Jdi na obsah Jdi na menu
 


Harry Potter a relikvie smrti- 7. část

11. 4. 2008

21. kapitola - Příběh tří bratrů
Harry se otočil a podíval se na Rona a Hermionu. Vypadalo to, že žádný z nich Xenophiliovi neporozuměl.

„Reklivie Smrti?“

„Ano,“ řekl Xenophilius.

„Vy jste o nich neslyšeli? Vlastně bych neměl být překvapený. Věří tomu jen opravdu velmi málo kouzelníků. Vzpomeňte si na toho mladíka z vaší svatby,“ pokývl k Ronovi, „který mě napadl, jen proto, že jsem si jen tak pro legraci udělal symbol, který je známý u temné magie! Taková neznalost. Na relikviích není nic temného – tedy, alespoň ne v tom nejhlubším smyslu. Používají se prostě k tomu, aby dodaly majitelům moc, která jim nějak pomůže.“

Hodil si pár kostek cukru do Gurdyrootova extraktu a upil.

„Omlouvám se,“ řekl Harry, „ještě tomu vážně moc nerozumím.“

Aby dostál zdvořilosti, zavdal si také jeden lok z poháru, ale okamžitě ztuhl – extrakt byl tak odporný, jako kdyby pil nějakého rozemletého strašáka, dochuceného Bertíkovými fazolkami tisíckrát jinak.

„Jsem rád, že hledáte Relikvie Smrti,“ Xenophilius zamlaskal rty a zjevně tak oceňoval Gurdyrootův extrakt.

„Ale co to ty Relikvie smrti vůbec jsou?“ optala se Hermiona.

„Předpokládám, že znáte příběh tří bratrů…“

„Ne,“ odvětil Harry, ale Ron spolu s Hermionou vyhrkl „Ano!“

Xenophilius vážně pokýval hlavou.

„Tak tedy… pane Pottere, celý příběh tří bratrů začíná…moment, někde tu mám kopii…“

Začal se rozhlížet po místnosti, po štosech pergamenů i po knihách, ale Hermiona ho zadržela.

„Počkejte, pane Láskoráde, já tu mám taky jeden výtisk,“ prohlásila a vytáhla ze své malé obroubené tašky Příběhy Barda Beedla.

„Originál?“ zeptal se poněkud ostře Xenophilius a když mu přikývla, řekl jí: „Tak fajn, přečtěte ji nahlas. Je to jeden z nejlepších způsobů, jak něčemu porozumět.“

„Er…no dobře,“ odpověděla nervózně Hermiona.

Otevřela knížku a Harry si všiml symbolu, který se přesunul na vršek stránky. Hermiona si odkašlala a začala číst.

„Žili byli jednou tři bratři, kteří za soumraku cestovali po jedné silnici plné zákrutů -“

„Mamka nám vždycky říkala, že to bylo o půlnoci,“ prohlásil Ron a protáhnul si ruce nad hlavou.

Hermiona po něm střelila nasupený pohled.

„Omlouvám se, ale myslel jsem, že pokud by byla půlnoc, bylo by to strašidelnější,“ řekl Ron.

„No jasně, my vážně potřebujeme mít ještě větší obavu bát se o naše životy,“ vyhrkl Harry, než se stihl zarazit.

Nezdálo se, že by Xenophilius dával pozor, prostě zíral na oblohu z okna ven.

„Pokračuj, Hermiono.“

„Jednou přišli bratři k řece, která však byla příliš hluboká, aby se dala přebrodit a také moc dravá k tomu, aby se dala přeplavat. Ať tak či tak, bratři ovládali magické umění a tak zamávali jednoduše svými hůlkami a vykouzlili přes zrádnou vodu most. Byli asi v půlce cesty, když jim zablokovala cestu postava s kápí. A v tom na ně smrt promluvila -“

„Promiňte,“ prohodil Harry, „ale promluvila na ně Smrt?!“

„To je jen pohádka, Harry.“

„Ahá, omlouvám se. Pokračuj.“

„…A v tom na ně Smrt promluvila. Zlobila se, že byla ochuzena o tři nové oběti, poutníci se většinou snažili řeku přeplavat. Ale mazaná Smrt se nevzdávala. Začala blahopřát bratrům za to, že se jim kouzlo tak povedlo a prohlásila, že když se jí tak chytře vyhnuli, dá každému nějakou odměnu.

A tak nejstarší bratr, který měl bojovnou povahu, žádal o hůlku, která by byla nejsilnější na světě: hůlka musí vždy majiteli vyhrát souboj, vždyť je to hůlka hodná kouzelníka, který vyhrál nad Smrtí!

A tak Smrt přešla ke břehu řeky, vytvarovala hůlku z větve, která tam předtím visela a dala ji nejstaršímu bratrovi.

Pak přišel na řadu druhý muž a protože byl domýšlivý, rozhodl se, že by chtěl nad Smrtí vyhrát ještě jednou a proto požádal o něco, co by odvrátilo smrt.

A tak Smrt zvedla z hluboké řeky kámen, který dala druhému bratru a řekla mu, že kámen má nyní sílu, aby vrátil život nějakému mrtvému.

A potom se Smrt zeptala, co by si přál nejmladší z bratrů.

Nejmladší z bratrů byl nejskromnější a také nejmoudřejší a Smrti nevěřil. A tak požádal o něco, co by mu umožnilo procházet životem a s čím by se mohl stát před Smrtí neviditelným.

A tak mu Smrt, ač velmi nerada, předala neviditelný plášť.“


„On dostal od Smrti neviditelný plášť?“ přerušil ji opět Harry.

„No, tak se mohl tajně připlížit k lidem,“ řekl Ron. „Občas na ně, když se nudil, zamával rukama a zaječel, anebo…ups…promiň, Hermiono.“

„Pak Smrt poodstoupila stranou a nechala tři bratry, aby mohli pokračovat ve své cestě.

Mluvili spolu o podivném dobrodružství, které zažili a obdivovali dary, které dostali od Smrti. A protože měl každý z bratrů svůj vlastní cíl, rozhodli se, že se rozdělí.

První bratr byl na cestě déle než týden a dorazil do vzdálené vesničky, ve kterém vyhledal kouzelníka, se kterým měl kdysi spor a dali se na souboj.
Samozřejmě, protože měl nejsilnější hůlku na světě, souboj vyhrál. Opustil svého nepřítele, který nyní ležel na podlaze a vydal se k hostinci, ve kterém se začal vychloubat, jakou že to má vlastně hůlku, že ji dostal od samotné Smrti a že ho dělá nepřemožitelného.

Ještě té noci se jiný kouzelník doplazil k nejstaršímu bratrovi, který ležel na posteli omámený vínem, vzal mu jeho hůlku a pro jistotu rozřízl nejstaršímu bratrovi hrdlo. A tak si Smrt vzala prvního bratra.

Mezitím druhý z bratrů cestoval do domu, kde žil. Vytáhl kámen, který měl moc k tomu, aby vzkřísil mrtvé a třikrát jím otočil v ruce. K jeho nesmírnému úžasu a potěšení se před ním najednou objevila postava dívky, kterou doufal, že si vezme. Bohužel zemřela předčasně. Nyní mu však připadala smutná a chladná, jako by ji od něj dělil nějaký neviditelný závoj. A přestože se vrátila do smrtelného světa, nenáležela do něj a trpěla tím.

Nakonec to druhý bratr nevydržel a, hnaný šílenstvím a beznadějnou touhou se k ní připojit, se zabil. A tak si Smrt dostala i druhého bratra.

A přestože Smrt hledala třetího bratra mnoho let, nikde ho nemohla nalézt.

Nalezla ho teprve ve chvíli, když dosáhl opravdu velkého věku a odložil svůj neviditelný plášť, který předal svému synovi. Uvítal se s ní jako dávný přítel a byl rád, že mu pomohla, aby opustil tento svět.“


Hermiona zavřela knihu.

Chvíli potom si Xenophilius uvědomil, že přestala číst; odtrhl oči od okna a řekl: „Vidíte, tady to máte.“

„Ehm – co?“ optala se zmateně Hermiona.

„Co? Nu, objevily se tu Relikvie Smrti,“ odpověděl Xenophilius.

Zvedl se od svého přeplněného stolu a škubnutím vytáhl kus pergamenu, který ležel mezi dvěma velkými knihami.

„Staré hůlky,“ poznamenal a jel prstem po pergamenu dále. „Životodárný kámen,“ poznamenal a zakroužil kolem dvou slov prstem. „A neviditelný plášť,“ dokončil, přičemž prsty dotáhl trojúhelník, v němž předtím znázornil kruh.

Hermionu tento symbol zaujal.

„Dohromady dávají,“ pokračoval, „ Relikvie Smrti.“

„Ale v příběhu se o žádných Relikviích Smrti nic neříká,“ ozvala se Hermiona.

„Ovšem že ne,“ odpověděl upjatě Xenophilus. „Je to jen příběh pro děti, který je má jen pobavit a nemá jim poskytovat nějaké informace. Pár z nás, kteří se o to zajímáme, dokážeme poznat, že tento prastarý příběh odkazuje vlastně na tři objekty, relikvie, které, pokud budou spojeny, učiní vlastníka pánem Smrti.“

Na chvíli zavládlo ticho a Xenophilius opět pohlédl do okna. Slunce už postoupilo nízko nad obzor.

„Lenka by už brzy měla mít bublinatku hotovou,“ řekl potichu.

„Když říkáte ‚pán Smrti‘,“ozval se Ron…

„Myslím tím, že dokáže ovládnout Smrt,“ prohlásil Xenophilius a zamával rukama.
„Dobyvatel. Přemožitel, můžeš to nazvat v podstatě jakkoli si vybereš.

„Ale…vy si opravdu…myslíte…“ začala Hermiona opatrně a Harry jí pozoroval, jak se snažila vyvarovat skepticismu v hlase, „…vy věříte, že ty věci – ty relikvie – opravdu existují?“

Xenophilius pozvedl obočí.

„Ale samozřejmě!“

„Ale,“ nedala se Hermiona a Harry cítil, že se přestává ovládat, „pane Láskoráde, jak tomu můžete věřit -“

„Lenka mi o vás pověděla téměř všechno, mladá dámo,“ řekl Xenophilius. „Umíte sice myslet logicky, nejste neinteligentní, ale jste dost nevěřícná. Omezujete se. Uzavíráte svojí mysl.“

„Možná by sis mohla zkusit půjčit klobouk, Hermiono,“ řekl Ron a pokývl k legračním pokrývkám hlav, které tam visely. Jeho hlas se otřásal smíchem.

„Pane Láskoráde,“ začala opět Hermiona, „všichni víme, že věci jako neviditělný plášť existují a někde se ukrývají. Jsou sice vzácné, ale existují. Jenomže -“

„Jenomže? Jenomže vám možná uniklo, že třetí relikvie je neviditelný plášť, slečno Grangerová! Chci říci, že to není obyčejný cestovní plášť, opatřený zastíracím kouzlem, anebo nějakými jinými podobnými kouzly. Pláště bývají utkány z chlupů Polovida, které onoho tvora sice z počátku dokážou ukrýt, ale s postupem času přestávají působit. Mluvíme opravdu o plášti, který dokáže svého nositele naprosto zneviditelnit, vydrží věčně a stále poskytuje utajení, bez ohledu na kouzla, která na něj dopadají. Kolikpak plášťů, jako je ten, který popisuji, jste už někdy viděla, slečno Grangerová?“

Hermiona otevřela ústa, aby mu odpověděla, ale potom je opět zavřela a pohlédla na něj zmateněji, než kdy předtím.

Harry s Ronem se na ni pokradmu podívali a Harry poznal, že všichni myslí na to stejné. Plášť podobný tomu, který Xenophilius právě popsal, je právě teď s nimi v mísnosti.

„Přesně,“ ozval se Xenophilius, jako kdyby všechny odzbrojil svým promyšleným argumentem. „Žádný z vás takovou věc nikdy neviděl. Pokud ho někdo má, musí být nesmírně bohatý, nemyslíte?“ Vyhlédl opět z okna.

Obloha nyní dostávala slabě růžovou barvu.

„No, dobrá,“ řekla Hermiona celá nesvá. „Řekněme, že plášť existoval… ale co ten kámen, pane Láskoráde? Ten, který nazýváte Životodárný kámen?“

„Co je s ním?“

„No, jak může být skutečný?“

„Nemůžeme dokázat, že není,“ odvětil Xenophilius. Hermiona vypadala pobouřeně.

„Ale to je, promiňte, to je opravdu k smíchu! Nemůžeme dokázat, že neexistuje? To jako chcete říct, že si mám sehnat všechny oblázky na světě a začít je zkoumat? Myslím, to byste potom mohl tvrdit naprosto o všem, pro co neexistuje žádný podklad, jen vaše víra…“

„Ano, to bych mohl,“ řekl Xenophilius. „Jsem rád, že jste konečně pootevřela svoji mysl.“

„Stará hůlka,“ pronesl Harry honem, než Hermiona stačila něco namítnout, „také si myslíte, že existuje?“

„No jistě! V tomto případě máme i důkazy!“ řekl Xenophilius. „Stará hůlka je relikvií nejsnadněji vystopovatelnou, protože cestuje z ruky do ruky.“

„A kde tedy je?“ optal se Harry.

„Kde je? No, museli bychom zjistit, kdo byl její předchozí majitel,“ odvětil Xenophilius.

„Asi jste už slyšeli o způsobu, kterým k ní Egbert Egregious přišel, když zabil Emerica Evila? Nebo o tom, jak Godelot zemřel ve svém vlastním sklepě rukou svého syna, Herewarda, který si od něj tu hůlku prostě vzal? Či o tom, jak strašlivý Loxias vzal hůlku Baraabasovi Dverillovi, kterého zabil? Krvavá cesta staré hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie.“

Harry pohlédl zběžně na Hermionu. Na Xenophiliuse se sice mračila, ale neodporovala mu.

„Tak kde si tedy myslíte, že se právě teď ta stará hůlka nalézá?“ zeptal se Ron.

„Jó, kdo ví…“ odpověděl Xenophilius, zíraje z okna ven. „Kdo ví, kde se skrývá stará hůlka… Zmínka se ztrácí u Acruse a Livia. Kdo nám může říct, který z nich porazil Loxiase a který mu vzal hůlku? A kdo potom porazil je? Ne, tohle nám historie nezodpoví.“ Odmlčel se.

Hermiona se opatrně zeptala: „Pane Láskoráde, má Peverellova rodina něco s dočiněním Relikvií Smrti?“

Xenophilius se zatvářil překvapeně a Harrymu něco sepnulo v hlavě, ale nemohl si uvědomit, co to bylo… Peverellovi… to jméno už někdy předtím slyšel.

„Vy jste na to přišla, mladá dámo!“ vykřikl Xenophilius, který se narovnal ve své židli a zíral na Hermionu. „Myslím, že jste nám přinesla nové informace při našem pátrání po relikviích. Mnozí z nás věří, že Peverell má dokonce všechny - všechny relikvie!“

„Kdo je Peverell?“ otázal se Ron.

„Jméno bylo napsané na jednom znaku u jednoho hrobu v Godricově Dole,“ řekla Hermiona, která pozorovala Xenophiliuse.

„Ignotus Peverell.“ „Skvěle!“ řekl Xenophilius a vztyčil ukazováček, „ten symbol na hrobě je nezvratným důkazem Relikvií Smrti!“

„Proooč?“ protáhl Ron.

„Proč? Protože tři bratři z příběhu se ve skutečnosti jmenovali Anticoch, Cadmus a – Ignotus! To oni byli prvními majiteli relikvií!“

Pohlédl letmo do okna, vyskočil na nohy a zamířil k točitým schodům.
„Počkejte chvilku, jdu se podívat, jak to vypadá s večeří,“ řekl, když scházel po schodech dolů. „Každý chce vždycky ochutnat náš recept – polévku se sladkovodní bublinatkou.“

„Zřejmě půjde o ukázku z oddělení léčících jedy u Sv. Munga,“ vyhrkl Ron.

Harry počkal, než uslyšel, jak Xenophilius vkročil do kuchyně a potom promluvil.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se Hermiony.

