Ahoj

28. kapitola - Ztracené zrcátko
Harry dopadl na zem. Uviděl bolestivě známou Hlavní ulici v Prasinkách: temné výkladní skříně, zamlženou linii tmavých hor za vesnicí, křivku cesty vedoucí přímo k Bradavicím, světlo rozlévající se z oken lokálu U Třech košťat, který si pamatoval s pronikavou přesností, jak kousek odtud před rokem přistál se zoufale slabým Brumbálem..
To všechno v mžiku po přistání-– a potom, jak uvolnil stisk Ronových a Hermioniných ramen, se to stalo.

Vzduch byl protržen výkřikem, který zněl jako ten Voldemortův, když si uvědomil že byl ukraden pohár: trhal každý nerv v Harryho těle a ten věděl, že to způsobilo jejich zjevení.

Právě když se díval na další dva pod pláštěm, dveře Tří Košťat se rozrazily a tucet Smrtijedů v kápích se vyvalil na ulici s připravenými hůlkami. Harry zadržel Ronovu ruku, která zvedala hůlku; bylo jich tu moc na to, aby je omráčili. I pouhý pokus by mohl prozradit jejich pozici. Jeden ze Smrtijedů pozvedl svou hůlku a křik ustal, stále se však ozýval ve vzdálených horách.

„Accio plášť!“ vykřikl Smrtijed.

Harry pevně chytil cíp pláště, ale nic se nestalo. Přivolávací kouzlo na něj nefungovalo.

„Nejsi pod svým župánkem, Pottere?“ křikl Smrtijed, který se pokusil kouzlit a potom se koukl na své kolegy: „Rozestupte se. Je tady.“

Šest Smrtijedů se rozběhlo proti nim: Harry, Ron a Hermiona couvali do nejbližší boční uličky rychle, jak jen to šlo, a Smrtijedi je minuli jen o vlásek. Čekali v temnotě, poslouchali kroky běhající sem a tam a sledovali světelné paprsky poletující ulicemi, jak je Smrtijedi pomocí hůlek hledali.

„Pojďme zmizet,“ zašeptala Hermiona. „Přemístíme se!“
„Skvělý nápad,“ odpověděl Ron ale předtím, než mohl Harry zareagovat, Smrtijed zařval, „Víme, že jsi tu, Pottere, odsud se nedostaneš! Najdeme tě!“

„Byli na nás připraveni,“ zašeptal Harry. „Nastražili to kouzlo, aby je upozornilo, kdybychom přišli. Řekl bych, že udělali něco, aby nás tu udrželi, uvěznili – “

„A co mozkomorové?“ zavolal jiný Smrtijed. „Když je pustíme ze řetězů, najdou je dostatečně rychle!“

„Temný Pán chce Pottera zabít sám – “

„Mozkomoři ho nezabijí! Temný Pán chce Potterův život, ne jeho duši. Bude snazší ho zabít, když mu nejdřív dají Polibek!“
Ozýval se souhlasný lomoz. Harryho prostoupil strach: Aby se ubránili mozkomorům, budou muset vykouzlit Patrony, kteří je okamžitě prozradí.
„Budeme se muset zkusit přemístit, Harry!“ zašeptala Hermiona.

Právě když to říkala, pocítil nepřirozený chlad rozlézající se po okolí. Okolní světlo bylo vysáno přímo ke hvězdám, které postupně také mizely. Ucítil, jak ho Hermiona chytila za ruku, a společně se otočili na místě. Vzduch, kterým se potřebovali pohybovat, jako by ztuhl: nemohli se přemístit; Smrtijedi provedli svá kouzla dobře.

Chlad se Harrymu zahryzával hlouběji a hlouběji do morku kostí. On, Ron a Hermiona ustupovali uličkou, tápali podél zdi a snažili se nevydat ani hlásku. A potom zpoza rohu vystoupilo deset nebo více mozkomorů. Nehlučně se vznášeli, temnější než okolí, v černých pláštích se strupovitými a zetlelými rukami. Cítili v okolí strach? Harry si tím byl jistý: zdálo se, že se teď pohybují rychleji, slyšel jejich plouživý, chroptivý dech, který tak nesnášel. Cítil blížící se beznaděj –

Pozvedl hůlku: nemohl by přetrpět Mozkomorův polibek, ať už by se potom stalo cokoliv.
Myslel na Rona a Hermionu, když zašeptal

„Expecto Patronum!“

Stříbrný jelen vyrazil ze špičky jeho hůlky: mozkomorové se rozprchli a odněkud se ozval vítězoslavný jekot. „Tam, to je on! Viděl jsem patrona, byl to jelen!“

Mozkomorové se stáhli, hvězdy se znovu vyhouply na oblohu a kroky Smrtijedů byli najednou hlasitější a hlasitější. Ale než se mohl zděšený Harry rozhodnout, co udělat, ozvalo se z úzké uličky nalevo od nich skřípání pantů, otevřely se dveře a nějaký hlas řekl:

„Pottere, rychle sem!”

Bez námitek poslechl a všichni tři se rozběhli do otevřených dveří.
„Nahoru, nechte si na sobě plášť a zůstaňte potichu!“ zamumlala vysoká postava, vyšla na ulici a zabouchla za sebou dveře.

Harry netušil, kde jsou, ale v plápolavém světle jediné svíčky uviděl umouněný a zaprášený hostinec u Prasečí hlavy. Oběhli pult a druhým vchodem se dostali na tajné dřevěné schodiště, po kterém vyběhli jak nejrychleji mohli.
Schody vedly do obývacího pokoje s ošoupaným kobercem a malým krbem, nad kterým visela velká olejomalba plavovlasé dívky, která zírala do pokoje s bezstarostnou líbezností.

Dorazily k nim zvuky z ulice. Stále ukrytí pod pláštěm doběhli k umazanému oknu a vyhlédli ven. Jejich zachránce, ve kterém Harry poznal hostinského z Prasečí hlavy, byl jediná postava bez kapuce.

„No a co?“ hulákal do jedné ze zakrytých tváří.

„No a co? Když vy pošlete mozkomory mojí ulicí, já na ně pošlu patrona! Nehodlám si je připustit k tělu. Říkal jsem vám to. To vážně nehodlám!“

„To nebyl tvůj patron,“ řekl Smrtijed. „To byl Potterův jelen!“

„Jelen!“ zahulákal hostinský a vytáhl hůlku. „Jelen! Ty pitomče – Expecto Patronum!“

Něco velkého a rohatého vyskočilo z hůlky. Se skloněnou hlavou to vyrazilo směrem k Hlavní ulici a pak pryč z dohledu.

„To nebylo to, co jsem viděl,“ prohlásil Smrtijed, ačkoli méně jistě.

„Byl porušen zákaz vycházení, vy jste slyšel ten hluk,“ řekl jeden z jeho druhů. „Někdo byl venku proti předpisům – “

„Když budu chtít pustit ven svoji kočku, tak to udělám a čert vem váš zákaz vycházení!“

„Vy jste spustil vřeštící kouzlo?“
„A co když jo? Převezete mě do Azkabanu? Zabijete mě za to, že sem vystrčil nos ze svých vlastních dveří? Tak to udělejte, jestli chcete. Ale pro vaše vlastní dobro doufám, že jste nezmáčkli vaše malý Znamení Zla a nepovolali ho. Asi se mu nebude moc líbit, že je tady kvůli mně a mojí starý kočce, co?

„O nás se nestarej,“ řekl jeden ze Smrtijedů, „starej se o sebe, dědulo!“

„A kde budete prodávat vaše lektvárky a jedy, když bude moje hospoda zavřená? Co se pak stane s vašima malejma vedlejšíma výdělkama?“

„Ty nám snad vyhrožuješ – ?“

„Já si pusu na špacír nepustím, to proto jste tu ne?“

„Stejně jsem viděl jelena!“ křikl první Smrtijed.

„Jelen?“ houknul barman. „To je kozel, idiote!“


„Dobrá, udělali jsme chybu,“ řekl druhý Smrtijed. „Ještě jednou porušte zákaz vycházení a my nebudeme tak shovívaví!“

Smrtijedi kráčeli zpět k hlavní silnici. Hermiona zasténala úlevou, vyklouzla zpod pláště a posadila se na rozviklanou židli. Harry zatáhl závěsy a pak ze sebe a z Rona shodil plášť. Zezdola slyšeli hostinského, který zabouchl dveře a vyšel po schodech.

Harryho pozornost upoutalo něco na krbové římse: malé, obdélníkové zrcátko opřené na vrchu, přesně pod obrazem jakési dívky.
Hostinský vstoupil do pokoje.

„Vy zatracení hlupáci,“ řekl nevrle a přejížděl pohledem z jednoho na druhého. „Na co jste mysleli, když jste sem šli?“

„Díky,“ řekl Harry, „ani nevíme, jak vám poděkovat. Zachránil jste nám život.“

Hostinský zavrčel. Harry se k němu přiblížil a snažil se pohlédnout za dlouhé, nitkovité, vlasy a vousy šedivé jako dráty. Měl brýle. Za špinavými čočkami byly pronikavé, zářivé oči.

„To vaše oko jsem viděl v zrcadle.“

V pokoji bylo ticho. Harry a hostinský se na sebe dívali.

„Poslal jste Dobbyho.“

Hostinský přikývl a ohlížel se po skřítkovi.

„Myslel jsem, že bude s vámi. Kde jste ho nechali?“

„Je mrtvý,“ řekl Harry. „Bellatrix Lestangeová ho zabila.“

Obličej hostinského poklesl. Po několika chvílích řekl, „To slyším nerad. Toho skřítka jsem měl rád.“

Otočil se, špičkou své hůlky zažehával svítilny, a na nikoho se nedíval.

„Vy jste Aberforth,“ řekl Harry k mužovým zádům.

Ani to nepotvrdil, ani nevyvrátil, jenom dál zapaloval oheň.

„Kde jste k tomu přišel?“ zeptal se Harry a přešel k Siriusovu zrcadlu, k dvojčeti toho, které rozbil téměř před dvěma roky.

„Koupil jsem ho od Dunga asi před rokem,“ odpověděl Aberforth. „Albus mi pověděl, co to je. Snažil jsem se na vás dávat pozor.“

Ron zalapal po dechu.

„Ta stříbrná laň!“ vyhrkl zapáleně. „To jste byl také vy?“

„O čem to mluvíš?“ nechápal Aberforth.

„Někdo nám poslal jako patrona laň!“

„Se svým mozkem bys mohl být Smrtijed, synu. Cožpak jsem zrovna nepředvedl, že můj patron je kozel?“

„Ach,“ řekl Ron. „Jo… no, já mám hlad!“ dodal na obranu, když jeho žaludek vydal hlasité kručení.

„Mám jídlo,“ řekl Aberforth, opustil místnost a o chvíli později se znovu objevil s velkým bochníkem chleba, trochou sýra a cínovým džbánem medoviny, který postavil na malý stolek naproti ohni.
Hltavě jedli a pili a na chvíli zde bylo ticho, kromě praskání ohně, cinkání pohárů a mlaskání.

„Dobře tedy,“ řekl Aberforth, když dojedli, a Harry s Ronem seděli zhroucení na svých židlích. „Potřebuju vymyslet nejlepší způsob, jak vás odsud dostat. V noci to nepůjde, slyšeli jste, co se stane, pokud někdo vyjde ven po setmění: spustí se Vřeštící kouzlo, půjdou po vás jako kůrolezové po běhněčích vejcích. Nespoléhám, že se mi podruhé podaří vydávat kozla za jelena. Počkejte do svítání, až skončí zákaz vycházení, pak si můžete znovu obléct plášť a vydat se na cestu. Běžte pryč z Prasinek, nahoru do hor, tam se budete moct přemístit. Možná potkáte Hagrida. Skrývá se tam s Drápem v jeskyni od té doby, co se ho pokusili zatknout.“

„My neodejdeme,“ řekl Harry. „Potřebujeme se dostat do Bradavic.“

„Nebuď hloupý, chlapče,“ prohlásil Aberforth.

