Ahoj

24. kapitola - Výrobce hůlek
Bylo to jako potápět se do staré noční můry, na okamžik Harry klečel znovu vedle Brumbálova těla u paty nejvyšší věže v Bradavicích, ale ve skutečnosti hleděl na malé tělíčko, které leželo zkroucené na trávě, probodlé Bellatrixiným stříbrným nožem.
Harryho hlas říkal, „Dobby…Dobby…” , i když věděl, že malý domácí skřítek odešel tam, odkaď ho už není možné zavolat zpátky.

Po minutě si konečně uvědomil, že po tom všem se dostali na správné místo, byli tu Bill s Fleur, Dean a Lenka, shromažďující se okolo místa, kde klečel nad skřítkem.

„Hermiona,” řekl náhle. „Kde je?”

„Ron ji vzal dovnitř,” řekl Bill. „Bude v pořádku.”

Harry se znovu podíval dolů na Dobbyho. Natáhl ruku a vyndal ostrou čepel ze skřítkova těla, poté si sundal bundu a překryl s ní Dobbyho tělo, jako by to byla přikrývka.

Někde poblíž narážely mořské vlny do skal, Harry tomu však naslouchal. Zatímco ostatní mluvili, probírali věci, které ho nyní vůbec nezajímaly, rozhodovali se.

Dean odnesl zraněného Griphooka, Fleur spěchala za nimi. Bill věděl, co mají dělat. Harry se znovu podíval na malé tělíčko a najednou jeho jizva zabolela. V jedné část své mysli, kterou viděl jakoby z obrácené strany dalekohledu, viděl Voldemorta trestajícího ty, které nechali za sebou v Malfoyově panství. Voldemortův hněv byl strašný, avšak Harryho žal nad Dobbyho ztrátou z něj udělal jen vzdálenou bouři, která dorazila k Harrymu skrz obrovský tichý oceán.


„Chci ho pohřbít pořádně,” byla první slova, která si Harry plně uvědomoval. „Ne, pomocí magie. Máte tady rýč?”

Krátce potom se dal do práce. Sám kopal hrob na konci zahrady, na místě, které mu Bill ukázal, mezi keři. Kopal zuřivě, vychutnávajíc si ruční práci, hrdý na práci bez magie. Každá kapka potu a každý puchýř byl pro něj jako úcta pro skřítka, který zachránil jejich životy.

Jeho jizva stále hořela, ale byl pánem nad svojí bolestí, cítil ji. Ale jako by k němu nepatřila.
Nakonec se to naučil, naučil se, jak oddělit svoji mysl od Voldemortovy, právě tohle Brumbál chtěl, aby se od Snapea naučil.
Stejně jako Voldemort nebyl schopný posednout Harryho, když Harry želel pro Siriuse, tak nemohl ani nyní proniknout do Harryho myšlenek, když Harry truchlil nad Dobbyho ztrátou. Vypadalo to, že žal je to, co dokáže udržet Voldemorta mimo, i když Brumbál by jistě řekl, že to je láska.

Jak Harry kopal, hlouběji a hlouběji do tvrdé zmrzlé země, zakrýval svůj žal potem, odmítajíc bolest ve své jizvě. V temnotě, kde nebylo slyšet nic, kromě vlastního dechu, kde mu jedinou společnost dělalo šumící moře, se mu opět vybavily věci, které se staly u Malfoyových. Věci, které slyšel znovu a znovu, a na konci té temnoty vykvetlo pochopení…

Stálý rytmus jeho rukou udával tempo jeho myšlenkám. „Relikvie…Viteály… Relikvie … Viteály …“
Dál už ho ta divná, utkvělá touha nepálila. Ztráta a strach ji udusily. Znovu se cítil, jako by ho někdo fackoval, aby se probudil.

Harry se potápěl do hrobu hlouběji a hlouběji. Věděl, kde dnes v noci Voldemort byl, koho zabil v nejvyšším patře Nurmengardu, dokonce i proč…

Myslel na Červíčka, zemřel kvůli malému bezvědomému smilováni…Brumbál to předpovídal…Kolik toho vlastně věděl?

Harry ztratil pojem o čase. Věděl jen, že se temnota prosvětlila a venku se ochladilo, když se znovu připojil k Ronovi a Deanovi.

„Jak je Hermioně?“
„Lépe“ řekl Ron. „Fleur na ní dohlíží.“

Harry byl připraven odpovědět jim, proč jednoduše neudělal perfektní hrob pomocí své hůlky, ale nemusel.

Seskočili s vlastními rýči dolů do díry, kterou právě udělal, a společně kopali, dokud se jáma nezdála být dost hluboká.

Harry kolem skřítka ovinul svoji bundu. Ron se posadil na okraj hrobu a sundal si z nohou boty a ponožky, které poté navlékl na skřítkovy holé nohy. Dean Harrymu podal pletenou čepici, kterou Harry opatrně položil pod Dobbyho hlavu, zahalujíc jeho netopýří uši.

„Měli bychom mu zavřít oči.”

Harry neslyšel, jak ostatní přicházejí skrz zahradu. Bill měl na sobě cestovní plášť, Fleur dlouhou bílou zástěru, ze které vyčnívala láhev, ve které Harry rozeznal Kosti-rost. Hermiona byla ovinutá vypůjčeným oblečením, bledá a stále nejistá. Ron ji chytl za ruku, jakmile k němu došla. Lenka, která byla zachoulená v jednom z Fleuřiných kabátů, se sklonila dolů a prsty stáhla dolů skřítkovy víčka.

„Tak,” řekla jemně. „Teď bude moci spát klidně.”

Harry uložil skřítka do hrobu tak, jako by to vypadalo, že opravdu spí. Poté vylezl z hrobu a naposled pohlédl na malé tělo. Přinutil se, aby se nezlomil, jak si vzpomněl na Brumbálův pohřeb. Řady a řady zlatých židlí, ministr kouzel před nimi a recitace Brumbálových úspěchů.
Vznešenost hrobky z bílého mramoru.

Harry cítil, že Dobby si zaslouží stejně velký pohřeb, avšak skřítek ležel jen ve vykopané díře mezi keři.

„Myslím že bychom měli něco říct,” zapípala Lenka. „Začnu, mám?”

Všichni se na ni zadívali a ona oslovila mrtvého skřítka z okraje hrobu.

„Moc ti Dobby děkuji, že jsi nás zachránil z té cely. Je hrozně nespravedlivé, že někdo tak hodný a statečný musel zemřít. Nikdy na to nezapomeneme. Doufám, že jsi teď šťastný, ať jsi kdekoliv.”

Otočila se na Rona s pohledem plným očekávání, ten si pročistil krk a řekl slabým hlasem, „Jo…díky Dobby.”
„Díky,” zamumlal Dean.

Harry polkl.

„Sbohem Dobby,” řekl a bylo to vše, na co se zmohl.

Lenka to vše řekla za něj. Bill zvedl svou hůlku. Hromada zeminy vedle hrobu se zvedla a elegantně dopadla dovnitř, vytvářejíc malý kopeček.

„Bude vám vadit, když tu chvíli zůstanu?” zeptal se Harry ostatních.

Zamumlali pár slov, které nezaslechl. Cítil, jak ho někdo poplácal po zádech. Poté se všichni pomalu vrátili do domu, zanechávajíc Harryho u skřítkova hrobu.

Rozhlédl se kolem sebe. Bylo zde mnoho velkých bílých kamenů omletých mořem, které označovaly okraje záhonů. Vybral největší z nich a položil ho jako polštář nad místem, kde odpočívala Dobbyho hlava.
Poté sáhl do kapsy pro hůlku, ale byly tam dvě. Úplně na to zapomněl. Nemohl si vzpomenout, čí ty hůlky byly, jen si vzpomínal, že je někomu vykroutil z ruky. Vybral si kratší z nich, která mu v ruce seděla lépe a zamířil s ní na kámen.

Pomalu se, pod jeho mumlanými příkazy objevovaly na povrchu kamene hluboké zářezy. Věděl, že by to Hermiona udělala elegantněji, pravděpodobně i rychleji, ale chtěl, aby to byl on, kdo místo označí, stejně jako chtěl vykopat hrob .
Když si Harry stoupl, bylo na kameni napsáno:

TADY LEŽÍ DOBBY, SVOBODNÝ SKŘÍTEK .


Díval se na svoji práci ještě pár sekund a poté odešel. Jizva ho stále trochu píchala a jeho mysl byla stále plná věcí, které se mu vybavily při kopání hrobu. Plná nápadů, které se formovaly z temnoty, jak fascinujících, tak strašných.

Když vstoupil do předsíně, všichni seděli v obývacím pokoji. Jejich pozornost byla zaměřená na Billa, který mluvil. Místnost byla lehce osvětlená, útulná s malým ohýnkem, jenž hořel v krbu. Harry nechtěl blátem zašpinit koberec, a tak jen stál ve dveřích a poslouchal.

„…ještě, že je Ginny na prázdninách. Kdyby byla v Bradavicích, mohli by ji dostat dřív, než bychom ji odvezli. Ted‘ je v bezpečí.”

Podíval se okolo a uviděl Harryho stojícího ve dveřích. „Přemisťoval jsem je všechny z Doupěte,” vysvětlil.

„Přemisťoval k Muriel. Ted‘, když Smrtijedi vědí, že je Ron s tebou, mohli by si naši rodinu vybrat jako další cíl – ne, neomlouvej se,” dodal, když spatřil Harryho výraz.
„Byla to jen otázka času, Táta na to myslel již několik měsíců. Jsme největší krvezrádci, co existují.”

„Jak jsou chráněni?” zeptal se Harry. “Překážecí kletba. Otec je Strážcem tajemství. Stejná kletba chrání i toto místo. Já jsem zde Strážce tajemství. Nikdo z nás nemůže chodit pracovat, ale na tom nyní sotva záleží. Až budou Ollivander a Griphook alespoň trochu v pořádku, přesuneme i je k Muriel. Nemáme tu tolik místa, ale ona ho má spousty.
Griphookovy nohy se pomalu uzdravují. Fleur mu dala kosti-rost – budeme ho schopni přesunout do hodiny—“

„Ne,” řekl Harry a Bill se na něj polekaně podíval. „Potřebuji je oba tady. Potřebuji s nimi mluvit. Je to důležité.”

Zaslechl ve vlastním hlase náznak autority, přesvědčení, hlas s pevným cílem, který si určil při kopání Dobbyho hrobu. Všichni se na něj podívali rozpačitým pohledem.

„Jdu se umýt,” řekl Harry Billovi, koukajíc dolů na své ruce stále pokryté hlínou a Dobbyho krví.

„Potom je potřebuji oba vidět, hned potom!“

A odešel do malé kuchyňky k umyvadlu, které bylo pod oknem s výhledem na moře. Slunce zrovna stoupalo přes horizont, vytvářejíc perleťově růžové a mdle zlaté barvy. Zatímco se myl, znovu si opakoval sled myšlenek, které ho napadly v temné zahradě…

Dobby už mu nebude nikdy schopen říct, kdo ho poslal do té cely, ale Harry věděl, co viděl. Pronikavé modré oči, které na něj koukaly skrz úlomek zrcadla, hned poté mu přišel Dobby na pomoc.
´V Bradavicích tu bude pomoc vždy pro ty, kteří o ni požádají.´

Harry si omyl ruce, ohromen krásou scenérie, kterou viděl za oknem, nevnímal mumlání ostatních v obýváku. Podíval se přes oceán, toto svítání, víc než kdy předtím, se cítil blíž k jádru všeho.

A jeho jizva stále pálila, věděl, že Voldemort se k tomu taky blíží.
Harry rozuměl tomu, čemu dříve nerozuměl. Instinkt mu říkal jednu věc, mozek zase úplně jinou. Brumbál se v Harryho hlavě usmíval, dohlížel na Harryho s prsty spojenými, jako by se modlil.

´Dal jste Ronovi zhasínadlo…Rozuměl jste mu…Ukázal jste mu cestu zpět…
A rozuměl jste i Červíčkovi…Věděl jste, že je v něm špetka lítosti.. tam někde…
A když jste je tak znal…Co jste věděl o mně, Brumbále?
Mám vědět, ale nemám hledat? Věděl jste, jak těžce se budu cítit? Proto jste to udělal tak těžké? Měl jsem na to přijít sám?´

Harry tam tiše stál s očima strnulýma a sledoval místo, kde zlaté paprsky slunce stoupaly přes horizont. Pak se podíval dolů na své čisté ruce a byl okamžitě překvapen z oblečení, které v nich držel.
Sundal si ho a vrátil se do haly.

Jakmile to udělal, cítil, jak jeho jizva zuřivě zapulzovala. Poté se v jeho mysli objevil zčista jasna záblesk - obrys budovy, kterou tak moc dobře znal.

Bill a Fleur stáli u paty schodiště.

„Potřebuji mluvit s Griphookem a Ollivanderem,” řekl Harry.

„Ne,” odpověděla Fleur. „Ty budešš musset poškat, Arry. Oni oba mos unaveni –”

„Omlouvám se,” řekl netrpělivě, „ale nemůžu čekat. Potřebuji s nimi mluvit hned. Tajně – a odděleně. Je to naléhavé.”

„Harry, o co sakra jde?” zeptal se Bill. “Objevíš se tady s mrtvým domácím skřítkem a skřetem v bezvědomí, Hermiona vypadá, jako by ji mučili, a Ron mi odmítá cokoli říct –”

„Nemůžeme ti říct, co děláme,” řekl Harry. „Jsi člen Řádu Bille, víš, že nám Brumbál zanechal úkol. Nesmíme o něm mluvit s kýmkoliv jiným.”



Fleur vydala netrpělivý zvuk, ale Bill se na ni nepodíval. Strnule hleděl na Harryho. Z jeho zjizvené tváře se nedalo nic přečíst. Nakonec Bill řekl:
„Dobře. S kým si přeješ mluvit nejdřív?”

Harry zaváhal. Věděl, co visí na tomto rozhodnutí. Měl moc málo času, teď byl čas se rozhodnout: Viteály, nebo Relikvie?

„Griphook,” řekl Harry. „Promluvím si nejdřív s ním.”
Srdce mu bylo jako o závod.

„Tak tedy nahoru,” řekl Bill, a vedl ho tam.

Harry ušel pár kroků, než se otočil zpátky.
„Potřebuji vás u sebe!” zavolal na Rona a Hermionu, kteří číhali napůl skrytí u prahu obývacího pokoje.

Oba dva vystoupili na světlo a vypadali zvláštně uvolnění.
„Jak ti je?” zeptal se Harry Hermiony. „Byla jsi úžasná – jak jsi přišla s tou historkou, zatímco ti tak ubližovali –”

Hermiona mu darovala slabý usměv, zatímco ji Ron jednou rukou podepřel. „Jak si vedeme Harry?” zeptal se Ron.

„Uvidíte, pojďte.”

Harry, Ron a Hermiona následovali Billa nahoru strmými schody až k malému odpočívadlu, z něhož vedly tři dveře.

„Přímo tady,” řekl Bill a otevřel dveře do jeho a Fleuřiného pokoje, který měl také výhled na moře a nyní byl poskvrněný zlatými paprsky vycházejícího slunce. Harry se přesunul k oknu, otočil se zády k velkolepému výhledu a čekal. Ruce měl složené a jizva ho bodala. Hermiona si vzala židli, která stála u skříně. Ron se opřel o Nebelvírův meč.

Po chvilce se objevil Bill. Nesl malého skřeta, kterého opatrně položil na postel. Griphook mu poděkoval a Bill odešel.

„Omlouvám se, že vás taháme z postele,” řekl Harry. „Co vaše nohy?”

„Bolí,” odpověděl skřet. „ ale uzdravují se.”

Stále zíral na Nebelvírův meč a podíval se na ně zvláštním pohledem: napůl krutý, napůl zaujatý. Harry si všiml skřetovy bledé kůže, jeho tenkých prstů a černých očí. Fleur mu sundala boty: jeho dlouhé nohy byly špinavé. Byl větší než domácí skřítek, ale ne o moc. Jeho vypouklá hlava byla větší, než lidská.

„Pravděpodobně si nevzpomínáte -” začal Harry.
„že jsem to byl já, kdo Vám ukázal Váš trezor, když jste prvně navštívil Gringottovi?” přerušil ho Griphook: „Ale ano, vzpomínám si Harry Pottere. I mezi skřety jste velice známý.”

Harry a skřet se na sebe podívali, měříc si jeden druhého. Harryho jizva stále pálila. Chtěl tento rozhovor s Griphookem ukončit co nejrychleji, ale zároveň nechtěl Griphooka urazit. Zatímco se snažil vymyslet nejlepší cestu, jak skřetovi vyložit svůj požadavek, tak skřet prolomil ticho.

„Pohřbil jsi skřítka,” řekl, jeho hlas zněl náhle zahořkle. „Sledoval jsem to z okna mého pokoje.”

„Ano,” řekl Harry.

