Ahoj

17. kapitola - Bathildino tajemství

„Harry, stůj.“

„Co se děje?“Zrovna dorazili k hrobce neznámých Abbotů.

„Někdo tu je, sleduje nás. Jsem si jistá. Tam za tím keřem“

Oba dva stáli naprosto tiše, držíc se jeden druhého, zírali do neproniknutelné temnoty hřbitova. Harry nic neviděl.

„Určitě?“

„Viděla jsem, jak se tam něco hýbe. Přísahala bych, že jsem něco viděla…“

Odstoupila od něj, připravená kouzlit..

„Vypadáme jako mudlové,“ poukázal Harry.

„Mudlové, kteří právě pokládali kytky na hroby tvých rodičů? Harry, jsem si jistá, že tam někdo je!“

Harry myslel na Historii kouzel; hřbitovy měly být plné duchů; co když--?

Potom ale zaslechl šustění a uviděl jak padá malá vrstva sněhu z keře, na který Hermiona ukazovala. Duchové přeci nemůžou hýbat se sněhem.

„Je to jen kočka,“ řekl Harry po vteřině či dvou, „Nebo pták. Kdyby to byl Smrtijed, byli bychom dávno mrtví. Raději pojďme dál, a měli bychom si opět nasadit plášť.“


Cestou ze hřbitova se stále ohlíželi zpět. Harry, který se necítil tak optimisticky, jak předstíral, když uklidňoval Hermionu, byl rád, že dorazili k bráně a kluzkému chodníku . Přetáhli přes sebe neviditelný plášť. Spousty hlasů nyní zpívaly vánoční koledy. Pomalu se přibližovali ke kostelu.

Na chvilku Harry zvažoval, jestli by se neměli skrýt uvnitř, ale ještě předtím, než stačil něco říct, Hermiona zamumlala,

„Pojďme tudy,“ a táhla ho dolu po temné ulici vedoucí ven z vesnice, opačným směrem, než přišli dovnitř.

Harry si to domyslel, protože chatrčí začalo ubývat a cesta se stáčela do otevřené přírody.
Šli tak rychle, jak se jen odvážili, kolem oken jiskřících mnohabarevnými světly, obrysy vánočních stromků prosvítaly skrz závěsy..

„Jak najdeme Bathildin dům?“ zeptala se Hermiona, která se jemně chvěla a nepřestávala se otáčet přes rameno. „Harry? Co si myslíš? Harry?“

Zatahala ho za ruku, ale Harry nedával pozor. Díval se dopředu na temnou masu stojící v poslední řadě domů. Hned nato se rozeběhl, táhnouc Hermionu za sebou tak prudce, že se klouzala po zmrzlém chodníku.

„Harry --“

„Podívej ... Podívej na to, Hermiono ...“

„Já ... oh!“

Viděl to; Fedeliovo zaklínadlo muselo padnout spolu s Jamesem a Lily. Živý plot rostl nekontrolovaně 16 let, od té doby, co Hagrid odnesl Harryho ze suti, která ležela rozházená mezi trávou sahající až po pás. Většina domů pořád stála, nicméně byla celá porostlá temným břečtanem a pokrytá sněhem, ale pravá strana nejvyššího podlaží byla úplně zničená, Harry si byl jistý, že to bylo to místo, kde se kletba obrátila proti Voldemortovi . On a Hermiona stáli u brány s pohledem nahoru na zříceninu, která kdysi musela vypadat stejně, jako domky roztroušené okolo.

„Nechápu, proč to nikdo neopravil?“ zašeptala Hermiona.

„Možná to nelze opravit,“ odpověděl Harry. „Možná je to jako zranění způsobené černou magií.. Nemůžeš jej vyléčit.“

Vysunul ruku zpod pláště, uchopil zasněženou rezavou bránu, nechtěl ji otevřít, chtěl se jen prostě dotknout domu.

„Nechystáš se jít dovnitř, že ne? Vypadá to nebezpečně, mohlo by -- oh, Harry, podívej!“

Vypadalo to, že to způsobil jeho dotyk. Znak se zvedl ze země přímo před nimi, zvedl se jako nějaký bizardní, rychle rostoucí, výtvor tvořený z plevele a dřeva, a zlatými písmeny bylo na dřevě napsáno:

Na tomto místě, v noci 31. října 1981,
Lily a James Potterovi ztratili své životy.

Jejich syn, Harry, zůstal jako jediný kouzelník na světě, který přežil smrtící kletbu. Tento dům, pro mudly neviditelný, zůstal ve svém rozbořeném stavu jako monument Potterových a na připomínku násilí, které roztrhalo jejich rodinu.

A všude kolem úhledně napsaných slov, všude okolo byly vyškrábané vzkazy od kouzelníků, kteří přišli navštívit místo, odkud ´Chlapec který přežil´, unikl.

Někteří se jen podepsali věčným inkoustem; ostatní vyřezali do dřeva své iniciály, další zde napsali své zprávy. Všechny z těch nejnovějších, zářící jasně oproti 16 let starým kouzelnickým grafitům, říkaly podobnou věc.

Hodně štěstí, Harry, ať jsi kdekoli.
Jestli tohle čteš, Harry, všichni jsme s tebou! Dlouhý život Harry Pottere.

„Neměli psát na tu značku!“ řekla Hermiona, rozzuřeně.

Ale Harry se na ni podíval.

„Je to skvělé. Jsem za to rád. Já ...“

Najednou přestal mluvit. Zachumlaná postava kulhala po cestě k nim, osvícená světly ze vzdáleného náměstí. Harry myslel, i když to bylo těžké posoudit, že postava byla žena.
Hýbala se pomalu, pravděpodobně vystrašená z uklouznutí na ledovaté cestě. Její shrbení, její chvějící se chůze,to vše připisovalo jejímu extrémnímu věku. Pozorovali ji v tichosti jak se přibližovala.
Harry čekal, aby viděl, zda nezajde dovnitř jedné z chat, kolem kterých procházela, ale instinkt mu říkal, že ne. A nakonec se zastavila pár metrů od nich, jednoduše stála, tam uprostřed zmrzlé silnice, otočená tváří k nim.

Nepotřeboval, aby ho Hermiona štípla do ruky. Byla tu šance, že ta žena je mudla : Stála tam a koukala na dům, který pro ni vlastně mohl být úplně neviditelný, pokud nebyla čarodějka.
I kdyby předpokládali, že to je čarodějka, nicméně, to bylo divné chování, jít ven, do studené noci, a jen koukat na starou ruinu. Podle pravidel normální magie, zatím, neměla by aspoň vidět Hermionu a jeho.
Nicméně, Harry měl divný pocit, že ví, že tam jsou, a také kdo jsou. Zrovna když došel k tomuto nepříjemnému závěru, zvedla ruku a lákala je k sobě..

Hermiona se pod pláštěm přitiskla k Harrymu, svoji ruku pevně sevřenou v jeho.

„Jak to ví?“

Harry zakroutil hlavou. Žena zamávala znovu, víc důrazně. Harry si pomyslel na mnoho důvodů, proč by na vábení neměl reagovat, ale jeho podezření, že ví, kdo je, a jak tam stáli proti sobě na vylidněné ulici, rostlo každou chvílí.

Bylo možné, že by tu na ně čekala celé ty měsíce? Že by jí Brumbál řekl, aby čekala, že Harry nakonec přijde? Nebo to byla ona, kdo se skrývala ve stínech na hřbitově a sledovala je až na toto místo? Už jen schopnost vidět je jí dávala vzezření Brumbálovy síly, se kterou se nikdy předtím nesetkali.

Nakonec Harry promluvil, což způsobilo, že Hermiona zalapala po dechu a nadskočila.

„Jste Bathilda?“

Zachumlaná postava přikývla a znovu jim pokynula, aby ji následovali.

Pod pláštěm se Harry a Hermiona podívali jeden na druhého. Harry nadzvedl obočí;
a Hermiona mu malinko nervózně přikývla.

Vyšli dopředu směrem k ženě , jakmile to udělali, otočila se a kulhala zpět po cestě, po které přišla. Minuli několik domů, než se zastavila u brány. Následovali ji po cestě nahoru, prošli skrz zahradu pomalu stejně zarostlou, jako byla ta, kterou právě opustili.
Chvilku stála před hlavními dveřmi a pohrávala si s klíči v ruce, poté otevřela a ustoupila, aby mohli projít..

Hrozně páchla, nebo možná páchl ten dům; Harry pokrčil nos, jak se za ní plížili a sundal ze sebe plášť.
Teď, když stál vedle ní, uvědomil si, jak je vlastně malá. Ohnutá věkem, sotva dosáhla velikostí k jeho prsům.

Zavřela za nimi dveře. I proti oloupané malbě na stěnách bylo vidět, že má skvrnité promodralé ruce. Otočila se a zírala do Harryho tváře. Měla zakalené oči zapadlé v záhybech průhledné kůže a celá její tvář byla pokrytá skvrnami od prasklých žilek a pigmentových znamének. Harry přemýšlel, jestli se jí může ukázat – i kdyby to udělal, to co uvidí, bude vousatý mudla, jehož podobu právě měl.

Pach prachu, nepraných šatů a oschlého jídla zesílil ve chvíli, kdy si sundala černý, moly prožraný šátek odhalujíc tak svou hlavu pokrytou čistě bílými vlasy skrze které jasně prosvítala holá kůže.

„Bathildo?“ zopakoval Harry.

Znovu přikývla. Harry si uvědomil přítomnost medailonu na hrudi. Zdálo se mu, že se to, co uvnitř tiká, či bije, náhle probudilo. Cítil přes chladný kov, jak pulsuje. Vědělo to, mohlo by to cítit, že věc, která ho zničí, je blízko?

Bathilda se kolem nich prošourala, odtlačila Hermionu stranou tak silně, jako by ji vůbec nezaregistrovala a zmizela v čemsi, co vypadalo jako obývací pokoj.

„Harry, nejsem si tímhle úplně jistá,“ těžce dýchala Hermiona.

„Podívej, jak je maličká. Myslím, že když budeme muset, přemůžeme ji,“ řekl Harry. „Poslyš, měl jsem ti říct, že není tak úplně při smyslech. Muriel jí říkala „senilka“.

„Pojď!“ zavolala Bathilda z vedlejšího pokoje.

„Hermiona nadskočila a stiskla Harryho ruku.

„To je v pořádku,“ řekl Harry jistě a vyrazil první směrem do obývacího pokoje.

Bathilda klopýtala dokola a rozsvěcela svíčky, ale stále byla tma. Ta však nezakryla spoustu špíny – silná vrstva prachu jim vířila pod nohama a Harry ucítil vedle vlhkého a plesnivého zápachu ještě něco horšího, cosi jako zkažené maso.
Přemýšlel, kdy naposled byl někdo uvnitř Bathildina domu zkontrolovat, jak se jí vede. Zdálo se, jako by už zapomněla, že umí čarovat, mimo jiné proto, že svíčky zapalovala ručně a její dlouhá manžeta každou chvílí hrozila, že také vzplane.

„Já to udělám,“ navrhl jí Harry a vzal si od ní sirky.

Stála a pozorovala ho, jak rozsvěcí zbytek svíček nejistě rozestavěných na hromadách knih či podložené prasklými, děravými hrnky okolo celé místnosti.

Poslední kus nábytku, na který Harry umístil svíčku, byla truhlice s vypouklým čelem plná zásuvek, ve kterých ležely spousty fotografií. Když se plamínek rozhořel, jeho odraz se mihotal na zaprášených sklech a stříbrných rámečcích. Uviděl na nich také několik maličkých pohybů. Zatímco Bathilda bojovala s poleny, aby rozdělala oheň, zamumlal „Tergeo!“

Prach z fotografií zmizel a on najednou uviděl, že víc jak půl tuctu jich v největším a nejzdobnějším rámu chybí. Bathilda, nebo někdo jiný, je vyndal. Potom jeho pohled upoutala jedna z fotografií téměř úplně vzadu a rychle ji chytil.

Byl to ten zlatovlasý, sympatický zlodějíček, mladík, kterého viděl dřepět na Gregorovičově parapetu. Lenivě se na Harryho usmíval ze stříbrného rámečku a jemu okamžitě došlo, kde ho před tím viděl – Život a lži Albuse Brumbála – stál tam ruku v ruce s mladým Brumbálem a tím se vysvětlovalo, kde je teď zbytek fotografií – v knize Rity Holoubkové.

„Paní...slečno...Bagshotová?“ řekl a jeho hlas se lehce třásl. „Kdo to je?“

Bathilda stála uprostřed pokoje a sledovala, jak Hermiona místo ní zapaluje oheň.

„Slečno Bagshotová?“ opakoval Harry a postoupil s fotkou víc do světla vyzařujícímu teď z krbu.

Bathilda se podívala za jeho hlasem a viteál na hrudi se rozbušil o něco rychleji.

„Kdo je ten muž?“ zeptal se jí Harry a podával jí fotografii.

Vážně se na ni podívala, potom zase na něj.

„Víte, kdo to je?“ opakoval Harry mnohem pomaleji a hlasitěji, než obvykle. „Ten muž? Znáte ho? Jak se jmenuje?“

Bathilda se zatvářila značně neurčitě. Harry cítil obrovské zklamání. Jak Rita Holoubková odemkla její paměť?

„Kdo je ten muž?“ opakoval hlasitě.

„Harry, co děláš?“ zeptala se Hermiona.

„Ten obrázek. Hermiono, je to ten zloděj, který kradl u Gregoroviče! Prosím!“ řekl zase směrem k Bathildě. „Kdo je to?“

Ale ona na něj jenom zírala.

„Proč jste chtěla, abychom šli s vámi, paní...slečno Bagshotová?“ zeptala se Hermiona a zvýšila hlas. „Chtěla jste nám něco říct?“

Aniž by dala najevo, že Hermionu vůbec slyšela, postoupila Bathilda o něco blíže k Harrymu. S lehkým kývnutím hlavy se podívala zpět do předsíně.

„Chcete, abychom odešli?“ zeptal se.

Zopakovala svoje gesto, tentokrát však ukázala nejprve na Harryho, potom na sebe a nakonec na strop.

„No dobře,“ řekla Hermiona, „jdeme.“

Ale jakmile se Hermiona pohnula, ona s překvapující silou zavrtěla hlavou a ještě jednou ukázala na Harryho a potom zase na sebe.

„Chce, abych šel s ní. Sám.“

„Proč?“ zeptala se Hermiona a její hlas zněl jasně a ostře, nepatřičně ve svícemi osvětlené místnosti. Stará dáma zavrtěla nad tím hlukem hlavou.

„Možná jí Brumbál řekl, aby mi dala ten meč. Mně a nikomu jinému?“
„Opravdu si myslíš, že ví, kdo jsi?“

„Ano,“ řekl Harry a díval se dolů, do mléčně zamlžených očí, které se na něj upřeně dívaly. „Myslím, že ano.“

„Tak dobře, ale pospěš si, Harry.“

„Veďte mě,“ řekl Harry Bathildě.

Zdálo se, že rozumněla, protože se kolem něj odšourala směrem ke dveřím. Harry se na Hermionu usmál, aby ji trochu ujistil, ale nebyl si jistý, jestli ho viděla. Stála s rukama kolem těla uprostřed vší té světlem svíček osvětlené špíny a koukala směrem ke knihovně.
Když Harry odcházel z místnosti, nepozorován ani Hermionou ani Bathildou, schoval stříbrný rámeček s fotografií do bundy.

Schody byly strmé a úzké. Harry měl nutkání Bathildu zezadu podepřít, aby se ujistil, že přes něj nepřepadne, což se teď zdálo poměrně pravděpodobné. Pomalu, sípavě, šplhala směrem vzhůru na odpočívadlo, kde zahnula doprava do nízké ložnice.

Byla dehtově černá a příšerně páchla. Harry si právě všiml nočníku vyčnívajícího z pod postele, když Bathilda zavřela dveře a on upadl do tmy.

„Lumos,“ řekl Harry a jeho hůlka se rozzářila.

Lekl se. Bathilda se za tu krátkou chvíli dostala až k němu, ale on jí vůbec neslyšel přijít.

„Ty jsi Potter?“ zašeptala.

„Ano, jsem.“

Pomalu vážně přikývla. Harry cítil, jak viteál prudce buší, rychleji, než jeho vlastní srdce. Byl to nepříjemný, zneklidňující pocit.

„Máte pro mě něco?“ zeptal se Harry, ale vypadala rozrušená světlem z jeho hůlky. „Máte pro mě něco?“ zopakoval znovu Harry.