„Musíme,“ oponoval Harry.

„Co opravdu musíte,“ skláněl se k nim Aberforth, „je dostat se co nejdál odsud, jak jen můžete.“

„Vy tomu nerozumíte. Nemáme moc času. Musíme se dostat do hradu. Brumbál - myslím vašeho bratra - chtěl, abychom - “

Špinavé čočky Aberforthových brýlí na chvíli díky světlu ohně vypadaly jako neprůhledné, jasně bílé plošky a Harry si tak vzpomněl na slepé oči obrovského pavouka Aragoga.

„Můj bratr Albus chtěl mnoho věcí,“ řekl Aberforth, „a lidé se při plnění jeho velkolepých plánů často zranili. Odejděte z této školy, Pottere, a z této země, pokud můžete. Zapomeňte na mého bratra a jeho důmyslné plány. Je tam, kde ho nic z toho tady nemůže zasáhnout, a vy mu nic nedlužíte.“

„Vy tomu nerozumíte,“ zopakoval Harry.

„Ach, vážně?“ pronesl Aberforth tiše. „Vy si myslíte, že jsem nerozuměl svému bratrovi? Myslíte, že jste znal Albuse lépe než já?“

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl Harry, jehož mozek lenivěl únavou a přemírou jídla a vína. „Ono… nechal mi tady práci.“

„Opravdu?“ podivil se Aberforth. „Pěknou práci, doufám? Příjemnou? Jednoduchou? Takovou, kterou by zvládl nekvalifikovaný kouzelníček, aniž by se přetáhl?“

Ron se spíše ponuře usmál. Hermiona vypadala napjatě.

„Já – není to jednoduché, to ne,“ reagoval Harry. „Ale já musím – “


„Musíte? Proč musíte? Je mrtvý, ne?" řekl Aberforth hrubě. „Nech to být chlapče, než skončíš stejně! Zachraňte se!“

„Já… Nemůžu.”
„Proč ne?“

„Já“ – Harry se cítil přemožen; nemohl to vysvětlit, místo toho na Aberfortha „zaútočil“.„Ale vy jste také bojoval, jste ve Fénixově řádu--“

„Byl jsem,” řekl Aberforth. „Fénixův řád skončil. Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec a každý, kdo si namlouvá něco jiného, se jen obelhává. Tady to pro tebe už nikdy nebude bezpečné Pottere, On tě chce, hrozně moc tě chce zabít.”
.
„Uteč za hranice, schovej se, zachraň se. Nejlepší bude když vezmeš tyhle dva s sebou.” Ukázal prstem na Rona a Hermionu.

„Dokud budou naživu, nebudou v bezpečí, každý ví, že pracovali s tebou.“

„Nemůžu,“ řekl Harry. „Mám práci-“

„Dej ji někomu jinému!”

„Já nemůžu. Je to moje práce, Brumbál mi to vše vysvětlil -“

„Ach, opravdu? A řekl ti vše, byl k tobě upřímný?“

Harry si z celého srdce přál říct „Ano“, ale to jednoduché slovo jakoby nemohlo vyjít z jeho úst.

Aberforth vypadal, že ví, na co Harry myslí.

„Znal jsem svého bratra Pottere. Učil se tajnostem od naší matky. Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus... bylo to pro něj přirozené.“

Oči starého muže se pomalu otočily na obraz dívky na krbové římse. Byl to, když se nyní Harry pořádně porozhlédl po místnosti, jediný obrázek v celé místnosti. Nebyla tam žádná fotografie Albuse Brumbála nebo někoho jiného.

„Pane Brumbále,“ řekla Hermione plaše. „To je vaše sestra? Ariana?“

„Ano,“ odpověděl Aberforth stroze. „Vy jste, slečno, četla Ritu Holoubkovou, že ano?“

I v načervenalém světle, které krb vytvářel, bylo vidět, jak Hermiona zčervenala.

„Elfiáš Dóže se nám o ní zmínil,“ poznamenal Harry a pokoušel se z toho Hermionu dostat.

„Ten stařec,“ mumlal Aberforth, a dal si další hlt medoviny. „Myslel si, že můj bratr byl ve všech směrech úžasný. To si myslela spousta lidí, vás tři nevyjímaje, jak vás tak pozoruji.“

Harry byl potichu. Nechtěl znovu o Brumbálovi pochybovat.

Tehdy, když kopal Dobbyho hrob, se rozhodl, že bude pokračovat po klikaté a nebezpečné cestě, kterou mu Albus Brumbál naznačil. Musel přijmout fakt, že mu nebylo vše řečeno, musí prostě věřit. Nijak netoužil znovu pochybovat; nechtěl slyšet nic, co by ho mohlo odvrátit od jeho úmyslů. Setkal se s Aberforthovým pohledem, který byl pronikavý stejně jako pohled jeho bratra: Jasně modré oči dávaly dojem, že rentgenují vše, co pozorují, a Harry myslel, že Aberforth ví, na co myslí, a proto jím pohrdá.

„Profesor Brumbál se o tebe staral, Harry,“ řekla Hermiona tiše.

„A ted‘?“řekl Aberforth. „Je zábavné kolik lidí, o které se můj bratr staral, skončilo hůř, než kdyby je nechal samotné.“

„Co tím myslíte?“ zeptala se Hermiona bez dechu.
„To je jedno,“ odpověděl Aberforth.

„Ale to je opravdu důležité!“ řekla Hermiona. „Vy – vy mluvíte o své sestře?“

Aberforth na ni pohlédl: Jeho rty se pohybovaly, jako by se snažil zadržet slova, která se z nich drala, poté náhle začal mluvit.

„Mojí sestře bylo 6 let , když na ni zaútočili tři mudlové. Viděli ji kouzlit, sledovali ji skrz živý plot, když byla na zahradě: Byla ještě dítě, nemohla to ovládat. Žádný kouzelník v tom věku nemůže.“

„Když to viděli, vyděsili se. Prodrali se skrz plot a když jim nebyla schopná ukázat, jak to udělala, postarali se o to, aby to ten malý šílenec už nedělal.“

Hermioniny oči se zdály ve světle ohně obrovské; Ron vypadal nemocně. Aberforth vstal, velký jako Albus, a náhle strašný ve svém hněvu a intenzitě bolesti.

„Zničilo ji to, co jí udělali, už nikdy nebyla v pořádku. Nepoužívala magii, ale nemohla se jí zbavit; obrátilo se to proti ní a ona z toho bláznila, když to nemohla kontrolovat, vybouchlo to v ní, v tu dobu byla divná a nebezpečná. Ale většinou to byla jen malá hodná a vyděšená dívka.

„A můj otec šel po těch parchantech, co to udělali,“ pokračoval Aberforth, „zaútočil na ně. A oni ho za to zavřeli do Azkabanu. Nikdy neřekl, proč to udělal, protože by se Ministerstvo dozvědělo, co se z Ariany stalo a zavřeli by ji do nemocnice Svatého Munga navždy. S jejími občasnými výbuchy magie, které nemohla ovládat, by ji viděli jako vážné ohrožení Mezinárodní dohody o utajení.“

„Museli jsme ji v tichosti uklidit do bezpečí. Přestěhovali jsme se, lidem jsme řekli, že je vážně nemocná. Matka se o ni starala, snažila se jí udržet v klidu a št‘astnou. Byl jsem její oblíbenec,“ řekl to a vypadalo to, že se skrze Aberforthovy vrásky a pocuchané vousy dívá špinavý školák. „Ne Albus, ten byl vždy nahoře ve své ložnici, když byl doma, a četl knihy a probíral si svou korespondenci s „nejproslulejšími kouzelnickými jmény dnešních dnů,“ ušklíbl se Aberforth, „nechtěl, aby ho obtěžovala. Měla mě radši. Já ji přesvědčil, aby jedla, když ji nepřesvědčila ani má matka. Uklidňoval jsem ji, když měla jeden z jejích šílených záchvatů, a když byla klidná, pomáhala mi krmit kozy.“

„Později, když jí bylo 14... Nebyl jsem tu,“ řekl Abeforth. „Kdybych tu byl, mohl bych ji uklidnit. Měla jeden svůj záchvat, moje matka už nebyla tak mladá, jak bývala a… byla to nehoda. Ariana to nemohla kontrolovat. Moje matka byla zabita.“

Harryho se zmocnily divné pocity, směsice soucitu a odporu, nechtěl slyšet nic dalšího, ale Abeforth stále vyprávěl. A Harry byl překvapen, jak dlouho dokáže hovořit na toto téma. Ve skutečnosti však Aberforth na toto téma ještě nikdy předtím nemluvil.

„To byla cena, kterou Albus zaplatil za výlety po světě s Dóžem. Oba se vrátili na pohřeb naší matky. Dóže pak pokračoval sám, Albus se usadil a stal se hlavou rodiny. Ha!“

Abeforth se rozčílil.

„Já jsem o ni pečoval, já jsem se nemohl věnovat škole, já zůstal doma. Řekl mi, že mohu dokončit školu a on převezme vše po matce. Další trocha poprasku kolem pana Dokonalého, za péči o napůl šílenou sestru se nevyhrávaly ceny, nikdo neocenil, když jste ji zastavili, aby téměř každý den nevyhodila dům do vzduchu. Ale dělal to všechno dobře po mnoho týdnů.... dokud nepřišel on.“

Nyní se na Abeforthově tváři objevil nebezpečný výraz.

„Grindelwald. A konečně měl můj bratr příležitost mluvit s někým stejně nadaným, jako byl on sám. Starost o Arianu se přesunula na vedlejší kolej, aby se mohli věnovat všem svým plánům na nový kouzelnický řád, hledání Relikvií a všemu ostatnímu, co je zajímalo.

„Velké plány ve prospěch celé kouzelnické společnosti, v porovnání s tím byl osud mladé dívky zanedbatelný, když Albus pracoval pro vyšší dobro.
Po pár týdnech jsem toho měl dost. Bylo to krátce předtím, než jsem se měl vrátit zpět do Bradavic. Odhodlal jsem se a tak jsem jim to řekl, oběma, tváří v tvář, tak jako teď stojím před vámi.“

Abeforth se sklonil k Harrymu, a tomu nedalo moc práce představit si mladého, houževnatého a naštvaného Aberfortha, jak se pře se starším bratrem.

„Řekl jsem mu, že by toho měl nechat. Ať už chceš jet kamkoli, nemůžeš ji vzít s sebou, na to nemá dost síly, pokud sis tohle plánoval, když si vymýšlel svoje chytré žvásty, kterými se snažíš získat následovníky. “

Nelíbilo se mu to,“ řekl Aberforth a jeho oči nakrátko zmizely - z čoček jeho brýlí se opět staly bílé plošky.
„Grindelwaldovi se to vůbec nelíbilo. Rozzuřil se. Řekl mi, jaký sem to mladý hlupák, že stojím v cestě jemu a mému dokonalému bratrovi… cožpak jsem nechápal, že by se moje ubohá sestra nemusela skrývat, až by změnili svět a skončili s úkrýváním kouzelníků a ukázali mudlům jejich místo?
A pak jsme se pohádali… vytáhl jsem hůlku a Grindewald vytáhl tu svoji. Nejlepší přítel mého bratra na mě použil kletbu Cruciatus. Albus se ho snažil zastavit, a poté jsme všichni tři svedli souboj, blýskání a rány ji rozrušily... nemohla to vystát -“

Z Aberforthovy tváře vyprchávala barva, jako kdyby utrpěl smrtelné zranění.
„- myslím si, že chtěla pomoct, ale nevěděla, co vlastně dělá. Nevím, který z nás to byl – mohl to být každý - a ona byla mrtvá.“

Jeho hlas se s posledním slovem zlomil a on poklesl do nejbližší židle. Hermionina tvář byla mokrá od slz a Ron byl skoro tak bledý, jako Aberforth. Harry necítil nic, než náhlý citový obrat: přál si, aby tohle nikdy neslyšel, aby byla jeho mysl ušetřena těchto hrozných vzpomínek.