Griphook si začal Harryho prohlížet svýma šikmýma černýma očima. „Jste zvláštní kouzelník, Harry Pottere.”

„Jakým způsobem?” zeptal se Harry, zatímco si nepřítomně mnul jizvu.


„Vykopal jste hrob.”

„A?”

Griphook neodpověděl. Harry by si raději myslel, že se mu směje za to, že se chová jako mudla, ale na tom nesešlo, zda Griphook schvaloval Dobbyho hrob, nebo ne. Konečně se odhodlal k útoku.

„Griphooku, potřebuji se vás zeptat –”
„Také jsi zachránil skřeta.”

„Co?”

„Dostal jsi mě sem. Zachránil jsi mne.”

„Hm, doufám, že vám to nevadí?” řekl Harry trochu netrpělivě.

„Ne, Harry Pottere,” řekl Griphook a jedním prsem si kroutil tenkou černou bradku, „Ale jste velmi zvláštní kouzelník.”

„Dobře,” řekl Harry. „Budeme potřebovat pomoc, Griphooku, a Vy nám ji můžete poskytnout.”

Skřet nejevil žádnou známku přízně, ale pokračoval se zamračenými pohledy na Harryho, jako by nikdy v životě nic takového neviděl.

„Potřebuji se dostat do trezoru Gringottů.”

Harry to nechtěl říct tak prudce: slova z něj vyletěla jako bolestivý výstřel, v mysli opět uviděl obrys Bradavic. Harry odhodlaně uzavřel svoji mysl. Potřeboval se nejdřív vypořádat s Griphookem.

Ron a Hermiona zírali na Harryho, jako by se zbláznil.

„Harry –” řekla Hermiona, ale Griphook ji přerušil.

„Dostat se do trezoru Gringottových?” zopakoval skřet a malinko se posunul na posteli. “To je nemožné.”

„Ne, není,” zaodporoval Ron. „Už se to jednou stalo.”

„Jo,” přikyvoval Harry. „Ve stejný den, jako jsem vás poprvé potkal Griphooku. Na mé narozeniny, před sedmi lety.”

„Ale ten trezor byl prázdný,” vyprskl skřek a Harry pochopil, že pro Ghiphooka jen myšlenka na to, že by někdo vykradl Gringottovi, ho urážela. „Byl minimálně chráněný.”

„Hm, trezor do kterého se my potřebujeme dostat, prázdný určitě není, řekl bych, že naopak bude chráněn velice dobře,” řekl Harry. „Patří Lestrangům.”

Viděl, jak se Ron a Hermiona podívali jeden na druhého, užaslí, bude dost času na to, jim to vysvětlit, jakmile mu Griphook odpoví.

„Nemáte žádnou šanci,” řekl Griphook na rovinu. „Vůbec žádnou šanci. Jestliže se dostanete pod naší podlahu, poklad, který nebyl nikdy váš –”

„Zloději, byli jste varování – jo, já vím, vzpomínám si,” řekl Harry. „Ale já se nesnažím ukrást něco pro sebe. Chápete to?”

Skřet se podíval na Harryho a Harryho jizva opět zapíchala, ale on to ignoroval, odmítal si přiznat bolest.

„Jestliže existuje kouzelník, kterému bych uvěřil, že se nesnaží obohatit sám sebe,” řekl nakonec Griphook, „byl byste to vy, Harry Pottere. Skřetům a skřítkům se běžně nedostává ochrany a respektu, který jste tento večer projevil. Ne od nosičů hůlek.”



„Nosič hůlek,” zopakoval Harry: ta fráze zněla divně, jizva ho opět zapálila, Voldemort směřoval své myšlenky k severu, Harry se nemohl dočkat, až položí svou otázku Ollivanderovi
.
„Právo nosit hůlku,” řekl skřet tiše, „se už mezi kouzelníky a skřety řeší dlouho.”

„Hm, ale skřeti umí kouzlit i bez hůlky,” namítl Ron.

„To je nepodstatné! Kouzelníci odmítli sdílet své tajemství s ostatními magickými bytostmi, upřeli nám možnost rozšíření našich sil!”

„Ale.. Skřeti s námi také nesdílejí svoji magii,” řekl Ron. „Nikdy nám neřeknete, jakým způsobem vyrábíte své zbraně a brnění. Skřeti ví, jak zpracovat kov způsobem, který kouzelníci nikdy –”

„Na tom nyní nezáleží,” řekl Harry. „Ted‘ nejde o boj mezi kouzelníky a skřety, ani o rozepře s nějakými jinými druhy magických bytostí –”

Griphook vydal odporný zvuk připomínající smích.

„Ale ono, je to přesně o tom! Jak se Temný pán stává stále silnější, vaše rasa si stále víc myslí, že jste něco lepšího, než my! Gringottovi spadají pod Kouzelnické zákony, skřítci jsou zotročováni, který z nosičů hůlek proti tomu protestuje?”

„My ano!” vykřikla Hermiona. Posadila se rovně, její oči jasně zazářili. „My protestujeme! A já jsem nyní lovena stejně, jako jakýkoli skřet či skřítek, Griphooku! Jsem pro ně mudlovskej šmejd!”

„Neříkej si –” Ron zamumlal.

„Proč bych neměla?” řekla Hermiona. „Mám mudlovskou krev a jsem na to pyšná! Pod tímto novým režimem nemám větší práva než vy, Griphooku! Byla jsem to já, koho se rozhodli mučit, tam u Malfoyových!”

„A víte, že to byl Harry, kdo propustil Dobbyho?” zeptala se. „Víte, že my už se snažíme, aby byli všichni skřítci volní několik let?”

Skřet zíral na Hermionu se stejnou zvědavostí jako předtím na Harryho.

„Co hledáte v trezoru Lestrangových?” zeptal se náhle. „Meč, který leží uvnitř, je kopie. Tento je pravý,” a ukázal na Nebelvírův meč.

„Ale myslím, že tohle už víte. Chtěl jste po mně, abych lhal. Tam u Malfoyových.”

„Ale ten falešný meč není jediná věc v tom trezoru, že ne?” zeptal se Harry. „Možná.Viděl jste tam i jiné věci?”

Srdce mu bilo rychleji, než kdy dříve. Zdvojnásobil snažení ignorovat pulzující jizvu.
Skřet si znovu hrál s bradkou.

„Je to proti našemu kodexu mluvit o tajemství Gringottových. Jsme strážci
nesmírných pokladů. Máme povinnost chránit poklady, jež nám byly svěřeny a které jsou tak často vyrobeny našimi vlastními prsty.“

Skřet pohladil meč a jeho černé oči těkaly z Rona na Hermionu a zpět.
„Tak mladí,” řekl nakonec, „aby bojovali proti tolika...”

„Pomůžete nám?” zeptal se Harry. „Nemáme žádnou šanci dostat se tam bez pomoci nějakého skřeta. Jste naše poslední šance.”


„Já . . . promyslím si to,” řekl Griphook.

„Ale –” začal Ron naštvaně; Hermiona ho šťouchla do žeber.
„Děkuji,” řekl Harry.

Skřet přikývl, poté zkusil ohnout své krátké nohy.

„Myslím,” řekl, usazujíc se na Billovo a Fleuřině posteli, „že kosti-rost dokončil svoji práci. Možná se konečně vyspím. Odpusťte . . . .”

„Jo, samozřejmě,” řekl Harry, ale ještě předtím, než opustili místnost, nahnul se dopředu a vzal si zpět Nebelvírův meč, který teď ležel vedle skřeta. Griphook neprotestoval, ale Harry si byl jistý, že když zavíral dveře, viděl záblesk nelibosti ve skřetových očích.

„Ten malej podrazák,” zašeptal Ron. „užívá si, jak nás může nechat čekat.”

„Harry,” zašeptala Hermiona, „myslíš na to, co si myslím, že myslíš? Myslíš, že jeden z vitealů je schovaný v trezoru Lestragových?”

„Ano,” odpověděl jí Harry. „Bellatrix byla zděšená, když si myslela, že máme ten meč z jejího trezoru. Proč? Co si myslela, že jsme ještě viděli, co se bála, že bychom mohli ještě vzít? Obávala se, že by se o tom Voldemort dozvěděl.”

„Já myslel, že hledáme místa, kde Vy-Víte-Kdo byl, místa, které jsou pro něj nějak důležitá?” řekl Ron, který vypadal popleteně. „Byl někdy v trezoru Lestragových?”

„Nevím, zda vůbec někdy byl u Gringottů,” odpověděl Harry. „Když byl mladý, žádné zlato neměl, nikdo mu nic nezanechal. Mohl možná vidět banku, když poprvé vstoupil do Příčné ulice.”

Harryho jizva pulzovala, ale znovu to ignoroval; chtěl aby Ron a Hermiona všechno pochopili, než budou mluvit s Ollivanderem.

„Myslím, že záviděl všem, kdo měli u Gringottových trezor. Asi to považoval za pravý symbol toho, že patříte do kouzelnického světa. A nezapomeňte, jak věřil Bellatrix a jejímu manželovi. Před jeho pádem to byli nejoddanější služebníci a poté, co zmizel, oni byli ti, kdo se ho vydali hledat. Řekl to tu noc, kdy znovu povstal.”

Harry si promnul jizvu.

„Nemyslím si, že by Bellatrix řekl, že je to viteál. Ani Luciusovi Malfoyovi nikdy neřekl pravdu o deníku. Pravděpodobně jí řekl, že je to jen nějaký jeho majetek a požádal ji, aby ho umístila do trezoru. Nejbezpečnější místo na světě pro cokoli, co chceš schovat, to mi jednou Hagrid řekl. . . kromě Bradavic.”

Když Harry přestal mluvit, Ron zatřásl hlavou. „Ty mu opravdu rozumíš.”

„Jen z části,” řekl Harry. „Z části . . . Přál bych si, abych tak rozuměl i Brumbálovi. Uvidíme. A teď – Ollivander.”

Ron a Hermiona vypadali zmateně, ale následovali ho na druhou stranu odpočívadla, Harry zaťukal a odpovědí mu bylo slabé:

„Vstupte!”.

Výrobce hůlek ležel na dvojité posteli dál od okna. Byl v cele držen a mučen více než rok. Byl vyzáblý, kosti na jeho tváři jasně vyčnívaly oproti nažloutlé kůži. Jeho velké stříbrné oči vypadaly obrovské v propadlých víčkách. Ruce, které ležely na přikrývce, by mohly patřit kostlivcovi.

Harry si sedl na prázdnou postel, vedle Rona a Hermiony. Vycházející slunce odsud nebylo vidět. Pokoj měl okno do zahrady, kde stál čerstvě vykopaný hrob.

„Pane Ollivandre, Omlouvám se, že vás obtěžujeme,” řekl Harry.

„Můj zlatý chlapče,” Ollivanderův hlas byl slabý. „Zachránil jsi nás, myslel jsem, že tam umřeme, nikdy . . . nikdy . . . ti nebudu moct dostatečně poděkovat.”

„Jsme rádi, že jsme to zvládli.”

Harryho jizva znovu zapulzovala. Věděl to, byl si jistý, už nezbýval čas na to udržet Voldemorta od dosáhnutí jeho cíle. Harry cítil, jak panikaří . . . avšak rozhodl se.. tehdy, když si vybral Griphooka jako prvního, s kým bude mluvit. Předstírajíc klid, který necítil, sáhl do váčku, který měl pověšený kolem krku a vyndal z něj svoji zlomenou hůlku.

„Pane Ollivandre, potřeboval bych pomoc.”

„Cokoli. Cokoli.” řekl výrobce hůlek slabě.
„Dokážete ji opravit? Je to možné?”

Ollivander si vzal do třesoucí ruky Harryho hůlku.

„Cesmín a péro z fénixe,” řekl Ollivander třesoucím se hlasem. „Jedenáct palců. Pěkná a ohebná.”

„Ano,” přikývl Harry. „Dokázal byste -- ?”

„Ne,” zašeptal Ollivander. „Omlouvám se, moc se omlouvám, ale hůlku takto zničenou není možné opravit žádným způsobem, který bych znal.”

Harry tušil, že to uslyší, ale přesto to byl pro něj šok. Vzal si rozpůlenou hůlku zpět a vrátil ji do váčku, který měl kolem krku. Ollivander zíral na místo, kde hůlka zmizela a nepřestal, dokud Harry z váčku nevyndal dvě hůlky, které si přinesl od Malfoyových.

„Poznáte, čí jsou?” zeptal se Harry.

Výrobce hůlek si vzal první z nich a podržel si ji před propadlým obličejem a otáčel jí kolem prstů, poté ji jemně ohnul.

„Vlašské dřevo a dračí blána,” řekl. „Dvanáct a tři čtvrtě palců. Neohebná. Tato hůlka patří Bellatrix Lestrangové.”

„A tato?”

Ollivander ji prozkoumal stejně jako předchozí.

„Hloh a ohon Jednorožce. Přesně 10 palců. Mírně pružná. Toto byla hůlka Draca Malfoye.”

„Byla?” zopakoval Harry. „Není stále jeho?”
„Možná ne. Jestliže jste mu ji vzal–”

„—Vzal – ”

„—poté jste možná, nyní jste vy vlastník této hůlky. Samozřejmě, je to sporné, záleží to na hodně věcech. Hodně o tom rozhoduje i hůlka sama. Nicméně všeobecně, když někdo hůlku vyhraje, její vlastnictví se změní.”
Místnost byla tichá, jediný zvuk vydávalo vzdálené moře.

„Mluvíte o hůlkách, jako by měly duši,” řekl Harry, „jako by mohly sami myslet.”

„Hůlka si vybírá kouzelníka,” odpověděl mu Ollivander. “To ví každý, kdo studoval výrobu hůlek.”


„Osoba, která hůlku nevlastní, ji ale přesto může používat, že ano?” zeptal se Harry.

„Oh ano, jestliže jste kouzelník, budete schopen provozovat magii skrz skoro jakýkoli předmět. Nicméně, největší účinnost bude mít vždy magie, která vyšla z hůlky, jenž si kouzelníka vybrala. Je to složité spojení. Je to tou prvotní přitažlivostí a poté oboustrannou zkušeností, hůlka se učí od kouzelníka, kouzelník se učí od hůlky.”

Mořské vlny se přelévaly tam a zpět; byl to truchlivý zvuk.

„Tu hůlku jsem si od Malfoye vzal silou,” řekl Harry. „Takže ji můžu bezpečně používat?”

„Řekl bych, že ano. Podle zákonu vlastnictví hůlek ale ukořistěná hůlka muže uhýbat vůli nového vlastníka. ”

„Takže, já bych měl použít tuto hůlku?” řekl Ron, vyndal Červíčkovu hůlku z kapsy a podal ji Ollivanderovi.

„Kaštan a dračí blána. 9 a tři čtvrtě palce. Ohebná. Přinutili mě ji vyrobit těsně po mém únosu pro Petra Pettigrewa. Ano, získal jste ji, pokud jste ji získal, tak vám bude sloužit dobře, lépe, než jiná hůlka.”

„Takže každá hůlka má v sobě vepsáno, kdo je její vlastník?” zeptal se Harry.

„Myslím, že ano,” odpověděl Ollivander, koukajíc svýma vypouklýma očima na Harryho.
„To je hluboká otázka pane Pottere. Výroba hůlek je komplexní a záhadný obor magie.”

„Takže je nezbytné zabít předchozího vlastníka, abyste převzal vlastnictví nad hůlkou?” zeptal se Harry.

Ollivander pokl.
„Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné zabít.”

„Nicméně kolují legendy,” řekl Harry a tep jeho srdce zrychlil, bolest v jeho jizvě začala být intenzivnější; byl si jistý, že Voldermort se rozhodl vykonat, nač myslel. „Legendy o hůlce – nebo hůlkách – které se předávaly z ruky do ruky jen vraždou.”

Ollivander zbledl. Oproti bílému prostěradlu byl šedý, jeho oči byly enormně velké, prokrvené, vypadal, jako by se bál.

„Myslím, že je to jen jedna hůlka,” zašeptal.

„A Vy-Víte-Kdo se o ni zajímal, že ano?” zeptal se Harry.

„Já – jak?” zaskřehotal Ollivander a podíval se na Rona a Hermionu, očekávajíc nějakou pomoc. „Jak to víte?”

„Chtěl po vás, abyste mu řekl, jak překonat spojení mezi našimi hůlkami,” řekl Harry.

Ollivander vypadal vystrašeně.
„Mučil mne, musíte to pochopit! Kletba Cruciatus, Já – Já jsem neměl jinou možnost, než mu to říct, co jsem věděl, co jsem hádal!”

„Chápu to,” řekl Harry. „Pověděl jste mu o sesterských jádrech našich hůlek? Řekl jste mu to a on si vypůjčil hůlku od někoho jiného?”

Ollivander zděšeně, zmrazen tím, kolik toho Harry ví. Pomalu přikývl.

„Ale nefungovalo to,” pokračoval Harry. „Ale moje hůlka porazila i jeho, vypůjčenou... Víte co se stalo?”