„Panebože, Harry,“ odpověděla unaveně, „to byla jen hromada nesmyslů. To ten znak určitě neznamená. To je jen nějaká podivná náhoda. Prostě jen ztráta času.“

„Doufám, že si uvědomujete, že toto je muž, který nám přinesl ukázat domnělého muchlorohého chropotala,“ ozval se Ron.

„Vy jste tomu vyprávění o bratrech nevěřili?“

„Harry, toto je jen jedna z těch pohádek, která slouží k tomu, aby děti poučila, ne? Říká jim, aby si nekoledovaly o nesnáze, zbytečně nebojovaly a nepokoušely se změnit svůj životní osud. Prostě aby byli při zemi a hleděli si svého, potom bude všechno v pořádku.

„Nechcete si o tom promluvit?“ ozval se Ron.

„Možná nám to pomůže odhalit, proč staré hůlky často provází neštěstí.“

„O čem to sakra mluvíš?“

„Jde jen o jednu z těch pověr, ne? Jako že se v květnu narozené čarodějky provdají za mudly. Jinak by je postihlo těsně před půlnocí nového měsíce neštěstí – jejich hůlky přestanou fungovat. Určitě jste o tom už taky slyšeli. Mamka mi to vykládala dost často.“

„Harryho i mě vychovali mudlové,“ připomněla mu Hermiona. „Nám vykládali jiné pohádky.“

Hluboce si povzdechla, když se jí do nosu vedrala ostrá vůně vanoucí zespodu z kuchyně. Jediná dobrá věc, kterou způsobilo její podráždění na Xenophiliuse, byla ta, že se zřejmě přestala zlobit na Rona.

„Ale asi máš bohužel pravdu,“ řekla mu. „Je to jen pohádka. Příběh o morálce a o darech, které by si každý, kdo by měl možnost, vybral. O -“
Jakou náhodou na sebe všichni tři navázali: Hermiona pronesla „- o plášti,“ Ron řekl „o hůlce,“ a Harry dokončil „a o kameni.“

Podívali se po sobě, zpola překvapeně a zpola pobaveně.

„Myslel jsem, že řekneš o plášti‘,“ prohodil Ron směrem k Hermioně, „ale zase, nepotřebuješ být neviditelná, když máš hůlku. Neporazitelnou hůlku, Hermiono.“

„No, tak neviditelný plášť už máme…“ ozval se Harry, „…a, pokud jste si nevšimli, dost nám pomáhá,“ dokončila Hermiona. „Zatímco hůlka by přitahovala jen samé problémy -“

„Jen, kdybychom se o ní někomu zmínili,“ mínil Ron. „Jenom blbec by zvedl hůlku nad hlavu a začal tančit, mávat jí nad hlavou a prozpěvovat ´mám nepřekonatelnou touhu s tebou zááápasit, jestli jsi dost tvrdýýý´. Pokud bychom drželi jazyk za zuby -“

„Jo, ale jak můžeme držet jazyk za zuby?“ řekla Hermiona a skepticky si ho prohlédla. „Víte, že jediný pravdivý odstavec byl, když se mluvilo o neobyčejně silných hůlkách, které vydrží po stovky let.“

„Oni fakt existují?“ zeptal se Harry.

Hermiona nasadila hněvivý výraz, který byl pro Harryho důvěrně známý a Ron se pro sebe ušklíbl.

„Osudy hůlek, známých jako Smrtící hůlka nebo také Osudová hůlka, byly spojovány během staletí s různými jmény; obvykle jej držel nějaký temný kouzelník, který se jí vychloubal. Profesor Binns se už o nich zmínil, ale – ne, všechno to jsou jen nesmysly. Hůlka je jen tak silná, jako její majitel. A tak se pár kouzelníků začalo honosit, že jejich hůlky jsou silnější, než hůlky těch ostatních.“

„Ale jak víš,“ řekl Harry, „že ty hůlky – ta Smrtící hůlka a ta Osudová hůlka nejsou totožné a že prochází prostě dalšími a dalšímu majiteli?

„No fakt, co když se ze Staré hůlky stala Smrtící hůlka?“ pronesl Ron. Harry se zasmál – jeho podivná příhoda, na kterou si právě vzpomněl, mu připadla legrační.

Jeho hůlka, jak si pořád připomínal, byla vyrobena z cesmínu, nebyla nijak stará, vyrobena Ollivanderem; ať se oné noci událo cokoliv, Voldemort ho pořád přes oblohu doprovázel, tak jak by jeho hůlka, když se rozbila, mohla být neporazitelná?

„A…proč ty by sis vzal kámen, Harry?“ optal se ho Ron.

„No, možná, že bych pak mohl oživit lidi…lidi jako… Siriuse… Pošuka… Brumbála a…mé rodiče…“ Ron, ani Hermiona se ani nepousmáli.

„Ale, podle Barda Breedla by se asi nechtěli vrátit…,“ řekl opět Harry a přemýšlel o příběhu, který před chvílí slyšel. „Nemyslím si, že tam je více příběhů o tomto kameni, že?“ zeptal se Hermiony.

„Ne,“ odpověděla smutně.

„Nemyslím si, že by někdo, kromě pana Láskoráda, této pohádce věřil. Beedle sám tu myšlenku převzal od Kamene mudrců, který ale dává tu moc, že vás dělá nesmrtelným a sám smrt neodvrací.“

Vůně z kuchyně se linula stále silněji – vonělo to, jako kdyby si někdo připálil spodky. Harry se zajímal, jak by mohl provést, aby se nemusel jídla dotknout a přitom aby nezranil Xenopiliusovi city.

„Ale co plášť?“ pronesl Ron pomalu. „Neuvědomujete si, že má možná pravdu? Nikdy jsem se ani nepozastavil nad tím, když jsem použil Harryho plášť. Je opravdu dobrý. Nikdy jsem neslyšel o podobném, který by měl stejné vlastnosti, jako Harryho. Je to pravda… nikdy jsme pod ním nebyli spatřeni -“

„Samozřejmě, že ne, vždyť jsme byli pod ním a byli jsme neviditelní, Rone!“

„Předtím mě to ještě nikdy nenapadlo, ale slyšel jsem o kouzlech, která, když pláště zestárnou, je dokážou odhalit, anebo je dokážou pomocí kouzla protrhat; Harryho plášť vlastnil jeho táta, takže nový úplně nebyl, ale... je... je naprosto dokonalý!“

„Ano, jasně, ale ten kámen, Rone… „

Začali se šeptem dohadovat a Harry, který se začal potloukat po místnosti, je poslouchal jen z poloviny.
Došel až k točivému schodišti, pohlédl nepřítomně nahoru do dalšího patra a najednou se zarazil. Ze stropu, z místnosti o poschodí výše, na něj shlížela jeho vlastní tvář. Po prvním zazmatkování si uvědomil, že nejde o žádné zrcadlo, ale o malbu. Zvědavě začal stoupat po schodech nahoru.

„Harry, co to děláš? Nemyslím si, že by ses tu měl potloukat, když tu nikdo není!“

Ale Harry byl už v dalším patře. Lenka ozdobila strop své ložnice pěti, skvěle namalovanými obličeji – Harrym, Ronem, Hermionou, Ginny a Nevillem. Nebyly pohyblivé jako namalované obrazy v Bradavicích, ale přesto se v nich skrývalo nějaké kouzlo. Harry si pomyslel, že vypadají, jako kdyby dýchaly.

Kolem obličejů byly obtočeny zlaté řetězy, které je propojovali, ale po chvilce zírání si Harry uvědomil, že to byla vlastně slova, tisíce stejných slov, psány ve zlatém inkoustu: přátelé…přátelé…přátelé…

Harry k Lence náhle pocítil velkou sympatii. Rozhlédl se po místnosti. Vedle její postele byla pověšena velká fotografie malé Lenky a ženy, která jí byla velmi podobná. Obě se objímaly. Lenka na obrázku byla oblečená tak, jak ji Harry v životě neviděl. Nádherná.

Fotka byla zaprášená. Harrymu to připadalo zvláštní. Rozhlédl se opět kolem sebe. Něco nebylo v pořádku. Bleděmodrý koberec byl rovněž pokrytý silným prachem, šatník měl pootevřené dveře a nebyly v něm žádné šaty. Postel byla studená, nevypadala nikterak přátelsky, jako by v ní nikdo už nespal několik týdnů. A přes okno, za kterým se už rýsovaly červánky, se táhla jedna velká pavučina.

„Co se stalo?“ zeptala se Hermiona Harryho, když sešel po schodech dolů. Dříve, než mohl odpovědět, se vyšplhal po schodech z kuchyně Xenophilius a v rukou držel podnos s mísami.

„Pane Láskoráde,“ začal Harry, „kde je Lenka?“
„Promiňte?“
„Kde jde Lenka?“ Xenophilius se zastavil na posledním schodě.

„Já - - já jsem vám to už přece říkal. Je dole u Botionského mostu a loví bublinatky.
„A proč jste tedy donesl podnos prostřený jen pro čtyři lidi?“

Xenophilius se pokusil něco říct, ale žádný zvuk z něj nevyšel. Jediný zvuk, který nyní slyšeli, byl zvuk tiskařského lisu a nepatrné chrastění podnosu, jak se Xenophiliovi třásly ruce.

„Myslím si, že tu Lenka nebyla už několik týdnů,“ řekl Harry, „její šaty jsou pryč a postel vypadala, jak by v ní už strašně dlouho nespala. Kde je? A proč pořád něco vyhlížíte z okna?“

Xenophilius upustil podnos. Misky se rozbily a Harry, Ron i Hermiona vytáhli hůlky. Xenophilius ustrnul, když vkládal ruku do kapsy.
Najednou začal tiskařský lis tisknout hromadu Jinotajů, které začaly dopadat na podlahu a vklouzávaly v pod ubrus. Najednou lis utichl. Hermiona se sehnula a zvedla jeden z výtisků, přičemž měla svojí hůlku namířenou na pana Láskoráda.

„Harry, podívej se!“

Kráčel k němu tak rychle, jak mu jen nepořádek na podlaze dovoloval. Na přední stránce Jinotaje, který držel v ruce, byl jeho vlastní obraz se slovy „Nepřítel číslo jedna“ a pod ním byl nadpis, který říkal, že na hledaného je vypsaná odměna.

„Jinotaj z jiného úhlu, co?“ optal se Harry chladně, zatímco horečně přemýšlel. „Když jste šel do zahrady, pane Láskoráde… poslal jste sovu na ministerstvo?“

Xenophilius si navlhčil rty.

„Oni mi vzali mojí Lenku,“ zašeptal. „Kvůli tomu, co jsem psal. Vzali mi Lenku a vůbec nevím, kam se poděla…co s ní udělali… Ale…slíbili mi, že mi ji předají, když jim - - když jim - -“

„- -když jim vydáte Harryho?“ dokončila za něj Hermiona.

„Bez komentáře,“ řekl okamžitě Ron.
„Uhněte z cesty, odcházíme.“

Xenophilius vypadal příšerně, jako sto let starý a jeho rty se semkly do děsivé přímky.

„Budou tu každou chvíli. Musím zachránit Lenku. Nesmím jí ztratit. Nemůžeš odejít.“

Rozpřáhl ruce před schodištěm a Harry najednou dostal vizi. Vizi jeho matky, která to samé udělala před jeho postýlkou.

„Nechceme vás zranit,“ pronesl Harry. „Ustupte, pane Láskoráde.“
„HARRY!“ zaječela Hermiona.

Kolem okna proletěla košťata. Všichni tři se po nich ohlédli, ale Xenophilius vytáhl svou hůlku.
Harry si uvědomil svou chybu právě včas; okamžitě uhnul z cesty a vystrčil z nebezpečí i Rona a Hermionu.

Xenophiliusovo omračující kouzlo prolétlo místností a udeřilo do protějšího rohu.
Došlo k obrovskému výbuchu. Po místnosti se ozvala obrovská rána. Smršť dřeva, papíru a sutin létala po místnosti a doprovázel ji neproniknutelný mrak bílého, silného prachu.

Harry prolétl vzduchem a pak se rozplácl na podlaze. Neviděl, jak na něj prší trosky, dopadající mu na ruce a hlavu. Ale slyšel Hermionin výkřik, Ronův řev a plno kovových dunění.

Xenophiliusovi síla podlomila nohy, spadl zpátky dolů po točitém schodišti.
Harry byl způli těla ponořený v sutinách a pokusil se z nich vymanit. Sotva přes prach dýchal nebo viděl.

Spadla polovina stropu a Harry viděl, skrze díru ve stropě, Lenčin lustr. Busta Roweny z Havraspáru ležela na boku jen s jednou polovinou tváře v hromadě roztrhaného papíru, které také proletoval vzuchem.

Také velká část tiskařského lisu ležela převrácená a blokovala tak cestu ke schodišti do kuchyně. Blízko něj se pohnula další bílá postava – Hermiona byla pokryta vrstvou prachu a vypadala jako socha a právě si přitiskla prst ke rtům. Dole někdo rozrazil dveře.

„Neříkal jsem ti, že není potřeba nijak spěchat, Traversi?“ ozval se drsný hlas.
„Neříkal jsem vám snad, že tento budižkničemu připravuje nějakou další rebelii?“

Ozvala se rána a Xenophilius bolestivě vykřikl.

„Na...na...nahoře...Potter!“

„Já jsem vám řekl již minulý týden, Láskoráde, nešli jsme sem pro nic jiného, než pro stoprocentní informace. Pamatujete si na minulý týden? Chtěl jste vyměnit vaši dceru za nějakou stupidní čelenku… A týden před tím…“ ozvala se opět rána a zakňourání, „…vážně si myslíte, že bychom vám ji vrátili za nějaký důkaz, že existuje nějaký muchlo -“ zazněla další rána, „- rohý -“ opakovala se další rána, „chropotal?“

„Ne—ne—prosím vás!“ vzlykal Xenophilius. „Potter je tady, vážně!“

„A teď jste si prostě řekl, že nás zavoláte a vyhodíte nás do vzduchu!“ zařval Smrtijed a začali se ozývat salvy ran a skřeky trpícího Xenophiliuse.

„Toto místo vypadá, že se rozpadá, Selwyne,“ řekl druhý, chladný hlas, který se rozezněl ozvěnou, mířící směrem nahoru přes rozbité schodiště.

„Schody jsou úplně zablokované. Nezkusíme to vyčistit? Možná se pak dostaneme dál.“

„I jindy to tu vypadá, jako smetiště“ řekl kouzelník, který byl oslovován jako Selwyn.

„Ještě nikdy ve svém životě jste Pottera neviděl, co? Byl to jen nápad, jak nás sem nalákat a zabít nás, co? A to si sakra myslíte, že takto tu svojí holku dostanete?“

„Přísahám… přísahám…Potter je nahoře!“
„Homenum revelio,“ pronesl hlas na úpatí schodů.

Harry slyšel, jak Hermiona zalapala po dechu a měl divný pocit, jako by se vynořilo něco z těla.

„Někdo tam nahoře je, Selwyne,“ pronesl druhý muž ostře.
„Je to Potter, říkám vám, že je to Potter!“ vzlykal Xenophilius. „Prosím…prosím…vraťe mě Lenku, vraťte mi ji…“

„Dostanete svoji holčičku, Láskoráde,“ řekla Selwyn, „jen co vyjdete ty schody a přinesete sem Harryho Pottera. Ale jestli je to jen spiknutí, podlý trik, jestli tam nahoře máte nějaké komplice, kteří na nás čekají, aby nás přepadli, uvidíme, jestli pro vás ušetříme aspoň kousek vaší dcery, abyste jí mohl pohřbít.“

Xenophilius propadl v obavy a zoufalství. Všude byl nepořádek. Xenophilius se pokoušel projít troskami na schodech.