„Je mi to… Je mi to tak líto,“ zašeptala Hermiona.
„Je to pryč,“ zaskřehotal Aberforth. „Navždy pryč.“
Otřel si nos o rukáv a odkašlal si.

„Samozřejmě, že Grindenwald utekl. Ve své zemi už měl pár prohřešků a nechtěl, aby se na jeho konto přidala i Ariana. A Albus byl osvobozený, že? Osvobozený od břemene starostí o sestru, osvobozený, aby se mohl stát tím největším kouzelníkem všech – “

„Nikdy nebyl osvobozený,“ řekl Harry

„Prosím?“ ptal se nevěřícně Aberforth.

„Nikdy,“ řekl Harry. „Tu noc, kdy váš bratr zemřel, vypil lektvar, který ho přiváděl k šílenství. Začal křičet, prosil někoho, kdo tam vůbec nebyl... neubližuj jim, prosím... udělej to radši mně.“


Ron a Hermiona na Harryho strnule hleděli. Nikdy jim neřekl podrobnosti o tom, co se stalo na ostrově v jezeře: Události, které se staly po jeho a Brumbálovu návratu zcela zastínily všechno ostatní.

„Myslel si, že je znovu s vámi a Grindelwaldem, vím, že ano,“ řekl Harry a vzpomínal, jak Brumbál tiše skuhral a prosil.

„Myslel, že vidí Grindelwalda, jak ubližuje vám a Arianě… trápilo ho to. Kdybyste ho viděl, nikdy byste neřekl, že byl osvobozený.“

Aberforth se zdál být ztracen ve svých úvahách, svázán ve svých vlastních žilnatých rukách. Po dlouhé odmlce řekl:

„Jak si můžeš být jistý, Pottere, že se můj bratr nezajímal o vyšší dobro víc než o tebe? Jak si můžeš být jistý, že jsi pro něj nebyl postradatelný stejně jako má malá sestra?“

Jako by kus ledu probodl Harryho srdce.

„Nevěřím tomu. Brumbál Harryho miloval,“ řekla Hermiona.
„Proč mu tedy neřekl, aby se schoval?“ vypálil Averforth. „Proč mu neřekl, aby na sebe dával pozor, že takhle se zachrání?“

„Protože,“ řekl Harry než stačila odpovědět Hermiona, „protože někdy musíte myslet na důležitější věci, než je vaše bezpečí! Někdy musíte myslet na vyšší dobro! Tohle je válka!“

„Tobě je sedmnáct, chlapče!“

„Jsem plnoletý a hodlám bojovat, i když vy už jste se vzdal!“

„Kdo říká, že jsem se vzdal?“

„‘Fénixův řád skončil‘,“ opakoval Harry. „‘Vy-Víte-Kdo vyhrál, je konec, a každý, kdo si namlouvá něco jiného, se jen obelhává.“‘

„Neříkám, že se mi to líbí, ale je to pravda!“

„Ne, není,“ oponoval Harry. „Váš bratr věděl, jak skoncovat s Vy-Víte-Kým a obeznámil mě s tím. A budu se o to pokoušet, dokud neuspěji - nebo nezemřu. Nemyslete si, že nevím, jak by to mohlo skončit. Vím to už roky.“

Čekal, že se Aberforth bude posmívat a hádat, ale nic z toho nepřišlo. Jenom se zamračil.

„Potřebujeme se dostat do Bradavic,“ řekl znovu Harry. „Jestli nám nemůžete pomoci, počkáme do rozbřesku a pak vás opustíme v míru a cestu si najdeme sami. Jestli nám můžete pomoci, bylo by načase se o tom zmínit.“

Aberforth zůstal jako přikovaný na své židli a sledoval Harryho očima, které byly neobyčejně podobné bratrovým. Nakonec si odkašlal, postavil se na nohy, prošel kolem malého stolku a přiblížil se k Arianinu portrétu.

„Víš, co máš dělat,“ řekl.

Ariana se usmála, otočila se a šla pryč, ne tak, jak to běžně dělají lidé na portrétech v Bradavicích, že odejdou z rámu - ona odešla dlouhým tunelem namalovaným za ní. Pozorovali, jak její štíhlá postava ustupuje, až ji nakonec pohltila tma.

„Eh – co?“ začal Ron.

„Je pouze jedna cesta, jak se tam teď dostat,“ řekl Aberforth. „Musíte vědět, že všechny staré tajné chodby jsou na obou koncích zavalené, kolem krajních zdí jsou mozkomorové a ve škole obchází pravidelné hlídky, jak sem se dozvěděl ze svých zdrojů. Bradavice nebyly nikdy tak přísně střeženy. Jak chcete něco udělat, až budete uvnitř, když má vše na starosti Snape a za zády má Carrowovy jako své zástupce… no, to máte vyhlídky, že? Říkali jste, že jste připraveni zemřít.“

„Ale co to...?“ svraštila Hermiona čelo při pohledu na Arianin portrét.

Malá bílá tečka se znovu objevila na konci nakresleného tunelu, a nyní přicházela Ariana zpět k nim, a jak přicházela, neustále se zvětšovala. Ale teď tu s ní byl ještě někdo, někdo vyšší než ona, kdo kulhal a vypadal rozrušeně. Jeho vlasy byly delší, než je Harry kdy viděl: vypadalo to, že dostal několik sečných ran do obličeje a jeho oblečení bylo roztrhané.
Před očima jim rostly dvě postavy, až portrét vyplňovaly jen jejich hlavy a ramena. Pak se celý vyklonil dopředu ze stěny jako malé dveře a odkryly vchod do tunelu. A z něj, s přerostlými vlasy, poškrábaným obličejem a rozedranými šaty, se vyškrábal skutečný Neville Longbottom, který se tvářil spokojeně, sklouzl z krbové římsy a zakřičel,
„Já věděl, že přijdeš! Já jsem to věděl, Harry!“


29. kapitola - Ztraceny diadém
„Neville – co to – jak - ?“

Ale Neville si Rona a Hermiony všiml a s potěšením je objímal. Čím déle se Harry na Nevilla díval, tím hůř se mu jevil: jedno jeho oko bylo žlutofialově napuchlé, po celém obličeji měl hluboké šrámy a celkově to vypadalo, že dost zažil. I přes ten potlučený vzhled zářil štěstím. Když pustil Hermionu, znovu řekl,

„Já věděl že přijdete! Pořád jsem říkal Seamusovi, že je to jen otázka času!“

„Neville, co se ti to stalo?“

„Co? Tohle?“ Neville nad svými zraněními mávnul rukou. „To nic není, počkejte, až uvidíte Seamuse. Můžeme teda vyrazit? A ještě něco,“ otočil se na Aberfortha, „Abe, možná, že ještě pár lidí přijde.“

„Ještě pár lidí?“ zopakoval znepokojeně Aberforth. „Co tím myslíš, ještě pár lidí, Longbottome? V celý vesnici je zákaz vycházení a nastražili tam Vřeštící kouzlo!“

„Vím, a proto se budou přemisťovat přímo do baru,“ řekl Neville. „Prostě je pošli průchodem, až se tu ukážou, dobře? Mockrát díky.“

Neville podal Hermioně ruku a pomohl jí vyškrábat se na krbovou římsu a do tunelu; následoval Ron a za ním Neville. Harry se otočil na Aberfortha.

„Nevím jak vám poděkovat. Dvakrát jste nám zachránil životy.“

„Tak si na ně dávejte pozor,“ řekl Aberforth nevrle. „Potřetí se mi to možná nepovede.“

Harry se vyhoupl na římsu a prolezl dírou za Arianiným portrétem. Kamenné schůdky za ním byly příjemně uhlazené, zdálo se, že průchod je tam už roky. Na zdech visely mosazné lampy a hliněná zem byla ošoupaná a hladká; jak šli, jejich stíny za nimi poskakovaly po zdech a neúnavně je sledovaly.

„Jak je to tu dlouho?“ zeptal se Ron, jakmile vyrazili. „Na Pobertově plánku to není, že Harry? Myslel jsem, že do školy a ven vede jenom sedm průchodů.“

„Všechny je zablokovali už před začátkem roku,“ řekl Neville. „Se všemi mozkomory a Smrtijedy je nemožný se skrz ně dostat, ale to nevadí....Je to pravda? Vážně jste se vloupali ke Gringottům? A uletěli na drakovi? Je to všude, všichni o tom mluví, Carrow zmlátil Terryho Boota, protože to vykřikoval u večeře ve Velké síni!“

„Jo, je to pravda,“ řekl Harry.

Neville se radostně zasmál.
„A co jste udělali s tím drakem?“

„Pustili ho,“ řekl Ron. „A Hermiona si ho tak moc chtěla nechat..“

„Nepřeháněj, Rone-“

„Ale co jste dělali? Lidi říkají, že jenom utíkáš, Harry, ale to si nemyslím. Myslím, že po něčem jdete.“

„Máš pravdu,“ řekl Harry, „ale řekni nám něco o Bradavicích, Neville, nic nevíme.“

„Už... No, už to nejsou ty opravdové Bradavice,“ řekl Neville a pomalu mu tvrdnul úsměv.

„Víte o Carrowových?“

„To jsou ti dva Smrtijedi, co tu učí?“

„Víc než učí. Mají na starost veškerou kázeň a moc rádi trestají, tihle Carrowovi.“

„Jako Umbridgeová?“

„Pche, ta je vedle nich neškodná. Všichni ostatní učitelé jim musí nahlásit, pokud něco vyvedeme. Ale pokud se tomu můžou vyhnout, tak jim to neřeknou. Řekl bych, že učitelé je nenávidí úplně stejně jako my.“

„Amycus, ten chlap, vyučuje to co bývalo Obrana proti černé magii, až na to, že teď je to jen Černá magie. Musíme se učit kletbu Cruciatus na lidech, co si vysloužili tresty – “

„Cože?“
Hlasy Harryho, Rona a Hermiony se odrážely sem a tam chodbou.

„Jo,“ řekl Neville. „To odsud mám tohle,“ a ukázal na obzvlášť hluboký šrám ve tváři. „Odmítl jsem to udělat. Ačkoliv, někteří lidé se v tom přímo vyžívají; Crabbe a Goyle to milují. Řekl bych, že to je poprvé, co jim něco jde.“

„Alecto, Amycova sestra, vyučuje Mudlovskou výchovu, která je povinná pro všechny. Všichni ji musíme poslouchat, když vykládá. že mudlové jsou jako zvířata, blbí a špinaví, a jak nutí kouzelníky se pořád skrývat a že přirozená cesta je převrat. Odsud mám tohle,“ a ukázal na další šrám ve tváři, „za to, že sem se jí zeptal, kolik mudlovské krve s bratrem mají.“

„Sakra, Neville,“ řekl Ron, „ty vážně víš, kdy se ozvat.“

„Ty jsi ji neviděl,“ řekl Neville. „Taky bys to nevydržel. Věc se má tak, že jakmile se proti nim někdo postaví, ostatním to dává naději. Všiml jsem si toho, když to dělal Harry.“

„Jo, ale pak tě používají jako brusku na nože,“ řekl Ron a mírně se odtáhnul, jak prošli kolem lampy a Nevillova zranění tak vystoupila ještě víc.