Ollivander se otřásl a pak jen zakýval.

„Nikdy...nikdy jsem o něčem takovém neslyšel. Vaše hůlka učinila něco jedinečného. Spojení mezi stejnými jádry hůlek je velmi neobvyklé, ale proč vaše hůlka zaútočila na onu vypůjčenou, to opravdu nevím...

„Mluvili jsme o té druhé hůlce, té, která se získává vraždou. Když si Vy-Víte-Kdo uvědomil, že se moje hůlka chovala divně, tak se vrátil a vyptával se na ni, že?“

„Jak tohle víte?“

Harry neodpověděl.

„Ano, ptal se ni,“ zašeptal Ollivander. „Chtěl vědět všechno o hůlce známé jako Hůlka osudu, Hůlka smrti nebo Starodávná hůlka.“

Harry nepostřehnutelně pohlédl na Hermionu. Vypadala ohromeně.

„Pán Zla,“ pokračoval Ollivander, tlumeným a vystrašeným hlasem, „byl vždy spokojen s hůlkou, kterou jsem mu vyrobil – tis a pero z ptáka fénixe, třináct a půl palce – až do doby, než zjistil spojení mezi vašimi hůlkami. Nyní shání novou, mnohem mocnější, aby dokázal přemoci tu vaši.“

„Ale velmi brzy zjistí, pokud už to náhodou neví, že moje hůlka je zničená,“ pronesl Harry tiše.

„Ne!“ Hermiona zněla vyděšeně. „Nemůže to vědět, Harry, jak by - ?“

„Priori incantatem,“ vysvětlil Harry, „Tvoje hůlka i ta z trnkového keře zůstaly u Malfoyů, Hermiono. Pokud je pořádně prozkoumávají a donutí je ukázat poslední kouzla, uvidí, jak jsi zničila moji hůlku i jak jsi se ji později neúspěšně pokusila opravit. Dojde jim, že od té doby jsem používal tu trnkovou.“

Z obličeje se jí vytratila i ta trocha barvy, kterou získala po návratu. Ron vrhl na Harryho káravý pohled a řekl, „Nemá cenu se tím teď trápit – “

Pan Ollivander ho ale přerušil.
„Pán Zla už nehledá Starodávnou hůlku jen, aby Vás zničil, pane Pottere. Je odhodlán ji získat, neboť je přesvědčen, že ho učiní nezranitelným.“

„A má pravdu?“

„Pán Starodávné hůlky se musí neustále obávat útoku,“ řekl Ollivander, „ale připouštím, že představa, že Pán Zla ovládá Hůlku smrti je...ohromující.“

Harry si vzpomněl, jak si při prvním setkáním s panem Ollivanderem nebyl jistý, zda se mu výrobce hůlek líbí nebo ne. I teď, když byl Voldemortem vězněn a mučen, ho představa temného čaroděje s touto hůlkou fascinovala a odpuzovala zároveň.

„Vy – vy si opravdu myslíte, že ta hůlka existuje, pane Ollivandere?“ zeptala se Hermiona.

„Ale ano,“ odpověděl Ollivander. „Ano, je možné vystopovat historii té hůlky. Samozřejmě, existují bílá místa, kdy zmizí z dohledu, když se dočasně ztratila nebo byla ukryta, ale vždy se znovu objeví. Má určité vlastnosti, podle kterých ji ti, kteří se v hůlkách vyznají, poznají. Existují zápisy, ač obtížně srozumitelné, které jsem já i další výrobci hůlek studovali. Jsou v každém případě pravé.“

„Takže vy – vy si nemyslíte, že jde jen o pohádku, nebo mýtus?“ zeptala se Hermiona s nadějí v hlase.

„Ne,“ řekl Ollivander. „Jestli musí spáchat vraždu, to nevím. Její minulost je hrůzná, ale to může způsobovat jednoduše fakt, že je to tak žádaný předmět a vzbuzuje u čarodějů tolik vášní. Je nesmírně mocná, ve špatných rukou nebezpečná a pro nás, kteří studujeme sílu hůlek, neuvěřitelně fascinující.“

„Pane Ollivandere,“ řekl Harry. „Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch Starou hůlku, že?“

Ollivander ještě více zbledl. Polkl a vypadal vystrašeně.

„Ale jak... jak-?“

„Je jedno, jak to vím,“ řekl Harry, jizva ho pálila. Na chvíli zavřel oči a zahlédl obraz hlavní ulice v Prasinkách, kde byla ještě tma, protože ležely více na severu.

„Řekl jste Vy-víte-komu, že má Gregorovitch tu hůlku?“

„Říkalo se to,“ zašeptal Ollivander. „Je to pověst, která se šíří už roky, od dob, kdy jsi ještě nebyl na světě. Domnívám se, že sám Gregorovitch s tím začal. Teď vidíš, jak dobré to bylo; že studoval a kopíroval kvalitu Hůlky osudu!“

„Ano, vidím,“ řekl Harry. Postavil se. „Pane Ollivandere, ještě poslední věc a pak vás necháme být. Co víte o Relikviích Smrti?“

„O čem?“ zeptal se výrobce hůlek naprosto zmateně.

„Relikvie Smrti.“

„Obávám se, že nevím, o čem mluvíte. Má to něco společného s hůlkami?“

Harry se podíval do jeho pokleslé tváře a věděl, že Ollivander nic nepředstírá. Nevěděl o relikviích nic.

„Díky,“ řekl Harry. „Děkujeme mockrát. Teď vás necháme odpočinout.“

Ollivander se na ně sklíčeně podíval.

„Mučil mě!“ zajíkal se. „Kletbou Crucatius, nemáte ani zdání- “

„Ale mám,“ řekl Harry. „Opravdu ano. Prosím odpočiňte si. Díky, že jste nám to všechno řekl. “

Vedl Rona a Hermionu po schodišti dolů. Harry letmo zahlédl Billa, Fleur, Lenku a Deana, kteří seděli u stolu v kuchyni s šálky čaje. Všichni vzhlédli, když se Harry objevil ve dveřích, ale on jen kývl a pokračoval dál do zahrady, Ron a Hermiona ho následovali.

Načervenalá hromada hlíny, která pokrývala Dobbyho, se nacházela před nimi a Harry se k ní s narůstající bolestí v hlavě vrátil. Stálo ho obrovské úsilí zastavit vidění, která se mu vnucovala, ale věděl, že už bude muset vzdorovat jen chvíli. Věděl, že se tomu bude muset brzy poddat, protože potřeboval zjistit, jestli byla jeho teorie správná, musel se snažit už jen chvíli, aby to mohl vysvětlit Ronovi a Hermioně.

„Gregorovitch měl kdysi dávno Starodávnou hůlku,“ řekl. „Viděl jsem Vy-víte-koho ho hledat. Když ho vystopoval, zjistil, že už ji Gregorovitch nemá. Ukradl mu ji Grindelwald. Jak Grindelwald zjistil, že ji má, nevím, ale jestli byl Gregorovitch tak hloupý, že rozšiřoval tu zvěst, nebylo to asi moc těžké.“

Voldemort byl před branami Bradavic. Harry ho tam viděl stát a také viděl lampu, která se pohupovala ve světle před úsvitem. Přicházel blíž a blíž.

„Grindelwald použil Starodávnou hůlku, aby byl silnější. A když byl na vrcholu své moci, Brumbál věděl, že jen on sám ho může zastavit, utkal se s Grindelwaldem, porazil ho a vzal si Hůlku osudu.“

„Brumbál měl Hůlku osudu?“ zeptal se Ron. „Tak ale – kde je teď?“

„V Bradavicích,“ odpověděl Harry a přemáhal se, aby zůstal s nimi v zahradě.

„No tak pojďme!“ zvolal Ron nedočkavě. „Pojď Harry, vezmeme ji dřív, než ji dostane on!“

„Na to už je pozdě,“ řekl Harry. Nemohl si pomoct, ale chytil se za hlavu, aby jí pomohl se bránit.

„Ví, kde je. Právě teď tam je.“

„Harry!“ zařval Ron zuřivě. „Jak dlouho jsi to věděl? Proč jsme tak ztráceli čas? Proč jsi mluvil nejdřív s Griphookem? Mohli jsme jít – stále můžeme- “

„Ne,“ řekl Harry a klesl na kolena do trávy. „Hermiona má pravdu. Brumbál nechtěl, abych ji měl. Nechtěl, abych si ji vzal. Chtěl, abych získal viteály.“

„Neporazitelná hůlka, Harry!“ zasténal Ron.

„Nechtěl jsem... Chtěl jsem získat viteály...“


A najednou bylo všechno studené a tmavé: Slunce bylo za obzorem stěží viditelné, když klouzal těsně vedle Snapea nahoru přes pozemky k jezeru.

„Přidám se k vám brzy v hradu,“ řekl vysokým studeným hlasem. „Teď mě nech.“

Snape se uklonil a vydal se zpět na cestu, černý kabát za ním vlál. Harry šel pomalu a čekal, až Snapeova postava zmizí. Nebylo pro Snapea, ani pro nikoho jiného, kam půjde. Z oken hradu nesvítila žádná světla, a tak se mohl skrýt... A za okamžik na sebe uvalil kouzlo, které ho skrylo i před sebou samým.

Kráčel kolem okraje jezera a všímal si obrysů milovaného hradu, jeho království, jeho dědictví.
A tady byla, odrážela se v tmavých vodách. Hrobka z bílého mramoru. Zbytečná skvrna v tak důvěrně známé krajině. Znovu pocítil ten nával euforie, ten opojný pocit zničení.
Pozvedl starou tisovou hůlku. Jak příhodné, že tohle bude její poslední velký čin. Hrobka byla rozdělena ve dví seshora až dolů. Zahalená postava byla stejně vysoká a hubená, jako zaživa. Opět pozvedl hůlku.

Pokrývka, do které byla postava zahalená, byla odhrnutá. Obličej byl, průsvitný, bledý, propadlý a ještě pořád téměř dokonale uchovaný. Pohled jim sklouzl na zahnutý nos. Ucítil pobavený výsměch. Brumbál měl ruce složené na hrudníku a tam ležela, sevřená, pohřbená spolu s Brumbálem.

Myslel si ten starý blázen, že mramor nebo smrt může hůlku ochránit? Domníval se, že se bude Pán zla bát porušit jeho hrob? Pavoukovité ruce uchopily hůlku a vytáhly ji z Brumbálova sevření. Když ji získal, vyletěla z ní sprška jisker, které sršely nad dřívějším majitelem. Byla připravená sloužit konečně novému pánovi.


25. kapitola - Škeblová chatrč
Billova a Fleuřina chatrč stála osamělá na útesu, hledíc do moře, její stěny byly pokryty nabílenými škeblemi. Bylo to liduprázdné a krásné místo. Kamkoliv do malé chatky, nebo její zahrady, Harry vstoupil, mohl slyšet neustálé šumění moře, znělo to jako dech nějaké obrovské spící obludy. Hodně času z následujících dnů strávil úniky z přeplněné chatrče, k okraji útesu pozorujíc oblohu a rozlehlé prázdné moře, na obličeji cítil slaný vánek.

Hrůznost z rozhodnutí nepronásledovat Voldemorta v závodu o hůlku Harryho stále děsila. Nemohl si vzpomenout, že se byl kdy předtím rozhodl nejednat. Byl plný pochybností, které ještě Ron umocňoval.

„Co když po nás Brumbál chtěl, abychom zjistili, co ten symbol v knížce znamená, abychom včas dostali hůlku?“ „Co když to, že jsi zjistil, co ten symbol znamená, tě dělá „připraveným“ získat relikvie?“ „Harry, jestli je to opravdu starší hůlka, jak sakra máme zničit Ty-Víš-Koho?“

Harry na to neměl žádné odpovědi: Byly chvíle, kdy pochyboval, že nezkusit zabránit Voldemortovi dostat se do hrobky nebyla naprostá šílenost. Nebyl si ani schopen vysvětlit uspokojující pocit, když se proti tomu rozhodl: Pokaždé, když si zopakoval důvody, které ho k tomu vedly, zdály se mu slabší a bezvýznamnější.

Divné bylo, že Hermionina podpora ho mátla stejně jako Ronovy pochybnosti. Hermiona, nyní, přinucená uvěřit, že Starší hůlka opravdu existuje, začala říkat, že je to zlý předmět a že způsob, kterým Voldemort tu hůlku získal, je odpudivý.

„Ty bys to nikdy nemohl udělat, Harry,“ stále opakovala. „Nemohl bys otevřít Brumbálův hrob.“

Ale myšlenka na Brumbálovo mrtvé tělo Harryho znepokojovala daleko méně než možnost, že neporozuměl záměrům živého Brumbála. Cítil, že stále tápe v temnotě, zvolil si cestu, ale stále se ohlížel zpět, přemýšlejíc, jestli nepřehlédl nějaké značky, zda si neměl vybrat druhou cestu.
Čas od času, se přes něj opět přehnala zlost na Brumbála, silně jako vlny narážející do sebe dole pod chatrčí, zlost, že mu Brumbál před tím, než zemřel, vše neobjasnil.

„A - je - mrtvý?“ zeptal se Ron tři dny potom, co dorazili do chatrče.

Harry strnule hleděl na zeď oddělující chatrč od zahrady, když ho Ron a Hermiona našli; přál si aby se tak nestalo, ne s touto otázkou.

„Ano, JE, Rone, prosím, nezačínej znova!“

„Podívej se na fakta Hermiono,“ namítl Ron, mluvíc přes Harryho, který pokračoval se zíráním na horizont.

„Laň. Meč. Oko, které Harry viděl v zrcadle…“



„Harry přiznal, že si to oko možná jen představoval! Ne snad, Harry?“

„Jo mohl,“ odpověděl Harry bez toho, aby se na ni podíval.

„Ale nejsi si jistý, že ne?“ vypálil Ron.

„Ne nejsem,“ nepřítomně odpověděl Harry.

„Tam, vidíš!“ řekl Ron rychle, předtím než Hermiona mohla něco namítnout. „Jestli to nebyl Brumbál, tak mi Hermiono vysvětli, jak Dobby věděl, že jsme v té cele?“

„Nevim – a můžeš mi Ty vysvětlit, jak ho Brumbál poslal, když leží v hrobce v Bradavicích?“

„Netuším, mohl to být jeho duch!“

„Brumbál by se jako duch nevrátil,“ řekl Harry. Ted‘ už bylo jen málo věcí, kterých si byl Harry u Brumbála jistý, ale toto byla jedna z nich. „Nemohl by dál pokračovat.“

„Co myslíš tím, 'pokračovat'?“ zeptal se Ron, ale ještě předtím, než mu Harry stačil cokoli odpovědět, ozvalo se za nimi,

„Arry?“

Fleur vyšla z chatrče, její dlouhé stříbrné vlasy poletovaly ve vánku.

„Arry, Grip'ook by chtěl ss tebou mluvit. Je v nejmenššší lošnici, on šíká, še nechce být rušen.“

Její nechuť k tomu, být skřetova pošťačka, byla jasná; jak se vracela zpět do domu, vypadala podrážděně.

Griphook na ně čekal, jak Fleur řekla, v nejmenší ze tří ložnic, které v chatrči byly. V té, ve které Lenka a Hermiona v noci spaly.
Zatáhl červené závěsy proti zamračené obloze, což dalo místnosti ohnivý nádech, to bylo kontrastní se zbytkem vzdušné a prosvětlené chatky.

„Již jsem se rozhodl, Harry Pottere,“ začal skřet, který seděl na nízké židli bubnujíc si na ruce dlouhými prsty. „I když to skřeti u Gringottových budou považovat za obrovskou krvezradu, rozhodl jsem se Vám pomoci –„

„To je skvělé!“ řekl Harry. „Griphooku, děkuji vám, jsme opravdu—„

„—a za to,“ řekl skřet odhodlaně, „budu chtít odměnu.“

Harry zaváhal.
„Kolik chcete? Mám zlato.“

„Ne zlato,“ odpověděl Griphook. „Zlata mám dost.“

Jeho černé oči zajiskřily; nebylo v nich žádné bělmo.
„Chci meč. Meč Gordika Nebelvíra.“

Harry poklesl.
„Ten vám nemůžu dát,“ odpověděl. „Omlouvám se.“

„Potom,“ řekl skřet lehce, „máme problém.“

„Můžeme vám dát něco jiného,“ řekl Ron horlivě. „Vsadím se, že Lestrangeovi mají v trezoru spousty věcí, jakmile se tam dostanete, můžete si něco vzít.“

Ale to neměl říkat. Griphook zlostně vyprskl.
„Já nejsem zloděj chlapče! Nesnažím se získat poklady, na které nemám žádné právo!“ „Ten meč je náš –“

„není,“ odporoval Harry
„Jsme z Nebelvíru a ten meč byl Godrika Nebelvíra –“

„A předtím, než byl Nebelvírův, čí byl?“ dožadoval se odpovědi skřet. „Ničí,“ řekl Ron. „Byl vyroben pro něj ne?“

„Ne!“ vykřikl Goblin naježený vzteky a ukazoval dlouhým prstem na Rona. „Zase ta kouzelnická arogance! Ten meč patřil Ragnuku I. a Godric Nebelvír mu ho vzal! Je to starý artefakt, mistrovská práce skřetů! A skřetům také patří. Ten meč je cenou za mé služby. Berte, nebo nechte být!“

Skřet na ně vrhnul pronikavý pohled. Harry se obrátil na ostatní a řekl:
„Musíme si to promyslet, Griphooku. Můžeš nás na chvíli omluvit?“

Skřet přikývl a tvářil se nevrle.