„Pojďme,“ zašeptal Harry, „musíme odtud zmizet.“

Uvědomil si, že Xenophilius dělá na schodech hluk a že nebude nápadné, když se teď ze sutin vyprostí. Ron byl pod sutinami pohřbený nejhlouběji. Hermiona s Harry přelezli, jak jen nejtišeji mohli, přes všechny trosky až k místu, kde ležel, pokoušejíce se odtlačit těžký prádelník ze svých nohou.
Zatímco se bouchání a škrábání, které Xenophilius vydával, blížilo blíž a blíž, Hermioně se podařilo vysvobodit Rona pomocí nadnášejícího se kouzla.

„Fajn,“ vydechla Hermiona.

Rozbitý tiskařský lis, blokující schody, ze začal otřásat. Xenophilius už stál jen pár stop od nich.
„Věříš mi, Harry?“ optala se. Harry přikýval. „Dobře,“ zašeptala Hermiona, „tak mi tedy podej neviditelný plášť. Rone, obleč si ho.“

„Já? Ale… Harry - -“
„Prosím, Rone! Harry, dej mi ruku, Rone, chytni mě za rameno.“

Harry se jí chytl levou rukou. Ron zmizel pod pláštěm. Tiskařský lis se začal opět třást.
Xenophilius se ho pokoušel nadzvednout nadnášejícím kouzlem.
Harry nechápal, na co Hermiona čeká.

„Pevně se držte,“ zašeptala. „Držte se… každou chvilku totiž…“

Xenophiliusova tvář se, bílá jako křída, objevila za kusem vrcholku kredence.
„Obliviate!“ zakřičela Hermiona a hůlkou nejdříve ukázala na Xenophiliusovu tvář a potom i na podlahu pod ním.

„Deprimo!“

Na podlaze, kterou právě vyhodila do vzduchu, se objevila díra. Všichni vylétli do vzduchu. Harry stále svíral její ruku ze všech sil, zezdola se ozval výkřik; pozoroval dvě postavy, jak prchají před hromadou padajících sutin a nábytku z propadlého stropu. Hermiona se ve vzduchu zkroutila a hlasitý praskot z rozpadajícího se domu zněl Harrymu uších, ještě když jej táhla do temnoty.


22. kapitola - Relikvie smrti
Harry upadl na trávu, těžce si oddychnul a okamžitě se vydrápal zpátky nahoru. Vypadalo to, že přistáli do prachu na okraji pole. Hermiona již obíhala v kruhu okolo nich a mávala svou hůlkou.

„Protego Totalum … Salvio Hexia …”

„Ten proradný, starý příživník,” funěl Ron, objevil se z pod neviditelného pláště a hodil ho Harrymu. „Hermiono, ty jsi genius, úplný genius. Nemůžu uvěřit, že jsme se z toho dostali.”

„Cave Inimicum…Neříkala jsem, že to byl jednorožcův roh, neříkala jsem mu to? A teď je jeho dům rozpadlý!”

„Posloužil mu dobře,” řekl Ron a prohlížel si své roztrhané džíny a zářezy na nohou,
„Co si myslíš, že mu udělají?”

„Doufám, že ho nezabili!” naříkala Hermiona, „Proto jsem chtěla, aby Smrtijedi zahlédli Harryho ještě než zmizel. Poznali tak, že jim Xenophilius nelhal!”

„A proč jsi mě přesto schovávala?” zeptal se Ron.

„Ty máš být v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku, protože její otec podporoval Harryho! Co by se stalo tvé rodině, kdyby věděli, že jsi s ním?”

„Ale co tvoje máma a táta?”

„Jsou v Austrálii,” řekla Hermiona, „Měli by být v pořádku. Nic neví.”

„Jsi génius,” opakoval Ron s úctou.

„Jo, to jsi, Hermiono,” horlivě souhlasil Harry. „Nevím, co bychom bez tebe dělali.”

Zazářila, ale najednou zvážnila.

„A co Lenka?”

„No, jestli říkali pravdu, tak je pořád na živu ---,“ začal Ron.

„Neříkej to, neříkej to!” zakňučela Hermiona. „Musí být na živu, musí!”

„Tak to předpokládám, že bude v Azkabanu,” řekl Ron. „Jestliže přežije toto místo....mnozí ne…”

„Přežije,” řekl Harry. Nesnesl pomyšlení na jinou možnost.

„Lenka je silná, silnější, než by sis myslel. Nejspíš učí své spoluvězně o stachopudech a škrknách.”

„Doufám, že máš pravdu,” řekla Hermiona. Rukou si zakryla oči. „Je mi tak líto Xenophilia, kdyby ---“

„---kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům,” dokončil Ron.

Postavili si stan, vlezli dovnitř a Ron jim uvařil čaj. Po tom, jak těsně vyvázli, se jim toto studené a zatuchlé místo zdálo jako domov: bezpečné, známé a přátelské.

„Proč jsme sem chodili?” povzdechla si Hermiona po několikaminutovém tichu.

„Měl jsi pravdu, Harry, byl to Godrikův Důl úplně od začátku, naprosté plýtvání časem!
Relikvie Smrti…taková blbost…ačkoliv vlastně,” vypadalo, že ji něco náhle napadlo, “mohl si to vymyslet, ne? Nejspíš sám vůbec nevěří na Relikvie Smrti a chtěl nás jenom zdržet, než přijdou Smrtijedi!”

„To si nemyslím,” řekl Ron. “Je zatraceně těžké vymýšlet si něco, když jsi ve stresu, těžší než si myslíš. Zjistil jsem to, když mě bandita chytil. Bylo mnohem jednodušší předstírat, že jsem Stan, protože jsem o něm něco málo věděl, než kdybych si vymýšlel celou novou osobu. Starý Láskorád byl pod silným tlakem, když se snažil zajistit, abychom se nehnuly z místa. Počítám s tím, že nám řekl pravdu a nebo to, o čem si myslel, že pravda je, abychom s ním pokračovali v rozhovoru.”

„No, domnívám se, že na tom nezáleží,” povzdechla si Hermiona. „I kdyby byl upřímný, nikdy za celý svůj život jsem neslyšela takový nesmysl.”

„Počkej přece,” řekl Ron. “Tajemná komnata měla být taky jen pověst, že?”

„Ale Relikvie Smrti nemohou existovat, Rone!”

„To ty pořád říkáš, ale jedna z nich může,” řekl Ron. „Harryho neviditelný plášť ---“

„Příběh tří bratrů je jenom pohádka,” řekla Hermiona rozhodně. „Pohádka o tom, jak se lidé bojí smrti. Jestli zůstat naživu je tak snadné, jako se skrýt pod neviditelný plášť, tak už máme vše, co potřebujeme!”

„Nevím. Mohlo by to být něco s neporazitelnou hůlkou,” řekl Harry a otáčel trnkovou hůlkou, kterou tak neměl rád, ve svých prstech.

„Žádná taková věc není, Harry!”

„Říkala jsi, že je spousta hůlek --- Smrtící hůlka nebo jak tomu říkají---“

„Dobře, i když si chceš dělat srandu, že prastará hůlka je skutečná, tak co ten
životodárný kámen?” naznačila prsty uvozovky kolem tohoto názvu a tón jejího hlasu byl sarkastický . „Žádná kouzla nemohou vzkřísit mrtvé, tak je to!”

„Když se má hůlka spojila s tou Ty-Víš-Koho, objevili se máma a táta…a Cedric…”

„Ale oni nevstali skutečně z mrtvých, že?” řekla Hermiona. „Tyhle ---vybledlé napodobeniny nejsou to samé, jako když někoho doopravdy oživíš.”

„Ale ta dívka z příběhu se ve skutečnosti nevrátila, ne? Příběh říká, že jakmile je někdo mrtvý, patří k mrtvým. Ale ten druhý bratr ji stále viděl a mluvil s ní, že? Dokonce s ní nějaký čas žil…”

V Hermionině výrazu uviděl znepokojení a ještě něco hůře rozpoznatelného.
Jak se podívala na Rona, Harry si uvědomil, že to byl strach: vyděsil ji svým povídáním o životě s mrtvými.

„Takže o tom chlápkovi Paverellovi, který je pohřben v Godrikově Dole,” řekl spěšně, snažil se, aby to znělo normálně pevně, “o něm nic nevíš, ne?”

„Ne,” odpověděla, změna tématu ji pomohla. „Po tom, co jsem viděla tu značku na jeho hrobě, jsem si vyhledala, jestli byl slavnýj nebo udělal něco důležitého, jistě bude v jedné z našich knih. Jediné místo, kde se mi podařilo nalézt jméno ‘Peverell’, je Přirozená ušlechtilost: Kouzelnický rodokmen. Půjčila jsem si ji od Krátury,”
vysvětlila, když Ron povytáhl obočí. “Je to seznam čistokrevných rodin, které vymřely po mužské linii. Zřejmě byli Paverellovi jedni z těch, kteří zmizeli nejdříve.”

„Vymřeli v mužské linii?” opakoval Ron.

„To znamená, že jejich jméno zaniklo,” řekla Hermiona, “již před stoletími v případě Peverellových. Pořád mohli mít potomky, ale ti by se jmenovali nějak jinak.”

A najednou, při zvuku toho jména “Peverell”, Harrymu v paměti vysvitlo: špinavý starý muž, který se oháněl před obličejem ministerského úředníka ošklivým prstenem a hlasitě křičel,

