahrnula Harrymu do mozku krev a zastřela mu smysl pro opatrnost – ten medailon, který si vzala za úplatek z malého vězení, byl použit, jako podložka pro její čistokrevné doklady.
Zdvihnul hůlku, což bylo znepokojující pro něj samotného a zároveň to nebylo pro ochranu pod neviditelným pláštěm a řekl:
„Mdloby na tebe!“
Ukázal se červený proud světla: Umbridgeová se zamotala, kouzlo ji zasáhlo do čela: papíry paní Cattermolové spadly na zem, skoro na stříbrnou kočku. Chlad je zasáhl asi jako přicházející vítr. Yaxley se popleteně díval kolem sebe a myslel si, že spatří Harryho.
Harry tedy použil svou hůlku znovu. Zakřičel:
„Mdloby na tebe!“
Yaxley sklouznul na podlahu a ležel rozhozeně na zemi.
„Harry!“
„Hermiono, jestli si myslíš, že jsem sem přišel, abych poslouchal ty její kraviny, tak-“
„Harry, paní Cattermolová!“
Harry se otočil okolo sebe, odhodil neviditelný plášť, běžel dolů za mozkomory, ti se blížili k ženině židli, Patron zmizel, takže je nikdo nemohl kontrolovat, vypadali, že užuž chtějí vysát duši paní Cattermolové a přibližovali svoje obličeje k ní, když...
„EXPECTO PATRONUM!“
Stříbrný jelen vyšlehl Harrymu z hůlky a rozběhl se za mozkomory, které svou silou odlákal od jejich oběti a bylo z něj cítit daleko větší teplo, než-li z kočky.
„Hermiono, seber ten viteál,“ řekl Harry.
Běžel dolů, aby sebral neviditelný plášť a pomohl paní Cattermolové.
„Ty?“ zašeptala paní Cattermolová. „Ale Reg říkal, žes to byl i ty, kdo dal mé jméno k vyslýchání!“
„Vážně?“ zamumlal Harry, rozvazující řetězy u židle paní Cattermolové.
„Asi se mi tedy něco změnilo v srdci. Diffindo!“
Řetězy se nepohnuly.
„Hermiono, jak dostanu ty řetězy pryč?“
„Počkej, zkouším tady něco nahoře-“
„Hermiono, ti mozkomorové!“
„Já vím, Harry. Ale jestli se Umbridgeová probudí – bude po medailonu... Musím ho zdvojit – Geminio! Tady... Snad ji to přesvědčí...Hermiona sešplhala schody.
„Podívejme! Relashio!“
Řetězy zazvonily a stáhnuly se z ramen paní Cattermolové, která měla stále tentýž vyděšený výraz.
„Nechápu,“ zašeptala.
„Nebojte, brzy tohle místo s námi opustíte,“ řekl Harry.
„Jděte domů, vezměte děti a opusťte tuhle zemi, pokud můžete. Přestrojte se a běžte. Však jste dnes viděla, jak to chodí. To, co jste slyšela – “
„Harry,“ řekla Hermiona, „jak se dostaneme ke dveřím přes ty mozkomory?“
„Patroni,“ odpověděl Harry.
Stříbrný jelen klusal místností.
„Čím víc jich bude, tím lépe. Vykouzli svého.“
„Expec – Expecto patronum!“ křikla Hermiona.
Nic se nestalo.
„Je to pouze kouzlo,“ uklidňoval Harry paní Cattermolovou, „není to nic, s čím byste si měla dělat starosti. Dělej, Hermiono!“
„Expecto patronum!“
Stříbrná vydra vyklouzla z Hermioniny hůlky a následovala Harryho jelena.
„Pojďme,“ řekl Harry a vedl Hermionu s paní Cattermelovou ke dveřím.
Když Patronové míjeli sklepení, ozvaly se šokované výkřiky. Harry se rozhlédl okolo sebe: mozkomorové spadli na záda na obou stranách a vpíjeli se do temnoty, rozptýlení stříbrnými zvířaty.
„Je jasné, že teď půjdete domů za dětmi a schováte se svou rodinnou,“ říkal Harry mudlovské ženě, která byla oslněna světlem vycházejícím z Patronů a třásla se už jenom malinko.
„Vydejte se do ciziny, jestli můžete. Jen co nejdál od ministerstva. To je – ehm – oficiální pozice.“
„Nyní, jestli budete následovat patrony, budete moci opustit Atrium.“
Po kamenných schodech vystoupali, aniž by je kdokoliv chytil, ale když došli k výtahům, Harry začal mít zlé tušení, že ukážou-li se v Atriu se stříbrným jelenem a ostatními patrony poletujícími kolem nich, navíc doprovázeni skupinou zhruba dvaceti lidí, kteří jsou obviněni za nečistou krev, vzbudí nepříjemně velkou pozornost. Napadlo ho to zrovna ve chvíli, kdy před nimi zastavil výtah.
„Regu!“ vypískla paní Cattermoleová a vrhla se Ronovi do náruče.
„Runcorn mě dostal ven, napadl Umbridgeovou a Yaxleyho a všem nám řekl, ať odejdeme ze země. Myslím, že bychom to radši měli udělat, Regu, opravdu! Pospěšme si domů, vezmeme děti a...proč jsi tak mokrý?“
„Voda,“ zamumlal Ron a snažil se osvobodit z jejího sevření.