Dole, v prázdném obýváku, odešel Harry ke krbu a obočí měl nakrčené do hluboké vrásky, jak přemýšlel, co dělat. Za ním řekl Ron: „Jenom se nám směje. Nemůžeme mu ten meč nechat.“

„Je to pravda?“ zeptal se Harry Hermiony. „Vážně Nebelvír ten meč ukradl?“

„Nevím,“ řekla beznadějně. „Kouzelnická historie často přeskakuje to, co udělali kouzelníci ostatním rasám, ale nikde jsem neviděla žádný záznam o tom, že by Nebelvír meč ukradl.“

„Bude to jedna z těch skřetích historek o tom,“ řekl Ron, „jak se je kouzelníci stále snaží ovládnout. Myslím, že bychom měli být rádi, že po nás nechce jednu z našich hůlek.“

„Skřeti mají spoustu důvodů k tomu, aby neměli rádi čaroděje, Rone.“ řekla Hermiona. „V minulosti byli brutálně vražděni.“

„Takže skřeti jsou nakonec takoví malí roztomilí zajíčci, ne?“ řekl Ron. „Zabili spoustu z nás. A taky jsou špinaví.“

„Ale hádání s Griphookem o tom, která rasa je víc zotročená a která zlá, asi nepomůže k tomu, aby k nám byl milejší, ne?“

Chvíli bylo ticho a všichni se snažili vymyslet, jak se dostat z této zapeklité situace. Harry vyhlédnul z okna k hrobu Dobbyho. Lenka u pomníku aranžovala do sklenice od marmelády mořskou levanduli.

„Dobře,“ řekl Ron a Harry se otočil zpátky k němu, „co tohle? Řekneme Griphookovi, že potřebujeme meč, dokud se nedostaneme dovnitř trezoru a potom si ho může vzít. Uvnitř je falešný, ne? Vyměníme je a dáme mu ten nepravý.“

„Rone, on pozná rozdíl mnohem lépe, než my!“ řekla Hermiona. „On byl jediný, kdo poznal, že došlo k záměně!“

„Jo, ale my můžeme zmizet dřív, než pozná...“ Ztichnul pod tíhou pohledu, kterým ho zahrnula Hermiona.

„Tohle,“ řekla tiše, „je ohavné. Požádat ho o pomoc a pak ho podrazit? A ty se divíš, že skřeti nemají rádi čaroděje, Rone?“

Ronovi zčervenaly uši.
„Dobře, dobře! Byla to jediná věc, která mě napadla! Jaké je tvoje řešení?“

„Musíme mu nabídnout něco jiného, něco, co bude mít stejnou hodnotu.“

„Skvělý, půjdu nahoru, vezmu jeden z prastarých, skřety vyrobených, mečů a můžeš mu ho dát.“

Znovu se rozhostilo ticho. Harry si byl jistý, že skřet nepřijme nic jiného, než meč, i kdyby mu nabídli něco stejně cenného. Zároveň však byl meč jejich jedinou zbraní proti viteálům.

Na chvíli zavřel oči a naslouchal příboji. Myšlenka, že Nebelvír meč ukradl, byla pro něj nepříjemná. Vždycky byl hrdý na to, že patří do Nebelvíru. Nebelvír byl ochránce kouzelníků z mudlovských rodin, čaroděj, který se střetl se Zmijozelem, který miloval čistou krev...“

„Možná, že Griphook lže,“ řekl Harry a znovu otevřel oči. „Možná Nebelvír meč nevzal. Jak víme, že skřetí verze výkladu dějin je ta správná?“

„A byl by v tom nějaký rozdíl?“ řekla Hermiona.

„Změní to pocity, které z toho mám,“ řekl Harry.
Zhluboka se nadechl.

„Tak mu řekneme, že si může vzít meč poté, co nám pomůže dostat se do trezoru...ale budeme velmi opatrní, abychom mu neřekli, kdy přesně to bude.“
Na Ronově tváři se postupně rozhostil široký úšklebek. Hermiona však vypadala rozladěně.

„Harry, nemůžeme přeci...“

„Vezme si ho,“ pokračoval Harry, „Až ho použijeme na zničení všech ostatních viteálů. Ujistím se, že ho potom dostane. Dám mu své slovo.“

„Ale to může trvat roky,“ řekla Hermiona.

„Já vím, ale on to vědět nemusí. Nebudu mu lhát,...opravdu.“

Harry se jí podíval do očí, ve kterých se míchaly odpor a stud. Vzpomněl si na slova vyražená nad bránou do Nurmengardu (věznení, které vytvořil Grindelwald pro své nepřátele - pozn. autora): PRO VÍCE A VÍCE DOBRA. Odtlačil takové myšlenky pryč. Jakou jinou volbu měli?

„Mně se to nelíbí,“ řekla Hermiona.

„Ani mně ne,“ odpověděl jí Harry.

„Já si myslím, že je to geniální,“ řekl Ron a postavil se. „Jdeme a řekneme mu to.“

Zpátky v nejmenší ložnici učinil Harry nabídku. Pečlivě vyslovoval tak, aby neurčil žádný přesný čas pro předání meče. Zatímco mluvil, Hermiona se dívala do podlahy. Harryho to roztrpčilo, protože by to mohlo prozradit jejich plán, ale Griphook neměl oči pro nikoho jiného, než pro něj.

„Mám vaše slovo, Harry Pottere, že mi dáte Nebelvírův meč, pokud vám pomůžu?“

„Ano,“ řekl Harry.

„Potom platí,“ řekl skřet a podával mu ruku. Harry jí přijal a potřásl s ní. Harry přemýšlel, jestli jeho černé oči neprohlédly jeho vlastní a nemá nějaké zlé tušení. Potom ho Griphook pustil, spojil svoje ruce dohromady a řekl: „Tak, začneme!“


Bylo to stejné, jako plánovat vniknutí na Ministerstvo kouzel. Rozhodli se využít nejmenší ložnici, která byla, kvůli Griphookově přání, neustále zahalená v pološeru.

„Byl jsem v trezoru Lestrangeových jen jednou,“ řekl jim Griphook, „Při té příležitosti jsem byl požádán, abych uvnitř umístil falešný meč. Je to jedna z nejpůvodnějších komnat. Nejstarší kouzelnické rodiny schraňují své poklady v těch nejhlubších patrech, kde jsou největší a nejlépe chráněné trezory...“

Zůstávali v maličké místnosti zavření celé hodiny. Dny se pomalu změnily v týdny. Problém za problémem přicházely a musely být vyřešeny, jeden z nich třeba to, že jejich zásoby mnoholičného lektvaru byly skoro vyčerpány.

„Zbývá dost už jen pro jednoho z nás,“ řekla Hermiona, naklápějíc malinkou lahvičku blátivého nápoje proti světlu.

„To bude stačit,“ řekl Harry, který procházel Griphookovy ručně kreslené plány nejnižších podlaží.

Ostatní obyvatelé Škeblové chatrče si mohli všimnout, že se Harry, Ron a Hermiona objevovali jen na jídlo. Nikdo se jich na nic neptal, ale Harry cítil, jak se na ně tři u stolu často upírají Billovy tázavé a ustarané pohledy.

Čím déle byli pohromadě, tím víc si Harry uvědomoval, jak jsou mu skřeti nepříjemní. Griphook byl neočekávaně krvežíznivý, měl potěšení z představy bolesti, kterou trpí nižší stvoření, a možnost, že během dobývání se do sejfu Lastrangerových budou zraněni další čaroději, mu působila potěšení. Harry se domníval, že jeho nechuť s ním sdílí i Ron a Hermiona, ale nikdy o tom nemluvili. Griphooka potřebovali.

Skřet se k společnému stolování připojil jen s nevolí. I když už měl nohy v pořádku, chtěl, aby mu jídlo nosili do pokoje na podnose, stejně jako si to přál stále ještě slabý Ollivander. Nakonec Bill (po vzrušeném Fleuřině výstupu) za nimi zašel a prohlásil, že už je toto uspořádání dál neúnosné. Od té doby sedával Griphook s ostatními u přeplněného stolu, ale omítal jejich jídlo a vyžadoval kusy syrového masa, kořínky a různé houby.

Harry se za to cítil zodpovědný, konec konců to on trval na tom, že skřet s nimi zůstane, aby ho mohl vyzpovídat. Jeho vinou bylo, že se celá Weasleyovic rodina musela ukrývat a že Bill, Fred, George i pan Weasley nemohli dál chodit do práce.

„Je mi to líto,“ řekl jednoho bouřlivého dubnového večera Fleur, zatímco jí pomáhal vařit večeři. „Nikdy jsem nechtěl, abyste se taky do toho všeho zamotali.“

Zrovna řídila sadu nožů, které porcovaly maso pro Griphooka a Billa, který po kousnutí Šedohřbetem dával přednost syrovému. Zatímco se nože před ní jen míhaly, napjatý výraz její tváře trochu změkl.

„Arry, zachránil jsi život mojí malé sestšičky, na to nežapomínám.“

To nebyla tak úplně pravda, ale Harry se raději rozhodl, že jí nebude připomínat, že Gabriela nebyla ve skutečném nebezpečí.

„Nicméně,“ pokračovala Fleur míříc hůlkou na hrnec omáčky na sporáku, která začala znovu bublat, „pan Ollivander odjíždí tento vešer k Muriel. To věči ušnadní. Ten škřet,“ zamračila se při pouhé zmínce o něm “se můše pšešunout dolů a vy ši můžete vžít jeho pokoj.“

„Nám ale vůbec nevadí spát v obývacím pokoji.“ řekl Harry, který věděl, že skřet by měl proti nocování na pohovce určitě námitky a to, jestli ho udrží v dobré náladě, bylo pro jejich plány zásadní. „S námi si nedělej starosti.“

Když se snažila protestovat, Harry pokračoval: „My už se vám tu taky dlouho plést nebudeme, Ron, Hermiona a já. Už tu moc nepotřebujeme zůstávat moc dlouho.“

„Ale co to žíkáš! “ kabonila se na něj, hůlkou mířila na rendlík s jídlem, který se nyní vznášel ve vzduchu. „Samozžejmě nesmíte odejít, tady jšte v bezpeší!“

Vypadala trochu jako paní Weasleyová, když to říkala, a Harry byl docela rád, že se v tu chvíli otevřely zadní dveře.
Vstoupila Lenka s Deanem, vlasy měli provlhlé od deště a každý nesl náruč naplaveného dřeva.

„... a ty jejich malinký ouška,“ říkala zrovna Lenka, „můj táta tvrdí, že jsou podobná hroším, ale purpurová a chlupatá. Když je chceš přivolat, musíš si broukat, nejraději mají walz, nic rychlého...“

Dean vypadal nesvůj, pokrčil rameny, když procházel kolem Harryho, a pak následoval Lenku do pokoje, který sloužil zároveň jako jídelna i obývací pokoj, a kde zrovna Ron s Hermionou rozkládali stůl.
Harry viděl, že je to šance uniknout Fleuřiným otázkám, a tak popadnul dvě sklenice dýňové šťávy a odspěchal za ostatními.

„... a až příjdeš k nám domu, ukážu ti ten roh, tatínek mi o něm psal, ale já jsem ho ještě neviděla, protože mě Smrtijedi unesli z Bradavického expresu a na Vánoce jsem se domů nedostala.“ vykládala Lenka, zatímco Deanem znovu zapalovali oheň.

„Lenko, už jsme ti říkali,“ zavolala na ní Hermiona, „že ten roh vybuchnul. Nebyl to muchlorohý smrkáč, ale třaskavec... “

„Ne, určitě to by roh z muchloroha,“ řekla Lenka klidně. „Tak mi to řekl táta. Teď už bude pravděpodobně transformovaný, však víte, oni se dokážou sami opravit.“

Hermiona jen potřásla hlavou a pokračovala v rozdělování příborů, mezitím se objevil Bill, který vedl ze schodů pana Ollivandra.
Výrobce hůlek stále vypadal velmi křehce, opíral se o Billovu paži a táhl za sebou velký kufr.

„Budete mi chybět, pane Ollivandere,“ řekla Lenka, když se starý muž objevil.

„Vy mně rovněž, má drahá,“ odpověděl Ollivander a poklepal ji po rameni. „Byli jste mi nevyslovitelnou útěchou, na tom hrozném místě.“

„Tedy, au revoir, pane Ollivander,“ řekla Fleur a políbila ho na obě tváře. „Chtěla jšem vás požádat o laskavost, zda dorušíte balíček Billyho tetižce Murriel. Nevrátila jsem jí totiž tu šelenku.“

„Bude mi ctí,“ prohlásil pan Ollivander s lehkou úklonou. „Je to pouhá maličkost, kterou vám mohu oplatit vaši šlechetnou pohostinnost.“

Fleur vytáhla ošuntělé sametové pouzdro a otevřela ho, aby ukázala výrobci hůlek, co skrývá. Čelenka se ve světle nízko zavěšené lampy blýskala a třpytila.

„Měsíční kameny a diamanty,“ řekl Griphook, který se vplížil do místnosti, aniž by si toho Harry všiml „skřetí práce, nemýlím-li se?“

„Zaplacená čarodeji,“ řekl Bill klidně a Griphook po něm šlehl pohledem, který byl neupřímný stejně jako vyzývavý.

Prudké poryvy větru se opíraly do oken chajdy, když se Bill a pan Ollivander vydali do noci. Ostatní se namáčkli okolo stolu, jeden těsně přitisknutý k druhému, měli sotva dost místa, aby vůbec mohli pohnout, a dali se do jídla.
Oheň praskal a poskakoval v krbu vedle nich. Fleur, jak si Harry všiml, se v jídle jen tak rýpala, každých pár minut koukala z okna. Bill se vrátil ještě než dojedli první chod, dlouhé vlasy měl zcuchané větrem.

„Všechno je v pořádku,“ oznámil Fleur. „Pan Ollivander je v bezpečí, mamka a taťka pozdravují. Ginny vám posílá vroucí pozdravy a Fred s Georgem dovádí Muriel k šílenství, pořád ještě od ní řídí svůj zásilkový soví obchod. Nicméně ji alespoň potěšilo, že má zpátky svoji čelenku. Povídala, že si myslela, že jsme ji ukradli.“

„Ách, tvoje tetička je tak šaramantní...“ řekla Fleur podrážděně, zatímco zamávala hůlkou a špinavé talíře se ve vzduchu poskládaly na jednu hromadu. Popadla je a vypochodovala z pokoje.

„Táta udělal čelenku,“ pípla Lenka „teda spíš něco jako korunu.“

Ron si všiml Harryho pohledu a zakřenil se. Harry věděl, že si vzpomněl na směšnou ozdobu do vlasů, kterou viděli, když byli u Xenophiliuse na návštěvě.

„No, snaží se rekonstruovat ztracený diadém Havraspáru. Domnívá se, že už identifikoval většinu z jeho hlavních součástí, ale když přidal křídla rotulice...“

Někdo zabušil na přední dveře. Všechny hlavy se otočily za hlukem. Fleur vyběhla z kuchyně, vypadala vyděšeně, Bill vyskočil na nohy, hůlkou mířil na dveře, Harry, Ron a Hermiona udělali to samé. Griphook tiše zmizel pod stolem a ztratil se všem z dohledu.

„Kdo tam je?“ zvolal Bill.

„To jsem já, Remus John Lupin,“ překřikoval hlas skučící vítr.

Harry pocítil záchvěv strachu, co se jen stalo?

„Jsem vlkodlak, ženatý s Nynphadorou Tonksovou a ty, strážce tajemství Škeblové chatrče, jsi mi ukázal toto místo a nabídl mi, že mohu v nouzi přijít!“

„Lupin!“ zamumlal Bill, běžel ke dveřím a trhnutím je otevřel.

Lupin se svalil přes práh. Byl ve tváři bledý, zachumlaný do cestovního pláště, šedé vlasy zmáčené deštěm. Vzpřímil se, rozhlédl se po místnosti a když se ujistil, kdo všechno tam je, nahlas vykřikl:

„Je to kluk! Pojmenovali jsme ho Ted, po Nymfadořině tátovi!“

Hermiona vyvřískla.

„Co? Tonksová... Tonksová má mimino?“

„Jo, jasně, mimino,“ hulákal Lupin. Všude okolo stolu se ozývaly výkřiky radosti, dívali se na sebe s úlevou, Hermiona i Fleur vřískaly:

„Gratulujeme!“ a Ron prohlásil: „No nazdar, dítě!“ jako by o takové věci nikdy před tím ještě neslyšel.