V tom zavřela oči a stalo se několik věcí najednou. Harryho jizva bolestivě vzplála, viteál se začal chvět tak, že se mu zvedal svetr na hrudi a temná páchnoucí místnost se rozplynula. Ucítil záchvěv radosti a promluvil vysokým, studeným hlasem: „Chyťte ho!“

Zakymácel se. Temná páchnoucí místnost se kolem něj jakoby znovu uzavřela. Nevěděl, co se právě stalo.

„Máte pro mě něco?“ zeptal se potřetí, mnohem hlasitěji.

„Tady, zašeptala a ukázala do rohu. Harry zvedl hůlku a uviděl obrys přecpaného nočního stolku pod oknem.

Tentokrát ho nevedla. Harry stál mezi ní a neustlanou postelí, svou hůlku držel ve výšce. Nechtěl se k ní otočit zády.

„Co to je?“ zeptal se, když došel ke stolku, ne kterém byla navršená hromada čehosi, co vypadalo a bylo cítit jako špinavé prádlo.

„Tam,“ řekla ukazujíc na beztvarou hromadu.

V momentě, kdy odvrátil pohled směrem k neupravené kupě prádla, aby v ní uviděl jílec meče, koutkem oka zahlédl, jak se zvláštně pohnula. Lekl se a ve chvíli, kdy se otočil zpět, zachvátila ho hrůza, když uviděl padat její bezvládné staré tělo a na místě, kdy byl před tím její krk, vylézal teď obrovský had.

Než stačil pozvednout svou hůlku, had zaútočil. Síla, kterou kousnul do jeho předloktí vymrštila hůlku ke stropu, jejíž světlo ozářilo místnost kolem dokola a poté zhasla. Silný úder do bránice mu vyrazil dech. Spadl pozadu na noční stolek do hromady odporného prádla...

Odvalil se stranou a těsně se vyhnul hadovu ocasu, který pročísl vzduch nad stolkem v místě, kde stál jen chvíli před tím. Zasypaly ho úlomky skla a dopadl na podlahu. Zezdola zaslechl Hermionino volání: „Harry?“

Nemohl popadnout dech, aby zavolal zpátky. V tom ho těžká hladká hmota přitlačila k zemi a on cítil, jak přes něj klouže – svalnatá a silná.

„Ne!“ lapal po dechu přimáčknutý k zemi.

„Ano!“ zašeptal hadí hlas, „Je konecccc,...“

„Accio, Accio hůlka...“

Ale nic se nestalo a Harry potřeboval své ruce, aby se pokusil odtlačit hada, který se ovíjel kolem jeho těla a vytlačoval z něho vzduch. Viteál se mu zarýval přímo do jeho hrudi. Kus životem pulsujícího ledového kovu teď bil jen centimetry od jeho vlastního zběsile bušícího srdce a jeho hlava se zaplavovala chladem, bílým světlem, které všechno mazalo. Vlastní tonoucí dech, vzdálené kroky, vše odcházelo...

Kovové srdce bušilo vně jeho hrudi a najednou letěl, triumfálně letěl bez toho, že by potřeboval koště nebo testrála....

Náhle ho cosi vrátilo do odporně páchnoucí temnoty. Naginy ho pustil. Vydrápal se z jeho sevření a uviděl hadův obrys ve světle odpočívadla. Had udeřil a Hermiona s výkřikem odskočila. Její kletba minula a zasáhla okno, které se roztříštilo. Ledový vzduch naplnil místnost ve chvíli, kdy Harry sehnul hlavu, aby se vyhnul další sprše skleněných úlomků a on na něco došlápl – jeho hůlka...

Sehnul se a chytil ji, ale místnost byla zaplněná hadem, který mlátil ocasem kolem sebe.

Hermiona nebyla vidět a na chvíli Harry pomyslel na nejhorší. Ale v tom se ozvala hlasitá rána a záblesk červeného světla. Had vyletěl do vzduchu a silně udeřil Harryho do tváře, jak smyčka za smyčkou stoupala ke stropu. Harry pozvedl svou hůlku, ale ve chvíli, kdy tak učinil, jeho jizva vzplála tak silně, jak se mu to nestalo už celé roky.

„Přichází, Hermiono! Jde sem!“

Společně s jeho výkřikem dopadl had s divokým sykotem na zem. Rozpoutal se zmatek. Had rozmačkal poličky na zdi a čínský porcelán se rozletěl po celé místnosti. Harry skočil za postel a uviděl tmavý obrys Hermiony.

Vykřikla leknutím, když ji zatáhl pozpátku kolem postele. Had znovu zaútočil, ale Harry věděl, že to horší, než je had, teprve přichází. Možná už stojí u branky – jeho hlava jako by se chtěla rozskočit bolestí jeho jizvy...

Had udělal výpad přesně ve chvíli, kdy odskočil pryč i s Hermionou, kterou táhnul sebou.

Hermiona vykřikla „Confringo!“ a její kletba proletěla místností, rozbila zrcadlo a odrazila se zpět k nim. Nekontrolovaně létala mezi stropem a podlahou. Harry ucítil, jak se otřela o jeho ruku a lehce mu jí sežehla.

Sklo ho pořezalo na tváři, když táhnul Hermionu za sebou. Vyskočil na postel, odtud na rozbitý noční stolek a proskočil oknem přímo ven, do prázdna. Její výkřik se rozlehl nocí, když padali vzduchem...

* zde asi začíná "představa"

Pak se jeho jizva rozletěla a byl Voldemortem běžícím skrz zapáchající koupelnu. Jeho dlouhé bílé ruce se opřely o okenní římsu, když zahlédl onoho plešatého muže a malou ženu jak se roztočili a zmizeli. Jeho výkřik plný hněvu se smísil s křikem dívky, jehož ozvěna se nesla přes potemnělé zahrady až ke kostelním zvonům, znějícím na oslavu Štědrého dne.

Jeho křik byl Harryho křikem, jeho bolest byla Harryho bolestí… že se to mohlo stát tady, kde už se to stalo předtím… tady, na dohled od domu, kde se kdysi dávno téměř dozvěděl, co to znamená zemřít… zemřít… ta bolest byla tak strašlivá… rvala ho z jeho vlastního těla… Kdyby ale neměl tělo, proč ho tak strašlivě bolela hlava, kdyby byl mrtvý, jak by se mohl cítit tak nesnesitelně, neměla by bolest po smrti přestat, neměla by snad…

* tato následující část je vložená autorkou (co se stalo oné noci)

Noc byla vlhká a foukal vítr. Dvě děti oblečené jako dýně se pohybovaly přes náměstí podél výloh pokrytých papírovými hvězdicemi, všemi těmi nevkusnými mudlovskými ozdobami světa, ve které nevěřily.
On se pohyboval podél nich, doprovázen oním pocitem smyslu, síly a spravedlnosti, který měl v takovýchto situacích… Žádný hněv… ten byl pro duše slabší, než ta jeho… ale triumf, ano… Na toto čekal dlouho, doufal v to…

„Hezký kostým, pane.“

Spatřil usmívajícího se malého chlapce běžícího tak blízko u něho, že viděl jeho tvář pod kápí, viděl, jak se na jeho obličeji objevil strach. Pak se chlapec otočil a utíkal pryč od něho… On v ruce ukryté pod hábitem svíral rukojeť své hůlky… jediný prostý pohyb a dítě by už nikdy nedoběhlo ke své matce… nebylo to však nezbytné…

Podíval se do další temné uličky a konečně spatřil svůj cíl, Fideliovo zaklínadlo bylo prolomeno, ačkoli oni to ještě nevěděli…Byl tišší než mrtví, když se pohyboval k tmavému živému plotu, a stejně tiše se dostal přes něj…

Neměli žádné záclony, takže je viděl docela jasně, byli ve svém malém obývacím pokoji, vysoký černovlasý muž v brýlích, který svou hůlkou vytvářel malé barevné obláčky pro pobavení malého černovlasého chlapce v modrém pyžamu. Dítě se smálo a pokoušelo se je chytit, sevřít ve své malé pěsti…

Dveře se otevřely a vstoupila matka, žena s dlouhými temně rudými vlasy padajícími jí do tváře, a řekla něco, co nemohl slyšet. Otec zvedl chlapce do vzduchu a podal ho jeho matce. Odhodil svou hůlku na pohovku, zívl a protáhl se…

Brána trochu zavrzala když ji otevřel, ale James Potter to neslyšel. Jeho bílá ruka vytáhla hůlku z pláště a zamířila jí na dveře, které se s výbuchem otevřely… Právě překračoval práh, když James vběhl do haly. Bylo to snadné, příliš snadné, dokonce ani nezvedl svou hůlku z pohovky…

„Lily, vezmi Harryho a běž! Je to on! Jdi! Utíkej! Já ho zdržím!“

Zdržet ho bez hůlky v ruce! … Zasmál se než vyslovil kletbu…

„Avada Kedavra!“

Zelené světlo vyplnilo úzkou chodbu, zapálilo kočárek a odstrčilo jej ke zdi, rozpálilo zábradlí, že vypadalo jako hořící svítící tyče, a James Potter spadl na zem jako loutka, které někdo přeřezal provázky…

Slyšel ji křičet v horním patře, uvězněnou, avšak pokud bude rozumná, nemá se čeho bát…

Vystoupal po schodech, a s lehkým pobavením naslouchal jejím marným pokusům se zabarikádovat… Ani ona u sebe neměla hůlku… Jak byli hloupí, jak důvěřiví, když si mysleli, že jejich bezpečnost je svěřena přátelům, že mohou jen tak, byť jen na okamžik, odložit své hůlky…

Dveře zajištěné židlí a narychlo naplněnými krabicemi rozrazil jediným líným mávnutím hůlky… a tady stála, s dítětem v náručí. Když jej spatřila, položila svého syna do dětské postýlky za sebou a roztáhla paže, jako by to snad mohlo pomoct, jako by si myslela, že si kvůli tomu vybere místo chlapce jí.

„Ne Harryho! Prosím, ne Harryho!“

„Ustup, ty bláznivá holko… ustup, hned.“

„Ne Harryho, prosím, ne, vezměte si mě, zabijte místo jeho mě…“

„Tohle je mé poslední varování…“

„Ne Harryho! Prosím… mějte slitování… mějte slitování… Ne Harryho! Jeho ne! Prosím… udělám cokoli…“

„Ustup. Ustup, holko!“

Mohl ji donutit ustoupit od kolébky, ale zdálo se rozumnější zabít je všechny… Zelené světlo přelétlo přes místnost a ona padla na zem tak, jako její manžel. Chlapec celou dobu nebrečel.

Stál ve své postýlce a rukama svíral žebra její ohrádky. Díval se nahoru na vetřelce se zájmem v očích, snad si myslel, že to je jeho otec, kdo se skrývá pod kápí, dělá další krásná světélka a jeho smějící se matka vyskočí každou chvilku na nohy…

* zde to pravděpodobně končí

A pak se zlomil. Nebyl ničím, ničím, než bolestí a strachem, a musel se skrýt, ne tady v sutinách zničeného domu, kde to uvězněné dítě křičelo, ale daleko, daleko odtud...

„Ne“, zasténal. Had zašustil po špinavé, zaneřáděné podlaze, a zabil toho chlapce, a on byl tím chlapcem …

„Ne...“ A nyní stál v rozbitém okně Bathildina domu, ponořen do vzpomínek na jeho největší ztrátu a u jeho nohou se přes rozbitý porcelán a sklo plazil obrovský had... Podíval se dolů a spatřil něco... něco úžasného …

* zde pravděpodobně končí "představa"

„Ne...“

„Harry, vše je v pořádku, jsi v pořádku!“

Sešel dolů a vzal starou fotografii. Byl na ní ten neznámý zloděj, zloděj, kterého hledal...

„Ne, nedostaneš to… nedostaneš…“

„Harry, jsi v pořádku, vzbuď se, vzbuď se!“

Byl Harrym, ne Voldemortem... a ta věc, která šustila nebyla hadem... Otevřel oči.

„Harry“, zašeptala Hermiona. „Cítíš se v – v pořádku?“

„Jo“, zalhal.

Byl ve stanu, ležel na jedné z nižších paland pod hromadou přikrývek. Začínalo svítat a měkké světlo prosvítalo plátěným stropem. Byl promočený potem; cítil to na polštářích a přikrývkách.

„Museli jsme pryč.“

„Ano“, řekl Hermioně.

„Musela jsem použít Vznášecí kouzlo, abych tě dostala na palandu. Nemohla jsem tě uzvednou. Byls....No, nebyls zrovna....“
Pod svýma hnědýma očima měla fialové fleky a všiml si malé houbičky v její ruce: Celou tu dobu mu utírala obličej.
„Byl jsi nemocný“, dokončila. „Dost nemocný.“

„Kolik času uběhlo od té doby, kdy jsme to tam opustili?“

„Před hodinami. Už je skoro ráno.“

„A co se mnou bylo? Byl jsem v bezvědomí?“

„Ne tak docela“, řekla Hermiona znepokojeně. „Křičel jsi a sténal a … a prostě...“, dodala hlasem, který se zdál Harrymu rozpačitý.

Co dělal? Řval kletby jako Voldemort, plakal jako dítě v kolébce?

„Nemohla jsem z tebe dostat ten viteál“, řekla Hermiona, a věděl, že chce změnit téma rozhovoru.
„Byl zaražený do tvé hrudi. Budeš tam mít otisk;je mi líto, ale musela jsem použít Oddělovací kouzlo, abych to odstranila. Had tě také udeřil, ale vyčistila jsem ti ránu a dala na ní nějaké bylinky...“

Sundal si zpocené tričko a podíval se. Nad jeho srdcem byl rudý ovál, kde ho medailon spálil. Také uviděl napůl vyléčené rány na předloktí.

„Kam jsi dala ten viteál?“

„Do mojí tašky. Myslím, že bychom ho tam měli nějakou dobu nechat.“

Lehl si zpátky na polštáře a díval se do její zšedlé, ztrhané tváře.

„Neměli jsme vůbec do Godrikova Dolu chodit. Je to moje vina, všechno je to moje vina. Promiň Hermiono.“

„Není to tvoje chyba. Chtěla jsem tam jít také; opravdu jsem si myslela, že ti tam Brumbál ten meč nechal.“

„Jo, no … tak to jsme se spletli, že?“

„Co se tam stalo? Co se stalo, když tě vzala nahoru po schodech? Skrýval se tam ten had někde? Vylezl odněkud, zabil ji a zaútočil na tebe?“

„Ne.“ řekl. „Ona byla ten had...tedy ten had byl jí...“

„C-cože?“

Zavřel oči. Stále na sobě cítil zápach Bathildina domu; odporně mu to připomínalo události, které se staly.

„Bathilda už musela být nějakou chvíli mrtvá. Ten had byl... byl v ní. Ty-víš-kdo ho tam nastražil, aby čekal. Měla jsi pravdu. Věděl, že se vrátím.“

„Ten had byl v ní?“

Opět otevřel oči. Hermiona vypadala tak, jako by se jí obracel žaludek.

„Lupin říkal, že se setkáme s kouzly, o kterých se nám nikdy ani nesnilo.“ řekl Harry.

„Nechtěla před tebou mluvit, protože to bylo hadím jazykem a já jsem si to neuvědomil, protože jsem jí samozřejmě rozuměl. Jak jsme se dostali nahoru, poslal ten had zprávu Ty-víš-komu, slyšel jsem, jak se to stalo, to ve své hlavě, cítil jsem, jak je překvapený, řekl mu, aby mě tam pozdržel... a pak...“

Vzpomněl si, jak had vylezl z Bathildina krku: Hermiona nepotřebovala znát detaily.

„Změnila se, změnila se v hada a zaútočila.“

Pohlédl na své rány.

„Nemělo mě to zabít, jen mě to tam mělo udržet, než přijde Ty-víš-kdo. Kdyby se rozhodl toho hada zabít, nemělo by to pro něj cenu....“ S bolestí u srdce se posadil a odhodil přikrývky.

„Harry, ne, myslím, že bys měl odpočívat.“

„Ne, ty jsi ten, kdo si potřebuje odpočinout. Bez urážky, ale vypadáš strašně. Já jsem v pořádku, vezmu si na nějakou dobu hlídku. Kde mám hůlku?“
Neodpověděla a jen na něj pohlédla.

„Kde je moje hůlka, Hermiono?“

Kousla se do rtu a v očích se jí objevily slzy.

