Ahoj

kapitola – Zloděj
Harry otevřel oči a byl oslněn zlatou a zelenou barvou. Netušil, co se stalo, věděl jen, že leží na něčem, co se zdálo býtlistím a větvemi.

Jakmile popadl dech, zamrkal, a zjistil, že ona oslňující záře bylo sluneční světlo, dopadající na něj skrze listí vysoko nad ním.

Kousek od jeho tváře se něco zaškubalo. Harry se zvedl na kolena, připravenčelit nějakému malému divokému stvoření, avšak zjistil, že oním stvořením byla Ronova noha. Když se rozhlédl kolem, zjistil, že všichni tři leželi v
lese, očividně sami.



Harryho první myšlenka byla Zapovězený les, a na okamžik, ačkoli věděl, jak hloupé a nebezpečné by bylo se objevit na Bradavických pozemcích, jej napadlo vyplížit se z lesa až do Hagridovy hájenky.

Za pár chvil Ron vydal dlouhý vzdech, a když se Harry začal plazit k němu, zjistil s jistotou, že nebyli v Zapovězeném lese:



Stromy byly mladší, byly dále od sebe a zem byla čistší.

S Hermionou, která byla také ještě na kolenou, se setkal u Ronovy hlavy. V okamžiku, kdy se Harry podíval na Rona, ho zaplavily obavy. Levá strana Ronova těla byla pokryta krví, jeho šedobílá tvář působila, v kontrastu s listím pokrytou zemí hrozivě.

Mnoholičný lektvar právě vyprchával: Ron se přeměňoval z Cattermolea zpět do své normální podoby. Jeho vlasy byly čím dál červenější a jeho tvář ztratila i ten zbytek barvy, co jí zbyl.

„Co se mu stalo?“

„Rozštěpení,“ odpověděla Hermiona, a její prsty již trhaly Ronův rukáv tam, kde byla krev nejtemnější.

Harry zděšeně sledoval, jak Hermiona úplně roztrhla Ronovo tričko. Vždycky o rozštěpení přemýšlel jako o něčem komickém, ale tohle...

Zvedl se mu žaludek, když spatřil, jak Hermiona pokládá obnaženou paži, na níž chyběl velký kus masa, odstraněný čistě jako nožem.

„Harry, rychle, v mém batohu, je tam malá lahvička s popiskou "Výtažek z dobromyslu".“

„Batoh... dobře...“

Harry doběhl k místu, kde Hermiona dopadla, popadl malý batůžek a vložil do něj ruku. Po hmatu poznával Harry jeden po druhém všechny možné předměty - obaly knih, vlněné svetry, boty...

„RYCHLE!“

Harry zvedl svou hůlku ze země, namířil ji na magický batoh, a zvolal, „Accio Dobromysl!“

Malá hnědá lahvička vyletěla ven. Chytil ji a běžel zpět k Hermioně a Ronovi, jehož oči byly teď napůl otevřené, avšak za víčky byla vidět jen bělma.

„Omdlel,“ řekla Hermiona, která již byla také velmi bledá.

Již nevypadala jako Mafalda, ačkoli její vlasy ještě stále byly místy hnědé.

„Otevři to prosím, Harry, hrozně se mi klepou ruce.“¨

Harry odšrouboval víčko lahvičky, Hermiona ji vzala a tři kapky nalila do krvácejícího místa. Rána nyní vypadala několik dní stará. Nová pokožka přerůstala přes to, co jen před pár okamžiky bylo odhaleným masem.

„Wow,“ řekl Harry.

„To je to jediné, co se odvažuji udělat,“ řekla Hermiona roztřeseně.

„Jsou sice kouzla, která by ho zcela vyléčila, ale na to se teď opravdu necítím, a chyba by udělala mnohem více škody než užitku... Už tak ztratil hrozně moc krve...“

„Jak se mu to stalo? Myslím jako“ - Harry zatřásl hlavou, aby si ji vyčistil a ujasnil si, co se stalo - „Proč jsme tady? Myslel jsem, že jsme se vraceli na Grimauldovo náměstí, ne?“

Hermiona se zhluboka nadechla. Vypadalo to, že skoro brečí.

„Harry, myslím, že se tam už nebudeme moci vrátit.“

„Proč to...?“

"Když jsme se přemísťovali, Yaxley se mě chytil a já se ho nemohla zbavit, byl moc silný. Pořád mě ještě držel, když jsme dorazili na Grimauldovo náměstí, a pak - bojím se, že viděl dveře, a když jsme se tam dostali, tak jsem se vás rychle chytila a přenesla nás sem.“

„Ale kde je tedy on? Počkej... Chceš tím říct, že je na Grimmauldově
náměstí? Vždyť se tam nemůže dostat, ne?“

Její oči se leskly slzami, když odpovídala.

„Harry, myslím že může. Já-já jsem ho donutila, aby mne pustil tím, že jsem
použila Překážecí kletbu, ale to už jsem jej dostala dovnitř ochrany Fidelia
Charma. Od té doby, co Brumbál zemřel, jsme všichni Strážci tajemství,
pamatuješ? Takže já jsem mu to tajemství předala, že?“

Nebylo se o čem hádat, Hermiona měla naprostou pravdu. Toto pro ně byla silná rána. Pokud se mohl Yaxley dostat do domu, nemohli se tam vrátit. Díky Přemístění tam navíc mohl dostat i ostatní Smrtijedy. I když byl dům temný a depresivní, bylo to jejich jediné bezpečné útočiště a navíc, teď, když byl Krátura mnohem milejší a přátelštější, svým způsobem domov. S pocitem viny si Harry vzpomněl na domácího skřítka chystajícího koláč, který Harry, Ron ani Hermiona nikdy neochutnají.

„Harry, je mi líto. Je mi to tak líto!“

„Nebuď hloupá, to nebyla tvoje vina! Když už něčí, tak moje..“

Harry strčil ruku do kapsy a vytáhl Pošukovo oko. Hermiona ucouvla a tvářila
se vyděšeně.

„Umbridgeová ho zadělala do dveří své kanceláře aby mohla špehovat ostatní. Nemohl jsem ho tam nechat... Ale díky tomu zjistili, že v budově jsou vetřelci.“

Než mohla Hermiona odpovědět, Ron vydal vzdych a otevřel oči. Stále ještě
byl bledý a jeho tvář se leskla potem.

„Jak se cítíš?“ zašeptala Hermiona.

„Hrozně,“ odvětil Ron skřehotavě a škubl sebou, když ucítil svoji zraněnou
paži.

„Kde to jsme?“

„V lese, kde se pořádalo Mistrovství světa ve famrpále," objasnila Hermiona.

„Chtěla jsem nějaké kryté, uzavřené místo a tohle bylo...“

„... první místo, co tě napadlo,“ dořekl za ni Harry a rozhlédl se po očividně zcela vylidněném okolí.

Pořád myslel na to, co se stalo, když se přemístili naposledy, a když je Smrtijedi našli během několika minut. Mohlo to být čtení myšlenek? Věděl Voldemort nebo jeho lidé, kam je Hermiona vzala tentokrát?

„Myslíš, že bychom měli vyrazit?“ zeptal se Ron Harryho, a ten na jeho tváři
viděl, že myslí na to samé.

„Nevím.“

Ron stále vypadal bledě a zpoceně. Ani se nepokusil posadit, a zdálo se, že
byl příliš slabý, aby to zkoušel. Myšlenka, že by s ním hýbali, byla
nepředstavitelná.

„Prozatím tu zůstaneme,“ řekl nakonec.

Hermiona, které se očividně ulevilo, vyskočila na nohy.

„Kam jdeš?“ zeptal se Ron.

„Jestli tady zůstaneme, měli bychom použít nějaká ochranná kouzla,“ odpověděla, pozvedla hůlku, začala opisovat velký kruh kolem Harryho a Rona a mumlala zaklínadla.

Harry si všiml poruch v okolním vzduchu. Bylo to, jakoby Hermiona tvořila nad mýtinou tepelný závoj.

„Salvio Hexia... Protego Totalum... Repello Muggletum... Ševelisimo.... Mohl bys vyndat stan, Harry?“

„Stan?“

„Z tašky!“

„Z... jo, jasně,“ řekl Harry.

Neobtěžoval se ho hledat uvnitř a raději použil vyvolávací kouzlo. Stan se vynořil jako beztvará hromada plátna, lan a tyček. I díky zápachu koček, který byl úplně stejný, Harry poznal, že se jedná o stejný stan, ve kterém posledně spali na mistrovství světa ve famfrpálu.

„"Myslel jsem, že patří tomu chlápkovi Perkinsovi z ministerstva,“ řekl a začal rozplétat zamotané kolíky.

„Zjevně jej nechtěl vrátit, má housera,“ pronesla Hermiona, zatímco předváděla složité pohyby hůlkou.

„Takže si ho Ronův taťka mohl půjčit. Erecto!“ dodala a zamířila hůlkou na neforemné plátno, které se v plynném skupenství vzneslo do vzduchu a zcela pevné se usadilo na zem před Harryho, kterému z rukou vyletěl kolík a s hukotem přistál na konci lana.

„Cave Inimicum,“ dokončila Hermiona a mávla k nebi.

„To je vše, co můžu udělat. Přinejmenším bychom měli vědět, že přicházejí; nemůžu ale zaručit, že nás ochrání před Vol-“

„Nevyslovuj to jméno!“ přerušil ji Ron hrubě.

Harry a Hermiona se na sebe podívali.

„Omlouvám se,“ zaúpěl Ron, když se napřímil a podíval se na ně. „ale jakoby to nosilo smůlu nebo tak. Nemůžeme mu prostě říkat Vy-víte-kdo, prosím?“

„Brumbál říkal, že strach ze jména-“ pokračoval Harry.

„Uvědom si, že nazývání Ty-víš-koho jeho jménem nakonec Brumbálovi nepřineslo moc dobrého,“ odsekl Ron. „Prostě prokaž Ty-víš-komu nějakou úctu, ano?“

„Úctu?“ zopakoval Harry, ale Hermiona po něm hodila varovný pohled; očividně se nechtěla s Ronem hádat, když byl tak slabý.


Harry s Hermionou Rona napůl donesli, napůl dovlekli skrz vchod do stanu. Uvnitř to vypadalo přesně tak, jak si Harry pamatoval; malý byteček s koupelnou a kuchyní. Postrčil stranou staré křeslo a položil Rona opatrně na spodní patro poschoďové postele. I tak krátká cesta způsobila, že Ron ještě více zbledl, a jen co ho položili na matraci, zavřel oči a nějakou chvíli neřekl ani slovo.

„Udělám čaj,“ řekla Hermiona udýchaně, vytáhla z hloubi svého batohu konvici s hrnky a zamířila do kuchyně.

Pro Harryho byl teplý nápoj stejně příjemný, jako ohnivá whisky v tu noc, kdy zemřel Pošuk. Zdálo se, že zahnal pryč alespoň malou část vzteku, který se rozkmital v jeho hrudi. Po minutě či dvou prolomil Ron mlčení.

„Co myslíte, že se stalo s Cattermolovými?“

„S trochou štěstí se odtamtud dostali pryč,“ řekla Hermiona svírajíc svůj horký šálek.

„Jen co se pan Cattermole dovtípil, co se stalo, a svou ženou se přemístil a teď právě opouští zemi i se svými dětmi. Udělali, co jim Harry řekl.“

„Hrome, doufám, že se odtamtud dostali,“ řekl Ron, a opřel se zády o polštáře.

Zdálo se, že mu čaj dělá dobře. Už se mu do obličeje vrátila trocha barvy.
„Podle toho, jak na mě mluvili, když jsem byl on, to
nevypadalo, že by byl nějak zvlášť důvtipný. Bože, doufám, že to zvládli. Jestli kvůli nám oba skončí v Azkabanu...“

Harry se podíval na Hermionu a na mysli mu vytanula jediná otázka – zda
to, že paní Cattermoleová u sebe neměla hůlku, nezabránilo tomu, aby se společně
se svým manželem přemístila a...nezemřela v jeho náruči.

Hermiona pozorně sledovala Rona, který teď projevoval tak velkou starost o osud Cattermoleových. V jejím pohledu byla cítit taková něha, že Harry skoro myslel, že ji nachytá při tom, až Rona políbí.


„Takže ho máš?“ zeptal se ji Harry částečně i proto, aby jí připomněl, že tu stále je.

„Mám...co?“ řekla trochu překvapeně.

„Kvůli čemu jsme právě prošli tím vším? Ten medailon. Kde je?“

„Vy ho máte?“ vykřikl Ron a posunul se na podušce o něco výš. „A nikdo mi nic
neřekne! Sakra, to jste se nemohli ani zmínit?“

„No, utíkali jsme, abychom si zachránili život a pronásledovali nás Smrtijedi, ne?“ řekla Hermiona. „Tady.“Vyndala z kapsy medailon a podala ho Ronovi.

Byl velký jako slepičí vejce. Ozdobné písmeno „S“ vysázené z drobných zelených kamínků rozptylovalo jemné světlo pronikající sem skrze střechu stanu.

„Asi není možné, že by ho někdo zničil od doby, co se o to pokoušel Krátura?“
zeptal se Ron s nadějí v hlase. „Chci říct...víme, že je to pořád viteál?“

„Myslím, že ne,“ řekla Hermiona potom, co si ho vzala zpátky a zblízka si ho prohlížela. „Kdyby ho někdo kouzlem zničil, byly by vidět nějaké známky poškození.“

Podala ho Harrymu, který ho otáčel v prstech. Vypadal jako nový. Vzpomněl si na to, co zbylo z denníku a na prasklý kámen v prstenu poté, co ho Brumbál zničil.