„Jo, jo a kluk...“ opakoval Lupin pořád dokola, úplně omámený vlastním štěstím. Prodral se okolo stolu a objal Harryho, jako by se scéna v přízemí domu na Grimauldově náměstí ani nikdy nestala.

„Budeš kmotrem?“ zeptal se a pustil Harryho.

„J, já...?“ koktal Harry.

„No jasně že ty... Dora vcelku souhlasí a nikdo lepší tu není.“

„Já... jo... no nazdar.“

Harry byl úplně ohromený, udivený i nadšený. Bill spěchal otevřít víno a Fleur přemlouvala Lupina, ať s nimi vypije skleničku.

„Nemůžu se tu dlouho zdržet, musím zpátky,“ zářil Lupin, vypadal mnohem mladší, než ho kdy Harry viděl. „Díky, díky Bille...“ Bill v mžiku naplnil jejich poháry, povstali a zvedli je vysoko při přípitku:

„Na Teddyho Remuse Lupina,“ řekl Lupin, „na narození jednoho skvělého čaroděje!“

„ A jak vypadá?“ vyzvídala Fleur.

„Já si myslím, že je podobný Doře, ale ona je přesvědčená, že je po mě. Moc vlasů nemá. Když se narodil, měl je černé, ale přísahal bych, že do hodiny zrezly. Než se vrátím, určitě z něj bude blonďák. Andromeda říká, že i Tonksové se začaly vlasy měnit hned ten den, co se narodila.“ vyzunkl pohár,

„No tak, ještě jeden,“ dodal a zářil, když mu Bill doléval.

Vítr se opíral do malé chaloupky, krb praskal a Bill brzy načínal další láhev vína. Lupinova novina jako by je vytrhla z jejich dlouhé nečinnosti, zvěsti o novém životě byly opravdu potěšující.
Skřet byl jediný, koho, jak se zdálo, se slavnostní atmosféra nijak netýkala a za chvilku se vytratil do ložnice, kterou nyní měl sám pro sebe. Harry se domníval, že byl jediný, kdo si toho všiml, pak ale zaznamenal Billův pohled sledující skřeta, jak stoupá po schodech.

„Ne, ne... už opravdu musím jít,“ prohlásil nakonec a odmítl další pohár vína. Zvednl se:

„Sbohem, sbohem... pokusím se za pár dní přinést nějaký obrázky, všichni budou moc rádi, že jsem vás viděl...“

Přehodil přes sebe plášť, rozloučil se, objal ženy a mužům potřásl rukou. A potom, stále zářící, se vydal do divoké noci.

„Harry bude kmotr!“ řekl Bill, když se spolu vraceli do kuchyně, aby pomohli s úklidem. „To je velká čest! Gratuluji ti!“

Harry odložil prázdné poháry a Bill za nimi zavřel dveře. Hlasy ostatních, kteří v oslavě pokračovali i po Lupinově odchodu, k nim zaznívaly jen tlumeně.

„Harry, chtěl bych si s tebou promluvit v soukromí. A v chalupě plné lidí k tomu není moc příležitostí.“

Bill váhal.

„Harry, vy něco plánujete s Griphookem.“

Bylo to oznámení, ne otázka, a Harry se ani nesnažil to vyvrátit. Jenom na Billa koukal a vyčkával.

„Já skřety znám,“ řekl Bill, „pracoval jsem u Gringotů od té doby, co jsem vyšel z Bradavic. Pokud vůbec může být přátelství mezi skřety a čaroději, mám mezi nimi přátele, nebo je přinejmenším dobře znám a mám rád.“ Bill znovu zaváhal.

„Harry, co chceš po Griphookovi a co mu za to nabízíš?“

„To ti nemůžu říct,“ odpověděl Harry, „promiň Bille.“

Kuchyňské dveře za jejich zády se otevřely a stála v nich Fleur s dalšími prázdnými poháry.

„Počkej,“ otočil se na ni Bill, „jenom na chvilinku...“

Zacouvala zpátky a zavřela za sebou dveře.

„Pak ti tedy musím říct tohle,“ pokračoval Bill, „pokud jsi s ním uzavřel jakýkoli výměnný obchod, a zvláště pokud ten obchod zahrnuje i poklady, musíš být bezpodmínečně opatrný. Skřetí vnímání vlastnictví, platby a oplátky je jiné než naše.“

Harry se cítil trochu nesvůj, jako by se v něm pohnul malý hádek.

„Co tím myslíš?“ zeptal se.

„Mluvíme tady o jiné rase.“ řekl Bill, „Obchody mezi skřety a kouzelníky se uzavírají po celá staletí, ale to všechno znáš s Historie kouzel. Chyby se dělaly na obou stranách, nikdy jsem netvrdil, že kouzelníci v tom byli nevinně. Nicméně někteří skřeti věří, a ti od Gringotovů mezi ně rozhodně patří, že se kouzelníkům nedá v záležitostech týkajících se zlata a pokladů věřit, protože neberou ohled na vlastnická práva skřetů..“

„Ale já uznávám...“ začal Harry, ale Bill jen potřásl hlavou.

„Ty tomu nerozumíš Harry, nikdo tomu nerozumí a ani nemůže, pokud ovšem nežil mezi skřety. Pro skřeta je právoplatným a jediným vlastníkem věci ten, kdo ji vytvořil, ne ten, kdo jí zaplatil. Pro skřety jsou všechny věci, které kdy vyrobili, podle práva jejich.“

„Ale když to koupil...“

„.. pak to považují za doživotně pronajaté tomu, kdo zaplatil. Ale představa, že se předměty dědí z jednoho kouzelníka na druhého, je jim cizí. Vždyť jsi viděl, jak se Griphook tvářil, když mu čelenka zmizela z očí. Neschvaloval to. Myslím si, že se domnívá, spolu s nejradikálnějšími členy svého rodu, že takové předměty by jim měly být navráceny poté, co kupec zemře. Náš zvyk odkazovat jimi vyrobené předměty z pokolení na pokolení bez toho, abychom znovu zaplatili, považují za něco dost blízkého krádeži.“

Harry měl neblahé tušení, přemýšlel, jestli Bill uhádl víc, než přiznal.

„Všechno, co jsem tím chtěl říct, je to,“ a položil ruku na dveře vedoucí do pokoje, „že musíš být opravdu velmi opatrný na to, co skřetům slíbíš, Harry. Je méně nebezpečné se vloupat ke Gringotům, než se pokusit nedodržet jim dané slovo.“

„Dobrá.“ řekl Harry a Bill otevřel dveře, „Jo, díky, budu si to pamatovat.“

Jak následoval Billa za ostatními, vytanula mu v hlavě podivná myšlenka, kterou mělo zřejmě na svědomí všechno to vypité víno. Vypadalo to, že bude Teddymu Lupinovi stejně nezodpovědným kmotrem, jako byl Sirius Black jemu.


26. kapitola - Gringottova banka
Plán byl připravený, přípravy hotovy. V nejmenší ložnici ležela na krbové římse pouze malá skleněná lahvička s dlouhým černým roztřepeným vlasem, který vytáhli ze svetru, jenž měla Hermiona na sobě v sídle Malfoyů.

„A budeš mít i přímo její hůlku,“ řekl Harry a kývnul směrem k hůlce z ořechového dřeva, „takže myslím, že budeš vážně přesvědčivá.“

Když ji Hermiona zvedala, tvářila se, jako by se ji hůlka chystala bodnout nebo kousnout.
„Nesnáším ji,“ pronesla chabě, „Opravdu ji nesnáším. Vůbec to není ono, neposlouchá mě, jak by měla...je to, jako by byla část jí.“

Harry si nemohl nevzpomenout na to, jak rázně Hermiona zamítla jeho stesky kvůli hůlce z hlohu, jak trvala na tom, že si vymýšlí, že mu nefunguje jako jeho původní, a jak by měl jenom trénovat. Ale rozhodl se, že na oplátku nezopakuje její vlastní rady. Předvečer jejich plánovaného útoku na Gringottovu banku přeci jen nepovažoval za vhodnou chvíli na hádku.

„Zato ti ale pomůže vcítit se do její role,“ řekl Ron, „Vždyť si vzpomeň, co ta hůlka všechno udělala.“

„Ale o tom přece mluvím!“ oponovala mu Hermiona. „Touhle hůlkou byli umučeni Nevillovi rodiče a kdoví kolik dalších lidí! Tahle hůlka zabila Siriuse!“

Na to Harry nepomyslel. Pohlédl na ni a ucítil naléhavé nutkání ji zlomit, rozpůlit Nebelvírovým mečem, který byl opřen o stěnu vedle něj.

„Schází mi moje hůlka,“ posteskla si Hermiona. „Škoda, že mi pan Ollivander nemohl taky udělat novou.“

Toho rána totiž dostala Lenka od Ollivandera novou hůlku. Nyní stála v zadní části zahrady a v odpoledním slunci zkoušela její schopnosti. Dean, jemuž vzali hůlku zbojníci, ji sklíčeně sledoval.
Harry pohlédl na hlohovou hůlku, která kdysi patřila Dracu Malfoyovi. Byl překvapený, ale zároveň měl radost, že ho poslouchala alespoň tak dobře, jako Hermionina. Harry si vzpomněl na to, co jim o tajemné výrobě hůlek pověděl Ollivander a usoudil, že ví, v čem byl problém. Hermiona nevzala hůlku Bellatrix osobně, takže k ní hůlka necítila žádnou oddanost.

Dveře ložnice se otevřely a dovnitř vešel Griphook. Harry instinktivně sáhl po rukojeti meče a přitáhl si ho sobě, ale okamžitě toho zalitoval. Byl si jistý, že skřet si toho všimnul. Aby přešel trapnost situace, řekl:

„Zrovna kontrolujeme, jestli máme všechno, Griphooku. Už jsme řekli Billovi a Fleur, že zítra ráno odjíždíme a aby kvůli nám nevstávali.“

Ohledně toho byli neúprosní, protože Hermiona se musela ještě před přemístěním přeměnit v Bellatrix a čím méně toho o jejich plánu Bill s Fleur věděli, tím lépe. Vysvětlili jim také, že už se nevrátí. Tu noc, kdy je chytli zbojníci, ztratili starý Perkinsonův stan, takže jim Bill půjčil jiný. Byl už zabalený na dně jejich malého batohu, který Hermiona dokázala před zbojníky schovat tím, že ho strčila do své ponožky, což na Harryho udělalo velký dojem.

Ačkoli mu budou Bill, Fleur, Luna i Dean chybět, nemluvě o pohodlí domova, které si posledních pár týdnů užívali, Harry se těšil, až budou pryč od omezování ve Škeblové chatrči. Už ho nebavilo dávat věčně pozor, aby nikdo neslyšel jejich rozhovory, když byli zavřeni v miniaturní tmavé ložnici.
Ale ze všeho nejvíc si přál, aby se už zbavili Griphooka. Jak přesně se ovšem od skřeta odloučí, aniž by mu dali Nebelvírův meč, zůstávalo pro Harryho otázkou bez odpovědi. Neměli žádnou příležitost to naplánovat, protože Griphook zřídka nechal Harryho, Rona a Hermionu déle jak pět minut o samotě.

„Mamka by se od něho mohla učit,“ sténal Ron, když se dlouhé skřetí prsty zas a znova objevovaly za dveřmi. Harry nezapomínal na Billovo varování, takže vysvětlil, že Griphook se jen snaží zabránit tomu, aby ho podvedli. Hermiona ale tak vehementně nesouhlasila s plánovanou zradou, že Harry přestal spoléhat na její inteligenci, která by vymyslela, jak to provedou. A jediné co Ron navrhl při těch řídkých příležitostech, kdy u nich nebyl Griphook, bylo:

„Budem s tím muset jednoduše frnkout, kámo.“

Tu noc se Harrymu špatně spalo. Když se k ránu převaloval, vzpomněl si na to, jak se cítil noc předtím, než přepadli Ministerstvo kouzel - cítil tehdy odhodlání, téměř vzrušení. Teď byl zahlcen úzkostí a nepříjemnými pochybnostmi. Nemohl se zbavit strachu, že to neskončí dobře. Neustále si říkal, že mají dobrý plán, že Griphook moc dobře ví, co je čeká, že jsou připraveni na všechny potíže, které je mohou potkat. Jednou nebo dvakrát zaslechl, jak se Ron pohnul, a byl jsi jistý, že je stejně jako on vzhůru. Spali ale v obýváku spolu s Deanem, takže se neodvážil promluvit.

Ulevilo se mu, když odbyla šestá hodina ráno a mohli konečně vylézt ze spacáků, v pološeru se obléct a potichu vyjít na zahradu, kde se sešli s Hermionou a Griphookem.
Úsvit byl chladný, ale s nástupem května už téměř nefoukalo. Harry pohlédl na hvězdy, zářící bledě na tmavé obloze a zaposlouchal se do zvuku vln, rozbíjejících se o útes – ten hlas mu bude chybět.

Jejich cestu přes červenou zem na Dobbyho hrobě lemovaly malé zelené výhonky. Za rok bude val pokryt květinami. Bílý náhrobní kámen se skřítkovým jménem už vypadal obnošeně. Harry si uvědomil, že ho nemohli pohřbít na krásnější místo, ale zasáhla ho krutá bolest, že ho musí opustit.
Při pohledu na hrob znovu zauvažoval, jak mohl skřítek vědět, kam je má přijít zachránit. Nepřítomně si pohrával s malým váček pověšeným kolem krku, cítil přes něj kousek rozbitého zrcátka, ve kterém si byl jistý, že viděl Brumbála.

Uslyšel, jak se otevřely dveře, a otočil se.

Přes trávník k nim kráčela Bellatrix Lestrangeová doprovázená Griphookem. Při chůzi strkala malý batoh do kapsy starého hábitu, který vzali z Grimmauldova náměstí.

Ačkoliv Harry věděl, že to je Hermiona, nemohl si pomoct, aby se neotřásl nenávistí. Byla vyšší než on, dlouhé černé vlasy se jí vlnily na zádech, její pohrdavé oči na něj pohlédly, ale když promluvila, uslyšel za Bellatrixiným hlasem Hermionu.

„Chutnala naprosto odporně, mnohem hůř než škrtidub! Fajn, Rone, pojď sem, ať tě můžu změnit...“

„Jo, ale nezapomeň, že vážně nechci mít ty vousy moc dlouhé – “

„Panebože, Rone, teď nejde o to, abys vypadal dobře –“

„To nemyslim, překáží mi to! Ale nos bych chtěl mít přece jen o trochu kratší, zkus to udělat tak, jako posledně.“

Hermiona vzdychla, ale dala se do práce. Neslyšně mumlala a přeměňovala jednotlivé části Ronova těla. Rozhodli se mu vytvořit úplně novou identitu a věřili, že zlovolné charisma Bellatrix ho bude dostatečně chránit. Harry a Griphook měli být schovaní pod neviditelným pláštěm.
„Tak,“ řekla Hermiona, „jak vypadá, Harry?“

Rona bylo možno i přes přeměnu rozpoznat, ale Harry si pomyslel, že to je jen proto, že ho zná příliš dobře. Měl teď dlouhé vlnité vlasy, husté hnědé vousy s knírem, krátký široký nos bez pih a husté obočí.

„No, není můj typ, ale půjde to,“ odpověděl Harry. „Takže půjdeme?“
Všichni tři pohlédli na tmavou, tichou Škeblovou chatrč stojící pod blednoucími hvězdami. Pak se otočili a vyšli k místu, hned za ochranným valem, kde končilo Fideliovo ochranné kouzlo a odkud se mohli přemístit.

Když prošli bránou, ozval se Griphook.

„Nejspíš bych měl už vylézt nahoru, co říkáte, Harry Pottere?“

Harry se sklonil a skřet mu vylezl na záda a pevně se ho chytil pod krkem. Nebyl těžký, ale Harrymu se nelíbil pocit, že je tak blízko, ani síla, se kterou se briskně dostal nahoru. Hermiona vytáhl neviditelný plášť z malého batohu a přehodila ho přes něj.

„Perfektní,“ prohlásila, když se sklonila, aby zkontrolovala Harryho nohy. „Není vidět vůbec nic. Můžeme jít.“

Harry se otočil s Griphookem na zádech a soustředil se, jak nejvíc mohl na Děravý kotel, hospůdku, u vchodu do Příčné ulice. Skřet se k němu přitiskl ještě pevněji, jak se pohybovali sepnutou tmou. O pár vteřin později Harryho nohy ucítily chodník a Harry otevřel oči přímo na křižovatce Charing Cross.

Míjeli je mudlové se znavenými tvářemi, obvyklými pro časné ráno a vůbec si nebyli vědomi, že tu stojí malá hospůdka.
Bar v Děravém kotli byl téměř prázdný. Tom, shrbený a bezzubý majitel, leštil za barem sklenice. Dva čarodějové se tlumeně bavili ve vzdáleném rohu, ale při pohledu na Hermionu zmizeli dál do stínu.