„Harry ...“

„Kde je moje hůlka?“

Natáhla se pod postel a vytáhla ji před něj.

Hůlka byla téměř na dva kusy, u sebe ji drželo jen Fénixovo pírko. Dřevo bylo úplně roztříštěné. Harry ji vzal do ruky, jako by to byl živý tvor, který utrpěl vážné zranění. Nemohl pořádně přemýšlet: Vše se rozmazalo v panice a strachu. Obrátil se s žádostí na Hermionu.

„Oprav ji, prosím.“

„Harry, nemyslím si, že když je takto zlomená --“

„Prosím, Hermiono, zkus to!“

„R-Reparo.“

Hůlka se spojila dohromady. Harry ji zvedl.

„Lumos!“

Hůlka slabě zaprskala. Vyšel ven a namířil na Hermionu.

„Expelliarmus!“

Hermionina hůlka sebou trošičku trhla, ale nevyletěla jí z ruky.

Tento pokus o kouzlení byl na Harryho hůlku příliš moc a opět se rozpadla na dvě části. Zděšeně na ni hleděl a nemohl vstřebat to, co právě teď viděl...hůlka toho před tím tolik přežila...

„Harry.“

Hermiona zašeptala tak tiše, že ji sotva slyšel.

„Je mi to tak líto. Myslím, že jsem to způsobila já. Když jsme utíkali, had šel za námi, tak jsem seslala Výbušnou kletbu a ta se odrážela po všem a nějak musela – musela zasáhnout --“

„Byla to nehoda“, řekl mechanicky Harry.

Cítil se prázdně, šokovaně.

„Najdeme – najdeme způsob, jak ji opravit.“

„Harry, nemyslím si, že se nám to podaří“, řekla Hermiona a slzy jí stékaly po tváři. „Vzpomínáš … vzpomínáš si na Rona? Jak si, když jste nabourali autem, zlomil hůlku? Nikdy už nebyla tou samou, musel si sehnat novou.“

Harry přemýšlel o Ollivanderovi, uneseném a hlídaném Voldemortem a o mrtvém Gregorovitchovi. Jak si měl sehnat hůlku?

„No“, řekl neupřímným, fakta konstatujícím hlasem „no, budu si teď muset půjčit tvoji. Když budu na hlídce.“

S tváří, smočenou slzami, mu podala svoji hůlku a zanechal ji sedět na posteli a netoužil po ničem jiném, než aby se od ní dostal co nejdál.


18. kapitola - Život a lži Albuse Brumbála
Vycházelo slunce: čisté, bezbarvé nesmírno oblohy rozprostřené nad ním, lhostejné k němu a jeho utrpení. Harry se posadil ve vchodu do stanu a zhluboka se nadechl čistého vzduchu. Pouhý fakt, že byl naživu a že mohl pozorovat slunce, vycházející nad jiskřivými zasněženými kopci, by jindy byl tou nejcennější věcí na světě; teď to ale nedokázal ocenit. Všechny smysly měl zjitřené kvůli pohromě, kterou pro něj byla ztráta hůlky. Přelétl pohledem po údolí pokrytém sněhem, zatímco se k němu skrz jiskrné ticho neslo vzdálené zvonění kostelních zvonů.
Aniž si to uvědomoval, zatínal si prsty do paží, jak se snažil vzdorovat fyzické bolesti. Krev už mu tekla vícekrát, než byl schopen spočítat; jednou přišel v pravé paži o všechny kosti; během této výpravy stihl získat jizvy na hrudi a předloktí, které se tak připojily k těm starým na ruce a na čele, ale nikdy - až do teď - se necítil tak oslabený, zranitelný a obnažený, jako v této chvíli, kdy přišel o svůj nejsilnější kouzelnický předmět. Přesně věděl, co by mu řekla Hermiona, kdyby se jí něco z toho snažil vyjádřit: hůlka je jen stejně silná, jako čaroděj. Ale nebyla to pravda, jeho případ byl jiný. Nevnímala špičku hůlky jako jehlu kompasu a z její hůlky samy od sebe nešlehaly zlaté plameny na nepřátele. Přišel o ochranu, kterou měl díky dvěma stejným jádrům, a teď, když byla pryč, si uvědomil, jak moc na ni spoléhal.
Vyndal z kapsy kusy zlomené hůlky a aniž by se na ně díval, zastrčil je do Hagridova váčku, který se mu houpal na krku. Váček teď už byl natolik přecpaný zničenými a nepoužitelnými věcmi, že už nebyl schopen pojmout cokoliv jiného. Skrz kůži nahmaral starou zlatonku a na chvilku musel potlačit pokušení vytáhnout ji ven a zahodit. Nesrozumitelná, neužitečná, k ničemu, stejně jako všechno, co po sobě Brumbál zanechal...
Vztek na Brumbála ho zaplavil jako žhnoucí láva, spalující ho zevnitř a vytlačující ven všechny ostatní emoce. Přes všechnu beznaděj pevně věřili, že v Godrikově Dole naleznou odpovědi, přesvědčeni o tom, že se mají vrátit, že to všechno byla součást tajného plánu, který jim Brumbál zanechal; ale nenašli žádnou mapu, ani plán. Brumbál je nechal tápat v temnotě, zápasit s neznámými a netušenými hrůzami, samotné a bez pomoci; nic se nevysvětlilo, neobjasnilo, neměli žádný meč a jako by toho nebylo dost, Harry neměl hůlku. A ještě k tomu ztratil fotografii zloděje, takže pro Voldemorta bude nyní bezpochyby jednoduché zjistit, kde je...
Voldemort měl teď všechny informace...
„Harry?“
Harmiona vypadala tak zděšeně, že by ji mohl proklít její vlastní hůlkou. S obličejem pokrytým slzami se skrčila vedle něj; v ruce se jí třásly dva hrnky čaje a pod paží svírala něco objemného.
„Díky,“ řekl, když si vzal jeden z hrnků.
„Budeš se zlobit, když na tebe budu mluvit?“
„Ne,“ odpověděl, protože jí nechtěl ublížit.
„Harry, chtěl jsi vědět, kdo byl ten muž na obrázku. No... mám tu knihu.“
Ostýchavě mu do klína položila kopii Života a lží Albuse Brumbála.
„Kde – jak...?“
„Byla v Batyldině obýváku, jen tak tam ležela... Byla na ní přilepená tahle poznámka.“
Hermiona přečetla několik řádků ostrého, jedovatě zeleného písma.
„'Drahá Tyldo, děkuji ti za pomoc. Zde je kopie knihy, doufám, že se ti bude líbit. Řeklas mi všechno, i když si to nepamatuješ. Rita.' Myslím, že jí musela přijít ještě v době, kdy byla naživu, ale nejspíš nebyla ve stavu, kdy by si ji byla schopná přečíst...?“
„Ano, tak to asi bylo.“
Harry se podíval dolů na Brumbálovu tvář a pocítil vlnu krutého uspokojení; teď bude o Brumbálovi vědět všechno, všechny věci, které Brumbál nikdy nepovažoval za podstatné mu sdělit, bude je vědět, ať už by se to Brumbálovi líbilo, nebo ne.
„Pořád se na mě zlobíš, viď?“ řekla Hermiona; Harry k ní vzhlédl a spatřil, jak jí z očí stékají slzy. Uvědomil si, že se mu vztek musel zračit ve tváři.
„Ne,“ řekl tiše. „Ne, Hermiono, vím, že to byla nehoda. Pokoušela ses nás odtamtud dostat živé – a byla jsi fantastická. Byl bych už mrtvý, kdybys tam se mnou nebyla.“
Pokusil se oplatit jí její vodnatý úsměv a obrátil svou pozornost ke knize. Měla tuhý hřbet, očividně nebyla nikdy předtím otevřena. Listoval stránkami a hledal fotografie. Skoro okamžitě našel tu, kterou hledal: mladého Brumbála a jeho pohledného společníka, oba řvoucí smíchy nad nějakým dlouho zapomenutým vtipem. Sklouzl očima k popisku.
Albus Brumbál, krátce po smrti své matky, se svým přítelem Gellertem Grindelwaldem.
Harry zůstal zírat na poslední slovo. Grindelwald. Jeho přítel Grindelwald. Podíval se stranou na Hermionu, která stále přemýšlela nad tím jménem a její výraz vystřídalo zděšení, jak nemohla uvěřit svým očím. Pomalu se podívala na Harryho.
„Grindelwald!“
Ignoroval zbytek fotografií a prohledával okolní stránky, snažíc se najít zmínku o tom osudovém jménu. Brzy něco našel a dychtivě se začetl, bohužel se ale ztratil; musel se vrátit zpět, aby to celé dávalo smysl. Nakonec se dostal na začátek kapitoly nazvané 'Více a více dobra'. Spolu s Hermionou začal číst.
S blížícími se osmnáctinami Brumbál opustil Bradavice s velkou slávou – premiant, prefekt, vítěz Soutěže Barnabuse Finkleyho ve vyjímečném kouzlení, zástupce britské mládeže pro Starostolec, vítěz zlaté medaile za převratný příspěvek na Mezinárodní alchymistické konferenci v Káhiře. Brumbál dále zamýšlel vydat se na toulku světem se svým přítelem Elfiasem 'Psím dechem' Dóžem, přihlouplým, ale oddaným patolízalem, kterého nabral ve škole.
Dva mladí muži se ubytovali v Děravém kotli v Londýně, kde se připravovali na cestu do Řecka, která je čekala následujícího rána, když přiletěla sova, nesoucí novinku o smrti Brumbálovy matky. 'Psí dech' Dóže, který odmítnul rozhovor pro tuto knihu, podal veřejnosti svou vlastní sentimentální verzi následujících událostí. Předkládá Kendřinu smrt jako tragickou událost a Brumbálovo rozhodnutí vzdát se výpravy jako akt vznešeného sebeobětování.
Brumbál se samozřejmě ihned vrátil do Godrikova Dolu, údajně proto, aby se 'postaral' o svého mladšího bratra a sestru. Ale kolik péče jim věnoval doopravdy?
„Bylo to pěkné kvítko, ten Aberforth,“ řekla nám Enid Zasmrádlá, jejíž rodina tehdy žila na okraji Godrikova Dolu. „Zdivočel. Samozřejmě, mohli byste ho omlouvat - s takovými rodiči, jaké měl... ale házel po mně kozí hnůj. Nemyslím si, že by z něj Albus byl nějak unešený. Koneckonců, nikdy jsem je neviděla spolu.“
Co tedy Albus dělal, když neutěšoval svého malého bratra? Odpovědí se zdá být pokračující věznění jeho sestry. I přesto, že její první věznitelka zemřela, stav Ariany Brumbálové nedoznal žádných změn. Její samotná existence byla známa jen několika málo lidem, kteří, jako například 'Psí dech' Dóže, byli odkázáni na historku o jejím 'chatrném zdraví'.
Další z takto jednoduše odbytých rodinných přátel byla Batylda Bagshotová (pozn. překl.: to bych nejraději přeložil – Pytlostřelová – když už se překládají ta jména... ale v originále je Bagshotová, takže tak, no.), slavná kouzelnická historička, která žila v Godrikově Dole po mnoho let. Když Batylda chtěla Kendru, jakožto novou sousedku, přivítat, byla samozřejmě hrubě odmítnuta. O několik let později, jsouc nadšena Albusovým článkem v Moderním přeměňování, poslala Brumbálovi sovu. Tento počáteční kontakt nakonec vedl ke obeznámení se s celou Brumbálovic rodinou. Na sklonku Kendřina života byla Batylda jedinou osobou v Godrikově Dole, která s ní směla mluvit.
Bohužel, duchaplnost, kterou Batylda překypovala za svého mládí, již byla utlumena. Oheň hoří, ale v kotlíku prázdno, jak mi sdělil Ivor Moulovatý, nebo, jak mnohem trefněji říká Enid Zasmrádlá, „Je praštěná jak veverčí bobek.“ Každopádně, kombinace reportérských technik, založených na osvědčeném systému 'pokus-omyl', mi umožnily extrahovat dostatek faktů na pospojování celého skandálního příběhu.
Jako zbytek kouzelnického světa přisoudila Batylda předčasnou Kendřinu smrt selhání kouzla, tedy historce, kterou v pozdějších letech opakovali Albus s Aberforthem. Bathylda také papouškovala tvrzení o Arianě – nazývala ji slabou a křehkou. V jednom případě jsem musela použít Veritasérum a jen díky němu jsem dostala plné znění nejtajnějšího tajemství života Albuse Brumbála. Nyní, jsouc poprvé odhaleno, vyvolává otázky ohledně všeho, čemu Brumbálovi ctitelé věří: jeho proklamovaný odpor vůči černé magii, věčné zastávání se mudlů a také jeho oddanost rodině.
V tom samém létě, kdy se Brumbál vrátil do Godrikova Dolu, byvše sirotek a hlava rodiny, Bathylda Bagshotová přijala do svého domu prasynovce Gellerta Grindelwalda.
Grindelwaldovo jméno je plným právem slavné – na seznamu Nejnebezpečnějších temných čarodějů všech dob by byl na druhém místě jen proto, že mu korunu sebral navrátivší se Vy-víte-kdo. Protože Grindelwald nikdy neterorizoval celou Británii, detaily jeho vzestupu nejsou příliš známé.
Vystudoval Kruval, školu slavnou mimojiné pro svou nešťastnou toleranci černé magie, kde se prezentoval téměř stejně úchvatně, jako Brumbál. Spíše než vyhrávání cen se ale Gellert Grinderwald věnoval jiným věcem. Když mu bylo šestnáct let, ani Kruval už nemohl zůstat chladným k jeho šíleným experimentům, a vyloučili ho.
Až dosud bylo o Grindelwalových dalších krocích známo jen to, že 'strávil pár měsíců v zahraničí'. Nyní vyšlo na světlo, že se čaroděj rozhodl vyhledat svou pratetu v Godrikově Dole a tam, i když to pro někoho možná bude šok, nenavázal blízké přátelství s nikým jiným, než s Albusem Brumbálem.
„Přišel mi okouzlující“, blábolila Matylda, „ať už se z něj později stalo cokoliv. Přirozeně jsem ho seznámila s ubohým Albusem, který ve svém věku postrádal společnost. Chlapci si k sobě ihned našli cestu.“
To tedy rozhodně našli. Bathylda mi ukázala dopis, jenž Albus za hluboké noci poslal Grindelwaldovi.
„Ano, i přesto, že strávili celý den rozmlouváním – oba takoví užasní mladí chlapci, dařilo se jim, jak kotlíku na ohni – jsem občas slyšela klepat na okno v Gellertově ložnici sovu, která nesla dopis od Albuse! Prostě dostal nějaký nápad a ihned o něm musel říct Gellertovi!“
A že to byly nápady. Brumbálovi příznivci s největší pravděpodobností shledají šokujícími tyto myšlenky jejich tehdy sedmnáctiletého hrdiny, které poslal svému novému nejlepšímu příteli (kopie originálu dopisu je na straně 463):
Gellerte-
Tvůj nápad ohledně vlády kouzelníků PRO VLASTNÍ DOBRO MUDLŮ – tohle je podle mého názoru klíčovou myšlenkou. Ano, byla nám dána moc, a ano, ta moc nám dává právo vládnout, ale zároveň nám dává zodpovědnost za ty, kterým vládneme. Tento bod musíme zdůraznit, bude to základní kámen všeho, co se chystáme vybudovat. Tam, kde budeme v opozici – a že rozhodně budeme – to musí být základ všech našich protiargumentů. Převezmeme kontrolu PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. A k tomu se váže to, že kde narazíme na odpor, tam musíme použít jen tolik síly, kolik bude zapotřebí – ne víc (to byla chyba, kterou jsi udělal v Kruvalu! Ale nestěžuji si, neboť nebýt tvého vyloučení, nikdy bychom se nepotkali).
Albus.
Pro spoustu příznivců Albuse Brumbála bude šokující a hrůzné to, že tento dopis dokazuje, že Brumbál kdysi snil o zrušení Zákona o utajení a ustanovení vlády kouzelníků nad mudly. Jaký otřes pro všechny, kteří si dosud malovali Brumbála jako největšího obhájce kouzelníků z mudlovkých rodin! Jak děravé se najednou zdají být všechny proslovy, všechno to proklamování práv mudlů, v tomto novém světle! Jak opovrženíhodný se zdá Albus Brumbál být, když se víc staral o svůj vzestup k moci, místo toho, aby oplakával matku a pečoval o sestru!
Je jisté, že zarytci, kteří si stále drží Brumbála na onom praskajícím piedestalu, budou argumentovat tím, že Brumbál koneckonců nikdy své plány nerealizoval, že musel trpět a zažívat hrozné bolesti srdce, když se vzpamatoval. Každopádně, pravda se zdá být – jakkoli je to neuvěřitelné – ještě více šokující.
Po sotva dvou měsících jejich skvělého, nového přátelství se Brumbál a Grindelwald rozdělili, a až do svého legendárního souboje se nikdy nesetkali (pro více informací nahlédněte do kapitoly 22). Co zapříčinilo toto podivné rozdělení? Probral se snad Brumbál? Řekl Grindelwaldovi, že už nechce být součástí jeho plánů? Bohužel, nikoliv.
„Bylo to smrtí ubohé malé Ariany, alespoň myslím,“ říká Batylda. „Přišlo to jak blesk z čistého nebe. Gellert byl v tom domě, když se to stalo, a přišel zpět domů úplně roztřesený. Řekl mi, že chce příští den odjet domů. Byl strašně smutný, víte? Tak jsem mu připravila Přenášedlo. To bylo naposledy, co jsem ho viděla.
Albus byl při Arianině smrti vedle něj. Bylo to pro ty dva bratry tak strašlivé. Ztratili všechny kromě sebe samých. Není pochyb, že se pohádali. Aberforth obvinil Brumbála, však víte, jak se lidé často chovají pod vlivem takových strašných událostí. Ale Aberforth vždycky mluvil tak trochu z cesty. Každopádně, myslím si, že zlomit Albusovi nos při pohřbu nebylo taktní. Kendru by zničilo, kdyby viděla své syny prát se takovýmhle způsobem nad tělem své mrtvé sestry. Škoda, že Gellert nemohl zůstat na pohřeb... rozhodně by to Albusovi pomohlo...“
Tato úděsná rvačka vedle rakve, známá jen několika málo lidem, kteří se zúčastnili Arianina pohřbu, vyvolala spousty otázek. Proč Aberforth obvinil Albuse ze smrti jejich sestry? Bylo to, jak tvrdí 'Tylda', jen výtryskem nakumulovaného žalu? Nebo existovaly pro jeho vztek konkrétnější důvody? Grindelwald, vyloučený z Kruvalu pro téměř smrtelné útoky na studenty, opustil zemi několik hodin po pohřbu a Albus (možná se styděl, možná se bál?) ho nikdy neviděl, dokud k tomu nebyl donucen prosbami kouzelnického světa.
Nezdá se, že by v životě jak Brumbála, tak Grindelwalda byl později nějaký odkaz na jejich krátké přátelství v chlapeckém věku. Ať už to bylo jakkoli, není pochyb o tom, že Brumbál zaútočil na Grindelwalda až po nějakých pěti letech utrpení, katastrof a záhadných zmizení. Byly to snad zbytky onoho vztahu, nebo strach z pohlédnutí do očí někdejšímu nejlepšímu příteli, co zapříčinilo Brumbálovy rozpaky? Překonával Brumbál odpor vydat se chytit muže, se kterým se kdysi tak nadšeně seznámil?
A jak zemřela záhadná Ariana? Byla snad bezděčnou obětí nějakého temného obřadu? Narazila snad na něco, na co neměla, když se dva mladí muži připravovali ovládnout svět? Je možné, že Ariana Brumbálová byla první osobou, která zemřela 'pro více a více dobra'?
Kapitola zde skončila a Harry zvednul oči. Hermiona už dorazila na konec stránky před ním. Vytrhla Harrymu knihu z rukou a vypadala mírně vyděšená z jeho výrazu. Zavřela knihu, aniž by se na ni podívala, jako kdyby schovávala něco nevhodného.
„Harry-“
Zavrtěl hlavou. Něco se v něm zbortilo; cítil se úplně stejně jako po Ronově odchodu. Věřil Brumbálovi, věřil mu jeho roli ztělesnění dobroty a moudrosti. Vše se obrátilo v prach; co ještě mohl ztratit? Rona, Brumbála, hůlku...
„Harry.“ Vypadala, jako by mu četla myšlenky. „Poslouchej mě. Nečte se to dobře-“
„-jo, to je pro mě novinka-“
„-ale nezapomínej, Harry, že to napsala Rita Holoubková.“
„Četla sis ten dopis Grindelwaldovi, ne?“
„No – ano, četla.“ Upadla do rozpaků a zatvářila se rozrušeně, kývajíc hrnkem čaje v dlani. „Myslím, že to je na tom to nejhorší. Vím, že tomu Batylda nepřikládala velkou pozornost, ale 'Pro více a více dobra' se stalo Grindelwaldovým sloganem, jeho ospravedlněním pro všechny hrůzy, které později spáchal. A... takhle to vypadá, že ten nápad přišel od Brumbála. Říká se, že 'Pro více a více dobra' bylo vytesáno nad vchodem do Nurmengardu (pozn. překl.: Německy umím, ale tohle jsem fakt nevěděl, jak přeložit...).“
„Co je to Nurmengard?“
„Vězení, které Grindelwald vystavěl pro své nepřátele. Nakonec tam skončil sám, když ho Brumbál dopadl. Každopádně, to, že Brumbálovy nápady dopomohly Grindelwaldovi k moci, je příšerná myšlenka. Ale na druhou stranu, ani Rita nemůže dokázat, že se znali déle, než pár měsíců jednoho léta, kdy byli oba velmi mladí, a-“
„Myslel jsem si, že to řekneš,“ podíval se na ni Harry. Nechtěl si na ní vylévat vztek, ale bylo pro něj obtížné udržet klidný hlas. „Čekal jsem, že řekneš 'byli mladí'. Bylo jim úplně stejně, jako teď nám. My tady riskujeme životy v boji proti černé magii a on se scházel se svým nejlepším přítelem a kuli spolu plány, jak vládnout mudlům.“
Už nedokázal zadržet své emoce; postavil se a začal přecházet sem a tam v naději, že se to trochu uklidní.
„Nepokouším se obhajovat to, co Brumbál napsal,“ řekla Hermiona. „Všechno to 'právo vládnout' je to samé jako 'Magie je síla', akorát trochu jinak. Ale Harry, jeho matka zrovna zemřela, zůstal trčet sám v domě-“
„Sám? Nebyl sám! Měl společnost ve svém bratrovi a sestře, svou motáckou sestru držel pod zámkem-“
„Tomu nevěřím,“ řekla Hermiona a také se postavila. „ať s tou dívkou bylo cokoliv, nevěřím, že by byla moták. Brumbál, jakého známe, by nikdy, nikdy nedovolil-“
„Ten Brumbál, o kterém jsme si mysleli, že ho známe, chtěl ovládnout mudly silou!“ zařval Harry, jeho hlas se rozlehl nad prázdným kopcem a několik kosů vzlétlo do vzduchu, skřehotajíc a kroužíc pod širým nebem.
„Změnil se, Harry, změnil! Je to jednoduché! Možná v tyhle věci věřil, když mu bylo sedmnáct, ale celý zbytek života zasvětil boji proti černé magii! To Brumbál zastavil Grindelwalda, staral se o ochranu mudlů, bojoval za práva kouzelníků s mudlovkým původem, bojoval s Ty-víš-kým od samého začátku, a při pokusu zničit ho, zemřel!“
Ritina kniha se rozložila na zemi mezi nimi, takže se na oba shovívavě dívala tvář Albuse Brumbála.
„Harry, je mi to líto, ale myslím, že skutečný důvod, proč jsi tak vzteklý, je ten, že ti Brumbál nikdy nic z toho neřekl.“
„Možná!“ zakřičel Harry a zamával rukama. Stěží věděl, jestli se pokouší zadržet vztek, nebo se snaží chránit před tíhou vlastního rozčarování. „Podívej se, co po mě chce, Hermiono! Riskuj svůj život, Harry! A znovu! A znovu! A nečekej, že ti něco vysvětlím, prostě mi slepě věř, věř, že vím, co dělám, věř mi i přesto, že já nevěřím tobě! Nikdy celou pravdu! Nikdy!“
Hlas se mu zlomil a oba zůstali stát, dívaje se na sebe v jasnu a prázdnotě, a Harry měl pocit, že jsou oba stejně bezvýznamní, jako brouci pod širou oblohou.
„Miloval tě,“ zašeptala Hermiona, „vím, že tě miloval.“
Harry spustil ruce.
„Nevím, koho miloval, Hermiono, ale mě rozhodně ne. To není láska, ten zmatek, ve kterém mě nechal. S Grindelwaldem sdílel mnohem víc svých skutečných myšlenek, než se mnou.“
Harry zvedl Hermioninu hůlku, kterou upustil do sněhu, a opět se usadil ve vchodu do stanu.
„Díky za čaj. Zůstanu na hlídce. Ty se vrať zpátky do tepla.“
Bylo na ní vidět, že váhá, ale rozpoznala nevyřčený odpor. Zvedla knihu a šla zpět do stanu; cestou zavadila rukou o vršek jeho hlavy. Harry při jejím doteku zavřel oči a nenáviděl sám sebe za to, že si přál, aby to, co řekla, byla pravda: že se Brumbál o něj doopravdy staral.