„Myslím, že Krátura měl pravdu,“ řekl Harry. „Musíme zjistit, jak ho otevřít před tím, než ho budeme schopní zničit.“

Náhle si uvědomil, co drží v ruce, co přežívá za zlatými dvířky. Po všem tom úsilí, které museli vynaložit na to, aby ho získali, najednou cítil silné nutkání se ho rychle zbavit. Překonávaje sám sebe, snažil se prsty otevřít medailon. Potom zkusil zaklínadlo, které použila Hermiona, aby otevřela Regulusovu ložnici. Nic z toho nepomohlo. Podal medailon zpátky Ronovi a Hermioně, kteří se oba snažili vydat ze sebe to nejlepší, ale nebyli o nic úspěšnější, než on sám.

„Cítíte to?“ zeptal se Ron tichým hlasem, když držel medailon pevně sevřený v pěsti.

„Co myslíš?“

Ron podal viteál Harrymu.

Po chvíli Harry zjistil, co asi Ron myslel. Byla to jeho vlastní krev pulsující v jeho žilách nebo něco bilo uvnitř medailonu jako malé kovové srdce?

„Co s ním uděláme?“ zeptala se Hermiona.

„Schováme ho, dokud nepřijdeme na to, jako ho zničit,“ odpověděl Harry ,a ač se mu moc nechtělo, pověsil si medailon kolem krku a schoval si ho pod oblečení, kde teď odpočíval hned vedle tobolky, kterou dostal od Hagrida.

„Myslím, že bychom si měli rozdělit hlídky před stanem,“ dodal směrem k Hermioně,
vstal a protáhnul se. „A musíme vymyslet, kde získat nějaké jídlo. Ty zůstaneš
tady,“ dodal ostře, když viděl, jak se Ron snaží posadit a do tváře se mu opět
vlila šedá barva.

Spolu s Lotroskopem, který dala Hermiona Harrymu k narozeninám, strávili zbytek dne střídáním se na hlídce. Lotroskop se však celý den klidně a tiše vznášel nad stolem, ať už díky tomu, že Hermiona rozmístila kolem ochranná kouzla a bariéry proti mudlům nebo prostě proto, že tudy lidé moc nechodili. Část lesa, ve které se nacházeli, zůstávala opuštěná až na pár ptáků a veverek.

Večer nepřinesl žádnou změnu. Harry rozsvítil svou hůlku, když si v deset hodin
vyměnil místo s Hermionou a rozhlížel se kolem po opuštěném prostranství.
Neviděl nic, kromě pár netopýrů přelétajících nad nimi přes jediný, mezi stromy
viditelný, pruh oblohy.

Měl hlad a trochu se mu točila hlava. Hermiona s sebou nezabalila žádné jídlo, protože si myslela, že se ještě dnes vrátí na Grimmauldovo náměstí, takže neměli vůbec nic k snědku až na pár chorošů, které Hermiona posbírala z okolních stromů a povařila je v kotlíku. Po pár soustech odstrčil Ron svou porci pryč a tvářil se znechuceně. Harry to neudělal jenom proto, aby nezranil Hermioniny city.

Ticho v okolí bylo přerušeno podivným chrastěním a čímsi, co znělo jako lámání větviček, ale Harry věřil tomu, že spíš než člověk, bylo jejich původcem nějaké větší zvíře. Přesto zvedl svou hůlku, aby byl připraven. Jeho vnitřnosti, už tak rozházené nevhodnou porcí hub, teď vypadaly velmi neklidně.

Myslel, že bude cítit radost, až se jim podaří získat viteál, ale bůh ví proč, ten pocit nepřicházel. Vše, co teď cítil, když seděl a hleděl do okolní temnoty, z níž jeho hůlka mohla osvítit jen nepatrnou část, byl strach o to, co bude dál. Bylo tak těžké, dostat se až sem a snažil se o to celé týdny, měsíce, možná i roky, ale teď, když byl tady, náhle zastavil a sešel z přímé cesty. Někde venku byly další viteály, ale neměl nejmenší tušení, kde. Ani nevěděl, jak všechny vypadají a dokonce ani netušil, jak zničit ten, který se teď opíral o jeho hruď. Zvláštní bylo, že se od jeho těla vůbec nezahřál, ale zůstával chladný, jako kdyby ho právě vytáhl z ledové vody. Čas od času si Harry myslel nebo možná jen představoval, že cítí nepatrný tlukot srdce v trochu jiném rytmu, než byl jeho vlastní. Jak tak seděl v temnotě před stanem, visela nad ním nepojmenovatelná předtucha. Snažil se jí čelit, odtlačit myšlenky pryč ze své hlavy, ale stále se
k němu vracely. Ani jeden nemůže žít, když druhý zůstává naživu.

Ron a Hermiona, kteří teď tiše mluvili uvnitř stanu, mohli kdykoliv odejít, pokud by chtěli. On ale nemohl. Zdálo se mu, že zatímco sedí ve tmě a snaží se ovládnout vlastní strach a vyčerpání, viteál na jeho hrudi tikal a odpočítával čas, který mu ještě zbývá...Hloupý nápad, říkal sám sobě, takhle nemysli...


Jizva ho začínala znovu pálit. Přepokládal, že si to způsobil sám, svými myšlenkami a pokusil se začít myslet na něco jiného. Přemýšlel o chudáku Kráturovi, který na něho čekal doma a místo toho k němu dorazil Yaxley. Bude skřítek mlčet nebo řekne Smritijedovi všechno, co věděl? Harrymu se chtělo věřit, že Krátura se za posledních pár měsíců změnil natolik, aby k němu byl loajální, ale kdo může vědět, co všechno se stane?
Co když ho Smrtijedi budou mučit? Do Harryho hlavy vtrhli nepříjemné představy a tak se pokusil je také zatlačit pryč. Nebylo nic, co by mohl pro Kráturu udělat. Rozhodli se spolu s Hermionou, že se nebudou pokoušet ho přivolat – co kdyby někdo z ministerstva přišel s ním. Nemohli počítat s tím, že by přemísťování skřítků bylo oproštěno od stejné trhliny, která způsobila, že se Yaxley dostal na Grimmauldovo náměstí přichycen na okraji Hermionina rukávu.

Harryho jizva teď přímo žhnula. Věděl o tolika věcech, které ještě musí vyřešit. Lupin měl pravdu s kouzly, se kterými se v životě nesetkali, ani si je nepředstavovali. Proč mu Brumbál nevysvětlil víc? Možná si myslel, že bude mít více času, že bude žít ještě roky, možná století, jako jeho přítel Nicolas Flamel? Pokud ano, mýlil se...Snape to viděl...Snape, spící had, který zaútočil na vršku věže...

A Brumbál spadl dolů...spadl...

„Dej mi to Gregorovitchi!“

Harryho hlas byl vysoký, jasný a chladný, hůlku držel před sebou dlouhými bílými
prsty. Muž, na kterého mířil, visel vzhůru nohama ve vzduchu, ač nebyly vidět žádné provazy, které by ho tam držely. Houpal se tam, svázaný neviditelnými lany, ruce a nohy zkroucené kolem sebe a jeho vystrašená tvář byla červená od krve, která se mu hrnula do hlavy. Měl čistě bílé vlasy a huňaté neupravené vousy. Trochu jako Santa Claus.

„Nemám ho, už ho nemám! Ukradli mi ho před mnoha lety!“

„Nelži Lordu Voldemortovi, Gregorovitchi. On to pozná...vždycky to pozná.“

Oči muže, který tu před ním visel, byly rozšířené, plné strachu a zdálo se, že se stále rozšiřují víc a víc, dokud jejich temnota nepohltila Harryho úplně.

„A Harry spěchal skrze temnou chodbu v malém Gregorovitchově stavení a držel před sebou lucernu. Gregorovitch vrazil do místnosti na konci chodby a jeho lucerna osvětlila něco, co vypadalo jako dílna. Vyřezávané kusy dřeva a zlato zářící v houpavém světle lucerny. A na okně seděl jako nějaký obří pták mladý muž se zlatými vlasy. V krátkém okamžiku, když jeho tvář osvítilo mihotavé světlo lampy, uviděl Harry v jeho obličeji zvláštní uspokojení. V tom ale muž
vypálil omračující kouzlo a skočil pozpátku z okna s jásavým smíchem.

A Harry zase vyrazil ven z těch obrovských očí a Gregorovitchova tvář byla plná
hrůzy.

„Kdo byl ten zloděj, Gregorovitchi?“ řekl vysoký studený hlas.

„Nevím, nikdy jsem ho už neviděl, ne – prosím – PROSÍM!“

Bylo slyšet výkřik a objevil se záblesk zeleného světla...

„Harry!“

Otevřel oči a ruku si tisknul na čelo. Sklouznul po stanu a opíral se ze strany o plátno zkroucený na zemi. Podíval se nahoru na Hermionu, jejíž vlasy teď zakrývaly ten malinký kus oblohy viditelný mezi větvemi stromů nad nimi.

„Sen,“ řekl, a rychle se posadil, aby se vyhnul Hermionině zlostnému pohledu. „Musel jsem si zdřímnout, promiň.“

„Vím, že to byla tvoje jizva! Je ti to vidět na očích! Díval ses Vol...“

„Nevyslovuj jeho jméno!“ ozval se Ronův rozčílený hlas zevnitř stanu.

„Dobře,“ odsekla Hermiona, „tak tedy do Ty-víš-čí mysli!“

„Nechtěl jsem, aby se to stalo!“ řekl Harry. „Byl to sen! Ty snad můžeš kontrolovat, o čem jsou tvoje sny, Hermiono?“

„Kdyby ses naučil používat Nitrobranu...“

Ale o tom Harry nechtěl diskutovat. Chtěl probrat to, co právě viděl.

„Našel Gregorovitche, Hermiono, a myslím, že ho zabil, ale před tím nahlédnul do jeho mysli a viděl tam...“

„Myslím, že by bylo lepší, kdybych si vzala hlídku, když jsi tak unavený, že usínáš,“ řekla chladně Hermiona.

„Já ji dokončím!“

„Ne, očividně jsi vyčerpaný. Jdi dovnitř a lehni si.“

Odešla zpět do stanu a vypadala naprosto neústupně. Harry, ač rozzlobený, ji následoval dovnitř.

Ronova stále ještě šedá tvář vykukovala z pod přikrývky na spodní posteli. Harry vyšplhal nad něj, lehnul si a hleděl na tmavý plátěný strop nad sebou. Po chvíli promluvil Ron tak tiše, aby se jeho hlas nedonesl až k Hermioněm choulící se u vchodu.

„Co Ty-víš-kdo dělá?“

Harry pevně zavřel oči, aby si vzpomněl i na sebemenší detaily toho, co před chvílí viděl. Potom zašeptal.

„Našel Gregorovitche. Zavěsil ho vzhůru nohama a mučil ho.

„Jak mu může Gregorovitch udělat novou hůlku, když visí vzhůru nohama?“

„Nemyslím...je to divný, že jo?“

Harry zavřel oči a přemýšlel o tom, co viděl a slyšel. Čím víc to probíral, tím méně smyslu mu to dávalo...Voldemort neříkal nic o Harryho hůlce, nic o spojení mezí nimi, nic o tom, že by mu měl Gregorovitch vyrobit novou, mocnější hůlku, aby porazil Harryho...

„Něco od Gregorovitche chtěl,“ řekl Harry, oči stále ještě pevně zavřené. „Chtěl, aby mu to dal, ale Gregorovitch řekl, že mu to někdo ukradl
před mnoha lety...a pak...pak...“

Vzpomněl si, jak on jako Voldemort pronikl skrz Gregorovitchovy oči
do jeho vzpomínek...

„Četl v Gregorovitchově mysli a viděl mladého muže sedícího na okenním parapetu, který po Gregorovitchovi vypálil kletbu a ztratil se mu z dohledu. Ukradl to, ukradl něco, co Ty-víš-kdo chce. A já...já myslím, že už jsem ho někde viděl...“

Harry si přál ještě jednou alespoň zahlédnout tvář toho smějícího se chlapce. Ta krádež se podle Gregorovitche stala před mnoha lety. Proč mu ta tvář přišla známá?

Zvuky okolního lesa zněly uvnitř stanu tlumeně. Vše, co mohl Harry slyšet bylo Ronovo dýchání. Po chvíli Ron zašeptal: „Neviděl jsi, co ten zloděj drží?“

„Ne,...muselo to být něco malého.“

„Harry?“

Dřevěná konstrukce Ronovy postele zapraskala, jak změnil polohu.

„Harry, nemyslíš si, že Ty-víš-kdo chce něco dalšího, aby z toho vytvořil viteál?“

„Nevím,“ řekl Harry pomalu. „Možná. Ale nebylo by to pro něj nebezpečné? Neříkala Hermiona, že už teď dostal svou duši na samou hranici svých možností?“

„Jo, ale co když o tom neví.“

„No...možná,“ řekl Harry.

Byl si jistý, že Voldemort hledal řešení, jak obejít pouto mezi svojí a jeho hůlkou a že ho chce získat od starého mistra...ale teď, když ho zabil, očividně bez toho, že by se ho zeptal byť jen na jedinou otázku o jeho vědomostech o hůlkách...

Co chce Voldemort najít? Proč, když mu leží Ministerstvo kouzel a vlastně i celý kouzelnický svět u nohou, je pryč, někde daleko a chce získat předmět, který kdysi dávno vlastnil Gregorovitch a který mu byl ukraden neznámým zlodějem?