„Rolvoj Gaunt!”
„Prosím?“ řekli Ron a Hermiona najednou.
„Rolvoj Gaunt! Dědeček Ty-Víš-Koho! V myslánce! S Brumbálem! Rolvoj Gaunt říkal, že pocházel od Peverellových!”
Ron a Hermiona vypadali ohromeně.
„Ten prsten, ten prsten, který se stal viteálem, Rolvoj Gaunt řekl, že je na něm erb
Peverellových! Viděl jsem, jak s ním mává před obličejem chlápka z ministerstva, skoro mu ho strčil do nosu!”
„Erb Paverellových?” řekla ostře Hermiona. “Viděl jsi, jak to vypadá?”
„Moc ne,” řekl Harry a snažil se vzpomenout si. „Nebylo na tom nic fantastického, co bych mohl vidět; možná pár škrábanců. Zblízka jsem ho doopravdy viděl jenom potom, co byl rozbit.”
Harry viděl, že mu Hermiona porozuměla, když najednou rozšířila oči. Ron užasle hleděl z jednoho na druhého.
„Hrome…Domníváš se, že to zase byl ten znak? Znak relikvií?”
„Proč ne,“ řekl Harry vzrušeně, „Rolvoj Gaunt byl ignorantský měšťák, který žil jako prase a jediné, o co se staral, byl jeho původ. Jestli byl ten prsten předáván po století, nemusel vědět, co to ve skutečnosti je. V tom domě nebyly žádné knihy a věřte mi, že on nebyl ten typ, co čte příběhy pro děti. Zamiloval si pomyšlení, že ty škrábance na kameni jsou erbem, jak tím byl zaujatý, protože mít čistou krev tě udělá prakticky královským.”
„Ano…to je všechno velice zajímavé,” řekla opatrně Hermiona, “ale Harry, jestli si myslíš, co já si myslím, že si myslíš ---“
„No, proč ne? Proč ne? řekl Harry,“ opouštěje opatrnost. „Byl to kámen, ne?” Podíval se na Rona a hledal u něj podporu. „Co když to byl životodárný kámen?”
Ron otevřel pusu.
„Hrome--- Ale bude to pořád fungovat, když ho Brumbál rozbil --- ?”
„Fungovat? Fungovat? Rone, on nikdy nefungoval! Žádná taková věc jako životodárný kámen neexistuje!”
Hermiona vyskočila na nohy, vypadala popuzeně a naštvaně. „Harry, ty se snažíš všechno napasovat to té povídačky o relikviích ---“
„Napasovat?” opakoval. „Hermiono, ono to pasuje samo! Vím, že znak relikvií byl na tom kameni! Gaunt řekl, že pochází z Peverellových!”
„Před minutou jsi nám řekl, že jsi nikdy pořádně tu značku na kameni neviděl!”
„Kde si myslíš, že je ten prsten teď?” zeptal se Ron Harryho. „Co s ním Brumbál udělal poté, co ho rozevřel?”
Ale Harryho představivost běžela kupředu, daleko za tu Ronovu a Hermioninu…
Tři předměty, nebo relikvie, které spolu dohromady udělají ze svého majitele pána Smrti…Pána…Přemožitele…Vítěze…Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt.
A on, majitele všech tří relikvií, se postaví Voldemortovi, jehož viteály se jí nemohou rovnat…Ani jeden nemůže žít, dokud je ten druhý naživu…Byla toto odpověď? Relikvie proti viteálům? Je zde možnost, po tom všem, zajistit, že to bude on, kdo triumfuje? Kdyby byl pánem relikvií smrti, byl by zachráněn?
„Harry?”
Ale Harry ji stěží uslyšel: Vytáhl neviditelný plášť a nechal ho klouzat mezi prsty, látka vláčná jako voda, lehká jako vzduch. Nikdy neviděl nic podobného za svých sedm let v kouzelnickém světě. Plášť byl přesně takový, jak ho Xenophilius popsal: Plášť skutečně a opravdově poskytoval svému nositeli neviditelnost, trval navěky a nabízel mu stálé, neproniknutelné utajení, ať na něj bylo sesláno jakékoliv kouzlo…
A pak si s vyjeknutím vzpomněl—
„Brumbál měl můj plášť tu noc, kdy zemřeli mí rodiče!”
Třásl se mu hlas a cítil, jak se mu hrne krev do obličeje, ale nestaral se o to.
„Moje máma řekla Siriusovi, že si Brumbál plášť vypůjčil! Tak proto! Chtěl ho prozkoumat, protože si myslel, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pochován v Godrikově Dole…”
Harry chodil naslepo kolem stanu, Cítil, že se kolem něho otevírají skvělé nové výhledy. „Je to můj předek. Pocházím z třetího z bratrů! Všechno to dává smysl!”
Cítil se vyzbrojený svou jistotou, svou vírou v relikvie, jakoby pouhá myšlenka na jejich vlastnictví mu poskytovala ochranu, cítil se šťastný a vrátil se k ostatním dvěma.
„Harry,” řekla opět Hermiona, ale on byl příliš zaměstnaný otevíráním váčku, který měl kolem krku. Ruce se mu silně třásly.
„Přečti si to,” řekl a strčil jí matčin dopis do ruky. “Přečti si to!
Brumbál měl plášť, Hermiono! Na co jiného by ho chtěl? Nepotřeboval plášť, mohl vykonat zastírací kouzlo tak silné, že by byl naprosto neviditelný!”
Něco spadlo na zem, zatřpytilo se a zakutálelo se pod židli: Když vyndával dopis, vypadla mu i zlatonka. Sklonil se, aby ji zvedl. A pak, právě načatý pramen báječných objevů ho překvapil dalším darem, šok a údiv v něm vybuchly a on zakřičel.
„JE TADY! Ponechal mi ten prsten – je v té zlatonce!”
„Ty --- myslíš?”
Nemohl pochopit, proč to Rona zarazilo. Bylo to tak zřejmé, bylo mu to jasné. Všechno to pasovalo, všechno…jeho plášť byl třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít zlatonku, bude mít druhou, a poslední co potřebuje, je nají první relikvii, starodávnou hůlku, a potom ---
Jako by opona padla na osvětlené jeviště: Všechno jeho vzrušení, všechny jeho naděje a štěstí byli naráz uhašeny, postával sám ve tmě a to skvělé kouzlo bylo pryč.
„To je to, po čem jde.”
Ta změna hlasu vyděsila Rona a Hermionu ještě více.
„Ty-Víš-Kdo jde po starodávné hůlce.”
Otočil se k nim zády, tvář napjatou a nevěřící. Věděl, že je to pravda. Celé to dávalo smysl, Voldemort nehledal nějakou hůlku, hledal starou hůlku, vskutku starou.
Harry šel ke vchodu do stanu a zapomněl na Rona a Hermionu. Díval se ven do tmy a přemýšlel…
Voldemort byl vychován v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu nemohl vyprávět Příhody Barda Beedla, když byl malý, ani Harry o nich neslyšel. Skoro žádný kouzelník nevěří v relikvie smrti. Bylo pravděpodobné, že o nich Voldemort ví?
Harry zíral do temnoty…Kdyby Voldemort věděl o relikviích smrti, určitě by je hledal, udělal cokoliv, aby se zmocnil tří předmětů, které z něho udělají pána Smrti? Kdyby věděl o relikviích, nepotřeboval by hlavně viteály. Neukazuje snad ta skutečnost, že z relikvie udělal viteál, že nevěděl o tomto posledním velkém kouzelnickém tajemství?
Což znamená, že Voldemort hledal starodávnou hůlku, aniž by si uvědomoval její úplnou moc, aniž by rozuměl tomu, že je to jedna ze tří…hůlka byla relikvií, která nemohla být ukryta, její existence byla dobře známa… Krvavá cesta starodávné hůlky postupuje napříč stránkami kouzelnické historie …
Harry pozoroval oblačnou oblohu, obloučky šedého dýmu stříbrně přecházeli přes tvář bílého měsíce. Byl omámen úžasem nad svými objevy. Vrátil se zpátky do stanu. Byl to šok, vidět stát Rona a Hermionu přesně tam, kde je zanechal. Hermiona stále držela dopis od Lily, Ron vedle ní vypadal trochu úzkostlivě. Neuvědomovali si, jak daleko se dostali za posledních pár minut?
„Je to tak?” řekl Harry, zkoušel je dostat do toho vlastního zápalu užaslé jistoty, “To vysvětluje všechno. Relikvie Smrti jsou opravdové a já jednu mám --- možná dvě ---“
Pozvedl zlatonku.
„--- a Ty-Víš-Kdo pronásleduje tu třetí, ale neuvědomuje si …on prostě
si myslí, že je to mocná hůlka ---“
„Harry,” řekla Hermione, přistoupila k němu a vrátila mu zpátky dopis od Lily,
„Je mi to líto, ale myslím, že to máš celé špatně, celé.”
„Copak to nevidíš? Celé to zapadá ---“
„Ne to nezapadá,” řekla. “Nezapadá. Harry, prostě si se nechal unést. Prosím,” řekla, když začala, “prosím, jenom mi odpověz toto: Jestli Relikvie Smrti opravdu existují, a Brumbál o nich věděl, věděl, že osoba, která je všechny vlastní bude pánem Smrti --- Harry, proč by ti to neřekl? Proč?”
Odpověď už měl připravenou.
„Ale ty jsi to řekla, Hermiono! Musíš to o nich vypátrat sám! Je to výprava!”
„Ale já jsem to řekla jenom, abych tě přesvědčila jít k Láskorádům!” křičela Hermiona podrážděně. “Doopravdy jsem tomu nevěřila!”
Harry si toho nevšímal.
„Brumbál mě většinou nechával, abych si věci našel sám. Nechal mě zkusit svou sílu, riskovat. Tohle mi připadá, jako něco podobného, co dělával.”
„Harry, tohle není hra, tohle není cvičení! Je to opravdové, a Brumbál ti zanechal velice jasné instrukce: Najdi a znič viteály! Ten symbol nic neznamená, zapomeň na Relikvie Smrti, nemůžeme si dovolit odložit to na vedlejší kolej---“
Harry ji sotva poslouchal. Otáčel zlatonku ve své ruce pořád dokola, napolo očekával, že se otevře a zjeví mu životodárný kámen, aby dokázal Hermioně, že má pravdu, že relikvie smrti jsou skutečné .
Obrátila se na Rona.
“Ty tomu nevěříš, nebo ano?”
Harry vzhlédl a Ron váhal.
„Nevím…Myslím…kousky toho tak nějak zapadají do sebe,” řekl Ron nešikovně, “Ale když se na to podíváš jako na celek…” Zhluboka se nadechl. “Myslím, že se máme zbavit viteálů, Harry. To je to, co nám Brumbál řekl, abychom udělali. Možná…možná bychom měli zapomenout na tu záležitost s relikviemi.”
„Děkuji ti, Rone,” řekla Hermiona. „Vezmu si první hlídku.”
Přešla kolem Harryho a sedla si do vchodu , čímž udělala za vším naprostou tečku.
Ale tu noc mohl Harry jen těžko usnout. Nápad o Relikviích Smrti ho posedl a nemohl si odpočinout zatímco mu znepokojivé myšlenky vířili myslí: hůlka, kámen a plášť. Kdyby je prostě mohl mít všechny…
Otevřu se na konci…Ale co bylo tím koncem? Proč nemůže mít ten kámen teď? Kéž by měl ten kámen, mohl by se Brumbála zeptat osobně…
Harry po tmě mumlal slova k zlatonce a zkoušel všechno, dokonce i hadí řeč, ale zlatá kulička se neotevřela …
A ta hůlka, prastará hůlka, kde ta je skrytá? Kde teď hledal Voldemort ? Harry si přál, aby ho jizva pálila a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože úplně poprvé se on a Voldemort shodovali ve věci, kterou chtěli…Hermioně by se ten nápad nelíbil, samozřejmě…Ale pak, ona tomu nevěří….Xenophilius měl svým způsobem pravdu…omezenou, úzkoprsou a fanatickou. Pravda byla taková, že se bála té myšlenky na Relikvie Smrti, zvláště životodárný kámen…a Harry přitiskl ústa na zlatonku, políbil jí a málem jí i spolkl, ale zlaté vyznamenání nepovolilo.…
Už skoro svítalo, když si vzpomněl na Lenku, která je sama v cele v Azkabanu, obklopená mozkomory a najednou se zastyděl. Úplně na ní zapomněl při svém horečném uvažování o relikviích. Kdyby ji jen mohl zachránit, ale mozkomorové v takovém počtu by byli prakticky nenapadnutelní. Teď ho napadlo, že ještě nezkoušel vykouzlit patrona s trnkovou hůlkou...Musí to zkusit ráno...
Jenom kdyby byl nějaký způsob, jak získat lepší hůlku...
A touha po prastaré hůlce, hůlce smrti, neporazitelné, nepřemožitelné, ho znovu pohltila…
Další ráno sbalili stan a vyrazili do chmurného lijáku. Příval je sledoval až na pobřeží, kde na tu noc postavili stan a vytrvali zde přes celý týden kvůli promočenému terénu, který Harrymu přišel ponurý a depresivní. Mohl myslet pouze na Relikvie Smrti. Bylo to jako plamen, který v něm vzplanul a nic, ani Hermionina přímá nedůvěra, ani Ronovy trvající pochybnosti, ho nemohlo uhasit. A čím zuřivěji hořela touha po relikviích , tím méně byl veselý. Vinil Rona a Hermionu: Jejich odhodlaná lhostejnost byla tak špatná jako neúprosný déšť a utlumovala jeho nadšení, ale nic nemohlo nahlodat jeho jistotu, která zůstávala absolutní. Harryho důvěra a touha po relikviích ho stravovala, až se cítil od druhých dvou a jejich posedlosti viteály izolovaný.
„Posedlost?” řekla Hermiona hlubokým nelítostným hlasem, když byl Harry lhostejný promluvit jediné slovo poté, co mu Hermiona vynadala, že postrádá zájem na hledání dalších viteálů. “Nejsme jediní s posedlostí, Harry! My jsme ti, kteří se snaží dělat to, co jim Brumbál řekl!”
Byl ale nepřístupný skryté kritice. Brumbál zanechal znak relikvií, aby ho Hermiona rozluštila a jemu zase, o čemž byl Harry stále přesvědčený, zanechal ve zlatonce schovaný
životodárný kámen. Ani jeden nemůže žít, pokud druhý přežívá…pán Smrti…Proč tomu Ron a Hermiona nerozumí?
„Poslední nepřítel, který má být zničen, je smrt,’” citoval tiše Harry.
„Já myslela, že to je Ty-Víš-Kdo s kým máme bojovat?” odsekla Hermiona a Harry to s ní vzdal.
I záhada okolo bílé lani, o které druzí dva vytrvale diskutovali, se mu teď zdála méně důležitá, jako lehce zajímavý vedlejší program. Jediná další věc, o kterou se staral, byla jeho jizva, která začala opět svrbět, ačkoliv udělal vše, co mohl, aby tuto skutečnost skryl před ostatními. Hledal samotu, kdykoli jen mohl, ale byl zklamán tím, co viděl. Vize, které sdílel s Voldemortem, změnily svou kvalitu; byly najednou rozmazané, zaostřovali se a rozostřovaly. Harry byl schopen rozlišit jen nejasné obrysy předmětů, které vypadaly jako lebka a něco jako hora, která byla spíše ze stínů než z hmoty.
Harry, navyklý na vidiny ostré jako reálný obraz, byl touto změnou znepokojený. Obával se, že spojení mezi ním a Voldemortem bylo poškozeno, spojení, kterého se oba obávali a také cenili, ať už navykládal Hermioně cokoliv. Harry si nějak spojoval tyto neuspokojující matné obrazy se zkázou své hůlky, jako by to byla chyba trnkové hůlky, že už nikdy více nemohl pohlédnout do Voldemortovy mysli tak dobře jako dřív.
Jak se týdny loudaly, Harry si nemohl nevšimnout i přes své pohroužení do sebe, že to vypadá, že Ron přebírá vedení. Možná proto, že už byl předurčen k tomu, nenechat je ve štychu, možná proto, že Harryho ústup do apatie vyburcoval jeho spící vůdcovské kvality, Ron byl nyní ten, kdo povzbuzoval a vyzýval zbylé dva k akci.
„Zbývají tři viteály,” pořád říkal. „Potřebujeme akční plán, no tak!
Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to projít ještě jednou. Sirotčinec…”
Příčná ulice, Bradavice, dům Raddleových, U Borkina a Burkese, Albánie, všechna místa, o kterých věděli, že tam Tom Raddle někdy žil nebo pracoval, navštěvoval nebo vraždil, Ron a
Hermiona se jimi prohrabávali znovu a znovu, Harry se připojoval jen, aby ho Hermiona přestala otravovat. Byl by šťastný, kdyby mohl sedět sám v tichosti, pokoušel se číst Voldemortovy myšlenky a zjistil více o prastaré hůlce, ale Ron trval na cestování po čím dál tím víc pochybných místech, aby je udržel v pohybu, jak si byl Harry vědom.
„Nikdy nevíš,” byla Ronova stálá písnička. “Horní Kosatka“ je kouzelnická vesnice, mohl tu chtít žít. Pojďme to tu prohledat.”
Tyto časté nájezdy do kouzelnických území je příležitostně přiváděly na dohled banditům.
„Předpokládá se, že někteří z nich jsou stejně špatní jako Smrtijedi,” řekl Ron. “Ta cháska co mě měla, byla dost ubohá, ale Bill odhadoval, že někteří z nich jsou opravdu nebezpeční. Na Potterově hlídce říkali---“
„Na čem?” řekl Harry.
„Potterova hlídka, nevyprávěl jsem ti, že se tomu tak říká? Stanice, kterou se stále pokouším naladit na svém radiu, jediná, která říká pravdu o tom, co se děje! Téměř všechny stanice následují Ty-Víš-Koho, všechny kromě Potterovy hlídky, Opravdu bych chtěl, abys to slyšel, ale špatně se to ladí…”
Ron trávil večer co večer vyťukáváním různých rytmu na vrchol rozhlasu zatímco se knoflík otáčel. Příležitostně chytili úryvky rad, jak jednat s dračími neštovicemi, jindy zase pár kousků “Kotle plného žhavé a silné lásky.” Ron se snažil při ťukání trefit správné heslo, polohlasně mumlal řetězce náhodných slov.
„Obyčejně je to něco, co má co dočinění s Řádem,” řekl jim. „Bill měl vážně talent v jejich hádání. Já jsem vděčný, když uhádnu jedno…”
Nakonec až v březnu Ronovi udělala štěstěna laskavost.
Harry seděl u vchodu do stanu na povinné hlídce, naprázdno zíral na trs modřenců, které si protlačili cestu zmrzlou půdou, když najednou Ron ze stanu vzrušeně zakřičel.
„Mám to, mám to! Heslo bylo ‘Albus’! Vlez dovnitř, Harry.”
Poprvé vyburcovaný ze svého přemítání na Relikviemi Smrti, pospíchal Harry zpátky do stanu. Našel Rona a Hermionu, jak klečí na podlaze před malým radiem. Hermiona, která leštila meč Godrika Nebelvíra, jen aby něco dělala, seděla s otevřenou pusou a zírala na drobný reproduktor, z kterého se ozýval moc dobře známý hlas.
„…se omlouváme za dočasné výpadky rozhlasových vln, které byly způsobeny mnohými návštěvami těch okouzlujících Smrtijedů do domů v našem okolí.”
„Ale to je Lee Jordan!” řekla Hermiona.
„Já vím!” zazářil Ron. “Hustý, co?”
„…nyní jsme našli jiné bezpečné místo,” říkal Lee, a já jsme potěšen, že vám mohu říct, že se k nám tento večer připojili naši dva pravidelní spolupracovníci, kluci!”
„Ahoj.”
„Dobrý večer, Rivere.”
„’River’” je Lee,” vysvětloval Ron. „Všichni mají zakódovaná jména, ale ty mu jako obvykle můžeš říkat ---“
„Pšš!” řekla Hermiona.
„Ale než si poslechneme Královského a Romuluse,” pokračoval Lee, „pojďme na chvíli ohlásit ty mrtvé, kteří zpravodajství Kouzelnické rozhlasové sítě a Dennímu věštci nepřipadají dost důležití, aby je zmínili. S velikou lítostí informujeme naše posluchače o zavraždění Teda Tonkse a Dirka Cresswella.”
Harrymu bylo špatně, chytil se za břicho. On, Ron, a Hermiona se na sebe s hrůzou podívali.
„Také byl zabit skřet jménem Gornuk. Má se za to, že mudlovský šmejd Dean Thomas a druhý skřet, cestující společně s Tonksem,, Cresswellem a Gornukem, měli uprchnout. Jestli Dean poslouchá nebo kdokoliv, kdo ví o jejich místě pobytu, jeho rodiče a sestry zoufale potřebují nové zprávy.
V době těchto událostí byla ve svém domě v Gaddley nalezena mrtvá pětičlenná mudlovská rodina. Mudlovské úřady přisuzují jejich smrt úniku plynu, ale členové Fénixova řádu nám sdělili, že to byla smrtelná kletba --- další důkaz, jako by ho bylo potřeba, že se vraždění mudlů stává za nového režimu něčím více než rekreačním sportem.
„Nakonec s lítostí sdělujeme našim posluchačům, že ostatky Bathildy Bagshotové byly objeveny v Godrikové Dole. Jisté je to, že zemřela již před několika měsíci. Fénixův řád nás informoval, že její tělo poukazovalo zřejmé známky po zraněných způsobených černou magií.
„Posluchači, chtěl bych vás vyzvat, abyste se k nám připojili a drželi minutu ticha na památku
Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Bathildy Bagshotové, Gornuka, a bezejmenných, neméně litovaných Mudlů, kteří byli zavražděni Smrtijedy.”
Sneslo se ticho a Harry, Ron, a Hermiona nemluvili. Půlka Harryho toužila slyšet víc, druhá půlka se obávala, co by mohlo přijít dál. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se cítil naplno spjatý s okolním světem.
„Děkujeme,” řekl Leeův hlas. „A teď se můžeme vrátit k našemu pravidelnému spolupracovníkovi Královskému pro novinky o tom, jak se nové kouzelnické uspořádání dotýká mudlovského světa.”
„Děkuji ti, Rivere,” řekl nezaměnitelný hlas, hluboký, odměřený a uklidňující.
„Kingsley!” vyhrkl Ron.
„Víme!” tišila ho Hermiona.
„Mudlové stále ignorují příčiny jejich utrpení, i když pokračují zlé pohromy,” řekl Kingsley. „Avšak pořád slýcháme o pravdu se opírající příběhy o kouzelnících a čarodějkách, kteří riskovali vlastní bezpečí, aby ochránili své mudlovské přátele nebo sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych apelovat ke všem posluchačům, aby následovali jejich příkladu, třeba sesíláním ochranných kouzel na mudlovské příbytky ve vaší ulici. Mnoho životů může být zachráněno tímto jednoduchým opatřením.
„A co byste řekl, Královský, těm posluchačům, kteří odpovídají, že by měli být v této nebezpečné době upřednostněni kouzelníci?“ zeptal se Lee.
„Řekl bych, že je jenom malý krůček od upřednostňování kouzelníků k upřednostňování čistokrevných a potom k Smrtijedům,” odpovídal Kingsley. „Všichni jsme lidé, že? Každý lidský život má stejnou cenu a má cenu ho chránit.”
„Skvěle řečeno, Královský, a máš můj hlas na ministra kouzel, jestli se z tohohle někdy dostaneme,” řekl Lee. „A teď se přesuneme k naší oblíbené části programu ‘Potterovi komplicové.’”
„Děkuji, Rivere,” řekl další povědomý hlas. Ron se chystal promluvit, ale Hermiona ho předešla a zašeptala.
„Víme, že je to Lupin!”
„Romulusi, stále zastáváš názor, jako pokaždé, když se objevíš v našem vysílání, že Harry Potter je stále na živu?”
„Ano,” řekl pevně Lupin. “V mé mysli nejsou vůbec žádné pochybnosti, že jeho smrt by byla rozhlášena Smrtijedy, jak jen by to bylo možné, kdyby se tak stalo. Vrazilo by to smrtelný úder morálce těm, kteří stále vzdorují novému režimu. ‚Chlapec, který přežil ’ zůstává symbolem všeho, pro co bojujeme: vítězství dobra, síla nevinnosti, potřeba vytrvat a vzdorovat .”
Harryho zahrnula směs vděčnosti a studu. Odpustil mu Lupin ty hrozné věci, které mu řekl, když se naposledy setkali?
„A co by jsi řekl Harrymu, kdyby si věděl, že nás poslouchá, Romulusi?”
„Řekl bych mu, že s ním všichni jsme v duchu,” řekl Lupin, pak lehce zaváhal,
„A řekl bych mu, ať se řídí svými instinkty, které jsou dobré a skoro vždy správné.”
Harry se podíval na Hermionu, jejíž oči byly plné slz.
„Skoro vždy správné,” opakovala.
„O, vyprávěl jsem vám to?” řekl užasle Ron. „Bill mi říkal, že Lupin zase žije s Tonksovou! A zřejmě se už moc hezky zvětšila …”
„…a naše obvyklé aktuality o přátelích Harryho Pottera, kteří utrpěli pro svou loajalitu?” říkal Lee.
“No, jak pravidelní posluchači budou vědět, pár dalších otevřených stoupenců Harryho Pottera bylo uvězněno, včetně Xenophilia Láskoráda, někdejšího vydavatele Jinotaje,” řekl Lupin.
„Aspoň je stále naživu!” mumlal Ron.
„Také jsme něco málo před pár hodinami slyšeli, že Rubeus Hagrid” – všichni tři zalapali po dechu, takže málem propásli zbytek věty -- „dobře známý hajný v Bradavické škole, jen tak tak utekl před zatčením na Bradavické půdě, kde podle zvěstí ve svém domě hostil skupinu Podporujeme Harryho Pottera. Avšak Hagrid nebyl vzat do vazby a, jak věříme, je na útěku.”
„Domnívám se, že při útěku před Smrtijedy se hodí mít šestnáct stop vysokého nevlastního bratra?” zeptal se Lee.
„Mělo by to k tomu sklon,” souhlasil vážně Lupin. “Mohu jen dodat, že zatímco tady na Potterově hlídce chválíme Hagridova ducha, měli bychom uvést důkazy pro nejoddanější stoupence Harryho proti Hagridovu vedení. Skupiny jako ‘Podporujeme Harryho Pottera’ jsou nemoudré v dnešní atmosféře.”
„To vskutku jsou, Romulusi,” řekl Lee, “takže naznačuješ, že pokračuješ v dokazování své oddanosti muži s jizvou ve tvaru blesku na Potterově hlídce! A nyní se přesuňme k novinkám o kouzelnících, kteří dokazují, že jsou stejně tak nepolapitelní jako Harry Potter.
Rádi bychom upozornili na vůdce Smrtijedů. Poskytne vám zde své názory na některé z nejbláznivějších pověstí kolujících kolem něj, rád bych představil nového zpravodaje, Hlodavce?”
„’Hlodavce’?” řekl další povědomí hlas a Harry, Ron a Hermiona zakřičeli dohromady:
„Fred!”
„Ne – není to George?”
„Je to Fred, myslím,” řekl Ron a naklonil se blíž, a ať už to byl kterýkoli z dvojčat, řekl:
„Už nejsem v žádném případě ‘Hlodavec’, říkal jsem, že chci být ‘Bystrý’!”
„O, tak tedy dobrá, ‘Bystrý,’ mohl by jsi nám říct, jak jsi pochopil rozličné historky, které slýcháme o vůdci Smrtijedů?”
„Ano, Rivere, mohl,” řekl Fred. „Jak budou naši posluchači vědět, pokud si nezvolili za své útočiště dno zahradního jezírka nebo něco podobného, strategie Ty-Víš-Koho zůstává stále zastíněná, což vytváří dobré prostředí pro paniku. Samozřejmě, kdyby všechny uvedené zpozorování jeho osoby byly skutečné, muselo by tu být dobrých devatenáct Vy-Víte-Koho, kteří by se tu pohybovali.”
„To mu sedí, samozřejmě,” řekl Kingsley. „Atmosféra tajemství vytváří více hrůzy než kdyby se ukazoval.”
„Souhlas,” řekl Fred. „Tak, lidi, zkuste to a trochu se uklidněte. Už tak je to špatné i bez vymýšlení si věcí. Například ten nápad, že Vy-Víte-Kdo dokáže zabíjet lidi pouhým pohledem. To je bazilišek, posluchači. Jeden jednoduchý testík: Zjistěte, jestli ta věc, co na vás zírá má nohy. Jestli má, můžete se mu klidně podívat do očí, ačkoliv jestli je to opravdu Vy-Víte-Kdo, bude to nejspíš ta poslední věc, kterou uděláte.”
Poprvé po dlouhých týdnech se Harry smál, cítil, jak z něj opadává tíha napětí.
„A ty pověsti, že byl viděn v zahraničí?” zeptal se Lee.
„No, kdo by nechtěl krásné malé prázdniny po té těžké práci, kterou vykonal?” zeptal se Fred. „Jde o to, lidi, abyste nebyli uklidněni falešným pocitem bezpečí, když si budete myslet, že je v zahraničí. Možná je, možná ne, ale stále je pravda, že se dokáže pohybovat rychleji než Severus Snape tváří tvář šamponu, když se mu zachce, takže nepočítejte, že bude dlouho pryč, jestli nechcete nic riskovat. Nikdy bych si nemyslel, že toto vyslovím, ale bezpečnost především!”
„Mnohokrát ti děkuji za tato moudrá slova, Bystrý,” řekl Lee. „Posluchači, to nás dovedlo až na konec další Potterovy hlídky. Nevíme, kdy bude možné znovu vysílat, ale buďte si jistí, že se vrátíme.. Otáčejte knoflíkem: Další heslo bude Pošuk, udržujte se navzájem v bezpečí a věřte, dobrou noc.”
Radiové ovládání se pootočilo a světlo za ladícím panelem zhaslo. Harry, Ron a Hermiona pořád zářili. Slyšet známé a přátelské hlasy bylo neobyčejným posilujícím nápojem; Harry si tak zvykl na jejich izolaci, že zapomněl, že i jiní lidé odporují Voldemortovi. Jako by se probudil z dlouhého spánku.
„Dobrý, ne?” řekl šťastně Ron.
„Úžasný,” řekl Harry.
„Je to od nich tak statečné,” povzdechla obdivně Hermiona. „Kdyby je našli …”
„No, pořád se stěhují, ne?” řekl Ron. „Jako my.”
„Ale slyšel jsi, co řekl Fred?” zeptal se Harry vzrušeně; teď, když bylo vysílání u konce, jeho myšlenky se zase obrátili k jeho vše stravující posedlosti. „On je v zahraničí! Pořád hledá tu hůlku, věděl jsem to!”
„Harry—“
„No tak, Hermiono, proč jsi tak odhodlaná si to nepřipouštět? Vol –“
„HARRY, NE!”
„—demort jde po prastaré hůlce!”
„To jméno je tabu!” křičel Ron a vyskočil na nohy, povídání se ozývalo až ven ze stanu.
„Řekl jsem ti, Harry, řekl jsem ti, že to nemůžeme už nikdy víc říkat – musíme kolem nás obnovit ochranu –rychle – Takhle našli –“
Ale Ron přestal mluvit a Harry věděl proč. Lotroskop na stole se rozsvítil a začal se točit; mohli slyšet hlasy, stále blíž a blíž: hrubé a vzrušené hlasy. Ron vytáhl Zhasínadlo z kapsy a zmáčknul ho: Jejich lampy zhasly.
„Vyjděte s rukama nad hlavou!” ozval se skřehotavý hlas ze tmy „Víme, že jste tam! Míří na vás půl tuctu hůlek a je nám jedno, koho proklejeme!”