19. kapitola - Stříbrná laň
Když Hermiona o půlnoci přebírala hlídku, sněžilo. Harrymu se zdály zmatené a znepokojivé sny: Nagini se v nich plazil sem a tam, nejprve skrze obrovský zničený prsten, pak přes vánoční věnec z růží. Opakovaně se v panice budil, přesvědčen o tom, že vítr vanoucí kolem stanu jsou něčí kroky či hlasy.

Nakonec ve tmě vstal a připojil se k Hermioně, která se choulila u vchodu do stanu a při svitu hůlky si četla Dějiny kouzel. Stále ještě hustě sněžilo, takže vděčně přijala jeho návrh, aby se brzy sbalili a přesunuli se dál.

„Půjdeme někam, kde budeme víc chráněni před zimou,“ souhlasila. Celá se chvěla, když si přes pyžamo oblékala mikinu. „Pořád se mi zdálo, že slyším venku lidi, jednou nebo dvakrát jsem měla dokonce dojem, že jsem někoho zahlédla.“

Harry se zarazil uprostřed oblékaní svetru a pohlédl na tichý a nehybný lotroskop ležící na stole.

„Jsem si jistá, že se mi to jen zdálo,“ řekla Hermiona, ale vypadala nervózně, „sníh se ve tmě odráží, až nevíš, co vlastně vidíš...ale možná, že bychom se měli pro jistotu přemístit pod neviditelným pláštěm...?“

Za půl hodiny se zabaleným stanem, Harry s medailonem a Hermiona pevně svírající zabalený batoh, se přemístili. Pohltilo je obvyklé napětí. Harryho nohy se odloučily od zasněžené země a následně tvrdě uhodily o něco, co vypadalo jako zmrzlá půda pokrytá spadanými listy.

„Kde jsme?“ zeptal se a zkoumavě hleděl na neznámé stromy kolem, zatímco Hermiona otevřela batoh a začala vytahovat tyče od stanu.

„Deanův les,“ odpověděla, „Byl jsem tu jednou s našima.“

I tady byl všude na stromech sníh a byla velká zima, ale alespoň tu byli chráněni před větrem. Většinu dne strávili ve stanu, tiskli se k teplu, které vydávaly jasně modré plameny. Hermiona už neměla sebemenší potíže s jejich vyčarováním a mohli je nabírat lopatkou a přenášet v malé nádobě. Harry se cítil, jako by se vzpamatovával z krátké, ale těžké nemoci, což ještě umocňovala Hermionina starostlivost. Odpoledne na ně začaly padat nové vločky, takže i na jejich čerstvě uklizeném přístřešku ležel čerstvý sníh.

Po dvou nocích beze spánku byly Harryho smysly v pohotovosti. Jejich útěk z Godrikova Dolu byl opravdu jen o vlásek, takže Voldemort se zdál být blíž než kdy jindy a to ho děsilo. Když se setmělo, Harry odmítl Hermioninu nabídku, že vezme hlídku a poslal ji spát.

Harry si přinesl starý polštář ke vchodu do stanu a posadil se. Měl na sobě všechny svetry, které měl, ale i přesto se stále třásl. Tma časem houstla, až byla téměř neproniknutelná. Chystal se zrovna vytáhnout Pobertův plánek a chvíli se dívat na pohybující se tečku Ginny, ale vzpomněl si, že jsou Vánoční prázdniny, takže bude v Doupěti.

V porovnání s obrovským lesem vypadal i sebemenší pohyb mnohem větší, než ve skutečnosti byl. Harrymu bylo jasné, že v něm musí žít spousta tvorů, ale přál si, aby se nehýbali a byli zticha, aby mohl rozeznat jejich cupitání a číhání od zvuků, které by mohly znamenat jiné zlověstnější pohyby. Vzpomněl si na zvuk pláště klouzajícího přes spadané listí starý mnoho let a na chvilku měl dojem, že jej znovu zaslechl, ale pak potřásl hlavou. Jejich ochranná kouzla fungovala celé týdny, proč by měli povolit zrovna dnes? A přesto se nemohl zbavit pocitu, že ten večer bylo něco jinak.

Několikrát se prudce napřímil a cítil bolest za krkem, protože usnul v křivém úhlu opřen o stěnu stanu. Noc už byla tak temná, že se klidně mohl vznášet někde v prostoru mezi přemístěním. Zrovna vytahoval svou hůlku, aby zjistil, jestli ještě může hýbat prsty, když se to stalo.

Přímo před ním se objevilo jasné stříbrné světlo a pohybovalo se mezi stromy. Ať už to způsobilo cokoliv, nebylo to vůbec slyšet. Jakoby bylo jednoduše přiváto k němu.

Vyskočil na nohy, hlas mu zamrzl v hrdle a zvedl Hermioninu hůlku. Přivřel oči před vyjasňujícím se světlem, stromy před tím tvořily černou siluetu a ta věc se stále přibližovala...
A pak ten zdroj světla vystoupil zpoza jednoho dubu. Byla to stříbrná laň, zářila jasně jako měsíční svit, pomalu kráčel po zemi, úplně tiše, ale na sněhu nenechávala žádné stopy. Přišla k němu, nádhernou hlavu s velkýma očima s hustými řasy držela vysoko.

Harry na ni užasle zíral, ne kvůli podivnosti celé situace, ale protože mu připadala nevysvětlitelně povědomá. Zdálo se mu, jako by na ni čekal, ale až do téhle chvíle zapomněl, že se měli setkat. Nutkání zavolat na Hermionu, které před chvílí pociťoval, bylo najednou pryč. Věděl, že by pro ni riskoval život, že přišla jen a jen za ním.
Chvíli se na sebe upřeně dívali, pak se otočila a kráčela pryč.

„Ne,“ řekl, ale jeho hlas se jen zachvěl, když si uvědomil jeho nesmyslnost. „Vrať se!“
Šla dál mezi stromy, jejichž tmavé kmeny na jejím stříbře vypadaly jako pruhy. Na malý zlomek vteřin zaváhal. Ozvala se jeho obezřetnost. Mohl to být trik, návnada nebo past. Ale instinkt, silný instinkt mu napovídal, že tohle nebyla černá magie. Vydal se za ní.

Pod nohama mu křupal sníh, ale laň dál našlapovala mezi stromy bezhlesně. Nebyla nic víc než světlo. Vedla ho čím dál hlouběji do lesa a Harry ji spěšně sledoval. Byl si jistý, že jakmile se zastaví, dovolí mu přijít k ní blíž. A pak promluví a ten hlas mu řekne vše, co potřeboval vědět.

Konečně se zastavila. Znovu k němu otočila svou krásnou hlavu. Vyběhl za ní, hořela v něm otázka, ale jakmile otevřel pusu, aby ji položil, laň zmizela.

Ačkoliv ji plně pohltila tma, v jeho očích byla stále ještě pevně vtisknutá. Zatemnil se mu pohled, jak sklopil víčka a trochu se dezorientoval. Náhle dostal strach. Její přítomnost znamenala bezpečí.

„Lumos,“ zašeptal a konec hůlky se zapálil.

S každým mrknutím mizel její obraz, jak tam tak stál a poslouchal zvuky lesa, od praskotu větví po hebké závany sněhu. Chystal se ho někdo napadnout? Nebo si jenom představoval, že někdo stojí ve tmě a sleduje ho.

Zvedl hůlku ještě výš. Nikdo k němu nevyběhl, žádné zelené světlo zpoza stromu. Proč ho tedy dovedla na tohle místo?