Harry před sebou stále viděl toho blonďatého mladíka. Byl veselý, divoký, v jeho očích byl náznak darebáctví, které vyzařovalo i z Freda a George. Zmizel z okenního parapetu, jako pták a Harry už ho někdy před tím viděl, ale nemohl si vzpomenout kde...

Když je teď Gregorovitch mrtvý, je to mladý zloděj, který je v ohrožení života a ve chvílích, kdy se začalo zdola ozývat Ronovo chrápání a Harry sám pomalu upadal do spánku, byl to on, okolo kterého se točily Harryho myšlenky.

15.kapitola - Skřetí pomsta
Druhý den brzy ráno, ještě než se ti druzí dva probudili, vyšel Harry ze stanu a šel se poohlédnout do okolního lesa po tom nejstarším, nejpokroucenějším a nejodolněji vypadajícím stromě, jaký mohl najít. V jeho stínu pohřbil oko Pošuka Moodyho a označil toto místo křížkem, který vyryl do kůry stromu pomocí hůlky. Nebylo to mnoho, ale Harry cítil, že by Pošuk raději chtěl tohle, než být součástí dveří Dolores Umbridgeové. Potom se vrátil do stanu a čekal, až se ostatní probudí, aby si mohli promluvit, co budou dělat dál.

Harry a Hermiona měli pocit, že by nebylo nejlepší zůstávat někde příliš dlouho a Ron s nimi souhlasil s jedinou podmínkou, že jejich další přesun bude na dosah slaninovému sendviči. Hermiona proto odstranila kouzlo, které bylo okolo mýtiny a Harry s Ronem zatím zahladili všechny stopy, které by mohly prozradit, že zde tábořili. Pak se přemístili na okraj malého trhového městečka.

Jakmile postavili stan ukrytý v mladém podrostu, očarovali jeho okolí s novým ochranným kouzlem. Harry se ve svém neviditelném plášti odvážil jít ven pro nějaké jídlo. Avšak nešlo to, tak jak si naplánoval. Jakmile vstoupil do města, zmrazil ho nepřirozený chlad. Obloha se náhle zatemnila a kolem se snášela mlha.

„Ale ty umíš udělat úžasného Patrona!“ protestoval Ron, když se Harry vrátil do stanu s prázdnýma rukama a udýchaný. Promluvil jediné slovo: mozkomorové.

„Nemohl jsem . . . ho udělat.“ těžce oddychoval a svíral si bok, ve kterém mu píchalo. „On byl . . . nepřišel.“

Jejich výrazy zděšení a zklamání Harryho zahanbily. Zažil to již ve své noční můře, viděl Mozkomory plachtící z mlhy v dálce a uvědomoval si znehybňující chlad, který mu rdousil plíce a vzdálený křik, který mu zaplnil uši a on nebyl schopný ochránit sám sebe. Harryho to stálo všechnu jeho vůli, aby se odpoutal ze svého místa a běžel, zanechával za sebou bezoké mozkomory vznášející se mezi mudly, kteří je nebyli schopní vidět, ale nepochybně by cítili zoufalství všude, kam by šli.

„Takže pořád nemáme žádné jídlo.“

„Buď zticha, Rone,“ odsekla Hermiona. „Harry, co se stalo? Proč si myslíš, že by si nemohl udělat Patrona? Včera si to dokázal perfektně!“

„Nevím.“

Sedl si hluboko do starého Parkinsonova křesla a cítil se v tu chvíli velice ponížený. Strachoval se, že se v něm něco pokazilo. Včerejšek se zdál tak dávno: Dnes mu mělo být zase třináct let, byl jediný, kdo omdlel v Bradavickém expresu.

Ron nakopl nohu od židle.

„Co?“ zavrčel na Hermionu. „Jsem vyhladovělý! Všechno co jsem měl od té doby, co jsem málem vykrvácel k smrti, je pár jedovatých hub!“

„Tak jdi a vybojuj si cestu přes mozkomory,“ řekl Harry dotčeně.

„Šel bych, ale mám ruku v šátku, jestli sis toho nevšiml!“

„To se hodí.“

„A co to s tím mám — ?“

„Samozřejmě!“ zakřičela Hermiona, klepla si rukou na čelo a oba překvapením ztichli.

„Harry, dej mi ten medailon! No tak,“ řekla netrpělivě a poklepala na něj prsty, když nereagoval," ten viteál, Harry, máš ho pořád na sobě!“

Nastavila ruce a Harry si přetáhl zlatý řetěz přes hlavu. V okamžiku, kdy se trošku dotkl Harryho kůže se cílit volný a zvláštně lehký. Ani si neuvědomil, že je celý vlhký a studený nebo že mu žaludek stlačuje těžká síla, dokud oba pocity neustoupily.

„Lepší?“ zeptala se Hermiona.

„Jo, mnohem lepší!“

„Harry,“ řekla, sehnula se k němu a mluvila na něj laskavým hlasem, který se mu připomínal návštěvu nemocného, „nemyslíš si, že jsi posedlý, že ne?“

„Co? Ne!“ bránil se, „Pamatuji si všechno, co jsme udělali, zatímco jsem ho měl na sobě. Nevěděl bych, co jsem dělal, kdybych byl posedlý, ne? Ginny mi říkala, že si mnohokrát vůbec nic nepamatovala.”

„Hmm,“ řekla Hermiona a dívala se dolu na těžký medailon. „No, možná bychom ho neměli nosit. Můžeme ho prostě nechávat ve stanu.“

„Nenecháme tady ležet viteál,“ prohlásil pevně Harry. „Když ho ztratíme,
když ho ukradnou—„

„No, dobře, dobře,“ řekla Hermiona, a pověsila si ho na krk sama a zastrčila si ho za tričko, aby nešel zahlédnout.

„Ale budeme se v jeho nošení střídat, tak ho nikdo nebude mít moc dlouho.“

"Skvělý,“ řekl popudlivě Ron, „a teď, když jsme to vyřešili, mohli bychom prosím jít pro nějaké jídlo?“

„Dobře, ale půjdeme ho hledat někam jinam,“ řekla Hermiona a letmo pohlédla na Harryho. „Nemáme proč zůstávat tam, kde útočí mozkomorové.“

Nakonec se na noc usídlili na rozsáhlém poli, které patřilo k osamocené farmě, odkud se jim podařilo obstarat si vejce a chleba.

„To není krádež, že ne?“ zeptala se ustaraným hlasem Hermiona, když hltali míchaná vajíčka na topince.

„Ne pokud jsem nechal nějaké peníze pod kurníkem?“

Ron zakoulel očima a řekl s vypouklými tvářemi, „E -nee, 'ty se moc staráš. 'Vidu!“

A vskutku bylo mnohem jednodušší zůstat v klidu, když byli příjemně najedení. Hádka o mozkomorech byla tu noc se smíchem zapomenuta a Harry se cítil šťastný a dokonce plný nadějí. a vzal si první ze tří nočních hlídek.

Tohle bylo jejich první setkání se skutečností, že plný žaludek znamená dobrou náladu a prázdné hašteření a sklíčenost. Harry tím byl nejméně překvapen, protože strpěl mnoho období blízkých k vyhladovění u Dursleyových.

Hermiona snášela dobře ty noci, kdy se jim nepodařilo sehnat nic jiného než bobule nebo staré sušenky, možná byla trochu vznětlivější než jindy a zarytě mlčela. Ron byl ale zvyklý jíst tři chutná jídla denně, zásluhou jeho matky nebo Bradavických domácích skřítků a hlad ho dělal nerozumným a popudlivým. Kdykoliv postrádal jídlo a ještě byl na řadě s nošením viteálu, stával se přímo nepřátelským.

„Tak kam dál?“ byla jeho stálá písnička. Vypadalo to, že nemá žádné vlastní nápady, ale jenom čeká až Harry a Hermiona přijdou s nějakým plánem zatímco on seděl a dumal nad malými zásobami jídla.

Harry a Hermiona spolu strávili bezvýsledné hodiny, když zkoušeli přijít na to, kde jsou ostatní viteály a jak zničit ten jeden, který už mají. Jejich debaty se začaly stále více opakovat, protože neměli žádné nové informace.

Jelikož Brumbál řekl Harrymu, že věří, že Voldemort skryl viteály na místa, která jsou pro něj důležitá, neustále si říkali, jakou nějakou jednotvárnou litanii, tato místa, o kterých věděli, že zde Voldemort žil a nebo je navštívil. Sirotčinec, kde se narodil a byl vychován; Bradavice, kde se vzdělával; U Borgina a Burkese, kde pracoval po dokončení školy; potom Albánie, kde strávil rok v exilu. To byl základ jejich spekulací.

„Jo, pojďme do Albánie. Prohledání celé země by nám nemělo zabrat víc jak jedno odpoledne,“ řekl Ron sarkasticky.

„Tam nic být nemůže. Pět svých viteálů udělal ještě předtím, než šel do exilu a Brumbál si byl jistý, že had je ten šestý,“ řekla Hermiona. „Víme, že had není v Albánii, je většinou s Vol—„

„Nežádal jsem tě, aby jsi to už neříkala?“

„Dobře! Had je většinou s Ty-Víš-¨Kým—spokojen?“

„Nijak zvlášť.“

„Neumím si představit, že by cokoliv skrýval U Borgina a Burkese,“ řekl Harry, který toto podotkl již mnohokrát předtím, ale řekl to znovu prostě proto, že chtěl přerušit to protivné ticho. „U Borgina a Burkese byli experti ve věcech černé magie, ihned by poznali viteál.“

Ron si demonstrativně zívnul. Harry potlačil silné nutkání něco po něm hodit a pokračoval, „Pořád počítám s tím, že by mohl být nějaký schovaný v Bradavicích.“

Hermiona si povzdychla

„Ale Brumbál by ho našel, Harry!“

Harry zopakoval argument, který vždycky vytáhl na podporu této teorie.

„Brumbál přede mnou řekl, že nikdy nepředpokládal, že zná všechna tajemství Bradavic. Říkám ti, jestli bylo nějaké místo, které Vol-“

„O!"

„TY-VÍŠ-KDO!“ křičel Harry, podnícen svou předchozí trpělivostí. „Jestli je nějaké místo, které bylo opravdu důležité pro Ty-víš-koho, byly to Bradavice!“

„Ale no tak,“ posmíval se Ron. „Jeho škola?“

„Ano, jeho škola! To byl jeho první opravdový domov, místo, které znamenalo, že je zvláštní, to pro něj znamenalo všechno i potom, co odešel-“

„Je to Ty-víš-kdo, o kom mluvíme a ne ty, správně? Ne ty?“ zeptal se Ron. Tahal za řetěz od viteálu, který měl kolem krku; Harry pocítil touhu ho uchopit a zaškrtit ho s ním.

„Říkal jsi nám, že Ty-víš-kdo požádal Brumbála o nějakou práci, poté co odešel,“ řekla Hermiona.

„Přesně tak,“ řekl Harry.

„A Brumbál si myslel, že chtěl zpátky jenom, aby zkusil najít něco nejspíš z jiných zakladatelských předmětů a vyrobil z toho další viteál?“

„Jo,“ řekl Harry.

„Ale on tu práci nedostal, že?“ řekla Hermiona. „Takže nikdy nedostal šanci najít zde předmět zakladatelů a schovat ho ve škole!“

„No dobře,“ řekl Harry rezignovaně. „Zapomeňte na Bradavice.“

Bez jakéhokoli vodítka odcestovali do Londýna a skryti pod neviditelným pláštěm hledali sirotčinec, v kterém Voldemort vyrůstal.

Hermiona se vloupala do knihovny a zjistila z jejich záznamů, že místo bylo zbouráno před mnoha lety. Navštívili toto místo, ale našli jen věžák plný kanceláří.

„Můžeme zkusit se prokopat k základům?“ polovičatě navrhla Hermiona.
„Tady by viteál neschoval,“ řekl Harry. Věděl to celou dobu.

Sirotčinec bylo místo, odkud byl Voldemort odhodlaný utéct; nikdy by sem neuložil část své duše. Brumbál ukázal Harrymu, že Voldemort hledal důstojnost a tajuplnost pro své úkryty; chmurný a šedý kout Londýna byl natolik vzdálený, jak si jen můžete představit, od Bradavic, Ministerstva nebo od budovy U Gringottů, kouzelnické banky s pozlacenými dveřmi a mramorovými podlahami.

I když neměli žádný plán, pokračovali v cestě krajinou, stavěli stan radši na různých místech každou noc. Každé ráno se ujistili, že odstranili všechna vodítka k jejich přítomnosti a potom vyrazili, aby našli jiné osamocené místečko v ústraní, cestovali pomocí přemisťování do lesů, stinných puklin útesů, na fialová vřesoviště a na úbočí hor pokrytých hlodášem a jednou do kryté oblázkové zátoky. Přibližně každých dvanáct hodin si mezi sebou vyměňovali viteál, jakoby hrály nějakou zvrhlou, zpomalenou židličkovanou a hrozili se toho, kdy přestane hrát hudba, protože odměnou bylo dvanáct hodin většího strachu a úzkosti.

Harryho neustále pálila jizva. Všiml si, že se tak děje mnohem častěji, když nosí viteál. Někdy si nemohl pomoct a reagoval na bolest.

“Co? Co jsi viděl?“ dožadoval se Ron, kdykoli si všiml, že sebou Harry trhnul.