23. kapitola - Maylfoyovo panství
UPOZORNĚNÍ: Hermiona uvalila na Harryho bodavou kletbu, aby ho nepoznali doplněno zde

*Harry se podíval na dva ostatní, teď již pouhé obrysy ve tmě. Viděl Hermionu mířit hůlkou ne směrem ven, ale přímo do jeho obličeje.
Ozvala se rána, výbuch bílých jisker a pak…spadl v agónii neschopen nic vidět. Cítil, jak mu rychle natýká obličej pod jeho rukama, stejně jako slyšel kroky kolem sebe. *

„Zvedni se, ty nicko!“

Předtím, než to stačil zastavit, ho něčí ruce surově zvedly ze země. Někdo prohledal jeho kapsy a vzal trnkovou hůlku. Harry si svíral v dlaních nesnesitelně bolící tvář. Byla nateklá a rudá, jako by právě dostal nějaký alergický záchvat. Jeho oči připomínaly maličké štěrbiny, přes které sotva viděl. Když byl svázaný před stanem, spadly mu brýle, vše, co viděl, byly obrysy čtyř nebo pěti lidí zápasících s Ronem a Hermionou.

„Jdi-od-ní!“ zařval Ron.Ozval se neomylný zvuk zlomeného kloubu: Ron zavřeštěl bolestí a Hermiona zakřičela, „Ne! Nech ho být, nech ho být!“

„Tvůj kluk dostane víc, než by dostal, když bude na mém seznamu,“ řekl nechutně známý skřehotající hlas. „Rozkošné děvče…jaké jednání…zajisté si užiji hebkosti kůže…“

Harrymu se protočil žaludek. Věděl, kdo to je, Fenir Šedohřbet, vlkodlak, který nosil smrtijedský plášť, na oplátku za to mohl povolit uzdu své divokosti.

„Prohledejte ten stan!“ řekl jiný hlas.

Harry byl otočen směrem k zemi. Zadunění mu ovšem napovědělo, že Ron byl hozen vedel něj. Slyšeli kroky a rány, muž při prohledávání stanu převrátil židle.

„Tak, teď se podíváme, kohopak to tu máme,“ řekl Šedohřbet seshora škodolibým hlasem a převrátil Harryho na záda. Paprsek světla z hůlky mu dopadl na tvář a Šedohřbet se zasmál.

„Potřeboval bych máslový ležák, abych tohle dal dolů. Co se ti stalo, ty ohavo?“

Harry neodpověděl ihned.

„Ptal jsem se“, zopakoval Šedohřbet a Harry dostal ránu do bránice, což mu způsobilo dvojnásobnou bolest, „co se ti stalo?“

„Bodnutí,“ zamumlal Harry. „Bodli mě.“

„Jo, vypadá to tak,“ řekl druhý hlas.

„Jak se jmenuješ?“ zavrčel Šedohřbet

„Dudley,“ odpověděl Harry.

„A křestní méno?“

„Já totiž --Vernon. Vernon Dudley.“

„Zkontroluj seznam, Scabiore,“ nařídil Šedohřbet a Harry ho pozoroval, jak se přemístil bokem, podívat se dolů na Rona. „Co ty, zrzku?“

„Stan Silnička,“ řekl Ron.

„To tak,“ řekl muž, který se jmenoval Scabior. „Známe Stana Silničku, ten pro nás udělal trochu práce.“

Ozvalo se další zadunění.

„Jsem Bardy,“ pokračoval Ron, a Harry mohl jistojistě říci, že v tu chvíli měl Ron plnou pusu krve.
„Bardy Weasley.“

„Á Weasley?“ zaskřehotal Šedohřbet. „Tak to seš spřízněný s krvezdrádcem, ikdyž nejseš mudla. A nakonec, tvoje krásná malá přítelkyně…“ Tón jeho hlasu zbystřil Harrymu smysly.

„Jednoduché, Šedohřbete,“ řekl s výsměchem v hlase ostatním Scabior.

„Á, nemíním ji zatím zakousnout, uvidíme, jestli si vzpomene na své méno rychleji, než Barny. Kdo jsi ty, děvče?“

„Penelope Clearwater,“ řekla Hermiona. Zněla vyděšeně, ale přesvědčivě.

„Jak jsi na tom s krví?“
„Poloviční krev,“ odpověděla Hermiona.

„Dost jednoduché to zjistit,“ řekl Scabior „Ale všichni vypadají, jako by to byli ještě Bradavický studenti-“

„Odefli jsme,“ řekl Ron.

„Odešli jsme, si chtěl říct, co, zrzku?“ řekl Scabior „Rozhodli jste si zatábořit, co? A mysleli jste si, že jen tak pro legraci můžete říkat jméno Temného pána?“

„Ne pfo legfaci,“ řekl Ron „Nechoda.“

„Nehoda?“ Ozvalo se mnoho výsměšných hlasů.

„Víš, kdo rád říká jméno Temného Pána, Weasley?“ zabručel Šedohřbet, „Fénixův řád. Říká ti to něco?“

„De.“

„Dobrá, neprokazují Pánovi Zla dostatečný respekt, tedy jméno bylo Tabooed. Pár členů Řádu následovalo tuhle cestu. No, uvidíme. Svažte je spolu s těmi dvěma dalšími zajatci.“

Někdo zatáhl Harryho za vlasy a kousek ho odtáhl a pustil ho na zem do sedu. Pak ho začal svazovat zady k sobě s ostatními vězni. Harry byl stále na půl slepý, sotva něco přes své nateklé oči viděl. Když je muž konečně pořádně svázal, zeptal se Harry šeptem k ostatních zajatců.

„Má ještě někdo hůlku?“

„Ne.“ Ozvali se Ron i Hermiona z různých stran.

„Je to moje chyba. Řekl jsem to jméno. Omlouvám se-“

„Harry?“

„Byl to nový, avšak známý hlas, který přicházel zezadu za Harrym, od osoby svázané po Hermionině levici.“

„Deane?“

„Jsi to ty! Kdyby zjistili, koho mají-! Jsou to zloději, hledají jen zajatce, které prodají za zlato.“

„To nebyl špatný tah za jednu noc,“ říkal Šedohřbet, když pár okovaných bot procházel kousek od Harryho a slyšeli spousty ran zevnitř ze stanu. „Mudla, skřet na útěku, a tihle ulejváci. Zkontroloval jsi už jejich jména na seznamu, Scabiore?“ zaburácel.

„Jo. Žádný Vernon Dudley na něm není, Šedohřbete.“

„Zajímavé,“ řekl Šedohřbet. „Jak zajímavé.“

Přikrčil se dolů za Harrym, který skrze neuvěřitelně maličkaté mezery mezi svýma napuchlýma očima viděl tvář pokrytou rozcuchanými vlasy, vousy se špičatými zahnědlými zuby a boláky v koutcích úst. Šedohřbet páchl stejně jako oné noci na vrcholu věže, kde zemřel Brumbál: špínou, potem a krví.

„Tak, ty nejsi hledaný co, Vernone? Nebo jsi na seznamu pod jiným jménem? V jaké koleji jsi byl v Bradavicích?“

„Zmijozel,“ odpověděl automaticky Harry.