Ve svitu hůlky se něco zablesklo a Harry se rychle otočil, ale jediné, co uviděl, bylo malé zamrzlé jezírko. Jeho popraskaný černý povrch se celý ozářil, jak zvedl hůlku ještě výš, aby ho prozkoumal.

Obezřetně popošel kupředu a pohlédl dolů. V ledu se odrážel obraz jeho stínu a světlo hůlky, ale hluboko pod tlustým tajemně šedivým povrchem se lesklo něco jiného. Velký stříbrný kříž...
Srdce mu bušilo až v krku. Padl na kolena na okraj jezírka a natočil hůlku, aby ho osvítil co nejvíce. Rudý záblesk...byl to meč posázen rubíny...na dně lesního jezírka ležel Nebelvírův meč.

Bezdechu na něj zíral.
Jak je to možné? Jak může jen tak ležet na dně lesního jezírka, kousek od místa, kde stanují? Přitáhlo snad Hermionu na tohle místo nějaké neznámé kouzlo? Nebo byla ta laň, kterou považoval za patrona, nějaký ochránce jezírka? Nebo sem dal někdo ten meč až po té, co přijeli, protože tu byli? V každém případě, kde je ale ta osoba, která ho chtěla Harrymu předat?
Znovu namířil hůlkou mezi okolní keře a stromy a hledal postavy, nebo záblesk očí, ale nikoho neviděl. Jeho nadšení ale trochu zchladil strach, když se znovu začal soustředit na meč, ležící na dně jezírka.

Namířil hůlkou na stříbrný obrys a zamumlal, „Accio meč.“

Ani se nepohnul. Podle očekávání. Kdyby to mělo být tak jednoduché, ležel by meč na zemi před ním, aby ho jen zvedl a ne na dně zamrzlého jezírka. Vykročil na led a přemýšlel o tom, když se mu meč zjevil naposledy. Byl tehdy ve smrtelném nebezpečí a žádal o pomoc.

„Pomoc,“ zamumlal, ale meč zůstal lhostejně a nehybně ležet na dně.

Co mu to řekl Brumbál, ptal se Harry sám sebe (a kráčel po ledu), když meč získal posledně? Jenom pravý Nebelvírův dědic, mohl vytáhnout meč z klobouku. Jaké byly obvyklé vlastnosti členů nebelvírské koleje? Slabý hlásek odpověděl v Harryho hlavě: Nebelvírští studenti se odlišují odvahou a rytířskostí.

Harry se zastavil a dlouze vydechl. Jeho dech se okamžitě smísil s ledovým vzduchem. Věděl, co musí udělat. Kdyby měl být upřímný sám k sobě, věděl by, že k tomu dojde, už od té chvíle, kdy meč spatřil.

Pohlédl na okolní stromy, ale byl teď přesvědčen, že na něj nikdo nezaútočí. Měli by šanci, když šel sám lesem, spoustu příležitostí, když zkoumal jezírko. Jedině proč teď váhal, byly nepříjemné výhlídky.

Třesoucími prsty si začal svlékat všechny vrstvy oblečení. Nebyl si jistý, pomyslel si smutně, kam přesně v téhle části patřila „rytířskost“, pokud se tedy nepočítalo to, že nezavolal Hermionu, aby to udělala za něj.

Při svlékání zaslechl houkat sovu a s bolestí si vzpomněl na Hedviku. Celý se třásl, drkotal zuby, ale nepřestal ze sebe sundávat oblečení, dokud nestál ve sněhu ve spodním prádle a bosý. Na vrchol oblečení položil váček se svou hůlkou, matčiným dopisem, zbytek Siriusova zrcátka a starou zlatonkou a pak namířil Hermioninou hůlkou na led.

„Diffindo!“

Ozval se zvuk jako výstřel z pistole. Led na jezírku praskl a kusy černého ledu se houpaly na zčeřených vlnách. Harry usoudil, že nebyl moc hluboko, ale aby meč získal, bude se muset celý ponořit.

Oddalovat jeho úkol, situaci nijak nezjednoduší, ani neohřeje vodu. Stoupl si na okraj jezírka a položil Hermioninu svítící hůlku na zem. Pak, aniž by si snažil představit, o kolik větší zima mu bude nebo jak strašně se bude třást, skočil.

Každý kousíček jeho těla začal protestovat. Měl dojem, že mu zmrzl i vzduch v plicích, jak se ponořil po ramena do ledové vody. Stěží dokázal dýchat. Voda se divoce přelila přes okraj jezírka, prokřehlou nohou ucítil čepel. Chtěl se ponořit jen jednou.

Harry odkládal moment úplného ponoření od vteřiny ke vteřině, lapal po dechu a třásl se, než si řekl, že už to musí udělat. Sebral veškerou odvahu a ponořil se.
Chlad byl jako agonie. Zaútočil na něj jako oheň. Zdálo se mu, že mu zmrzl i mozek, jak se odrazil do tmavé vody ke dnu a hmatal po meči. Prsty sevřel rukojeť a zatáhl.

A pak jej něco těsně sevřelo kolem krku. Vzpomněl si na vodní rostliny, ačkoliv je, když skočil do vody, necítil a zvedl prázdnou ruku, aby se uvolnil. Ale nebyly to vodní rostliny. Řetěz kolem viteálu ho sevřel kolem krku a pomalu mu ubíral přívod vzduchu.

Harry kolem sebe divoce kopal, snažil se odrazit zpátky z povrchu, ale pouze sebou mrštil o skalnatou část jezírka. Řezal se o skálu, dusil se a snažil se uvolnit škrtící řetěz. Ale jeho ledové prsty ho nedokázaly rozvázat. V hlavě se mu teď objevovala světýlka, utopí se, nemohl nic dělat, nic mu nezbývalo a ruce, které ho objaly, určitě patřily nějakému Smrtijedovi...
S tváří ke sněhu se vynořil na břehu, kašlal a sbíral dech, promočený až na kost. Nikdy v životě mu nebyla taková zima. Někde blízko něj dýchal, kašlal a potácel se ještě někdo jiný. Hermiona znovu přišla, tak jako tenkrát, když na něj zaútočil had...ale vůbec to neznělo jako ona, ne takový hluboký kašel, ani podle váhy jeho kroků...

Harry neměl sílu zvednout hlavu a podívat se, kdo je jeho zachránce. Jediné, na co se zmohl, bylo zvednout třesoucí ruku ke krku, a nahmatat místo, kde se mu medailon zařezal do krve. Byl pryč. Někdo ho odstřihl. A pak nad ním promluvil oddychující hlas.

„Jseš – blázen?“

Jenom šok z toho, že slyšel tenhle hlas, dokázal dát Harrymu sílu vstát. Třesavě se vyškrabal na nohy. Před ním stál Ron, oblečený, ale promočený na kost, vlasy přilepené k obličeji, v jedné ruce držel Nebelvírův meč a v druhé se na konci rozbitého řetězu houpal viteál.

„Proč sis sakra,”vydechoval Ron a zvednul viteál, který se houpal ze strany na stranu na zkráceném řetězu jako nějaká parodie na hypnózu, „tu věc nesundal, než si se ponořil?“

Harry nedokázal odpovědět. Stříbrná laň neznamenala vůbec nic v porovnání s Ronovým příchodem. Nemohl tomu uvěřit. Stále třesoucí se zimou sebral oblečení ležící na kraji vody a začal se oblékat. Jak na sebe dával svetr za svetrem, zíral na Rona a napůl čekal, že zmizí pokaždé, když ho ztratil z dohledu. A přece musel být skutečný. Před chvílí se ponořil do vody a zachránil Harrymu život.

„To jsi byl t-ty?“ řekl Harry konečně s drkotajícími zuby, ale s mnohem slabším hlasem vzhledem k tomu, že byl téměř uškrcen.

„No, jo,“ odpověděl Ron trochu zmateně.

„To t-ty jsi udělal tu laň?

„Co? Ne, jasně že ne. Myslel jsem, že ji děláš ty!“

„Můj patron je jelen.“

„No jo vlastně. Říkal jsem si, že vypadá jinak. Žádné parohy.“

Harry si dal zpět Hagridův váček kolem krku, oblékl si poslední svetr, zvedl Hermioninu hůlku a znovu pohlédl na Rona.

„Jak to, že jsi tady?“

Ron očividně doufal, že k tomuhle bodu se dostanou mnohem později, pokud tedy vůbec.

„No, já – víš – vrátil jsem se. Jestli – “ odkašlal si. „Však víš. Mě pořád chceš.“
Odmlčeli se a Ronův odchod mezi nimi vyrostl jako zeď. Ale přesto byl tady. Vrátil se. A zachránil Harrymu život.

Ron pohlédl na své ruce. Na chvíli vypadal překvapeně, když zjistil, co vlastně držel.
„Jo, vlastně, vytáhl jsem to,“ dodal poměrně zbytečně a podal Harrymu meč. „Kvůli tomu si tam skočil, ne?“

„Jo,“ odpověděl Harry. „Ale nechápu to. Jak si se sem dostal? Jak jsi nás našel?“

„To je na dlouho,“ řekl Ron. „Hledal jsem vás celé hodiny, je to fakt velký les. A začínal jsem si říkat, že se schovám pod nějaký strom a počkám na ráno, když jsem uviděl tu laň a tebe za ní.“

„Neviděl jsi nikoho jiného?“

„Ne,“odpověděl Ron. „Já –“

Pak zaváhal a pohlédl na dva stromy kousek od nich stojící blízko u sebe.
„ – myslel jsem, že jsem tam zahlédl nějaký pohyb, ale běžel jsem v ten moment k jezírku, protože jsi tam skočil a nevyplaval, takže jsem se tím nemohl zabývat – hej!“

Harry spěchal k místu, kam Ron ukázal. Dva duby rostly blízko u sebe, mezi nimi byla jen malá mezera ve výši očí – ideální místo pro pozorování, aniž by byl člověk viděn. Na zemi kolem kořenů ale nebyl žádný sníh a Harry neviděl žádné stopy. Vrátil se zpět k Ronovi, který pořád držel meč i viteál.

“Tak co?“ zeptal se Ron.

„Nic,“ odpověděl Harry.

„Takže, jak se ten meč dostal do toho jezírka?“

„Musel ho tam dát ten, kdo vytvořil toho patrona.“
Oba pohlédli na zdobený stříbrný meč, rubínovou rukojeť, která se odrážela ve svitu Hermioniny hůlky.

„Myslíš, že je pravý?“ zeptal se Ron.

„To můžeme lehce zjistit, ne?“ odpověděl Harry.

Viteál se stále houpal v Ronově ruce. Medailon se lehce otáčel. Harry si byl jistý, že ta věc uvnitř byla znovu rozrušená. Cítila přítomnost meče a pokusila se Harryho zabít, aby ho nemohl získat. Nebyl čas na dlouhé povídání. Nastal čas na to, aby byl medailon konečně navždy zničen. Harry se rozhlédl se zvednutou hůlkou a spatřil ideální místo. Rovný kámen, který ležel ve stínu .

„Pojď tudy,“ řekl a ukázal mu cestu. Oprášil sníh z kamene a napřáhl ruku pro viteál. Když mu ale Ron podal meč, potřásl hlavou.

„Ne, měl bys to udělat ty.“

„Já?“ Ron zněl šokovaně. „Proč myslíš?“

„Protože ty jsi vytáhl meč z jezírka.”
Nehrál si na laskavého nebo šlechetného. Tak jako si byl jistý, že laň nebyla žádná černá magie, tak věděl, že to musí být Ron, kdo bodne mečem. Brumbál naučil Harryho alespoň něco o určitých druzích magie a nemyslitelné moci jistých činů.

„Otevřu ho,“ řekl Harry, „a ty ho probodneš. Okamžitě, ano? Protože to, co je vevnitř, bude bojovat. Raddle v deníku se mě pokusil zabít.“

„Jak ho otevřeš?“ zeptal se Ron. Vypadal vyděšeně.

„Požádám ho hadím jazykem.“ Odpověděl Harry. Odpověď mu přišla na jazyk sama od sebe, jako kdyby ji někde hluboko v sobě vždycky věděl. A napomohlo mu k tomu nejspíš jeho poslední setkání s Nagini. Pohlédl na hadí „S“ vložené do třpytivých zelených kamínků. Lehce si ho představil jako malého hada, ležícího na chladném kameni.

„Ne,“ ozval se Ron, „ne, neotvírej ho! Myslím to vážně!“

„Proč ne?“ zeptal se Harry. „Konečně se zbavíme to prokleté věci. Je to už kolik měsíců, co – “

„Já nemůžu, Harry, myslím to vážně – udělej to ty –“

„Ale proč?“

„Protože ta věc má na mě strašný vliv,“ Ron couval pryč od medailonu na kameni. „Nezvládnu to! Nevymlouvám se, Harry, za to, jaký jsem byl, ale mělo to na mě mnohem větší vliv než na tebe nebo na Hermionu, nutilo mě to myslet na věci, věci, na které jsem myslel stejně, ale hrozně je to zhoršovalo, nedokážu to vysvětlit a pak když jsem ho sundal, tak jsem měl v hlavě zase všechno srovnané, ale pak jsem si tu věc zase vzal – já nemůžu, Harry!“
Ustoupil, meč u boku a třásl hlavou.

„Dokážeš to,“ řekl Harry, „dokážeš! Získal si ten meč, já vím, že to musíš být ty, kdo ho použije. Prosím tě, zbavme se toho, Rone.“

Zvuk jeho jména zafungoval jako povzbuzení. Ron polkl, stále zběsile dýchal svým dlouhým nosem a pak se vrátil ke kameni.
„Řekni mi kdy,“ zaskřehotal.

„Na tři,“ řekl Harry a znovu pohlédl na medailon, přivřel oči a soustředil se na písmeno „S“ a představil si ho jako hádka. Vnitřek medailonu se třásl jako šváb. Bylo by jednoduché začít ho litovat, kdyby Harryho stále ještě nepálila rána na krku.

„Jedna...dvě...tři...otevři se.“
Poslední slova pronesl jako sykot a zlatý uzávěr medailonu se s malým kliknutím doširoka otevřel.

Za oběma skleněnými okénky uvnitř zamrkalo oko, tmavé a krásné, přesně takové, jako byly oči Toma Raddla, než se z nich staly rudé štěrbiny.

„Probodni ho,“ řekl Harry a držel medailon rovně na kameni.

Ron s třesoucíma rukama zvedl meč, ostří se houpalo nad očima, které se horečně otáčely kolem dokola a Harry chytl medailon ještě pevněji. Celý se napnul při představě krve proudící z prázdných okýnek.

Pak náhle z viteálu zasyčel hlas.

„Viděl jsem tvé srdce a je mé.“

„Neposlouchej ho!“ ohradil se Harry tvrdě. „Probodni ho!“

„Viděl jsem tvé sny, Ronalde Weasley a viděl jsem tvé obavy. Všechny tvé touhy se mohou splnit, ale stejně tak se mohou naplnit i tvé nejhorší obavy...“

„Bodni!“ vykřikl Harry a jeho hlas zopakovala ozvěna stromů, ostří meče se zachvělo a Ron pohlédl do Raddleových očí.
„Vždy nejméně milován matkou, která toužila po dceři...a nejméně milován i teď, dívkou, která dala přednost tvému příteli...stále až na druhém místě, stále a navždy někým zastiňován...“

„Rone, probodni ho hned!“ zahřměl Harry. Cítil, jak se medailon v jeho dlani chvěje a začal se bát, co přijde. Ron zvedl meč výš, ale Raddleovy oči se přitom rudě zableskly.
Z dvou okýnek na medailonu, přímo z očí vykvetly jako dvě velké bubliny, zvláštně zakřivené hlavy Harryho a Hermiony.
Ron v šoku vykřikl, jak obě postavy rostly z medailonu ven, nejdříve hrudě, pak pasy, nohy až stály vedle sebe v medailonu, jako stromy se společným kořenem a nakláněly se na Rona a skutečného Harryho, který ucukl prsty z medailonu, který se náhle rozpálil doběla.