“Tvář,“ zamumlal pokaždé Harry. „Ta samá tvář. Zloděj, který okrádá
Gregorovitche.“

A Ron se otočil, ani se nenamáhal skrýt zklamání. Harry věděl, že Ron doufá, že mu přinese nějaké informace o jeho rodině nebo o Fénixově řádu, ale konec konců, on, Harry nebyl žádná televizní anténa; mohl vidět jen to, o čem zrovna Voldemort přemýšlel a ne že si naladil, co by rád.

Zřejmě se Voldemort nekonečně zaobíral touto mladou šťastnou tváří, a Harry si byl jistý, že její jméno a bydliště nevěděl Voldemort stejně jako on sám. Jak Harryho jizva stále pálila, veselý, blonďatý chlapec ho neustále mučil v jeho vzpomínkách. Naučil se potlačovat jakýkoliv projev své bolesti a neklidu, takže ostatním dvou neodhalil nic jen netrpělivost při zmínkách o tom zloději. Nemohl je zcela vinit, když byli tak zoufalý z tíhy viteálu.

Když se dny natáhly již na týdny, Harry začal mít podezření, že Ron a Hermiona si povídají bez něj a o něm. Párkrát přestali mluvit, když Harry vstoupil do stanu, a dvakrát je náhodou přistihl, schovaný v krátké vzdálenosti, jak mají hlavy u sebe a rychle mluví. V obou případech ztichli, když si uvědomili, že se k nim blíží a pospíšili si ve shánění dřeva nebo vody, aby vypadali zaneprázdnění.

Harry si nemohl pomoci, ale byl zvědavý, jestli prostě souhlasil s tím, v čem on nyní viděl bezpředmětnou a potulnou cestu, protože si mysleli, že má nějaký tajný plán, který by jim řekl správný směr. Ron se vůbec nenamáhal skrývat svou špatnou náladu a Harry se začal obávat, že Hermiona je také zklamaná jeho chabým vedením. V zoufalství se snažil přemýšlet o dalších místech pro viteál, ale jediný, který mu neustále přicházel na mysl byly Bradavice a stejně jako nikdo z ostatních si nemyslel, že by to bylo pravděpodobné a přestal to připomínat.

Podzim se převalil krajinou, když jí procházeli. Nyní stavěli stan na kompostech ze spadaného listí. Přírodní mlha se přidala k té od mozkomorů; vítr a déšť jim způsobovali další problémy. A fakt, že se Hermiona zlepšila v rozpoznávání jedlých hub, nemohl vyrovnat jejich postupnou izolaci, nedostatek lidské společnosti a jejich naprostou ignoraci dění ve válce proti Voldemortovi.

„Moje matka,“ řekl Ron v noci, když seděli ve stanu na břeh u řeky ve Walesu,
„umí vytvořit dobré jídlo z řídkého vzduchu.“

Rozmrzele strkal do hromádky spálených šedých ryb na talíři. Harry se automaticky podíval na Ronův krk a viděl, přesně jak očekával, třpytící se zlatý řetěz s viteálem. Podařilo se mu přemoct nutkání nadávat Ronovi, jehož postoj se vždy lehce zlepšil, jak Harry věděl, když přišlo na sundání medailonu.

„Tvá matka nedokáže vytvořit jídlo z trocha vzduchu,“ namítla Hermiona, „nikdo to nedokáže. Jídlo je první z pěti Nejdůležitějších Výjimek při Gampově Právu Elementárního Přem-“

„Můžeš mluvit normálně anglicky, prosím?“ ozval se nerudně Ron žmoulající rybu mezi zuby.

„Je nemožné vytvořit jídlo z čehokoliv! Můžeš si jídlo přivolat, pokud ovšem víš odkud, můžeš je přeměnit, můžeš si je zmnožit, pokud máš při ruce to-“

„Prosím tě, netrap nás dál. Je to strašné,“ přerušil ji Ron.

„Harry tu rybu chytil a já jen udělala to nejlepší, co jsem mohla! Asi sis nevšiml, že jsem to vždycky já, kdo třídí jídlo, už jen z toho důvodu, že jsem holka, předpokládám!“

„Ne, protože ty předpokládáš, že jsi nejlepší v kouzlech a čárech!“ odhodil míč na její stranu hřiště.

Hermiona vyskočila, až shodila na zem opékací vidlici.

„Jestli chceš, Ronalde, můžeš zítra vařit ty! Můžeš jít hledat ingredience a zkusit vykouzlit něco, co bude aspoň trochu k jídlu! A já tady budu sedět a dělat obličeje a budu pořád vzdychat, jak to děláš-“

„Buďte zticha!“ řekl hlasitě Harry vyskočiv na nohy a lamentoval oběma rukama.
„Buďte zticha, můj bože!“

Hermiona vypadala zaraženě.

„Jak ho můžeš podporovat, on přece vždycky tak těžce a náramně vaří-“

„Ztichni, Hermiono! Někoho jsem slyšel!“

Harry se pokoušel poslouchat víc a rukama se ty dva pokoušel uklidnit. Ale neslyšel nic jiného než šum listů nebo proud tekoucí vody vedle nich. Porozhlédl se, uviděl lotroskop, který se ale nehýbal.

„Vyčarovala jsi kolem nás Ševelisimo, že?“ zašeptal Harry k Hermioně.

„Ano,“ řekla tiše. „Ševelisimo, Iluzorní zaklínadla, kouzla na odpoutání pozornosti mudlů, všecko. Nemohou nás vidět nebo slyšet, kdekoli a kdokoli jsou.“

Harry zaslechl odírání a škrábání a zvuk odvalujících se kamenů, hovor nějakých lidí, silné šplouchání vody. Harry, Ron a Hermiona vytáhli své hůlky a čekali. Kouzla, která rozmístili kolem sebe, byla naštěstí dostačující i ve tmě, která je rovněž chránila před zraky mudlů a obyčejnými kouzelníky, ovšem pokud to byli vážně Smrtijedi, mohli počítat s tím, že jejich obranná kouzla budou podrobena první zkoušce před černou magií.

Hlasy se stávaly hlasitějšími a srozumitelnějšími a muži se pomalu blížili ke břehu řeky. Harry počítal se vzdáleností dvaceti stop, ale kvůli zurčení řeky to nebylo vůbec jisté.

Hermiona uchopila perleťovou kabelu a začala hledat; konečně se jí podařilo najít ultradlouhé uši a hodila je Ronovi a Harrymu, kteří si je spěšně vložili do uší a poslouchali, co se děje před stanem.

Mezi napjatými sekundami Harry uslyšel unavený mužský hlas.

„Tady by mohli být nějací lososi, tedy alespoň jsem s tím počítal, ačkoli není na ně příliš brzy? Accio losos!“

Párkrát to zvláštně zastříkalo a poté proti proudu vyskočila ryba. Někdo vděčně vykřikl jako prasátko.
Harry si vložil ultradlouhé uši hlouběji: přes tekoucí vodu bylo složitější zaslechnout, co si povídají. Jenže oni nehovořili angličtinou, nebo jiným lidským jazykem. Byl to hrubý nemelodický tón, jaký kdy v životě slyšeli. Připomínalo to chrčení a jakési drnčení, spíš hrdelní zvuky. Jeden z nich hovořil hlubším, pomalejším hlasem, narozdíl od druhého.

Oheň tančil na druhé straně břehu, letmé stíny procházely mezi plameny a stanem. Vůně opékaného lososa Harrymu, Ronovi a Hermioně zatemňovala správný úsudek. Poté už jen slyšeli cinkání příborů o talíře nově příchozích a první z mužů začal opět hovořit.

„Tady Griphooku, Gornuku.“

„Skřeti“, udělala Hermiona grimasu Harryho směrem a ten přikývl.

„Děkujeme,“ řekli skřeti unisono v angličtině.

„Takže, vy tři jste jak dlouho na útěku?“ zeptal se další hlas teď už vyzrálý a příjemnější, byl to hlas Harrymu nejasně známý, Harry jen nevěděl, neměl představu o koho jde.

„Šest týdnů... nebo sedm? Už jsem zapomněl,“ odpověděl unavený muž. „Potkal jsem Griphooka jako prvního a nekrátce na to potom Gornuka. Je hezké mít společnost.“

Tady udělal menší odmlku.

„A co tebe přimělo odejít, Tede?“ pokračoval.

„Věděl jsem, že pro mne přijdou,“ zazněl opět ten přátelský veselý hlas, Tedův hlas a Harry najednou pochopil, o koho tu jde: byl to otec Tonksové!

„Slyšel jsem totiž, že se kolem mého obydlí pohybují Smrtijedi, takže jsem se rozhodl rychle, a to odejít pryč.
„Odmítl jsem výjimku být registrován jako mudla, viděl jsem to jako otázku času, věděl jsem, že musím opustit svou rodinu. Moje žena je v pořádku, ona je totiž čistokrevná čarodějka. A pak jsem potkal tadyhle Deana, asi před pár dny, že chlapče?“

„Jo,“ odpověděl další hlas, který byl už nyní Harrymu, Ronovi i Hermioně důvěrně známý. Pocítili záchvěv vzrušení, vždyť šlo o jejich nebelvírského spolužáka Deana Thomase!

„Mudla?“ zeptal se první muž.

„Ano, dalo by se říct,“ řekl Dean. „Můj otec opustil mou matku, když jsem byl ještě malé dítě. Nemám žádný důkaz, jestli byl třeba kouzelník.“

Nastalo ticho, tedy krom neustálého žvýkání, pak ale Ted promluvil znovu.

„Musím říct, Dirku, jsem překvapen, že jsem tě dokázal doběhnout. Potěšen, ale překvapen. Říkal jsi, že jsi byl chycen.“

„Byl,“ řekl Dirk, „ byl jsem napůl cesty do Azkabanu, když se mi povedlo utéct. Někdo Dawlishe omráčil a já si pak vzal jeho koště. Bylo to jednodušší, než si myslíš: nepočítal jsem s tím, že bude za moment v pořádku. Ale byl hodně popletený. Rád bych si potřásl rukou s kouzelníkem nebo s čarodějkou, kdo mi zachránil život.“

Tady nastala další pauza, kdy jen praskal oheň a bylo slyšet šumění vody.

Teď řekl: „A kde jste se vzali vy dva? Já, ehm, žil v přesvědčení, že sloužíte tomu – jehož – jméno – nesmíme – vyslovit.“

„Pak jste žil ve špatném přesvědčení,“ odpověděl skřet s pisklavějším hláskem. „My si žádnou stranu nevybíráme. Tohle je válka čistě jen mezi kouzelníky.“

„Jak jste se sem potom dostali?“

„Můj dojem byl v rozumnosti,“ řekl skřet s hlubším tónem řeči. „Být odmítnut jsem považoval za nemístnou žádost. Mohu říci, že má osoba se cítila bezpečněji v ohrožení.“

„O co vás žádali?“ zeptal se Ted.

„Špatné povinnosti - přiměřené důstojnosti mé rasy,“ odpověděl skřet, jeho hlas byl tvrdší a méně lidský, jak to řekl. „Nejsem domácí skřítek.“

„A co ty, Griphooku?“

„Stejné důvody,“ řekl skřet vysokým hlasem. „Gringottovi už dále nejsou kontrolováni výhradně mou rasou. Neuznávám žádného kouzelníka jako svého pána.“

Ještě si něco v nářečí zamrmlal pod vousy a Gornuk se usmál.

„Je tady něco k smíchu?“ zeptal se Dean.

„Říkal,“odpověděl Dirk, „že existují věci, které kouzelníci také neuznávají.“

Nastala krátká pauza.

„Nechápu to,“ řekl Dean.

„Já jsem udělal svoji malou pomstu před tím, než jsem odešel,“ řekl Griphook anglicky.

„Jsi správnej chlap - skřet,“ poznamenal Ted letmo. „Předpokládám, že se nepodařilo uzamknout Smrtijeda v jednom z těch starých trezorů s vysokou ostrahou.“

„Kdybych ho tam měl , ten meč by mu stejně nepomohl probít se ven,“ odpověděl Griphook.

„Dean a já tady pořád něco postrádáme,“ řekl Ted.

„Třeba je to Severus Snape, ačkoli on to neví,“ řekl Griphook a oba skřeti propukli ve zlomyslný smích.
Uvnitř stanu bylo Harryho dýchání mělké vzrušením: on a Hermiona na sebe zírali a poslouchali nejpozorněji, jak jen dokázali.

„Neslyšel jsi o tom, Tede?“zeptal se Dirk. „O dětech, kteří se snažili ukrást Nebelvírův meč ze Snapeovy kanceláře v Bradavicích?“

Jako by Harrym projel elektrický výboj, drásající každý jeho nerv, takže stál na místě jako přikovaný.

„Neslyšel jsme o tom,“ řekl Ted, „nepsali to v Denním Věštci?“

„Těžko,“ usmál se Dirk. „Griphook mi tady řekl, že o tom slyšel od Billa Weasleyho, který pracuje tady v bance. Jedno z dětí, které se pokoušelo vzít meč, byla Billova mladší sestra.“

Harry letmo pohlédl směrem k Hermioně a Ronovi, kteří svírali ultradlouhé uši, tak pevně, jako záchranné lano.

„Ona a pár jejích přátel se dostali do Snapeovy kanceláře a rozbili skleněnou vitrínu, kde byl patrně uložen meč. Snape je chytil na schodišti, když se pokoušeli propašovat meč.