„Madam Lestrangeová,“ zamumlal Tom a když kolem něj Hermiona prošla, kývnul poslušně hlavou.

„Dobré ráno,“ řekla Hermiona a Harry zahlédl Tomův překvapený pohled, jak se plížil za ní, stále s Griphookem na zádech.

„Jsi moc zdvořilá,“ zašeptal Hermioně do ucha, když vycházeli do dvora za hospodou. „Musíš se k lidem chovat, jako by byli smetí.“

„No dobře!“

Hermiona vytáhla Bellatrixinu hůlku a poklepala s ní na cihlu na nenápadné zdi před nimi. Cihly se okamžitě začali pohybovat a točit. Uprostřed se objevila díra, která se postupně rozšiřovala, až z ní vznikl vchod do úzké dlážděné Příčné ulice.

Všude bylo ticho, obchody ještě neotevřely, nikde žádní zákazníci. Zahnutá dlážděná ulice se nyní vůbec nepodobala té plné lidé, kterou Harry navštívil, než jel poprvé do Bradavic před několika lety.
Mnoho obchodů bylo zabedněných, ale viděli i pár nově otevřených, týkajících se černé magie. Z mnoha výkladních skříní se na ně dívala Harryho tvář na plakátech s nápisem Hledaný číslo jedna.

U dveří se choulila skupina otrhaných lidí. Slyšel, jak naříkají směrem k těm několika kolemjdoucím, prosí je o zlato, vykřikují, že opravdu jsou kouzelníci. Jeden z nich měl přes oko zkrvavený obvaz.

Žebráci pohlédli na Hermionu, když kolem nich procházeli. Zdálo se, jako by před ní roztávali, stahovali se kapuce do čela a prchali, jak nejrychleji mohli. Hermiona je zvědavě pozorovala, až muž se zakrváceným obvazem doklopýtal přímo před ní.

„Mé děti!“ vykřikl a ukázal. Měl chraplavý, vysoko posazený hlas a zněl roztržitě. „Kde jsou mé děti? Co jim udělal? Ty to víš, ty to víš!“

„Já – já vážně – “ zajíkla se Hermiona.

Muž se na ni vrhnul a natahoval se po jejím hrdle. Rána a výbuch červeného světla ho odmrštily zpět na zem, kde ztratil vědomí. Ron stál s hůlkou stále napřaženou a pod vousy se mu stále zračilo překvapení. V oknech na obou stranách ulice se objevily tváře, ale malý lidé v hlouček přihlížejících, kteří stáli poblíž se zahalili do svých hábitů a svižným krokem odcházeli, aby byli co nejrychleji pryč.

Jejich vstup do Příčné ulice nemohl být nápadnější. Harry na chvíli zauvažoval, jestli by nebylo lepší odejít teď a zkusit vymyslet lepší plán. Než se ale mohli přesunout nebo se spolu poradit, ozval se za nimi další výkřik.

„Ale, madam Lestrangeová!“

Harry se bleskurychle otočil a Griphook se ho chytil o něco pevněji. Dlouhými kroky k nim mířil vysoký, hubený kouzelník s hustými šedivými vlasy a dlouhým, ostrým nosem.

„To je Travers,“ zasyčel skřet Harrymu do ucha, ale Harrymu v tu chvíli vůbec nedošlo, kdo Travers je. Hermiona se narovnala, aby vypadala vyšší, a řekla s největším možným opovržením, kterého byla schopná,

„A vy chcete co?“
Travers se zastavil a tvářil se uraženě.

„Je to Smrtijed!“ vydechl Griphook a Harry se pokradmu přiblížil k Hermioně, aby jí zašeptal tu informaci do ucha.

„Chtěl jsem vás pouze pozdravit,“ odpověděl chladně, „ale pokud je má přítomnost nevítaná...“

Harry okamžitě rozpoznal jeho hlas. Travers byl jeden ze Smrtijedů, kteří dorazili do Xenofiliova domu.

„Ne, ne, vůbec ne, Traversi,“ řekla Hermiona rychle, aby napravila svůj omyl, „jak se daří?“

„Abych řekl pravdu, jsem překvapen, že vás vidím venku, Bellatrix.“

„Opravdu? Čím to?“ zeptala se Hermiona.

Tedy,“ odkašlal si Travers, „slyšel jsem, že obyvatelé Malfoyva sídla dostali zákaz opustit dům, po tom ...ehm...úniku.“

Harry si zoufale přál, aby Hermiona něco vymyslela. Pokud to byla pravda, Bellatrix vůbec neměla být na veřejnosti –

„Pán Zla odpouští těm, kteří mu v minulosti věrně sloužili,“ odpověděla Hermiona a brilantně přitom napodobila Bellatrixinu nejpohrdavější intonaci. „Možná, že jeho mínění o vás není tak vysoké jako o mě, Traversi.“

Ačkoliv se Smrtijed tvářil uraženě, rozhodně již nevypadal tak podezíravě. Pohlédl na zem na muže, kterého Ron před chvíli omráčil.

„Jak vás urazil?“

„Na tom nezáleží, už se to nebude opakovat,“ pronesla Hermiona chladně.

„Tihle ´bezhůlkoví´ umí být otravní,“ řekl Travers. „Pokud pouze žebrají, nic proti tomu nemám, ale minulý týden si mě jedna z nich dovolila požádat o přímluvu na ministerstvu. Jsem čarodějka, pane, já jsem čarodějka, dovolte mi, abych vám to dokázala!“ napodobil ji pištivě. „Jako bych ji měl půjčit svoji hůlku - ale čí hůlku,“ zeptal se zvědavě, „teď používáte, Bellatrix? Slyšel jsem, že vaše vlastní byla - “

„Tady mám svou hůlku,“ odpověděla Hermiona chladně a ukázala na Bellatrixinu hůlku. „Nevím, jaké fámy jste poslouchal, Traversi, ale nejste moc dobře informovaný.“

Travers vypadal překvapeně a otočil se nyní na Rona.
„Kdo je váš přítel? Neznám ho.“

„To je Dragomir Despard,“ vysvětlila mu Hermiona.

Usoudili, že pro Rona bude nejbezpečnější, když se bude vydávat za vymyšleného člověka. „Neumí příliš anglicky, ale sympatizuje s cíly Pána Zla. Přijel se z Transylvánie podívat na náš nový režim.“

„Skutečně? Těší mě, Dragomire,“

„ – Eší me,“ řekl Ron a napřáhl ruku.
Travers roztáhl dva prsty a potřásl Ronovi rukou, jako by se bál, že se tím ušpiní.

„A co vás a vašeho – milého – přítele přivádí takto časně do Příčné ulice?“ zeptal se Travers.

„Potřebuji zajít do Gringgotovy banky,“ odpověděla Hermiona.
Hermiona neměla na vybranou, musela ho následovat klikatou dlážděnou ulicí až k místu, kde nad ostatními obchody vyčnívala sněhobílá budova Gringottovy banky. Ron kráčel vedle nich a Harry s Griphookem je následovali.

Pozorný Smrtijed bylo to poslední, co potřebovali. Nejhorší na tom ovšem bylo, že s Traversem po boku fiktivní Bellatrix neměl Harry nejmenší možnost s Hermionou nebo Ronem jakkoliv komunikovat. Až příliš brzy dorazili k mramorovému schodišti vedoucímu k velkému bronzovému vchodu. Jak je Griphook varoval, místo skřetů v livreji, kteří obvykle postávali kolem vchodu, tu nyní čekali dva kouzelníci. Každý z nich v ruce svíral dlouhý zlatý prut.

„Ah, ´sondy spolehlivosti´,“ vzdychl Travers teatrálně. „uboze jednoduché, ale přitom tak účinné!“

Vydal se po schodech nahoru a kývnul doprava i doleva na čaroděje, kteří zvedli zlaté pruty a projeli ho jimi nahoru a dolů.

Harry věděl, že sondy rozpoznaly ukryté kouzelnické předměty. Měl pouze pár vteřin, takže vytáhl Drakovu hůlku a namířil ji postupně na každého hlídače a zašeptal dvakrát „Confundo.“ Oba strážci se na moment zarazili, když je kouzlo zasáhlo, ale Travers, který se díval za bronzovou bránu do vstupní síně, si ničeho nevšiml.

Hermioně se zavlnily dlouhé černé vlasy, když vyšla schody.

„Moment, madam,“ řekl strážce a zvedl sondu.

„Ale právě jste to přece udělal!“ pronesla Hermiona Bellatrixiným arogantním rozkazovačným hlasem.

Travers se se zvednutým obočím otočil. Strážce vypadal zmateně. Pohlédl na úzkou zlatou sondu a pak na svého kolegu, který mu lehce omámeným hlasem řekl,
„Jo, Mariusi, zrovna jsi ji zkontroloval.“

Hermiona s Ronem po boku vykročila a Harry s Griphookem je neviditelně následovali. Harry se na prahu otočil: oba kouzelníci se škrábali na hlavě.

Před vnitřními stříbrnými dveřmi, na kterých stálo varování o strašlivé odplatě pro zloděje, stáli dva skřeti. Harry pohlédl na báseň a z ničeho nic se mu vybavila vzpomínka, na dobu, kdy na to samém místě stál v den svých jedenáctých narozenin, těch nejlepších v životě.
Hagrid stál vedle něj a povídal, „Jen blázen by se je pokoušel vykrást,“¨

Gringottova banka mu tehdy přišla jako zázračné místo, začarované skladiště se zlatem, o kterém nikdy neměl tušení, že je jeho a ani ve snu ho tenkrát nenapadlo, že by se sem měl vrátit a krást...Ale za pár vteřin už stáli v rozsáhlé mramorové hale uvnitř banky. U dlouhého pultu seděli na vysokých stoličkách skřeti a věnovali se prvním zákazníkům. Hermiona, Ron a Travers zamířili ke starém skřetovi, který lupou zkoumal velkou tlustou minci. Hermiona nechala Traverse popostoupit dopředu, aby mohla Ronovi vysvětlit charakteristiku haly.

Skřet položil zkoumanou minci stranou a bezadresně pronesl „Leprikóní“. Pak pozdravil Traverse, jenž mu podal malý zlatý klíček. Skřet jej prozkoumal a vrátil mu jej zpět.
Hermiona vykročila k němu.

„Madam Lestrangeová!“ pronesl skřet evidentně překvapen. „Ach můj bože! Mohu – mohu Vám pomoci?“

„Přeji si jít do svého trezoru,“ odpověděla Hermiona.

Skřet trochu couvnul. Harry se rozhlédl. Travers nebyl jediný, kdo postával kolem a pozoroval je. Řada skřetů přerušila práci a dívala se na Hermionu.

„Můžete se...identifikovat?“ zeptal se skřet.

„Identifikovat? Nikdy - nikdy v životě jsem se nemusela identifikovat!“ oponovala mu Hermiona.

„Oni to ví!“ zašeptal Griphook Harrymu do ucha. „Museli je varovat, že se sem může někdo pokusit vniknout.“

„Postačí vaše hůlka, madam,“ řekl skřet. Natáhl chvějící se ruku a Harry si v hrozivé vteřině uvědomil, že skřeti Gringgottovy banky ví, že Bellatrixina hůlka byla ukradena.

„Jednej, jednej rychle!“ šeptal Griphook Harrymu do ucha, „kletba Imperius!““

Harry zvedl pod pláštěm hůlku z hlohu, namířil ji na starého skřeta a poprvé v životě zašeptal, „Imperio!“

Z Harryho paže vystřelil zvláštní pocit brnícího tepla, které jakoby proudilo z jeho mysli přes šlachy a žíly a propojilo ho s hůlkou a kletbou, kterou pronesl. Skřet vzal Bellatrixinu hůlku, pečlivě ji prozkoumal a pak řekl, „Ah, vidím, že jste si nechala vyrobit novou hůlku, madam Lestrangeová!“

„Cože?“ zeptala se Hermiona, „ne, ne, to je moje – “

„Novou hůlku?“ podivil se Travers a znovu přistoupil k přepážce. Skřeti kolem je stále pozorovali. „Ale jak jste to dokázala? Který výrobce hůlek vám ji vyrobil?“

Harry zareagoval bez přemýšlení. Namířil hůlku na Traverse a znovu zamumlal, „Imperio!“

„Ach, ano,“ řekl Travers a podíval se na Bellatrixinu hůlku. „A funguje dobře? Vždycky jsem říkal, že nové hůlky potřebují trochu času, nemyslíte?“

Hermiona vypadala naprosto ohromeně, ale k Harryho velké úlevě, přijala bizardní změnu ve vývoji bez komentáře.
Starý skřet tleskl za přepážkou rukama a okamžitě k němu přistoupil mladší skřet.

„Budu potřebovat břinkot,“ řekl skřetovi, který hned zmizel a za vteřinu se vrátil s koženou kabelou, ve které o sebe řinčely kovové předměty, kterou předal svému nadřízenému.

„Dobře, velmi dobře! Následujte mě, prosím, madam Lestrangeová,“ řekl skřet, seskočil ze stoličky a zmizel tak z dohledu, „zavedu vás do vašeho trezoru.“

Objevil se na druhé straně přepážky a vesele k nim kráčel se stále ještě cinkající kabelou. Travers se nyní téměř nehýbal a jen ústa měl doširoka otevřené. Ron k tomuto zvláštnímu jevu jen přitahoval pozornost, když jej zmateně pozoroval.

„Moment - Bogrode!“
Jiný skřet vystartoval zpoza přepážky.

„Máme své instrukce,“ řekl a zlehka se Hermioně uklonil, „omlouvám se, madam Lestrangeová, ale k trezoru Lestrangeových byla přidána zvláštní ochranná opatření.

Naléhavě něco šeptal Bogrodovi do ucha, ale skřet pod kletbou Imperius ho setřásl.
„Jsem si plně vědom těchto instrukcí. Madam Lestrangeová si přeje jít do svého trezoru ...velmi vážená rodina ... staří klienti ... tudy, prosím...“

A s cinkotem spěšně zamířil k jedněm z mnoha dveří, které vedly z haly. Harry se ohlédl na Traverse, který stále ještě stál na jednom místě a tvářil se příliš nepřítomně. Harry se rozhodl. Mávnutím hůlky donutil Traverse přijít k nim a sledovat je až ke dveřím, do hrubé kamenné chodby za nimi, osvětlené pochodněmi.

„Máme problém, podezírají nás,“ řekl Harry, když za nimi zabouchly dveře a sundal si neviditelný plášť. Griphook seskočil z jeho ramen. Travers ani Bogrod se vůbec nepodivili jejich neobvyklému zjevení.

„Jsou pod kletbou Imperius,“ dodal v rekaci na zmatené pohledy Rona a Hermiony, kteří zírali na nepřítomné tváře Traverse s Bogrodem. „Ale nemyslím, že jsem ji použil dostatečně silnou, nevím...“

A v hlavě se mu objevila další vzpomínka, tentokrát na skutečnou Bellatrix Lestrangeovou, jak před ním vřískala, když se poprvé v životě pokusil použít kletbu, která se nepromíjí:

„Musíš ji opravdu chtít použít, Pottere!“

„Co budem dělat?“ zeptal se Ron. „Nevrátíme se ještě? Dokud můžem?“

„Pokud ještě můžeme,“ řekla Hermiona a pohlédla na velké dveře do hlavní haly, kde se dělo kdoví co.

„Když jsem se dostali takhle daleko, tak bych šel dál.“ prohlásil Harry.

„Dobře,“ souhlasil Griphook, „potřebujeme, aby Bogrod řídil vozík. Já na to nemám povolení. Ale nebude tam místo pro toho čaroděje.“

Harry namířil hůlkou na Traverse.
„Imperio!“

Kouzelník se otočil a spěšně odcházel podél tmavé uličky.
„Co ho necháváš dělat?“

„Schovat se,“ odpověděl Harry a namířil pro změnu na Bogroda, který hvízdl a přivolal vozík, jenž k nim přijel ze tmy. Harry si byl jistý, že když do něj nasedali, slyšel v hlavní síni výkřiky. Bogrod si sednul s Griphookem dopředu, Harry, Ron a Hermiona se zmáčkli v zadní části.

Vozík se rozjel se škubnutím a nabral rychlost. Prosvištěli kolem Traverse, který se schovával do díry ve zdi, když se vozík začal kroutit a zatáčet do labyrintových zatáček. Stále mířili hlouběji a hlouběji. Přes rachot koleček Harry neslyšel nic jiného.
Vlasy za ním vlály, jak míjely stalaktity a jeli stále níž, ale stále se ohlížel. Bylo to, jako by za sebou nechaly obrovské stopy. Čím víc o tom přemýšlel, tím šílenější mu jejich plán připadal. Převléknout Hermionu za Bellatrix, vzít se sebou její hůlku, když Smrtijedi dobře věděli, kdo jí ji vzal – “

Byli hlouběji, než kdy Harry v Gringgotově bance byl. Vozík v rychlosti se trochu naklonil a na chvíli uviděli před sebe. Na vteřinu Harry zaslechl Griphooka vykřiknout:

„Ne!“, když se na ně spustil vodopád. Ale na brzdění nebyl čas: prosvištěli skrz něj.