Neville pokrčil rameny.
„To je jedno, oni nechtějí prolít moc čisté krve, takže nás jen trochu pomučí, když remcáme, ale nakonec nás nezabijí.“

Harry nevěděl, co bylo horší, jestli ty věci, co jim Neville právě řekl, nebo ten samozřejmý tón, kterým to vyprávěl.

„Jediní ve vážném nebezpečí jsou ti, jejichž přátelé a příbuzní dělají trable venku. Už berou vězně. Starý Xeno Láskorád byl v Jinotaji trochu moc upřímný, takže Lenku odtáhli z vlaku, když jela domů na Vánoce.“

„Neville, je v pořádku, my ji viděli – “

„Jo, já vím, podařilo se jí poslat mi zprávu.“
A vytáhl z kapsy zlatou minci, ve které Harry poznal jeden z falešných galeonů, které používala Brumbálova armáda k posílání zpráv.

„Skvěle se osvědčily,“ řekl Neville, a usmál se na Hermionu. „Carrowové nikdy neprokoukli, jak komunikujeme, a to je vytáčelo. Plížili jsme se pokaždé v noci po chodbách a psali na zdi věci jako: Brumbálova armáda, Stále verbujeme a tak dál. Snape to nesnášel.“

„Plížili?“ řekl Harry, který si všimnul minulého času.

„No, pěkně se to zkomplikovalo,“ řekl Neville. „O Vánocích jsme ztratili Lenku, Ginny se nevrátila z velikonočních prázdnin a my tři jsme byli něco jako vůdci. Zdálo se, že Carrowovi vědí, že za dost z toho můžu, takže po mě dost tvrdě šli. A nakonec chytli Michaela Cornera, když se snažil pustit prvňáka, kterého svázali, a dost ho zmučili. To lidi vystrašilo.“

„Nekceej,“ zamumlal Ron, jak cesta začala stoupat.

„No jo, nemohl jsem po lidech chtít, aby pokračovali po tom, co se stalo Michaelovi, takže jsme od podobných kousků upustili. Ale pořád jsme bojovali, chovali se aspoň trochu ilegálně až do doby před pár týdny. To se rozhodli, že je jen jediná cesta, jak mě zastavit, a šli si pro babičku.“

„Cože udělali?“ vyhrkli Harry, Ron a Hermiona dohromady.

„Jo,“ řekl Neville, a začal trochu funět, protože cesta stoupala dost strmě, „no, aspoň vidíte, jak uvažují. Únosy dětí, aby zklidnili jejich příbuzné, fungovaly vážně dobře. Kdy to začnou dělat naopak, byla tudíž jenom otázka času. Problém byl ten,“ otočil se na ně a Harry byl překvapen jak se šklebí, „že si s babičkou ukousli o něco větší kousek, než byli schopni spolknout. Malá stará čarodějnice, která žije sama, asi si mysleli, že nebudou muset poslat někoho mimořádně silného. Každopádně,“ uchechtl se Neville, „Dawlish je pořád u Sv. Munga a babička je na útěku. Poslala mi dopis,“ a poklepal rukou na náprsní kapsu, „a napsala mi, že je na mě pyšná, že jsem pravým synem svých rodičů a že v tom mám pokračovat.“

„Hustý.“ řekl Ron.

„To jo,“ odvětil Neville vesele, „Jakmile si však uvědomili, že nade mnou nemají žádnou moc, rozhodli se, že Bradavice můžou přece jenom fungovat i beze mě. Nevím, jestli mě chtěli zabít nebo poslat do Azkabanu, každopádně jsem věděl, že je čas zmizet.“

„Ale,“ řekl Ron zmateně, „nemíříme – nemíříme snad do Bradavic?“

„Jasně,“ řekl Neville. „Uvidíte. Už jsme tu.“

A hned za rohem, přímo proti nim, byl konec průchodu. Další krátké schodiště vedlo do průlezu úplně stejného jako za Arianiným portrétem. Neville ho otevřel a prolezl skrz. Jak ho Harry následoval, slyšel ho jak volá: „Podívejte, kdo to je! No neříkal jsem vám to?“

Jakmile se Harry objevil v pokoji za průchodem, ozvalo se několik výkřiků:
„HARRY!“ „To je Potter, to je POTTER!“ „Rone!“ „Hermiono!“

Harry byl poměrně zmatený ze všech těch barevných závěsů, světel a tváří. V příštím okamžiku byli zaplaveni, objati, poplácáni po zádech a rozcucháni něčím, co se zdálo být davem více než dvaceti lidí. Jakoby právě vyhráli finále ve Famfrpálu.

„Dobře, dobře, uklidněte se!“ volal Neville a jak dav pomalu ustupoval, Harry byl schopen registrovat jejich okolí.

Vůbec tu místnost nepoznával. Byla ohromná, vypadala spíš jako vnitřek mimořádně přepychové stromové skrýše nebo možná gigantické kajuty. Pestrobarevné houpací sítě byly zavěšeny ze stropu a z balkónu obíhajícího zdi z tmavého dřeva, které byly zakryty gobelíny. Harry viděl zlatého Nebelvírského lva, vyzdobeného na šarlatové; černého jezevce z Mrzimoru, vyvedeného na žluté a bronzového orla na modré z Mrzimoru. Jedině Zmijozelská stříbrná a zelená chyběly. Dále napěchované knihovny, několik košťat opřených o zeď a v rohu velké dřevěné rádio.

„Kde to jsme?“

„Komnata nejvyšší potřeby, samozřejmě!“ řekl Neville. „Překonala sama sebe, co?“

Carrowovi mě pronásledovali a já věděl že mám jen jednu možnost, kde se skrýt: podařilo se mi projít dveřmi a tohle jsem tu našel. No, není to úplně to samé, jako když jsem přišel poprvé, bylo to o hodně menší, byla tu jen jedna houpací síť a jenom Nebelvírské gobelíny. Ale rozpínala se čím dál tím víc, jak členové B.A. přicházeli.

„A Carrowovi se nedostanou dovnitř?“ zeptal se Harry, hledajíc dveře.

„Ne,“ řekl Seamus Finnigan, kterého si Harry nevšiml, dokud nepromluvil: Seamusova tvář byla pošramocená a oteklá.
„Je to vhodná skrýš, a dokud je tu alespoň jeden z nás, tak na nás nemůžou, dveře jim nejdou otevřít. To všechno díky Nevillovi, to se mu vážně povedlo. Můžeš požádat přesně o to co chceš – jako, „nechci aby se sem kdokoliv z Carrowových nohsledů mohl dostat.“ – a ta místnost ti to vyplní! Jen se musíš ujistit, žes zavřel zadní vrátka. Neville je vážně borec!“

„Je to vážně tak jednoduché,“ řekl Neville skromně. „Byl jsem tu asi den a půl, začínal jsem mít vážně hlad a přál jsem si, abych měl něco k jídlu, a v tom se otevřel ten průchod do Prasečí hlavy. Prošel jsem skrz a potkal Aberfortha . Zásobuje nás jídlem, protože z nějakého důvodu tohle ten pokoj neumí.“

„No jo, jídlo je jedna z pěti výjimek podle Gampova zákona o Základních Přeměnách,“ řekl Ron k všeobecnému údivu.

„Takže jsme se tu skrývali skoro dva týdny,“ řekl Seamus, „a prostě vytváří nová lůžka, kdykoliv potřebujeme a dokonce zvládla i pěknou koupelnu, když se tu začaly objevovat holky – “

„- protože tušila, že se možná budeme chtít umýt.“, dodala Levandule Brownová, které si dosud Harry nevšiml. Teď když se začal pořádně rozhlížet, všiml si mnoha známých obličejů. Byla tu obě Patilova dvojčata, stejně tak Terry Boot, Ernie MacMillan, Anthony Goldstein a Michael Corner.

„Řekni, co jste prováděli,“ řekl Ernie, „Nemůžeme se shodnout, snažíme se poslouchat Potterovu Hlídku jak jen to jde,“ a ukázal na rádio. „Vy jste se nevloupali ke Grigottům?“

„Vloupali!“ řekl Neville. „A ten drak je taky pravda!“
Místnost propukla v potlesk a ozvalo se i několik výkřiků; Ron se uklonil.

„Po čem jste šli?“ optal se dychtivě Seamus.

Než kdokoliv z nich mohl cokoliv dodat, Harry ucítil hroznou, spalující bolest v jizvě, jak se rychle otočil zády k zvědavým a potěšeným tvářím, Komnata nejvyšší potřeby zmizela a on stál uprostřed poničené kamenné boudy.

Hnijící prkna byla vytrhána z podlahy, vykopaná zlatá truhla stála otevřená před prázdnou dírou a zela prázdnotou. Voldemortův zuřivý výkřik vibroval v Harryho hlavě. S obrovským úsilím se odpoutal od Voldemortovy mysli a objevil se tam, kde stál předtím, podpírán Ronem.

„Jsi v pořádku?“ řekl Neville, „co si takhle sednout? Čekám, že jsi dost unavený, co?“

„Ne,“ odpověděl Harry.

Podíval se na Rona a Hermionu a beze slov se jim snažil říct, že Voldemort právě zjistil ztrátu jednoho z viteálů. Čas ubíhal strašlivou rychlostí, jestli Voldemort navštíví příště Bradavice, mohli by přijít o svou šanci.

„Musíme vyrazit,“ řekl a podle jejich výrazů poznal že mu rozumí.

„Co budeme dělat Harry?“ zeptal se Seamus, „jaký je plán?“

„Plán?“ opakoval Harry. Veškerou svou vůlí se upíral k ubránění sebe sama před Voldemortovým běsněním; jeho jizva stále pálila. „No, je tu něco co – Ron, Hermiona a já – musíme udělat, a pak odsud zmizíme.“

Nikdo se už nesmál ani nepokřikoval. Neville vypadal zmateně.

„Co myslíš tím, že ‚odsud zmizíte‘?“

„Nepřišli jsme, abychom tu zůstali,“ řekl Harry a mnul si svou jizvu, aby tak zmírnil bolest.
„Musíme udělat něco důležitého – “

„Co je to?“

„Já – to vám nemůžu říct.“

Po tomhle se zvedla vlna reptání; Neville svraštil obočí.
„Proč nám to nemůžeš říct? Má to přece pomoci v boji proti Ty-víš-komu, nebo ne?“

„To jo – “

„Pak ti tedy pomůžeme.“
Ostatní členové Brumbálovy armády přikyvovali, někteří s nadšením, další s vážnou tváří. Pár z nich se zvedlo ze židlí, aby tak dokázali svou odhodlanost pro okamžitou akci.

„Vy to nechápete,“ zdálo se, že Harry v posledních hodinách říkal tuhle větu často. „My – my vám to nemůžeme říct. Musíme to udělat – sami.“
„Proč?“ zeptal se Neville.

„Protože…“ Zoufale chtěl začít hledat zbývající viteál, nebo si alespoň promluvit s Ronem a Hermionou, kde by měli zahájit pátrání, takže těžko formuloval své myšlenky. Jizva ho stále pálila. „Brumbál nám třem nechal práci,“ navázal opatrně, „a my to nemáme nikomu říkat – tím myslím, že chtěl, abychom to udělali jenom my tři.“

„Jsme jeho Armáda,“ řekl Neville. „Brumbálova Armáda. Jeli jsme v tom všichni společně, pokračovali jsme, když vy jste byli pryč – “

„Nebyl to zrovna piknik, kamaráde,“ poznamenal Ron.