„Ah, měli štěstí,“ řekl Ted. „Co si mysleli, že by byli schopni použít ten meč proti Vy-víte-komu“ Nebo proti Snapeovi samotnému?“

„Takže, ať si mysleli, že s tím mečem udělají cokoli, Snape se rozhodl, že ten meč nebyl na stávajícím místě v bezpečí,“ řekl Dirk. „O pár dní později, dle mého předpokladu, dostal Snape pravomoc od Vy-víte-koho. Poslal tedy meč do Londýna, aby byl raději uložen u Gringottů.“

Skřeti se začali znovu smát.

„Pořád nechápu, co je tady vtipného,“ řekl Ted.

„Je to výmysl,“ zaskřehotal Griphook.

„Nebelvírův meč!“

„Ale ano. Je to kopie-excelentní kopie, jen co je pravda - ale je to produkt kouzelníků. Originál byl před staletími skut skřety a jistě měl vlastnosti, které mají pouze zbraně vyrobené skřety. Ať je Nebelvírův meč kdekoli, není v trezoru v Gringottově bance.“

„Vidím,“ řekl Ted, „ a chápu to tak, že ses neobtěžoval to Smrtijedům říct?“

„Nevidím důvod obtěžovat je informacemi,“ řekl samolibě Griphook, a teď se připojili ke Gornukovu a Dirkovu smíchu.

Ve stanu zavřel Harry oči, ochotný položit někomu na otázku, na kterou potřeboval odpověď. Po minutě, která mu připadala, jakoby jich bylo deset, se Dean podvolil: byl taky (Harry si to pamatoval skrz úder, který mu Dean ušťedřil) ex-přítelem Ginny.

„Co se stalo s Ginny a se všemi ostatními? Jedna, která se to pokoušela ukrást.“

„Oh, byli potrestáni, a to tvrdě,“ řekl Griphook lhostejně.

„Jsou přesto v pořádku?“ zeptal se rychle Ted, „myslím, že Weasleyovi nepotřebují více zraněných dětí, že?“

„Pokud se nemýlím, tak neutrpěli vážná zranění,“ odpověděl Griphook.

„Naštěstí pro ně,“ řekl Ted. „ Se Snapeovou mocí předpokládám, že bychom měli být jenom rádi, že jsou ještě na živu.“

„Copak vy tomu příběhu věříte? Vy, Tede?“ otázal se Dirk. „Vy věříte, že Brumbála zabil Snape?“

„Samozřejmě, že ano,“ ozval se Ted. „Nechystáte si tu sednout a říct mi, že si myslíš, že s tím měl Potter co dočinění?“?“

„Je těžké v těchto dobách něčemu uvěřit,“ zamumlal Dirk.

"Znám Harryho Pottera,“ řekl Dean, „a myslím si, že je opravdu Vyvoleným nebo jak mu chcete říkat."

„Rád bych věřil, že je, synu,“ pokračoval Dirk, „pevně věřil. Ale kam zmizel? Zkuste se pozvednout nad věcí. Copak si myslíte, že by věděl něco, co nevíme my anebo má něco zvláštního za úkol, jako že by teď třeba venku bojoval a rozšiřoval řady rebelů, místo toho aby se teď někde ukrýval? Víte, že teď spadl do pasti -"

„Vyvolený?!“ pousmál se Ted. „Čtete moc lží, Dirku. Hledejte fakta, například v Jinotaji.“

Dirk náhle vydal něco, co se podobalo velmi hlasitému skřeku, jako kdyby spolkl rybí kost; nakonec zaprskal: „Jinotaj? Tu snůšku nesmyslů, který vydává Xenophilius Láskorád?“

„Ne, není takový blázen, jak vypadá,“ odporoval mu Ted. „Měl byste se na to podívat, vytiskl všechny věci ohledně ignorování Vyvoleného. V posledním vydání nebyla ani jedna zmínka o muchlorohých chropotalech. Jak dlouho ho to nechají uveřejňovat, to nevím, ale Xenophilius říká, že úplně nejpřednější povinnost každého kouzelníka, který je proti Vy-víte-komu, aby Harry Potterovi věřil a pomáhal mu.“

„Těžko někdo může pomáhat chlapci, který zmizel z povrchu zemského,“ namítl Dirk.

„Poslouchejte, sama skutečnost, že chlapce ještě nechytili, je obrovský úspěch,“ řekl Ted.

„Rád bych od něj přijal pár rad; ale snažíme se, aby zůstal svobodný a nezajatý, ne?“

„No, tak v tomto jste uhodil hřebík na hlavičku,“ prohodil Dirk hlasitě. „S celým ministerstvem a všemi jeho informátory, kteří jej hledají, bych čekal, že už bude dávno chycený. Myslíte si, že už ho chytili a zabili, bez toho, aniž by o tom informovali lidi?“

„Ne! To neříkejte, Dirku,“ zamumlal Ted.

Nastala dlouhá odmlka, naplněná zvukem cinkání nožů a vidliček.

Když začali opět mluvit, znovu nahodili téma, mají-li tu přespat anebo se vrátit zpět ze zalesněné stráně na bezpečnější místo. Rozhodli se, že stromy jim poskytnou lepší úkryt, uhasili oheň, a začali se vzdalovat zpět do lesa a jejich hlasy se začaly ztrácet. Harry, Ron a Hermiona si svinuli zpět své Ultradlouhé uši. Harry, který se za každou cenu snažil zůstat potichu, měl stále větší problém je odposlouchávat a nakonec vyhrkl – „Ginny – meč -“

„Já vím,“ ozvala se Hermiona.

Sáhla pro malou tašku, tentokrát jí pravé rameno kleslo k levému podpaží.

„Tady... my... jsme,“ říkala mezi zuby, když vytahovala nějaké věci.
Konečně se jí podařilo dostat okraj zlaceného rámu obrazu. Harry přispěchal, aby jí pomohl. Portrét byl prázdný, proto Hermiona vzala svou hůlku a namířila na něj připravená v ten moment říci zaklínadlo.

„Pokud někdo vyměnil ten meč v Brumbálově pracovně,“ říkala, „Phineasi Nigellusi, viděl jste někoho vcházet do jeho pracovny s nějakým pouzdrem?“

„Vždyť pořád spí,“ řekl Harry, ale stále zadržoval dech, když Hermiona mířila hůlkou na látku stanu. Poté řekl: „Ehm... Phineas- Phineas Nigellus?“

Nic.

„Phineasi Nigellusi!“ řekla Hermiona znovu. „Profesore Blacku? Prosím, můžeme s vámi hovořit?“

„Prosím...Pořád pomáhat,“ ozval se jeho obvyklý studený sarkastický hlas a vstoupil do svého portrétu.

Jako první zakřičela Hermiona: „Obscura!“

A temnota se zjevila nad Phineasem Nigellusem a jeho černé zchytralé oči udeřila tak, že vykřikl bolestí.

„Co – jak se opovažujete – co si myslíte - ?“

„Velmi se omlouvám, profesore Blacku,“ pípla Hermiona, „ale je to nezbytné opatření.“

„Zaprvé, odstraňte tuhle zkaženou přísadu! Řekl jsem, odstraňte to! Kazíte velmi krásné dílo! Kde to jsem? O co tu jde?“


Nikdo neví, kde jsme,“ pronesl Harry a Phineas Nigellus ztuhl, zanechal pokusů vyvléknout se z něčeho, co mu zakrývalo oči.

„Je to snad hlas ‚nepolapitelného‘ pana Pottera?“

„Možná,“ řekl Harry, aby udržel zájem Phinease Nigelluse. „Máme pár otázek, na které bychom se vás rádi zeptali – týkají se Nebelvírského meče.“

„Ach,“ řekl Phineas Nigellus, který otáčel hlavou sem a tam, aby zahlédl Harryho, „Ano. To byla ta hloupá dívka, co jednala úplně nejnemožněji -"

„Nenavážejte se do mé sestry,“ zavrčel Ron okamžitě.

Phineas Nigellus povytáhl obočí. „Kdo je tu další?“ zeptal se a opět otáčel hlavou ze strany na stranu. „Váš tón se mi ani trošku nelíbí! Ta holka a její přátelé měli šílenou odvahu… Krást v ředitelně.“

„Nic tam nekradla!“ promluvil Harry. „Ten meč Snapeovy nepatří.“

„Ale patří škole profesora Snapea,“ řekl Phineas Nigellus. „Jaký nárok na něj ta Weasleyovic holka měla? Zasloužila si svůj trest, stejně jako ten idiot Longbottom a ta střelená Láskorádová!“

„Neville není idiot a Lenka není střelená!“ odpověděla Hermiona.

„Kde to jsem?“ opakoval Phineas Nigellus a opět začal zápasit s tím, co mu zakrývalo oči. „Kam jste mě to vzali? Proč jste mne odnesli z domu mých předků?“

„Na tom nesejde! Jak Snape potrestal Ginny, Nevilla a Lenku?“ zeptala se Hermiona naléhavě.

„Profesor Snape je poslal do Zapovězeného lesa, aby tam udělali něco pro toho troubu Hagrida.“

„Hagrid není trouba!“ odpověděla Hermiona pronikavě.

„A Snape si myslel že je to trest,“ řekl Harry, „ale Ginny, Neville a Lenka se pravděpodobně s Hagridem dobře bavili. Zapovězený les… Už měli co dělat s mnohem horšími věcmi než to!“

Ulevilo se mu, představoval si, že Snape používal přinejmenším kletbu Cruciatus.

„Co nás opravdu zajímá, profesore Blacku, je, jestli někdo předtím jiný, ehm, odnášel meč. Třeba kvůli čištění, nebo tak?“

Pineas Nigellus se přestal pokoušet osvobodit své oči a zachechtal se.

„Mudlovská šmejdko,“ řekl, „Ocel, kterou vyrobili skřeti, nepotřebuje čistit, ty jednoduchá holko. Skřetí stříbro odpuzuje normální špínu, absorbuje pouze to, co ji posílí. “

„Neříkej Hermioně, že je jednoduchá,“ řekl Harry.

„Tato hádka mne unavuje,“ odvětil Phineas Nigellus. „možná je čas abych se vrátil do ředitelovy kanceláře…?“

Stále ještě oslepený začal tápat po okraji obrazu a pokoušel se najít cestu pryč z tohoto obrazu zpět do toho v Bradavicích. Harry náhle dostal nápad.

„Brumbál! Můžeš nám sem přivést Brumbála?“

„Co prosím?“ zeptal se Phineas Nigellus.

„Brumbálův portrét – nemohl bys ho sem přivést s sebou, do svého obrazu?“

Phineas Nigellus se otočil směrem, odkud zněl Harryho hlas.

„Očividně nejen mudlovští šmejdi jsou ignoranti, Pottere. Portréty v Bradavicích mohou mezi sebou cestovat, ale nemohou pryč z hradu, s výjimkou návštěv obrazů jich samotných jinde. Brumbál sem se mnou nemůže, a po tom, co jste mi tu provedli, vás mohu ujistit, že ani já vás již znovu nenavštívím!“

Harry sklíčeně sledoval Phineasovy další pokusy opustit obraz.

„Profesore Blacku,“ řekla Hermiona, „nemohl byste nám říci, kdy naposledy byl meč vyndán z vitríny? Myslím předtím, než ho ukradla Ginny.“

Phineas si netrpělivě odfrkl.

„Myslím, že naposledy jsem viděl Nebelvírův meč vyndaný když jej profesor Brumbál použil, aby se dostal do nějakého prstenu.“

Hermiona se podívala po Harrym. Ani jeden z nich se neodvažoval před Phineasem Nigellem Blackem, který se opět pokoušel dostat k východu, říkat cokoli dalšího.

„Takže dobrou noc vám všem,“ řekl trochu jízlivě a začal opouštět obraz.

Ještě než úplně zmizel, Harry náhle vykřikl, „Počkejte! Řeknete Snapeovi, že jste nás viděl?“

Oslepená hlava Phinease Nigella se vrátila do obrazu.

„Profesor Snape má mnohem důležitější věci na starosti. Dobrou noc, Pottere!“

S těmito slovy zmizel úplně a nenechal za sebou nic, kromě temného obzoru.


„Harry!“ vykřikla Hermiona.

„Já vím!“ zvolal Harry.

Začal máchat rukama ve vzduchu, protože se nemohl ovládat. To bylo mnohem více než čekal. Chodil sem a tam po stanu a měl pocit jako by mohl uběhnout míli. Už ani necítil hlad. Hermiona uklidila obraz Phinease Nigella zpět do batohu, rychle jej zadělala, odhodila do rohu a s rozzářeným výrazem pohlédla na Harryho.

„Ten meč dokáže zničit viteály! Skřetí čepele vstřebají jen to, co je posílí – Harry, ten meč je nasáklý baziliščím jedem!“

„A Brumbál mi ho nedal, protože ho stále ještě potřeboval, chtěl ho použít na ten medailon…“

„… a musel si uvědomit, že by ti nedovolili si ho nechat podle jeho poslední vůle…“

„… takže vyrobil kopii…“

„… a falešný meč vložil do vitríny….“

„… a ten skutečný nechal… kde?“

Dívali se jeden na druhého a Harry cítil, že odpověď neviditelně plula ve vzduchu nad nimi, na dosah ruky. Proč mu to Brumbál neřekl? Nebo snad řekl, ale Harry si to neuvědomoval?

„Přemýšlej!“ zašeptala Hermiona. „Mysli! Kde by ho mohl nechat?“

„V Bradavicích ne,“ odpověděl Harry, který stále ještě pochodoval po místnosti.

„Někde v Prasinkách?“ hádala Hermiona.