„Rone,“ křikl Harry, ale Raddle-Harry promluvil Voldemortovým hlasem a Ron se zhypnotizovaně díval do jeho tváře.
„Proč ses vrátil? Bylo nám lépe bez tebe, byli jsme šťastnější, rádi, že jsi tu nebyl...smáli jsme se tvé hlouposti, tvé zbabělosti, tvojí domýšlivosti –“

„Domýšlivost!“ přitakala Raddle-Hermiona, která byla krásnější než skutečná Hermiona, ale také mnohem hrozivější. Kymácela se a chichotala se před Ronem, který vypadal zděšeně a zároveň ohromeně, meč bezvládně držel v ruce. „Kdo se na tebe podíval, kdo by se na tebe kdy podíval vedle Harryho Pottera? Co jsi kdy udělal ve srovnání s Vyvoleným? Co jsi ty ve srovnání s Chlapcem, který zůstal naživu?“

„Rone, probodni ho, BODNI!“ křičel Harry, ale Ron se ani nepohnul. Oči měl doširoka rozevřené a Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se mu v nich odrážely, jejich vlasy v nich vířily jako plameny, oči jim rudě žhnuly, hlasy sílily jako v ďábelském duetu.

„Tvá matka se přiznala,“ ušklíbl se Raddle-Harry a Raddle-Hermiona se posměšně zasmála, „že by měla mnohem raději za syna mě, že by tě ráda vyměnila...“

„Kdo by mu nedal přednost, která žena by tě chtěla? Jsi nic, nic, nic ve srovnáním s ním.“ Prozpěvovala tiše Raddle-Hermiona a napínala se jako had a zaplétala se kolem Raddle-Harryho do těsného obětí, až se jejich rty setkaly.

Na zemi před nimi, se Ronova tvář zakřivila trýzní. Třesoucíma rukama zvedl meč vysoko nad hlavu.

„Udělej to, Rone!“ zařval Harry.

Ron na něj pohlédl a Harry měl dojem, že v jeho očích zahlédl rudý záblesk.

„Rone - ?“

Meč se zableskl a zanořil se do medailonu. Harry uskočil stranou. Ozval se zvuk kovu a dlouhý protáhlý výkřik. Harry se otočil a uklouzl na sněhu před sebou, ale držel hůlku připraven k obraně. Nebylo ale proč bojovat.

Jeho a Hermionino nestvůrné protějšky byly pryč. Stál tu pouze Ron s mečem svěšeným v ruce a díval se na zbytky medailonu ležící na kameni.
Harry k němu pomalu zamířil, bez sebemenšího ponětí, co by měl udělat nebo říct. Ron těžce oddychoval. Jeho oči už měly normální modrou barvu, nikde ani památky po rudých záblescích. Leskly se v nich slzy.

Harry se sklonil, předstíral, že je neviděl s sebral zničený viteál. Ron probodl sklo v obou okýnkách, Raddleovy oči byly pryč a z kousku špinavé látky se trochu kouřilo. To, co ve viteálu žilo, zmizelo. Mučení Rona bylo jeho poslední výstup.

Ron upustil meč na zem a ten zařinčel. Ron spadl na kolena a sevřel hlavu v dlaních. Celý se třásl, ale Harry si uvědomil, že to není zimou. Strčil medailon do kapsy, pokleknul vedle Rona a opatrně mu dal ruku na rameno. Považoval za dobré znamení, že ji Ron nesetřásl.

„Když jsi odešel,“ řekl tichým hlasem a byl vděčný, že Ron měl schovanou tvář, „týden plakala. Nejspíš ještě déle, ale nechtěla, abych to věděl. Spoustu nocí jsme spolu vůbec nepromluvili. Když jsi tam nebyl...“
Nemohl domluvit. Až teď, když byl Ron zpátky, si Harry plně uvědomil, co je jeho nepřítomnost stála.
„Je jako moje sestra,“ pokračoval. „Mám ji rád jako sestru a počítám, že ona je na tom stejně. Vždycky to tak bylo. Myslel jsem, že to víš.“

Ron neodpověděl, ale otočil se od Harryho a hlučně si utřel nos do rukávu. Harry se postavil a zamířil k místu, kde ležel Ronův obrovský batoh, několik desítek metrů od nich, shozený na zemi, jak Ron utíkal k jezírku, aby zachránil Harryho před utopením. Nasadil si ho na záda a došel zpět k Ronovi, který se mezitím také postavil. Měl červené oči, ale jinak už byl klidný.

„Omlouvám se,“ řekl těžkopádně. „Omlouvám se, že jsem odešel. Já vím, že jsem byl –“

Rozhlédl se kolem do tmy, jako by doufal, že nějaký dostatečně zlý výraz k němu vlítne a ozve se.

„Tak nějak si to dneska napravil,“ řekl Harry. „Získal si ten meč, zničil viteál, zachránil mi život,“

„To z ní mnohem hustěji, než to ve skutečnosti bylo,“ zamumlal Ron.

„Tyhle věci zní vždycky mnohem hustěji než jaké skutečně jsou,“ odpověděl Harry, „snažím se ti to vysvětlit už kolik let.“
Současně vykročili k sobě a objali se. Harry pevně sevřel Ronovu stále ještě promočenou bundu.

„No a teď,“ řekl Harry, když se pustili, „už jenom musíme najít náš stan.“

Ale to nebylo vůbec obtížné. Ačkoliv, když sledoval laň, zdála se mu cesta poměrně dlouhá, s Ronem po boku mu cesta utekla velmi rychle. Harry se nemohl dočkat, až vzbudí Hermionu, takže do stanu vstoupil se zvyšujícím se vzrušením, zatímco Ron trochu zaostal za ním.
Ve stanu bylo ve srovnání s jezírkem a lesem nádherně teplo. Jediné světlo vydávaly plameny ve tvaru zvonků, které se mihotaly v květináči nad dveřmi. Hermiona téměř spala, zabalená pod dekou. Ani se nepohnula, dokud Harry několikrát neřekl její jméno.

„Hermiono!“
Trhla sebou, rychle si sedla a odhrnula si vlasy z tváře.

„Co se děje? Harry? Jsi v pořádku?“

„Všechno je v pohodě. Víc než v pohodě. Mám se výborně. A někdo je tu se mnou.“

„Cože? Kdo? – “
Spatřila Rona s mečem v ruce, ze kterého na ošuntělém koberci kapala voda. Harry ustoupil do tmavého kouta, shodil na zem Ronův batoh a zkusil splynout s celtou.
Hermiona vyklouzla se svého lůžka, jako náměsíčná přišla k Ronovi a pohlédla na jeho bledou tvář. Zastavila se těsně před ním, lehce pohnula rty, oči měla do široka otevřené. Ron se v naději slabě pousmál a napůl zvedl ruce.

Hermiona se vymrštila a začala mlátit do jeho každičké části, na kterou dosáhla.
„AU – jau – nech mě! Co to -? Hermiono – AU!“

„Ty – totální – drzoune – Ronalde – Weasley!“
Každé slovo podtrhla pořádnou ránou. Ron couvl a chránil si hlavu, jak Hermiona postoupila k němu.
„Ty – se – sem – vplížíš – po – týdnech – a týdnech, pch, kde mám hůlku?“

Vypadala, že je ochotná si ji od Harryho vybojovat, takže zareagoval instinktivně.
„Protego!“

Mezi Ronem a Hermionou se vytvořila ochranná zástěna. Její síla Hermionu odhodila zpátky na zem. Vyskočila zpět na nohy a plivala z pusy svoje vlasy.

„Hermiono,“ ozval se Harry,“uklidni – “

„Neuklidním se!“ zaječela. Nikdy předtím ji neviděl takhle rozzuřenou. Vypadala jakoby se úplně pomátla.

„Dej mi moji hůlku! Dej mi ji!“

„Hermiono, prosím tě, můžeš – “

„Neopovažuj se mi říkat, co mám dělat, Harry Pottere!“ vřískla. „Neopovažuje se!A okamžitě mi ji vrať! A TY!“

S hrozivým obviněním ukázala na Rona. Vypadalo to skoro jako kletba a Harry se vůbec nedivil, že Ron couvl.

„Já za tebou běžela! Volala jsem tě! Prosila, aby ses vrátil!“

„Já vím,“ řekl Ron. „Hermiono, mně je to opravdu líto – vážně – “

„Jo tak tobě je to líto!“
Zasmála se vysokým nekontrolovatelným zvukem. Ron prosebně pohlédl na Harryho, ale ten jen posunkem naznačil bezmocnost.
„Ty si přijdeš po týdnech – týdnech – a myslíš si, že to bude v pořádku, když řekneš, že je ti to líto?“

„A co mám jiného říct?“ zakřičel Ron a Harry byl rád, že se začal hájit.

„Tss, já nevím!“ zahřměla Hermiona s jasným sarkasmem.“Zapni mozek, Rone, to ti zabere jen pár vteřin – “

„Hermiono,“ zasáhl Harry, kterému se tohle zdálo jako rána pod pás, „právě mi zachránil – “

„Mě to nezajímá!“ zaječela. „Vůbec mě nezajímá, co udělal. Týdny, celé týdny jsme mohli být mrtví, aniž by to věděl!

„Já jsem věděl, že nejste mrtví!“ zahřměl Ron a poprvé ji překřičel. Přistoupil, co to šlo k ochranné zástěně mezi nimi. „Harry je na každé straně Věštce, v rádiu, všude po vás pátrají, samé fámy a příběhy přitažené za vlasy, věděl jsem, že kdyby jste byli mrtví, tak bych se to okamžitě dozvěděl, ty vůbec nevíš, jaké to bylo –“

„Jaké to pro tebe bylo?“

Měla teď tak pronikavý hlas, že za chvíli už by ji rozuměli jenom netopýři, ale dosáhla takové míry rozhořčení, že dočasně ztratila hlas úplně, čehož Ron využil.
„Chtěl jsem se vrátit v ten moment, kdy jsem se přemístil, ale vrazil jsem přímo do bandy zbojníků, Hermiono, takže jsem nemohl jít nikam!“

„Bandy koho?“ zeptal se Harry, zatímco Hermiona sebou mrštila do křesla a zkřížila nohy tak těsně, že se zdálo, že je od sebe odlepí až za několik let.

„Zbojníků,“ řekl Ron. „Jsou všude, bandy, co se snaží vydělat zlato chytáním kouzelníků s mudlovským původem a zrádců krve. Ministerstvo vydává odměny za každého, koho chytí. Já byl sám a mysleli si, že patřím ještě do školy, takže byli nadšení. Mysleli že jsem kouzelník s mudlovským původem na útěku. Musel jsem se z toho hodně rychle vymluvit, aby mě neodtáhli na ministerstvo.“

„Co jsi jim řekl?“

„Že jsem Stan Silnička. První, kdo mě napadl”

„A oni ti uvěřili?“

„Nebyli moc chytří. Jeden z nich byl určitě napůl trol, hrozně smrděl...“
Ron pohlédl na Hermionu, evidentně doufal, že by ji mohla špetka humoru obměkčit, ale nad pevně sevřenýma nohama se tvářila pořád stejně kamenně.

„Každopádně se pohádali, jestli jsem nebo nejsem Stan. Bylo to docela ubohé, ale bylo jich pět a já byl sám, navíc mi vzali hůlku. Pak se ale dva z nich začali prát a zatímco ostatní byli rozptýlení, povedlo se mi praštit toho, co mě držel do břicha a sebral jsem mu hůlku. Odzbrojil jsem toho, co držel moji a přemístil jsem se. Ale nepovedlo se mi to moc dobře, takže, rozštěpil jsem se znovu – “ Ron napřáhl pravou ruku, aby jim ukázala dva chybějící nehty. Hermiona chladně zvedla obočí „ – a objevil jsem se dvě míle od vás. A než jsem se dostal zpět k tomu břehu, kde jsme byli ...tak už jste byli pryč.“
„Wow, to je ale dojemný příběh,“ prohlásila Hermiona arogantním hlasem, který používala vždycky, když chtěla někoho zranit. „To jsi musel být úplně vyděšený. My jsme mezitím byli v Godrikově Dole a tak, co se nám tam asi tak stalo, Harry? Aha, no jasně, objevil se tam had Ty-Víš-Koho a málem nás oba dva zabil a pak dorazil Ty-Víš-Kdo sám a minuli jsme se s ním o pár vteřin.“

„Cože?“ vyhrkl Ron a zíral střídavě na ni a na Harryho, ale Hermiona si ho nevšímala.

„Představ si, Harry, ztratit nehty! To hází úplně jiné světlo na naše utrpení, že?“

„Hermiono,“ ozval se tiše Harry, „Ron mi právě zachránil život.“

Zdálo se, že ho neslyšela.
„Ale něco bych přeci jen chtěla vědět,“ prohlásila s pohledem upřeným na místo nad Ronovou hlavou. „Jak přesně jsi nás našel? To je důležité vědět, protože pak se budeme moct ujistit, že na nás nenavštíví nikdo nevítaný.“

Ron na ni pohlédl a pak vytáhl z kapsy u džínů malý stříbrný předmět.
„Tohle.“

Musela se podívat přímo na Rona, aby zjistila, co jim ukazuje.
„Zhasínadlo?“ zeptala se tak překvapeně, že zapomněla znít chladně a nepřátelsky.

„Umí to víc, než jen zhasínat a rozsvěcovat,“ odpověděl Ron, „nevím, jak přesně to funguje, nebo proč se to vlastně stalo tenkrát a ne nikdy jindy, protože jsem se chtěl vrátit od prvního momentu, kdy jsem odešel. Ale poslouchal jsem rádio, hodně brzy ráno na Štědrý den a zaslechl jsem...zaslechl jsem tebe.“
Díval se na Hermionu.

„Tys mě slyšel v radiu?“ zeptala se nevěřícně.

„Ne, slyšel jsem tě ze své kapsy. Tvůj hlas,“ znovu zvedl zhasínadlo, „přicházel přímo odsud.“

„A co jsem přesně říkala?“ zeptala se tónem na hranici skepse a zvědavosti.

„Moje jméno.Ron. A pak ještě...něco o hůlce...“

Hermiona zfialověla. Harry si na to pamatoval. Bylo to poprvé, co za tu dobu nahlas řekli Ronovo jméno. Hermiona ho zmínila, když se bavili o opravě Harryho hůlky.
„Takže jsem ho vytáhl,“ pokračoval Ron a pohlédl na zhasínadlo, „ale vypadal pořád stejně, žádný rozdíl, ale byl jsem si jistý, že jsem tě slyšel. Tak jsem ho zmáčkl. V mém pokoji zhasla světla, ale venku se jedno objevilo.“

Ron zvedl svoji volnou ruku a ukázal jí před sebe. Oči upřené na něco, co Harry ani Hermiona neviděli.
„Vypadalo to jako světlená koule, jakoby pulzující, namodralá, asi jako světlo kolem přenášedla, víte, co myslím?“

„Jo,“ odpověděli automaticky Harry s Hermionou.

„Věděl jsem, že to je ono,“pokračoval Ron. „Popadl jsem svoje věci a zabalil je, vzal jsem svůj batoh a šel do zahrady. Ta malá světelná koule se tam vznášela, čekala na mě a když jsem přišel, kousek poskočila, takže jsem ji sledoval za přístřešek a pak...no, vešla do mě.“

„Prosím?“ zeptal se Harry, který si nebyl jistý, že slyšel dobře.

„Tak nějak do mě vplula,“ odvětil Ron a volným ukazováčkem pohyb naznačil, „přímo do prsou a pak – no jednoduše prošla skrz. Byla tady,“ dotknul se místa kousek od srdce, „Cítil jsem ji, žhnula. A jakmile byla ve mně, okamžitě jsem věděl, co mám dělat, věděl jsem, že mě zavede, kam jsem potřeboval. Takže jsem se přemístil a objevil se na nějakém kopci. Všude bylo plno sněhu...“

„Tam jsme byli,“ řekl Harry, „strávili jsme tam dvě noci a celou druhou noc jsem měl pocit, že venku někoho slyším chodit i volat.“

„Jo, no, tak to jsem byl já,“ řekl Ron. „Vaše ochranná kouzla fungují, protože já vás ani neviděl, ani neslyšel. Ale byl jsem si jistý, že jste někde kolem, takže nakonec jsem si vlezl do spacáku a čekal, až se někdo z vás objeví. Myslel jsem, že se budete muset objevit, až sbalíte stan.“

„To ne,“ ozvala se Hermiona, „Přemisťujeme se teď pod neviditelným pláštěm, jako extra opatření. A odjeli jsme vážně časně, protože, jak říká Harry, slyšeli jsme, jak se kolem někdo potloukal.“

„No, na tom kopci jsem zůstal celý den,“ pokračoval Ron, „Stále jsem doufal, že se objevíte. Ale když se začalo stmívat, bylo mi jasné, že jsem vás musel minout. Tak jsem znovu zmáčknul zhasínadlo a zase se objevilo to modré světlo a vešlo do mě. Přemístil jsem a ocitl se tady, v tomhle lese. Stále jsem vás neviděl, takže jsem mohl jen doufat, že jeden z vás se časem objeví – a Harry se opravdu objevil. I když nejdřív jsem samozřejmě uviděl tu laň.