„Nikdy jsem neřekl, že byl, ale nechápu, proč byste nám nemohli důvěřovat. Každý v Komnatě bojoval a sem se dostali, protože je honili Carrowovi. Všichni, co jsou tady, dokázali, že jsou Brumbálovi oddaní – a tobě taky.“

„Podívejte se,“ začal Harry, aniž by věděl, co vlastně řekne, ale bylo to jedno: dveře tunelu za ním se právě otevřely.

„Dostali jsme tvůj vzkaz, Neville! Ahoj, vy tři, myslel jsem, že tady budete!“

To byli Lenka a Dean. Seamus spokojeně zavýsknul a běžel obejmout svého nejlepšího kamaráda.

„Ahoj, všichni!“ pozdravila Lenka šťastně. „Ach, je tak skvělé být zase zpátky!“

„Lenko,“ řekl Harry roztržitě, „co tady děláš? Jak ses sem –?“

„Poslal jsem pro ni,“ vysvětlil Neville a zvedl falešný galeon. „Slíbil jsem jí a Ginny, že pokud se objevíte, dám jim vědět. Všichni jsme si mysleli, že pokud se objevíte, bude to znamenat převrat. Že svrhneme Snapea a Carrowovy.“

„Samozřejmě, že je to tak,“ pronesla Lenka hbitě, „Že ano, Harry? Vyženeme je z Bradavic?“

„Poslouchejte,“ řekl Harry, kterému zněl v hlase podtón paniky, „je mi líto, ale proto jsme se nevrátili. Musíme něco udělat, a pak – “

„Necháte nás v téhle špíně?“ vyhrkl Michael Corner.

„Ne!“ vykřikl Ron. „To, co děláme, přinese užitek všem, jde o to, abychom se zbavili Vy-víte-koho – “

„Tak nás nechte, abychom pomohli!“ řekl Neville rozzlobeně. „Chceme se na tom podílet!“

Za nimi se ozval hluk a Harry se otočil. Srdce mu téměř selhalo: Ginny právě vystupovala z otvoru ve zdi, a v těsném závěsu ji následovali Fred, George a Lee Jordan. Ginny se na Harryho zářivě usmála: úplně zapomněl, nebo nikdy plně neoceňoval, jak je překrásná, ale nikdy ještě nebyl tak nerad, že ji vidí.

„Aberforth začíná být trochu otrávený,“ řekl Fred a zvedl ruku jako odpověď na několik pozdravů. „Chce spát a jeho hostinec se přitom změnil na vlakové nádraží.“

Harrymu spadla čelist. Přímo za Lee Jordanem přišla Harryho ex-přítelkyně Cho Changová a usmála se na něj.

„Dostala jsem vzkaz,“ řekla, když ukázala svůj falešný galeon a šla se usadit vedle Michaela Cornera.

„Takže jaký je plán, Harry?“ zajímal se George.

„Žádný není,“ odvětil Harry, stále zmatený z náhlého příchodu tolika lidí, a byl neschopen všechno vstřebat, když ho jizva pořád silně pálila.

„Takže ho budeme vymýšlet za pochodu, že? Přesně tak to mám nejradši,“ poznamenal Fred.

„Musíš s tím přestat!“ otočil se Harry na Nevilla. „Proč si je všechny zavolal? Tohle je ztřeštěný – “

„Jsme ve válce, ne?“ řekl Dean a vytáhl svůj falešný galeon. „Vzkaz říkal, že Harry je zpátky a my budeme bojovat! Akorát musím sehnat hůlku – “

„Ty nemáš hůlku –?“ začal Seamus.

Ron se náhle otočil k Harrymu.

„Proč nemůžou pomoct?“

„Cože?“

„Můžou pomoct,“ Ron snížil hlas tak, že následující větu mohla slyšet jenom Hermiona, která stála mezi nimi. „Nevíme, kde to je. Musíme to najít rychle. Nemusíme jim říct, že je to viteál.“

Harry odvrátil pohled od Rona k Hermioně, která zamumlala,

„Myslím, že má Ron pravdu. Vždyť ani nevíme, co hledáme. Potřebujeme je.“ A když Harry vypadal nepřesvědčeně, „Nemusíš všechno dělat sám, Harry.“

Harry rychle přemýšlel, jeho jizva ho stále pálila a znovu hrozilo, že mu pukne hlava. Brumbál ho varoval, aby o viteálech neříkal nikomu jinému než Ronovi a Hermioně. Tajemství a lži, v tom jsme vyrůstali, a Albus… byl to pro něj přirozené… Přeměňoval se na Brumbála, který svá tajemství skrývá a bojí se důvěřovat ostatním? Ale Brumbál věřil Snapeovi a kam to vedlo? K vraždě na vrcholku nejvyšší věže…

„Fajn,“ řekl potichu pouze k nim dvěma. „OK,“ zavolal na celou Komnatu a všechen šum přestal: Fred a George, kteří vyprávěli vtipy pro pobavení nejbližších, zmlkli a všichni vypadali čile a vzrušeně.

„Je tady něco, co potřebujeme najít,“ vysvětloval Harry. „Něco – něco, co nám pomůže svrhnout Vy-víte-koho. Je to tady v Bradavicích, ale nevíme kde. Možná to patřilo Roweně z Havraspáru. Slyšel někdo o takovém předmětu? Natrefil někdo na něco s nákresem orla například?“

S nadějí koukal na malou skupinu studentů Havraspáru, K Padmě, Michaelovi, Terrymu a Cho, ale odpověděla Lenka, usazená na opěradle Ginnyiny židle.

„Je tady její ztracený diadém. Říkala jsem ti o něm, pamatuješ, Harry? Ztracený diadém Roweny z Havraspáru? Taťka se snažil zhotovit duplikát.“

„Jo, ale ztracený diadém,“ protočil panenky Michael Corner, „je ztracený, Lenko. To je trochu problém.“

„Kdy se ztratil?“ zeptal se Harry
.
„Říká se, že před staletími,“ odpověděla Cho a Harryho srdce pokleslo. „Profesor Kratiknot říká, že diadém zmizel se samotnou Rowenou. Lidé ho hledali, ale,“ otočila se na ostatní z Havraspáru, „nikdo nenarazil ani na stopu, že?“

Všichni zakroutili hlavou.

„Hele, co je vlastně diadém?“ zajímal se Ron.

„Vypadá to asi jako koruna,“ informoval ho Terry Boot. „Rowenin prý byl očarovaný tak, že zvětšoval moudrost jeho nositele.“

„Ano, taťkův strachopud nasál – “

Ale Harry Lenku přerušil.

„A ani jeden z vás nikdy neviděl něco, co by se tomu podobalo?“

Znovu všichni zakroutili hlavou. Harry se podíval na Rona a Hermionu a na nich se odráželo jeho vlastní zklamání. Předmět, který byl ztracen tak dlouho, očividně beze stopy, nebyl zrovna příhodným kandidátem na viteál schovaný v Bradavicích… nicméně, než mohl položit další otázku, Cho znovu promluvila.

„Harry, pokud bys chtěl vidět, jak by měl ten diadém vypadat, mohla bych tě vzít do naší společenské místnosti a ukázat ti ho, ano? Rowena ho má na hlavě na své soše.“

Harryho znovu začala pálit jizva: na chvíli se před ním Komnata nejvyšší potřeby zahoupala a místo toho viděl pod sebou černou zem a kolem ramen měl omotaného velkého hada. Voldemort znovu letěl, nevěděl jestli k podzemnímu jezeru nebo sem do hradu; ať tak či tak, času zbývalo málo.

„Je v pohybu,“ řekl tiše Ronovi a Hermioně. Letmo pohlédl na Cho a pak zpátky na ně.

„Poslouchejte, vím, že to není zrovna nejlepší plán, ale půjdu a prohlédnu si tu sochu, aspoň zjistím, jak ten diadém vypadá. Počkejte na mě tady a dávejte, však víte – na sebe pozor.“

Cho se zvedla na nohy, ale Ginny divoce vyhrkla, „Ne, Lenka tam vezme Harryho, že ano, Lenko?“

„Ááách, ano, ráda,“ přisvědčila Lenka šťastně a Cho se zklamaně posadila zpátky.

„Jak se dostaneme ven?“ zeptal se Harry Nevilla.

„Tudy.“

Vedl Harryho a Lenku k rohu, kde za malou skříní vedly příkré schody.

„Každý den vedou někam jinam, takže je nikdy nenajdou,“ říkal Neville. „Jediný zádrhel je, že nikdy nevíme, kde přesně se objevíme. Buď opatrný, Harry, v noci vždycky obchází a kontrolují chodby.“

„Žádný problém,“ ujišťoval ho Harry. „Za chvilku se uvidíme.“

On a Lenka si pospíšili po schodech, které byly dlouhé, osvětlené pochodněmi a neočekávaně zatáčely. Nakonec došli k jakési bytelné zdi.

„Pojď sem,“ řekl Harry Lence, vytáhl neviditelný plášť a přes oba je přehodil. Trochu zatlačil na zeď. Ta pod jeho dotekem zmizela a oni se proplížili ven:
Harry se ohlédl a viděl, jak se průchod uzavřel. Stáli v temné chodbě: Harry odtáhl Lenku zpět do stínů, prohrabal se váčkem, který měl kolem krku, a vytáhl Pobertův plánek. Přidržoval si ho těsně pod nosem a hledal, kde se na něm nachází jeho a Lenčina tečka.

„Jsme v pátém patře,“ zašeptal a koukal jak se o patro výš od nich vzdaluje Filch. „Pojďme tudy.“

Plížili se. Harry se toulal v noci po hradě již mnohokrát, ale nikdy mu při tom srdce netlouklo tak rychle, nikdy mu tak nezáleželo, aby našel bezpečnou cestu.
Harry a Lenka kráčeli skrz měsíční světlo dopadajícího na podlahu, kolem několika brnění, jejichž helmy za zvuku jejich kroků skřípaly, kráčeli kolem rohů, za nimiž kdo ví co číhalo, a Harry si pokaždé, když to dovolilo světlo, zkontroloval Pobertův plánek.

Dvakrát museli zastavit, aby na sebe nestrhli pozornost, když kolem proplouval duch. Pořád očekával, že narazí na překážku; jeho největší obavou byl Protiva a tak nastražoval uši při každém kroku, aby zaslechl první náznaky prozpěvování bradavického strašidla.

„Tudy, Harry,“ vydechla Lenka, zatahala ho za rukáv a vlekla ho ke spirálovitým schodům.

Stoupali v závratných kruzích; tady nahoře Harry ještě nikdy nebyl. Nakonec došli až ke dveřím. Nebyla tady žádná klika ani klíčová dírka: nic kromě prosté masy starého dřeva a bronzové klepadlo ve tvaru orla.

Lenka zvedla bledou ruku, která se jako by tajemně vznášela ve vzduchu bez paže či těla. Jednou zaklepala a v tom tichu to Harrymu připadalo jako výstřel z děla. Najednou se orlův zobák otevřel, ale místo ptačího zpěvu, se ozval měkký melodický hlas,

„Co je dřív, fénix, nebo plameny?“

„Hmm… co myslíš, Harry?“ zeptala se Lenka s nadějí v hlase.

„Co? Vy nemáte heslo?“

„Ach, ne, musíš odpovědět na otázku,“ odpověděla mu Lenka.

„A co když ji zodpovíš špatně?“

„No tak musíš počkat, až ji někdo řekne správně,“ vysvětlovala Lenka. „Takhle se učíš, víš?“

„Jo… problém je, že si opravdu nemůžeme dovolit čekat na někoho dalšího, Lenko.“

„Ano, vím, co myslíš,“ souhlasila Lenka vážně. „Tak tedy, já si myslím, že kruh nemá začátek.“

„Hezky řečeno,“ pronesl hlas a dveře se otevřely.