„Harry, vědí, že jsou na ministerstvu vetřelci. Říkali něco o díře ve dveřích do kanceláře Umbridgeové. Myslím, že máme tak pět minut, pokud...“
Hermionin Patron s lupnutím zmizel ve chvíli, kdy se zděšeným výrazem otočila na Harryho.
„Harry, jestli jsme tu v pasti...!“
„Nejsme, pokud si pospíšíme,“ řekl Harry.
Otočil se na civějící skupinku lidí za sebou.
„Kdo z vás má hůlku?“
Zhruba polovina z nich se přihlásila.
„Dobře, všichni, kdo nemají hůlky se přidají k někomu, kdo má. Musíme si pospíšit, než nás zastaví. Jdeme!“
Podařilo se jim nacpat se do dvou výtahů. Harryho Patron zůstal stát na stráži před zlatou mříží, dokud se nezavřela a výtahy začaly stoupat vzhůru.
„Osmé patro,“ řekl studený hlas čarodějky, „Atrium.“
Harry zjistil, že mají problém. Atrium bylo plné lidí, kteří běhali od krbu ke krbu a postupně je blokovali.
„Harry!“ zapištěla Hermiona. „Co chceš udělat?“
„DOST!“ zařval Harry a silný Runcornův hlas se rozlehl přes Atrium.
Kouzelníci blokující krby jakoby zamrzly.
„Za mnou,“ zašeptal ke skupince mudlů narozeným kouzelníkům, kteří se shlukly za Rona a Hermionu.
„Co se děje, Alberte?“ řekl stejný vousatý čaroděj, který před tím následoval Harryho z krbu. Vypadal nervózně.
„Tito lidé potřebují odejít před tím, než zablokujete krby,“ řekl Harry se vší autoritou, kterou v sobě posbíral.
Kouzelníci stojící před ním se zmateně dívali jeden na druhého.
„Bylo nám řečeno, že máme zablokovat všechny východy a nenechat nikoho...“
„Odmlouváte mi?“ zuřil Harry. „Chcete, abych prozkoumal váš rodokmen tak, jako Dirku Croswellovi?“
„Omlouvám se!“ zalapal po dechu vousatý čaroděj a ustoupil dozadu.
„Nic jsem tím nemyslel, Alberte, ale myslel jsem...Myslel jsem, že byli u výslechu a...“
„Mají čistou krev,“ řekl Harry a jeho hluboký hlas se působivě rozléhal po celé hale. „Troufnu si tvrdit, že čistší, než tu, která koluje v mnohých z vás. Jděte,“ zakřičel na skupinku za sebou, která se rozutíkala ke krbům a začala po dvojicích mizet.
Ministerští kouzelníci zdrženlivě postávali, někteří vypadali zmateně, jiní zase vystrašeně a bázlivě. Když v tom:
„Mary!“
Paní Cattermoleová se ohlédla přes rameno. Skutečný Reg Cattermole, již nezvracející, ale jen pobledlý, právě přibíhal od dalšího výtahu.
„Re-Regu?“ Podívala se ze svého manžela na Rona, který hlasitě zaklel.
Plešatící čaroděj na ně zíral a jeho zrak se nechápavě přesouval od jednoho Rega Cattermolea na druhého.
„Hej, co se to děje? Co to má být?“
„Zataraste východ! HNED!“
Yaxley vyskočil z dalšího výtahu a bězel směrem ke skupině vedle krbů, v nichž právě všichni nečistokrevní kromě paní Cattermoleové zmizeli. V okamžiku, kdy plešatící čaroděj zvedl svou hůlku, zdvihl Harry svou obrovskou pěst a udeřil jej tak, že odletěl o kus dál.
„Pomáhal těm mudlovským šmejdům s útěkem, Yaxley!“ zakřičel Harry.
Kolegové plešatícího čaroděje začali křičet a hájit se, díky čemuž mohl Ron chytit paní Cattermoleovou a strčit ji do stále otevřeného krbu. Yaxley se střídavě díval na Harryho a na udeřeného čaroděje, a skutečný Reg Cattermole zaječel,
„Moje žena! Kdo to byl s mou ženou? Co se to tu děje?“
Harry viděl jak se Yaxley otočil a jak se na jeho brutální tváři objevila známka poznání.
„Dělej!“ zakřičel Harry na Hermionu, chytil ji za ruku a skočili do krbu a v tom okamžiku za sebou zaslechli Yaxleyho kletbu, která jen těsně minula Harryho hlavu.
Několik vteřin se točili než vypadli ze záchodu do kabinky. Harry vyrazil dveře. Ron stál vedle nich a stále ještě bojoval s paní Cattermoleovou.
„Regu, já nechápu…“
„Pusťte mne, nejsem Váš manžel. Musíte jít domů!“
Najednou se v kabince za nimi ozval zvuk. Harry se ohlédl a viděl Yaxleyho, jak se právě objevil.
„POJĎME!“ zakřičel Harry, chytil Hermionu za ruku a Rona za paži a otočili se zpět.
Obklopila je temnota. Drželi se pevně za ruce, ale něco bylo špatně… Hermionina ruka jako by klouzala z jeho sevření. Uvažoval, jestli se udusí. Nemohl se nadechnout, ani nic neviděl a jedinou věci na světě byla Ronova paže a Hermioniny prsty, které dál klouzaly pryč…
Pak už viděl dveře čísla dvanáct na Grimmauldově náměstí, se svým hadovitým klepadlem, ale než se stihl nadechnout, uslyšel křik a uviděl záblesk purpurového světla: Hermionina ruka se chytila Harryho a vše opět potemnělo.