„Uviděl jsi co?“ zeptala se Hermiona ostře.

Vysvětlili jí, co se stalo a když se příběh o stříbrné lani a meči v jezírku blížil ke konci, Hermiona se mračila z jednoho na druhého a tak se soustředila, až zapomněla držet nohy pevně u sebe.

„Ale to musel být něčí Patron!“ prohlásila. „Neviděli jste, kdo ho vyvolal? A zavedl vás k meči! Tomu nemůžu ani věřit! A co se stalo pak?“

Ron popsal, jak sledoval Harryho, jak skáče do jezírka a čekal, až vyplave. Jak si uvědomil, že něco není v pořádku, skočil za ním, zachránil ho a pak se vrátil pro meč. Dostal se až k tomu, jak otevřeli medailon, pak zaváhal a do hovoru zasáhl Harry.

„ – a Ron ho mečem probodl.“

„A...a šlo to? Jenom tak?“ zašeptala.

„No, no – křičel,“ popisoval Harry a pohlédl úkosem na Rona. „Tady.“

Vytáhl medailon ze šatů. Opatrně po něm sáhla a zkoumala rozbitá sklíčka.
Harry usoudil, že nyní už je to bezpečné, takže mávnutím Hermioninou hůlkou odstranil ochranné kouzlo a otočil se na Rona.

„Neříkal jsi, že si se od těch zbojníků dostal s hůlkou navíc?“

„Cože?“ zeptal se Ron, který pozoroval Hermionu, jak zkoumá medailon. „Á – jo.“

Otevřel přezku na svém batohu a vytáhl z kapsy krátkou tmavou hůlku. „Tady. Říkal jsem si, že jedna do zálohy se může hodit.“

„To jsi měl pravdu,“ natáhl Harry ruku. „Moje je totiž zlomená.“

„To si děláš srandu?“ užasl Ron, ale v ten moment se Hermiona zvedla a Ron se okamžitě znovu zatvářil bojácně.

Hermiona dala zničený viteál do batohu, zalezla zpátky do postele a bez dalšího slova si lehla.
Ron podal Harrymu novou hůlku.

„Myslím, že to je víc, než si mohl čekat,“ zamumlal Harry.

„Jo,“ řekl Ron. „Mohlo to být mnohem horší. Pamatuješ na to hejno ptáků, co na mě tenkrát poštvala?“

„Ještě pořád jsem to kouzlo úplně nezrušila,“ dolehl k nim Hermionin hlas zpoza peřin a Harry zahlédl, jak se Ron lehce pousmál, když vytahoval z batohu svoje hnědé pyžamo.

20. kapitola - Xenophilius Láskorád
Harry nečekal, že by Hermionin vztek přes noc vyprchal, proto ho nepřekvapilo, že s nimi komunikovala hlavně nevraživými pohledy. Ron na to reagoval tím, že se v její přítomnosti choval nepřirozeně pochmurným chováním, na známku pokračující lítosti nad tím, co udělal. Ve skutečnosti, když byli všichni tři pohromadě, se Harry cítil jako jediná netruchlící osoba na pohřbu.
Nicméně při těch pár okamžicích, kdy byl Ron s Harrym sám (při sbírání vody a hledání hub), se Ron stával nestydatě veselý.

„Někdo nám pomohl,” stále opakoval, „někdo poslal tu laň, někdo je na naší straně, už jsme zničili jeden viteál kámo!”

Posílení faktem, že zničili viteál v medailonku, začali znovu probírat možnosti, kde by mohly být ostatní viteály, i když věděli, že to dřív probírali již milionkrát.
Harry se cítil optimisticky více, než kdy předtím. Hermionina mrzutost nemohla pokazit jeho optimistického ducha; Náhlý převrat štěstí, příchod záhadné laně, znovunalezení Nebelvírova meče a kromě toho všeho Ronův návrat, udělaly Harryho tak šťastného, že pro něj bylo těžké udržet si vážnou tvář.

Později odpoledne Harry a Ron opět unikli z Hermioniny zlověstné přitomnosti a pod záminkou obírání již prázdného keře ostružin pokračovali ve výměně novinek.
Harry se konečně rozhodl povědět Ronovi vše, co se událo na jeho a Hermioniných cestách, a hned po tom vše, co se stalo v Godrikově dole; Ron na oplátku vyprávěl Harrymu všechno, na co přišel během týdnů, kdy byl pryč.


„... a jak jsi přišel na to Tabu?“ zeptal se Harry po tom, co mu vyložil pokusy spousty zoufalých kouzelníků s mudlovskou krví vyhnout se Ministerstvu.

„Tab . . co?“

„Musíte s Hermionou přestat říkat Ty-Víš-Koho jméno!“

„No jasně, víš, to je jen takový špatný zvyk,“ řekl Harry. „Ale nemáme žádný problém mu říkat V-“

„NE!“ zařval Ron, což způsobilo, že Harry skočil do keře a že se Hermiona, jejíž nos byl ponořený do knížky, na ně u vchodu do stanu zamračila

„Omlouvám se,“ řekl Ron, dostávajíc Harryho z keře ostružin „ale jeho jméno bylo okouzleno, takhle nacházejí lidi, Harry! Když někdo řekne jeho jméno, zlomí to ochrany vykouzlené nad jeho jménem a to způsobí nějaký druh kouzelné poruchy --- takhle nás našli tam na Tottenham Court Road!“

„Protože jsme řekli jeho jméno?“

„Přesně! Musíš uznat, dává to smysl. Jedině lidé, kteří stáli opravdu proti němu, jako Brumbál, se odvažovali to jméno použít. Nyní na něj uložili Tabu, takže můžou najít každého, kdo to jméno použije---“

„Lehká-a-rychlá cesta jak najít ostatní členy řádu! Málem dostali Kingsleyho---“

„Děláš si srandu?“

„Fakt, kupa Smrtijedů ho obklíčila, Bill říkal, že si probojoval cestu ven. Teď je na útěku jako my.”
Ron se poškrábal koncem hůlky na bradě. „Nemyslíš, že to mohl být Kingsley, kdo poslal tu laň?“

„Jeho patron má přeci tvar rysa, viděli jsme to na svatbě, vzpomínáš si?“

„Oh jasně...“

Odsunuli se dál podél keřů, pryč od stanu a Hermiony.

„Harry... a co když to byl Brumbál?“

„Brumbál, co?“

Ron vypadal trochu rozpačitě, ale potichu řekl, „Brumbál ... laň?“.
„Já..,“ Ron sledoval Harryho koutky očí, „on měl ten pravý meč, ne?“

Harry se Ronovi nesmál, chápal, na co myslí. Ta myšlenka, že se k nim dokázal připojit Brumbál, že je pozoruje a hlídá, byla nepopsatelně utěšující.

Zatřásl hlavou.

„Brumbál je mrtvý,“ řekl Harry. „Viděl jsem to, viděl jsem jeho tělo.
„Je navždy pryč. Kromě toho jeho patron měl tvar fénixe, ne laně.“

„Nicméně patronové mohou měnit tvary ne?“ namítl Ron, „Tonksové se změnil.“

„Jo, ale kdyby byl Brumbál naživu, proč by se neukázal? Proč by nám ten meč prostě nepodal?“

„Netuším,“ řekl Ron. „Ze stejného důvodu jako ti ho nedal, když byl naživu? Ze stejného důvodu, jako ti nechal tu starou zlatonku a Hermioně knížku dětských pohádek?”

„Co to je tedy za důvod?“ zeptal se Harry, hledajíc Ronově zoufalé tváři odpověď.

„Nevím,“ přiznal Ron. „Myslel jsem si, že nám to chtěl udělat těžší, ale už si to nemyslím, už ne. Věděl, co dělal, když mi dal zhasínadlo, ne snad? On --,“ Ronovy uši zčervenaly a předstíral, že ho hrozně zajímá tráva, na které stál, „musel vědět, že od vás uteču.“

„Ne,“ opravil ho Harry. „Musel vědět, že se budeš chtít vrátit.“

Ron vypadal vděčně, ale stále mrzutě. Aby Harry změnil téma, řekl, „Když už mluvíme o Brumbálovi, slyšel jsi, co o něm napsala Rita Holoubková?“

„Oh jasně,“ řekl Ron najednou, „lidé o tom hodně mluví.“

„Kdyby se věci měly jinak, byly by to velké novinky. Brumbál jako Grindewaldův přítel, ale teď je to jen k smíchu pro lidi, kteří neměli Brumbála rádi, a něco jako facka do tváře pro ty, co si mysleli, že byl pomalu svatý. Nicméně si nemyslím, že by to byl nějaký velký problém. Byl opravdu mladý když-“

„Byl v našem věku,“ řekl Harry, stejně jako to řekl Hermioně, a něco v jeho tváři mu dalo Ronovi jasně najevo, že se o tom nemá dál hádat.

Velký pavouk seděl uprostřed zmrzlé pavučiny, která visela na ostružinách. Harry na něj zamířil hůlkou, kterou mu Ron předchozí večer dal.


Hermiona ji prozkoumala a zjistila, že je vyrobena z trnky.

„Engorgio!“

Pavouk se trochu zatřásl. Harry to zkusil znova. Tentokrát pavouk mírně povyrostl.

„Přestaň,“ řekl Ron ostře, „Omlouvám se, že jsem řekl, že byl Brumbál mladý, ok?“

Harry zapomněl, že se Ron bojí pavouků.

„Promiň --- Reducio!“

Pavouk se nezmenšil. Harry se podíval na trnkovou hůlku. Zatím každé menší kouzlo, které s ní vykouzlil, se zdálo méně silné, než kdyby jej vykouzlil s jeho hůlkou s perem fénixe.
Cítil, jako by mu nová hůlka nepatřila, jako kdyby mu někdo přišil ruku na konec paže.

„Chce to jen procvičovat,“ řekla Hermiona, která k nim nehlučně přišla, a úzkostlivě sledovali Harryho pokusy o zvětšení a zmenšení pavouka. „Je to jen otázka důvěry, Harry.“

Harry věděl, že by si Hermiona přála, aby bylo vše v pořádku; Stále cítila vinu za zlomení jeho hůlky.
Potlačil nutkání jí odpovědět, aby si tedy vzala trnkovou hůlku, zatímco on bude mít její, jestliže si myslí, že je to jen otázka důvěry.
Nicméně horlivý k tomu, aby byli všichni tři zas přátelé, souhlasil; ale když se Ron na Hermionu pokusil usmát, znovu zmizela ve stanu číst si knížku.


Když se všichni vrátili ke stanu, už se pomalu stmívalo, Harry si vzal první hlídku. Seděl u vchodu a snažil se s trnkovou hůlkou nechat lítat malé kamínky kolem; ale jeho kouzla se stále zdála neohrabaná a méně silná než předtím.
Hermiona si četla ležíc na svém lůžku , zatímco Ron, po mnoha nervózních pohledech na Hermionu, vyndal ze svého ruksaku malý dřevěný tranzistorák a pokoušel se ho naladit.

„Existuje jedna stanice,“ řekl Harrymu potichu, „která říká věci tak, jak jsou. Všechny ostatní jsou na straně Ty-Víš-Koho a poslouchají příkazy ministerstva, ale tato ... chvíli počkej a sám uslyšíš, je to super. Jediný problém je, že nemůžou vysílat každou noc, musí pořád měnit místa pro případ, že by na ně zaútočili. Taky potřebuješ heslo, abys to mohl naladit ... problém je, že jsem to naposledy nestihl, když ho říkali...“

Hůlkou zlehka zabubnoval na vršek rádia a potichu mumlal náhodná slova. Několikrát pokradmu pohlédl na Hermionu, bál se výbuchu hněvu, ale podle pozornosti, kterou mu věnovala, to vypadalo, jako by tu ani nebyl.
Dalších deset minut Ron ťukal na rádio a mumlal, Hermiona otáčela stránky své knížky a Harry dál cvičil s hůlkou z trnkového dřeva.

Nakonec Hermiona slezla z palandy. Ron náhle přestal ťukat hůlkou.

„Jestli tě to rozčiluje, nechám toho!” vyhrkl nervózně.

Hermiona se mu ani neuráčila odpovědět a otočila se na Harryho.

„Měli bychom si promluvit,” řekla.

Podíval se na knížku kterou stále svírala v rukce. Byl to Život a lži Albuse Brumbála.

„Copak?“ zeptal se bojácně.
Napadlo ho, že tam je kapitola i o něm, matně si vzpomínal, že Rita mluvila o její vlastní verzi Harryho vztahu s Brumbálem. Ale Hermionina odpověď ho úplně vyvedla z míry.

„Chci se podívat za Xenophiliusem Láskorádem.“

Zíral na ni.

„Cože?“

„Xenophilius Láskorád, Lenky táta. Chci za ním jít a promluvit si s ním.“

„é... proč?“

Zhuluboka se nadechla, jako by jí to mělo vzpružit, a řekla: „Jde o to znamení, znamení v knížce Příběhy Barda Beedla. Podívej!“

Nevěřícímu Harrymu strčila pod nos Život a lži Albuse Brumbála s fotografií originálu dopisu, který Brumbál napsal Grindalwaldovi svým povědomě tenkým, nakloněným rukopisem.
S nenávistí koukal na nezvratný důkaz, že to tak Brumbál opravdu napsal a že to nebyl Ritin výmysl.

„Podpis,“ řekla Hermiona, „podívej se na ten podpis!“

Poslechl ji.
Chvíli neměl ani potuchy, o čem to mluví, když se ale naklonil blíž a posvítil si hůlkou, uviděl, že ve slově Albus upravil Brumbál písmeno A tak, že vypadalo jako trojúhelníkovitá značka v nadpisu Příběhů Barda Beedla.

„E... co to tam máte?“ zeptal se Ron váhavě, ale Hermiona ho odbyla pouhým pohledem a otočila se zpátky k Harrymu.

„Ale pořád se objevuje, ne?“ řekla. „Vím, že Viktor tvrdil, že je to Grindelwaldův znak, ale docela určitě byla na hrobě v Godrikově Dole. A ty letopočty na náhrobku byly starší než Grindelwald. A teď tohle! Nemůžeme se zeptat Brumbála ani Grindelwalda co to znamená – ani nevím, zda je Grindelwald naživu – ale můžeme se na to zeptat pana Láskoráda. Na svatbě měl ten symbol na sobě. Jsem si jistá, že je to důležité, Harry!“

Harry jí hned neodpověděl. Pohlédl do její napjaté, dychtivé tváře a pak ven, do houstnoucí tmy, přemýšlel.
Po dlouhé odmlce řekl: „Hermiono, nepotřebujeme, aby se opakovalo to, co se stalo v Godrikově Dole. Mluvili jsme o tom, že tam půjdeme a ...“

„Narážíme na to pořád znovu a znovu, Harry! Brumbál mi odkázal Příběhy Barda Beedla, tak jak si můžeš být tak jistý, že to nebylo proto, abychom přišli té značce na kloub?“

„To je pořád dokola,“ Harry byl už trochu naštvaný. „Snažíme se uvěřit tomu, že nám Brumbál nechal tajná znamení a vodítka...“

„No zhasínadlo bylo nakonec dost užitečné...“ pípl Ron „Myslím, že Hermiona má pravdu, že bychom měli jít za panem Láskorádem.“

Harry po něm šlehl pohledem. Byl si jistý, že Ronovo přitakání Hermioně má jen málo co dělat s touhou objasnit význam té runy.

„Nebude to jako v Godrikově Dole,“ dodal Ron, „Láskorád je na naší straně, Harry, Jinotaj za tebou vždycky stál a pořád psal, že ti lidé mají pomáhat.“

„Jsem si jistá, že je to důležité,“ řekla Hermiona vážně.

„Nemyslíte, že kdyby to tak bylo, že by mi o tom všem Brumbál pověděl před svou smrtí?“

„Možná... možná je to něco, co musíš zjistit sám,“ pokračvoala nejistě Hermiona, jako by se chytala stébla.

„Jo,“ kývl Ron, „to dává smysl.“

„To teda nedává!“ odsekla Hermiona „Ale stejně si myslím, že bychom si měli s panem Láskorádem promluvit. Tenhle symbol spojuje Brumbála, Grindelwalda a Godrikův Důl. Harry, jsem si jistá, že bychom tomu měli přijít na kloub.“

„Myslím, že bychom o tom měli hlasovat,“ prohlásil Ron, „kdo je pro zajít za Láskorádem..“
Jeho ruka vystřelila do vzduchu ještě dřív, než Hermionina. Rty se jí podezřívavě chvěly, když zvedala paži.