Prázdná společenská místnost Havraspáru byla široká kruhová místnost, vzdušnější než kterákoli jiná, kterou kdy Harry v Bradavicích viděl. Klenutá okna přerušovala zdi, které byly ověšeny modrým a bronzovým hedvábím: ve dne měli havraspárští skvělý výhled na okolní hory. Strop byl vypouklý a pomalovaný hvězdami, které se odrážely v koberci barvami půlnoční modři. Byly zde stoly, židle a knihovny a ve výklenku naproti dveřím stála vysoká socha z bílého mramoru.

Harry rozpoznal Rowena z Havraspáru podle bysty, kterou viděl v Lenčině domě. Socha stála vedle dveří, které jak hádal vedly nahoru do ložnic. Přikročil až k mramorové ženě a ta se na něj dívala se škádlivým úsměvem na tvářit; krásná přesto mírně zastrašující. Na hlavě měla vypodobněnou křehce vypadající čelenku. Nebyla vůbec podobná té, kterou měla Fleur na svatbě. Na této byla vyryta slova. Harry vyšel zpod pláště a vyšplhal nahoru na podstavec sochy, aby si je mohl přečíst.

„‘Důvtip je nade všechna bohatství lidí.‘“

„Což z vás dělá naprostého chudáka, protože důvtipný moc nejste,“ ozval se štěbetavý hlas.

Harry se otočil kolem, seskočil z podstavce a přistál na podlaze. Před ním stála skloněná postava Alecty Carrowové a jakmile Harry zdvihl svou hůlku, přiložila tlustý ukazováček k lebce a na jejím předloktí se objevil vypálený had.


30. kapitola - Vyhazov Severuse Snapea
Ve chvíli, kdy se její prst dotkl znamení, Harryho jizva se rozpálila doběla, hvězdná místnost okolo něj zmizela a on stál pod vysokým útesem na kusu skály čnějící do moře a okolo něho se rozlévaly vlny. V srdci cítil vítězství - mají toho chlapce.

Hlasitá rána vrátila Harryho na místo, kde stál. Dezorientovaný zvedl svou hůlku, ale čarodějka před ním již padala popředu na podlahu a narazila do ní tak silně, že zařinčelo sklo v knihovnách na zdi.

„Nikdy jsem ještě nikoho neomráčila, pokud nepočítám naše lekce v B.A.,“ řekla Lenka a lehce se podivovala. „Bylo to hlasitější, než jsem si myslela.“

A bylo to dost hlasité na to, aby se strop nad nimi začal otřásat cupitáním mnoha nohou a ozvěna kroků za dveřmi do ložnic byla slyšet stále hlasitěji. Lenčina kletba probudila Havraspárské spící nad nimi.

„Lenko, kde jsi? Potřebuji se schovat pod plášť!“

Lenčiny nohy se objevily v prázdném prostoru a Harry si rychle stoupl po jejím boku, aby plášť spustila zpátky na zem právě ve chvíli, kdy se dveře do ložnic otevřely a proud Havraspárských, kteří byli ještě v pyžamech, se nahrnul do společenské místnosti.
Ve chvíli, kdy uviděli bezvědomou Alectu ležící na podlaze, začaly se ozývat výkřiky a překvapené vzdechy. Zvolna se došourali až do kruhu kolem ní, jako by to byla spící příšera, která se může kdykoliv vzbudit a zaútočit. Potom se jeden odvážný maličký prvák vymrštil směrem k ní a píchnul ji do zad svou velkou hůlkou.

„Myslím, že je asi mrtvá!“ vykřikl s úlevou.

„Jů, podívej,“ šeptala šťastně Lenka, když se Havraspárští shlukovali okolo Alecty. „Jsou rádi!“

„Jo...skvělý...“

Harry znovu zavřel oči a jeho jizva pulsovala bolestí. Chtěl se znovu podívat do Voldemortovy mysli...Proplouval puklinou do první jeskyně...Rozhodl se zkontrolovat, jestli je medailon v bezpečí ještě před tím, než odejde do Bradavic...ale to mu nebude trvat dlouho...

Bylo slyšet klepnutí na dveře vedoucích do Havraspárské společenské místnosti a všichni ztuhli. Z druhé strany uslyšel Harry lehký melodický hlas, který vycházel z orlího klepadla.

„Kam odchází zmizelé předměty?“

„Jak to mám vědět? Zmlkni!“ vrčel neotesaný hlas, o kterém Harry věděl, že patří bratrovi Alecty, Amycusovi. „Alecto? Alecto? Jsi tam? Dostalas ho? Otevři dveře!“

Havraspárští si mezi sebou vystrašeně šeptali. Potom se bez varování ozvala sprcha hlasitých ran na dveře, jako by do nich někdo střílel z pistole.

„ALECTO! Jestli přijde a my nebudeme mít Pottera...Chceš dopadnout stejně jako Malfoyovi? ODPOVĚZ MI!“

Amycus křičel a cloumal dveřmi, zkoušel všechno, ale pevné dřevo se ani nepohnulo. Havraspárští vystrašeně ustupovali a někteří z nejvylekanějších se dali na útěk zpět do postele. Potom, přesně ve chvíli, kdy Harry přemýšlel, jestli nerozrazí dveře a neomráčí Amycuse dřív, než Smrtijed stačí cokoliv udělat, se ozval zpoza dveří známý hlas.

„Mohu se vás zeptat, co to děláte, profesore Carowe?“

„Snažím se dostat přes tyhle zatracený dveře!“ vztekal se Amycus. „Dojděte pro Kratiknota! Řekněte mu, ať okamžitě otevře ty dveře!“

„Ale není uvnitř vaše sestra?,“ zeptala se profesorka McGonagallová. „Nepustil ji už dříve večer profesor Kratiknot dovnitř na váš naléhavý příkaz? Možná by pro vás mohla ty dveře otevřít? Potom byste nemusel vzbudit půlku hradu.“

„Ona mi neodpovídá, ty starý pometlo! Otevři ty dveře! Dělej! Hned!“

„S potěšením, pokud si to přejete,“ řekla chladně profesorka McGonagallová. Ozvalo se lehké klepnutí a melodický hlas se znovu zeptal.

„Kam odchází zmizelé předměty?“

„Do nebytí, které je tak říkajíc vším,“ odpověděla profesorka McGonagallová.

„Hezky řečeno,“ odpovědělo orlí klepadlo a dveře se otevřely.

To málo Havraspárských, kteří tu ještě zůstali, sprintovalo ke schodům, když už Amycus překročil práh a máchal svou hůlkou. Byl stejně shrbený jako jeho sestra a měl stejně bledý, syrový obličej a maličká očka, která nejprve padla na Alectu ležící nehybně na podlaze. Vykřikl hlasem plným hněvu a zuřivosti.

„Co to udělali ty malý spratci?“ zařval. „Budu je mučit kletbou Cruciatus, dokud mi neřeknou, kdo z nich to udělal...a co na to řekne Pán zla?“ vřískal stojíc nad svou sestrou a mlátil se pěstí do čela. „Nemáme ho a oni ji zabili a utekli!“

„Je jenom omráčená,“ řekla jemně profesorka McGonagallová, která si klekla, aby se na Alectu podívala. „Bude naprosto v pořádku.“

„No to tedy nebude!“ křičel Amycus. „Ne potom, co se jí zmocní Pán zla! Zavolala ho, cítil jsem, jak mi žhne moje znamení, a on si teď myslí, že máme Pottera!“

„Máte Pottera?“ řekla ostře profesorka McGonagallová. „Co tím myslíte, že 'máte Pottera'?“

„Říkal nám, že by se Potter mohl pokusit proniknout do havraspárské věže a že pro něj máme poslat, pokud ho chytíme!“

„Proč by se měl Harry Potter pokoušet dostat do havraspárské věže! Potter patří do mojí koleje!“

Pod zástěrkou nedůvěry a zlosti slyšel Harry v jejím hlase malý náznak hrdosti a pocity Minervy McGonagallové se vlili do něj samotného.

„Bylo nám řečeno, že by sem mohl přijít!“ řekl Carrow. „Nevím proč...“

Profesorka McGonagallová se postavila a očima změřila celou místnost. Dvakrát se podívala přesně do místa, kde stáli Harry s Lenkou.

„Můžeme to z děcek vytáhnout,“ řekl Amycus a jeho prasečí obličej vypadal najednou lstivě. „Jo, to je přesně to, co teď uděláme. Řekneme, že Alecto byla napadena dětmi a ti ji donutili dotknout se svého znamení a tak spustila falešný poplach...Může je potrestat. O pár dětí víc nebo míň, žádný rozdíl.“

„Jenom rozdíl mezi pravdou a lží, odvahou a zbabělostí,...“ řekla profesorka McGonagallová, která teď zbledla, „krátce řečeno, rozdíl, který vy ani vaše sestra očividně neumíte rozeznat. Ale nechte mě, abych vám něco jasně vysvětlila. Nikdy nedovolím, aby všechny nespravedlnosti, které pácháte na Bradavických studentech, byly zapomenuty.“

„Pardon?“

Amycus postoupil blíž, takže byl teď tváří v tvář profesorce McGonagallové, jen několik centimetrů od ní. Neustoupila ani o píď, ale dívala se na něj, jako by byl něco nechutného, co právě našla rozmáznuté na záchodovém prkénku.

„Tohle není otázkou toho, co vy dovolíte, Minervo McGonagallová. Váš čas je pryč. Teď jsme to my, kdo to tu má na starost, a vy se mi buď omluvíte, nebo draze zaplatíte za to, co jste řekla.“

A plivl jí do tváře.

Harry ze sebe strhl plášť, zvedl svou hůlku řekl: „Tohle jsi neměl dělat.“
Ve chvíli, kdy se Amycus otočil, Harry vykřikl: „Crucio!“

Smrtijed se zvedl z místa, zkroutil se ve vzduchu jako by se topil, mlátil sebou a naříkal bolestí a potom s ránou tříštícího se skla dopadl na nejbližší knihovnu a svalil se apaticky na podlahu.

„Už vím, co Bellatrix myslela,“ řekl Harry a krev mu pulsovala v hlavě, „musíš to opravdu chtít.“

„Pottere!“ šeptala profesorka McGonagallová a držela se na srdci. „Pottere...vy jste tady! Co...? Jak...?“ Snažila se vzpamatovat. „Pottere to bylo hloupé!“

„Plivl na Vás!“ řekl Harry.

„Pottere, já...to bylo velmi...galantní...ale nechápete, že...?“

„Ale ano,“ ujistil ji Harry. Její panika ho nějakým způsobem uklidnila. „Profesorko McGonagallová, Voldemort je na cestě sem.“

„Ah, můžeme teď říkat jeho jméno?“ zeptala se Lenka se zájmem a stáhla ze sebe neviditelný plášť.
Zjevení dalšího hledaného studenta zřejmě profesorku McGonagallovou přemohlo. Ustoupila o pár kroků vzad, spadla na nejbližší židli a svírala si na krku svůj starý plédový župan.

„Myslím, že to, jak mu teď budeme říkat, už nic nezmění,“ řekl Harry Luně. „Už ví, kde jsem.“

Někde hluboko v hlavě, v části propojené s jeho žhnoucí jizvou, uviděl Voldemorta plovoucího přes tmavé jezero ve svítící zelené loďce...Už skoro dorazil k ostrůvku, kde stála kamenná miska...