„Chroptící chýše?“ řekl Harry. „Nikdo tam přeci nechodí.“

„Ale Snape ví, jak se tam dostat, nebylo by to trochu riskantní?“

„Brumbál Snapeovi věřil,“ připomněl Harry.

„Ne dost na to, aby mu řekl, že vyměnil meče,“ řekla Hermiona.

„Jo, to je pravda!“ odpověděl Harry a cítil se potěšen, že Brumbál Snapeovi přeci jen úplně nevěřil.

„Takže ukryl meč někde daleko od Prasinek, že? Co myslíš ty, Rone? Rone?“

Harry se rozhlédl. Na okamžik ho napadlo, že Ron opustil stan, ale pak si všiml, že leží ve stínu svého lůžka a má velice tvrdý výraz.

„Oh, vy jste si na mě vzpomněli?“ řekl.
„Cože?“

Ron si odfrkl a díval se na spodek vrchní palandy. „Jen pokračujte, vy dva. Nenechte mě rušit vám zábavu.“

Harry se zmateně podíval na Hermionu, ale ta jen zatřásla hlavou, očividně v koncích stejně, jako on.

„Co máš za problém?“ zeptal se Harry.

„Problém? Žádný není,“ odpověděl Ron, stále odmítající se podívat do Harryho tváře. „Nic, co by tě mělo zajímat.“
Bylo slyšet zvláštní klapání nad jejich hlavami, začínalo pršet.

„Takže ty nemáš problém?“ nevěřil Harry. „Vyklop to.“

Ron zahoupal svýma dlouhýma hohama a posadil se. Vypadal umíněně, což bylo pro něj neobvyklé.

„Jak chceš. Nečekej ode mě, že budu skákat kolem stanu a hledat ztracenou věc. Je to nesmysl, pokud si to neuvědomuješ.“

„Neuvědomuješ?“ opakoval Harry. „Neuvědomuješ?“

Kap, kap, kap. Déšť nyní padal více a silněji. Harry jakoby předpokládal, že něco podobného z Rona vypadne, ale že to bude takový dopad, to nečekal ani v nejmenším. Donutilo ho to mírně se zamyslet.

„Není fér, že zde nemám ani kousek svého života,“ řekl Ron. „Víš přece, že mám obvázanou paži a je mi zima a jsem hladový. Myslel jsem si, že po tolika týdnech hledání bychom něčeho mohli dosáhnout.“

„Rone,“ řekla Hermiona tak tiše, že ji Ron přes padající a bubnující kapky deště stěží slyšel.

„Myslel jsem si, že víš, pro co ses to rozhodl.“

„Jo, já taky.“

„Takže kterou část jsi, zatímco putujeme, nečekal?“
Naštvanost se Harrymu vtírala pomalu do hlasu, ačkoli před tím se jen bránil.
„Myslel sis, že budeme nocovat v pětihvězdičkových hotelích? Že najdeme viteál každý den? Že se vrátíš k mamince do Vánoc?“

„Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ křikl Ron a jeho slova bodla do Harryho jako nože. „Mysleli jsme si, že ti Brumbál řekl, co dělat, že máš reálný plán!“

„Rone!“ řekla Hermiona už teď o trochu hlasitěji, Ron ji však i přes to ignoroval.

„Pak promiň, že jsi spadl na zem,“ namítl rozhořčeně Harry. „Jsem s tebou jako ty se mnou od začátku, ne? Řekl jsem ti vše, co řekl Brumbál mně. A konečně jsi přece nic nenamítal, našli jsme jeden viteál-“

„Jo ale jen to, že bychom ho měli zničit a pak najít ty zbylé – vždyť to jsou prázdná slova.“

„Rone, sundej si ten medailon, ano?“ řekla Hermiona nezvykle vysokým hlasem. „Dej ho dolů, úplně ti zatemňuje úsudek ve věcech, které říkáš!“

„Však on to udělá!“ zvolal Harry, který neměl pro Ronovo chování žádnou omluvu. „Myslíš si, že jsem tak blbý, že jsem nezjistil to, že si o mně za zády povídáte? Myslíš si, že jsem neuhádl, co si myslíte?“

„Harry, my jsme ne-“

„Nelži, Hermiono!“ okřikl ji Ron hněvivě. „Copak jsi sama neříkala, že jsi zklamaná. Že si myslíš, že Harry nemá ani-“

„Takhle jsem to – takhle jsem to neřekla, Harry!“ vyjekla Hermiona.

Déšť bušil do stanu, kapky padaly na Hermionin obličej a vzrušení z těch pár sekund bylo pryč, jako by nikdy nebylo. Ještě doutnající oheň vyhasnul a vše se obrátilo do tmy a zimy. Nebelvírský meč byl schován, ale oni nevěděli kde. Tady ve stanu byli tři adolescenti, jejichž jediné štěstí bylo, že doposud žijí.

„Tak proč jsi stále tady?“ zeptal se Harry Rona.

„Zkus si tipnout,“ na to Ron.

„Pak můžeš jít domů,“ řekl Harry.

„Jo! Možná půjdu!“ zařval Ron. „Tys neslyšel, co říkali o mé sestře? Ale ty neuděláš zhola nic, je to přece jenom Zapovězený les, že? Setkal jsem se s nejhorším Potterem! Ty se vůbec nestaráš – dobře, tak já to udělám. Skvěle! Obří pavouci a duševní záležitosti -“

„Jen jsem řekl – byla s ostatními, kteří byli s Hagridem-“

„Jo, slyšel jsem to! Nestarej se! A co zbytek mé rodiny: Weasleyovi nepotřebují další zraněné dítě. Slyšel jsi i toto?“

„Já jo-“

„Ale přece se nebudeš trápit, že?“

„Rone!“ řekla hlasitě Hermiona, snažící se vynutit přístup mezi ty dva. „Nemyslím si, že se to doopravdy stalo, nic přece nevíme: přemýšlej, Rone! Bill je vyděšený, spousta lidí to musí vidět, George přišel o ucho a ty logicky předpokládáš, že jsi teď na řadě. Myslím, že jen mínil, že-“

„Ach, takže ty jsi si jistá, jo? Dobrá tedy, nebudu se o ně trápit. Pro tebe je to jednoduchý, že? Když jsou tvoji rodiče daleko-“

„Moji rodiče jsou mrtví!“ vykřikl hněvivě Harry.

„Jo a moji ty tvé můžou každým dnem následovat!“ uhodil na něj Ron.

„Tak BĚŽ!“ zakřičel na něj Harry. „Utíkej za svou maminkou, jen si jdi! Aby dala hodně dobrého jídla, když je to tady tak na-“

„Prestego!“ zaječela Hermiona mezi Harrym a Ronem vznikla neviditelná stěna. Oba se vyděsili, když je ta nově vytvořená bariéra od sebe odhodila. Harry pocitíl něco pálivého vůči Ronovi a Ron také: něco se mezi nimi zlomilo.

„Nech tady viteál,“ řekl Harry.

Ron odhodil řetízek na nejbližší židli. Otočil se k Hermioně.

„Co to děláš?“

„Co tím míníš?“

„Ty tu zůstáváš, nebo co?“

„Já...,“ její obličej se stáhnul do úzkostné grimasy. „Ano -ano. Já zůstávám. Řekli jsme přece, že půjdeme s Harrym, že mu pomůžeme-“

„Hm bezva,“ odtušil Ron, „takže sis vybrala jeho.“

„Rone, ne! Vrať se zpátky, prosím, vrať se zpátky!“

Byla zastavena vlastním štítovým kouzlem, které vytvořila včerejší noci na jeho ochranu

Harry pořád tiše stál a naslouchal Hermioninu vzlykání a volání Ronova jména.

Po několika minutách se vrátila. Mokré vlasy se jí lepily na obličej.

„J-je p-p-pryč! Z-zmizel!“

Zhroutila se na židli a dala se do bezútěšného pláče.

Harry byl jako omámený. Sehnul se pro viteál a pověsil si ho na krk. Zakryl Ronovým povlečením Hermionu, měl o ni starost. Poté vlezl do své postele a zíral do tmy na plátěnou střechu stanu a poslouchal bubnující déšť.


16.kapitola - Godrikův důl
Když se Harry dalšího rána probudil, chvilku mu trvalo, než si vzpomněl, co se stalo. Dětinsky doufal, že to byl jen sen, že Ron nikdy neodešel a je stále tady.
Když ale otočil hlavou na posteli a uviděl Ronovo opuštěné lůžko, bylo to pro něj, jako by uviděl mrtvolu. Seskočil ze své postele a snažil se nekoukat směrem k té Ronově. Hermiona, která již byla vzhůru a dělala cosi v kuchyni, mu ani nepopřála dobrá ráno a ve chvíli, kdy vešel dovnitř, odvrátila hlavu jinam.

Je pryč, říkal si Harry v duchu. Je pryč. Musel na to pořád myslet, i když se myl a oblékal, jako kdyby věřil, že opakováním zmírní šok, který to v něm vyvolalo. Je pryč a už se nevrátí. A Harry věděl, že je to pravda, protože ve chvíli, kdy opustí toto místo, jejich ochranná kouzla způsobí, že už je Ron nebude schopen najít.

Snídani snědli v naprostém tichu. Hermiona měla oteklé červené oči a bylo vidět, že celou noc nespala. Sbalili si věci a Hermiona si dávala na čas. Harry věděl, proč chce chvíle strávené na břehu řeky prodloužit. Několikrát se upřeně zadívala ke vchodu a pravděpodobně si namlouvala, že přes bubnování dešťových kapek slyší zvuk kroků. Ale žádná červenovlasá postava se mezi stromy neobjevovala.

Pokaždé, když ji Harry napodobil a rozhlédl se kolem (nemohl si prostě pomoct, aby sám malinko nedoufal v Ronův návrat) a neviděl nic, než mokré kmeny stromů, explodovala v něm lahvička plná vzteku.

Slyšel Rona, jak říká: „Mysleli jsme si, že víš, co děláš!“ a s těžkým žaludkem pokračoval v balení.

Rozbahněná řeka tekoucí vedle nich se rychle zvedala a vypadalo to, že se brzy přelije až na břeh. Loudali se a balení jim trvalo o dobrou hodinu déle, než normálně.
Konečně, poté, co si Hermiona třikrát přebalila celý obsah batohu, nenašla už další důvod k tomu, aby tu dál zůstávali. Harry se jí chytil za ruku a přemístili se pryč. Znovu se objevili na návětrném, vřesem pokrytém úpatí kopce.

Okamžitě poté, co se přemístili, pustila Hermiona Harryho ruku, poodešla od něj a sedla si na velký kámen opodál. Opřela si obličej o kolena a třásla se. Harry věděl, že pláče. Pozoroval ji a věděl, že by ji měl nějak utišit, ale něco způsobilo, že stál jako přikovaný.

Cítil se napjatě a chladně. Znovu viděl opovržlivý výraz Ronovy tváře. Překračoval vřes a chodil ve velkém kruhu, v jehož středu seděla rozrušená Hermiona, která odříkávala už pravidelná ochranná kouzla.

Nezmínili se o Ronovy po několik dalších dní. Harry byl odhodlán už nikdy nevyslovit jeho jméno a Hermiona pravděpodobně věděla, že neexistuje síla, která by ho k tomu přinutila, i když občas v noci, když si myslela, že spí, slyšel, jak vzlyká.

Harry také začal vyndávat Pobertův plánek a zkoumal ho ve světle své hůlky. Čekal na okamžik, kdy se bod se štítkem „Ron Weasley“ znovu objeví v chodbách bradavického hradu, chráněn tím, že je nositelem „čisté krve.“

Ron se však neobjevoval a po čase Harry zjistil, že se na něj dívá jenom kvůli Ginnině jménu v dívčí ložnici a přemýšlel, jestli intenzita jeho pohledu způsobí, že pronikne do jejích snů a dá jí nějak vědět, že na ní myslí a doufá, že je v pořádku.

Celé dny zasvětili přemýšlení o tom, kam mohl Brumbál schovat Nebelvírův meč, ale čím víc o tom mluvili, tím zoufalejší a za vlasy přitaženější byly jejich spekulace.
I kdyby ho na nože brali, nemohl si Harry vzpomenout, že by se Brumbál jedinkrát zmínil o místě, kam by něco schoval. Byly chvíle, kdy nevěděl, jestli je víc naštvaný na Rona, nebo na Brumbála.
´Mysleli jsme, že víš, co děláš...Mysleli jsme, že ti Brumbál řekl, co máš dělat...Mysleli jsme, že máš skutečný plán!´

Musel si to přiznat – Ron měl pravdu. Brumbál mu nezanechal vůbec nic. Vypátrali jeden viteál, ale ani netušili, jak ho zničit. Ostatní byly stejně nedostupné, jako dřív.
Beznaděj hrozila, že ho úplně zaplaví. Byl překvapený svým odhodláním zatáhnout své přátele na bludnou a nesmyslnou cestu.
Nic nevěděl, neměl žádné nápady a neustále byl v bolestném napětí, kdy i Hermiona řekne, že už toho má dost. Že odchází.

Mnoho večerů trávili v téměř úplném tichu. Hermiona vyndala portrét Phinease Nigelluse a opřela ho o židli, jakoby chtěla, aby vyplnil část té zející díry, která tu zůstala po Ronově odchodu.
Phineas Nigellus navzdory svému dřívějšímu přesvědčení, že už se nikdy neukáže, neodolal šanci zjistit něco víc o tom, co Harry plánuje a souhlasil, že se objeví, oslepen, vždy jednou za pár dní. Harry byl vlastně rád, že ho vidí, protože to byla alespoň nějaká společnost, i když sarkastická a posměvačná.