„Vtipné, jak si všichni myslí, že to chceme slyšet,“ zašilhal Scabior pryč od stínů. „Ale žádný z nich nám není schopný říct, kde je jejich společenská místnost.“

„Je v podzemí,“ řekl Harry zřetelně. „Vstoupíte tam skrze zeď. Je plná kostí a harampádí a je pod jezerem, takže světlo je tam zelené,“

Nastala krátká pauza.

„Dobrá, dobrá, vypadá to, že jsme vážně chytili malýho Zmijozela,“ řekl Scabior. „Bod pro tebe,Vernone, protože není moc mudlovských žáků ve Zmijozelu. Co dělá tvůj otec?“

„Pracuje na ministerstvu,“ zalhal Harry.

Věděl, že celý tenhle příběh může zkolabovat při jediném pokusu o ověření, ale na druhé straně to bylo to jediné, co mohl dělat, dokud jeho tvář znovu nezíská normální podobu. „Oddělení kouzelných nehod a katastrof.“

„Víš co, Šedohřbete,“ řekl Scabior. „Myslím, že tam nějakej Dudley je.“

Harry nemohl ani dýchat. Může jim pomoci štěstí, obrovské štěstí, aby se z toho ještě dostali?

„Tak, tak.“ řekl Šedohřbet a Harry slyšel malinké znepokojení v jeho bezcitném hlase a věděl, že Šedohřbet přemýšlí, jestli zrovna nenapadl a nezajal syna ministerkého úředníka..

Harryho srdce tlouklo tak silně, že mu připadalo, že naráží o provazy okolo hrudníku. Nepřekvapilo by ho, kdyby si toho Šedohřbet všiml.

„Pokud mluvíš pravdu, ty malej hnuse, nemusíš se bát malého výletu na ministerstvo. Myslím, že tvůj otec nás odmění za to, že tě doprovodíme.“

„Ale,“ řekl Harry a pusu měl vyschlou na kost, „kdybyste nás prostě nechali...“

„Hej!“ bylo slyšet výkřik zevnitř stanu. „Podívej na tohle, Šedohřbete!“

Temná postava chvátala proti nim a Harry uviděl stříbrný odlesk světla hůlky. Našli Nebelvírův meč.

„Moooc pěkný,“ řekl Šedohřbet uznale a vzal si od kumpána meč. „Vážně moc pěkný. Vypadá to jako skřetí práce. Kde jste vzali něco tak pěknýho?“

„Je mého otce,“ zalhal Harry a doufal, že je příliš velká tma, než aby Šedohřbet přečetl jméno vyryté přímo pod jílcem. „Půjčili jsme si ho na dříví...“

„Počkej chvíli, Šedohřbete! Podívej na tohle ve Věštci!“

Jak to Scabior řekl, Harryho jizva, která byla hluboko v jeho opuchlém čele, začala ostře pálit. Příliš jasně, než aby mohl vnímat cokoliv okolo sebe, uviděl věžovitou budovu, ponurou pevnost, temnou a odpudivou. Voldemortovy myšlenky byly najednou zase ostré. Klouzal směrem obrovské budově s euforickým pocitem blízkosti svého cíle...

Tak blízko..tak blízko...

S vypětím všech sil uzavřel Harry svou mysl Voldemortovým tužbám a vrátil se zpět do míst, kde zrovna ve tmě seděl připoutaný k Ronovi, Hermioně, Deanovi a Griphookovi a poslouchal Scabiora s Šedohřbetem.

„Hermiona Grangerová,“ říkal Scabior, „Mudlovská šmejdka, o které je známo, že cestuje s Harry Potterem.“

Harryho jizva v tichu žhnula, ale on se překonával, aby zůstal na místě a nepřeskočil do Voldemortovy mysli. Slyšel zaskřípění Šedohřbetových bot, když si dřepl před Hermionu.

„Víš co, holčičko? Tenhle obrázek mi tě pekelně připomíná.“

„To ne! To nejsem já!“

Hermionin vystrašený výkřik zněl spíš jako doznání.

„...o které je známo, že cestuje s Harry Potterem,“ opakoval tiše Šedohřbet.

Zavládlo hrobové ticho. Harryho jizva příšerně bolela, ale vší silou zápasil proti Voldemortovým myšlenkám. Nikdy nebylo tak důležité zůstat ve svých myšlenkách sám sebou.

„Nu, tohle nám trochu mění pohled na věc, že?“ zašeptal Šedohřbet.

Nikdo nepromluvil. Ztuhlý Harry cítil, jak ho bandité pozorují a jak se Hermionina ruka chvěje stejně jako jeho. Šedohřbet vstal a popošel pár kroků směrem k místu, kde seděl Harry. Znovu si dřepl, aby viděl Harrymu do jeho znetvořených rysů.

„Co to máš na čele, Vernone?“ zeptal se ho jemně a Harry ucítil jeho dech ve chvíli, kdy přitiskl prst na jeho hlubokou jizvu.

„Nedotýkejte se jí! Vykřikl Harry. Nemohl to zastavit. Myslel, že ho ta bolest zničí.“

„Myslel jsem, že nosíš brýle, Pottere?“ dýchal Šedohřbet.

„Našel jsem brýle!“ vyštěknul jeden z banditů stojících opodál. „Tam ve stanu jedny byly, Šedohřbete, počkej...“

A o chvíli později už měl Harry brýle zpátky na nose. Bandité se teď přibližovali a zírali na něj.

„Je to on!“ vykřikl Šedohřbet. „Chytili jsme Pottera!“

Všichni ustoupili několik kroků zpět ohromeni tím, co udělali. Harry stále ještě bojující sám se sebou, aby zůstal v přítomnosti, nemohl přijít na nic, co by jim řekl. Kusé vize se míhaly na okraji jeho mysli...

...skrýval se pod vysokými zdmi pevnosti...

Ne, on je Harry, spoutaný a bez hůlky v obrovském nebezpečí...

...díval se nahoru, do nejvyššího okna té nejvyšší věže...

Je Harry a oni mluví tichým hlasem o jeho osudu...

...čas vyletět vzhůru...
„...a na ministerstvo?“

„Jdi někam s ministerstvem,“ zavrčel Šedohřbet. „Shrábnou odměnu a my z ní neuvidíme ani ň. Říkám vám, že ho vezmeme přímo k Vy-Víte-Komu.“

„Přivoláš ho? Sem?“ řekl Scabior a z jeho hlasu byla cítit úcta a strach.

„Ne,“ vyštěknul Šedohřbet, „Já nemám...říkali, že používají Malfoyův dům jako základnu. Vezmeme ho tam.“

Harry si myslel, že ví, proč Šedohřbet Voldemorta nezavolá. Vlkodlak mohl nosit šaty Smrtijedů, pokud ho potřebovali, ale pouze nejužší okruh okolo Voldemorta byl označen znamením smrti. Šedohřbetovi nebylo dovoleno požívat této nejvyšší pocty.

Harryho jizva znovu vzplanula...

...a on vystoupil do noci, letěl přímo k oknům na vrcholu věže...

„...opravdu jistej, že je to on? Protože jestli není, Šedohřbete, tak jsme mrtvý.“

„Kdo tady velí?“ zařval Šedohřbet a zakrýval tak svou slabou chvilku. „Řek sem, že je to Potter a on a jeho hůlka, to je dvě stě tisíc galeonů, jasný? Ale jestli jste takový zbabělci, že nechcete jít se mnou – kdokoliv z vás – tak je všechno moje! A vezmu si k tomu i tu holku!“

...okno bylo zasazeno v černé skále, ne dost velké na to, aby se jím protáhl dospělý člověk...skrz něj byla vidět jen vychrtlá postava zkroucená pod přikrývkou...Mrtvá nebo spící...?

„Dobře!“ řekl Scabior. „Takže jsme domluvený! A co se zbytkem, Šedohřbete, co uděláme s nima?“

„Mohlo by z nich taky něco kápnout. Máme dva mudlovský šmejdy, to je dalších deset galeonů. Ukaž ten meč. Jestli to jsou rubíny, tak je to dneska další malý štístko.“

Vytáhli vězně na nohy. Harry slyšel Hermionin rychlý vystrašený dech.

„Vemte je a držte. Já si beru Pottera!“ řekl Šedohřbet a chytl ho za chomáč vlasů. Harry cítil, jak mu jeho dlouhé žluté nechty škrábou o hlavu. „Na tři! Jedna – dva – tři...

Přemístili se a táhli vězně s sebou. Harry se cukal a snažil se vyprostit z Šedohřbetova sevření, ale bylo to beznadějné. Ron a Hermiona k němu byli přitisklí z druhé strany. Nemohl se od skupiny oddělit a tím, jak z něho byl vytlačený vzduch, jeho jizva pálila o to víc...

...protlačil se štěrbinou okna jako had a přistál uvnitř cely lehce jako pára...

Ve chvíli, kdy přistáli na venkovské silničce, vězni se zakývali a vráželi jeden do druhého.

Harryho oči, stále ještě oteklé, potřebovali chvíli, aby uvykly na světlo a uviděl dvě křídla brány z tepané oceli. Zkoumal každý detail okolí. To nejhorší ještě nepřišlo. Voldemort tu nebyl. Harry věděl, ač s útočícími vizemi bojoval, že je v nějaké podivné pevnosti, na vrcholku věže. Jak dlouho bude trvat Voldemortovi dostat se sem, až zjistí, že tu je Harry, byla jiná otázka...

Jeden z banditů zamířil k bráně a strčil do nich.
„Jak se dostaneme dovnitř? Je zamčená, Šedohřbete. Nemůžu...sakra!“

Vystrašeně odtáhnul ruce. Ocel se kroutila a měnila se ve smičkách a záhybech na jakousi děsivou tvář, která promluvila řinčivým rozléhajícím se hlasem. „Jaký je účel vaší návštěvy?“

„Máme Pottera!“ zakřičel Šedohřbet triumfálně. „Zajmuli jsme Harryho Pottera!“
Brána se prudce otevřela.

„Jdeme!“ řekl Šedohřbet svým mužům, kteří odvedli vězně skrz bránu na cestu vedoucí mezi vysokými živými ploty, které tlumily jejich kroky.

Harry nad sebou uviděl jako ducha bílou postavu a zjistil, že je to albínský páv. Klopýtl, ale Šedohřbet ho vytáhl zpátky na nohy. Potácel se podél cesty tlačen ze stran ostatními vězni. Zavřel své oteklé oči a nechal bolest v jizvě, aby ho na chvíli přemohla. Chtěl vědět, co Voldemort dělá, jestli ví, že byl chycen...

Vyzáblá postava se pod svou přikrývkou pohnula a převalila se k němu. Otevřela oči zapadlé v pohublé tváři...Slabý muž se posadil, obrovské propadlé oči upřené na něho, na Voldemorta, a pak se usmál. Většina jeho zubů byla pryč...

„Takže jsi přišel. Myslel jsem si to...jednoho dne. Ale tvoje cesta byla zbytečná. Nikdy jsem ji neměl.“

„Lžeš!“

Harryho jizva pulsovala bolestí, jak v něm bublal Voldemortův vztek a on přesunul své myšlenky zpět do vlastního těla, a snažil se udržet v přítomnosti, ve které byli vězni tlačeni přes štěrkem vysypané prostranství.
Zalilo je světlo.

„Co to má znamenat?“ řekl studený ženský hlas.

„Jsme tu, abychom viděli Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit!“ zasípal Šedohřbet.

„Kdo jste?“

„Znáte mě!“ Ve vlkodlakově hlase byla cítit nelibost. „Fenrir Šedohřbet! Chytili jsme Harryho Pottera!“

Šedohřbet chytil Harryho a vytáhl ho na světlo tlače přitom ostatní vězně dál.

„Vím, že je oteklý, madam, ale je to on!“ pípnul Scavior. „Pokud se podíváte víc zblízka, uvidíte tu jizvu. A tady, vidíte tu holku? Mudlovská šmejdka, která cestovala s ním, madam. Není pochyb, že je to on, a máme i jeho hůlku! Tady madam...“

Přes své oteklé oči uviděl Harry Narcissu Malfoyovou zkoumající jeho oteklou tvář. Scabior jí ukázal hlohovou hůlku. Pozvedla obočí.

„Vemte je dovnitř,“ řekla.

„Harry a ostatní byli vytlačeni a vykopáni po kamenných schodech do haly olemované portréty.

„Za mnou,“ řekla Narcissa, a vyrazila napřed přes halu. „Můj syn, Draco, je doma na velikonočních prázdninách. Pokud je to Harry Potter, pozná ho.“

Přijímací místnost byla ve srovnání s venkovní temnotou oslňující. Ač měl Harry téměř zavřené oči, mohl zhruba odhadnout rozměry pokoje.
Křišťálový lustr vysel ze stropu, a na tmavě fialových zdech visely další portréty. Ve chvíli, kdy byli vězni vtlačeni do místnosti, z židlí stojících před mramorem zdobeným krbem vystoupily dvě postavy.

„Co to má znamenat?“

Dobře známý děsivý hlas Luciuse Malfoye dopadl do Harryho uší. Zachvátila ho panika. Neviděl žádnou cestu ven a jak jeho strach narůstal, bylo jednodušší blokovat Voldemortovy myšlenky, i když ho jizva stále nesnesitelně pálila.

„Říkali, že dopadli Pottera,“ řekla Narcissa studeným hlasem. „Draco, pojď sem.“

Harry se nedíval přímo na Draca, ale částečně ho viděl. O něco vyšší postava, než on, se zvedla z křesla, bledá tvář, která splývala s jeho blonďatými vlasy.
Šedohřbet znovu zatlačil na vězně, aby se otočili, a Harry stál přímo pod lustrem.

„Nu chlapče?“ zaskřehotal vlkodlak.

Harry stál přímo proti zrcadlu, které bylo zasazené ve složitě zdobeném zlaceném rámu. Přeš štěrbiny svých očí viděl poprvé od doby, kdy opustil Grimmauldovo náměstí, svůj odraz.

Jeho tvář byla ohromná, lesklá a růžová, celá postižená Hermioninou kletbou. Jeho tmavé vlasy mu dosahovaly až po ramena a okolo jeho čelisti byl černý stín. Kdyby nevěděl, že to je on, kdo tu stojí, divil by se, kdo to nosí jeho brýle.
Rozhodl se nemluvit, aby se neprozradil. Stále se vyhýbal očnímu kontaktu s Dracem, dokud se nepřiblížil.

„No Draco?“ řekl Lucius Malfoy a jeho hlas zněl zaníceně. „Je to on? Je to Harry Potter?“

„Nevím...Nemůžu si být jistý,“ řekl Draco. Držel se dál od Šedohřbeta a vypadal, že se bojí na Harryho podívat, ač se on nedíval na něj.

„Ale podívej se pořádně, podívej se! Jdi blíž!“

Harry nikdy neslyšel Luciuse Malfoye tak rozrušeného.

„Draco, pokud to budeme my, kdo předvede Pottera Temnému pánovi, vše nám bude promin...“
„Nebudeme, doufám pane Malfoyi, hned zapomínat na to, kdo ho ve skutečnosti chytil?“ řekl Šedohřbet výhružně.

„Samozřejmě, že ne, samozřejmě!“ řekl Lucius netrpělivě. Sám přišel k Harrymu tak blízko, že mohl vidět každý detail jeho mdlé bledé tváře i přes své oteklé oči.

„Co jsi mu udělal?“ zeptal se Lucius Šedohřbeta. „Jak se dostal do tohoto stavu?“

„To jsme nebyli my.“

„Připadá mi to jako bodavá kletba,“ řekl Lucius a svýma šedýma očima propichoval Harryho čelo.
„Něco tam má,“ šeptal, „mohla by to být hluboko roztažená jizva...Draco, pojď sem, podívej se pořádně! Co myslíš?“
Harry uviděl Dracovu tvář teď již docela blízko, hned vedle jeho otce. Byli si neobvykle podobní, až na to, že jeho otec vypadal velice vzrušeně. Dracův výraz byl spíše znechucený.


„Nevím,“ řekl a odešel ke krbu, kde stála jeho matka.