„Musíte zmizet,“ šeptala profesorka McGonagallová. „Hned, Pottere, tak rychle, jak jen můžete!“

„Nemůžu,“ řekl Harry, „je tu něco, co musím udělat. Profesorko, vy víte, kde je havraspárský diadém?“

„Hav...havraspárský diadém? Samozřejmě, že nevím...ztratil se před staletími.“ Trochu se vsedě napřímila. „Pottere, to bylo šílenství, ryzé šílenství vniknout do tohoto hradu...“

„Musel jsem,“ řekl Harry. „Profesorko, je tu něco schované a já to musím najít. A mohl by to být ten diadém...Kdybych si mohl promluvit s profesorem Kratiknotem...“

Byl slyšet pohyb a zvuk cinkajícího skla. Amycus se vzpamatovával. Ještě, než mohli Harry s Lenkou cokoliv udělat, profesorka McGonagallová se zvedla, zamířila hůlkou na otřeseného Smrtijeda a pronesla: „Imperio!“

Amycus vstal, došel ke své sestře, sebral její hůlku a pak se uctivě došoural k profesorce McGonagallové, která si od něj převzala jeho i Alectinu hůlku.
Potom si lehl na zem vedle Alecty. Profesorka McGonagallová znovu mávla hůlkou a ze vzduchu se vynořily stříbrné provazy, které svázali oba Carowovi pevně dohromady.

„Pottere,“ obrátila se profesorka McGonagallová znovu na Harryho jakoby vůbec nedošlo k nějakému problému. „Jestli Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit už ví, že jste tady...“


Jakmile to řekla, zvedla se v Harrymu vlna hněvu a projela jím, jako by to byla fyzická bolest, jizva ho začala neskutečně pálit a na vteřinku se díval na dno poháru, ve kterém již nebyl lektvar, a viděl, že vespod neleží žádný zlatý medailon –

„Pottere, jste v pořádku?“ ozval se hlas, Harry se vrátil zpátky a drtil Lence rameno, aby se uklidnil.

„Čas nám vyprchává, Voldemort se blíží. Paní profesorko, jednám na Brumbálův rozkaz, musím najít, co chtěl, abych našel! Ale musíme dostat studenty pryč, mezitím budu prohledávat hrad – Voldemort chce mě, ale klidně zabije víc lidí, teď když –“ Teď, když ví, že ničím viteály, dokončil v hlavě Harry.

„Jednáte na Brumbálův rozkaz?“ zopakovala s neskrývaným údivem. Pak se ještě víc vytáhla do výšky.

„Zabezpečíme školu proti Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, a vy mezitím budete pátrat po tom – předmětu.“

„Je to možné?“

„Myslím, že ano,“ řekla profesorka McGonagallová suše, „my učitelé jsme co se týče magie poměrně schopní, však víte. Jsem si jistá, že budeme schopní ho na chvíli pozdržet, pokud do toho vložíme všechno úsilí. Samozřejmě budeme muset něco provést s profesorem Snapem –“

„Dovolte mi – “

„– a pokud budou Bradavice v obklíčení a Pán zla před branami, bylo by vskutku záhodno schovat co nejvíce nevinných. Jenže Letaxová síť je pod dohledem a na školních pozemcích je Přemisťování nemožné – “

„Je tady cesta,“ řekl Harry rychle a objasnil jí vše o průchodu vedoucím do Prasečí hlavy.

„Pottere, mluvíme tady o stovkách studentů – “

„Já vím, paní profesorko, ale pokud se Voldemort a Smrtijedi budou soustředit na hranice školních pozemků, nebude je zajímat, jestli se někdo přemisťuje od Prasečí hlavy.“

„Na tom něco je,“ souhlasila. Namířila hůlku na Carrowovy a na jejich spoutaná těla dopadla stříbrná síť, upevnila se kolem nich a zvedla je do vzduchu, kde sebou klátili pod modrozlatým stropem jako dvě obrovské mořské příšery. „Pojďte. Musíme varovat ředitele kolejí. Měl byste si znovu obléct plášť.“

Prošla dveřmi a hned potom pozvedla hůlku. Z její špičky vyrazily tři stříbrné kočky se skvrnami kolem očí ve tvaru brýlí. Když profesorka McGonagallová, Harry a Lenka pospíchali dolů, patronové ladně běželi vpřed a naplňovali točité schodiště stříbřitými světly.

V chodbě letěli jako o závod a postupně je každý z Patronů opustil; kostkovaný župan profesorky McGonagallové šustil o podlahu a Harry a Lenka klusali za ní schovaní pod pláštěm.

Sestoupili o dvě patra, když se k nim přidal další pár tichých kroků. Harry, jehož jizva ho nepřestávala pálit, je uslyšel jako první: už už sahal do váčku na svém krku pro Pobertův plánek, ale než ho stihl vyndat, McGonagallová si už všimla, že mají společnost. Zastavila se, zvedla hůlku připravenou k boji a řekla,

„Kdo je tam?“

„To jsem já,“ ozval se nízký hlas.

Zpoza jednoho brnění vystoupil Severus Snape. Při pohledu na něj se v Harrym začala vařit krev: ve stínu Snapeových zločinů zapomněl na podrobnosti jeho vzhledu, na jeho mastné černé vlasy, které jako závěsy visely kolem hubeného obličeje, na jeho smrtelný chladný pohled jeho černých očí. Neměl na sobě pyžamo, nýbrž byl oblečen jako vždy v černém hábitu a hůlku měl také připravenou k boji.

„Kde jsou Carrowovi?“ ptal se tiše.

„Hádám, že jsou tam, kde jste jim řekl, aby byli,“ odvětila profesorka McGonagallová.

Snape přikročil blíž a jeho pohled zabloudil vzduchem kolem ní, jako kdyby věděl, že tam je Harry. Harry měl také svou hůlku připravenou k útoku.

„Měl jsem dojem,“ řekl Snape, „že Alecta našla vetřelce.“

„Vážně?“ divila se profesorka McGonagallová. „A z jakého důvodu máte ten dojem?“

Snape nepatrně ohnul levou ruku, kde měl na kůži vypálené Znamení Zla.

„Ach tak, přirozeně,“ pochopila profesorka McGonagallová. „Vy Smrtijedi máte své vlastní způsoby komunikace, já zapomněla.“

Snape předstíral, že nic neslyšel. Očima stále zkoumal prostor kolem ní a pozvolna se přibližoval, aniž by si vlastně uvědomoval, co dělá.

„Nevěděl jsem, že dnes v noci hlídáte na chodbách vy, Minervo.“

„Máte nějaké námitky?“

„Uvažuji, co vás přinutilo vstát z postele v tak pozdní hodinu?“

„Myslela jsem, že slyším nějaký ruch,“ objasnila profesorka McGonagallová.

„Opravdu? Ale všude je klid.“

Snape se jí podíval do očí.

„Viděla jste Harryho Pottera, Minervo? Protože pokud ano, trvám na tom – “

Profesorka McGonagallová zareagovala rychleji, než by Harry kdy věřil: její hůlka prorazila vzduch a na zlomek vteřiny si Harry myslel, že se Snape zhroutí, upadne do bezvědomí, ale rychlost jeho štítového kouzla byla taková, že McGonagallová ztratila rovnováhu.
Mávla na pochodeň na stěně, která vyletěla z držáku: Harry, který se již chystal Snapea proklít, byl donucen strhnout Lenku z cesty klesajícím plamenům, které vytvořily kruh ohně, jenž naplnil chodbu a letěl na Snapea jako laso –

Jenomže už to nebyl oheň, ale obrovský černý had, kterého McGonagallová nechala vybouchnout na kouř, který se vzápětí přeměnil, ve vteřině ztuhnul a nakonec se z něj stal roj ostrých dýk: Snape se jim vyhnul jenom díky tomu, že očaroval brnění, které si před něj stouplo, a dunivými zvuky se dýky zabodly jedna po druhé do předního dílu –

„Minervo!“ ozval se pisklavý hlas, Harry se po něm otočil, stále však chránil Lenku před poletujícími kouzly, a uviděl profesora Kratiknota a profesorku Prýtovou, jak běží nahoru po chodbě směrem k nim ve svých pyžamech v závěsu s funícím profesorem Křiklanem.

„Ne!“ zakňučel Kratiknost a zvedl hůlku. „Žádné další vraždy už v Bradavicích nespácháte!“

Kratiknotovo kouzlo zasáhlo brnění, za kterým se ukrýval Snape. S řinčením ožilo.
Snape se dostal z jeho drtivého sevření a svou hůlkou odhodil brnění směrem ke svým protivníkům.

Harry a Lenka museli rychle odskočit stranou, když brnění narazilo do zdi a roztříštilo se. Když se Harry znovu podíval nahoru, Snape byl plně zaneprázdněn bojem - McGonagallová, Kratiknout i Prýtová na něj sesílali jednu kletbu za druhou. Snape proskočil dveřmi do jedné ze tříd a o chviličku později Harry zaslechl McGonagallovou, jak křičí,

„Zbabělče! ZBABĚLČE!“

„Co se stalo, co se tu stalo?“ ptala se Lenka.

Harry jí pomohl na nohy a s pláštěm vlajícím za nimi se rozeběhli chodbou do zdevastované třídy, kde profesoři McGonagallová, Kratiknot a Prýtová stále ještě stáli u rozbitého okna.

„Skočil,“ odpověděla profesorka McGonagallová, když se k nim připojili.

„Chcete, říct že je mrtvý?“ řekl Harry, ignoroval Kratiknota i Prýtovou, překvapené jeho náhlým zjevením, a běžel k oknu.

„Ne, není mrtvý,“ řekla McGonagallová hořce. „Na rozdíl od Brumbála měl stále ještě u sebe hůlku… a zdá se, že se od svého pána naučil pár nových triků.“

Se záchvěvem zděšení spatřil Harry v dáli těleso ve tvaru netopýra, letící směrem k potemnělé vnější zdí hradu.

Najednou za sebou uslyšeli hlasité kroky a hlasité oddychování. Připojil se k nim profesor Křiklan

„Harry!“ zafuněl, a dál si masíroval svůj ohromný hrudník pod smaragdově zeleným sametovým pyžamem. „Můj drahý chlapče… jaké překvapení… Minervo, prosím vysvětlete mi to… Severus… co…?

„Náš ředitel si dává krátkou pauzu,“ řekla profesorka McGonagallová a ukázala na otvor v okně ve tvaru Snapea.

„Paní profesorko!“ vykřikl Harry a rukou si chytil čelo.

Najednou viděl jezero plné mrtvol, bylo hned pod ním, cítil, jak zelená loďka dorazila ke břehu a Voldemort ji opustil, měl v srdci vraždu…

„Paní profesorko, musíme zabarikádovat školu. Už se blíží!“

„Velmi dobře. Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se blíží,“ řekla ostatním učitelům.

Prýtová a Kratiknot zalapali po dechu. Křiklan hlasitě zasténal. „Potter má nějakou práci na hradě, na Brumbálův příkaz. Musíme použít veškerou ochranu, které jsme schopni, zatímco Potter udělá, co musí.“

„Uvědomujete si, že nic, co uděláme, nemůže zastavit Vy-víte-koho napořád?“ vypískl profesor Kratiknot.

„Ale můžeme ho zdržet,“ řekla profesorka Prýtová.

„Děkuji, Pomono,“ odpověděla profesorka McGonagallová a mezi oběma čarodějkami bylo vidět vzájemné pochopení.

„Doporučila bych zajistit základní ochranu kolem hradu, potom shromáždit všechny studenty a setkat se ve Velké síni. Většina musí být evakuována, ačkoli myslím, že plnoletí studenti, kteří chtějí zůstat a bojovat, by měli dostat šanci.