Zjišťovali každou novinku o tom, co se děje v Bradavicích, ale Phineas Nigellus nebyl úplně nejlepší informátor. Uctíval Snapea, jako prvního ředitele ze Zmijozelu od doby, kdy jím byl on sám, a oni museli být velice opatrní, aby nějak nekritizovali nebo se nevhodně neptali na jeho práci, protože jinak Phineas Nigellus okamžitě opouštěl svůj portrét.

Ale přeci jen jim nějaké kusé informace zanechal.
Vypadalo to, že Snape musí neustále čelit malé vzpouře ze strany tvrdého jádra studentů.
Ginny dostala zakázáno chodit do Prasinek a Snape obnovil dekret Umbridgeové o zákazu sdružování více, než tří studentů a všech neoficiálních studentských kroužků. Z toho všeho si Harry vyvodil, že Ginny a možná i Neville a Luna dělali všechno proto, aby mohli pokračovat v Brumbálově armádě.

Těchto několik neúplných zpráv způsobilo, že Harry chtěl vidět Ginny tak moc, až z toho dostával bolesti břicha, ale také znovu myslel na Rona, Brumbála a samotné Bradavice, které mu chyběly skoro stejně tak, jako jeho bývalá přítelkyně.

Když Phineas mluvil o Snapeových tvrdých opatřeních, Harryho doháněla k šílenství představa, že by se jednoduše vrátil do školy a přidal se k odboji proti Snapeově režimu. Dosyta se najíst, mít svou měkkou postel a mít na starost ostatní, byla pro něj momentálně ta nejkrásnější představa na světě.
Ale pak si vzpomněl, že je hledanou osobou číslo jedna a je na něj vypsána odměna deset tisíc galeonů.

Jít do Bradavic by bylo asi stejně nebezpečné, jako jít rovnou na Ministerstvo kouzel. Phineas Nigellus mu to bezděčně připomněl, když mu uklouzla otázka o tom, kde spolu s Hermionou jsou. Hermiona ho pokaždé, když to udělal, dala zpátky do tašky a Phineas Nigellus po takovýchto náhlých loučeních pravidelně odmítal přijít po několik dalších dní.

Venku bylo stále chladněji. Nikde nemohli zůstat příliš dlouho, a tak, než aby zůstali v jižní Anglii, kde nejhorší, co je mohlo potkat, byla zmrzlá půda, cestovali dál po celé zemi – svahy hor, kde v plískanicích sklouzával jejich stan dolů, rovná hluboká blata, kde byli často zaplaveni studenou vodou, nebo malý ostrůvek uprostřed jezera ve Skotsku, kde jim sníh přes noc napůl zbořil stan.

Už několikrát zahlédli blikat v obývacím pokoji za oknem vánoční stromek, když Harry jednoho večera znovu nadhodil to, co se mu zdálo jako jediná, dosud neprozkoumaná cesta, která jim zbývala.
Zrovna dojedli neobvykle dobré jídlo – Hermiona byla ve skrytu neviditelného pláště v supermarketu (při odchodu upustila trochu peněz do otevřené pokladny) a Harrymu se zdálo, že je s žaludkem plným boloňských špaget a hruškového kompotu o něco přístupnější, než obvykle.

Také jí navrhl, aby si udělali pauzu v nošení viteálu, který teď visel přes palandu za ním.

„Hermiono?“

„Hmm?“ Byla zrovna zkroucená v jednom z propadlých křesel a četla Příběhy Bardla Beedla.

Nemohl si představit, co víc ještě dokáže z knihy vydolovat, protože vlastně nebyla nijak dlouhá, ale evidentně zrovna něco luštila, protože Základní zaklínačské znaky ležely otevřené na opěradle.

Harry si odkašlal. Cítil se úplně stejně, jako když před pár lety využil příležitosti k tomu, aby se zeptal profesorky McGonagallové, jestli může jít do Prasinek i přes to, že mu Dursleyovi nepodepsali jeho formulář se svolením.

„Hermiono, přemýšlel jsem a...“

„Harry, mohl bys mi s něčím pomoct?“

Očividně ho neposlouchala. Naklonila se dopředu a podávala mu Příběhy Bardla Beedla.

„Podívej na tenhle symbol,“ ukázala na vrch stránky.
Bylo tam cosi, co vypadalo jako jméno příběhu (Harry ovšem runy neznal, takže si nemohl být jistý) a symbol, který připomínal trojúhelníkové oko s panenkou přeškrtnutou svislou čarou.

„Nikdy jsem se Starodávnými runami nezabýval, Hermiono.“

„Já vím, ale tohle není runa a není ani v Zaklínačských znacích. Myslela jsem si, že je to obrázek oka, ale není! Někdo ho tam domaloval, podívej. Je napsaný inkoustem. Přemýšlej – už jsi ho někdy před tím viděl?“

„Ne...Ne, počkej chvilku.“ Harry se podíval blíž. „Není to ten samý symbol, který měl Lunin táta na krku?“

„No, to jsem si myslela!“

„Potom je to Grindewaldovo znamení.“

Zírala na něj s otevřenou pusou.

„Cože?“

„Krum mi říkal...“

Převyprávěl jí příběh, který mu sdělil Krum na svatbě. Hermiona vypadala užasle.

„Grindewaldovo znamení?“ dívala se střídavě na symbol a zpátky na Harryho.
„Nikdy jsem neslyšela o tom, že měl Grindewald nějaké znamení. Není o tom žádná zmínka v ničem, co jsem o něm kdy četla.“

„No, jak jsem říkal, Krum si myslel, že ten symbol byl vyrytý do zdi v Kruvalu a udělal ho tam Grindewald.“

Zamračeně spadla zpátky do křesla.

„To je velmi zvláštní. Pokud je to symbol černé magie, co dělá v dětské knížce?“

„Jo, je to divný,“ řekl Harry. „A ty si myslíš, že by ho měl Brousek poznat. Byl ministr, měl by být na černou magii expert.“

„Já vím...Možná si myslel, že je to oko stejně jako já. Všechny ostatní kapitoly mají přes svůj název malý obrázek.“

Nemluvila, ale dál zkoumala podivné znamení. Harry to zkusil znovu.

„Hermiono?“

„Hmm?“

„Přemýšlel jsem. Já...Já chci jít do Godrikova Dolu.“

Vzhlédla jeho směrem, ale její oči se dívala někam daleko za něj. Byl si jistý, že stále ještě přemýšlí o tajemném znamení v knize.

„Ano,“ řekla. „Ano, taky jsem o tom přemýšlela. Myslím si, že asi budeme muset.“

„Slyšela jsi správně, co jsem říkal?“ zeptal se.

„Samozřejmě, že ano. Chceš do Godrikova dolu. Souhlasím. Myslím, že bychom tam jít měli. Bude to nebezpečné, ale čím víc o tom přemýšlím, tím pravděpodobnější se mi zdá, že tam bude.“

„Eh...co tam bude?“ zeptal se Harry.

Na to se na něj podívala přesně tak zmateně, jak on se cítil.

„No přeci ten meč, Harry!“ Brumbál musel vědět, že se tam budeš chtít vrátit a navíc Godrikův Důl je rodiště Godrika Nebelvíra...“

„Vážně? Nebelvír pochází z Godrikova dolu?“

„Harry, otevřel jsi vůbec někdy Dějiny čar a kouzel?“

„No,“ zamumlal a poprvé po několika měsících se usmál. Svaly v obličeji měl už zvláštně ztuhlé. „Možná, že jsem je otevřel, víš, když jsem je koupil...takže vlastně jednou...“

„Vesnice je pojmenovaná po něm, myslela jsem, že ti dojde to spojení,“ řekla Hermiona a její hlas zněl skoro jako za starých časů.
Harry skoro očekával, že mu řekne, že si odskočila do knihovny. „Něco málo o Godrikově dole v Dějinách čar a kouzel bylo, počkej...“

Otevřela olemovanou kabelu a chvíli něco hledala, až nakonec vytáhla svůj výtisk staré učebnice – Dějin čar a kouzel od Bathildy Bagshotové. Listovala v ní, až našla, co hledala.

„'Po podepsání mezinárodní dohody o utajení v roce 1689 se čarodějové začali skrývat. Bylo to přirozené a postupně vytvořili jakousi svojí společnost ve společnosti. Mnoho malých vesniček lákalo kouzelnické rodiny, které se spojovaly dohromady kvůli své bezpečnosti a vzájemné podpoře. Vesnice jako Tinsworsh v Cornwallu, Horní Praporek v Yorkshiru a Vydrník sv. Drába na jižním pobřeží Anglie, byly známé domovy pro mnoho kouzelnických rodin, které žily v pokoji vedle mudlů.
Nejznámější z takových míst je pravděpodobně Godrikův důl, vesnice v jihozápadní Anglii, kde se narodil významný čaroděj Godric Nebelvír a kde Bowman Wright, kouzelnický kovář, vykoval svou první zlatonku. Místní hřbitov je plný jmen starých kouzelnických rodin, což je nepochybně původem příběhů o honech na čarodějnice, jejichž svědkem byl po staletí i sousedící malý kostelík.'“

„Tebe a tvoje rodiče nezmiňuje,“ řekla Hermiona a zavřela knihu, „protože profesorka Bagshotová nezmiňuje nic, co se stalo později, než v devatenáctém století. Ale vidíš? Godrikův Důl, Godric Nebelvír, Nebelvírův meč. Nezdá se ti, že Brumbál předpokládal, že si to spojíš?”

„No jo...“

Harry nechtěl namítat, že ani nepomyslel na meč, když chtěl jít do Godrikova Dolu. Pro něj tkvěl význam vesnice v hrobech jeho rodičů, domě, kde o vlásek unikl smrti, a v osobě Bathildy Bagshotové.

„Vzpomínáš, co říkala Muriel?“ zeptal se posléze.

„Kdo?“

„Vždyť víš,“ řekl váhavě. Nechtěl vyslovit Ronovo jméno. „Ginnina prateta. Na svatbě. Ta, co říkala, že máš hubená kolena.“

„Ach,“ řekla Hermiona. Byla to nepříjemná chvíle. Harry věděl, že jí připomněl Rona. Rychle dodal:

„Říkala, že Bathilda Bagshotová pořád žije v Godrikově Dole.“

„Bathilda Bagshotová,“ mumlala Hermiona a jezdila prstem přes její jméno vyryté na přebalu Dějin čar a kouzel. „No, předpokládám...“

Nadechla se tak dramaticky, že se Harryho vnitřnosti převrátily naruby. Vytáhl svou hůlku a hleděl směrem ke vchodu, ale nic tam nebylo.

„Co?“ řekl napůl naštvaně, ale oddechl si. „Proč jsi to udělala? Myslel jsem, že vidíš Smrtijeda rozepínat stan,...“

„Harry, co když ten meč má Bathilda? Co když jí ho Brumbál svěřil?“

Harry rozvažoval takovou alternativu. Bathilda už bude vyjímečně stará žena a podle Muriel také „senilka“.
Mohl Brumbál doopravdy schovat meč u ní? I kdyby ano, Harry cítil, že je to hodně nepravděpodobné. Brumbál se nikdy nezmínil, že meče vyměnil, stejně jako mu nikdy nic neřekl o přátelství s Bathildou.
Teď ale nebyl ten pravý čas zpochybňovat Hermioninu teorii – ne, když tolik sdílela jeho nejniternější přání.

„No, jsme domluveni! Tak jdeme do Godrikova Dolu?“

„Ano, ale musíme si to všechno důkladně promyslet, Harry.”

Seděla vzpřímeně a on by mohl s určitostí říct, že vyhlídka na nějaký konkrétní plán zvedla její náladu stejně jako jemu.

„Pro začátek si budeme muset procvičit společné přemisťování pod neviditelný pláštěm, možná by se asi taky hodilo mizící kouzlo, pokud teda nechceš použít mnoholičný lektvar? V tom případě budeme musel získat něčí vlasy. Vlastně si myslím že to tak bude nejlepší, Harry. Čím důkladnější naše maskování bude, tím lépe...”

Harry ji nechal mluvit, přikyvoval a souhlasil se vším, co řekla, ale ve skutečnosti ji nevnímal. Poprvé od té doby, co zjistili, že meč schovaný u Gringottových je jen falešná kopie, se cítil vzrušený.

Chystal se domů. Chystal se vrátit na místo, kde měl rodinu. Bylo to v Godrikově Dole kde by, nebýt Voldemorta, vyrůstal a trávil každé školní prázdniny. Mohl by tam pozvat své přátele...Mohl mít bratry a sestry...A byla by to jeho máma, kdo by mu upekl dort k sedmnáctým narozeninám.
Život, který ztratil, se teď zdál být tak skutečný. Teď, když věděl, že navštíví místo ze kterého byl jako malý vyrván. Poté, co Hermiona odešla spát, Harry tiše vyndal svůj ruksak a z Hermioniny kabely vytáhl album, které mu kdysi daroval Hagrid. Poprvé za několik měsíců si znovu zblízka prohlédl staré fotky svých rodičů, kteří se usmívali a mávali mu.
To bylo vše, co mu po nich zbylo.


Harry by byl rád, kdyby mohli vyrazit do Godrikova Dolu hned nadcházející den, ale Hermiona měla jiný názor. Přesvědčená, že Voldemort bude očekávat Harryho návrat na místo smrti svých rodičů, rozhodla se, že mohou vyrazit jen ve chvíli, kdy si budou na sto procent jistí, že jsou tak připraveni, jak jen to jde.