Harry cítil vodu v očích i ústech, nic neviděl, ani nemohl dýchat. Pak se vozík hrozivě naklonil, převrátil se a všechny je vyhodil ven. Uslyšel, jak se vozík roztříštil o stěnu, slyšel, jak Hermiona něco křičí a ucítil, jak jej něco tlačí k zemi jako by nic, až bezbolestně přistál na kamenné chodbě.

„P-potlačovací kouzlo,“ prskala Hermiona, když ji Ron zvedl na nohy. K Harryho zděšení, už ale vůbec nevypadal jako Bellatrix. Místo toho tam stála v příliš velkých hábitech, pomočená, ve své obvyklé podobě. Ron už měl zase zrzavé vlasy a žádné vousy. Uvědomili si to, když se na sebe dívali a sáhli na své tváře.

„Zlodějův pád!“ řekl Griphook, když se škrábal na nohy a díval se na vodu na kolejích, která jak Harry nyní pochopil, nebyla jen tak obyčejná. „Smývá jakékoliv kouzlo! Ví, že v bance jsou zloději, použili ochranná kouzla!“

Viděl, jak Hermiona kontroluje, zda stále má malý batoh a spěšně strčil ruku pod bundu, aby se ujistil, že pořád má neviditelný plášť. Pak se otočil na Bogroda, který ohromeně třásl hlavou.

„Zlodějův pád zřejmě smyl i kletbu Imperius.“

„Potřebujeme ho,“ řekl Griphook, „nemůžeme vejít do trezor bez skřeta z Gringgotovy banky. A potřebujeme také břinkot!“

„Imperio!“ řekl znovu Harry a ozvěna zopakovala jeho hlas kamennou chodbou. Opět pocítil prudký pocit ovládání, které proudilo z jeho hlavy do hůlky. Bogrod se znovu podřídil jeho vůli. Jeho zmatený výraz se změnil do zdvořile lhostejného a Ron spěšně zvedl koženou kabelu s kovovými předměty.

„Harry, myslím, že slyším, jak sem někdo jde!“ ozvala se Hermiona. Namířil Bellatrixinu hůlku na vodopád a vykřikla: „Protego!“ Viděli, jak ochranné kouzlo přerušilo proud očarované vody, která tekla do chodby.

„Dobrý nápad,“ řekl Harry, „veď nás, Griphooku!“

„Jak se pak odsud dostaneme ven?“ zeptal se Ron, když pospíchali za skřetem do tmy. Bogrod za nimi těžce oddechoval, jako starý pes.

„To budeme řešit, až na to přijde řada,“ odpověděl Harry. Snažil se poslouchat. Měl dojem, že poblíž slyšel něco cinkat. „Jak je to ještě daleko, Griphooku?“

„Už jen kousek, Harry Pottere, už jen kousek...“

A když zahnuli za roh, spatřili něco, na co byl Harry připravený, ale co je stejně donutilo okamžitě se zastavit.

K zemi byl přímo před nimi připoután obrovský drak a hlídal vstup do čtyřech nebo pěti nejhlubších trezorů. Dračí šupiny po dlouhém věznění v podzemí úplně vybledly a roztřepily se. Oči měl mléčně růžové, na obou zadních nohách měl obrovská pouta, ze kterých vedly tlusté řetězy ke gigantickým hřebům, zatlučeným hluboko do skály.
Kdyby roztáhl obří špičatá křídla svinutá k sobě, kompletně by zaplnily celou místnost. Když se na ně otočil svojí příšernou hlavou, zařval takovým hlasem, že se skála zachvěla. Otevřel tlamu a vyslal na ně plameny, které je donutily rychle utéct zpět do chodby.

„Je napůl slepý,“ oddechoval těžce Griphook, „ale o to víc strašnější. Ale i tak jej umíme ovládat. Ví, co může čekat, když přichází břinkot. Dejte mi ho.“

Ron mu podal kabelu a skřet z ní vytáhl malé kovové nástroje. Když s nimi zatřásl, vydávaly ohlušující zvuky, jak když se kladivem uhodí do kovadliny. Griphook jim je rozdal, Bogrod si svůj pokorně převzal.

„Víte, co dělat,“ řekl Griphook Harrymu, Ronovi a Hermioně. „Až uslyší tyhle zvuky, bude čekat bolest, takže ustoupí a Bogrod se musí rychle dotknout dlaní trezoru.“

Znovu vyšli za roh. Třásli břinkotem a zvuk se mnohokrát zesíleně rozléhal po skalnatých stěnách, takže Harrymu téměř trhal uši. Drak znovu hrozivě zařval, ale pak ustoupil.
Harry viděl, jak se třásl, a když se přiblížili, spatřil na jeho hlavě obrovské jizvy po ranách. Hádal, že draka naučili, aby se bál rozpálených mečů, když slyšel břinkot.

„Řekni mu, aby se rukou dotkl dveří!“ popohnal Griphook Harryho, který namířil hůlkou na Bogroda. Starý skřet ho poslechl a dlaní zatlačil na dřevo. Dveře do trezoru se rozplynuly a ukázaly vchod jako do jeskyně, který byl od podlahy až ve stropu naplněn zlatými mincemi, poháry, stříbrným brněním, kůži neznámých tvorů, některých s dlouhými ostny, jiných s padlými křídly, lektvary ve zdobených lahvičkách a lebkách s korunami.

„Rychle, hledejte!“ křikl Harry, když bleskurychle vběhli dovnitř trezoru.
Popsal Ronovi a Hermioně mrzimorský šálek, ale pokud by byl v trezoru schovaný jiný viteál, pak neměl tušení, jak bude vypadat. Téměř neměl čas na to, aby se otočil, když se za nimi ozvalo ohlušující lupnutí. Dveře za nimi se znovu objevily a zavřely je uvnitř trezoru do úplné temnoty.

„To nevadí, Bogrod nás pak odsud dostane!“ zařval Griphook, když Ron překvapeně vykřikl. „Nemůžete rozsvítit hůlky? Rychle, nemáme moc času!“

„Lumos!“

Harry posvítil hůlkou na trezor. Její světlo se odráželo na třpytivých klenotech. Na jedné poličce uviděl falešný Nebelvírův meč přivázaný řadou řetězů. Ron s Hermionou také rozsvítili své hůlky a zkoumali hromadu předmětů ležících před nimi.

„Harry, mohl by tohle být – aargh!“

Hermiona vykřikla bolestí, Harry se na ní otočil s hůlkou právě včas, aby zahlédl, jak jí z ruky vypadl zdobený pohár. Jakmile dopadl na zem, rozmnožil se do spršky pohárů, takže o vteřinu později byla podlaha kolem pokrytá stejnými poháry, aniž by mohli rozpoznat původní.

„Spálil mě!“ zasténala Hermiona a sála si popálené prsty.

„Přidali sem dvojné kletby a kouzlo Flagrante!“ křikl Griphook. „Čehokoliv se dotknete, vás spálí a následně se rozmnoží. Ale kopie jsou bezcenné – a pokud se jich budete pořád dotýkat, rozmnožující se zlato vás zavalí k smrti!“

„Dobře, takže se ničeho nedotýkejte!“ pronesl Harry zoufale, ale jakmile to vyslovil, Ron omylem šlápl na jednu z kopií poháru a s výbuchem se okamžitě objevilo dvacet dalších. Ron poskakoval na místě, část nohy měl spálenou po dotyku s horkým kovem.

„Zůstaň stát, nehýbej se!“ řekla Hermiona a podepřela Rona.

„Jenom se koukejte kolem!“ křikl Harry. „Pamatujte, že ten šálek je malý, ze zlata. Je na něm vyrytý jezevec a má dvě ucha – nebo jestli neuvidíte něco s Havraspárovým symbolem, orlem – “

Namířili své hůlky do každého koutku i štěrbiny a opatrně se otáčeli na místě. Bylo téměř nemožné ničeho se nedotknout. Harry způsobil ohňostroj falešných galeonů, které se na zemi přidaly k falešným pohárům, takže nyní nebylo téměř kam šlápnout. Zlato kolem žhnulo, v trezoru byly horko jako ve výhni. Světlo z Harryho hůlky ozářilo štíty a skřetí helmy na poličkách sahajících až ke stropu. Zvedal světlo výš a výš, až konečně našel předmět, kvůli kterému po poskočilo srdce a zachvěla se mu ruka.

„Je támhle, támhle!“

Ron s Hermionou na něj namířili své hůlky, takže zlatý šálek se rozzářil třemi směry. Šálek, který patřil Helze z Mrzimoru, jenž měla Hepziba Smithová, které ho ukradl Tom Raddle.

„Jak se sakra dostaneme tam nahoru, aniž bychom se ničeho dotkli?“ zeptal se Ron.

„Accio šálek!“ vykřikla Hermiona, která v zoufalství evidentně zapomněla, co jim Griphook říkal v průběhu plánování.

„Zbytečné, zbytečné,“ zavrčel skřet.

„Takže co budeme dělat?“ řekl Harry a pohlédl na skřeta. „Jestli chceš ten meč Griphooku, tak nám budeš muset pomoct víc než – počkat! Můžu se toho dotknout mečem? Hermiono, podej mi ho!“

Hermiona zašmátrala ve svém hábitu, vyndala malý batoh, chvíli se v něm přehrabovala, až z něj vytáhla zářící meč. Harry ho chytil za rubínovou rukojeť a ostřím se dotkl nejbližší stříbrné lahvičky a ta se nerozmnožila.

„Kdybych mohl nabrat ten šálek na meč – ale jak se k němu dostanu?“

Polička, na které šálek ležel, byla mimo dosah i pro Rona, jenž z nich byl nejvyšší. Horko z očarovaného pokladu narůstalo a Harrymu po čele stékal pot, jak se snažil vymyslet, jak šálek získat. Pak za dveřmi zaslechl dračí řev a zvuky lomozu a řinčení byly slyšet víc a víc.
Byli teď opravdu v pasti. Ven se mohli dostat jen dveřmi, ke kterým očividně mířila horda skřetů. Harry pohlédl na Rona a Hermionu, jimž se ve tváři zračila hrůza.

„Hermiono,“ domáhal se Harry, jak lomoz za dveřmi narůstal, „musím se dostat tam nahoru, musíme se ho zbavit – “

Zvedla hůlku, namířila ji na Harryho a zašeptala, „Levicorpus.“

Harry se vznesl kotníkem do vzduchu a zasáhl stříbrné brnění, z kterého okamžitě vystřelily kopie, jako žhnoucí bílá těla a zaplnily už tak plný prostor. Ron, Hermiona a oba skřeti byli s výkřiky bolestí sraženi na další předměty, které se okamžitě rozmnožily. Byli napůl pohřbeni ve zvedajícím se přílivu vařícího se zlata, křičeli a snažili se dostat ven, když Harry projel hrotem meče skrze ouško Mrzimorského šálku a nabodl jej na ostří.

„Impervius!“ zaječela Hermiona ve snaze bránit sebe, Rona i skřety před hořícím kovem.

Ale pak zatím nejhrůznější výkřik donutil Harryho, aby se ohlédnul. Ron s Hermionou ponořeni po pás ve zlatu se snažili zachránit Bogroda, který klouzal do pokladu. Ale Griphook už zmizel z dohledu, čouhaly z něj pouze konečky prstů.
Harry je popadl a zatáhl. Popálený skřet se se zaskučením vynořil.

„Liberacorpus!“ zahřměl Harry a s Griphookem přistáli na vařícím se zlatě a HarrymuHarrHaH
vyklouzl meč z ruky.

„Chytněte ho!“ zařval Harry a snažil se odolat bolesti škvařícího se kovu na své kůži. Griphook mu znovu vylezl na záda, odhodlán vyhnout se nadouvající se mase vřelých rudých předmětů. „Kde je meč? Byl na něm ten šálek!“

Lomoz na druhé straně trezoru už byl téměř ohlušující – bylo pozdě –
„Támhle!“

To Griphook jej spatřil, Griphook se za ním vrhnul a v ten moment bylo Harrymu jasné, že skřet nikdy nečekal, že by dodrželi slovo. Jednou ruku se pevně držel Harryho vlasů, aby měl jistotu, že znovu nespadne do moře horoucího zlata a druhou rukou Griphook popadl rukojeť meče a strhnul jej mimo Harryho dosah.

Maličký zlatý šálek navlečený na oušku vylétl do vzduchu. Se skřetem na zádech po něm Harry skočil a chytil je. Ačkoliv cítil, jak mu propaluje ruce do masa, nepustil jej. Držel jej, když mu z dlaně vyskočilo bezpočet dalších Mrzimorských šálků, které na něj padaly. Vchod do trezoru se znovu otevřel a Harry cítil, jak s Ronem a Hermionou kloužou na lavině hořícího zlata a stříbra ven do vnější místnosti.

Harry téměř nevnímal popáleniny na celém těle, ani další a další kopie šálku, které na něj padaly. Zastrčil jej do kapsy a natáhl se, aby znovu získal meč, ale Griphook byl pryč. V momentě, kdy byl v bezpečí, sklouzl z Harryho ramenou, skočil do davu skřetů kolem a s křikem:

„Zloději! Zloději! Pomoc! Zloději!“, mával mečem. Zmizel uprostřed postupujícího davu, který jej beze slova přijal a v němž všichni drželi dýky.

Harry uklouzl na hořícím zlatě a když se vydrápal na nohy, bylo mu jasné, že jediná cesta ven, vede skrz.

„Mdloby na vás!“ zahřmel a Ron s Hermionou se k němu přidali.
Jiskry červeného světla vylétly do davu skřetů a někteří z nich se skáceli na zem. Další ale postupovali k nim a Harry viděl, jak zpoza rohu vyběhlo několik čarodějů.

Uvázaný drak znovu zařval a vlna plamenů přeletěla přes skřety. Kouzelníci se svíjeli bolestí a prchali zpátky. Harryho náhle něco napadlo, inspirace nebo možná šílenství. Namířil hůlku na tlusté okovy, které poutaly zvíře k podlaze a zařval:

„Relashio!“

Okovy s hlasitým úderem povolily.

„Tudy!“ zařval, stále házel omračující kletby na skřety za nimi, ale běžel k slepému drakovi.

„Harry – Harry – co to děláš?“ vykřikla Hermiona.

„Rychle, vylez nahoru, na něj – “

Drak si stále ještě neuvědomil, že je volný. Harryho chodidla nalezly záhyb na jeho zadních nohou a vyšvihl se na drakova záda. Jeho šupiny byly tvrdé jako ze železa. Vůbec se nezdálo, že by si ho všiml. Natáhl ruku, Hermiona vyskočila k němu, Ron se vyšplhal za nimi a vteřinu nato si drak uvědomil, že už není připoutaný.

S řevem kus ustoupil, Harry se zabodnul do kolen a držel se šupin tak pevně, jak dovedl. Křídla se rozevřela, srazila k zemi vřískající skřety jako kuželky a vznesla se do vzduchu. Harry, Ron a Hermiona mu leželi na zádech. Odřeli se o strop, když se drak vrhnul k ústí chodby, zatímco skřeti na něj začali vrhat dýky, které se odrazili od jeho slabin.

„Nikdy se odsud nedostaneme, je moc velký!“ vykřikla Hermiona, ale drak znovu otevřel tlamu a vychrlil oheň, který dosáhl až do tunelu, v němž se hlasitým rámusem zřítili podlahy i stropy.
Drak si s obrovskou silou probojovával cestu ven. Harry měl pevně zavřené oči proti horku u prachu, ohlušen z padajících kamenů a drakova řevu. Dokázal se pouze držet jeho zad a každou chvíli čekal, že ho setřese dolů. Pak zaslechl Hermionu, jak křičí:

„Defodio!“

Pomáhala drakovi zvětšit chodbu a ničila strop, zatímco drak se snažil letět vzhůru na vzduch, pryč od vřískajících a řinčících skřetů. Harry s Ronem ji napodobili dalšími kouzly, až se strop zřítil. Proletěli nad podzemním jezerem a řvoucí zvíře nad ním nejspíš ucítilo prostor a svobodu.
Za nimi se ozýval drakův dusot, klapot ostnatého ocasu, rány z hromady kamenů, obrovských padajících stalaktitů a řinčení skřetů bylo stále tlumenější a tlumenější, zatímco před nimi si drak stále probíjel cestu chrlením plamenů –

Až konečně, spojenou silou jejich kouzel a drakovy brutální síly si probili cestu do mramorové síně. Skřeti i kouzelníci s řevem prchali do úkrytů, když drak konečně získal prostor plně roztáhnout křídla. Otočil ostnatou hlavu směrem k chladnému vzduchu, který cítil za branou a vznesl se vzhůru s Harrym, Ronem i Hermionou na zádech.