„Souhlasím,“ řekla profesorka Prýtová a již spěchala ke dveřím. „Za dvacet minut se sejdeme ve Velké místnosti se svými kolejemi.“

Když odbíhala pryč, slyšeli její mumlání, „Tentacula, Ďáblovo osidlo. A Snargaluffské lusky… ano, ráda bych viděla, jak s nimi chtějí Smrtijedi bojovat.“

„Já mohu bojovat odsud,“ rozhodl se Kratiknot, a ačkoli odtud sotva viděl ven, namířil hůlku ven z okna a začal mumlat složitá, komplexní zaklinadla. Harry uslyšel zvláštní hluk, když Kratiknot vypustil Sílu větrů na pozemky

„Pane profesore,“ řekl Harry a přišel blíže k drobnému učiteli kouzelných formulí. „Pane profesore, nerad ruším, ale je to důležité. Nemáte nějaké tušení, kde by mohl být diadém Helgy z Havraspáru?


„Protego Horribilis… Diadém Havraspáru?“ vypískl Kratiknot. „Nějaké ty vědomosti navíc nikdy neuškodí, Pottere, ale nemyslím si, že by to platilo zrovna v této situaci!“

„Myslel jsem jen… víte, kde je? Viděl jste ho někdy?“

„Jestli jsem ho viděl! Nikdo žijící ho neviděl! Je ztracen už velice dlouho, chlapče.“

Harry pocítil kombinaci zoufalého zklamání a paniky. Co potom mohl být ten viteál?

„Setkáme se s Vámi a Havraspárskými ve společenské místnosi, Filiusi!“ řekla profesorka McGonagallová a kývla na Harryho a Lenku aby ji následovali.

Právě dosáhli dveří, když zahřměl Křiklanův hlas.

„Moje slovo,“ řekl udýchaně, bledý a upocený, jeho mroží knír se pohnul. „ Co dělat! Nejsem si jistý, jestli je to moudré, Minervo. Nemůže prozradit vchod, ty víš, a kdokoliv, kdo se ho pokusil zdržovat, byl v největším bolestném ohrožení...“

„Musím očekávat tebe a Zmijozel ve Velké síni za 20 minut,“ řekla profesorka McGonagallová.
„Pokud chceš odjet se svými studenty, nebudeme tě zdržovat. Ale pokud učiníš pokus sabotovat naše vedení a pozvedneš proti nám zbraně uvnitř hradu, potom, Horacio, tě budeme muset zabít.“

„Minervo“, řekl zděšeně.

„Nadešel čas pro Zmijozel, musí se rozhodnout, jestli bude k nám loajální,“ přerušila ho profesorka McGonagallová. „Jdi a vzbuď studenty, Horacio.“

Harry nezůstal, aby se koukal na zmijozelské breptání. On a Luna stáli za profesorkou McGonagallovou, která zaujala pozici uprostřed chodby a zvedla svojí hůlku.

„Piertotum...oh, proboha, Filchi, ne nyní...“

Starý kulhající školník se právě objevil, volajíc: „Studenti jsou z postelí! Studenti jsou v chodbách!“

„To je jasný, že jsou, ukecaný idiote!“ zařvala McGonagallová. „Nyní jdi a dělej něco užitečného! Najdi Protivu!“

„P-Protivu?“ zakoktal Filch, jako kdyby to jméno nikdy neslyšel.

„Ano, Protivu, blázne, Protivu! Nestěžoval sis na něj čtvrt století? Jdi a přiveď ho sem!“

Filch si evidentně myslel, že profesorka McGonagallová se pomátla, ale kulhal pryč, nahrbil ramena a brumlal si pod vousy.

„ A nyní..Piertotum Locomator!“ zakřišela McGonagallová. A všude, po celé chodbě, sochy a brnění skočily dolů z jejich podstavců a s omračujícím rachotem se ocitly na chodbě, Harry věděl, že se tohle celé opakovalo po celém hradě.

„Bradavice jsou v ohrožení!“ zavolala profesorka McGonagallová. „Muži za hranicemi živých, chraňte nás, je to vaše povinnost k naší škole!“

Chrastící a vřeštící, horda pohybujících se soch, běžely úprkem kolem Harryho, někteří menší, někteří v nadživotní velikosti.
Byla zde taky zvířata, chřestící brnění drželi meče a pichlavé koule na řetězech.

„Nyní, Pottere,“ řekla McGonagallová, „ty a slečna Láskorádová byste se se svými přáteli měli vrátit do Velké síně...Musím vzbudit ostatní Nebelvírské.“

Ocitli se na vrcholu schodů, Harry a Lenka se otočili k ukrytému vchodu do Komnaty nejvyšší potřeby.
Když běželi, potkávali zástupy studentů, mnohé z nich měli cestovní kabáty přes pyžama, pečlivě doprovázeni dolů do síně svými učiteli a prefekty.

„To byl Potter!“

„Harry Potter!“

„Byl to on, viděl jsem ho!“

„Ale Harry se neotočil, dosáhli Komnaty nejvyšší potřeby, opřel se proti zdi, která se jim otevřela, a on a Lenka pospíchali dolů po příkrých schodech.

„Co...?“

Když viděli místnost, Harry sešel poslední schody v šoku. Bylo zde narváno, mnohem více, než když tu byli naposledy. Kingsley a Lupin se na něho koukali, byli zde také Oliver Wood, Katie Bellová, Angelina Johnsonová a Alicia Spinnetová, Bill a Fleur a pan a paní Weasleovy.

„Harry, co se stalo?“ zeptal se Lupin, přicházejíc ke schodům.

„Voldemort je na cestě, snaží se zabarikádovat školu, Snape utíká, co tady děláte? Jak víte?“

„Psali jsme zbytku Brumbálovi armády,“ vysvětloval Fred. „Nemůžeš od nikoho očekávat, že si nechá ujít takovou srandu, Harry, a B.A. dala vědět Fénixovu Řádu a celé se to takhle nabalilo.“

„Co bude první?“ volal George. „Co se bude dít?“

„Evakuují mladší děti a všichni se setkávají ve Velké síni, kvůli organizaci.

„Budeme bojovat.“

Velký řev se k němu blížil, byl tlačen ke zdi, když ho chtěl každý pozdravit, smísil se s členy Fénixova řádu, Brumbálovy armády a Harryho starého famfrpálového týmu, všichni s vytaženými hůlkami, postupovali do srdce hradu.

„Pojď, Lenko,“ zavolal Dean, když ji míjel, chytnl ji prázdnou rukou, stiskla mu ji a sledovala ho ke schodům.

Zástup se zmenšoval. Už jenom pár lidí zůstalo v Komnatě nejvyšší potřeby a Harry se k nim přidal.
Paní Weasleová se hádala s Ginny. Kolem nich stál Lupin, Fred, George, Bill a Fleur.

„Ještě nejsi plnoletá!“ křičela paní Weasleová na svou dceru a Harry se přiblížil. „Nemůžu ti to dovolit.“

„Chlapci, ano, ale ty..musíš jít domů!“

„Nepůjdu!“

Ginnyiny vlasy zavlály, když chytla matčinu paži.

„Jsem v Brumbálově armádě...“

„Mládežnický sdružení!“

„Mládežnický sdružení tu udělalo takových věcí, kterých se nikdo jiný nikdy neodvážil udělat!“ řekl Fred.

„Je jí šestnáct!“ zavolala paní Weasleová. „Není na to dostatečně stará. Na co jste vy dva mysleli, když jste ji brali s sebou...?“

Fred a George vypadali mírně zahanbeně.

„Máma má pravdu,Ginny,“ řekl Bill jemně. „Nemůžeš to dělat. Každý nezletilý musí odejít, tak je to správně.“

„Nemůžu jít domů!“ zavolala Ginny, v očích se jí zaleskly vztekem slzy. „Moje celá rodina je tady, nemůžu tu sama čekat a nevědět..a..“

Její oči se poprvé setkaly s Harrym. Podívala se na něho prosebně, ale on potřásl hlavou a ona se hořce otočila pryč.

„Dobře,“ řekla, koukala se na vchod do tunelu do Chroptící chýše. „Teď vám řeknu sbohem a potom a ...“

Ozvala se rána.

Někdo další se dral z tunelu, zakymácel se trochu a spadl. Zvedl se a sedl si na nejbližší židli, podíval se kolem a srovnal si brýle s kostěnými obroučky a řekl:

„Nejdu pozdě? Už to začalo? Právě jsem vypátral, tak já...já....“ Percy breptal do ticha.

Evidentně neočekával, že se ocitne uprostřed svojí rodiny. Rozprostřela se chvíle údivu, porušena Fleur, která se otočila k Lupinovi a s hlubokým napětím řekla.

„Takže.. jak se má Teddy?“Lupin na ni překvapeně zamrkal.

Ticho mezi Weasleovými bylo na bodu mrazu.

„Já..oh...ano...je v pořádku!“ řekl nahlas Lupin. „Ano, Tonksová je s ním, u její matky..“

Percy a ostatní Weasleovi stále na sebe chladně koukali.

„Tady mám fotku, řekl Lupin, vytáhnul fotku ze svého pláště a ukazoval ji Fleur a Harrymu, který viděl malé miminko s chomáčem zářivě tyrkysových vlasů, mávající tlustou pěstičkou do foťáku.

„Byl jsem blázen!“ zařval Percy, tak nahlas, že Lupin málem upustil fotografii. „Byl jsem idiot, byl jsem okázalý hlupák, byl jsem......“

„Ministrův mazlíček, popírající rodinu, po pomoci dychtící blbec,“ řekl Fred.

Percy polknul

„Ano, byl jsem!“

„Dobře, nemohl jsi to říct krásněji,“ řekl Fred, a vztáhnul ruce k Percymu.

Paní Weasleové propukla v pláč, běžela vpřed, odstrčila na stranu Freda a zmáčkla Percyho v dusícím obětí, když popadnul dech podíval se na svého otce.

„Je mi to líto, tati,“ řekl Percy.

Pan Weasly raději rychle mrkal, když běžel obejmout svého syna.

„Jakto, že jsi změnil názor, Percy?“ zeptal se George.

„Bylo načase odejít,“ řekl Percy, utírajíc si oči kouskem cestovního pláště pod svými brýlemi.

„Hledal jsem cestu ven, ale na ministerstvu to není tak snadné, pořád uvězňují krvezrádce. Snažil jsem se zkontaktovat Aberfortha a on mě kontaktoval 10 minut před tím, než Bradavice začnou válčit, takže tu jsem.“

„Dobře, můžeme se spolehnout na naše prefekty, kteří by nás měli vést v době, jako je tato,“ imitoval George Percyho hlas.

„Nyní jďeme ke schodům a bojujme proti Smrtijedům.!

„Takže, ty jsi teď moje švagrová?,“ řekl Percy, a potřásl si s Fleur rukou, při tom co pospíchali ke schodům s Billem, Fredem a Georgem.

„Ginny!“zaštěkala paní Weasleová.

Ginny se pokoušela z pod pláštěm zmatku dostat nepozorovatelně ke schodům také.

„Molly, a co takhle?“ řekl Lupin. „ proč by tady nemohla Ginny zůstat, věděla by, co se děje, ale nebyla by uprostřed boje?“

„Já...“

„To je dobrý nápad,“ řekl pan Weasley, „Ginny, zůstaneš v tomto pokoji, slyšíš mě?“

Ginny se to úplně nezdálo, ale pod tátovým neobvyklým upřeným pohledem přitakala. Pan a paní Weasleovi a Lupin dosáhli schodiště.

„Kde je Ron?“ zeptal se Harry.

„Říkal něco o koupelně,“ řekla Ginny, „není to dlouho, co odešel.“

„Koupelna?“ Harry přešel pokoj a otevřel dveře vedoucí do koupelny. Byla prázdná.

„Jsi si jistá, že říkal koupel...“

Ale jeho jizva zabolela a Komnata nejvyšší potřeby zmizela.

Koukal se na železná vrata, koukal se z temnoty přímo na hrad, který před ním zářil.
Nagini mu ležel okolo ramen. Byl obklopen chladem a posedlý myšlenkou na smrt.