„Radši bychom se měli ujistit, Luciusi,“ zavolala Narcisa na svého manžela jejím ostrým ledovým hlasem. „Musíme si být naprosto jistí, že je to Potter před tím, než zavoláme Temného pána...říkali, že tohle je jeho,“ dívala se zblízka na hlohovou hůlku, „ale nevypadá tak, jak ji Ollivander popisoval...Pokud bychom se zmýlili a zavolali sem Temného pána pro nic...Pamatuješ, co udělal Rowlovi s Dolohovem?“

„A co potom ta mudlovská šmejdka?“ zavrčel Šedohřbet. Harry málem upadl ve chvíli, kdy bandité znovu zatlačili na vězně, aby se otočili, a světlo dopadlo na Hermionu.

„Počkejte,“ řekla Narcissa ostře. „Ano, ano...byla u madam Malkinové s Potterem! Viděla jsem její fotku ve Věštci! Podívej Draco, není to ta Grangerovic holka?“

„Já...možná...jo.“

„Ale potom tohle je Weasley!“ vykřikl Lucius kráčeje okolo vězňů, aby viděl na Rona. „Jsou to oni, Potterovi kamarádi – Draco, podívej se na něj, není to syn Arthura Weasleho, jak se jmenuje...?“

„Jo,“ řekl znovu Draco zády k vězňům. „Mohl by to být on“

Přijímací místnost se za Harrym otevřela. Nějaká žena promluvila a její hlas vystrašil Harryho ještě víc, než už teď byl.

„Co je to? Co se stalo, Cisso?“

Bellatrix Lestrangeová pomalu procházela kolem vězňů a zastavila se po Harryho pravici, kde zírala svýma kovovýma očima na Hermionu.

„Ale jistě,“ řekla tiše, „To je ta mudlovská šmejdka? Ta Grangerová?“

„Ano, ano, je to Grangerová!“ vykřikl Lucius. „A vedle něj, myslíme si, stojí Potter! Potter a jeho kamarádíčci konečně dopadeni.“

„Potter?“ zajíkla se Bellatrix a ustoupila dál, aby lépe viděla na Harryho. „Jste si jistí? Ale pak musí být Temný pán okamžitě informován!“

Vyhrnula si levý rukáv a Harry uviděl Znamení zla vypálené v mase na její paži. Věděl, že stačí se ho dotknout, aby přivolala svého milovaného pána...

„Chtěl jsem ho přivolat!“ řekl Lucius a zadržel svou rukou její zápěstí, aby se nedotkla znamení. „Já bych ho měl přivolat, Bello. Potter byl přiveden do mého domu, takže je to na mně...“

„Na tobě!“ ušklíbla se a snažila se vytrhnout ruku z jeho sevření. „Svojí reputaci jsi ztratil spolu se svou hůlkou, Luciusi! Jak se odvažuješ! Dej ode mě ruce pryč!“

„Tohle s tebou nemá co dělat, ty jsi nezajala toho chlapce...“

„Prosím, odpusťte, pane Malfoyi,“ přerušil je Šedohřbet, „ale byli jsme to my, kdo chytil Pottera a budeme to my, kdo má nárok na zlato...“

„Zlato!“ smála se Bellatrix a stále se snažila odhodit svého švagra a svou volnou rukou šmátrala v kapse po hůlce. „Vezměte si svoje zlato, vy špinaví mrchožrouti, co bych s ním já dělala? Mně jde jen o čest jeho...jeho..“

Přestala bojovat a svoje tmavé oči upřela ne něco, co Harry neviděl. Oslavujíc její kapitulaci, odhodil Lucius její ruce a vyhrnul si svůj vlastní rukáv...

„ZADRŽ!“ vykřikla Bellatrix, „nedotýkej se toho, všichni zemřeme, pokud Temný pán přijde teď!“

Lucius ztuhnul, svůj ukazovák těsně nad vlastním znamením. Bellatrix ustoupila z Harryho zorného pole.

„Co to je?“ slyšel ji říkat.

„Meč,“ zavrčel bandita.

„Dej mi ho.“

„Není váš, slečno, je můj, já jsem ho našel.“

Bylo slyšet ránu a záblesk červeného světla. Harry věděl, že bandita byl omráčen. Bylo slyšet zlostnou reakci jeho druhů. Scabior vytáhl svou hůlku.

„Na co si tu hrajete, ženská?“

„Mdloby na tebe!“ zaječela, „Mdloby na vás!“

Nebyl tam nikdo, kdo by se jí rovnal. Jak Harry věděl, byla to čarodějka s ohromnými schopnostmi a bez známky svědomí. Spadli na místě, všichni, až na Šedohřbeta, který byl stlačen na kolena a roztáhl ruce. Koutkem oka viděl Harry Bellatrix s voskovou tváří, jak se ohýbá k vlkodlakovi a v ruce svírá Nebelvírův meč.

„Kde jsi vzal ten meč?“ zašeptala na Šedohřbeta, když vytáhla hůlku z jeho strnulé ruky, která nekladla žádný odpor.

„Co si to dovolujete?“ vrčel a jeho ústa byla jedinou částí těla, která se mohla hýbat. Vycenil na ní své ostré zuby. „Pusťte mě, ženská!“

„Kde jsi našel ten meč? Opakovala, a ohnala se mu s ním do tváře, „Snape ho poslal do mého trezoru u Gringottových!“

„Byl v jejich stanu,“ vrčel Šedohřbet. „Říkám vám, pusťte mě!“

„Mávla hůlkou a vlkodlak vyskočil na nohy, ale vypadal příliš ostražitě, než aby se k ní přiblížil. Proplížil se za křeslo a svými zahnutými špinavými nehty sevřel jeho opěradlo.

„Draco, vyhoď ty šupáky ven,“ řekla Bellatrix a sledovala bezvědomé muže na zemi. „Jestli nemáš žaludek na to, abys to s nimi skoncoval, tak je nech na nádvoří pro mě.“

Neopovažuj se mluvit s Dracem jako...“ řekla zuřivě Narcissa, ale Bellatrix vykřikla.
„Ztichni! Tahle situace je mnohem vážnější, než si vůbec umíš představit, Cisso! Máme velice vážný problém!“

Stála, lehce dýchala a dívala se na meč zkoumajíc jeho jílec. Potom se otočila na mlčící vězně.

„Jestli je to vážně Potter, nesmí být zraněný,“ mumlala víc k sobě, než k ostatním. „Temný pán se chce Potterovi postavit sám...Ale kdyby zjistil...musím...musím vědět...“

Otočila se zpátky na svou sestru.

„Vězni musí být umístěni do cely, dokud nevymyslím, co dělat!“

„Tohle je můj dům, Bello, nebudeš vydávat rozkazy v mém...“

„Udělej to! Neumíš si představit, v jakém jsme nebezpečí!“ prskala Bellatrix. Vypadala k šílenství vystrašená. Úzký plamen vyšlehl z její hůlky a propálil díru v koberci.
Narcissa chvíli zaváhala a pak se obrátila na vlkodlaka.

„Vezmi ty vězně dolů do vězení, Šedohřbete.“

„Počkej, řekla ostře Bellatrix. „Všechny, až na...až na mudlovskou šmejdku.“

Šedohřbet zavrčel radostí.

Ne!“ vykřikl Ron. „Můžete si vzít mě, nechte si mě!“

Bellatrix ho uhodila do tváře. Rána se ozvěnou odrážela po místnosti.

„Pokud zemře při výslechu, vezmu tě jako dalšího,“ řekla. „Krvezrádce je na mém seznamu hned za mudlovskou šmejdkou. Vem je dolů, Šedohřbete, a ujisti se, že neutečou. Ale nic víc jim neudělej...alespoň zatím.“

Hodila Šedohřbetovi zpět jeho hůlku a potom z pod pláště vyndala stříbrný nůž. Odřízla Hermionu od ostatních vězňů a za vlasy jí odtáhla doprostřed místnosti, zatímco Šedohřbet tlačil zbytek vězňů pryč, do dalších dveří, do tmavé chodby. Hůlku držel před sebou a tlačil je neviditelnou silou, jíž nešlo vzdorovat.

„Myslíš, že mi nechá kousek tý holčičky, až s ní skoncuje?“
Šedohřbet si broukal, zatímco je tlačil dál chodbou. „Myslím, že si dám jedno nebo dvě kousnutí, co ty na to, zrzku?“

Harry cítil, jak se Ron třese.
Šedohřbet je dotlačil až k příkrým schodům, stále přivázáni zády k sobě a v nebezpečí, že mohou kdykoli zakopnout a zlomit si vaz. Dole byly masivní dveře. Šedohřbet je odemkl klepnutím své hůlky a zatlačil vězně do vlhké zatuchlé místnosti, kde je zanechal v naprosté tmě. Ozvěna bouchnutí dveří ještě ani neutichla, když se přímo nad nimi ozval příšerný ohlušující výkřik.

„HERMIONO!“ křičel Ron a začal se kroutit a zápasit s lany, která je poutala dohromady. „HERMIONO!“

„Ticho!“ řekl Harry. „Ztichni, Rone, musíme zjistit, jak se odsud...“

„HERMIONO! HERMIONO!“

„Potřebujeme plán, přestaň křičet – musíme dostat ty lana...“

„Harry?“ bylo slyšet zašeptání skrze temnotu. „Rone? Jsi to ty?“

Ron přestal křičet. Byl slyšet pohyb blízko nich a v tom Harry uviděl blížící se stín.


“Harry? Rone?”

“Lenko?”

“Ano, jsem to já! To ne, nechtěla jsem, aby vás chytili!”

“Lenko, můžes nám pomoct sundat ty provazy?” řekl Harry.

“Oh, ano, myslím že ano… Je tu starý hřebík, který používáme, když chceme něco rozdělat… Jenom chviličku…”

Hermiona zakřičela znovu přímo nad nimi, a slyšeli také křik Bellatrix, ačkoli jejím slovům nebylo rozumět. Ron zakřičel znovu, „HERMIONO! HERMIONO!”

„Pane Olivandere?” zaslechl Harry Lenku. „Pane Olivandere, máte ten hřebík? Kdybyste se jen trošku posunul bokem…..myslím, že byl hned vedle džbánu s vodou.”

Za chviličku byla zase u nich.

„Nesmíte se hýbat,” řekla.

Harry cítil, jak bodá hřebíkem do tuhých vláken provazu a snaží se uvolnit uzly. Shora uslyšeli hlas Bellatrix.

„Zeptám se tě ještě jednou! Kde jste získali ten meč? Kde?”

„Našli jsme ho – našli jsme ho – PROSÍM!” Hermiona zakřičela znovu, Ron se roztřásl mnohem víc než předtím a starý hřebík sjel po Harryho zápěstí.

„Rone, prosím, nehýbej se!” zašeptala Lenka. „Nevidím, co dělám-“

„Moje kapsa!” řekl Ron, „Mám v kapse zhasínadlo a je plné světla!”

Za chvilku uslyšeli cvaknutí, a svítící koule, které zhasínadlo nasálo z lamp ve stanu, se rozletěly po sklepě. Nemohly se však vrátit na své místo a tak zůstaly viset ve vzduchu jako malá slunce, zaplavujíce podzemí světlem.
Harry spatřil Lenku se zářícíma očima v bledé tváři a nehybnou postavu výrobce hůlek, pana Ollivandera, zkrouceného v rohu na podlaze. Rozhlédl se a uviděl své spoluvězně: Deana a skřeta Griphooka, který byl sotva při smyslech, stále v provazech, do kterých ho přivázali lidé.

„Teď to jde mnohem lépe, díky Rone,” řekla Lenka a začala opět sekat do provazů.

„Ahoj Deane!”

Shora se opět ozvala Bellatrix.

„Lžeš, špinavá mudlovská šmejdko, já to vím! Byla jsi v mém trezoru u Gringottů! Řekni mi pravdu, řekni mi pravdu!”

Další hrozivý výkřik-

„HERMIONO!”

„Co jste si ještě vzali? Co ještě máte? Řekni mi pravdu nebo, přísahám, že tě probodnu tímhle nožem!”

„Tady!”

Harry ucítil, že provazy spadly dolů z jeho zápěstí, uviděl Rona běhajícího po sklepě jak pozoruje nízký strop a hledá padací dveře. Dean, jehož obličej byl pohmožděný a krvavý, poděkoval Lence a celý se na místě třásl, ale Griphook se zhroutil na podlahu, vypadal vyčerpaný a dezorietovaný, na jeho obličeji bylo mnoho šrámů.

Ron se snažil přemístit bez hůlky.

„Není cesta ven, Rone,” řekla Lenka, když sledovala jeho marné úsilí. „Sklep je úplně zajištěný proti útěku. Dříve jsem to zkoušela. Pan Olivander je tu už dlouho, zkusil všechno.”

Hermiona opět zakřičela, ten zvuk prakticky působil fyzickou bolest. Ačkoli byl kvůli bolesti v jeho jizvě sotva při smyslech, i on začal pobíhat pobíhat po sklepě a osahávat stěny, ikdyž v hloubi srdce věděl, že je to beznadějné.


„Co dalšího jste vzali, co dalšího? ODPOVĚZ! CRUCIO!”

Hermioniny výkřiky se nesly podél zdí až k nim. Ron napůl vzlykal z pokusů prorazit zeď svými pěstmi a Harry v hluboké beznaději sundal z krku váček od Hagrida a sáhl do něj: vytáhl Brumbálovu Zlatonku a bez důvodu s ní zatřásl – nic se nestalo – zamával zlomenými kusy své hůlky, ale nemělo to žádný efekt – kousek zrcadla spadl se zatřpytěním na zem a Harry spatřil záblesk té nejjasnější modré…

Brumbálovo oko na něj zíralo ze zrcátka.

„Pomozte nám!“ vykřikl na něj zoufale. „Jsme ve sklepě Malfoyovic sídla, pomozte nám!“
Oko mrklo a bylo pryč.

Harry si ani nebyl jistý, jestli tam opravdu bylo. Nakláněl úlomkem sem a tam, avšak nic než zdi a spoluvězni se v něm neobjevilo. Hermiona shora zakřičela ještě hůře, než předtím, a Ron vedle něho řval dál, „HERMIONO! HERMIONO!“

„Jak jste se dostali do mého sejfu?“ slyšeli Bellatrix. „Pomohl vám ten špinavý malý skřet v cele?“

„Setkali jsme se s ním až dnes v noci!“ vzlykla Hermiona. „Nikdy jsme ve vašem sejfu nebyli… Tohle není skutečný meč! Je to kopie, jenom kopie!“

„Kopie?“ zaječela Bellatrix. „Oh, jak úžasný příběh!“

„Můžeme to jednoduše zjistit!“ slyšeli hlas Luciuse. „Draco, přiveď toho skřeta, ten nám může říct, jestli je ten meč pravý nebo ne!“

Harry přeběhl celu k místu, kde byl na podlaze schoulený Griphook.

„Griphooku,“ zašeptal do skřetova ucha, „musíte jim říct že ten meč je falešný, nesmějí vědět, že tenhle je pravý, Griphooku, prosím…“

Zaslechli nad sebou kroky a v dalším okamžiku také Dracův chvějící se hlas.

„Ustupte. Postavte se proti zadní zdi. Nic nezkoušejte, nebo vás zabiju!“

Udělali, co jim bylo přikázáno. Když uslyšeli zámek, Ron stiskl zhasínadlo a světla vletěla zpět do jeho kapsy, a ve sklepě opět zavládla tma. Dveře se otevřely, dovnitř vpochodoval bledý a odhodlaný Malfoy s hůlkou připravenou.
Malého skřeta chytil za paži a couval zpět ze sklepa, Griphooka táhl s sebou. Dveře se zabouchly a ve stejný okamžik se ve sklepě rozlehl hlasitý zvuk – crack.

Ron stiskl zhasínadlo. Tři světla vylétla z jeho kapsy zpět do vzduchu a odhalila domácího skřítka Dobbyho, který se právě přemístil mezi ně.

„DOB…!“

Harry praštil Rona do paže aby přestal křičet, a ten se zděsil kvůli své chybě. Nad hlavou se jim ozývaly kroky: Draco vedl Griphooka k Bellatrix.