„Jsi přehlasovaný, Harry, promiň,“ poklepal mu Ron na záda.

„Fajn,“ odpověděl Harry, dílem překvapený, dílem podrážděný. „Ale až skončíme u Láskoráda, zkusíme se poohlédnout po dalších viteálech, souhlasíte? Mimochodem, ví někdo z vás, kde Láskorád bydlí? “

„Jo, není to tak daleko od nás.“ řekl Ron. „Nevím přesně, kde to je, ale máma s tátou vždycky ukazovali směrem ke kopcům, když o něm mluvili. Nemělo by být těžké ho najít.“

Když se Hermiona vrátila na svoji palandu, Harry ztišil hlas.

„Souhlasil jsi jenom kvůli ní.“
„V lásce a válce je dovoleno všechno.“ odpověděl mu Ron šťastně. „Tak i onak... hlavu vzhůru, jsou vánoční prázdniny, Lenka bude doma.“

Z větrného úpatí kopce, kam se přemístili další den ráno, měli krásný výhled na Vydrník Svatého Drápa. Z té výšky vesnice vypadala jako dětská stavebnice, v šikmých paprscích slunce, které se prodíralo na zem mezerami v mracích.
Minutu nebo dvě se dívali směrem k Doupěti, rukama si stínili oči, ale jediné, co dokázali zahlédnout, byl vysoký živý plot a ovocný sad, který chránil pokřivený domek před pohledy mudlů.

„Je to divný pocit, být tak blízko a nezastavit se na návštěvu,“ řekl Ron.

„Děláš, jako kdybys je bůh ví jak dlouho neviděl, vždyť si tam byl o Vánocích,“ poznamenala chladně Hermiona.

„Ale já nebyl v Doupěti!“ nevěřícně se rozesmál Ron „Myslíš, že jsem se sem vrátil a pověděl jim, kde jsem se s vámi potuloval, jo? Fred a George by si mysleli, že je to skvělý, no a Ginny, ta by to pochopila.“

„No ale kde jsi tedy byl?“ zeptala se Hermiona překvapeně.

„V novém domku Billa a Fleur, teda spíš chalupě. S Billem jsem vždycky dobře vycházel. No... nebyl zrovna unešený, když jsem mu vyprávěl, co jsem udělal, ale dál to neřešil. Věděl, že mi to bylo opravdu líto. Nikdo jiný z rodiny nevěděl, že jsem tam byl. Bill řekl mamce, že k nim s Fleur na Vánoce nepřijedou, protože je chtějí strávit spolu o samotě. No víš, byly to první svátky po jejich svatbě. Nemyslím, že by to Fleur vadilo, když uvážím, jak má ráda Celestýnu Warbeckovou.“

Ron se otočil zpátky k Doupěti. „Zkusme to támhle,“ ukázal na vrcholek kopce.

Pochodovali několik hodin, Harry na Hermionino naléhání schovaný pod neviditelným pláštěm. Shluk nízkých kopců se zdál neobydlený, až na jednu malou chaloupku, která ale vypadala opuštěně.

„Myslš, že tu bydlí a že jen odjeli na Vánoce někam jinam?“ zeptala se Hermiona, nakukujíc skrz okno do malé, útulné kuchyně s muškáty na parapetech.
Ron si odfrkl.

„Poslyšte, mám pocit, že zjistíme, kdo tu bydlí, když se sem podívám skrz Láskorádovic okno. Pojďme zkusit tu druhou skupinku kopců.“

Tak se přemístili o pár mil severněji.

„A hele!“ vykřikl Ron, zatímco jim sníh bičoval vlasy i oblečení. Ron ukazoval nahoru, směrem k vrcholu kopce, kde se proti nebi tyčil prapodivný dům – velký černý válec a před ním visel přízračný měsíc.
„To bude Lenčin dům! Kdo jiný by mohl bydlet na takovém místě? Vypadá to jako ohromný havran.“

„To nemá s ptákem nic společného,“ řekla Hermiona, zatímco se mračila na podivnou stavbu.

„Já měl na mysli šachy,“ řekl Ron „vy tomu říkáte věž.“

Ron měl nejdelší nohy a tak se dostal na vrcholek kopce jako první. „Je to jejich,“ řekl „podívejte!“

Na rozbitých vrátkách byly připíchnuté tři ručně psané tabulky.
Na první stálo: X. LÁSKORÁD, EDITOR JINOTAJE,

na druhé NASBÍREJ SI SVOJE VLASTNÍ JMELÍ

a na třetí DEJTE POZOR NA ŘIDITELNÉ BLUMY.

Branka při otvírání zaskřípala. K předním dveřím vedla klikatá cesta zarostlá všelijakými podivnými rostlinami, mezi kterými byl i keř s oranžovými plody podobnými ředkvičkám, které Lenka někdy nosila jako náušnice.
Harry měl pocit, že tam zahlédl i škrtidub, a srcrklému pahýlu se vyhnul obloukem. Jako stráže stály u vchodu dvě věkovité jabloně, které se ohýbaly ve větru. Listí z nich už opadalo, ale ještě měly na sobě spoustu malých červených plodů a chomáče jmelí s bílými kuličkami.
Malá sova s mírně plochou hlavou podobnou jestřábovi na ně mžourala z jedné větve.

„Myslím, že by sis měl raději sundat neviditelný plášť, “ řekla Hermiona, „tobě pan Láskorád pomůže, nám těžko.“

Udělal, co mu navrhla, a plášť jí podal, aby ho schovala ve své malé taštičce z korálků. Potom třikrát zaklepala na masivní černé dveře pobité železnými hřebíky. Klepadlo mělo tvar orla.

Netrvalo ani deset sekund, když se dveře rozlétly a stál v nich Xenophilius Láskorád, bosý a v něčem, co vypadalo jako zašpiněná noční košile.
Jeho dlouhé bílé vlasy připomínající cukrovou vatu byly čipavé a neučesané. V porovnání s tím, co teď viděli, vypadal Xenophilius na Billově Fleuřině svatbě jako švihák.

„Co...Co to je? Kdo jste?“ zvolal pisklavým, ufňukaným hlasem. Nejdřív se podíval na Hermionu, pak na Rona a nakonec na Harryho, ústa měl doširoka otevřená, docela jako komické O.

„Dobrý den, pane Láskoráde.“ řekl Harry a podal mu ruku, „já jsem Harry, Harry Potter.“

Xenophilius nepřijal Harryho nabízenou ruku, ačkoli oko, které mu zrovna nešilhalo na nos, ulpělo pohledem přímo na jizvě na jeho čele.

„Nevadilo by Vám, kdybychom šli dovnitř?“ zeptal se Harry „Chceme se vás na něco zeptat.“

„Já... nejsem si jistý, že je to vhodné,“ šeptal Xenophilius, polkl a rychle se rozhlédl po zahradě. „To jste mě tedy překvapili... obávám se... opravdu nemyslím, že bych měl...“

„Nezdržíme se dlouho,“ pokračoval Harry, trochu zklamaný jeho ne právě vřelým přivítáním.

„Tak tedy dobře. Pojďte honem dál. Honem!“

Ještě ani nestáli za prahem, když za nimi Xenophilius zabouchl dveře. Ocitli se v nejpodivnější kuchyni, jakou kdy Harry viděl.
Místnost byla dokonale kruhová a tak si připadal jako uvnitř ohromné pepřenky. Všechno bylo prohnuté tak, aby to přiléhalo ke zdem: sporák, dřez i kredenc, všude byli namalovaní ptáci, hmyz a kytky vyvedené v jasných barvách. Harry měl pocit, že poznává Lenčin „rukopis“. Tak malý a uzavřený prostor pak působil poněkud přeplácaně.

Uprostřed podlahy bylo kované točité schodiště do vyšších pater. Seshora se ozývalo klapání a bouchání, Harry uvažoval, co to asi Lenka dělá.

„Raději půjdeme nahoru,“ řekl Xenophilius, který vypadal dost nesvůj. Sám šel první.

Místnost nad nimi vypadala jako kombinace obýváku a pracovny a jak bylo na první pohled zřejmé, byl mnohem přecpanější než kuchyně.
Ač mnohem menší a zcela kulatá, tak nějak připomínala místnost nejvyšší potřeby, která se přeměnila na bludiště sestavené z po staletí schovávaných předmětů.
Byly tu stohy a stohy knih a kusy papíru se válely na každé sebemenší části nábytku. Ze stropu visely podrobně provedené modely stvoření, která Harry nepoznával, některá mávala křídly, jiná zase klapala čelistmi.

Lenka tu nebyla. Ta věc, která dělala takový rámus, byla dřevěná konstrukce pokrytá kouzelně se otáčejícími ozubenými koly. Vypadalo to jako bizardní kříženec pracovního stolu a kredence, ale po chvíli Harry díky tomu, že se ze stroje řinuly Jinotaje, pochopil, že je to postarší tiskařský lis.

„Promiňte,“ řekl Xenofílius a přikročil ke stroji.

Zpod hromady knih a nejrůznějších papírů, které se válely po podlaze, vytáhl ubrus a přehodil ho přes lis, jehož bouchání a skřípání se tím nějak zvláštně utlumilo. Potom se otočil na Harryho.

„Proč jsi sem přišel?“

Předtím, než stačil Harry promluvit, Hermiona překvapeně vykřikla: „Pane Láskoráde, co to je?“

Ukazovala na ohromný šedý spirálovitý roh, ne nepodobný rohu jednorožce, který byl připevněný na zdi a trčel několik stop směrem do místnosti.

„To je roh zmuchloroha smrkáče,“ odpověděl Xenofílius.

„Ne, to není!“ řekla Hermiona.

„Hermiono,“ zamumlal Harry rozpačitě, „teď není chvíle na to...“

„Ale Harry, to je roh jednorožce! To je nebezpečný předmět třídy B a je extrémně nebezpečné mít ho v domě!“

„Jak víš, že je to roh jednorožce?“ zeptal se Ron a klidil se rychle od předmětu přes všechen nepořádek v místnosti tak daleko, jak jen to šlo.

„V knize Kouzelná stvoření a kde je najít je popis! Pane Láskoráde, musíte ho rychle dát pryč. Copak nevíte, že může při sebemenším doteku vybouchnout?“

„Zmuchloroh smrkáč,“ řekl Xenofílius rozhodně s tvrdohlavým výrazem ve tváři, „je velmi plaché kouzelné stvoření a jeho roh...“

„Pane Láskoráde, poznala jsem ty typické rýhy kolem kořene. Tohle je roh jednorožce a je nepředstavitelně nebezpečný – nevím, kde jste ho získal, ale...“

„Koupil jsem ho,“ řekl Xenofílius neústupně. „Před dvěma týdny od milého mladého čaroděje, který věděl o mém zájmu o zmuchloroha. Byl to vánoční dárek pro moji Lenku.
„A teď,“ obrátil se na Harryho, „Proč přesně jste sem přišel, pane Pottere?“

„Potřebujeme pomoci,“ řekl Harry před tím, než mohla Hermiona znovu začít.

„Aha,“ řekl Xenofílius, „pomoc, hmmm.“

Jeho oči se znovu zadívaly na Harryho jizvu. Vypadal zhypnotizovaně a vystrašeně zároveň.
„Ano. Věc se má tak...nu...pomáhat Harry Potterovi je...poměrně nebezpečné.“

„Nejste náhodou ten, který všem říká, že jejich hlavní povinností je pomáhat Harrymu?“ řekl Ron. „V tom vašem časopise?“

Xenofílius se zadíval za něj, na bouchající a chrastící tiskařský lis přikrytý ubrusem.

„No...ano, díval jsem se na to tak, leč...“

„To platí pro všechny ostatní, ale pro vás ne, že?“ řekl Ron.

Xenofílius neodpověděl. Polknul a jeho oči přecházely z jednoho na druhého. Harrymu se zdálo, že právě podstupuje bolestivý vnitřní zápas.

„Kde je Lenka?“ zeptala se Hermiona. „Schválně, co si o tom bude myslet ona.“

Xenofílius zadržel dech. Vypadlo to, že se snaží uklidnit. Nakonec roztřeseným hlasem řekl:

„Lenka je dole u potoka a loví Bublinatky. Určitě...vás ráda uvidí. Půjdu a zavolám ji. A pak...no dobře tedy...pomůžu vám.“

Zmizel po spirálovitém schodišti dolů a uslyšeli bouchnutí předních dveří..

„Pokrytec jeden mizernej,“ řekl Ron. „Lenka je desetkrát lepší, než on.“

„Asi se bojí, co by se jim stalo, kdyby Smrtijedi přišli na to, že jsem tu byl,“ řekl Harry.

„Souhlasím s Ronem,“ řekla Hermiona. „Odporný starý licoměrník. Každému říká, jak by ti měli pomáhat a sám se z toho snaží vykroutit. A proboha, hlavně se držte co nejdál, od toho rohu!“

Harry poodešel k oknu na druhé straně místnosti. Uviděl potůček, úzkou třipytivou linku, která ležela daleko pod nimi na úpatí kopce. Když koukal směrem k Doupěti, přes okno přeletěl pták. Doupě ale bylo schované za dalším kopcem a nebylo vidět.
Ginny tam někde byla. Byli si dnes blíž, než kdy jindy za posledních několik měsíců, které uběhly od svatby Billa a Fleur, ale ona nemohla ani tušit, že k ní teď vzhlíží a myslí na ni. V
ěděl, že je to tak lepší. Každý, kdo s ním přišel do styku, byl v nebezpečí. Xenofíliusovo chování to jenom potvrzovalo.

Otočil se od okna a jeho pohled upoutal jiný prazvláštní předmět stojící na přeplněném zahnutém kredenci. Byla to socha krásné, ale stroze vyhlížející čarodějky, která měla na hlavě tu nejpodivnější myslitelnou pokrývku hlavy.
Dva předměty, které připomínaly zlatá naslouchátka, trčely ze stran. Pár maličkých modrých třepetajících se křidélek připevněných ke koženému řemínku poletoval okolo její hlavy, zatímco k druhému řemínku omotanému kolem čela měla připevněnou jednu z oranžových ředkviček.

„Podívejte na tohle,“ řekl Harry.

„Okouzlující,“ řekl Ron. „Překvapuje mě, že to neměl na svatbě.“

Slyšeli, jak se zavřely vchodové dveře, a o chvíli později Xenofílius vyšplhal nahoru po točitém schodišti zpátky do místnosti, nyní již obutý do gumáků a nesl směs různých hrnků a kouřící konvici.

„Ah, všimli jste si mého vynálezu,“ řekl, předal Hermioně tác s čajovou soupravou a přidal se k Harrymu stojícímu po straně skulptury.

„Vymodelovaný, přesně sedící na hlavě krásné Roweny z Havraspáru, nezměrnost rozumu je největším pokladem člověka!'“

Zaměřil se na naslouchátka.

„Toto jsou vyvrhovací ventily – odejmou všechny zdroje rušení z okolí myslitele. A tady -“ ukazoval na maličká křidélka, „- to je paruková vrtule – navozuje zrychlenou činnost mysli. A konečně,“ ukázal na oranžovou ředkvičku, „nastavitelná švestka, která zvyšuje schopnost přijímat neobvyklé věci.“

Xenofílius odkráčel zpět k čajníku, který Hermiona položila a pečlivě vyvážila na jednom z přeplněných stolečků.

„Mohu vám nabídnout výluh z lichokořenu?“ řekl Xenofílius. „Děláme ho sami.“
Když začal rozlévat tmavěfialový nápoj, který vypadal jako štáva z červené řepy, dodal: „Lenka je dole u mostu, je velice překvapená, že jste tady. Nebude tam dlouho – už skoro nachytala dost bublinatek na polévku pro nás pro všechny. Posaďte se a poslušte si.“

„A teď,“ sundal kymácející se hromadu listů papíru z křesla a posadil se s holínkama přes sebe, „jak vám můžu pomoci, pane Pottere?“

„Tak,“ řekl Harry a zadíval se na Hermionu, která povzbudivě přikývla, „jde nám o ten symbol, který jste měl zavěšený na krku na svatbě Billa a Fleur, pane Láskoráde. Přemýšleli jsme, co znamená.“

Xenofílius zvedl obočí.

„Myslíte snad znamení Relikvií smrti?“