Trvalo to celý týden – museli tajně získat vlasy od nevinných mudlů, kteří byli nakupovat vánoční dárky a procvičit společné přemisťování pod neviditelným pláštěm, než Hermiona souhlasila že jsou připraveni na cestu.

Chtěli se přemístit do vesnice až pod rouškou tmy, takže bylo dlouho po poledni, když konečně polkli mnoholičný lektvar. Harry se přeměnil v holohlavého mudlu středního věku, Hermiona zase do jeho mladé ženy.

Kouzelný váček obsahující všechen jejich majetek (kromě viteálu, který měl Harry pověšený kolem krku), byl zastrčený do vnitřní kapsy Hermionina kabátu. Harry přes ně přehodil neviditelný plášť a společně se pro jednou opět ponořili do temnoty s dusivým pocitem, který Harry při přemísťování míval.

Otevřel oči a srdce mu tlouklo až v hrdle. Stáli ruku v ruce na zasněžené cestě pod temně modrou oblohou, na které už kmitavě zářily první hvězdy. Domy stály po obou stranách úzké cesty a vánoční dekorace zářily v jejich oknech. O malý kus cesty dál svit zlatých lamp označoval střed vesnice.

„Všechen ten sníh!” zašeptala Hermiona pod pláštěm. „Proč jsme nemysleli na sníh? Po všech těch opatřeních,...zanecháme za sebou stopy! Musíme se jich zbavit – jdi vepředu, já to udělám...“

Vstoupily do vesnice krčíc se nepohodlně pod pláštěm, zatímco Hermiona kouzlem mazala jejich stopy.

„Sundáme ten plášť,” řekl Harry a když Hermiona vypadala vystrašeně rychle dodal: „Ale no tak, nevypadáme jako my, a navíc kolem nikdo není!“

Uložil plášť pod bundu a šli dál. Ledový vítr je štípal do tváří, když procházeli ulicí podél domů. Jeden z nich klidně mohl být ten, kde žili James a Lily, nebo kde dodnes žije Bathilda.
Harry zíral na jejich dveře, sněhem zatížené střechy a verandy zvědavý, zda si nějaký nebude pamatovat, avšak hluboko v sobě věděl, že je to nemožné. Když navždy opustil toto místo, nebyl mu ani rok.

Vlastně si ani nebyl jistý, jestli jejich dům uvidí. Nevěděl, co se stane s objekty Fideliova zaklínadla, pokud jeho vlastníci zemřou.
Potom malá cesta, po které šli, zahnula do leva a odhalilo se jim srdce vesnice, malé náměstí. Uprostřed bylo něco, co vypadalo jako válečný pomník, částečně zakrytý zavátým vánočním stromem. Bylo tam několik obchůdků, pošta, hospoda a malý kostel, jehož barevná skleněná okna vypadala jako zářící drahokamy.

Začal padat sníh. Ten, který ležel na zemi, byl tam, kde na něj lidé celý den šlapali, těžký a kluzký. Vesničané křižovali kolem nich, jejich postavy vždy krátce ozářené pouličními lampami. Z hospody byl slyšet smích a hudba, dveře se otevíraly a zavíraly. Potom uslyšeli, že lidé v kostele začali zpívat koledy.

„Harry, myslím, že dnes je noc před Vánocemi!” řekla Hermiona.

„Opravdu?”

Ztratil přehled o čase - noviny neviděli několik týdnů...

„Jsem si jistá, že ano,” řekla Hermiona. Její oči směřovaly ke kostelu. „Oni...oni tam budou, že ano? Tvoje máma a táta? Za tím kostelem vidím hřbitov.”

Harry cítil vzrušení nebo spíše strach. Byli tak blízko. Pochyboval jestli to po tom všem chce vidět. Hermiona asi věděla, jak se cítí, protože ho chytla za ruku a vedla ho vpřed. V polovině cesty přes náměstí se zarazila.

„Harry, podívej!”

A rukou ukazovala na válečný pomník. Jakmile prošli okolo, změnil se. Místo obelisku pokrytého jmény, tam stála socha tří lidí - muž s neposlušnými vlasy a brýlemi, žena s dlouhými vlasy a příjemnou, hezkou tváří a dítě sedící na maminčiných rukách. Sníh ležel na jejich hlavách, jako načechrané bílé čepice.

Harry přistoupil blíž, hledíc do tváří svých rodičů. Nikdy si nepředstavoval, že by tady mohli mít sochu...Jak podivné to bylo vidět sebe sama zvěčněného v kameni, šťastné malé dítě...bez jizvy na čele...

Jdeme,” řekl Harry a znovu se otočili směrem ke kostelu. Jakmile překročili cestu, podíval se přes rameno. Socha se změnila zpět ve válečný pomník.

Zpěv sílil, jak se přibližovali ke kostelu. Harrymu se sevřelo hrdlo...tolik mu to připomínalo Bradavice, Protivu, jak křičí své sprosté verze koled z vnitřku brnění, připomínalo mu to dvanáct vánočních stromů ve velké síni, i Brumbála nosícího čepec, který vyhrál, Rona v jeho ručně upleteném svetru...

U vstupu na hřbitov byla padací vrátka. Hermiona je otevřela nejtišeji, jak jen to šlo a oba se prosoukali dovnitř. Na obou stranách kluzké cesty ke dveřím kostela ležel hluboký a nedotčený sníh.
Šli skrz něj, zanechávajíc u stěn kostela hluboké stopy, jak se ho snažili obejít skryti ve stínu pod briliantovými okny.

Za kostelem, řada za řadou vyčnívaly ze sněhové pokrývky zasněžené hroby. Harry držel pevně ruku sevřenou na hůlce ve své kapse a pohyboval dopředu k nejbližšímu hrobu.

„Podívej, to je hrobka Abbottových – mohli to být nějací vzdálení příbuzní Hannah!”

„Nekřič tolik!” požádala ho Hermiona.

Brodili si se stále hlouběji do nitra hřbitova, vytvářeje temné stopy ve sněhu. Šli ohnutí, aby byli schopni přečíst jména na hrobech, a zároveň šilhali do temnoty, která je obklopovala, aby se ujistili, že nemají žádnou společnost.

„Harry, tady!” zakřičela Hermiona o dvě řady hrobek za ním. Když se brouzdal zpět, srdce mu vzrušeně bilo.

„Je to – ?”

„Ne, ale podívej!” Ukázala na temný kámen. Harry se skrčil, aby lépe viděl.

Na zmrzlém, lišejníkem porostlém kameny spatřil napsáno Kendra Brumbálová, kousek pod tím datum jejího narození a smrti a její dcera Ariana. Byla tam také citace:

'Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.'

Takže Rita Holoubková a Muriel měli v něčem pravdu. Brumbál a jeho rodina tu vskutku žili, a část z nich tu také zemřela.

Pohled na hrob byl mnohem horší než o tom jen slyšet. Harry si nemohl pomoct, musel myslet na sebe a na Brumbála – oba měli na tomto hřbitově hluboké kořeny, Brumbál mu to měl říct. Harry si nikdy nepomyslel, že by spolu mohli být takto spojeni.
Mohli hřbitov navštívit společně. Na chvíli si Harry představil, jak sem přichází s Brumbálem, jaké pouto se mezi nimi mohlo vytvořit, jak moc by to pro Harryho znamenalo.
Ale zdálo se, že fakt, že zde leží jejich rodiny na stejném hřbitově, byl pro Brumbála nedůležitý – jen shoda náhod, něco bezvýznamného oproti úkolu, který Harrymu uložil.

Hermiona se na Harryho podívala a on byl rád, že je jeho tvář skrytá ve stínu. Znovu četl slova vyrytá na hrobce. Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.

Nechápal co to má znamenat. Jistě je vybral Brumbál, jako nejstarší z rodiny, po tom, co jeho matka zemřela.

„Jsi si jistý, že se nikdy nezmínil – ?” začala Hermiona.

„Ne,” řekl Harry úsečně, a hned dodal: „Pojdmě dál hledat.” a otočil se pryč, přejíc si, aby hrobku nikdy neviděl – nechtěl si vzrušení z toho, že brzy uvidí hroby svých rodičů pokazit vztekem.

„Tady!” zakřičela znovu Hermiona ale chvilku na to se ze tmy ozvalo. “Oh...promiň! Myslela jsem, že je tam napsané Potter.”

Otírala drolící se, mechem obrostlý kámen a zamračeně si ho prohlížela.

„Harry, pojď na moment sem.“

Nechtěl se znovu zdržovat a jen váhavě prošel sněhem zpět k ní.

„Co je?“

„Podívej se na tohle!“

Hrob byl mimořádně starý, počasím poškozený tak, že jen stěží dokázal přečíst jméno. Hermiona mu však neukazovala jméno, ale symbol nad ním.

„Harry, to je ta značka z knihy!“

Harry zíral na místo, které měla na mysli. Kámen byl natolik starý, že nebylo snadné zjistit, co na něm bylo vytesáno, ačkoli se zdálo, že symbol nad téměř nečitelným jménem by skutečně mohl být oním znakem ve tvaru trojúhelníku.

„Jo… Mohl by…“

Hermiona rozsvítila svou hůlku a zamířila ji na jméno na náhrobním kameni.
„Píše se tu Ig-Ignotius, myslím…“

„Jdu dál hledat své rodiče, dobře?“ řekl Harry trochu hrubě, a nechal ji klečet vedle starého hrobu.

Každou chvilku rozpoznal příjmení, které znal z Bradavic, stejně tak jako Abbott. Někdy zde dokonce byly pochovány celé generace kouzelnických rodin - z dat na náhrobcích Harry poznal, že takové rodiny vymřely, nebo se odstěhovaly z Godrikova Dolu. Jak postupoval dál a dál mezi hroby, kdykoli došel k dalšímu pomníku, pocítil vzrušení.

Temnota a ticho se náhle jakoby ještě prohloubili. Harry se rozhlédl okolo, vystrašený, pomyslel na mozkomory, potom si uvědomil, že koledy skončily, a štěbetání chorystů sláblo, jak se pomalu vraceli zpět na nádvoří. Někdo uvnitř kostela zhasnul světla.

Poté Hermionin hlas vyšel z temnoty potřetí, rázný a čistý, jen několik metrů od něj

„Harry, jsou tady...přímo tady.”

Harry z jejího hlasu poznal, že teď jsou to doopravdy jeho rodiče. Pomalu se sunul dopředu, jakoby něco tlačilo na jeho hrudník. Stejný pocit měl po tom, co zemřel Brumbál. Zármutek, který tlačil na jeho srdce a plíce.

Náhrobní kámen byl jen dvě řady za Kendřiným a Arianiným. Byl vyroben z bílého mramoru stejně jako Brumbálova hrobka, nápisy na něm byly lehce čitelné. Vypadalo to, jakoby zářily ve tmě. Harry si ani nemusel kleknout nebo se ohýbat aby mohl přečíst vyrytá slova.


JAMES POTTER LILY POTTER
Narozen 27. března 1960 Narozena 30. ledna 1960
Zemřel 31. října 1981 Zemřela 31. října 1981

Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt.


Harry si pomalu přečetl ta slova, jako kdyby si myslel, že bude mít jen jedinou možnost zjistit jejich význam. Ta poslední přečetl nahlas.

„'Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt'...“ Napadla ho děsivá myšlenka a zachvátila ho panika.

„Není tohle motto Smrtijedů? Proč je to tady?“

„To neznamená porazit smrt způsobem, jakým myslí Smrtijedi, Harry,“ řekla Hermiona tichým hlasem. „Znamená to, víš...to, co přijde po smrti. Posmrtný život.“

Ale oni nežijí, myslel si Harry. Jsou pryč. Prázdná slova nemohou změnit skutečnost, že jeho rodiče leží pod vrstvou sněhu a kamene. Bezvýznamně, nevědouce.
Slzy přišly dřív, než je stačil zastavit. Horké vytékaly z jeho očí, ale okamžitě mu mrzly na tvářích a nemělo smysl cokoliv předstírat nebo je skrývat.
Nechal je téct, rty pevně sevřené k sobě a díval se k zemi, kde tenká vrstva sněhu skrývala jeho očím místo posledního odpočinku Lily a Jamese, teď už určitě jen kosti či prach, který neví, že jejich žijící syn tu teď stojí a jeho srdce bije díky jejich oběti a v tuhle chvíli si nepřeje nic jiného, než s nimi na věky spát pod sněhem.

Hermiona ho znovu vzala za ruku a pevně ji sevřela. Nemohl se na ní podívat, ale vrátil jí stisk a zhluboka ostře vdechoval noční vzduch, aby se zklidnil a opět nad sebou získal kontrolu. Měl pro rodiče vzít něco s sebou, ale nemyslel na to a všechny rostliny na hřbitově byly teď bez listů a zmrzlé. Hermiona však zvedla svou hůlku, zatočila s ní ve vzduchu a před nimi se zjevila kytice vánočních růží.
Harry ji chytil a položil ji rodičům na hrob.

Jakmile se narovnal, chtěl odejít. Zdálo se mu, že tu už nemůže zůstat ani chviličku. Položil ruku kolem Hermioniných ramen a ona svou okolo jeho pasu. Potichu se otočili a odcházeli sněhem pryč míjící u toho hroby Brumbálovy matky a sestry, zpátky směrem k tmavému kostelu, a jejich pohledům, skrytými padajícími vrátky.