Dobbyho enormní oči ve tvaru tenisových míčů byly doširoka otevřeny; třásl se od nohou až po špičky svých uší. Byl zpět v domě svých bývalých pánů, a bylo jasné, že je vyděšený.

„Harry Pottere,“ zapištěl co nejtišeji, „Dobby Vás přišel zachránit.“


„Ale jak jsi…?“


Strašlivý řev dolehl k Harryho uším: Hermiona byla opět mučena. Zaměřil se na podstatné věci.

„Můžeš se přemístit z tohoto sklepa?“ zeptal se Dobbyho. Ten kývl hlavou, uši se mu zatřásly.


„Můžeš s sebou vzít také lidi?“


Dobby opět přikývl.


„Dobře. Dobby, chci abys chytil Lenku, Deana, a pana Ollivandera a vzal je… vzal je k…“

„Billovi a Fleur,“ řekl Ron. „Jejich chata na okraji Tunworthu!“


Skřítek přikývl potřetí.


„A pak se vrať,“ řekl Harry. „Můžeš to udělat, Dobby?“

“Samozřejmě, Harry Pottere,“ zapištěl domácí skřítek. Přispěchal k panu Ollivanderovi, který se zdál být stěží při vědomí. Vzal výrobce hůlek jednou rukou, druhou napřáhl k Lence a Deanovi. Ani jeden z nich se nepohnul.


„Harry, my ti chceme pomoct!“ zašeptala Lenka.


„Nemůžeme vás tady nechat,“ řekl Dean.


„Jděte, oba! Uvidíme se u Billa a Fleur.“


Když Harry mluvil, jeho jizva se rozbolela víc než předtím a několik vteřin shlížel dolů, avšak ne na výrobce hůlek, ale na jiného muže. Starého, vyzáblého, ale opovržlivě se smějícího.


„Tak mě tedy zabij, Voldemorte, já uvítám smrt! Ale moje smrt ti nepřinese, co hledáš… Je mnoho věcí, které nechápeš…“


Cítíl Voldemortův hněv, ale když Hermiona opět zakřičela, vrátil se odtamtud, zpět do sklepa a k hrůze, kterou zrovna zažíval on.


„Jděte!“ zapřísahal Lenku a Deana. „Jděte! Půjdeme po vás, prostě jděte!“


Chytili se napřažených prstů domácího skřítka. Opět se ozvalo hlasité crack a Dobby, Lenka, Dean a Ollivander zmizeli.


„Co to bylo?“ zakřičel Lucius Malfoy nad nimi. „Slyšeli jste to? Co to bylo ve sklepě za hluk?“


Harry a Ron na sebe okamžik zírali.


„Draco… ne, zavolej Červíčka! Ať tam jde a zkontroluje to!“


Kroky nahoře prošly přes místnost a pak bylo ticho. Harry věděl, že lidé nahoře čekali na další hluk ze sklepení.


„Musíme ho zkusit odzbrojit,“ zašeptal Ronovi. Neměli na výběr: V okamžik, kdy by někdo vstoupil do místnosti a viděl, že tři vězni chybí, by byli ztraceni. „Nech svítit světla,“ dodal Harry a když zaslechli za dveřmi kroky, couvli ke zdi na protější straně.


„Ustupte,“ slyšeli Červíčkův hlas. „Odstupte od dveří. Jdu dovnitř.“
Dveře se rozletěly. Zlomek vteřiny zíral Červíček na zdánlivě prázdnou celu osvícenou světlem ze tří miniaturních sluncí. Pak na něj Harry a Ron skočili. Ron chytil Červíčkovu ruku s hůlkou a namířil ji nahoru. Harry mu dal ruku přes pusu a utlumil tak jeho hlas. Tiše bojovali: Červíčkova hůlka vysílala jiskry; jeho stříbrná ruka chytila Harryho kolem krku.


„Co se děje, Červíčku?“ zavolal Lucius Malfoy seshora.


„Nic!“ zakřičel Ron a imitoval přitom Červíčkův sípavý hlas. „Všechno v pořádku!“

Harry mohl stěží dýchat.

„Ty se mě chystáš zabít?“ Harry se dusil, avšak dál se pokoušel sundat stříbrné prsty. „Potom, co jsem ušetřil tvůj život? Dlužíš mi, Červíčku.“


Stříbrné prsty povolily. Harry to nečekal: Užasle se uvolnil a dál držel ruku přes Červíčkova ústa. Viděl, že jeho malá vodnatá očka byla rozšířena strachem a překvapením: Zdálo se, že je stejně překvapen tím, co udělala jeho ruka v ten kraťoučký okamžik z milosrdnosti, kterou projevil, a bojoval dál ještě více, aby odčinil onu chvilku slabosti.

„To by bylo,“ zašeptal Ron a vytrhl Červíčkovi hůlku z jeho druhé ruky.

Bez hůlky a bez pomoci, Pettigrewovy zorničky se rozšířily strachem. Jeho oči sklouzly z Harryho tváře na něco jiného. Jeho vlastní stříbrné prsty se neúprosně blížily k jeho vlastnímu hrdlu.


„Ne…“


Aniž by se Harry nad tím zamyslel, pokusil se jeho ruku stáhnout zpět, ale nedala se zastavit. Stříbrná pomůcka, kterou dal Voldemort svému nejvíce zbabělému služebníkovi, se obrátila proti svému neozbrojenému a neužitečnému majiteli; Pettigrew platil za svou váhavost, za svou chvilku slabosti; byl škrcen před jejich očima.


„Ne!“


Ron také uvolnil Červíčka a spolu se pokusili uvolnit stříbrné prsty kolem Červíčkova krku, ale nebylo to k ničemu. Pettigrew již modral.


„Relashio!“ řekl Ron a zamířil hůlku na stříbrnou ruku, avšak nic se nestalo; Pettigrew dopadl na kolena a ve stejný okamžik Hermiona opět srdceryvně vykřikla. Červíčkovy oči se v purpurové tváři protočily; naposledy se zaškubal a přestal se pohybovat.


Harry a Ron se na sebe podívali. Červíčkovo tělo nechali ležet za sebou a běželi nahoru po schodech vedoucích do salonu. Opatrně pokračovali, dokud nedorazili k pootevřeným dveřím. Nyní jasně viděli Bellatrix, která shlížela na Griphooka držícího Nebelvírův meč ve svých rukou. Hermiona ležela u Bellatrixiných nohou. Sotva se hýbala.


„Takže?“ řekla Bellatrix Griphookovi. „Je to ten pravý meč?“


Harry čekal, zadržel dech, a bojoval proti bolesti v jizvě.


„Ne,“ odpověděl Griphook. „Je falešný.“


„Jste si jistý?“ zalapala po dechu Bellatrix. „Úplně jistý?“


„Ano,“ řekl skřet.


Po tváři se jí rozlila úleva, veškeré napětí vyprchalo.

„Dobře,“ řekla a nedbalým máchnutím hůlkou vytvořila další hluboký zářez ve skřetově tváři. Ten padl s řevem na zem. Odkopla ho stranou. „A teď,“ řekla hlasem, z něhož čišel triumf, „zavoláme Temného pána!“


Vyhrnula si rukáv a ukazováčkem se dotkla Temného znamení.

V ten okamžik měl Harry pocit, jako by mu jizva znovu explodovala. Vše okolo něho zmizelo: Byl Voldemort a kostnatý čaroděj před ním se bezzubě smál; byl rozzuřen vyrušením, které pocítil – varoval je, řekl jim, aby jej volali jedině kvůli Potterovi. Jestli se pletli…


„To mě raději zabij!“ vykřikl starý muž, „protože ty nevyhraješ, nemůžeš vyhrát! Ta hůlka nikdy nebude tvoje, rozumíš? Nikdy!“


Voldemortova zuřivost se zlomila, výbuchy zeleného světla zaplnily vězeňskou celu, křehké staříkovo tělo bylo vyzvednuto z tvrdého lůžka, potom mrštěno bez života zpět a Voldemort se vrátil k oknu, jen stěží dokázal opanovat svůj vztek. Jjestli nemají opravdu dobrý důvod k tomu, že ho přivolali, pocítí jeho hněv...


„Myslím,“ bylo slyšet Bellatrixin hlas, „že teď se můžeme zbavit té mudlovské šmejdky. Šedohřbete, vem si ji, jestli chceš.“


„NÉÉÉÉ!“


Ron vrazil do pokoje, Belatrix se v úžasu ohlédla, zamířila hůlku na Rona místo aby...

„Expeliarmus!“ zařval Ron a ukázal na ní Červíčkovu hůlku, zatímco její vylétla do vzduchu, takže se jí mohl zmocnit Harry, který sprintoval za Ronem.
Lucius, Narcissa, Draco a Šedohřbet se otočili, Harry vykřikl „Mdloby na tebe!“ a Lucius Malfoy se zhroutil, zasažen do hrudi. Proudy světla vytryskly z Dracovy, Narcissiny a Šedohřbetovy hůlky, Harry sebou praštil na zem a odkutálel se za pohovku, aby se jim vyhnul.

„STŮJTE, NEBO ZEMŘE!“

Těžce oddychujíc, nakoukl Harry přes okraj pohovky. Bellatrix držela Hermionu, která se zdála být v bezvědomí, malou stříbrnou dýku jí tiskla k hrdlu.


„Odhoďte hůlky,“ zašeptala, „odhoďte je, nebo uvidíte, jak moc špinavá ta její krev ve skutečnosti je!“


Ron stál bez hnutí a svíral Červíčkovu hůlku. Harry se vztyčil a Bellatrixinu měl stále v ruce.


„Řekla jsem, odhoďte je!“ zavřískla a přitiskla čepel ještě těsněji k Hermionině krku, Harry viděl, jak se objevilo několik kapek krve.


„Dobrá!“ vykřikl a upustil Bellatrixinu hůlku k nohám, Ron udělal totéž s Červíčkovou. Oba zvedli ruce vzhůru.


„Výborně!“ zašilhala. „Draco, zvedni je! Temný pán už přichází, Harry Pottere, tvoje smrt je blízko!“


Harry to věděl, jeho jizva vystřelovala bolestí a cítil, jak Voldemort letí temnou oblohou daleko, daleko odtud, přes rozbouřené moře a za chvíli už bude natolik blízko, že se sem bude moci přemístit. Harry neviděl žádný způsob, jak uniknout.


„A nyní,“ řekla Bellatrix měkkce, zatímco Draco už k ní spěchal s hůlkami, „Cissy, myslím, že bychom měly tyhle malé hrdiny zase svázat, zatímco se Šedohřbet bude věnovat slečně šmejdce. Jsem si jistá, že by ti Temný pán to děvče neupřel, po tom, co jsi dnes v noci dokázal, Šedohřbete.“


Při jejích posledních slovech něco nad jejich hlavami zaskřípalo. Všichni vzhlédli právě včas, aby viděli, jak se křišťálový lustr zatřásl, a pak, s vrzáním a cinkáním, se utrhl.
Bellatrix stála přímo pod ním, pustila Hermionu a s výkřikem se vrhla stranou. Lustr narazil na podlahu, bylo to jako výbuch krystalů a řetízkou, padl na Hermionu a skřeta, který stále ještě svíral Nebelvírův meč. Třpytící se střepy křišťálů létaly všemi směry, Draco si rukama chránil zkrvavený obličej.


Když Ron vyskočil, aby vytáhl Hermionu z trosek, Harry se chopil šance, naklonil se přes křeslo a vykroutil z Dracova sevření tři hůlky, zamířil s nimi na Šedohřbeta a vykřiknul:

„Mdloby na tebe!“ Trojité kouzlo zvedlo vlkodlaka z podlahy, vylétl ke stropu a potom byl sražen k zemi.

Narcissa strhla Draca do bezpečí. Bellatrix vyskočila na nohy, vlasy jí vlály když mávala stříbrným nožem, ale Narcissa ukázala hůlkou na dveře.

„Dobby!“ zavřeštěla tak, že i Bellatrix ztuhla, „Ty, to ty jsi shodil lustr?“


Domácí skřítek vklusal do pokoje, třesoucí prst namířený na svou bývalou paní.


„Nesmíte ublížit Harrymu Potterovi!“ kvílel.


„Zabij ho, Cissy!“ ječela Bellatrix, ale ozvalo se další hlasité prásknutí a Narcissina hůlka odlétla na druhou stanu pokoje.


„Ty špinavá malá opice!“ vyla Bellatrix, „Jak se opovažuješ zmocnit se hůlky? Jak se opovažuješ vzdorovat svým pánům?“


„Doby nemá žádného pána!“ pištěl, „Dobby je svobodný skřítek. Doby přišel zachránit Harryho Pottera a jeho přátele!“


Bolest v jizvě Harryho omračovala. Byl si jistý, že od příchodu Voldemorta ho dělí jen pár okamžiků, několik vteřin.


„Rone, drž se.. a JDEM!“ vykřikl, hodil mu jednu z hůlek, pak se sehnul, vytáhl Griphooka zpod lustru. Přehodil si sténajícího skřeta, který stále ještě nepustil meč přes jedno rameno a chytl se Dobbyho, aby se mohli přemístit.

Jak vířil v temnotě, uviděl ještě na jeden okamžik pokoj, v něm bledé zmrazené postavy Draca a Narcissy, rezavou čmouhu Ronových vlasů a modrý záblesk stříbrného nože, který Bellatrix vrhla přes místnost do místa, kde právě mizeli...


Billova a Fleuřina … Škeblová chajda … Billova a Fleuřina...


Zmizel kamsi. Jediné, co mohl dělat, bylo opakovat jméno místa a doufat, že to bude stačit k tomu, aby se tam opravdu dostal. Bolest z jizvy jím pronikala, tíha skřeta ho táhla dolů, cítil jak mu čepel Nebelvírova meče naráží do zad. Dobbyho ruka se v jeho dlani cukala, nevěděl, zda se skřítek snaží převzít velení, odtáhnout je správným směrem, tak se mu snažil stiskem ruky dát najevo, že takhle je to v pořádku...


Najednou narazili na pevnou zem a ucítili slaný vzduch. Harry padl na kolena, vymanil se z Dobbyho sevření a pokusil se Griphooka šetrně položit na zem.


„Jsi v pořádku?“ zeptal se, protože se skřet nehýbal, ale Griphook jen zakňoural.


Harry se rozhlédl po temnotě, která je obklopovala. Vypadalo to, že chatrč je od nich vzdálená jen malý kousek cesty, měl dokonce pocit, že ve světle hvězd před ní zahlédl nějaký pohyb.
„Dobby, je to Škeblová chajda?“zašeptal a v ruce svíral dvě hůlky, které získal u Malfoyů, připravené k boji, kdyby bylo třeba. „Jsme tu správně? Dobby?“


Ohlédl se, skřítek stál ani ne půl metru od něj.


„DOBBY!“


Skřítek se trochu zakymácel, hvězdy se zaleskly v jeho doširoka otevřených, zářících očích. Oba pohlédli dolů na střenku stříbrného nože trčící ze skřítkovy zvedající se hrudi.


„Dobby, ne! POMOC!“ Harry se rozkřičel směrem k chajdě, k lidem kteří se před ní pohybovali. „POMOC!“


Nevěděl, zda jsou to mudlové nebo kouzelníci, přátelé nebo nepřátelé, a bylo mu to jedno, viděl před sebou jen temný pramínek vytékající z rány. Dobby vstáhl k Harrymu ruce s prosebným pohledem. Harry ho zachytil a položil do chladné trávy.


„Dobby, ne, neumírej, neumírej!“


Skřítkovy oči se na něj upřely, rty se mu zachvěly, jak se snažil promluvit:


„Harry... Potter...“


Pak se malinko zachvěl a zůstal klidně ležet, jeho oči už nebyly ničím než velkými skleněnými koulemi, odrážely se v nich hvězdy, které už nemohl vidět.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

moooc hezzke

(mayloosek, 14. 8. 2009 18:26)

moooc hezzke jako kniha

Harry Potter

(petr havel, 6. 5. 2008 18:25)

nojo Harry Potter je dobrej film
já na něj taky koukám