Prorazil bronzové dveře, které vyletěly z pantů a kymácivě vletěl do Příčné ulice a odrazil se k obloze.

27. kapitola - Definitivní úkryt
Neexistoval způsob, jak draka řídit – byl slepý, netušil, kam letí a Harry věděl, že kdyby prudce změnil směr nebo se ve vzduchu otočil, bylo by nemožné se na jeho velkém hřbetě udržet. Jak stoupali výš a výš nad Londýn, který se pod nimi rozpínal jako šedozelená mapa, v Harrym převládl pocit vděčnosti za povedený útěk, který se před tím zdál nemožný. Přikrčený na krku příšery se pevně přitiskl k jejím kovovým šupinám a studený vánek tišil bolest jeho spálené a puchýři oteklé kůže. Drakova křídla se ve větru otáčela jako lopatky větrného mlýnu. Za Harrym klel ať už strachy či štěstím – Harry to nedokázal rozpoznat – Ron a zdálo se, že Hermiona vzlyká.

Zhruba po pěti minutách se Harry přestal bát, že je drak shodí a zdálo se mu, že se nestará o nic jiného, než se dostat co nejdál od svého podzemního vězení. Otázka kde a kdy z něho sesednou nad nimi však dál zůstávala strašidelně viset. Harry netušil nic o tom, jak dlouho může drak bez odpočinku letět, natožpak takto zvláštně postižený, slepý, který jen stěží najde dobré místo na přistání. Bez přestání se rozhlížel kolem a připadalo mu, jakoby seděl na jehlách.

Jak dlouho bude trvat, než se Voldemort dozví, že se vloupali do trezoru Lestrangových? Jak rychle skřeti od Gryngotů uvědomí Bellatrix? Jak rychle zjistí, co vlastně bylo ukradeno? A až poznají, že chybí zlatý pohár, Voldemort se konečně dozví, že pátrají po viteálech.

Zdálo se, že si drak vyžaduje studenější a čerstvější vzduch. Rovnoměrně stoupal, dokud neletěli skrz chomáče studených mraků a Harry už nerozeznal malé barevné tečky, což byla auta vjíždějící a vyjíždějící z hlavního města. Letěli dál a dál, nad venkovem rozděleným na zelené a hnědé pruhy země, přes silnice a řeky vinoucí se krajinou jako matné a lesklé stuhy.

„Co myslíš, že hledá?“ zakřičel Ron, když letěli dál a dál na sever.

„Nemám ponětí,“ zahřměl zpátky Harry.

Ruce měl zkřehlé zimou, ale nedovolil jim, aby povolili svoje sevření. Chvíli uvažoval, co udělají, pokud pod sebou uvidí pobřeží, pokud drak poletí na otevřené moře. Byla mu zima a byl celý ztuhlý, nemluvě o tom, že měl hroznou žízeň a hlad. Kdy naposledy, přemýšlel Harry, jedla samotná příšera? Určitě se potřebuje něčeho najíst. A co když u toho zjistí, že mu na hřbetě sedí tři velmi dobře poživatelní lidé?

Slunce už se posouvalo níže nad obzor a obloha se barvila do indigové modři, ale drak stále letěl, přes města a vesnice, které nechával za sebou a po zemi pod ním klouzal jako velký temný mrak jeho obrovský stín. Harryho bolela každičká část těla, jak se snažil udržet se na drakově hřbetu.

„Je to moje představivost,“ křičel Ron po dlouhé době ticha, „nebo ztrácíme výšku?“

Harry se podíval dolů a uviděl tmavě zelené kopce a jezera, která se měděně leskla v západu slunce. Krajina se zdála bližší a když shlížel z drakova hřbetu, bylo vidět více detailů. Přemýšlel, jestli je to způsobeno jen odlesky odraženého slunce na vodní hladině.

Drak ve velkých kruzích slétával níž a níž k jednomu z menších jezer.

„Až bude dost nízko, řeknu a skočíme!“ volal Harry na ostatní. „Přímo do vody, dřív, než zjistí, že jsme tady!“
Souhlasili, Hermiona trochu slabě a Harry uviděl v odraze od hladiny drakovo obrovské žluté břicho.

„TEĎ!“

Sklouznul přes drakův bok a padal nohama napřed na hladinu jezera. Pád byl delší než čekal. Dopadl tvrdě na hladinu a jako kámen se potopil do ledové, zelené, rákosem zarostlé vody. Vykopl proti dnu a vynořil se, aby uviděl ohromné vlny, které se v kruzích šířily od míst, kde dopadli Ron a Hermiona. Zdálo se, že si drak ničeho nevšiml, byl už padesát stop od nich, plachtil těsně nad vodou a do své strašlivé tlamy nasával jezerní vodu. Ve chvíli, kdy se z hlubin jezera prskajíc a lapajíc po dechu vynořili Ron s Hermionou, drak prudce zamával křídly, poodletěl a přistál na vzdáleném břehu.

Harry, Ron a Hermiona plavali k druhému břehu. Jezero nebylo hluboké. Brzy to bylo spíše otázkou prodrat si cestu blátem a rákosem, než plavat až se konečně vybrodili, mokří, funící a vyčerpaní na kluzkou trávu.

Hermiona se zhroutila na zem, kašlala a chvěla se. Ač by si nejradši hned lehnul a usnul, vytáhl Harry svou hůlku a začal chodit v kruhu a místo Hermiony odříkávat obvyklá ochranná kouzla.

Když skončil, přidal se k ostatním. Bylo to poprvé od chvíle, kdy se dostali ven z trezoru, co se na ně mohl pořádně podívat. Oba měli ošklivé červené popáleniny všude po obličeji a na rukou a jejich oblečení bylo místy zničené. Trhali sebou, jak si kapali výluh z dobromysly na svá četná zranění. Hermiona podala Harrymu láhev s výluhem a vytáhla tři láhve dýňové šťávy, které si vzala v Mušlovém domku a čisté, suché šaty pro všechny. Převlékli se a hodili do sebe dýňovou šťávu.

„No, dobrý je,“ řekl konečně Ron, který seděl a pozoroval obnovující se kůži na svých rukou, „že máme ten viteál. Špatný je...“

„že nemáme meč,“ procedil Harry přes zuby a kapal si dobromysl přes vypálenou díru v kalhotách do spáleniny pod ní.

„Nemáme meč,“ opakoval Ron. „Ten malej zrádnej prašivec...“

Harry vytáhl viteál z kapsy své mokré bundy, kterou si právě sundal a rozložil jí před sebe na trávu. Pohár se leskl se na slunci a lehce je oslňoval.

„Tentokrát ho nemůžeme nosit. Zdá se, že by bylo dost těžký zavěsit ho na krk,“ řekl Ron a utíral si pusu hřbetem ruky, když dopil poslední zbytek své šťávy.

Hermiona se dívala na vzdálený břeh, kde drak stále pil vodu z jezera.

„Co se sním stane, co myslíš?“ zeptala se. „Bude v pořádku?“

„To znělo, jako by to řek Hagrid,“ řekl Ron. „Je to drak, Hermiono, umí se o sebe postarat. Měli bychom se bát spíš o sebe.“

„Jak to myslíš?“

„No, nevím, jak bych ti to řek,“ řekl Ron, „ale myslím, že nejspíš zpozorovali, jak jsme se vloupali ke Gringottovým.“
Všichni se začali smát a když už jednou začali, bylo obtížné přestat. Harryho bolel hrudník, točila se mu hlava hlady, ale lehnul si na záda do trávy pod červánkovou oblohu a smál se, až ho začalo pálit v krku.

„Co budeme dělat?“ řekla nakonec Hermiona a snažila se být zase vážná. „Dozví se to, ne? Ty-víš-kdo teď zjistí, že víme o viteálech!“

„Možná budou příliš vystrašení, než aby mu to řekli!“ řekl Ron s nadějí v hlase. „Možná mu to zatají...“

Obloha, pach jezerní vody, zvuk Ronova hlasu, všechno bylo najednou pryč. Bolest projela Harryho hlavou jako ostří meče. Stál v matně osvícené místnosti, před ním stál půlkruh čarodějů a na podlaze před ním klečela malá, třesoucí se postava.

„Co jsi to řekl?“ Jeho hlas byl vysoký a chladný, ale uvnitř něho bublaly vztek a zuřivost. Jediná věc, ze které měl hrůzu. Ale to nemůže být pravda, nevěděl, jak by se to mohlo stát...

Skřet se chvěl, neschopný podívat se do červených očí nad ním.

„Řekni to znovu!“ šeptal Voldemort. „Řekni to znovu!“

„M-můj pane,“ koktal skřet a jeho oči byly plné hrůzy, „m-můj pane...s-snažili jsme se je za-zastavit...Po-podvodníci, můj pane...vloupali – vloupali se do – do trezoru Lestrangeových...“

„Podvodníci? Jací podvodníci? Myslel jsem, že Gringottovi mají způsoby, jak odhalit podvodníky? Kdo to byl?“

„Byl to...byl to...ten chlapec P-Potter a dal-další dva komplici...“

„A co vzali?“ zvýšil hlas a ovládl ho obrovský vztek, „Řekni mi to! Co vzali?“

„Ma-malý zlatý pohár, m-můj pane...“

Zuřivý odmítavý výkřik mu připadal, jako by byl cizí. Byl zmatený, šílený, nemohla to být pravda, to bylo nemožné, nikdo o tom nevěděl. Jak bylo možné, že ten kluk objevil jeho tajemství?

„Starodávná hůlka prosvištěla vzduchem a místnost zalilo zelené světlo. Klečící skřet se svalil mrtvý na podlahu. Přihlížející kouzelníci před ním vystrašeně uskočili. Bellatrix a Lucius Malfoy odhodili ostatní stranou a snažili se dostat ke dveřím. Voldemortova hůlka znovu a znovu svištěla vzduchem a všichni, kteří se snažili utéct padali mrtví k zemi. Všechny zabije za to, že mu přinesli takové zprávy, za to, že slyšeli o zlatém poháru...

Byl sám, pouze smrt se vznášela kolem. Oddechoval a ony se mu zjevovali před očima, jeho poklady, jeho ochránci, jeho záruka nesmrtelnosti – deník byl zničen a pohár ukraden. Co když, co když ten chlapec věděl o ostatních? Věděl, co právě udělal, vystopoval jich víc? Byl na začátku toho všeho Brumbál? Brumbál, který ho neustále podezříval. Brumbál, mrtvý na jeho příkaz. Brumbál, jehož hůlka byla teď jeho. On se přeci vyhnul potupě, kterou byla smrt a ten chlapec, ten chlapec...

Ale pokud by chlapec zničil některý z viteálů, on, Lord Voldemort, by to určitě věděl, cítil by to? On, největší čaroděj ze všech, on, nejsilnější, vrah Brumbála a kolika dalších bezcenných, bezejmenných lidí. Jak by Lord Voldemort mohl nevědět, pokud by on sám, nejdůležitější a drahocenný, byl napaden, zmrzačen?

Pravda, necítil, když byl zničen deník, ale myslel, že to bylo proto, že neměl tělo, kterým by to cítil, byl méně než duch...Ne, určitě, zbytek byl v bezpečí...Ostatní viteály musí být nedotčené...

Ale musí to zjistit, musí si být jistý...prošel místností, odkopl skřetovo tělo a obrazy se mu vynořovaly a zase rozplývaly v jeho kypících myšlenkách – jezero, chýše, Bradavice,...

Špetka klidu teď malinko ochladila jeho vztek. Jak by mohl chlapec vědět, že ukryl prsten v Gauntově chatrči? Nikdo nikdy nevěděl, že je příbuzný s Gaunty, skryl všechny stopy, ty vraždy nikdy nebyly spojovány s ním. Prsten byl určitě v pořádku.

A jak by mohl chlapec nebo kdokoliv jiný vědět o jeskyni a proniknout přes její ochranu? Myšlenka, že by medailon mohl být ukraden byla absurdní...

Stejně jako škola. Jedině on sám mohl vědět, kam ve škole schoval viteál, protože jedině on sám znal největší tajemství toho místa.

A stále tu byl Nagini, který teď musí zůstat blízko něj, pod jeho ochranou. Už nikdy ho nepošle plnit své rozkazy...

Ale aby si byl jistý, neochvějně jistý, bude se muset vrátit ke každé své skrýši, musí zdvojnásobit ochranu kolem každého viteálu...Tuto věc, stejně jako úkol získat Starodávnou hůlku, bude muset podstoupit sám...

Který z nich musí navštívit první? Který je v největším nebezpečí? Bublal v něm starý strach. Brumbál znal jeho prostřední jméno...Brumbál by mohl vědět o spojení s Gaunty...Jejich opuštěný dům byl, možná, nejméně bezpečným místem. Tam půjde jako první...

Jezero, to je zcela nemožné...ač zde byla jistá možnost, že by Brumbál díky sirotčinci věděl něco o událostech z jeho minulosti.

A Bradavice...ale věděl, že viteál, který je tam je v bezpečí. Pro Pottera by bylo nemožné dostat se do Prasinek bez povšimnutí, na školu může zapomenout. Nicméně bude dobré upozornit Snapea, že by se chlapec mohl pokusit proniknout do hradu. Říkat Snapeovi, proč by se o to měl pokoušet, by bylo hloupé, samozřejmě. Byla obrovská chyba věřit Bellatrix a Malfoyovi. Neukázala jejich hloupost a nedbalost, jak neprozřetelné bylo jim důvěřovat?

Jako první tedy navštíví Gauntův dům a vezme Naginiho s sebou. Už se od hada nikdy neodloučí...vyšel z místnosti do haly a ven do tmavé zahrady kde stříkala fontána. Zavolal Naginiho hadím jazykem a ten se vyplazil ze křoví a připojil se k němu jako dlouhý stín...

Harry zprudka otevřel oči, když se vrátil zpátky do přítomnosti. Ležel na břehu jezera ve světle zapadajícího slunce a Ron s Hermionou se na něj dívali. Soudě podle jejich ustaraných pohledů a pokračujícímu pulsování jizvy, jeho náhlý výlet do Voldemortových myšlenek nezůstal bez povšimnutí. Posadil se, trochu se chvěl a byl malinko překvapený, že je zpocený. Pohár ležel bez povšimnutí před ním v trávě a tmavě modré jezero odráželo zlaté záblesky zapadajícího slunce.

„Ví to.“ Jeho vlastní hlas zněl podivně nízký ve srovnání s Voldemortovými vysoko položenými výkřiky. „Ví to a chce zkontrolovat všechny ostatní a ten poslední,“ a stál už na nohou, „je v Bradavicích. Věděl jsem to. Věděl jsem to.“

„Cože?“

Ron na něj zíral, zatímco Hermiona se posadila a vypadala ustaraně.

„Ale co jsi viděl? Jak to víš?“

„Viděl jsem ho, jak zjistil to o poháru, já...byl jsem v jeho hlavě a on je...“ Harry si vzpomněl na všechny ty vraždy... „je opravdu rozzlobený a vystrašený zároveň. Nemůže pochopit, jak o tom víme. Teď jde zkontrolovat ostatní – prsten jako první. Myslí si, že ten, který je v Bradavicích je nejvíc v bezpečí, protože je tam Snape a protože bude tak těžké, dostat se tam nepozorovaně. Myslím, že ten zkontroluje jako poslední, ale i tak se tam může dostat během pár hodin...“

„Viděl jsi, kde v Bradavicích to je?“ zeptal se Ron a už také vyskočil na nohy.

„Ne, soustředil se na to, aby varoval Snapea, nemyslel na to, kde přesně je viteál...“

„Počkej, počkej!“ vykřikla Hermiona, když Ron vzal viteál a Harry znovu vytáhl neviditelný plášť. „Nemůžeme tam jen tak jít, nemáme plán, musíme...“

„Musíme jít,“ řekl Harry odhodlaně. Doufal, že se vyspí, těšil se, až se dostane do nového stanu, ale to teď nebylo možné. „Umíš si představit, co udělá, až zjistí, že prsten a medailon jsou pryč? Co když přemístí viteál z Bradavic někam jinam, protože si bude myslet, že tam není dost bezpečný?“

„Ale jak se tam dostaneme?“

„Půjdeme do Prasinek,“ řekl Harry, „a zkusíme něco vymyslet, až uvidíme, jaké jsou ochrany okolo školy. Pojď pod plášť, Hermiono, chci, abychom se tentokrát drželi pohromadě.“

„Ale vždyť se pod něj úplně nevejdeme...“

„Bude tma, nikdo nezpozoruje naše nohy.“

Přes jezero bylo slyšet mávnutí ohromných křídel. Drak už se dost napil a teď vyrazil do vzduchu. Přestali na chvíli ve svých přípravách a pozorovali, jak stoupá výš a výš, teď už jen jako černá silueta viditelná proti rychle se šeřící obloze, až nakonec zmizel za nejbližším kopcem. Potom Hermiona popošla vpřed a zaujala místo mezi ostatními. Harry stáhnul plášť co nejníže to šlo a společně se otočili na místě do drtící temnoty.